Profil uživatele Ryback
Recenze:
Psí Vojáci / U sousedů vyje pes
| 2016-06-06 | „Topolovo piáno je nádherně lyrické, fantazírující a romantické“, píší na stránkách hudebního vydavatelství Indies Records a je to stručná, leč velice výstižná charakteristika.
Tomuto albu jasně vévodí zklidněný klavír zklidněného Filipa Topola, lehce doprovázený bicími Davida Skály a baskytarou Luďka Horkého. Téměř nic jiného na albu neuslyšíme (co se hudebních nástrojů týče - nepočítám Topolův zpěv), výjimkou je úvodní skladba Znaj se sví známí (s povedeným ironickým textem), kde se překvapivě (mám takový dojem) sám Filip Topol razantně opře do elektrické kytary (ano!).
Mnohem víc než o nějakou undergroundovou muziku (to, co si pod ní člověk většinou představí) se jedná o originální, niternou hudbu připomínající vážnou hudbu dob klasicismu a romantismu a také je v ní trochu toho pesimisticky hegerovského šansonu (smutek není tak vidět a slyšet, posouvá se někam „dovnitř“, skrývá se).
Filip Topol na tomto albu neuvěřitelně hudebně vyzrál. A i textově se jedná (podle mě) o vrchol Filipova básnického talentu… utíkajícího od určité dejme tomu sociální tématiky do náruče sovovsky konejšivé přírodní lyriky. Je to ve výsledku hořce krásné a dovolím si právě něco takového, jako je album U sousedů vyje pes, nazvat ryzím Uměním.
Kraťoučká ústřední klavírní skladbička U sousedů vyje pes je věnována tehdy aktuálně zemřelému Mejlovi Hlavsovi – oba hudebníky pojilo když ne asi přímo přátelství, tak ale evidentně minimálně vzájemná úcta. Topol tehdy přiznal, že nebýt Mejlovy smrti, uvažoval by nad veselejším vyzněním celého alba…
Zvuk alba je na české poměry mimořádně křišťálově čistý, kvalita nahrávky je opravdu velice nadprůměrná.
Album mi trochu, trošinku připomíná Wakemanovu desku Sea airs – pokud máte rádi Wakemanovy čistě klavírní nahrávky, můžete snad zkusit i tohle album.
Téměř hodinu trvající album bylo nahráno v červenci 2001, Filip Topol tehdy žil bez alkoholu, neboť byl po náročné operaci slinivky a nutno podotknout, že mu/jeho hudbě to prospělo. Albu není co vytknout, ať se podívám kamkoli – vtipný obal – pes štěkající noty – je malůvkou samotného Filipa Topola, soustředěný výkon, úžasné texty (chtěl jsem nahodit nějaké ukázky, ale uvědomil jsem si, že bych musel/chtěl uvést skoro vše, tak jsou ty texty dobré), již zmíněná zvuková kvalita nahrávky a především hudba samotná, mající melodii, bez staré undergroundové divokosti, ale přesto vůbec nesklouzávající někam do lákavých vod banálního popíku. Desetiminutová instrumentální Malá smuteční hudba, to už vlastně ani nejsou Psí vojáci, jen Filipův klavír a jeho výlet do čistě vážné hudby.
Pět hvězdiček je podle mě (minimálně pro mě) bez debaty a věřím tomu, že čas ukáže, že mám pravdu – vzhledem k rozporuplným reakcím kritiků zejména v době vydání alba (Psí vojáci se nevyvíjejí, Psí vojáci se uzavírají do sebe apod.).
Mimochodem - před dvaceti, třiceti lety by také nikoho nenapadlo, že Rambo jednou bude mít na csfd červený čtvereček a některé akční filmy že budou dávat na ČT 2 ;-) …
» ostatní recenze alba Psí Vojáci - U sousedů vyje pes
» popis a diskografie skupiny Psí Vojáci
Hammill, Peter / Everyone You Hold
| 2016-05-27 | Peter Hammill se na výborném koncertě v Union Chapel (plném hudebních raritek a neprofláklých kousků) sešel (po nějaké době) mimo jiné se všemi kolegy z Van der Graaf Generator a asi si zase padl do oka i s Hughem Bantonem, protože on je tentokrát tím z VdGG, který album Everyone you hold lehce koření svým nicméně nezaměnitelným způsobem. I když zejména - slyšitelně jen ve skladbě Bubble. Není tu saxofonista David Jackson, doprovázející jinak velkou řadu Hammillových alb, naopak Hugh Banton se na Hammillově sólovce objevuje po docela dlouhé době. Ale potěší to. Možná to byl záměr a skladba Bubble tak získává téměř van der graaf generátorskou povědomě vášnivou, dramatickou atmosféru a vybočuje tak z jinak klidného toku ostatních baladických písní. Všechny ostatní skladby jsou totiž neagresivně křehké (asi i díky tomu je to jedno z mála CD od Petera Hammilla, které skousla i moje žena ;-), vybouřená melancholie nad nimi tancuje s krásou jak dvě na sebe pomrkávající víly, co se znají už hodně dlouho… Hmm, snad to nezní nějak blbě…
Atmosféra je až povznesená; vyzrálá, jemná, teplá, romantická: hned v úvodu „everyone you hold / takes a piece of you away“, ale posmutnělá… jak už to u Petera bývá… Peter Hammill klidně střídá kytary a klávesy (dostávající víc prostoru oproti kytarám), tu podpořen citlivými houslemi Stuarta Gordona (Nothing comes), tu sopránovými hlasy jeho dcer (Phosphorescence)… Skladbami navíc občas probublá i moderně ambientní atmosféra a člověk si tak uvědomí, že neposlouchá sedmdesátá léta…
Všudeprosakující melancholie způsobuje, že album nelze odpískat jako příliš klidné, stojaté vody – což je mimochodem zajímavý a pravdivý postřeh, který jsem objevil na progarchives.com.
Pokud neznáte, tak tuto introspektivní kolekci skladeb doporučuji všem, kteří mají rádi třeba Anthonyho Phillipse, Renaissance, Davida Gilmoura… Není to bouřlivě šílené, rockově dravé (tak jako třeba výše zmíněný Union Chapel koncert, jenž vyšel na 2CD – Hammill na něm, když se dostane ke kytaře, zní spíš jako Jimi Hendrix), ale své kouzlo to bezesporu má. Jako i jiná, podobná alba tohoto svérázného hudebního solitéra (např. And close as this, Fireships, None of the above).
Ale své kouzlo konec konců mají i Peterova jiná, úplně jinak znějící alba ;-).
Závěrem bych chtěl shrnout/dodat, že: Rozhodně se nejedná o album „holých“ skladeb ve stylu samotný Hammill se svou kytarou / samotný Hammill u kláves… tak, jak tomu bývá na některých Peterových albech. Upřímně řečeno jsou pak takováto… zvukově bohatší alba mnohem lépe poslouchatelná/skousnutelná i pro ne hardfandy Petera Hammilla.
Subjektivně za pět hvězdiček, ale v porovnání se zlatými sedmdesátými léty plnými vodíku v heliu a zastavených srdcí přece jen musím jednu ubrat.
P. S.
Hudbu poslouchám především kvůli hudbě; přiznám se, že text u cizojazyčných kapel, byť sebekvalitnější, většinou trochu přehlížím, také nejsem profík na angličtinu (nebo cizí jazyky obecně)… Ale přesto mě nepřestává fascinovat Hammillovo básnické vyjadřování – některé obraty jsou jednoduše úžasné a i vytržené z nejednoznačného kontextu probouzejí, těší a dráždí Vaši/mou fantazii; např. z tohoto alba: „…and our bones become the coral of the future…“ – „naše kosti se stávají korály budoucnosti“… výborné…
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Everyone You Hold
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Tangerine Dream / Alpha Centauri
Pink Floyd v letech 1966-1970 vystoupali po x schodech do poměrně spousty pater a otevřeli mnoho dveří, ale přeci jen, byly dveře, před kterými se zastavili a neodvážili se vstoupit dál. No a tady nastupují Tangerine Dream, legendární německá kapela, zejména v raném období propojující psychedelický space rok s žánrem škatulkovaným pod progresivní elektroniku.
Space rockové instrumentálky na albu Alpha Centauri zjednodušeně řečeno dost připomínají třeba live stranu alba Ummagumma od Pink Floyd, zejména kompozici A saucerful of secrets. V jistém slova smyslu mi celé rané období Tangerine Dream připomíná (a v dobrém slova smyslu splývá) tak trochu různé variace na skladbu A saucerful of secrets. Ale v žádném případě tu nemůže být řeč o nějakém… pubertálně zaslepeném neinvenčním napodobování. Tangerine Dream prostě jen, jak jsem napsal v úvodu, šli odvážně dál. Mnohem dál. Nebyli nijak svázáni tím, že jsou a že by měli znít jako rocková kapela (nemluvě o tom – nechci sem tahat politiku – ale… škoda, že nad námi tehdy „bděl soudruh“…) a výsledek byl ten, že se dostali hodně daleko… do těžko stravitelných končin, kde třeba bažina splývá s barevnými průlety vesmíru v koktejlu vaší bičované fantazie, aby zase po chvíli vše spočinulo v ledově černé tříšti prázdnoty kosmu, který se proměnil ve zlověstně mlčící stojatou vodu…
Album je kromě kosmicky klávesových krajin okořeněné skladby polidšťující flétnou, ale každopádně na Jethro Tull zapomeňte.
Řada skupin pohybující se v současnosti v elektronickém undergroundu / trance music / progressive house / downtempu v podstatě vědomě či nevědomě vychází z postupů, které možná znějí svěže novátorky, ale byly tu ve skutečnosti už dávno před tím v podobě hudby např. Tangerine Dream. Už jen za tohle si zaslouží tahle kapela když nic jiného, tak respekt.
Teď si tak uvědomuju, že je poměrně zajímavé, kolik německých kapel bylo ovlivněno psychedelickými Pink Floyd (Pink Floyd do roku 1971), nejen Tangerine Dream, ale třeba také slavní a podstatně rockovější Amon Düül II, ale už ne tolik post darksideovskými Pink Floyd… Já vím, byli tu Eloy ve svých transvestit oblečcích ;-), ale stejně…
Postskriptum:
Na takovou třeba páteční nebo sobotní půlnoc po pár sklenkách červeného vína mě napadá jen málo věcí, které by mě bavily víc, než hudba např. Tangerine Dream nebo skupin této kapele podobných…
» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Alpha Centauri
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream
Hammill, Peter / The Appointed Hour (PH + Roger Eno)
| 2016-02-23 | Alba, na kterých Peter Hammill spolupracoval s jinými umělci, byla a jsou vždycky zajímavá. Už jen proto, že člověk netuší, co přesně na něj vykoukne. Někdy i vybafne. Ať už to byla např. méně známá spolupráce s japonským umělcem Ayuo Takahashim na albu Songs from a Eurasian journey (1997), nebo tato více známá spolupráce s bratrem slavnějšího Briana Ena, s Rogerem Enem.
Jak hodinové album Stanovená hodina vzniklo?
Roger Eno hodinu improvizoval. 1. dubna 1999 mezi 13. až 14. hodinou. Peter Hammill také tu hodinu ten den zase ve svém studiu improvizoval. Jak byl s Rogerem domluvený. Předem se jen dohodli, jak vyloženě začnou (akord D moll) a kam je vítr odfoukne, bylo už ve hvězdách. Ve výsledku se pak obě nahrávky spojily bez nějakého velkého zasahování do toho, co oba vytvořili a vzniklo tak naprosto ojedinělým, improvizačním způsobem zajímavé dílko opět těžko zařaditelné, co se žánrů týče.
Takže: těžká otázka: Jak album popsat?
Krátké instrumentálky. Není to ani moc romantické, ani ponuré. Kupodivu. Hodně kláves, klavíru, trocha Hammillovy lehce roztřepeně psychedelické kytary a ve výsledku si ambient podává ruku s… s instrumentální improvizační moderní klavírní vážnou hudbou, připomínající ve výsledku spíše Clauda Debussyho nebo Fryderyka Chopina než progrockovou nebo rockovou nahrávku. Tu nepřipomíná vůbec. Pokud znáte album Petera Hammilla s Guyem Evansem Spur of the moment (koupil jsem ho jako CD v Londýně v roce 1997 za nekřesťanské peníze vzhledem k tehdejšímu kurzu libry) - tak tomu se to podobá… Kdo je otevřený New Age hudbě, která není přímo optimistická a nebude očekávat rozjuchaný rock´n´roll nebo dunivý hardrock, toho by album mohlo zaujmout. Mimochodem hudba zní také dost filmově – v artovém snímečku nebo i v nějakém napínáku si ji dovedu klidně představit…
V žádném případě ji ale nepovažuju za nějakou „vyšší hudbu pro vyvolené, kteří jediní ji dokážou pochopit.“
Váhám mezi třemi/čtyřmi hvězdičkami… Kroť se Honzo! Tak dávám nakonec v rámci objektivity spíš za tři. I když za originální nápad, JAK tohle aprílové album vytvořit, bych nejraději bod přidal…
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - The Appointed Hour (PH + Roger Eno)
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Tangerine Dream / Ricochet
Výborný koncert tvořený materiálem neobjevivším se na žádné studiovce.
Dvě dvacetiminutové pulsující skladby, Ricochet I. a Ricochet II. Kromě elektronických ploch doprovází první (ale i druhou) kompozici floydovsky psychedelický zvuk elektrické kytary. Dělá tak nahrávku mnohem přístupnější než např. náročné kompozice na desce Zeit. Druhá část začíná
krásným klavírním motivem doprovázeným klávesy, znějícími jak nebeská flétna… Poté se to „rozjede“ do pro Tangerine Dream klasicky tajemné, kosmické atmosféry.
Přítomnost mellotronu, a zejména pak klavíru, skutečných (mám alespoň takový dojem) bicích a kytary (která opravdu často zní, jako by si David Gilmour odskočil od nahrávání Ummagummy) činí toto nadčasové dílo německé progresivní elektroniky skousnutelné i pro fandy zaměřené na rockovější styl hudby. Předložené hudební téma má totiž v sobě určitou rytmiku a nezní až tak repetitivně jako např. alba jejich bývalého kolegy Klause Schulzeho. Díky tomu je posluchačova pozornost (pokud se chce soustředit) udržována stále v pozoru. Aniž by jí to bránilo volně se vznášet a proplouvat vesmírem vlastní fantazie.
Někteří by album (a podobný styl hudby) mohli odsoudit pro určitou jednotvárnost (a já to i dokážu pochopit). K tomu bych mohl říct to (kromě jasného faktu, že prostě každému se líbí něco jiného), že monotónnost se může stát v elektronické muzice trochu relativním pojmem mimo jiné jednoduše proto, že každý cítíme jinak a máme jinak nastavené hranice. Nemluvě o tom, že monotónnost můžete brát jako odsouzení i jako pochvalu :-).
Mám takový dojem, že jsem četl v knížce o Zappovi jeho dobrou odpověď na otázku, jestli v hudbě Stravinského nebo Varèse nepostrádá emoce. Frank Zappa odpověděl, že to záleží na tom, jak definujete slovo emoce :-). Podobná úvaha/odpověď by se dala aplikovat i na hudbu Tangerine Dream.
Sečteno a podtrženo, pro mě Zásadní nahrávka, kde Atmosféra se dá krájet jak hermelín, takže dávám pět bodů.
» ostatní recenze alba Tangerine Dream - Ricochet
» popis a diskografie skupiny Tangerine Dream
Hammill, Peter / Singularity
Dívám se na obal CD: černobílý, z blízka nafocený obličej vážného Petera Hammilla – aniž by v tom byla jakákoli teatrální póza. Bolest, která nekřičí, se zrcadlí v jeho očích, které jako by přesto nestárly v jinak stárnoucím obličeji…
Album bylo nahrané mezi lednem až dubnem 2006 a celé je komplet pouze dílem Petera Hammilla. Ale řeknu vám, je to síla. CD začíná dynamickou skladbou Our eyes give it shape, ve které uslyšíme nahrané akustické + elektrické kytary a bicí, vše od samotného Petera. Když text skladby dojde k „Jsem rád, že jsem stále tady, abych tohle mohl vidět…“, nelze si nevzpomenout nebo si neříct, jestli to náhodou trochu není o jeho infarktu, který krátce před tímto albem prodělal. Skladba Famous last words je totální progrock příjemně připomínající sedmdesátá léta. Velice osobní skladba založená na klávesách - Meanwhile my mother - je o Peterově matce umírající na Alzheimerovu chorobu. V krátké klavírní instrumentálce Of wire, of wood se Peter Hammill ukazuje překvapivě jako výborný skladatel moderní vážné hudby… Trošku odbočím: Hammill za to samozřejmě nemůže, ale malinko mi připomíná (hudebně) v této skladbě výborného herce Josefa Bláhu hrajícího hudebního skladatele v komedii Hodíme se sobě, miláčku? Já za to nemůžu, prostě taková moje možná iracionální asociace, ale alespoň díky ní mohu snad trochu odlehčit temnotu tohoto skvělého alba. Předposlední Friday afternoon zase dýchá bolestnou melancholií, je o tehdy nedávné smrti Hammillova ladiče pian, kterého zabil opilý řidič. To nejlepší na závěr? Skladba White dot. Nevím, jestli nejlepší, ale nejpodivněji určitě. Je to bizarní, šílené a nekompromisní, avantgardní… vlny klávesových temných melodií se hřmotně převalují jak vlny pekelného moře. Protože Hammillova invence nestárne. Skoro se to co do intenzity vyrovnává skladbě Gog Magog z In camera nebo třeba albu Van der Graaf Generator World record.
Uf. Dávám 4 body – Peter Hammill zase dokázal přijít s výborným albem, v roce 2006… A to si vemte, že první píseň napsal v roce 1960, kdy mu bylo dvanáct…
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Singularity
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Hammill, Peter / Clutch
Pamatuju si, když jsem poprvé v roce 2004 voňavé cédéčko strkal do CD přehrávače, svoji obavu: Ježišmarja: Peter Hammill, a BEZ klavíru? Vůbec na něj nezahraje? Žádný klávesy? Bude se mi to líbit? Moje obavy se kupodivu ukázaly jako zcela zbytečné, protože Peter Hammill přišel s velice silným, emocemi nabitým materiálem, připomínajícím tak kytarové písně třeba z legendárního alba Chameleon in the shadow of the night.
Aby to nebylo jen o Hammillovi a jeho akustické kytaře, album se velice vkusně okořeněno přítomností Davida Jacksona (saxofon/flétna) a houslemi/violou Stuarta Gordona. Méně je někdy více, ale o to více si člověk Hammillovy kolegy vychutná. Peter Hammill je na albu opět ve skvělé formě jako zpěvák, a i jeho texty/poezie berou dech a daly by se jednotlivě tesat do skály jako citáty, např.: „How in God´s name did religion fall so far away from God?“ Vynikající… Skoro jako vždy.
Melodie uslyšíme krásné, ale nutno upozornit, že album je dost temné, hammillovsky ponuré. Sebeskrytějšího humoru se zde tentokrát nedočkáme (alespoň co já jsem postřehl)… To spíš spatříme stádo srnek na pražské křižovatce v centru v pondělí dopoledne. I nádherným textem v nádherné skladbě Once you called me o vztahu otce a dcery se line melancholická nit o tom, že čas je něco, co se nedá vrátit. Peter Hammill brousí i do pro něj ne moc obvyklých a v tom smyslu odvážných témat – pedofilie – skladba Just a child, nebo anorexie – skladba Skinny.
Závěrečná osmiminutová skladba Bareknuckle Trade je úžasná. Řada progrockových kapel si to nejlepší nechávala na konec desky (zajímavou výjimkou/opakem v tomto ohledu byli Gentle Giant :-). Peter Hammill to v Bareknuckle Trade rockově rozbalí a „opře“ se do toho se Stuartem Gordonem, který na violu hraje tak, že chvílemi máte dojem, jako by hrál na elektrickou kytaru – věřím, že i Jimy Hendrix by valil bulvy. Kdyby je valit mohl.
Dávám čtyři hvězdičky zcela oprávněně. Sám Hammill byl překvapen tolika pozitivními ohlasy na dané album, jak zmínil svého času na svých stránkách >> odkaz No a já se mu nedivím.
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Clutch
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Hammill, Peter / Skin
V roce 1985 Peter Hammill pracoval na nové, dychtivě očekávané studiovce Skin (přeci jen předchozí rok 1984 jeho kompilační album znovunatočených love songs Love songs nepřineslo nic nového, „jen“ starší milostné skladby v novém kabátě). Album Skin bylo natočené ve složení, které po přečtení vzbudí velké očekávání, ale nadšení je bohužel trochu zbytečné. Sešli se zde Peter Hammill, David Jackson, Guy Evans, Hugh Banton (takže komplet Van der Graaf Generator), již zesnulý Stuart Gordon a ještě několik dalších lidí včetně Davida Coultera hrajícího na exotické didgeridoo.
Album je kolekcí hodně nadprůměrných skladeb: klidná After the show s výborným, neobvykle citlivým saxofonem Davida Jacksona, baladická Shell, malá hudební opera a la Hammill Four pails nebo nejlepší věc na albu – desetiminutová Now lover – skladba hudebně i kompozičně v duchu nejlepších VdGG, také se opravdu hodně podobá skladbám této kultovní kapely ze sedmdesátých let. Jako by se člověk na chvíli vrátil v čase. Je to příjemné, ale právě proto, že taková skladba je na albu jedinou skladbou, je to také trochu smutné. Album je ale dále kolekcí také hodně podprůměrných, synteticky znějících písní – bohužel už úvodní skladba s osmdesátkovými bicími a klávesami mě nikdy moc nebavila, orchestrálně znějící Painting by numbers je průměrný rock pop a třeba bonusový singl You hit me where I live je už přímo popová příšernost a je jen těžko uvěřitelné, že něco takového pochází od Petera Hammilla. Takže sečteno a podtrženo, jedná se o průměrné album, kde průměrné není nic, buď nadprůměr nebo podprůměr… hmm, snad se do toho nezamotávám. Peterovi by v osmdesátých letech minulého století možná prospělo vydat méně alb, ale více třídit to, co vytvořil. Více „vyhazovat“.
Dávám stěží 3 body, ale naštěstí je podle mě takto ne úplně povedených alb u Petera Hammilla minimum. Což ho vzhledem k jeho nadprodukci šlechtí. Hned následující výborné album And close as this je už úplně jiné kafe (nebo třeba pivo, dosaďte si dle své chuti). Takové, co vám tak chutná, že si ho hned chcete dát znovu.
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Skin
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Hammill, Peter / Other World
Gary Lucas je americký skladatel, zpěvák a kytarista, který už spolupracoval s mnoha hudebníky, např. s Captainem Beefheartem. Um jeho hry na kytaru je nesporný, proto jsem se v roce 2014 zvědavě těšil, až si poprvé poslechnu CD Other World, album skladeb, které zkomponoval s Peterem Hammillem. I když matematicky přesnější by asi bylo uvést Hammilla na první místo – album, které Peter Hammill nahrál a složil s Gary Lucasem.
A dočkal jsem se věru překvapení. Peter Hammill nebyl nikdy (při vší úctě, kterou k němu chovám) virtuózní hráč na hudební nástroje, byl a je to především vynikající skladatel podepisující se mimo jiné nekonvenční strukturou svých skladeb a je vynikající textař/básník (a ano - také samozřejmě zpěvák). Tento „handicap“ je zcela vyvážen právě Lacasovou přítomností a jeho profesionálně zvládnutou hru na kytaru.
Přímo psychedelický opar se nad Hammillovými alby příliš často nevznáší, je částečně přítomen v první fázi existence jeho legendární skupiny Van der Graaf Generator. A po desce H to He, Who am the only one z roku 1970 si troufám říct, že toto je nejvíce psychedelická nahrávka Petera Hammilla! Z roku 2014 (kdy vyšla, nahraná byla v roce 2013). Dalo by se o tom samozřejmě polemizovat, ale já to prostě takto cítím. Byl jsem z toho hodně příjemně překvapený.
Album je nečekaně hudebně pestré. Kytary sice jasně dominují, ale apokalyptické zvuky deformovaných kláves stojí opravdu za to. Skoro každá skladba je jiná a nepodobá se předcházející. Máme zde úvodní skladbu Spinning Coins, což je pastorálně klidná balada nesoucí typický Hammillův rukopis. Také zde máme ale skladby a pasáže, které připomínají psychedelické jamující Pink Floyd 66-67 nebo ztřeštěné instrumentálky Rona Geesina (kdo zná jeho album s Rogerem Watersem Music from the body, ví, o čem mluvím). Album uzavírá elektronická instrumentálka plná vzdušné atmosféry, Slippery Slope, zajímavá nehammillovská věc, kterou byste čekali spíš na albu Briana Ena nebo Klause Schulzeho.
Na albu je také slyšet řada… jak to nazvat… zvuků, o kterých nemáte absolutně páru, jak vznikly, z jakého nástroje nebo odkud vůbec pocházejí. A lakonická CD brožurka vám toho také moc neprozradí. Potvora jedna.
Shrnuto – toto je poctivý, moderní progrock, bez komerčního kalkulu, bez nostalgických návratů a lacině líbivých nápodob let sedmdesátých. A: stále je v tom Nápad. A je v tom taková ta… lehká příměs šílenství, která provází všechna výborná alba Petera Hammilla / Van der Graaf Generator. Navíc je tady kromě špetky jazzu přítomná i trocha blues (díky hře Lucase), což je také na Hammillově albu něco výjimečného.
Dávám zasloužené čtyři a půl hvězdičky.
Dodatek: je fajn mít dané CD v originále, protože v brožurce se i přes onu lakoničnost lze dočíst pro fandy Petera Hammilla potěšující fakt, že Gary Lucas sleduje Hammillovu tvorbu už od prvního alba VdGG Aerosol grey machine z šedesátých let…
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Other World
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Barclay James Harvest / Once Again
Předem upozorňuji, že tohle není žádný pokus o profi-recenzi. Koneckonců něco takového ani neumím, nebo možná nechci umět. Snad to tolik vadit nebude. Jsem tak vyšťávenej ze stresu v práci, že jsem šel spát dnes v jednu hodinu ráno a od 4.50 už zase čumákuju do tmy. Do tmy Štědrého dne. Aspoň že mám volno…
Tak jsem vstal, uvařil jsem si kafe a pouštím si Barclay James Harvest – Once again. Asi jejich nejlepší album. Aspoň pro mě. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že mě baví zastíněnější kapely typu Hatfield and the North, Camel, Caravan, nebo právě Barclay James Harvest. Mnohem víc než v rockovém světě někdy až děsivě extrémně zpopularizované kapely jako Yes, ELP nebo King Crimson.
Barclay James Harvest, Hatfield and the North, Camel, Caravan… tyhle kapely totiž něco spojuje. Taková těžko popsatelná anglická plachost, nesmělost. U raných alb Barclay James Harvest si někdy až dokonce říkám: Oni znějí, jako by se snad styděli hrát, styděli zpívat! Ale je mi to sympatický. Je mi sympatický tenhle nesuverénní projev. O to víc, o co je v dnešní době těžší narazit u lidí na takové věci jako je pokora, slušnost, schopnost omluvit se za chybu apod…
Na albu je navíc kromě úvodní She said jeden velký klenot. Voní steskem a melancholií podobně jako třeba skladba Tell me od Camel. Je to citlivým mellotronem podmalovaná skladba Mocking Bird. Neuvěřitelně silná, krásná skladba s velice vkusnou „beatle orchestrací“. V úvodu rocková písnička dostává ve svém závěru až symfonický rozměr. A hudebně je tak smutná… jak ji tak teď poslouchám, napadl mě nevím proč text Petera Hammilla z Who am the only one: „bez tvého úsměvu není kde se schovat než hluboko uvnitř…“
Díky kapelo za hudbu, kterou jste zhruba do roku 1976 vytvořili! Vím, že velké kapely jsou velkými z určitého důvodu, jak někde jinde napsal Hejkal, ale tohle je stokrát blíž mému srdci než třeba na můj vkus překombinovaný, chladně akademický Emerson.
» ostatní recenze alba Barclay James Harvest - Once Again
» popis a diskografie skupiny Barclay James Harvest
Orme, Le / Elementi
Kouzlo melancholického romantismu, tryskající ze starých nahrávek Le Orme, je pryč. Hudba na tomto albu není špatná. Nijak objevný nebo originální neo-progrock. Naštěstí vzdálený tuctovému popíku. Na můj vkus ale příliš camelovsky nekonfliktní. Občas si u takového typu hudby říkám, že třeba jako podmaz do dokumentárního filmu o stravování v československých socialistických jídelnách by to nebylo špatné. Ale pouštět si to do sluchátek v rámci soustředěného poslechu… Abych ale nebyl tak přísný, na albu je několik příjemných instrumentálních chvil, např. klavírní kompozice Danza della Pioggia, příjemně sedmdesátkově znějící instrumentálka Danza del Fuoco nebo souhra sitáru a houslí v instrumentální části skladby Dove Tutto e'!, které se hezky poslouchají.
Skupinu Le Orme mám moc rád, ale poslední alba až příliš postrádají špetku té takové divoké odvázané hudební agresivity (nebo experimentování), od čehož ale byla tato kapela vždycky (nebo většinou) na míle daleko.
Následující album L'infinito je o trochu lepší, tady váhám mezi dvěma a třemi body, no – nakonec ty tři dám, skupina Le Orme je, co se Itálie týče, moje srdcovka ;-). Od začátku svého fungování až do alba Piccola Rapsodia Dell'Ape (1980) nevydala slabou desku – s dechem tedy vydržela určitě déle než třeba Premiata Forneria Marconi.
» ostatní recenze alba Orme, Le - Elementi
» popis a diskografie skupiny Orme, Le
Hammill, Peter / Unsung
Čtrnáct instrumentálních krátkých skladeb. Nahraných jejich autorem Peterem Hammillem mezi lety 1999-2000. Zcela se ocitáme mimo rock, jsme na poli elektronické experimentální hudby trochu připomínající třeba… No, nikdo mě nenapadá. Tohle je opravdu těžko zařaditelná a těžko přirovnatelná záležitost.
Řada instrumentálek jsou naštěstí instrumentálkami nesoucími v sobě jakous takous melodii/hudební motiv (úvodní klávesová zasněná náladovka Gated, klávesovo/kytarová Gateless), vyloženého zvukově experimentálního výhřezu je zde poskrovnu (na bicích postavená Exeunt).
Když jsem album slyšel poprvé, nemohl jsem se upřímně řečeno zbavit nepříjemného pocitu, že Hammill použil „odpadky“ nápadů, věci, které mu zbyly, nikam se nevešly, slabší nápady – a tak z takových zbytků udělal album. Tak to samozřejmě vůbec není, ale – možná se budu opakovat – chce to jednoduše několik poslechů… aby se krása hudby mohla vylíhnout z neopeřeného podvyživeného mláděte v nádherného sebevědomého ptáka.
Většina skladeb skutečně počala svůj původ jako potencionální součást písní (jak píše Peter Hammill v CD brožurce), ale staly se z nich nakonec fragmentární instrumentálky, které se sešly na tomto albu. Jak sám Hammill podotýká, nejsou určené pro nic, ani nejsou o něčem (ve smyslu příběhového pohonu).
Malou zajímavostí je skladba Eyebrows, jejímž autorem výjimečně není Peter Hammill, ale jeho dcera Holly. Je to kytarová kompozice, za jejíž prostřední část by se nemusel stydět ani Robert Fripp…
Na všechny skladby se hodí komentář samotného Petera Hammilla: „… evokují naprosto jinou kulturu…“ a já jen doplním, že jsou hodně zajímavé, mají své kouzlo a jsou… horko těžko broukatelné ;-).
Pro fandy hudby vybočující ze standardů, pro fandy např. progresivní elektroniky jednoznačně doporučuji. Fanouškům takových Yes by naopak hudba z alba Unsung mohla způsobit duševní újmu ;-).
Objektivně za 3 body, subjektivně za 4; tentokrát zaokrouhluji nahoru.
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Unsung
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Hammill, Peter / None Of The Above
Album None of the above je kolekce plná překrásných balad, jaké snad umí napsat jen Peter Hammill. CD bylo nahrané v období leden 1999 až únor 2000.
Album se tak celé nese v (na Hammilla neobvyklém) poklidném duchu včetně Hammillova hlasu a způsobu zpěvu. Divoký rock ani žádnou kakofonickou avantgardu nečekejte. Uslyšíme Hammillův hlas včetně místy jeho typicky chórového zpracování, Peterovy kytary, melancholicky znějící klávesy; ve třech skladbách uslyšíme také přizvaného Stuarta Gordona, jehož hra na violu a housle je více než citlivým vkladem a jednoznačným obohacením daných skladeb. Bicí Hammillova tehdejšího spolupracovníka Mannyho Eliase uslyšíme v jediné skladbě Like Veronika, písni asi nejvíc rockově znějící. V opravdu nádherné nahrávce Naming the rose a závěrečné Astart dostaly také prostor předvést svůj sopránový hlas Hammillovy dcery Holly a Beatrice.
Po instrumentálním experimentálním albu natočeném s Rogerem Enem (bratrem slavnějšího Briana) The appointed hour a znovunatočené opeře (dá-li se slovo opera použít) The fall of the house of Usher nám Hammill nabízí album chuťově zase z úplně, ale úplně jiného soudku. I tohle je jeden z důvodů, proč Petera Hammilla stále rád poslouchám.
Absence „divokého Hammilla“ vůbec neznamená, že by se album nějak táhlo nebo bylo dokonce nudné. Těžko nějakou skladbu vyzdvihnout nad ostatní, všechny mají svou sílu, kterou si já tím, že album mám již naposlouchané, každým dalším poslechem s radostí vychutnávám.
Jestliže jsou alba skupiny Renaissance často hodnocena použitím přívlastku „krásný“ – tak to samé lze vztáhnout i na toto album, None of the above.
Objektivně za čtyři body, subjektivně by to bylo za maximálních pět.
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - None Of The Above
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Hammill, Peter / Consequences
V roce 2012 (resp. na rozhraní let 2011/2012) Peter Hammill vydává své zhruba čtyřicáté sólové album Consequences. V překladu Následky. Další celé album „produced, played and sung by Peter Hammill“.
Všechny skladby měl Peter Hammill kompletně napsané už předtím, než začal s jejich nahráváním. Jako první nahrál svůj zpěv, poté ostatní nástroje, včetně svých podpůrných hlasů v pozadí v rozličných modulacích. Album Consequences tak bylo za sedm týdnů hotové.
CD otevírá skladba Eat my words, bite my tongue, s na sebe navrstvenými (ale ne divoce) kytarami. Následuje That wasn´t what i said, skladba založená na klávesách, kytary se následně přidají, úvod je ponurý jako kdyby vypadl z Hammillovy desky Black box. Třetí skladba se jmenuje Constantly overheard, je podporovaná akustickou kytarou za lehounké podpory elektrické. Následuje New Pen-pal, píseň, kde Hammill hraje na kytaru (a opět jich uslyšíme několik navrstvených) a dokonce Peter nahrál i bicí, ne nějak rockově dravé. Jsou spíš takovou ozdobou na vánočním stromečku. Pátá skladba Close to me je příjemný, klasický Peter Hammill s klavírem. Hammillův hlas, který nejen touto skladbou, ale celým albem proplouvá a ne vždy slovně zpívá, tak vytváří další zvukomalebný hudební nástroj. Následuje All the tiredness, skladba podporovaná kytarou, Hammillův zpěv je výrazně v popředí. Sedmá skladba Perfect pose je skladbou asi hudebně nejpropracovanější, uslyšíme v ní klávesy, decentní bicí, pro Čechy je zajímavá hlavně tím, že textově je o Karlově mostě (ano, o tom našem Karlově mostě v Praze). Osmá skladba se jmenuje Scissors, Nůžky, Hammill v ní opět na chvíli vyměnil klávesy za kytaru. V předposlední skladbě Bravest face uslyšíme pro změnu jak klávesy, tak kytaru. Poslední skladba, A run of luck, je překrásná klavírní věc, podtrhává průzračně čistý zvuk linoucí se celým albem. V úvodu skladby je to textově (i hudebně) klasicky neveselý Hammill jak ze sedmdesátých let (je to fakt mazec), např.: „life ´s cheap, there´s no doubt“, ale v závěru obrátí a mrkne na nás s „life´s still great…“ Rošťák jeden.
Osobně jsem přesvědčen, že Peter Hammill je veskrze pozitivní člověk, nehovoří jen „ke květinám a psům, protože všechen lidský kontakt je bolestivý“, jak zpívá na VdGG albu World record; ono také nelze texty psané v 1. osobě jednotného čísla automaticky zaměňovat s autobiografií. Nedávno jsem četl rozhovor s Peterem Hammillem z roku 2013, ve kterém mimo jiné uvádí, cituji:
„…Then there is the stuff of life, like my middle daughter getting married last year. It’s something where you go ‚This is happening and it is not going to happen again‘—or at least one hopes it’s not going to happen again…“ a následuje Peterův smích…
Album Consequences se mě celé moc líbí (a Hammillova tvorba mě celoživotně baví), není to album, které se zalíbí na první poslech, ale co skladba, to silná melodie zrající s každým dalším poslechem. Album také není „watersovsky přetextované“ jako zatím Hammillova poslední sólovka All that might have been. Je to taková… alternativní (nezní ani nijak moderně-současně), žánrově dost těžko zařaditelná hudba bez kalkulu; koneckonců ne malé hodnocení na progarchives.com 3,63 také o něčem vypovídá.
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - Consequences
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Psí Vojáci / Hořící holubi
V roce 1996 Filip Topol dle svých vlastních slov „vypustil koně z ohrady“, pil opravdu víc než hodně a na koncepčním albu Hořící holubi to je trochu znát.
Pamatuju si, že někdy v té době si Filipa pozvali do jednoho dnes už neexistujícího rádia a nestřízlivý Filip nám ukázal, že mu každopádně nechybí smysl pro humor, byť poněkud absurdní. Do rádia se dovolala jedna fanynka-pseudointelektuálka a rozčilovala se, jak to, že on, legenda českého undergroundu, se leze zviditelňovat do rádia a bla bla bla… a závěrem se Topola zeptala, jestli si nepřipadá jako opička v kleci. Filip Topol bez váhání vypálil:
„Ne, já se necejtim jako opička v kleci, já se cejtim jako klec v opičce.“
To jen tak na okraj, aby tenhle pokus o recku nebyl tak vážný. Filip Topol uměl být hodně vtipný a se sebelítostí si rozhodně netykal. Je ale fakt, že osobně ho řadím do stejné kategorie prokletých, přecitlivělých umělců jako cik cak namátkou Baudelaire, Poe, celá česká literární dekadence konce devatenáctého století, Petr Iljič Čajkovskij, Rick Wright a jiní lidé obdivovaní např. v čítankách… kam se už Filip Topol mimochodem také dostal…
Album bylo nahrané v roce 1996 v Brně už pouze v tříčlenné sestavě Luděk Horký – baskytara, kytara, David Skála – bicí nástroje a vibrafon a samozřejmě Filip Topol – zpět, klávesy, piano. Je také pochopitelně autorem textu, procházejícího celým albem jako jeden celek… jako taková… ponurá bajka. Asi nejzajímavější na tomto albu je fakt, že (podobně jako na nahrávce Sestra), Filip výjimečně opustil stoličku u klasického klavíru a my tak uslyšíme v hojné míře elektrické klávesy, temné a experimentující, přesto se v hudbě nějaká ta mozartovská klasicistní hudební kudrlinka přece jen objeví. Textově je album nejednoznačné jak ukázka podivného symbolismu. Když jsem se na to samotného Filipa Topola jednou ptal, čeho že jsou vlastně Hořící holubi metaforou?, Filip se zamyslel a řekl mi jen:
„To by bylo na dlouhý vysvětlování.“
Album je prostě textově a hudebně odvážné. Oproti v podstatě líbivě přístupné předchozí nahrávce, bestofce Národ psích vojáků (velmi dobře prodávané) je tohle krok úplně jinam, do alternativní zarostlé hudební krajiny připomínající kraje Zajíčkových DG 307 – Topol zde opravdu nijak nezpívá, jen deklamuje… Z čehož asi firma Indies neměla radost, tržby z prodeje byly mnohem menší… Ani saxík mi tady nechybí… Mimochodem ke kritice Topolova zpěvu/nezpěvu bych uvedl asi toto: Topol sice nebyl žádný Pavarotti, ale… nekonfliktní profesionální zpěv nikdy nebylo to, co bych na nahrávkách Psích vojáků vyhledával nebo co by mi chybělo.
Na maximální počet bodů tohle poměrně přehlížené album nedosahuje (ani na netu se o něm nedočtete nikde skoro nic), ale to jen v porovnání s ostatními alby. Mě baví, ale zkrotím v rámci objektivity své nadšení a dávám zasloužené „jen“ čtyři body.
» ostatní recenze alba Psí Vojáci - Hořící holubi
» popis a diskografie skupiny Psí Vojáci
Psí Vojáci / Brutální lyrika
V roce 1995 je, jak se tehdy zmínili v Rock&Popu v rozhovoru s Filipem Topolem, přetopolováno ;-). Psím vojákům vychází výborné album Nechoď sama do tmy se skladbami z let 1983-87 nahranými živě v roce 1987 (jinak to tehdy ani nešlo, zaplaťpánbůh i když jsem ateista, že to někdo nahrál), dále vychází sólové album Filipa Sakramiláčku, dál Filip Topol účinkoval na albu vytvořeném seskupením kamarádů Vratislava Brabence Konec léta, no a konečně vychází nové studiové album Psích vojáků Brutální lyrika.
Ponurý přírodní obraz alba napovídá, že hudba, ač rockově divoká, nebude v žádném případě rozjuchaná. A také není… Album bylo nahrané v červnu a červenci 1995 v Brně. Skladatel, textař, klavírista a zpěvák Filip Topol hraje na albu na piano, je to taková rockově divoká hra často ale připomínající šanson, občas tam probleskne vliv klasicistní hudby, hlavně Mozarta. Topolovy zdatně sekundují bicí Davida Skály a basová kytara Luďka Horkého, dále je na albu hodně slyšet altsaxofon Jiřího Jelínka, který chvílemi opravdu připomíná Davida Jacksona z Van der Graaf Generator… takže se nemusíte bát žádných nudných jazzrockových instrumentálních exhibicí, nic takového se u Psích vojáků nekoná).
Album obsahuje přes hodinu a patnáct minut neveselé, nespoutané hudby s romantickým nádechem, s výbornými texty rozervaného básníka Filipa Topola, jehož projev se pohybuje někde mezi zpěvem a expresivní recitací… Mám silný pocit, že Filip Topol patřil mezi ty umělce silně cítící, že existence lidstva je neopodstatněná, že jeho osobní život je absurdní, ale musí se naučit s tím žít, musí s tím pocitem žít, musí se tím vším tady nějak protlouct. Flaška byla Filipovou často vítanou berličkou… Ale nechci tu dělat nějaké filozoficko/psychologické pseudorozbory. Jean-Paul Sartre nebo Charles Bukowski by tomu rozuměli. Já tomu rozumím také a jen chci zmínit, že v tom rozhodně nevidím nic pozérského – v případě Filipa Topola. Tak tomu v žádném případě není.
Hudba na tomto albu je natolik kvalitní a originální, že těžko uvěřit, že něco takového vůbec vzniklo v Čechách v devadesátých letech minulého století. Je to underground, ale přesto je v tom melodie (Filip Topol měl svého času koneckonců přezdívku Michal David undergroundu :-). I přes ten zpěv nezpěv (Filip deklamuje i křičí, ale také prostě „jen“ zpívá). Album je takovým Filipovým výkřikem do tmy (např. skladba Kruhy: „kruhy jak vzteklí psi… tak už mi pomož rozetnout ty nekonečný kruhy…“ ). Opravdu melancholické skladby, např. skladba Houpačka („tento život kape jako rezavá voda…“) jsou naštěstí vyváženy skladbou Prší 3, což je kupodivu veselá píseň, kde Topol ukazuje svůj smysl pro téměř zappovskou ironii. Je to vtipná píseň, i když v ní nelze přehlédnout sarkastický, misantropický podtón, píseň je v podstatě o tom, jaká je to komedie žít s lidmi a mezi lidmi… Závěrečná skladba Tak akorát dlouhá trvá dvacet čtyři minut, má úžasnou atmosféru, jako jediná je hudebně relativně monotónní, úplně z ní cítíte prach a slunce pražských Holešovic, všechno je dlouhé, dlouhé, dlouhé, každý řádek textu začíná slovem dlouhá (nebo dlouhý…) - skladba je v podstatě plná baudelairovské nudy, život je jen čekáním na konec…
Přesto… Kdo Psí vojáky nezná, doporučuji začít právě s tímto albem, nebo třeba s albem U sousedů vyje pes (2001), kde se Filip Topol představuje už ne v tak divoké poloze, dokonce často jako spíš vybouřený skladatel klavírní vážné hudby.
A všechno je samozřejmě jako vždycky na míle vzdálené jako máloco „originální hudbě“ komerčních rádií. Hudba Psích Vojáků je prostě psívojákovská.
P.S.
A snad nemusím dodávat, že Psí vojáci byli v roce 1995 již několik let perfektně sehranou skupinou, každý hru na svůj hudební nástroj ovládal a i kvalita záznamů porevolučních nahrávek je samozřejmě standardně kvalitní na svou dobu – takže klidně zapomeňte na vžité klišé zahořklých popařů, že undergoundoví umělci neuměli hrát.
» ostatní recenze alba Psí Vojáci - Brutální lyrika
» popis a diskografie skupiny Psí Vojáci
Van Der Graaf Generator / ALT
Van der Graaf Generator jsem vždycky považoval v podstatě za undergroundovou skupinu... A tohle album je toho koneckonců příjemným důkazem. O šestém albu Soft Machine se někde psalo jako o jazzu v Ummagummě, o tomto albu jsem také slyšel přirovnání k onomu legendárnímu, milovanému i zatracovanému albu Pink Floyd. A není to přirovnání tak úplně od věci.
CD ALT obsahuje instrumentální hudbu nahranou mezi lety 2006-2012. Jedná se o experimentální improvizace chutnající po soudobé vážné hudbě, psychedelické (dost kakofonické) hudbě, jazzu a elektronické hudbě. Je zapotřebí k poslechu přistupovat s otevřenou hlavou, zejména ušima, protože opravdu nemá cenu se rozčilovat, proč něco takového VdGG vydali... A proč ne? - že to někomu nechutná jako jeho oblíbená „classic VdGG ice cream“ (výborný příměr, který jsem zaregistroval mám takový dojem na progarchives.com a dovolil si ho teď použít také) je jeho problém... Peter Hammill, Hugh Banton a Guy Evans nám tu jen dokazují, že stále tvoří svobodně, že stále tvoří už skoro padesát let (!) vyvíjející se hudbu (která ráda vytéká z rockového koryta), s nadhledem neřešící mainstreamová pozlátka a podobné věci.
U tohoto alba platí také o to víc, že je velký rozdíl pustit si ho kulisovitě v pracovním hlučícím prostředí na youtube, nebo si ho pustit (a pouštět) doma v nočním tichu hodně nahlas na CD přes sluchátka.
Mezi vrcholy alba řadím úvodní skladbu Earlybird – připomínající ptačím švitořením a perkusemi opravdu druhou stranu dvojalba Ummagumma, zasněnou klávesovou instrumentálku Repeat after me – osm minut opravdu krásné hudby a závěrečnou desetiminutovku Dronus, probíhající na poli psychedelické elektronické hudby.
S klasickou rockovou hudbou jako takovou má tohle album pramálo společného, ale pokud jste otevření nevšední hudbě – experimentu, křížení hudebních žánrů (ALT se dá přeložit jako zkratka slova alternativní), může vás toto album zaujmout. Chce to jen neočekávat Godbluff nebo Pawn hearts...
Pouštím si tohle album většinou společně s posledním sólovým albem Petera Hammilla Consequences (mimochodem je to dobrá kombinace – na ALT není žádný zpěv, na Consequences je zpěvu víc než dost) a mohu vám říct, že čím víc si ta CD pouštím, tím víc se mi líbí. A takhle já to s měl s Peterem Hammillem vždycky.
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - ALT
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Soft Machine / Land of Cockayne
Výborné, svěží, letní, jazzové instrumentálky!
Takhle jednoduše bych asi dané album shrnul, kdybych ho měl bez přemýšlení ohodnotit několika stručnými slovy. Album, které mě od prvního poslechu příjemně překvapilo a od té doby nepřestává bavit, ostatně jako většina alb Soft Machine, i když jakési definitivní proniknutí do jejich sofistikované hudby je většinou trochu běh na delší trať. Ovšem u tohoto alba jsem očekával automaticky zklamání, po zkušenostech třeba (při vší úctě k oběma kapelám) s alby Caravan nebo Gentle Giant z podobné doby...
Tohle možná trochu nedoceněné album já osobně hodnotím opravdu vysoko. Naposlouchal jsem si ho x poslechy, takže si ho můžu vychutnávat a některé melodie si pak často několik dní moc rád broukám – jsou opravdu broukatelné! Viz. třeba překrásná úvodní Over 'n' above.
Není moc skupin, které začaly v šedesátých letech minulého století a i v roce 1981 měly stále co říct, byly poslouchatelné. Napadá mě namátkou Martin Kratochvíl, Plastici, Holger Czukay a Soft Machine – konkrétně toto album Land of Cockayne. Možná by mě napadli i další hudebníci. A koneckonců vkus je něco, co je opravdu subjektivní.
Jasně že objektivně vzato se dané album těžko může srovnávat se svými staršími bratříčky z legendárních let 1968-1976, hudba na tomto albu je jiná (někdo by možná uštěpačně doplnil, že je úplně někde jinde), ale laciného, podbízivého popíku se obávat v žádném případě nemusíte. Ani nějaké kreativní impotence. Alespoň podle mého názoru. Hudba na albu je stále hodně jazzová, ale jednodušší, melodičtější, je taková... víc vyrovnaná; konvenčnější, ano, ale to přece neznamená automaticky horší.
I v osmdesátých letech se objevovala v oblasti jazzové fúze skvělá muzika...Tak nějak mi přijde podobně podceňované album Tutu od Milese Davise... Ale abych neodbočoval... Důvod, proč tento minipokus o recenzi vlastně„hážu na papír“ je ten, aby se ti, kteří se třeba předpojatě ze špatných zkušeností s jinými kapelami (a jejich alby z té doby) bojí tento skvost z roku 1981 objevit, nebáli do téhle parádní hudby jít.
Moje TOP alba Soft Machine procházejí celou jejich hlavní kariérou, jsou to ta první s geniálním Robertem Wyattem (jejich oficiální prvotina mi připomíná prvotinu mých oblíbených Van der Graaf Generator), potom je to zde Petrem Gratiasem skvěle zrecenzované album Seven... a pak tato nahrávka. Dávám jasné čtyři hvězdičky. A to píšu já, který si přitom libuje obecně právě spíš v té psychedeličtější, undergroundovější, avantgardnější hudbě.
» ostatní recenze alba Soft Machine - Land of Cockayne
» popis a diskografie skupiny Soft Machine
Van Der Graaf Generator / A Grounding in Numbers
No, tak jsem v sobě nechal toto album uzrát a po x posleších si myslím, že i já mohu přispět svým usazeným názorem do mlýna. Svým názorem a postřehy na toto album, které vyvolalo a vyvolává tolik protichůdných reakcí.
Na úvod chci říct, že mně se album moc líbí. Na Van der Graafy je neobvykle hudebně pestré (možná nejvíce ze všech alb) a také nejméně temné (možná nejvíce ze všech alb). Obojí je dost překvapivé.
Chtěl bych zde trochu zmínit tři věci, které mi uvízly a lehce víří v hlavě.
1. Někteří zde recenzující/diskutující mají v něčem pravdu: Tohle album nezní vandergraafovsky, ale opravdu spíš jako Hammillova sólovka. Vandergraafovsky mě zní pouze skladba Mr. Sands a All over the place, dvě skladby ze třinácti… Trochu nechápu, co vlastně bylo důvodem, že dané album vyšlo pod hlavičkou Van der Graaf Generator a ne jako sólo album Petera Hammilla. Asi se chtěli někam posunout… I třeba na Hammillově sólovce Skin hrají ostatní členové VdGG, takže jen ten fakt snad nemůže být dostačujícím, jediným důvodem.
2. Peter Hammill v jednom rozhovoru řekl, že se mu líbí, když jeho nahrávky nepřesahují 45 minut, protože poté prý začíná ochabovat posluchačova pozornost. S takovým názorem sice nesouhlasím, ale respektuju ho. Je to ale škoda. Pokud je mi známo, tak na album A grounding in numbers Hammill a spol vybírali z několikahodinového materiálu natočené hudby (!!!). CD trvá 48 minut… Navíc – a to především – některé skladby, např. poslední tři – znějí, jsou ukončeny jakoby násilným přerušením a je to velká škoda – když už se připravuju, že se příjemně ponořím do krásné instrumentální (uzavírající) pasáže, přijde konec. Konec zbytečně krátké skladby. Jak říkám, škoda. Ale je to jen můj subjektivní pohled.
A jak jsem řekl na začátku bodu 2, LP timing je pro mě prostě málo, zvlášť když vím, že kapela měla materiál na víc než dvojalbum.
3. Hammillův zpěv. Je mi jasné, že živě se Peter do skladeb, zejména co se zpěvu týče, opírá mnohem víc, ale tohle… Možná je to stářím? Hammillův zpěv je na tomto albu neobvykle krotký. Jako by se bál texty/hudbu plně prožít… Postavíme-li vedle sebe třeba emocionálně „prořvaný“ World record, zjistíme, že to jsou dva úplně odlišné světy. Word record a A grounding in numbers. Na A grounding in numbers „Hendrixe ve zpěvu“ opravdu nečekejte…
Přesto dávám albu 4 hvězdičky, protože, jak už jsem řekl, se mi jednoduše moc líbí a oceňuju odvahu přijít trochu s něčím novým/jiným. Pět hvězdiček nedávám pro výše zmíněné důvody + fakt, že ne úplně vše na albu se mi líbí-nic mi neříká třeba zde zmiňovaná „crimsonovina“ Hughly strung…
Dodatek:
Ondra má pravdu, Hammillova vyzáblost je opravdu veliká. Pokud vím, přestal Peter po infarktu kouřit. Člověk by řekl, že se mu navrátí chuťové buňky do jazyka, že se mu vrátí chuť k jídlu a že se nám trochu zakulatí, dědula jeden hubenej, ale nic z toho… Hlavně, že mu zůstává chuť dělat stále hudbu včetně nové – vzbudit takové diskuze v penzijním věku, jako nad tímto albem, to nedokáže každý ;-). Peter Hammill je pro mě stále osobností, jehož a jeho hudby si nesmírně vážím a jsem moc rád, že obohatil a obohacuje můj život (právě poslouchám jeho krásnou sólovku None of the above)…
Při téhle souvislosti (fyzická hubenost) mě ještě teď napadá: Nevíte někdo, jestli ten roztomilej špekatej mrňous na Hammillově kompilaci The thin man sings ballads je Peter Hammill osobně ;-)?
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - A Grounding in Numbers
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Camel / Rajaz
Tak toto bude asi moje nejdelší recenze ;-)
Velké překvapení! Žádná „stařecká vyhaslost“. Krásná hudba! Citlivé, silné melodie, žádný všední rock-pop. Skladby Rajaz a Straight To My Heart považuji od Camel za jedny z nejlepších.
Bohužel následující album už mi zase nesedlo…
» ostatní recenze alba Camel - Rajaz
» popis a diskografie skupiny Camel