Diskuze


předchozí »
Antony - 22.02.2024 22:43:16 #
Mýtus digitálního remasteringu starších nahrávek

Digitálně remasterovaný zvuk starších nahrávek bývá občas mylně vydáván za lepší. Nemůže to být pravda už z logiky věci. Vztahujeme-li hodnocení zvuku k jedinému autentickému záznamu, tedy studiovému master tape, může být zvuk remasteru buď stejný (dobrý) nebo jiný (horší). Hudební dílo je umělecké dílo a u něj velmi záleží na zachování věrnosti originálu, nikoli na posluhování dobovým a osobním trendům. Pokud někdo tvrdí, že nějaký remastering vylepšil zvuk, říká tím jedině, že ten zvuk se od původního odlišuje a tím je tedy horší. Učebnicový protimluv. Že se dotyčnému navíc tento horší zvuk líbí, už jen napovídá o jeho dezorientaci ve světě audia.

Z technického hlediska každá nahrávka vydaná v digitálním formátu musela být pro tento formát patřičně masterována, aby byla přehratelná na domácích přístrojích. Protože zdrojem pro tuto finální podobu byl studiový master, jedná se o master z masteru, tedy remaster. Proces je proto nazýván remasteringem, čeština ekvivalent pro tento úkon nemá, převzali jsme původní anglický výraz a skloňujeme ho.

Výrazy jako digitální remastering, digitálně remasterováno, případně digitally remastered neříkají o zvuku vůbec nic. Proč by také měly? Vždyť vytvoření nového masteru pro digitální médium (hmotné či nehmotné) má z principu jediný technický úkol - vytvořit přehratelný digitální soubor v co nejlepší kvalitě. Pokud má být řeč o zvuku, pak jedině, že se tento proces zvuku nemá vůbec dotýkat. Má být identický se zdrojem. Však také zhruba do roku 1995 se vydavatelé remasteringem nechlubili, šlo o prosté převedení nahrávky do digitální podoby, bez ovlivnění zvuku. Vše bylo v pořádku, tyto CD edice jsou dodnes balzámem pro uši, a také jsou opravdickými posluchači patřičně ceněné.

Laická představa, že sama (někdy velkou nálepkou na krabičce CD zdůrazňovaná) skutečnost remasteringu je nějaký technologický zázrak, kterým předchozí edice neprošly a proto jsou horší, je bláhová a svědčí o neznalosti problematiky. Kde vznikla tato chiméra, jak se nechali posluchači nachytat na klamavé slogany o lepším zvuku? Jednoduše, aplikoval se primitvní poznatek, že co hraje hlasitěji je efektnější, a hodně lidí na reklamu a laciné efekty rádo skočí. Marketing, nic víc.

Našli se studioví chytráci, kteří zkusili na nových edicích něco "vylepšovat", aby mohli tahat peníze z kapes naivních hudebních fandů. Začali deformovat původní zvuk nahrávky směrem k atraktivnosti, a prošlo jim to. Nalhali důvěřivým posluchačům, že se jedná o nějakou rekonstruci zvuku, vylepšené snímání, kvalitnější digitalizační proces, a prošlo jim to taky. Tak si začali po roce 2000 troufat víc a víc, a zcela bezostyšně ničili původní zvuk, aby každá další CD edice byla ještě efektnější a lépe prodatelná. Nahrávky z 50. až 80. let pak zněly lacině rádiově trendy ukřičeně, zvuk začal být poškozený za hranici snesitelného, zvukové spektrum se slyšitelně zbortilo. Stále jim to procházelo, ale někteří vnímavější posluchači se už nenechali zblbnout a postupně odhalovali podvody, kterých se na nich vydavatelé dlouhá léta dopouštěli. Dnes je vše jasně zdokumentované, změřené, graficky znázorněné, a zdálo by se, že už nikdo nemůže naletět. Opak je pravdou, mašina masteringového byznysu semlela sluchovou soudnost spousty hudebních fandů.

Dodnes existují důvěřivci, kteří takto zničený zvuk stále považují za lepší. Je samozřejmě věcí jejich volby, že poslechově preferují zničenou nahrávku, každý ať si konzumuje co chce, klidně i zkažené jídlo z popelnice, neboť moderní zvukové zprzněniny zhruba této "kvalitě" odpovídají. Těžko říci, čím to je, jestli jen prostá hluchota, či přivyknutí na onen deformovaný zvuk jako správný, ovšem na celé věci to nic nemění. Ale je vždy nutno v případě propagace takových blafů na rovinu říci - chutná ti to, fajn, tvoje věc, ale je to zkažené. Aby se náhodou někomu dalšímu, kdo podlehne hlasitému mlaskání, neudělalo špatně, když z neznalosti taky okoštuje.

Opakuji a zdůrazňuji - jediný správný remastering je ten, který do zvukového charakteru uskutečněné nahrávky vůbec nezasáhne. Ten, který nic nezmění proti studiovému originálu. Ten, jehož účelem je původní záznam pouze zvukově nedotčeně převést do cílového formátu. Jak jednoduché a snad právě pro tu jednoduchost jen vzácně dosažitelné. Je smutnou realitou, že v naprosté většině reedic se k originálnímu zvuku přistupuje jako k nepovedenému a chybnému, a různí technici se jej snaží "opravovat". Vždycky, zdůrazňuji vždycky, je tato změna k horšímu, neboť se ve výsledku dojde k jinému produktu než byl původní. Takový vnějším zásahem poznamenaný zvuk představuje jiné dílo, neboť změna přesáhla hranici originálu.

Zlepšení zvuku digitálním remasteringem je mýtus, nepravda, technický nesmysl. Ale chiméra byla vypuštěna a žije si vlastním životem. Že je novodobý remastering v drtivé většině zvukově horší lze jednoduše a objektivně prokázat měřením a grafickým zobrazením, subjektivně též poslechem. Výsledný remaster je nepůvodní, odlišný a poškozený. Ve zvukovém spektru vznikají ořezy a limitace, ty vedou ke clippingu, ke zvukové stísněnosti, obtěžující dynamické plochosti, nahrávka ztratí prostor, plastičnost, barevnost, hloubku, je deformovaná, pumpující, rozchrchlaná, rozemletá, je utrpení ji poslouchat. Ve srovnání s původní nahrávkou přesaturovaně řve, což byl asi záměr. Ale devalvace zvuku rovná se devalvaci hudby, což je v konečném efektu nepřekonatelná bariéra, která náročné posluchače o takto znehodnocenou hudbu zákonitě připravuje.

Antony - 23.09.2023 16:56:52 #
Jen technická - písmena byla v pořadí záznam / mix / nosič.
Pokud je někde DAD, mělo by to znamenat, že jednotlivé digitálně zaznamenané nástrojové stopy mixovali analogovou cestou. Způsob provedení a smysl takové kombinace si však představit nedokážu.
stargazer - 23.09.2023 12:45:23 #
Kdysi, když začínaly cd na trhu, každé cd mělo vnitřní stranu věnovanou tomu, o co vlastně jde. Byly tam tři vzory  a k nim texty, co jednotlivé znaky znamenají.
Jednalo se o znaky AAD, ADD, DDD. 
AAD - analog nahrávka, analog záznam, digital poslech

ADD - analog nahrávka, digital záznam, digital poslech

DDD - digital nahráno, digital zaznamenáno, digital přednes

Pak jsem viděl i tvar DAD, myslím, že to bylo cd od skupiny Extreme - IIII sides...
Ale otázka zní : když se všechna hudba bude ve studiu nahrávat digital a pak se přenese na na vinyl, konečný zvuk bude analog nebo digital ? 
Antony - 17.09.2023 23:24:28 #
Věřím, že třaskavost jsme překonali. Doutnáků ovšem čouhá všude kolem dost, tak bacha na otevřený oheň.

Napadá mne, že tohle vlákno by se také mohlo věnovat doporučování zvukově zdařilých nahrávek. Přinejmenším pro demonstraci, kde se podařilo nebezpečí moderního zvukoprasingu úspěšně vyhnout.

IL BACIO DELLA MEDUSA – Imilla (2023) DR12
Italský prog rock zcela v duchu žánru RPI. Pro mne výsostná a vznešená hudba.

I AM THE MANIC WHALE - Bumper Book Of Mystery Stories (2023) DR10
Neo prog z UK s poctivým art rockovým feelingem.

The SAMURAI OF PROG - Secrets Of Disguise (2013) DR11
Už jsem je tady doporučoval. Mezinárodní sestava, sídlo ve Finsku. Určitě by se našly hudební paralely s The FLOWER KINGS.

Všechna tato tři alba jsou nedotčena zvukovou destrukcí a velice doporučuji podrobit jejich vyznění poslechové zkoušce a srovnat s placatými produkčními šutráky.
Judith - 17.09.2023 23:06:59 #
Pro mě to asi úplně zásadní téma není a uši nejspíš nebudu mít bůhvíjaké, když musím přemýšlet a hledat, co je blbě... ale určitě by mě dneska nenapadlo tvrdit, že někdo přehání nebo si vymýšlí nebo provokuje nebo nevím co, když ten problém vnímá. I když pořád ještě živě rozumím, že v poznámkách na toto téma běžný člověk slyší "jsi prase, smrdíš a žereš odpadky". To neříkám, abychom se točili na dávno vyřešených věcech, ale celá debata mi přijde něčím příznačná z hlediska třaskavosti a hloubky neporozumění.
Antony - 17.09.2023 22:49:48 #
Veřejně přiznávám, že dynamickou kompresí poškozený zvuk je pro mne citlivé téma. Jednak mne štve, že si vůbec někdo dovoluje takto muziku ničit, jednak jsem to slyšel dávno před tím, než se problém pojmenoval. Tak se nedokážu při vysvětlování udržet v distingovaných mezích. Na to mám hudbu příliš rád.

Jinak, ať si poslouchá každý, co se mu líbí a jak se mu líbí. Já si vybírám nahrávky povedené hudebně i zvukově. I tak jich zůstává víc, než mohu stihnout.
Judith - 17.09.2023 22:40:05 #
Díky za podrobné vysvětlení, dokapává mi to všechno postupně. Asi pomalu, ale když vidím (podle toho, co lze číst ve veřejném prostoru), jak jsou mnozí stále ve fázi popírání a odporu, říkám si, že to se mnou mohlo být horší. Jeví se mi, že každý mnohdy skutečně slyší něco úplně jiného, má jinou vnímavost. Opravdu zvláštní.

TFK určitě nejsou zvukově zásadní průšvih, poslech mě celou dobu bavil, jinak bych mu ten čas nedala - jen si teď už úplně jasně říkám: Tady při tom nástupu by mi měl běhat máz po zádech, a neběhá, protože je to placaté jak šutr. Tady by bicí měly mít kolem sebe víc prostoru, měly by být důraznější. Tady a tady a tady. Největší sranda je, že bych v jednu chvíli byla klidně ochotná považovat za uměleckou komplexitu něco, z čeho se vyklubala obyčejná nepřehlednost. 

Hudebně je album opravdu povedené, ale nejlíp nakonec zní z mobilu do sluchátek. Tam jsou všechny rekvizity v té správné ohniskové vzdálenosti, aby se na přesně daném místě pozorovatele obraz jevil jako vyvážený (myslím na galerijní exponáty, které tvoří předměty denní potřeby naaranžované tak, aby ze správného úhlu daly dohromady určitý výjev). V prostoru se spousta detailů ztrácí za plexisklem, přes které se prostě nemají sílu přenést, protože dostaly roubík.
Antony - 17.09.2023 17:32:09 #

Děkuji za přesunutí, sem to patří.

Obecně. Loudness War se  projevujevuje zmenšováním rozdílů mezi hlasitými a tichými pasážemi nahrávky. Fenomén přišel na svět v polovině 90. let, kdy bylo zjištěno, že posluchačsky atraktivní, tedy komerčně úspěšnější, je ta nahrávka, která zní hlasitěji. Toto je nutno mít na paměti. Jde o čistě technický marketingový nástroj. Nemá s uměleckým procesem nic společného. Něco jako přídavný chemický akcelerátor efektní příchuti na úkor přirozené.

Postupně se dynamická úprava nahrávek začala roztahovat do všech žánrů, kromě klasiky. Tiché pasáže se stávaly hlasitějšími a hlasitějšími, až vymizely docela, a muzika řve celou stopáž. Vznikne zvuková suchopárná placka. Jestliže tiché pasáže, co měly hlasitostní rezervu, zesílíme na maximum, co se asi stane s těmi hlasitými, co byly na maximu už před zesílením? Dojde k jejich spektrální deformaci, uříznou se špičky a vznikne clipping, tedy slyšitelné komprimační zkreslení.

Slyšitelné zkreslení se projevuje v praxi několika způsoby. Subjektivně je lze vyjádřit jako rozpad zvukové scény, ztrátu detailů, slévání nástrojů do sebe, pumpování a vibrace tónů, co by měly být rovné, rozchrchlané pazvuky, ztráta čistoty tónu, pulsování komprimačních artefaktů v průběhu skladby, rušivé zrnění, placatost, únavnost, otravnost, atd, atd. Lze vyjmenovávát mnoho rušivých elementů.

Tohle všechno některé posluchače ruší a odvádí od vlastní hudby, blokuje hudební zážitek. Různí lidé jsou na tyto jevy různě citliví. Opravdu mne překvapuje, že existují jedinci, kterým takhle zničená hudba v podstatě nevadí. Obzvláště jedinci, kteří k poslechu přistupují vážně, nemají jej jako okrajový podkresový konzum. Ale je tomu tak, míra citlivosti i na něco tak markantního, jako je dynamická komprese, je velice různá. Pro někoho je i hodně velké zmrvení ještě stále přijatelné a takto produkované dílo bere milosrdně. To konstatuji, ale nesouhlasím. Toto poznání jsem dlouho nebyl ochoten připustit. Je to pro mne stejně absurdní, jako by mi někdo tvrdil, že nic necítí, když mu zaživa řežou nohu.

Ale dobře, zpět k původní otázce. Odpovídám - ano, podle popisu to může být ono. Dodávám, na hlasitosti to moc závislé není, tam příčinu menší znatelnosti nehledejme. Naopak, hudbu s dobrou dynamikou můžeme nechat hrát hlasitěji, neboť její střední hlasitost je daleko nižší a neobtěžuje ani nás ani sousedy.

Negativní jevy jsou u špatně nahrané hudby patrné vždy, ať si ji pustíme jak hlasitě chceme. Z přehledné hudební scenérie se stává rozemletá kaše, mizí detaily, vytrácejí se nástupy, hudební nástroje se utopějí v sonickém smetí. Musíme je obtížně lovit z rozdrcené hmoty. A když je vylovíme, jsou potřísněné. Dostavuje se jisté rozčarování, přichází únava (10-12 poslechů, kdy se dřeme, aby z muziky aspoň něco vypadlo, to je řehole a ne zábava), a posluchač si klade otázku, jestli je vše v pořádku. Jak si odpoví, zda zapátrá, je věc jeho rozhodnutí. Zde panuje svoboda. 

Pro mne jako pro posluchače jde o moment, kdy od poslechu nahrávky, ač nerad, upouštím. Autoři paskvilu si mne neváží natolik, aby mi předložili poslouchatelný výtvor. Ani já si jich vážit nemohu a výtvor bez díků vracím.

Judith - 17.09.2023 14:25:53 #
Přesunu se z poslechového vlákna sem. Točím opět nové The Flower Kings: Look At You Now, včera CD běželo snad pětkrát a zážitek se dostavuje, dostavuje se ale i podezření, jestli v mém komplikovaném obeznamování s albem nemá přece jen prsty taky ten zvuk.

Momentálně mám totiž pocit, že dobrá půlka skladeb jsou jasné hitovky, takřka až milé zpěvánky, jakkoli precizně propracované, a je mi trochu divné, že to vnímám tak pozdě (po nějakých 10-12 společných hodinách). Čekala bych něco podobného u kapely, kterou slyším poprvé a teprve poznávám jejich výrazový rejstřík, ale TFK mám v uchu slušně a kolo tady opravdu nevynalezli, i když si lokli živé vody.

Obecně vzato jsem díky svým technickým možnostem a denním zvyklostem cílová skupina zplošťování dynamického rozsahu, to si přiznejme. Kdybych "nechala hudbu dýchat", probudím buď sousedy, nebo toho půlku neuslyším, a sahat každou chvíli po ovladači hlasitosti mě nebaví. Takto upravený produkt prostě má i svoje klady - jinak by se to tak neuchytilo.

Nicméně, konkrétně tady se mi zdá, že si některé party musím trochu domýšlet a daří se mi to jen díky tomu, že už je znám. Je tam plno parádních detailů, nástupů, přechodů, ale prostě nějak - nevyzní. Jako to kytarové sólo, které jsem dlouho vůbec nevnímala. Může to být ono?
Judith - 03.08.2023 11:40:20 #
Rozlišování je hezký nástoj, vždycky jsem ho měla radši než dělení. Je míň invazivní. 
předchozí »
Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0542 s.