Diskuze

Jednotlivé zobrazení příspěvku z diskuze Dojmy z koncertov

loutkář Cvak - 23.06.2023 10:56:53 #

Eric Burdon v Aténách... (...vlastně jsem ho viděl jen z dálky a nebyl to jeho koncert, ale ... počítá se to?) Tedy John Cale + Dustin Boyer Joey Maramba Alex Thomas + Athens Philharmonia Orchestra, dir. Randall Woolf + Abigail Portner, projekce; 19. června 2023, Odeon Heroda Attika, Atény. Eric Burdon kdysi zpíval v jedné takové kapele, The Animals, později se oženil s jednou řeckou právničkou, teď je mu přes osmdesát a už nějaký čas žije v manželčině zemi. Na Caleových koncertech je celkem běžné narazit na známé tváře, ale zrovna tahle tvář naprosto vybočuje z mé představivosti. Velká část první řady byla jeho. K tomu koncertu: moc jsem si ho neužil. Od nepohodlného sezení se odvíjí hodně, takže nebudu tvrdit, že byl špatný, spíš jsem si kvůli tomu všímal víc těch špatných věcí než těch dobrých. Calea s orchestrem (častěji menším než větším) jsem v průběhu let viděl několikrát, ale byl mladší a nedělal tolik chyb. Když udělá chybu při koncertu jen s kapelou, dokáže něco rychle zaimprovizovat a z chyby (ne z každé, ale často) dokáže vzejít něco mimořádného. Jenže když kolem sebe má ještě další dvě desítky lidí, kteří hrají podle not, ne podle Calea, dokáže se to trochu vymknout. Tohohle jsem se obával už předem, nakonec to nebyl nijak zásadní problém. Ten byl spíš v textech. Když hraje na klávesy, má texty před sebou a může se na ně snadno soustředit. Když hraje na kytaru (tady hrál po jedné písni na elektrickou a akustickou), má texty přilepené na podlaze (jakože žádný monitor!), a vytištěné tak malým písmem, že se musí pořád dívat dolů a snažit se přijít na to, co by tam asi tak mohlo být – takže občas zpívá mimo mikrofon, občas nezpívá vůbec. Přitom by nebyl problém postavit si i před kytaru "notový" pult s texty. To je samozřejmě problém i při standardních koncertech, ale tady to nešlo tak dobře zakrýt. V těch momentech jsem se snažil dívat jinam, abych to aspoň neviděl. Zpěv a (sólová) kytara hodně potichu, kytaru chápu, je tam orchestr a musí být slyšet (i) ten, zpěv nechápu. Celkový zvuk: nevím. V zásadě nechci vypočítávat všechny chyby a problémy, ke kterým došlo, některé nechci zmiňovat vůbec, nakonec – a opakuju, často záleží na špatné náladě "kritika", nebo v mém případě špatném sezení – nakonec většina byla naprosto v pohodě. A všichni mluví o tom, jak skvělý koncert to byl, tak co záleží na mě! Nějaké celkové zhodnocení stejně vyjádřit nedokážu. -- Všechny pocovidové koncerty, a tenhle nebyl výjimkou, otevírá píseň Jumbo (in tha Modern World), oproti originálu pozměněná, v Aténách při ní většina orchestru mlčí, ke kapele se připojuje jen žesťová sekce. Celý orchestr se přidal přibližně v polovině písní, druhá polovina byl jen Cale s kapelou, různě se to střídalo. Na koncertech s orchestrem se mi líbí – i když koncerty s orchestrem nemám zdaleka tak rád jako ty se samotnou kapelou – že to není žádná hollywoodská filmová hudba, ale mnohem úspornější aranžmá, místy dost osobitá. Aranžmá dělá Randall Woolf, Caleův dávný poskok (mj. filmová hudba, taky v tomhle duchu), který v posledních letech i osobně diriguje. Randy je mj. také skladatel, kombinující ve své tvorbě třeba klasiku s beatboxem (a mnohem víc). Vrcholem koncertu pro mě byla asi Half Past France, která zazněla ve standardní dekonstruované verzi poslední dekády, ale s "drone" orchestrem (vč. žesťů) a ke konci s výraznými klávesami, jako by Cale nechtěl skončit, pokračoval, pokračoval, pokračoval, až nakonec plynule přešel do krásné Hanky Panky Nohow, nutný (a častý) oddech po depresi v podobě Half Past France (dohromady dvacet minut). Další zajímavost – a to není kritika Calea! – na pódiu bylo koncertní křídlo, muselo dát obrovskou práci to tam dopravit, jen aby ... zakrývalo výhled na žesťovou sekci. V tištěném setlistu – kterého se Cale obvykle nedrží, ale s orchestrem musí – bylo celkem osmnáct písní, z toho zaznělo šestnáct (i tak hodina padesát hudby). Na klavír měl hrát Close Watch, kytarista se mu to snažil posunky naznačit, že "teď je čas", už to bylo ke konci, ale Cale (posunky) odpověděl něco ve stylu "na to zapomeň". Close Watch by mohla mít tak tři čtyři minuty, oproti ostatním tedy míň, i tak je těžké pochopit přítomnost toho obludného nástroje, ale takhle... Poslední měla být Villa Albani, nejspíš zamýšlená jako přídavek. Cale s kapelou se skutečně vrátili, kapela se chopila nástrojů, ale Cale jen řekl pár slov (pořádně kryptických), rozloučil se a odešel. Kapela odložila nástroje a následovala ho. Ani tady nekritizuju Calea, téměř dvě hodiny (a těsně předtím přibližně stejně dlouhá zvukovka) je dost, až moc, ale proč se ... v zákulisí nedomluvili? -- Aktuální koncert byl poslední v řadě čtyř, které Cale při červnovém "turné" odehrál, první tři na festivalech, tedy krátké, přibližně hodinové sety (níže), Španělsko-Norsko-Španělsko, ano, v tomto pořadí, pak měly být dva plnohodnotné koncerty v Itálii, které dva týdny předtím zrušili ("technické a logistické potíže", ale co jsem pár dnů předtím koukal, bylo prodaných jen pár desítek až nižších stovek vstupenek, takže spíš nebyl zájem), několik dnů "volna" a teď dva tisíce let starý amfiteátr u Akropole (Odeon Heroda Attika), údajně asi pro 4600 lidí, tolik jich tam samozřejmě nebylo, volbu místa trochu přestřelili, na druhou stranu 1) před časem tam hrál Eno, svůj první koncert po nějakých sto letech, a tak proč ne Cale!, a 2) to místo má jedinečné kouzlo, i když není úplně plné (a vyloženě prázdné nebylo). Amfiteátr ve Florencii, kde Cale měl hrát o týden dřív (a který je o pár tisíc míst menší) musí blednout závistí. Fotka: >> odkaz Aténský pořadatel sliboval "a performance specially conceived for the monument, an exclusive world premiere featuring orchestra and immersive visuals," což samozřejmě beru s rezervou (značnou), tyhle marketingové řeči mě neberou (a jsou hodně necaleovské, pořadatelé jeho koncertů většinou mlčí, nepropagují; jinak celkově tak širokou propagaci jako u tohohle koncertu jsem ještě nezažil). Projekce jsou většinou "jen" plátno za pódiem, v amsterdamském Paradisu i stěny, podle toho jsem se řídil a očekával, že tady to bude podobné, jen ve větším. Bylo, jen tedy za pódiem žádné plátno, veškeré projekce šly přímo za zeď, takže i když to původně jsou videa, jejich obsah byl většinou nerozluštitelný, z velké části z toho vyšla jen jakási světelná show, kromě pár motivů nasměrovaných do výklenků. A stínových ptáků poletujících po zdech (v Ship of Fools). Na projekce by bylo ideální sedět úplně nahoře, já jsem byl ve dvanácté řadě, viděl jsem jak hudebníky, tak i dostačující část projekcí. Každopádně jako světelná show skvělé! Vím o lidech, kteří přijeli z Izraele, Kanady, i ... Austrálie, protože tam už Calea nečekají. Já jen že nejsem ten nejvíc divnej. (A lidí z různých evropských zemí tam bylo taky plno, a to mluvím jen o těch, o kterých vím!) (A jen Čechů asi deset.) A hodně anglicky mluvících lidí ... turistů, kteří se přišli podívat kvůli amfiteátru? Třeba v hamburské Elbphilharmonii to tak chodí... Na závěr: V Aténách nejsem poprvé. Cale tu od roku 1987 odehrál celkem dost koncertů, byl jsem na tom předchozím, 19. června 2018 (na den přesně pět let), tehdy byl vstup zdarma (pořádala to nějaká nadace), bylo to rovněž s orchestrem (na rozdíl od letošního roku předem neohlášeným), který rovněž dirigoval Randall Woolf, a říkal jsem si, že je to jednou za život, tak proč ne (tehdy jsem si hodně vybíral). No, pletl jsem se. Zadarmo to tentokrát nebylo, ale ... je to jen dvakrát za život, tak co! Přikládám setlist, pro zajímavost i s roky původního vydání písní (ať už tím chci nebo nechci něco říct): 1. Jumbo (in tha Modern World) (2006) žestě 2. Do Not Go Gentle Into That Good Night (1989) orchestr 3. Ghost Story (1970) 4. Mercy (2023) 5. Helen of Troy (1975) žestě* 6. Half Past France (1973) orchestr (drone) 7. Hanky Panky Nohow (1973) orchestr 8. Moonstruck (Nico's Song) (2023) orchestr 9. I'm Waiting for the Man (1967) 10. Hedda Gabler (1977) orchestr 11. Sunday Morning (1967) orchestr 12. Ship of Fools (1974) orchestr** 13. Noise of You (2023) 14. Hatred (2012) orchestr 15. Barracuda (1974) 16. Heartbreak Hotel (1974/5) orchestr *Cale elektrická kytara; **Cale akustická kytara; jinak klávesy V každém případě: těším se na další koncerty, ale zároveň doufám, že už vždy jen s tříčlennou kapelou. Tahle je dokonalá, Joey, Dustin, Alex, nebo místo Alexe Deantoni, ale prosím žádný orchestr. A žádný řecký amfiteátr (nebo ať nejdřív pořídí opěradla!). (Ale teď pár měsíců klid.)