Profil uživatele loutkář Cvak


Recenze:

Boyer, Dustin - The Dusty Meadows Band − Park in Rear (Live at The Baked Potato) cover

Boyer, Dustin / The Dusty Meadows Band − Park in Rear (Live at The Baked Potato)

loutkář Cvak | 5 stars | 2024-02-05 | #

Dusty Meadows je komediant…
…ale zároveň prvotřídní kytarista. Jo, kytaristy nemám rád, bez nich by na světě bylo líp, ale tenhle je něco! Kam se hrabou všichni ti -ové a -ové (nemluvě o..!), Dusty je všechno, a ještě víc. Dokonce jsem léta chodil na koncerty (desítky a desítky koncertů) jednoho nudného messjazzového pianisty z Kalifornie, jen abych viděl Dustyho (no fajn, fajn, a basáka Indo-Ninju, i toho). Jinou možnost jsem v Evropě neměl: co na tom, že mě ten starý pianista vůbec nebavil.

Tohle je záznam koncertu v The Baked Potato ve Studio City (LA), původně jazzovém klubu, otevřeném v roce 1970, domovském klubu kapely: jestli kdy hrála jinde, nevím o tom. Koncert byl zaznamenán v den teroristických útoků v Bruselu 22. března 2016, což Dusty připomíná půlminutou ticha před přídavkem. Zmiňuju proto, že mi tenhle útok nějak vypadl z paměti, a že mi to pomohlo zjistit datum vzniku, nikde neuvedené.

Kapelu tvoří … "on lead sax and dancing and tambourine" Stellar Rahim (tedy Casey Butler), "on lead bass, all the way from San Diego / Sacramento" Danny Tremaine (Danny Smith) a "on drums my baby brother" T-Bird Meadows (Trevor Boyer). Dusty Meadows je Dustin Boyer, zpívá a kytaruje. Je sympatické, jak dlouho spolu tahle parta v různých kapelách hraje (Casey hrál s Boyerovými již v 90. letech v Turkey Mallet a pak v Descanso).

Většina písní z živáku původně vyšla na albu Believe in Yourself (2010), s výjimkou závěrečné "The Ballad of Hookers, Blow, and Stripper Poles" z alba Tapes in the Addict (2012).

Na albu jsou v 70 minutách zastoupeny všechny myslitelné žánry a polohy, metal, blues, cokoliv. Že to nemůže držet pohromadě? Může! A drží, a nejen to, funguje to skvěle! Žádné kýčovité exhibice a předvídatelná sóla, a když už se k tomu snad schyluje, Dusty to strhne úplně jiným směrem. Dusty je všechno najednou. A jeho mistrovství mi na živáku vyzní tak nějak líp než na studiovkách (ne že by byly špatné!). A pak: s tím pianistou hrál úplně jinak.
Divoký, živoucí nářez. Úplně jako bych tam osobně byl, když to tak poslouchám, doma.

Ze čtrnácti vybírám jednu píseň, která by mohla (ale spíš ne) zdejší osazenstvo zaujmout: >> odkaz Dusty nedělá hudbu pro širokou veřejnost, ne prvořadě: je to hlavně o zábavě pro pár lidí. Nikoho nechci obracet (na jedinou pravou víru, samozřejmě!).

Je hodně kapel, které bych chtěl vidět naživo, ale žádnou z nich zdaleka ne tolik, jako The Dusty Meadows Band. Čím víc tohle album poslouchám – a poslouchám ho často – je chci (i) vidět víc a víc. Třeba vloni (září 2023) měli koncert, kterého se sice neúčastnil Stellar Rahim (toho času na turné s jinou kapelou), ale zato jejich řady posílil legendární studiový hráč Michael Landau, dávný přítel Dustyho Meadowse. Teď se jen dostat do Kalifornie…

Album je za pár dolarů dostupné na Bandcampu, vyplatí se to! Nebo zadarmo třeba na Spotify. Poslouchejte Dustyho! Lepšího nenajdete!

(Tohle není recenze.)

» ostatní recenze alba Boyer, Dustin - The Dusty Meadows Band − Park in Rear (Live at The Baked Potato)
» popis a diskografie skupiny Boyer, Dustin


Cale, John - For Your Neighbour's Wife cover

Cale, John / For Your Neighbour's Wife

loutkář Cvak | 4 stars | 2023-05-10 | #

(Když tak v poslední době poslouchám tohle CD, nemůžu si nevzpomenout na letošní zimní koncerty Johna Calea. Pokud by tohle měl být záznam jediného koncertu – není, ale na chvíli předstírejme že ano – zůstaly by z něj ve dnešních setlistech jen tři písně: Villa Albani, Pablo Picasso a Chinese Envoy, druhá a třetí z nich jen občas, první znovuzařazená po téměř čtyřech dekádách. Druhá byla vždycky o určité dávce jamování, ale z první – tehdy přibližně pětiminutové – vyrostla dnes, podle nálady, deseti až šestnáctiminutová záležitost.)

Tohle není recenze, stejně jako moje první recenze, jen sbírka jistých zajímavostí, pro většinu lidi nezajímavých. Jestli si chcete přečíst skutečnou recenzi, napište si ji!

For Your Neighbour's Wife

Tohle je bootleg, aby bylo jasno, neoficiální nahrávka, vydaná na CD v roce 1993 pod značkou Klondyke Records údajně v Německu. Oficiálně byly tehdy dostupné dva živáky Johna Calea z přibližně stejného období: album Sabotage tvoří nahrávky z koncertů z června 1979 v CBGB (& OMFUG), a Comes Alive jako svědectví z turné k albu Caribbean Sunset, konkrétně z koncertu v londýnském Lyceum Ballroom z 26. února 1984.

For Your Neighbour's Wife vzniklo v tom mezidobí, je smíchané z nahrávek ze dvou koncertů v letech 1980 a 1983. Výslovně napsané to nikde na CD není, Discogs uvádí tři roky a města (ještě Londýn 1981, který mi tam nezapadá a bude to nejspíš chyba na Discogs). Porovnávám to s jinými nahrávkami z těch koncertů – vždycky jsou záchytné body, místa, která na žádném jiném koncertu nezněly úplně stejně – a vychází mi to takhle:

Prvních osm písní – plus ta úplně poslední – pochází z festivalu Midzomernacht Spektakel v Eindhovenu (Nizozemsko) 26. června 1980, což byl Caleův první koncert v Evropě po dvou a půl letech (a jediný na další rok). Pro ty, kteří očekávali ten slavný americký Sabotage band (byť tehdy už i v USA proměněný), to bylo svým způsobem zklamání, Sturgis Nikides a spol. si na svůj evropský debut museli ještě počkat. Koneckonců tahat kvůli jednomu festiválku do Evropy celou kapelu by finančně dost dobře nešlo. Tedy v Eindhovenu údajně hráli Judy Nylon (zpěv, s Calem spolupracovala již 1974 a dál), Jimmy Bain (baskytara, s Calem hrál již 1977, jinak Rainbow, Dio atd.), Chris Thomas (klávesy, s Calem hrál již 1975, jinak producent kdekoho), Ollie Halsall (kytara, s Calem hrál již 1974, plnohodnotný člen kapely 1985), Clyde Edwards (bicí, ať už je to kdokoliv), Jeff Reynolds (trubka) a Ruud van Dijk (saxofon).

Zbylých sedm písní pochází z festivalu Rock Werchter (Belgie) 3. července 1983. V prvních měsících toho roku odehrál Cale v Evropě sólové turné (bez kapely), v létě se vrátil na čtyři koncerty s kapelou, nahrávky pochází z druhého z nich. Kapela ve složení David Young (kytara), Andy Heermans (baskytara) a David Lichtenstein (bicí, syn toho malíře) tady hrála poprvé, nemýlím-li se, nicméně její počátky lze vystopovat již o rok dříve na albu Music for a New Society, kde se trochu mihli kytarista s bubeníkem (co na tom, že hlavně jako zvukaři).

Oproti standardním verzím písní tady došlo k několika změnám, Dr. Mudd (původně vydaná na albu Sabotage, studiová verze neexistuje) tady začíná krátkým a cappella úvodem. Call Yourself a Lover oficiálně nevyšla nikdy, a kromě tohoto koncertu nevím, že by zazněla ještě někde jinde, ale ne vše je zmapované. Magic & Lies si na studiovou verzi musela ještě nějaký čas počkat, vyšla až v březnu 1981 na albu Honi Soit. Fucking Your Neighbour's Wife je rovněž výhradně koncertní záležitost, celkem často zastoupená v setlistech z let 1979 až 1981. Studiová verze existuje, ale na veřejnost nejspíš nikdy neprosákne, koneckonců není o co stát. Možná dělá čest humoristickému textu, měl jsem příležitost ji soukromě slyšet, ale o další poslech moc nestojím, koncertní verze jsou mnohem živější a baví mě.

Druhá část je postavená na (čtyřech) písních z právě vznikajícího alba Caribbean Sunset, vydaného až v lednu 1984. Zbylé tři písně pochází z počátku 80. let, všechny mají oficiálně vydané studiové verze. Nejzásadnější změny dostála píseň Praetorian Underground s naprosto (ale naprosto!) odlišným textem (a že je celkem dlouhý). Cale obvykle mění hudbu, změny v textech jsou mnohem méně časté (že někdy zapomene slovo a dá tam jiné je věc jiná). Nevím o jiné takhle zásadní textové výměně.

Každopádně je škoda, že neexistuje víc oficiálně vydaných koncertních nahrávek z přelomu 70. a 80. let, a zadržovat dech nemá smysl, podle mě prostě další profesionální nahrávky neexistují (a nevyužitý materiál ze Sabotage je počítám ztracený jako všechno z té doby, takže ani rozšířená reedice nevyjde). For Your Neighbour's Wife je jeden z těch lepších bootlegů, často se musíme spokojit s mnohem nekvalitnějšími nahrávkami – ty se šíří mezi lidmi, dřív na kazetách, dnes digitálně, většina je nenávratně ztracená (lidé si je berou do hrobu, ach ta neochota sdílet!). Ale jako svědectví určité doby to stačí.

» ostatní recenze alba Cale, John - For Your Neighbour's Wife
» popis a diskografie skupiny Cale, John


Cale, John - Mercy cover

Cale, John / Mercy

loutkář Cvak | 5 stars | 2023-01-19 | #

"What does John Cale have that the rest of us don't—some gene that engenders infinite restlessness, a rapacious mind that is never satisfied?" Tak začíná promo text k novému albu a turné Johna Calea, Velšana, který je víc Američanem, hudebníka, který si prošel vším čím mohl, a to samozřejmě nejen hudebně.

Pokud budeme za počátek Caleovy "profesionální kariéry" považovat příjezd do New Yorku, hraní s Johnem Cagem, tak letos v létě oslaví 60. výročí. Takových není mnoho, a v naprosté většině případů by bylo lepší, kdyby ty konce nebyly. Cale se drží. Koncerty nejsou co bývaly, energie ubyla, úměrně čemuž ale mění aranžmá, takže to nadále funguje skvěle. Hlas má nicméně silný jako vždy. A zítra vydává novou desku; pokud budeme počítat takovou tu základní řadu jeho studiových alb (což je zavádějící), bude sedmnáctá: chcete-li nepočítat M:FANS (2016), nově nahrané, radikálně přepracované písně z desky Music for a New Society (1982), pak šestnáctá; chcete-li počítat ty velké spolupráce, pak třeba jednadvacátá; chcete-li počítat filmovou hudbu a živáky – přinejmenším jeden obsahuje dříve ani později nevydané písně – pak třeba čtyřicátá; pokud produkce apod. tak snad stá. V každém případě první kolekce nových písní od roku 2012, a jako vždy úplně jiná než cokoliv, co za těch šedesát let udělal. Taková, že se na tenhle web vlastně vůbec nehodí, protože to není žádné Slow Dazzle (1975) ani nic podobně rockového, čím si prošel. Koneckonců to byl svým způsobem záměr. Caleův koncertní kytarista a dvorní zvukař to řekl jasně: pokud je to moc konvenční .. tedy doslova: "If it’s too straight, we get itchy in here. John will say, ‘What if we make that very un-guitar?’ So I head over to SoundToys and destroy it." Ale to neznamená, že tam žádná kytara není. Je. Když třeba posluchač vydrží až do konce, v poslední písni je hodně elektrická a hodně tvrdá, až si člověk říká, jestli to není nějaká chyba (jeden recenzent právě tenhle part označil za nevkusný).

Takže zatímco mnozí z jeho generace (brzy mu bude 81) buď pokračují v tom, v čem jsou nejlepší, tedy hrají pořád dokola písničky ze šedesátých let (nic proti!), anebo se snaží získat mladé generace, seženou si stádo producentů a nahrají desku, která sice zní moderně, ale je vlastně stejná jako to, co dělali před 50 lety (také nic proti!), Cale na to jde jinak. Spolu s tím kytaristou – který se jmenuje Dustin Boyer a který je nejlepší, jenže na to kašle, protože proč by nekašlal – tráví přes 300 dnů v roce zavřeni v malém soukromém studiu kdesi na periferii Los Angeles, nikoho jiného nepotřebují, protože tahle hudba není o nějaké virtuozitě a všechny potřebné nástroje si dokážou nahrát sami – jen nakonec přizvou nějaké ty houslisty, violisty apod. a pár hostů, věkově v extrémním případě Caleových vnoučat, kteří trochu něco zazpívají, ale (z mého pohledu naštěstí) zůstávají dost v pozadí. On si může dovolit dělat všechno sám. Má pozadí ve Stockhausenovi, Cageovi, krátkém, ale intenzivním hraní s La Monte Youngem, té slavné kapele, ve které hrál chvíli, ale stále je připomínána, a pak každé album jiné. Jinak by to neuměl. To, že začal koncem šedesátých let psát písničky, je vlastně spíš omyl než náhoda, ale v každém případě omyl, který se ukázal být sakra správným krokem. Dnes dokáže zkombinovat ty avantgardní vlivy nejen s obyčejnými písničkami, ale v první řadě s hip hopem, protože právě tam a nikde jinde – nebo o jiném takovém místě nevím – se pořád něco děje (misogynie se postupně vytrácí a brzy se vytratí úplně, není třeba kvůli tomu hip hop odsuzovat, mnozí se snaží).

Shifty Adventures in Nookie Wood (2012) je jedno z mých nejoblíbenějších alb v Caleově diskografii – ale oproti novince je to (kdo by to byl tehdy řekl!) konvenční rokenrol. Mercy (v tom názvu nehledejte žádné náboženské konotace, nejsou tam, nejsou tam, upozorňuje Cale) navazuje na desetiminutovou nahrávku, kterou v roce 2017 udělal pro The Kitchen v New Yorku (ta instituce, kterou počátkem sedmdesátých let založili Vašulkovi), a která vyšla v tak omezeném počtu a za tak přemrštěnou cenu, že se dostala jen k pár desítkám lidí (nebo vzhledem k množství vadných vinylů ještě k méně). Jedna z nejlepších nahrávek, které kdy udělal. Od prvního poslechu jsem – téměř šest let! – napjatě čekal a doufal (ale asi nevěřil), že se jí nadcházející album, o kterém Cale pořád mluvil a pořád nic, alespoň trochu přiblíží. A je to tady. Přiblížilo, a hodně blízko. Není tak extrémní, ale v každém případě jsem si téměř jistý, že si Mercy oblíbím ještě víc než Shifty... (Jen na okraj: podle očekávání a zkušenosti z minulých alb se mi singly vydané před samotným albem líbí nejmíň, na druhou stranu si užívám studiové verze písní, které hrál při koncertech už někdy v r. 2014 a nebavily mě. Ale tímhle směrem tady jít nechci, popisovat jednotlivé písně, nálady, myšlenky atp. Nechci, nemůžu. Ale co vím, třeba jednou napíšu standardní recenzi, je toho tolik co říct! Snad jen ještě jeden střep: Tolik písní z alba je o politice, směřování lidstva, ničení přírody, ale žádné rušivé lamentování – jinými slovy je to tam, ale najít si to musíš bez mapy.)

Možná nová deska Caleovi ztratí pár fanoušků (koneckonců to se s ním táhne dávno) a nové mu zcela jistě nepřinese, ale to je úděl lidí, kteří se odmítají opakovat. Nedávno jsem se bavil s patrně největším znalcem JC, který jej sleduje 50 let a stojí za jedním ze dvou Caleových životopisů (třebaže ho nenapsal, téměř veškeré informace pocházejí od něj, což samozřejmě nepřizná; ten druhý je Caleova auobiografie). Nadnesl myšlenku, jejíž pravdivost se ukáže (a věřím, že opravdu ukáže, bohužel), a sice že většina hudebníků má po smrti mnohem víc obdivovatelů, fanoušků, pozornosti (jak chcete) než za života, zatímco Cale bude zapomenut. Ten člověk, kterého tak často označují za nejvlivnějšího, praotce kdovíčeho apod. Tohle je jeho poslední album. Tvrdí sice, že má dost materiálu pro další dvě, ale vzhledem k tomu, že tohle mu trvalo deset let, nic jiného se očekávat nedá. Je to jeho poslední album. Vlastně jsem doufal, že posledním zůstane Shifty.., protože co víc si na konec kariéry přát? Jen Mercy. Protože Mercy je coby poslední slovo ještě lepší. Nejlepší.

(Tohle není recenze, jen poněkud zmatený komentář, který se nijak zvlášť neliší od toho, který bych napsal před poslechem. Ale to album jsem slyšel, je to pár dnů od prvního poslechu. Pozdě, ale přece. Novináři ho měli k dispozici minimálně od začátku prosince, možná už od listopadu. Jak je jen možné, že jsou tak neúplatní? Nesnažil jsem se. Bál jsem se?)

(Omlouvám se, ale citace nedokážu přeložit, aby to neznělo kostrbatě. Snad to není úplně nutné.)

» ostatní recenze alba Cale, John - Mercy
» popis a diskografie skupiny Cale, John


Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0536 s.