Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Dojmy z koncertov

loutkář Cvak - 12.06.2023 21:07:51 #

John Cale a další v Barceloně, Oslu a Madridu (3., 8. a 10. června 2023) ~~~~~~ Primavera Sound je původně barcelonský festival, který poprvé proběhl v roce 2001, zpočátku někde v centru, od roku 2005 vždy v rozsáhlém Parc del Fòrum na severovýchodě města. V roce 2023 bylo přibližně 200 účinkujících/kapel rozděleno na 15 pódií, většinou od sebe vzdálených dostatečně tak, aby se navzájem nerušily (jedno bylo v uzavřeném auditoriu s kapacitou přes 3000 lidí; celková návštěvnost festivalu byla údajně asi čtvrt milionu lidí). Většina účinkujících – oproti původnímu rockovému zaměření v počátcích festivalu – jsou více či méně populární umělci z posledních let, téměř jakýchkoliv žánrů. Výjimkami s 40+letou kariérou byli letos například Pet Shop Boys, New Order, Depeche Mode, Bad Religion, Sparks, Swans, Laurie Anderson a (patrně nejstarší) John Cale, který tu hrál už v roce 2011. Celý festival byl rozdělen do tří dnů, kolik koncertů zvládne stihnout jeden člověk za den je otázka – pokud je chce vidět/slyšet od začátku do konce, možná tak sedm. Co jsem viděl (nebo neviděl) a slyšel (nebo neslyšel) já, už bylo zmíněno níže. V průběhu let se festival začal postupně rozšiřovat do jiných měst a zemí, většinou zachovávaje jarní (primavera) období. Porto, São Paulo, Buenos Aires, Santiago de Chile, Bogotá, Los Angeles. V roce 2023 přibyl Madrid, týden po Barceloně, přičemž jakýmsi podtitulem nebo mottem této dvojice je I'll Be Your Mirror (podle písně The Velvet Underground) = naprostá většina účinkující hraje na obou místech. Co jsem tak koukal, tak většina z nich si na mezidobí naplánovala koncerty buď ve Španělsku nebo někde ne úplně daleko. Ne však John Cale: 3. 6. Barcelona, 8. 6. Oslo, 10. 6. Madrid. No, pěkně děkuju. Nicméně to martyrium jsem podstoupil, a budu pokračovat. Než se dostanu k zvukům jara v Madridu, udělám odbočku: Festival Loaded v Oslu byl dvoudenní a vedle Calea na něm zahrálo 15 (slovy patnáct, s Calem 16, šestnáct) kapel/účinkujících. Stihl jsem Jehnny Beth (s Johnnym Hostilem; ještě dost málo lidí, zasloužila by si důstojnější zařazení v programu než v půl čtvrté odpoledne), Calea, Amason (Švédi; hráli mj. I Want to Know What Love Is od Foreigner a jednu další povědomou, ale neidentifikovanou, jinak asi svoje věci), Chuck Prophet and the Mission Express, The War on Drugs a zdálky pár "neznámých" kapel na druhém pódiu (vždy se hrálo jen na jednom). Chuck Prophet s kapelou "přijeli až ze San Franciska, města lásky, a s vaší pomocí dostaneme Oslo zpátky na hudební mapu světa," hmm...; jednu píseň věnoval Johnnymu Thundersovi, takovou dost špatnou ... možná příznačnou; píseň Best Shirt On mi z nějakého důvodu připomíná Jonathana Richmana, ale Jonathan je jen jeden; v Killing Machine protestuje proti prodeji zbraní v USA, tam je to na rozdíl od Evropy téma; mezi písněmi říká, jak při procházce přilehlými ulicemi slyšel hlas Johna Calea, ale nestihl přijít včas, aby ho i viděl; na rozdíl od většiny dokážu rozumět jeho zpěvu, což je fajn). Cale oproti Barceloně vyměnil jednu píseň (Hatred místo Rosegarden; asi zkouší různé věci na větší koncert s orchestrem 19. 6.) a jednu nezahrál, nevešla se, už v Barceloně byla navíc, tady si nemohl dovolit přetáhnout, na vedlejším pódiu začínalo nějaké country ... tak alespoň hodně protáhl poslední píseň, vč. sóla na basu (Joey Maramba). JC stejně jako v Barceloně v dobré náladě, dokonce řekl pár slov (to když něco nefungovalo a bylo dlouhé ticho). Festivalové sety mu sluší, hodina se zdá být akorát, při zimním turné (většinou přibližně 90 minut) začínal být ke konci koncertů unavený. Jeden recenzent k Oslu píše, jak Cale v několika písních hrál na baskytaru ... jo, byl jsem tam, byly to klávesy Kurzweil PC88* a v jednom případě Fender Stratocaster, ani jedno z toho není úplně baskytara (stejný recenzent pozměnil jména členů kapely a pár dalších věcí si přebral dost špatně). Ze strany pódia Calea chvíli sledovali někteří členové The War on Drugs, kteří pak hráli od devíti do jedenácti. Ty jsem ani neplánoval (ráno kvůli letu vstávám v noci), ale Joey že prý bych měl. V Barceloně jsem stihl jen konec (kolidovali s Laurie Anderson), tak tady od začátku do konce. Přesvědčí mě i (= mou bezvýznamnou pozornost si zaslouží a udrží i díky) věnování jedné písně zkraje setu Caleovi. Nečekané. (Dva členové kdysi s Calem hostovali v TV pořadu Jimmyho Fallona, i to zpěvák zmínil!) Hrají třeba takhle: >> odkaz The War on Drugs nejsou špatní. Dvouhodinový koncert na závěr dne. A teď Primavera Sound Madrid. Páteční program nestíhám, škoda (The Mars Volta i Swans bych rád viděl, druhé jsem neviděl už týden!), o čtvrteční bych asi nestál ani kdybych mohl (byl zrušen předešlou noc kvůli očekávaným bouřkám, navíc jsem byl výše). Sobota začíná na starém vlakovém nádraží (Estación del Norte), v tamním Gran Teatro, už po poledni, kdy program otevírá Núria Graham, po ní přichází Laurie Anderson s kapelou Sexmob (Kenny Wollesen!), a nakonec John Cale (s Dustinem, Joeyem a Alexem, a Abigail, projekce), poslední dva tedy oproti Barceloně v opačném pořadí, výhoda pro Calea, může hrát o chvíli dýl (nehrál!). Celé to končí ve čtyři. Cale: Setlist oproti předchozím dvěma koncertům dostál řady obměn, zazněla mj. Barracuda (...the ocean will have us all...), 49 let stará píseň, kterou dosud naživo nikdy nehrál (ale před lety ji při koncertech hráli Noah and the Whale), a na závěr kytarová smršť v podobě Gun/Pablo Picasso (tištěný setlist byl úplně jiný, byla na něm mj. Do Not Go Gentle Into That Good Night, která nezazněla, stejně jako další ... ale zazněly jiné). Zvukově všechny tři kapely příšerné (na rozdíl od Barcelony a překvapivě i ufoukaného a prašného Osla), ale slyšet dříve neslyšené za to stálo. Jinak Cale samozřejmě už nehraje s takovou lehkostí jako před lety, ale ... hmm, když tak slyším některé kapely opakovat pořád dokola totéž (protože pár jsem jich během posledního týdne viděl dvakrát), ta představa mě děsí (nemluvě o stejných vtipech! tvářících se tak spontánně). Program dále pokračuje v areálu Ciudad del Rock, hlavním dějišti festivalu, v dalekém městě Arganda del Rey (podle mapy to na první pohled [víc jsem jich nedal, nebyl čas] vypadalo na vzdálenější předměstí, víc jsem se plést nemohl, cesta tam – včetně absurdního check-inu na stadionu uprostřed cesty, stačí se neřídit logikou a veškerá organizace dává dokonalý smysl, holt Španělsko [neplést s katalánskou Barcelonou!] – trvá z centra přes dvě hodiny). Než se tam dostanu, je půl osmé. A pak Shellac (hodně hlasité power trio z Chicaga, na kytaru hraje Steve Albini), St. Vincent (která mě nijak zvlášť nezajímá, ale její album s Davidem Byrnem jsem svého času hodně poslouchal, tehdy trochu i její sólovou tvorbu; v Barceloně hrála ve stejný čas jako Laurie Anderson, nestihl jsem; většinou mi tyhle stylizované koncerty nevyhovují, ale St. Vincent dělá všechno po svém, pořád je fajn, zůstává v ní skutečná, nepředstíraná divokost a hravost u jiných nevídaná ... náš Sv. Vincent [Venera] s ní nemá nic společného!), Be Your Own Pet (chvíli předtím, než přišli na pódium, hrála ze záznamu nějaká píseň v češtině, Google mi podle zapamatované části textu našel "Tak dej se k nám a projdem svět" od Kubišové, tak asi tak, v Madridu každopádně těžko uvěřitelné!; BYOP jsou punková kapela z Nashvillu, nedávno po letech obnovená, čtveřice se zpěvačkou), Måneskin ... počkat, co? Zase Måneskin? Dělám si legraci, v té době už jsem tentokrát byl pryč. Svým způsobem je fajn si trochu rozšířit obzory, vystoupit z komfortní zóny, ale očividně jsem v ní tentokrát celkem zůstával, víc než v Barceloně, i když příležitostí bylo... Chtěl jsem vidět třeba Death Grips (experimentální hip hop), v Barceloně (hráli až k ránu) jsem je odložil na Madrid, a v Madridu nakonec nevystoupili. Ultimátní (ehm, slovo) vystoupení z komfortní zóny by bylo zůstat na závěrečnou Rosalíi, která to celá uzavírala a mnozí tam – soudě dle proudících davů v době mého odchodu – přišli hlavně kvůli ní. (Jo, jinak madridské jaro fakt není prima. Vedro!) Inspirován Judith, všímám si triček Pink Floyd (turné 1994), Metallica (...and Justice for All), Black Midi, Pearl Jam, Blue Öyster Cult, Make Rock Not War, Idles, My Morning Jacket, Vampire Weekend, The Stone Roses, Arctic Monkeys, King Gizzard and the Lizard Wizard, God Save the Queen (s Freddiem v koruně), David Byrne (American Utopia, mám ho doma z pražského koncertu!), Bikini Kill, Roger Waters, Morrissey ... a mnoha kapel, které tu účinkují (mj. The Mars Volta, nemusíte mi připomínat, že jsem tam nebyl!). (Tohle je vlastně zajímavé sledovat, někdo měl třeba na plátěné tašce přepis textu Afraid od Nico.) (Jo, málem bych zapomněl, ne tady, ale v Barceloně – a ne při jeho setu! – jsem viděl někoho v tričku z koncertu Johna Calea v Liverpoolu 2017 .... za posledních 10+let jediný koncert, kde se něco prodávalo ... určitě ne z jeho iniciativy.) Nemám rád festivaly, jak už jsem psal, vždy tam jdu kvůli pár kapelám a zbytek zůstává mimo mě, zvuk bývá otřesný atd. ... na druhou stranu (viz výše). Dosud jsem se jim vyhýbal jak jen to šlo, Calea jsem na standardním festivalu viděl jen jednou, na Metronomu v Praze (2018), kde začal pozdě a skončil brzo (protože vedle hráli Massive Attack). Nebýt to v Česku, nejel bych tam. Ale covid mě ledacos naučil, třeba že nebudu litovat vyhozených peněz (byť je to občas dost za hranou), ani únavy (ano, je možné spát mezi koncertem a přeletem jednu hodinu), ani nějakého dalšího diskomfortu,** ale vynechání koncertu bych litoval, svým způsobem. Samozřejmě se to změní, jen co bude hrát mimo Evropu (což už dávno moc nedělá, i když žije v Kalifornii), protože zatímco zbytečné cestování po Evropě dokážu sám před sebou svým způsobem obhájit (ale jen sám před sebou), lety na dlouhé vzdálenosti už jen stěží (19. 8. tedy v New Yorku nebudu, nikdy neříkej nikdy, ale ne). * Zajímavé je, že ve Španělsku hrál na Kurzweil PC3, asi šetří na zavazadlech. ** Za tohle to totiž stojí: >> odkaz (nějak jsem to v Madridu zapomněl uložit)