Niemen Czeslaw / The Best of Niemen

Tento výběr vyšel v roce 1979 v Polsku a dal se u nás koupit za 44,-Kč. Pro nás "mladší" to byla skvělá příležitost se seznámit s ranou tvorbou Czeslawa Niemena, který měl v Polsku podobné postavení jako u nás Karel Gott. Rozdíl však byl zcela propastný. Převážně autorský Niemen, závažné texty, zpěv až Cohenovsky moudrý a naléhavý. To vše stavělo polskou jedničku na umělecký vrchol slovanské populární hudby.
Jednotlivé písničky se výborně poslouchají i dnes. Jsou zpěvné, malebné, výborně se rozumí textům takže si zde klidně můžete zazpívat i s autorem.
Toto LP mapuje Niemenovu tvorbu do roku 1968 a najdeme zde všechny jeho hlavní "hity" včetně proslulé skladby Divný je tento Svět. Touto písní jako by dával sbohem anglosaskému světu rockové a populární hudby. Nastupuje zde svou vlastní cestu plně vycházející ze svých slovanských kořenů. To pak činí Niemena v jeho další tvorbě zcela jedinečného a nezastupitelného.

» ostatní recenze alba Niemen Czeslaw - The Best of Niemen
» popis a diskografie skupiny Niemen Czeslaw

---

Yes / Tormato

Tuto desku jsem si minulý týden poslech znovu po 20 letech a musím konstatovat, že se jedná stále o výbornou hudbu a čas ji vůbec neublížil.
Ve výše uvedeném nástrojovém obsazení je jeden nedostatek. Vždy jsem uvažoval, čím a proč se zvuk této desky liší. Je to tím, že Rick Wakeman kromě vynikajícího Polymoogu zde využívá zcela jedinečný a unikátní klávesový nástroj Birotron.
Tento ideový následovník Genesisovského Mellotronu byl vyvinut pod patronací právě Ricka a dodnes jsou na Světě dochovány pouze cca 4 exempláře tohoto nástroje.

Ale zpět k albu. Úžasné, jak po vrcholném Going for the one dokázali YES vykročit trochu jiným směrem. Autorsky a pěvecky vynikající Anderson jakoby vyvracel každým tónem slova jednoho rádoby kritika, který o něm v souvislosti s jeho koncertem na Colours v Ostravě napsal:


Anderson "no", Mercury Rev "yes"
Objektivně vzato, poměrně značná část návštěvnictva si opravdu užila sólové vystoupení ex-zpěváka artrockových Yes Jona Andersona. Ne už tak recenzent, pro kterého jsou Yes subjektivním ztělesněním hudebních nočních můr a Andersonův nyvý hlas jejich hlavním nositelem. Artrock byl už od počátku postaven jako slepá ulička a v tomto kontextu je dobře, že jsou 70. léta už dávno za námi.
Ondřej Bezr

Neubráním se úsměvu. Autor této recenze Ondřej Bezr zásobuje čtenáře idnes slepou uličkou, kterou je však jeho IQ a rozhodně ne hudba YES a celého art rocku.

» ostatní recenze alba Yes - Tormato
» popis a diskografie skupiny Yes

---

Santana / SANTANA 25 Hits

Většinou nemám rád výběry a kompilace, jelikož vytrhávají jednotlivé skladby z kontextu celých alb a působí proto vedle sebe dost nepatřičně. Toto není však případ vinilového dvojalba Santana 25 Hits.
Nevím proč, ale v mém okolí nikdo nikdy (pro mne nepochopitelně) nesdílel mé nadšení pro Carlose Santanu. Když jsem poprvé uslyšel tón jeho kytary, okamžitě mne vzal za srdíčko a ptal jsem se kdo to je ? Pamatuji si, že ve zlomku vteřiny jsem identifikoval genialitu, originalitu a nenapodobitelnost jeho hry na elektrickou kytaru. Marně jsem se pídil po jeho deskách, až se mi ve vzdálené Makedonii podařilo sehnat toto dvojalbum. Bylo poslední a mne to připadalo jako zázrak, když jsem ho tam na regále uviděl.
Nejen výběr skladeb, ale i jejich uspořádání je velmi povedené a dávají dokonalý obraz nejlepšího období skupiny. Dokonalá rytmika v podání třech bubeníků, kouzelné podbarvování pomocí hamondek, sborový zpěv jak ho neznáme a nad tím kouzelné kytarové tóny propojující rock, jazz a latino. Zvuk kytary jakoby přicházel z jiného světa. Tón kytary se točí, ohýba a vlní, umírá a v zápětí se rodí v novém tvaru. Musí se to slyšet.
Bohužel na pražském koncertě zaznělo jen velmi málo z toho, co Santanu udělalo Santanou. Možná je to i tím, že tato muzika se musí poslouchat v San Franciscu a ne v ocelárně.
Toto dvojalbum je opravdu úžasné a můžu ho každému jen doporučit.

» ostatní recenze alba Santana - SANTANA 25 Hits
» popis a diskografie skupiny Santana

---

Genesis / The Way We Walk, Volume Two: The Longs

The Way We Walk Volume 1: The Shorts a Volume 2 :The Long jsou dvě samostatně vydaná CD, která mapují koncertní turné Genesis po desce We Can´t dance(1991) a zaznamenávají konec koncertní éry Genesis ve 20 století. Viz úvod předcházející recenze Volume 1.

The Way We Walk Volume Two: The Longs
Živá deska by měla zachycovat koncert jako celek včetně atmosféry a reakcí publika. Toto cédéčko toto nečiní. Dokonce i kapela byla původně proti jeho vydání.
Začínáme s poslechem.
Úvodní Tanec na sopce jako by nás vrátil domů. Sotva však člověk začíná dýchat, přejde melodie na Jehně a z ní na monumentální závěrečný part Musical Boxu. Perfektní Philův zpěv i když v hlubokých polohách s pomocí zvukařů neztrácí nic z mohutnosti a úchvatnosti tohoto úžasného partu. Stará směs přechází na snad nejznámější instrumentální pasáž Firth Of Fifth která je zahrána opravdu mistrně včetně proslulého Hacketova sóla zahraného brilantně Darylem. Tím ale končí pohádka a Stará směs postupně přechází v neskutečnou starou mišmaš. Tady končí veškerá má tolerance a zůstává jen skřípění zubů. Genesis proč tohle ?.
Naštěstí desku zachraňují tři kompozice, kde se Genesis s novými výrazovými prostředky vrací jakoby ke kořenů. Jednotlivé skladby jsou sice jednoduší, neztrácí však kompoziční pečeť Genesis, mají nápad, napětí i monumentálnost. Ano jsou to staří dobří známí i když v novém hávu. Kytara v podání Mika zní nezvykle tvrdě, ale naprosto v souladu s myšlenkou jednotlivých skladeb. Tony používá neotřelé zvuky .
Závěr desky patři dnes již proslulému Drum duetu Chestra s Philem. Styl levorukého Phila na bicí je jedinečný, jeho způsob přechodů se stal vzorem pro mnohé. Chester přes a nebo právě pro svou jazzrockovou minulost se sžil se stylem Genesis. Je to sice nezvyklý závěr desky a zdůrazňuje tím pouze dokumentační poslání tohoto CD

» ostatní recenze alba Genesis - The Way We Walk, Volume Two: The Longs
» popis a diskografie skupiny Genesis

---

Genesis / The Way We Walk, Volume One: The Shorts

The Way We Walk Volume 1: The Shorts a Volume 2 :The Long jsou dvě samostatně vydaná CD, která mapují koncertní turné Genesis po desce We Can´t dance(1991) a zaznamenávají konec koncertní éry Genesis ve 20 století.
Volume 1 vydané v roce 1992 a Volume 2 vydané o rok později představuje Genesis v dnes již dlouholeté klasické koncertní sestavě, Tony Banks, Phil Collins, Mike Rutherford, Chester Thomson (bicí) a Daryl Stuermer(kytara za Hacketa, basa v nových věcech). Tyto jsme mohli mimo jiné vidět i v roce 2007 v Praze.
Obecně se shrnuje, že první deska představuje pop a druhá artrock
Ti kteří byly na koncertě Genesis v roce 1992 (třeba ve Vídni) si pamatují velké pódium za kterým byly tři velkoplošné obrazovky. Dvě po stranách a jedno uprostřed. Tyto plátna se během koncertu různě spojovala vedle sebe či nad sebou a dotvářela tím mohutnost jednotlivých eposů Genesis
O obrovském hudebním nasazení jednotlivých hráčů, jejich virtuozitě a odevzdanosti hudbě snad ani nemusím psát. Je velmi dobře známa. Phil vydal ze sebe úplně vše, zpíval na doraz, Svým charisma si podmanil publikum, které poslouchalo každý jeho pokyn. Tony plně ponořen do hudby prožíval své kompozice a spolu s Mikem a Darylem proplétali pavučinu nosných melodií.

Phile, Phile, co jsi nám to udělal z Genesis ! ?
Tento povzdech platí snad nejvíce pro toto cédéčko

Genesis Live The Way We Walk Volume One: The Shorts s černobílou fotografií koncertní sestavy hráčů v charakteristické kachní chůzi, která se objevila poprvé na videoklipu a také překvapivě na koncertech, naštěstí už bez Tonyho. Je to vlastně naprosté unikum v éře Genesis, kdy se Philovi podařilo rozpohybovat spoluhráče a vytvořit nezaměnitelný pohybový prvek.
Z mého pohledu se nejedná o klasické živé album, ale o Greatest hits inteligentního popu Genesis nahraného na koncertě, i když zní spíše jako Collinsovo sólové album. Pořadí jedenácti skladeb tedy neodpovídá koncertnímu listu, ale výběru rádiových „hitů“
Puritánský příznivec starých Genesis se ani nepřiblíží k tomuto dílku a třikrát se pokřižuje. Jako by s Genesis nemělo nic společného. Tato klasickým příznivcem zatracovaná éra Genesis je však současnému posluchači fuk.
Cédé začíná klasickou Land of Confusion a pokračuje dnes již nestárnoucím hitem No Son Of Mine s tikotem na začátku. Právě tato skladba je podle mne nejsilnějším kouskem, postupně vygradovaná zachovává v sobě kompoziční postupy Genesis a originální zvukovou nezaměnitelnost. Naproti tomu odrhovačka That´s All je i na mne moc. Balady In Too Deep, Tonight,….či Throwing Itt All Way se dají docela poslouchat. Naprosto bezchybný výkon, úchvatná spolupráce s publikem, energie předaná posluchačům.

Jsem zcela na rozpacích, jak mám hodnotit tento výběr. Pokud bych neznal historii Genesis a byl bych redaktorem popového plátku, musel bych dát 5 hvězdiček. Pokud bych byl ortodoxní příznivec Genesis, musel bych dát hvězdičku jednu. Jedná se o pop velmi nadčasový, perfektně udělaný, ve kterém je cítit myšlenka. Poslouchat však doporučuji pouze příznivcům sólové dráhy Phila.

» ostatní recenze alba Genesis - The Way We Walk, Volume One: The Shorts
» popis a diskografie skupiny Genesis

---

Rush / All the World's a Stage

Živé dvojalbum nahrané a vydané v roce 1976 představuje završení tříletého nahrávacího maratonu skupiny Rush, ve kterém vydali první čtyři řadová alba a je vrcholem jejího hardrockového období.
Současně toto album zcela zřetelně odděluje původní tvorbu Rush od dalších počinů. Málo kdo by po poslechu tohoto alba předpokládal že do roka zde již bude Xanadu.
Rád bych zde vyjádřil jeden názor. Přesto že Rush používají velmi tvrdé vyjadřovací prostředky, jejich hudba vůbec není tvrdá. Je naopak velmi něžná a jemná. Je to hudba otevřeného srdce a nastavené dlaně. A kdo toto nechápe, ať si Rush raději nepouští.
All The World´s a Stage je jedna z nejlepších živých desek rockové historie a zachycuje hardrock v jeho nádherně čisté syrové podobě doplněné skvělou atmosférou fantastického publika.
Posluchač si tuto lahůdku vychutná pod palbou velkého množství originálních kytarových rifů. Alex Lifeson je totiž hlavním hrdinou tohoto toho to dramatu. Za zády s bezchybnou rytmikou vytváří opravdové divy, že i hvězdná zář Made in Japan musí vyblednout. Zcela nezaměnitelný zpěv Geddy Lee dramaticky navyšuje jednotlivé skladby k nebeským výšinám. A Neill Peart se po boku Johna Bonhama a Phila Collinse stal tímto vzorem současné bubenické školy na celém Světě.
Snad jen A passage to Bangkok tu chybí k tomu, aby bylo toto dvojalbum dokonalým zmapováním ranné tvorby Rush (bez akustických počinů).
Je až neuvěřitelné, jak se za sebou valí jednotlivé kytarové nápady, jeden lepší než druhý, střídaje nejrůznější polohy a nálady. Rush tímto obohatili hardrock o vysoký stupeň inteligence.
Minutáž některých skladeb je zde oproti řadovým deskám prodloužena ku prospěchu věci.
Samé perly , jedna vedle druhé.Toto album nemá slabého místa, Bastille Day otvírá koncert, Anthem tak jako u další věci uvádí Geddy, Fly By Night, Something For Nothing, nesmí chybět Lakeside Park.
Skvělé živé provedení celé 2112 jsme měli možnost také slyšet na pražském koncertu. Za 30 let nic neubralo na aktuálnosti a kvalitě této hardrockové suity.
Vrcholem desky jsou bezesporu In The End, kdy po lyrickém úvodu zazní do ztichlého zcela napjatého sálu úžasně řezavě geniálně jednoduchý kytarový rif, a také originální spojení Working Man/ Finding My Way zakončené sólem Neila Pearta.
Toto album je jedinečné tím, že na rozdíl od jiných koncertních desek dýchá opravdovou živou atmosférou od začátku do konce.

» ostatní recenze alba Rush - All the World's a Stage
» popis a diskografie skupiny Rush

---

Rush / Exit... Stage Left

Tato deska vyšla poněkud nečekaně v témže roce co jeden z vrcholů ne-li samotný vrchol tvorby tohoto kanadského tria - Moving Pictures, pravděpodobně jako rychlá reakce na úspěch a zájem o Rush na obou březích Atlantiku.
Již obal tohoto živého alba napovídá co najdeme uvnitř. Je totiž vytvořen pomocí jednotlivých motivů z obalů předešlých čtyř desek a v drtivé většině případů z nich i čerpá nebo spíš vyzobuje perličky, čímž vytváří takové Best of 1977 až 1981 s výjimkou dvou kraťoučkých skladbiček. Nejedná se tedy o typicky koncertní album ale spíš o maskovaný výběr toho nejlepšího z úvodu klávesového období Rush. Výběr skladeb je poměrně dobře proveden hlavně od 6 po 12 skladbu.
Tajemná dívka z Permanent Waves poodhrnuje oponu plným právem. Právě z posleních dvou desek obsahuje tento živák jakoby náhodou vždy tři úvodní skladby.
Dlužno poznamenat, že hráči si na pódiu vystačí sami ve třech bez pomocí doprovodných hudebníků a to díky své mistrovské hře nejenom na své nástroje, ale i na basové a syntetizérové pedály.
Nebudu zde hodnotit podrobně jednotlivé skladby, k tomu jsou určeny recenze jednotlivých LP, jen několik poznámek k některým.

Spirit of Radio svižná a vhodně volená úvodní skladba
XYZ je prodloužena vloženým tříminutovým sólem na bicí čímž potěší všechny příznivce Neil Pearta.
Closer To The Heart - koncertní povinnost
Jakubův žebřík si i na koncertě drží to úžasné napětí a snění v oblacích.
Xanadu - symfonie krásy. Vrchol této desky
Tom Sawyer - úžasná přesnost a pompéznost hry
La Villa Strangiato - střídání rytmů, žánrů , hudebních poloh a jakoby nečekaný konec koncertu

Technicky brilantní živé album, možná až moc. Je zde příliš cítit i slyšet dokončovací mixáž hlavně v oblasti práce se zvukem a reakcí publika. Albu také neprospívá to, že bylo nahráno na více koncertech v Kanadě a v Anglii. Nepodařilo se zde přenést na plno tu úžasnou atmosféru tehdejších koncertů.
Škoda jen, že tato deska nemá tu nádherně živou atmosféru a souznění s publikem tak jako na nezapomenutelném živém dvojalbu All the Worlds a Stage.
Přesto že jednotlivé skladby si zaslouží pět hvězdiček, album jako celek hodnotím jako velmi dobré.

» ostatní recenze alba Rush - Exit... Stage Left
» popis a diskografie skupiny Rush

---