Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Hranice hudby

Antony - 06.03.2025 16:48:42 #

Úvaha II. díl Zadání: Hodnota estetická a hodnota umělecká. Tyto termíny vytvořili akademikové vedeni snahou posuzovat hodnotu umělckého díla. První závisí na subjektivní libosti, druhý na objektivním přínosu pro umění. Rád bych v rámci výše uvedeného slyšel akademiky tvrdit, že dílo má pro ně estetickou hodnotu nízkou, ale uměleckou hodnotu uznávají vysokou. Mají-li být dodrženy jejich vlastní teze, sami by měli jít příkladem. Pustil bych jim, vzdělaným akademikům, některá alba BATHORY, VENOM nebo CELTIC FROST (u kterých s odstupem desítek let naprosto bezpečně víme, že stanovila nové hudební styly a významně vlivnila generace pokračovatelů), abych vyzkoušel, zda dokážou dodržovat zásady, které sami stanovují. Taková zkouška ohněm a ostrým bojem. Vokaž teoretický mudrlante, jak tvé teze obstojí na trhu s tvojí vlastní kůží. Cílem mé výzvy akademikům není prokázat, že osobnostně nejsou v praxi schopni naplnit to, co sami sterilně neživotně hlásají. To je vedlejší efekt, ačkoli hodně napovídá o jejich práci a způsobech. Primárním záměrem je demonstrovat, že jejich teorie nejsou funkční. Že je to jen neživotná chytristika. Jelikož sami sebe považují za vědátory a odborníky, nechť absorbují principy ověřování vědeckých hypotéz v realitě. Výzva = ověření. Utkvělou představou akademika je hlásat obecně závazné pravdy tam, kde z principu žádné takové pravdy být nemohou. Ačkoli k oné nemožnosti občas sami i dospějí, neprojeví ochotu si ji přiznat. Přece si nebudou potrhávat židličku. Začnou mlžit dvěma způsoby. První je ten, že viditelnou nepravdivost svých tezí zakrývají, ignorují ji, a melou si dál své, jako by neexistovaly exaktní důkazy o jejich nepravdách. Je to taková ideologická metoda. Druhá je mírně rafinovanější, účelově vytvářejí nové teorie, okleštěné o subjektivní atributy a snaží se v nich ponechat jen ty objektivní. Jenže pak se ukáže, že vykostěná teorie je nehybný mrzák postižený pakostnicí nedostatku odůvodnění a argumentace, a dále se prakticky vždy projeví, že jejich jakože objektivní aspekty jsou jen eufemicky popsané subjektivnosti. A v ten moment nastupuje metoda číslo jedna, tedy ignorace zjevné nefunkčnosti této nové akademické teorie. Úporná snaha o stanovení objektivní hodnoty uměleckého díla si zaslouží výzvy, jež by ji rozbourávaly, jako máloco jiného. Akademici rádi stanovují hodnoty, aniž by k tomu měli nějaký mandát. Jsou na tomto poli prostými samozvanci. A k prokázání jalovosti jejich snah se právě výborně hodí porovnání způsobů stanovení estetické hodnoty s přístupem ke stanovení hodnoty umělecké. Když zjednoduším problematiku na základní principy, pak se lze dočíst, že estetická hodnota vychází z osobní subjektivní libosti. Tady si akademikové uvědomili, že toho moc nenamudrují, protože každému se může líbit něco jiného (ovšem přiznat to nevzdělanému plebsu, to byla také myšlenková revoluce, co trvala několik století). Způsoby, jak vlastní libost vzniká, jsme si probrali minule (prostředky vs. účinky), k těm se nyní vracet nebudu. Doba, kdy na Olympu svých funkcí sedící ideologové jednoduše nařídili, co se komu má líbit, již pominula (no, ne všude), bylo tedy třeba vytyčit jinou ohrádku, v níž by se mohli vyvyšovat svojí erudicí. Byla ustanovena hodnota umělecká, jež diagnostikuje obecně závazný verdikt kvality díla. A teď přijde to nejvtipnější, jak se určuje. Opět zjednodušeně - stanovit ji může pouze osoba dostatečně znalá historie umělecké disciplíny, vyhodnocuje ji na základě originality, novátorství a přínosu daného díla pro vývoj uměleckého směru, a dá se poznat až s odstupem času. A teď se nad tím zamysleme. Máme tu krásnou ukázku elitářství, kdy slovo dostatečného (jak se to měří?) znalce historie má větší váhu, než nějakého menšího znalce. Asi musí být nejdřív takový člověk podroben znalostnímu testu, a ten kdo ho vyhraje, řekne závazně všem ostatním jaká je umělecká hodnota díla, že jo.. Dále, co jsou vlastní aspekty (originalita, novátorství, ovlivnění)? Nejde o nic jiného, než kolika lidem se dané dílo líbilo natolik, že se jím nechali ovlivnit, inspirovat, následovali jeho odkaz. Takže jsme opět jen a jedině u té základní individuální libosti, která je subjektivní. Na té subjektivitě nic nemění počet následovníků, protože si to každý stejně dělá subjektivně po svém. Sebeoriginálnější a ultranovátorské dílo se jako takové neprojeví, pokud se nebude lidem líbit. Jsou tu i další úskalí. Máme umělecká díla, která zásadně ovlivnila celé generace vnimatelů a následovníků. Ale jen v jedné izolované lokalitě. Ve zbytku světa po nich neštěkl pes. Jsou umělecky kvalitní nebo ne? Nebo jsou umělecky kvalitní jenom někde? A není náhodou tohle také důkaz ryzí subjektivity? Otázka časového odstupu je též velmi veselá. Jsou umělecká díla, která dlouhá staletí nebyla považována za hodnotná, jejich autor živ v chudobě, nikdo jej nenásledoval, zemřel v chudobinci. Tedy nebyla umělecky kvalitní. Dnes mají hodnotu desítek milionů euro a jsou považována za jedna z nej, co kdy člověk vytvořil (existují samozřejmě i opačné případy, obrovský úspěch desítky let, a pak zapadly, dnes je skoro nikdo nezná). Byla tato díla v době vzniku umělecky nekvalitní, a po stopadesáti letech něco udělalo "cvak!" a stala se kvalitními? Pokud byla umělecky hodnotná i v době vzniku, ale současně je nikdo nepovažoval za originální a hodna následování (spíše naopak), není definice umělecké hodnoty funkční. Pokud tato díla nejprve nebyla hodnotná a až později se díky oblibě stala, je možná funkční, ale rozhodně není objektivní. A tak dále. Čím víc se nořím do akademických plků, čím více se chytrolíni rozepisují, aby ukázali svoji užitečnost, tím více se ukazuje, že v mnoha směrech svého bádání překračují rámce opodstatněnosti. Jsou v rámci objektivizace subjektivních hodnot umění potřební asi jako falešní karbaníci. A k jako takovým se k nim stavím.