Diskuze

předchozí »

jiří schwarz - 11.07.2024 00:24:52 #

Chimp.charlie: pro naši generaci jistě jo. Včetně podmnožiny "ploužáků lepáků". Ale nevim, jak tolo chápou mladší. A ani mě nenapadá anglický překlad.

chimp.charlie - 09.07.2024 14:32:15 #

Jiří, ploužák je ploužák, to je terminus technicus :)

jiří schwarz - 08.07.2024 01:42:43 #

Rod Stewart – O2 Arena, Praha 3. 7. 2024 Roda jsem měl vždycky dost rád, ačkoli mě nikdy jeho celkem prostý mix rocku, popu a blues nijak extra výjimečně neoslovil. Má přízeň trvá od mých cca 18, kdy mě nadchl ploužák (dnes, aspoň z hlediska literárního významu slova asi trochu nepřesně, by se použilo slovo „balada“) Sailing. Taková prvoplánová, ale pocitově dost vroucí krása. Takže před koncertem žádná velká očekávání, ale těch bardů, které jsem měl rád na počátku 70tek, a co jsou stále smysluplně aktivní, povážlivě ubývá, a tak ještě jedna z mála příležitostí vidět legendu. Koncert naplnil ta očekávání. Zažil jsem na vlastní oči prvně a naposled Roda Stewarta. Jeho charisma rockového "natupírovaného ananasu" funguje dosud. Rod hlasově ve vcelku velmi dobré formě. Zazněly všechny velké hity, Rod stále velmi vitální. Show dost velká a vypracovaná, 6 krásně rostlých děv se starostí o doprovodné vokály, ale také 2 z nich na housličky (ve skotském jigu to bylo moc pěkné), jedna na harfu, další s perkusemi. Celkem 3x se osazenstvo převléklo (nejdřív Rod zlaté sáčko a holky stříbřitě třpytné minišatky, pak totéž v opačném gardu, pak černá – uvědomil jsem si, že je to vlastně můj první koncert, kdy se někdo „bezdůvodně“ převlékal – pravda, na Gottovi jsem nikdy nebyl). Hudebníci velmi dobří (sorry, nezjišťoval jsem jejich jména), byl prostor i na pěkná sólka na bicí i na basu. Kontakt s publikem (odhaduju medián věku cca 60 let) sice takový trochu naučený, ale dobře fungující. Přede mnou sedí dokonale odvázaná cca 70letá fanynka. Jeden z vrcholů pro mě měla věc známá i od řady jiných, a sice First Cut Is The Deepest, ta se fakt povedla. Hezky udělané blues od Muddyho Waterse, ústně jemu vyslovený tribut. Do You Think I´m Sexy bylo našlapané, podobně i Maggie May. Často se mi objeví na YouTube písnička I Don´t Want To Talk About It z koncertu v Albert Hall jako dueto s Amy Belle, při interpretaci na pražském koncertu mně nějak ta dívka chyběla‚ Rod to tady zpíval sám. Asi nemá smysl psát vše dopodrobna. Opona, jeden nedočkavě očekávaný přídavek, a sice Sailing. A jde se asi po necelých 2 hoďkách domů, s pocitem celkem příjemně prožitého, trochu vzpomínkového večera.

jiří schwarz - 07.07.2024 23:56:06 #

Děkuji, Antony.

Antony - 07.07.2024 11:58:17 #

chimp.charlie: "na druhou stranu mezi povahou a uměleckým nadádním neexistuje žádné kauzální pojítko" Přesně! Dokázat oddělit lidskou stránku od umělecké je zásadní posluchačská dovednost.

Antony - 07.07.2024 11:55:44 #

jiří schwarz: Taky krásně napsaný report, čtu to se zpožděním, ale přece. Kiwanuka je zajímavá osobnost, jeho debut Home Again (2012) mám hodně rád.

Antony - 07.07.2024 11:39:37 #

loutkář Cvak: Tvoje koncertní reporty rád čtu, máš tam spoustu zajímavých postřehů. i když jde o hudbu, kterou neposlouchám, užívám si předloženou fandovskou radost. Skvělá věta, která 100% vyjadřuje i můj názor na věc: "jakákoliv virtuozita mi vlastně blízká není (Ribotovo barbarství mi vyhovuje víc ... tedy on je ve svém barbarství samozřejmě virtuóz stejně jako tihle dva)."

loutkář Cvak - 07.07.2024 11:02:29 #

PPU Egon Bondy Tour 2024 ... tedy The Plastic People of the Universe, kterým ovšem pan Kabeš odmítl pro turné poskytnout pro sebe jaksi podvodně zaregistrovaný název The Plastic People of the Universe. Zatímco parta kolem Kabeše má jen jediného člena, který pamatuje předrevoluční léta (samotného Kabeše), v "PPU" je jich pět: odvěký kapelník a klávesista Josef Janíček, bubeník ze všech stěžejních nahrávek Jan Brabec, baskytarista Ivan Bierhanzl, který se v úzkém okruhu kolem kapely taky pohybuje již od 70. let, pozounista (& thereminista) Vladimír Dědek a violoncellista Tomáš Schilla, poslední dva jmenovaní s kapelou hráli v 80. letech. Tedy ano, bez kytary, protože kytara v předrevolučních PPU téměř nikdy nebyla. A pochopitelně bez saxofonu, Vratislav Brabenec již v jednaosmdesáti letech veškeré své aktivity směřuje k psaní a občasnému vystupování s vlastní kapelou Pal-Post Unit (párkrát do roka). Ovšem pozoun jej nahrazuje dokonale, třebaže není zdaleka tak nespoutaný (Brabenec byl pořád free jazz, i v rocku). A cello, jakkoliv dříve nepřítomný nástroj, je velmi kvalitní obohacení. Hrálo se jak z alba Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned, které slaví 50 let od svého vzniku, tak i z dalších alb ze 70. a 80. let (Co znamená vésti koně, Hovězí porážka, Půlnoční myš), s texty kromě Bondyho také od Vratislava Brabence, Petra Lampla, Petra Placáka, Ivana Wernische a Pavla Zajíčka. Koncerty zahajovala píseň Hudebníci z konzervy od DG 307 jako pocta Pavlu Z., který nás krátce před turné stihl opustit. Je sympatické, jak písně uvádějí s autory textů (což je vlastně u Plastiků dlouhodobým zvykem). Tito PPU tedy od března do června odehráli 16 koncertů, většinou víkendových, a k tomu jeden na narozeninách pana Drápala, Lábusovkách, jako úplně první a předem neavizovaný, a pak jeden v pražském Kaštanu, v předpremiéře, veřejné zkoušce, tam jen na pozvánky pro pečlivě vybrané publikum. Osobně jsem byl asi na pěti, a ničeho nelituju. Setlist byl téměř neměnný, k pár změnám došlo, to pak byla velká radost, ale i bez toho bych se obešel. Jde o tu hudbu. Hlavsův (neškolený) skladatelský um je něco jedinečného, něco, co nemá nejspíš ve světě obdoby. A vůbec: tohle že prý je ta kapela, co neumí hrát?! Každý to říká, a nikdo z nich je nikdy neslyšel. Tady jsme. (V Guerilla Records v posledních pár letech vyšly všechny základní desky PPU, krásně vyčištěné, rozhodně se nemám důvod vracet k šumu starších vydání.) Tedy byl jsem asi na pěti koncertech, mj. na těch posledních dvou: V rodném městě GR – Louny – kde sice na chvíli kapelu přerušil vydatný (ale krátký) liják, příznačně v písni "Prší, prší", ale předvedla skvělý výkon. A byl přítomen pan Ondřej Ježek, tedy nahrávalo se a snad se brzy dočkáme koncertní desky (jedna píseň zazněla dvakrát, opravovalo se!). Naposledy zahráli na hradě Houska (to je kousek od Máchova jezera, jestli to někomu něco říká! prostě sever), kde se v době Karáskova kastelánování nahrávala deska Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned, a kde nyní publikum tvořili kdo-je-kdo českého undergroundu: většina koncertů proběhla ve městech, pro místní, sem přijela celá republika (ehm, ne-místní). Tady zase byly po celý koncert televizní kamery, tak i obraz snad jednou bude! Neopakovatelná atmosféra před hradem, prokopnutý buben (činely někdo ukradl na jednom z předchozích koncertů), noty létající ve větru (poslední koncert: buben i papíry to věděly!). Na každém koncertu hostovala nějaká další populární kapela převážně z katalogu GR, v Lounech předskakoval Jan Louka s písněmi DG 307 a po PPU zahrála Prasečí farma se dvěma tenorsaxofony, která mě z desek úplně nezaujala (musím si zopakovat), ale naživo pecka. Housku otevíral Jaroslav Hutka, příliš pozornosti jsem mu nevěnoval, ostatně téměř nikdo (ale dost lidí si s ním zpívalo celé písně, to je zase pěkný!), a večer uzavírala skupina Svatopluk s písněmi někdejšího pana kastelána. A co? Ani oni mě z desky nebavili a i oni byli nářez (tedy i ta deska je živák, ale doma je doma a venku je venku). Rostislav Tvrdík – mimochodem kontrabasista řady významných klasických těles, tady zpěvák a akustický kytarista – je (obrovský) rozený frontman, Kumandžas na basu taky není k zahození. Jednu píseň si uprostřed jejich setu zahrál Bobeš Rössler. Jeden koncert PPU ještě proběhne v září na akci Magor 80 v Arše (kde vystoupí řada dalších). A tam to definitivně skončí. Jestli ještě někdy budou nějací Plastici, ať už jacíkoliv, nejspíš se ta objevím. (Tleskám panu Drápalovi zLoun, za turné a za všechno.) P.S.: Souběžně s tímhle turné občas vystupoval se svými Plastic People také pan Kabeš, jak jinak než na truc ve stejné dny, ovšem jestli si myslel, že odláká hosty z Housky, nemohl se mýlit víc. A já v zásadě nemám nic proti existenci dvou skupin, každá je jiná, jedna je mi bližší, mnohem, hudebně i lidsky, ale... po dvou letech jsem si teď zašel i na koncert kapely pana Kabeše, tedy The Plastic People of the Universe New Generation, přičemž ten dodatek v názvu ignorují nejen pořadatelé, ale i sama kapela. Hrají v sestavě Jiří Kabeš (viola, theremin [sólo na vypnutý theremin je pecka!], zpěv), Joe Karafiát (kytara, zpěv), Václav Březina (baskytara), Vojtěch Starý (klávesy) a Jakub Koláček (bicí) a jsou vlastně nijak originální rockovou kapelou, jakých po vesnicích hrají stovky. Hodně kytary, naprosto obyčejný bubeník, třebaže trojice new generation jsou jistě dobří hráči, mají na to školy, a Karafiát je nadprůměrný kytarista, nic z toho necítím. Varhaník umí, ale janíčkovské klávesy jsou janíčkovské klávesy. Osobitý revival, nedrží se původních verzí písní, ignorují Hlavsovu skladatelskou jedinečnost. A Jan Brabec třeba neumí hrát podle standardních měřítek, ale co na nich záleží? Je jedním z nejosobitějších bubeníků, jaké jsem kdy zažil. (Když měl Koláček hrát sólo, Kabeš řekl, že je to pro kapelu netypické, načež Karafiát odpovídá, že nikdo z dřívějších bubeníků kapely neuměl hrát: no, rozumím tomu. O většině ani já nemám valné mínění: jen ten Brabec!) Sympatické je, že hrají do určité míry jiné věci než PPU Egon Bondy Tour 2024, hrají i úplně nové věci, které tedy znějí spíš jako Joe Carnation Band, ale proč ne. Nemyslím si, že ještě někdy půjdu na jejich koncert, ale ... možná už jsem to říkal posledně. (Já vlastně obecně na moc koncertů nechodím, jen o tom prostě mluvím. Do podzimu nic dalšího nebude.)

loutkář Cvak - 05.07.2024 20:57:40 #

No, u záchodů jsem potkal Kennyho Wollesena, ale to jsem tam nezmínil... Zorna jsem při té zkoušce neviděl, jen jsem si vyvodil, že nikdo jiný by takhle nehrál, a nakonec jsem ho tam slyšel s někým mluvit. (K varhanům z přízemí není vidět.)

Judith - 05.07.2024 19:23:45 #

Děkuji za další díl ságy Muž, který nechtěně potkával hvězdy :-)

předchozí »