Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Dojmy z koncertov

Voytus - 29.04.2023 21:26:20 #

21.4. Pan Demos, Flower Cover, The Skull Guru - Louny, Stromovka 22.4. Flower Cover, The Skull Guru - Bílina, Moskva Tedy, byl to skvěle strávený víkend ve společnosti italsko-španělské party, se kterou jsme si navíc skvěle sedli i po lidské stránce - a to je nejdůležitější.V pátek, přibližně kolem páté, jsme začali navážet aparaturu na Stromovku alias Bahno. Do poslední chvíle jsme řešili, zda to uděláme venku nebo na sále. Pochopitelně. Náš zvukař si chtěl ozkoušet některé nové komponenty, které nakoupil a to by bylo lepší venku. Ale počasí tomu nepřálo. Přes den jakž takž, ale už kolem osmé začala teplota postupně klesat pod patnáct stupňů. A v tom se blbě hraje, a aby diváci strávili cca čtyři (spíš víc) hodin v takové teplotě, natož abych tomu vystavil tu jižní skvadru, která měla tenhle minifest uzavírat. A jasně, on ten sál není zvukově úplně ideální, samé dřevo a všechno rezonuje a houká, jak zpěvové mikrofony chytají ostatní nástroje. Zvukařské peklo. Ale on je Lukáš, alias Záhy už léty protřelý a poradí si. Proč tenhle sál? Protože je velký a de facto zadarmo. A pak, trochu jsem si to maloval, že po zimě to bude první větší akce a lidé budou celí natěšení a přijde jich hodně. Jenže, je to nějaké složité po době covidové. I přesto, že jsem zvolil fakt symbolické vstupné 150,- , s ohledem na studenty, kteří po dlouhé době začali chodit na koncerty a řada z nich rozšířila i pořadatelský tým našeho dvoudenního květnového festivalu Antikotel. Už to chtělo trochu omladit, po devatenácti letech. Šlo by to bez sponzorů? Ani omylem! Ještě před úvodními Pan Demos bylo v sále třicet platících, naštěstí řada seděla venku a užívala si zbytky prvního výraznějšího slunce letos. Pan Demos předvedli svůj standard, jsou to všichni přímo excelentní hráči a se svým bigbítem, okořeněným punkem, hardrockem i funky a dalšími styly by jistě naplněnější sál rychle zvedli od stolů. Takhle bylo publikum poměrně vlažné a jen pomalu se trousilo dovnitř. Na nás už byl ale sál celkem slušně zaplněný a my jsme mohli spokojeně zahájit náš autorský set. Těžko se mi hodnotí vlastní kapela, ale nějaké poznatky by byly. Hostující The Skull Guru, kteří dorazili někdy na sedmou a okamžitě jsme museli hodit řeč - organizační věci, hudební scéna u nás a u nich, zvláštnosti české kuchyně atd - se usadili zhruba uprostřed sálu a pozorovali. Líbili jsme se jim, to potěší. Set je čím dál sehranější, výkony jistější, množství not menší, takže je to celé čitelnější, trojhlasy se stávají naší nejsilnější zbraní a tohle pódium je nám malé. Též aplaus během jednoho klávesového intra a podobně odměňovaná sóla nám zvedla sebevědomí. Odehráli jsme poctivou hodinu a po koncertě zaslechli i názor, že se nedá poznat, co je cover a co je vlastní. Ne, teď už bylo vše vlastní. Naši italsko-španělští hosté byli nadšeni, jak jsme si sdělovali dojmy během výměny aparatury. A jeden z kytaristů si zahrál přes můj aparát, protože neměl redukci, přes kterou by zapojil spešl vidlici, jakou jsem v životě neviděl. Byl z toho docela špatný, což je jasné, když jste na něco zvyklí. Ovšem, nemám problém svého George Dennise zapůjčit - alespoň vznikla příležitost si ho poslechnout v rukách někoho jiného. Ohledně bicích se bubeníci dohodli, že tento koncert se odehraje na naše a Bílina na jejich. Odehráli přibližně dvouhodinový set, během něhož přehráli zásadní kusy ze všech čtyř alb. Překvapili přídavkem v podobě jedné instrumentálky od Čechomoru a nadupanou verzí Son & Daughter od Queen. Mimořádná sehranost poměrně komplikovaného materiálu brala dech, vzhledem k tomu, že zkoušejí párkrát do roka, protože bubeník žije ve Španělsku a ostatní tři v Itálii. Po koncertě přišla ta nejneoblíbenější část každého hraní - balení aparatury. Jindy bychom vše nechali na sále a balili až druhý den, ale tentokrát, kvůli fotbálkovému turnaji muselo vše do aut. Naštěstí jsme měli hodně pomocných rukou, takže to šlo rychle. Naši zahraniční přátelé ještě pokračovali na “jedno” do jednoho z nonstopů s několika fandy. Já nešel, byl jsem hotovej. Vzhledem k nervům, které jsem ohledně té akce měl, jsem na ten den prakticky nespal - přijdou lidi? Zaplatí se to? Nebudeme v mínusu? Naštěstí se povedlo. I přes pouhých 80 platících (na ten sál se vejde jednou tolik, možná i víc) jsme nakonec skončili v plusu. Druhý den volám Willymu, zpívajícímu kytaristovi, že bychom dali někde kafe. S tím typickým přízvukem hlásí: “Yes, Voytus, come over here, we are on Šalanda.” No, ten název si o italský přízvuk přímo říká. Takže debatíme dál o hudbě a inspiracích, já Andremu (ten druhý kytarista) doporučuji Wishbone Ash, které mi místy těmi kytarovými dvojhlasy připomínali. V triku Opeth se okamžitě dostávám i k nim a s Willym zjišťujeme, že máme oba nejraději Ghost Reveries. Borce zaujme černé pivo a hned ho musejí ochutnat. Nic takového u nich neznají. Přes jídelní lístek se seznamují se zvláštnostmi naší řeči, jako jsou háčky, čárky a kroužky a trochu je do toho zasvěcuji. Bubeník José, který má nejslabší angličtinu, a tak se občas doptává, se ukazuje jako největší showman celé party. A pak už vyrážíme společně do Bíliny, kde už na nás čeká Martin Peschl, který to celé domluvil. Moskva je hospoda bez pódia, ale má svou letitou tradici a my se sem rádi vracíme, protože se tu schází vnímavé publikum. Opět poctivá hodina, shodná z předchozím večerem a lepší výkon, který je patřičně odměněn. Stíháme jen kousek jejich setu, protože někteří z nás to večer předtím moc neodhadli, a tak chtějí být co nejrychleji doma. K tomu zdravotní indispozice zpěváka Jirky, který jen den předtím dobral antibiotika. I tak to na jeho výkonu nebylo znát. Po koncertě mi Willy volá, že už se blíží do Loun a jestli tedy ještě někam jdeme. Já a klávesák už jsme na “tajném místě”, neoficiálně otevřeném klubu, který jeho provozovatel, zvaný Indián, přetvořil v dílnu s kytarovými aparáty. I kvůli tomu je sem chci vzít, protože něco takového se jen tak nevidí. Je tu i část party ze včerejška, takže všechno klape. Eva od vstupu, jeden z mlaďasů Jirka, který vládne dokonalým britským přízvukem a pár dalších. Skull Guru jsou nadšeni, dopřávají si Plzeň, okukují aparáty a k tomu zní z gramofonu Šest strýců v Redutě, u nichž si basák Matteo okamžitě všímá charakteristického zvuku baskytary. Venku na cigárku se opět zakecáváme o hudbě, s Willym zjišťujeme, že máme oba v oblibě britský folk (však také poznal, že náš Jirka zpívá při zvukovce Time Has Told Me od Nicka Drakea). Také je překvapen mou, alespoň rámcovou znalostí italské scény 70. let. Klubovna se pomalu vylidňuje a nám se chce ještě někam pokračovat, protože je pořád o čem se bavit. A protože už takhle v noci není moc možností, musíme do jednoho ze dvou disco barů. Naštěstí je tam vstřícná barmanka, která nám povolí vlastní playlist, se kterým sborově hulákáme. Tedy, že si zrovna tady někdy s někým zazpívám staré Queen a dokonce Musical Box od Genesis, to bych tedy vážně nečekal. Končíme asi v pět ráno. A to je ještě čeká koncert v pražském Crossu. No co, české pivo jim jede. Další den vytvářím skupinou konverzaci na messengeru, protože chceme zůstat v kontaktu a něco naplánovat na příští rok. Zároveň je to seznamuji s naší scénou, prostřednictvím odkazů na youtube. Kuře v hodinkách od Flamenga se jim zalíbilo. Napojení na Louny navíc posiluje zjištění majitele hotelu, ve kterém jsou ubytováni, že to na tom místě v Itálii, kam jezdí na jezero, má jeden ze členů skupiny loď. Je to super, jak je někdy ten svět malý. A když si s někým takhle sednete, tak je dobré z toho vytěžit i něco dalšího. Takže uvidíme, jaké jsou možnosti. Zatím z toho byl jeden nezapomenutelný víkend a věnovaný vynil Umashi's Odysse, který jsem jim vychválil do nebes.