Anderson, Jon - Change We Must (1994)

Milovník hudby se čas od času setká s výzvou vstřebat nějakým způsobem extrémní zážitek. A je nutno předeslat, že takovou porci pozitivity, optimismu a radosti, jakou na svých sólových deskách nabízí křišťálově éterický pěvec Jon Anderson, skutečně nezvládne absorbovat každý. Change We Must bylo jedno z prvních alb, které jsem od něj slyšela, ne-li úplně první, a dodneška k němu mám svůj vztah.

V devadesátých letech u nás nepřetékaly pulty jen v obchodech s hudebními nosiči, ale také v knihkupectvích. Desetiletími nuceného půstu vyhladovělý trh hltal všechno, co bylo dřív zakázané. Jedním z největších taháků byla "duchovní" literatura. Andělé, krystaly, tao, čakry, moudrost přírodních národů, new age... se zpožděním se k nám dostávalo všechno, v čem západní svět jel už nějakou dobu, a rozeznat perly od ezoterického haraburdí nebylo vůbec jednoduché.

Filozofií nového věku byl ovlivněný i Anderson. V kostce jde o to, že budeme-li všichni vibrovat na duchovních frekvencích lásky a světla, nastane ve vývoji lidstva kvantový skok a přijde Nový Věk. Odvrácenou stranou učení je fakt, že žádnou odvrácenou stranu neuznává. Existuje jen velmi málo lidí, kterým se dá věřit, že vstávají s motýly a uléhají s kolibříky, a kteří si dlouhodobým opakováním afirmací nepřivodí duchovní pýchu nebo nevykrmí stín jak prase. Jon Anderson je jeden z nich.

K jasnému a radostnému pólu vždy tíhnula už tvorba jeho domovských Yes, zde podepřená nepoměrně propracovanějšími a pestřejšími hudebními strukturami. Při spolupráci s Vangelisem mu dělal protiváhu cit řeckého elektronického mága pro velkolepé kompozice. Na čistě sólové dráze se Andersonova hudba po vycizelovaném debutu rychle ustálila v poloze hezkých, milých písniček přetékajících pozitivními city a v osmdesátých letech zabředla do syntezátorového bahna hlouběji než po andělské kotníky.

Co se v devátém desetiletí změnilo? Především zvuk. Anderson prodělal sonický návrat k přírodě a akustice, což podstatně proměnilo například rytmickou sekci - na bohatých perkusích je založená především těsně předcházející deska Deseo, která kulturně a skrze četné hosty také personálně čerpá z latinské Ameriky.

Change We Must je pak založeno na bohatých orchestracích. V kompozicích přibylo napětí a dramatický náboj, celkový zvuk je velmi bohatý a Anderson mnohem odvážněji frázuje, nenechává skladby jen tak neškodně plynout. Smyčce. Harfa. Dětský sbor. Co by se v méně upřímných rukách snadno stalo emocionální zbraní hromadného ničení, s tím Anderson pracuje lehce a - kouzelné slůvko - uvěřitelně.

Samotné skladby jsou v řadě případů převzaté, mnohdy z vlastních zásob. Úvodní State Of Independence zkomponovaná ve spolupráci s Vangelisem vyšla v jiné podobě na albu Friends of Mr. Cairo, Hurry Home poprvé zazněla na Andersonově sólovém albu z roku 1988. Hearts jsou z dílny Yes (album 90125). Shaker Loops složil John Adams v roce 1978 pro smyčcový septet, a tak dále. Za zmínku stojí, že nové verze jsou obvykle kratší, dobře budují atmosféru, nechávají vyznít jeden výrazný zlom, k němuž kompozice směřuje. Celek je tak příjemně umírněný, a to i stopáží.

Když si najdete playlist na YouTube, čeká vás přehlídka kýče - skladby jsou doprovázeny nadšeneckými vizuálními kolážemi, v nichž se to hemží souhvězdími, zářivými barvami, západy slunce a všemožnými symboly. Při klidném poslechu třeba do sluchátek je mnohem snazší ponořit se do celkové nálady. Co je koneckonců špatného na světle a lásce? Taková Hurry Home nevybízí k ničemu jinému, než co svému Poutníkovi radil už Komenský v Labyrintu: uchyl se do domu srdce svého. Titulní závěrečná skladba je už jen pěnou na lázni pro znavenou duši. Čas od času si ji s chutí dám.
reagovat

stargazer @ 20.05.2023 16:23:23
Tohle album je to lepší v jeho portfoliu. U něj jsem nikdy nevěděl s čím přijde dál. Jeho skladatelsky potencial je velmi různorodý.
Jako příklad hudebního odpadu se mi jeví jeho album Let Me Know You. Jinak s alby do doby LMKY nemám větší problém, krom new age alba Angels Em.

Judith @ 20.05.2023 17:55:38
Nemyslíš album The More You Know? Protože to je dost hrozné :) Angels Embrace taky, s těmi dvěma hvězdičkami jsem ho myslím přecenila. Anderson je celkově silnější ve spolupráci. Nebo by se dalo říct, že je lepší interpret než skladatel. Asi tak.

stargazer @ 21.05.2023 10:53:21
Ano, omlouvám se. Je to skutešně The More You Know. LMKY je albom Stanleyho Clarka z roku 1982 a je to stejná sračka, jako ta Andersonova. Jinak jsem dnes poslouchal Deseo a musím dodat, že příjemný poslech. Zkoušel jsem i Angels Em. a ta hudba mě skoro vůbec nebaví. Dvě hvězdy jsou skutečně maximum.

Judith @ 21.05.2023 15:02:35
Díky za to slovo, je výstižné. Stanley Clark uměl taky pěkně ujet - teď mi došlo, že kousek zmíněné desky jsem si před časem pouštěla. Při hodnocení je opravdu nejlepší používat celou škálu, dává to dobrý obrázek hlavně u rozsáhlých diskografií a plný počet pak opravdu něco znamená, to se učím od tebe :) Deseo je příjemné a hudebně asi i o chlup lepší než Change We Must, jen mi obecně moc nesedí do ucha jižní Amerika, latinoamerické vlivy v rocku ani ty původní etnické styly (včetně pouličních "mexických" hudebníků, když už jsem nakousla fenomény devadesátých let).