Profil uživatele jiří schwarz


Recenze:

Ten Years After - The Name Remains the Same (Live) cover

Ten Years After / The Name Remains the Same (Live)

jiří schwarz | 3 stars | 2017-02-04 | #

Tak, jak jsem rychle přijal nástup fenomenálního Joe Gooche, který dokázal hrát na kytaru i zpívat v Alvin Leeově duchu a byl jeho rovnocennou, náhrada Gooche Bonfantim a navíc ztráta ducha kapely Leo Lyonse se mi zdá zlá - kapela přestala znít jako TYA. Kdybych nepoznával skladby, nevěděl bych, že jsou to oni. Vystihuje to i název CD - Jméno zůstává stejné.

CD bylo nahráno 8.11.2014 v Pratteln ve Švýcarsku, vydané 27.2.2015. Obsahuje samé starší skladby, a jde o prvotinu v novém složení.

Dobrý rock, ale jakási ztráta osobitosti TYA. Pro sběratele.

» ostatní recenze alba Ten Years After - The Name Remains the Same (Live)
» popis a diskografie skupiny Ten Years After


Ten Years After - Watt cover

Ten Years After / Watt

jiří schwarz | 5 stars | 2017-02-04 | #

Mé nejhranější album v posledních 45 letech. Začalo to mejdánky tak ve druháku na gymplu, ploužáček Think About the Times, potemnělá místnost bytu nebo chalupy.... Pravda (jak jinak u člověkových nej... desek), Watt byla má první kazeta s TYA. Za objev TYA vděčím spolužákovi Kubovi, resp. jeho tátovi, který to měl (jakož i komplet Beatles, Joplinu, Hendrixe, Floydy ... děkuju celoživotně).

Stačí mi první riff (ta-dadada-tá-da-dada-ta-dadada-tá) otvíráku I'm Coming On a mám nirvánu. Krása rockového riffu na úvod (ve většině skladeb zde), který se pak rozvíjí nejrozmanitějšími směry - tu do rockové (otvírák, I Say Yeah) či rock'n'bluesové, tu do najazzlé improvizace (Gonna Run), to vše dávno před vypuknutím jazz-rockové módy. Ozve se i názvuk radostného liverpoolského soundu (She Lies In the Morning). Ta posledně zmíněná skladba je geniální - od písňového tématu k čistě rockové improvizaci, která pak s pozvolnou změnou tempa přejde do jazzrockové. A pak se zase vrací ozvěna rockového tématu. Ta pozvolnost změny tempa je vůbec typická pro tohle album - další příklad pomalu se rozjíždějící skladby je My Baby Left Me. Obrovský pokrok kapely za 3 roky od prvního klasicky rock'n'bluesového alba. Watt jakoby ohlašoval, co naplno přinesou v muzice naplno až další léta.

Album má dost specifickou atmosféru (myslím i mezi jinými alby TYA). Alvin nebyl velký zpěvák, lehce přiškrcený, dutý hlas, ale přesto tady tak důvěryhodný, mám rád jeho barvu - je v něm trochu frustrace, trochu rock'n'bluesové drsnosti, ale i něha, citlivost. Jeho kytara na vrcholu melodické invence, bez extrémně složitých či dlouhých sól (byť je uměl, jak známo, skvěle), je to často spíš citovka, než nějaká exhibice. Podpořeno skvělým muzikanstvím zbytku kapely - je na nich vidět, že prošli jazzem, kde se musí zkrátka trochu umět (ukazujou to už na 1. LP TYA, zvlášť na Lyonsově baskytaře je to znát). Poslední klasický rokáč, Sweet Little Sixteen, měl asi desku ještě víc oživit, byl použit záznam z festivalu na Isle of Wight. Mám za to, že tahle klasika byla nahraná ještě lépe jinými kapelami, a taky samotní TYA to uměli mnohem lépe.

Kapelu jsem v Praze viděl celkem 4x. Prvně ještě s Alvinem, tuším v r. 1991, v holešovické Sportovní hale - ten koncert se mi líbil vlastně nejméně. Za to další, v klubech, byly neskutečné (Joe Gooch byl skvělá náhrada za Alvina), obrovská energie a radost z hraní (to jsem postrádal na tom prvním koncertu). Po jednom koncertě jsem si nechal podepsat nové CD (Now z r. 2004) a říkám Lyonsovi (ten de facto vedl kapelu v té době), že je mi divný, že nikdy nehrajou na koncertě nic z Wattu. On říká, dyť hrajem, dyť jsme dali Good Morning Little Schoolgirl, a já jen protočil bulvy - oni neznali vlastní diskografii (ta skladba byla pochopitelně na Sssh o rok dříve)! Pak další koncert, a zase nic (myšleno z repertoáru z Wattu, jinak samozřejmě výborný). Ale... pak jsem se přece jen dočkal! 7.10.13 sedím na balkóně Lucerna baru, asi 10 m od jeviště, nachystaný se zakoupeným kelímkáčem na stole, pokuřuju, a vtom chlapíci vyběhnou a bez jakýchkoli dlouhých keců vypálí to svý ta-dadada-tá-da-dada-ta-dadada-tá, a já byl v sedmým nebi, nejštastnější člověk na světě. Nádherný koncert, od začátku do konce. Jen ta dojezdná toho koncertu byla trochu posmutnělá - povídám si u piva s Rickem, bubeníkem, bráchou Alvina, o jeho nedávné smrti ve Španělsku (jestli si to dobře pamatuju, umřel na plicní embolii po celkem banálním zákroku kvůli arytmii).

A poslední dovětek k repertoáru z alba Watt živém vydání: na hamburském koncertu (Recorded Live z r. 1973 s Alvinem) nebylo nic, ani na záznamu z. 1970 z Fillmore East (vyd.2001), nic na Roadworks s Goochem (2005), ale I'm Coming On a také I Say Yeah se objevuje na posledním živém 2CD, nahraném ve Švýcarsku v listopadu 2014, žel, již bez Gooche (místo něj s Bonfantim) a bez Lyonse (vydáno 2015), dosti pomršené verze.

» ostatní recenze alba Ten Years After - Watt
» popis a diskografie skupiny Ten Years After


Beatles, The - Live At the Hollywood Bowl cover

Beatles, The / Live At the Hollywood Bowl

jiří schwarz | 5 stars | 2017-01-18 | #

Klasický koncertní živák „The Beatles At the Hollywood“ Bowl, vydaný v roce 1977,“ byl prostý třístopý záznam 3 koncertů, jednoho z r. 1964 a dvou z r. 1965, který producent George Martin (nedávno zesnulý) zremixoval, očistil, jak to šlo (moc ne) a vydal, jelikož kapela neměla oficiálně vydaný jediný ze svých koncertů. Krátce po vydání mi to přátelé poslali z Anglie, já byl zcela nadšený – a pak to zklamání při poslechu. Zvuk kapely byl jakoby „zahalovaný“ v dominantním řevu teenagerských fanynek. Zdálo se mi, že i vokálně trochu ujížděli, bylo jasné, že neměli odposlechy a navzájem se neslyšeli. A tak bylo pro mě dvojalbum s 27 písničkami (vlastně méně, některé byly zaznamenány 2x z různých představení) sběratelským kouskem, který jsem moc neposlouchal. Petr Gratias na to napsal dost zdrcující kritiku a dal 2* (já bych dal 4, protože muzika to byla čerstvá, skvělá, a přelomová, byť mizerně nahraná). George Martin jako poznámku na obal k tomu napsal: „Ti z nás, kteří měli tolik štěstí a mohli být přítomni na živém koncertu Beatles [...vyjmenovává města... ], budou vědět, jak vzrušující, jak ojedinělá byla ta představení. Nebyl to jen hlas Beatles, bylo to vyjádření mladých lidí světa.“ (Tato věta se ocitla i na zadní straně obalu nynějšího CD.) Ano, je to jakýsi generační manifest, zde zachycený. Pro úplnost, v r. 1983 vyšla rozšířená verze (o které diskografie zde na Progboardu zatím mlčí), pojmenovaná „The Complete Hollywood Bowl,“ obsahující 41 stop (včetně rozhovoru s Johnem a Ringem + záznam z tiskovky).

A teď konečně k recenzovanému CD, vydanému v 9. 9. 2016 (jako doprovodnému materiálu k současně uvedenému filmu „Eight Days a Week“). Jmenuje se, pro odlišení, malinko jinak: Live At The Hollywood Bowl (zde navíc v titulu to „Live“). V Capitolu, který v USA vždy vydával LP britského EMI/Parlophonu, našli teprve v roce 2012 (!) mastery z uvedených koncertů, opět třístopé. Svěřili je Gilesovi Martinovi (synovi George), a ten je postupně zremasteroval pomocí techniky r. 2016. Celkem zatím jen 17 stop, z toho poslední 4 vystupují jako „bonusy“ (včetně málo známé You Can’t Do That). Jen moc nerozumím, proč CD končí Baby’s In Black, proč není na konci přece jen větší pecka. Celkový výsledek je ale nesrovnatelně lepší, než remaster otce s pomocí techniky r. 1977. Najednou vokály i instrumenty vystupují dopředu nad všudypřítomné pištění fanynek. A nejednou tady máte místo koule hluku koncert party dvacetiletých+ kluků, kteří mají odvahu dělat svou muziku před 17ti-tisícovým davem holek, o kterých Lennon při interview řekl, že přišly, spíš než je poslouchat, je milovat. Najednou oceníte tu rockovou přímočarost, spontaneitu, drive, i ty vícehlasy jakoby líp ladily, než jak zachyceno na verzi z r. 1977, byť jde znovu o mono nahrávku. Myslím, že podobné rockové koncerty svět do té doby nezažil. Nová, mladá hudba generace, která si přetvořila r’n’rollovou klasiku k obrazu svému. Mám dojem, že jsou rokáče určitou bytelnou kostrou, základem těch živých představení, už úvodní Twist and Shout je strhující. Najednou je to všechno o především o muzice, a nejen o záznamu beatlemánie.

Posluchači, kteří hodně dají na kvalitu záznamu, budou asi zklamáni – o tolik zase tohle album, ve srovnání s tím z r. 1977, lepší není. Ale pro mě je to velmi zřetelný a vítaný pokrok, konečně jsem si mohl opravdu užít megakoncert Beatles. Tudíž pro mě koupě tohoto CD stála za to. Dávám svým miláčkům 5*.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Live At the Hollywood Bowl
» popis a diskografie skupiny Beatles, The


Crosby, Stills, Nash & Young - 4 way street cover

Crosby, Stills, Nash & Young / 4 way street

jiří schwarz | 5 stars | 2017-01-16 | #

Živé dvoj-LP bylo celkově 3. deskou CSN, resp. druhou ve složení CSNY. Nahrávky pocházejí z předchozího roku před vydáním, a sice z 2.-6.6. ve Fillmore East v New Yorku, z The Forum v Los Angeles 26.-28.6. a konečně z chicagského Auditoria z 5.7.1970. Byly nahrány jen ve velmi komorním obsazení, mimo 4 protagonisty ještě basa a bicí. Atmosféra je velmi pěkná, spíš klubová, než nějaké megashow. Byť se psalo v době vzniku dvojalba o třenicích mezi těmito 4 velkými osobnostmi, které vedly k jejich rozchodu, na muzice to nezanechalo stopy. Doplňují se vzorně, ta krásná spolupráce rozdílných osobností, obdivovaná na albu Déjà Vu, zůstala zachována i v živé produkci. Vzhledem k tomu, že z této epochy spolupráce CSNY existuje jen jediná studiová deska (Déjà Vu), je trochu překvapivé, že mezi 17 skladbami původního 2 LP (resp. 21 skladbami 2CD s bonusy z r. 1992) jsou v záznamu koncertu pouze 2 z Déjà Vu (Teach You Children a Carry On, z přechozího alba CSN jen 1 plus půlminutová citace z Judy Blue Eyes na uvítanou. Spíše jsou využity věci z předchozí tvorby jednotlivých členů. Kritikou bylo dvojalbum dobře přijato, dosáhlo #1 v Billboardu. Bonusy na 2 CD (které obecně moc nemiluju), vydaném v r. 1992, jsou jen o málo horší než původní materiál, neruší. Všichni 4 se celkem spravedlivě podílejí autorsky, obvykle pak mají ve své skladbě i sólový zpěv, s podporou ostatních.

Na 1. CD jsou spíš prostší písničky jednotlivých členů, s úsporným doprovodem, spíše folkově akusticky laděné věci, zatímco na 2. CD se kvarteto uplatňuje jako bytelná, soudržná elektrická rock'n'bluesová kapela, jejíž zvuk se blíží nejvíc kalifornským květinovým uskupením, nejvíc mi připomínají Jefferson Airplane (nejen těmi vokály, které Jeffersoni taky uměli báječně). V úvodní skladbě 2. CD (Pre-Road Downs) se nemůžu ubránit pobavení, jak zní Graham Nash ve své skladbě trochu britsky, na pozadí jasně amerického soundu celé skupiny. Skvělá je i rytmika, basa Calvin “Fuzzy” Samuelse má takový ten měkký, jakoby trochu líný, dunivý zvuk, ale přesto žene celou rytmiku neomylně strojově dál. Na 2. CD jsou 2 delší, 13minutové skladby: Youngova Southern Man je nádherná, s krásnými kytarkami, sóla jsou funkční, bez zbytečné exhibice. Totéž v druhém z těch delších čísel, Stillsově Carry On. V deváté minutě této skladby obdivuju nádherné kytarové sólo, klenoucí se nad basovým riffem, hodným Ten Years After. Od Younga zaznamenám jeho Ohio jako první vyslověně rockový nářez, co jsem kdy od něj slyšel. Poslední skladba, Stillsova Find the Cost Of Freedom je už zase takový malý akustický hymnus.

Radost živého zážitku, ladících vokálů, výborně sejmutých zvonivých kytar. Jakkoli je 1. CD pěkné (dal bych 4 a ½*), já miluji především to druhé (za 5*). Není nic historicky přelomového na tomto dvojalbu. Jen nádherná muzika, co se dobře poslouchá (ať už s plnou pozorností, anebo jen tak v autě), krásný doplněk k Déjà Vu (patrně jedné z nejnádhernějších desek historie rocku).

» ostatní recenze alba Crosby, Stills, Nash & Young - 4 way street
» popis a diskografie skupiny Crosby, Stills, Nash & Young


Stevens, Cat - Foreigner cover

Stevens, Cat / Foreigner

jiří schwarz | 5 stars | 2017-01-08 | #

V době vydání alba v r. 1973 byl Steven Demetre Georgiou, 25letý syn Švédky a řeckého Kypřana, narozený v Londýně, již na vrcholu slávy pod jménem Cat Stevens. Po nucené umělecké pause v r. 1969, způsobené mj. tuberkulózou, se ocitl na vrcholu své popularity po veleúspěšných albech z let 1970-72, nahraných v produkci Paula Samwella-Smithe. Spolupráce s ním způsobila posun od nesmělého folku s tu a tam popíkomi rysy k jeho autentickému, nezaměnitelnému folk-rockovému písničkářskému projevu, s celkem ustálenou doprovodnou kapelou, v čele s kytaristou Alunem Daviesem (Cat hrával obvykle také na kytaru). V roce 1973 se z Anglie nakrátko odstěhoval do Ria de Janeira, aby ušetřil na daních (aby posléze ušetřené věnoval UNESCu). Album Foreigner natočil prvně bez produkční podpory Samwella-Smithe, s jinými muzikanty (z jeho bývalé kapely je zde přítomen jen bubeník Conway). Album s nahrávalo na Jamajce (pouze smyčce a dechy byly přidány z New Yorku), a je to na něm poznat: není tam sice žádné reggae, ale je cítit tamější slunce a pohoda. Cat většinou na této desce hraje na klávesy.

Ačkoli již Cat stál na písničkářském vrcholu, albem Foreigner se chtěl evidentně umělecky posunout ještě dál. Celou první stranu LP zabírá více než 18minutová svita (Foreigner suite). Jde o nepřetržitě plynoucí směsku melodií, písní a úryvků (daly by dohromady odhadem asi 6 individuálních písní), které jsou pospojovány dohromady krátkými mezihrami (obvykle opět klávesy), místy volně přechází jedno téma ve druhé. Ty spojováky nejsou nějakou vatou, prostor mezi písničkami je vyplněn plnokrevnou muzikou. Catův zpěv je na tomto albu již o poznání ostřejší, drsnější (např. ještě na LP Mona Bone Jakon působil Cat místy jako rajský folkový krasopěvec John Denver – to jsem u Cata právě moc rád neměl), zde v některých polohách připomene spíš Captaina Beefhearta. Cat je spontánní, expresivní, emocionální, jeho výraz je suverénní a důvěryhodný. Aranže jsou úsporné, funkční, a byť jsou použity místy syntezátory, smyčce a dechy, jsou užívány s citem a neruší písňový základ. Základní doprovodný nástroj je zde klavír. Podobně jako u Eltona Johna či Supertramp jde o naprosto originální způsob synkopického hraní na klávesy (které má mj. i silnou rytmickou funkci). Že je to Cat Stevens, poznáte na sto honů. Uvažuju, nakolik jej ovlivnily Catovy kyperské kořeny. Jistě nejde o zřetelné řecko-kyperské rytmy, ale myslím, že tu rytmičnost projevu musí mít Cat v genech. Při poslechu se desky se zaručeně budete pohupovat. Melodie jsou výrazné, krásné, jako na předešlých albech. Forma svity jakoby ale Catovi poskytovala víc prostoru si s tématy pohrávat, nicméně se v rozšířeném prostoru svity vyvaroval hrozící zbytečné komplikovanosti, která by nebyla přiměřená k písničkovému základu jeho muziky.

Na druhé straně LP jsou další 4 skladby, již klasicky pojaté v sevřeném tvaru (paralelou členění LP desky v art-rocku, 1 skladba na celé první straně LP a několik dalších na druhé, je floydovské album Atom Heart Mother). Jistě je toto album v rámci Catovy tvorby dílem nejsevřenějším, má jakousi jednotící strunu (vyhýbám se termínu „koncepční album,“ bylo by to možná nadnesené; myslím tím něco podobného, co např. dělá jakýsi celek z beatlesovského Seržanta Pepře). Ačkoli z těch rytmických písniček je dominantní pocit určité radostnosti, řada písniček má dost nahořklou náladu. Jak je u Cata typické, dotýkají se nejen milostných, ale i mnohem vážnějších témat, texty stojí za pozornost.

Možná byl Cat inspirován některými art-rockovými opusy začátku 70. let. Vyrovnal se s tím naprosto fantasticky a nebude snad nadsázkou toto LP označit jako „prog-folk-rock.“ Kritiky na LP byly dosti různorodé, od nadšených přijetí, až po výčitky, že zradil folk příklonem k něčemu, co je doménou prog-rocku. Nemohu napsat, že jde o přelomové dílo – jistě by bylo, kdyby našlo následníky, což se ale nestalo, ani sám Cat se k této formě nevrátil. Za to já se k tomuto albu posledních asi 40 let pravidelně vracím, dávám 5 hvězdiček. Na albu nechybí nic z těch atributů, pro které já (spolu asi s většinou ostatních fanoušků) miluju Catova nejslavnější alba Tea For the Tillerman a Teaser And the Firecat, a naopak je zde ještě něco navíc. Myslím, že by album mohlo potěšit i prog-rockové fanoušky, kteří jinak písničkáře moc neposlouchají. Třeba si je, jako mě, podmaní.

» ostatní recenze alba Stevens, Cat - Foreigner
» popis a diskografie skupiny Stevens, Cat


Oldfield, Mike - Tubular Bells cover

Oldfield, Mike / Tubular Bells

jiří schwarz | 5 stars | 2017-01-03 | #

Tuhle desku jsem si šíleně přál, a když se mi povedlo z protekce dostat devizák (mladší asi nebudou vědět, co to bylo, ale to není meritem věci) a vyjet v r. 76 do Anglie, přivezl jsem mj. i vytoužené Tubular Bells. Hodně jsem je pak asi tak 2-3 roky poslouchal, a pak zas nějak pomalu přestal a nevracel se. Raději jsem měl souhru více lidí v kapele, než nějakého osamoceného zvukového kouzelníka. A tak jak se probírám kapelami svého mládí na Progboardu (díky Vám všem za tu činnost), narazil jsem na Stanleyho recenzi (viz tu z XI/2007 zde), a říkám si, ten hoch může mít pravdu. Často skutečně byly tyhle one-man bandy trochu exhibice postrádající jakousi vnitřní podstatu (viz např. pozdější tvorba Vangelise). A tak už jsem byl nakloněn mu dát aspoň částečně za pravdu (proč přece bych ty TB přestal poslouchat, že ano? Své Ten Years After či Stones a spousty dalších musím mít nejméně 2x do roka).
A pak jsem si našel TB v té čisté kvalitě ze Spotify (CD kupodivu nevlastním, byť jsem obvykle CD k šumným vinylům později dokoupil), skutečně prvně asi po 35 letech, a nestačím se divit. Totálně mě to znovu strhlo, plul jsem na té vlastně velmi prosté Oldfieldově vlně mladistvé fantazie, kochal se každým tónem, zvukem, úplná nirvána. Impresionistické obrazy, sny. Takže Stanley, sorry, nesouhlas. Tam je srdce, tam je prožitek, spodní proudy, nápaditost na 1 desku neskonalá. Již v době vzniku jsem věděl, že tohle byla svým způsobem jedna z nejpřevratnějších desek, jaké jsem kdy znal – jakoby spadla z nebe. I svým způsobem zásadnější umělci pro vývoj populární hudby (nebo jak to nazveme), vždy z něčeho vycházeli, a nějak se k tomu svému originálnímu přínosu dostali postupně (i Beatles musel přecházet Berry, Perkins aj.), i Floydi vyšli z těch psychedelicky ujetých Barrettových přetavení v podstatě primitivních písniček britského pop-rocku, i Hendrix se postupně vyhrával na klasických blues. Ale TB, to byla kometa, která tady vyšla, zazářila, bouchla všemi emocemi, vše koncentrováno na jedné desce. Žel, jak bouchla, tak taky zvadla (omlouvám se, neznám v podstatě další Oldfieldovu diskografii – jen než jsem napsal tohle, vyposlechl jsem ještě TB II a TB 2003, tak tomu odpovídá můj pouze omezený soud). TB II vnímám pouze jako pozdní záblesky exploze z r. 1973 (postrádají především tu spontánní radost původní desky), verze 2003 je pro mě spíše nepříjemným pokroucením původní krásy, než posun k jakési dokonalosti. Ale to je jedno. Koneckonců tucty dalších velikánů jen zazářily relativně krátkou dobu a odešly (např. Renaissance I, a taky Janis, Jimi H., Jim Morrison – ti, žel, navěky). A jen ještě poznámku k níže diskutovaným „technickým nedokonalostem“ prvních TB. Zcela na ně kašlu, naopak dodávají na autenticitě (není asi nutné připomínat, že Dylan ani Cohen neuměli moc zpívat, ani hrát na kytaru, že jediný Beatle či Floyd nebyl virtuos, a přesto vytvářeli neskutečné věci).
TB souhrnem: zcela nevšední, zcela originální, a podtrženo nádherné dílo.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Tubular Bells
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Gallagher, Rory - Taste - What's Going On: Live at the Isle of Wight 1970 cover

Gallagher, Rory / Taste - What's Going On: Live at the Isle of Wight 1970

jiří schwarz | 5 stars | 2016-12-18 | #

Jen pro info-, proč přidávám tohle CD, které je v zásadě jen rozšířením LP z r. 1971 Live At The Isle of Wight - místo původního výběru 6 stop z jejich vystoupení na legendárním festivalu zde 10 stop (nevím, zda pokrývají kompletně jejich vystoupení), album má trochu jiný název i zcela nový obal.

Mně se tento živák těžko hodnotí. Mám naposlouchána jejich první 2 studiová alba hodně, takže některé alterativní verze jejich skladeb naživo se mi zdají horší, než studiové, např. úvodní What’s Going On (se studiovou stopáží 2:43 na jejich 2. albu, zde ve verzi 5:31 min.) se mi zdá trochu zbytečně přifouklá, trochu se ztrácí údernost té skladby, kudrlinkuje zde víc Rory na kytaru, jakož i oba zbylí hráči. Naopak některé verze z prvního alba se mi líbí velmi, i ve studiu jsou to hodně improvizační věci, které zde dostanou navíc koncertní atmosféru (Sugar Mama). Celkem jsou zde v tomto vydání 3 skladby, která nebyla vydané studiově na prvních 2 albech (z toho Sinner Boy a I feel So Good byly již na původním živáku z ostrova Wight, zatímco pěkné Gambling Blues se zde objevuje prvně, škoda, že ne v dobré zvukové kvalitě záznamu, ostatní skladby dopadly výrazně lépe. Nemohu odolat i zde dát 5 hvězd, ačkoli ne úplně všechno je zde perfektní.

» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Taste - What's Going On: Live at the Isle of Wight 1970
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory


Gallagher, Rory - Taste – On the boards cover

Gallagher, Rory / Taste – On the boards

jiří schwarz | 5 stars | 2016-12-18 | #

Tohle album považuju za jeden z největších pokladů, co vlastním, k původnímu „ojetému“ LP pořízenému v sedmdesátkách za železnou oponou na trhu v Norimberku (tehdy ho německý Polydor vydal v reedici jako dvojalbum spolu s 1. LP) se přidalo i CD. Tato druhá LP deska Taste je hodně jiná, než ta první (na které jen Blister on the Moon avizoval zvuk 2. alba - byl jakýmsi předchůdcem otvíráku What’s Going On). On the Boards nabízí stylově, zvukově i náladově mnohem pestřejší skladby, než prvotina, která byla až ortodoxně rock'n bluesovým albem.

Najdeme zde až jazzíkové improvizace (It’s Happened Before…), ale i křehké, až folk-rockové melodie, s velkým citem nazpívané Rorym (If the Day…, If I Don't Sing… aj.) . A pak tu máme hardrockovou kytaru a baskytaru v rifech, užitých jako úderné intro- (What's Going On, ale i další). Právě tenhle vzrušující mix různých nálad a vlivů dělá tohle v zásadě bluesové album tak unikátní, navíc ve všech zmíněných polohách je to naprosto autentický Rory a spol., není tu nic jako ..., co jsme znali odjinud. Aranže jsou veskrze prosté, ale přesto je zvuk kompaktní a robustní, až Vám vyrazí dech (podobnou sílu ve triu měly snad jen formace Jimiho Hendrixe, a občas Cream – fanoušci Katapultu jistě velkoryse prominou, a třeba si poslechnou, jak to může znít, když se sejdou tři dobří hráči). Jednotlivé skladby, jak zmíněno, mají velmi rozdílné nálady, od ponuřejších (bluesová On the Boards, It's Happened Before…, které mohou evokovat ponuré irské soumraky), drsně rock'n bluesovým (Railway and Gun aj.), připomínajícím žijící irský whiskey bar, i paprsky irského léta (folkové, něžné If the Day Was Any Longer, See Here). Víc o jednotlivých skladbách v recenzi Petra Gratiase, jako vždy výborné a encyklopedické. Netřeba zde rozebírat kytarový kumšt Roryho, ale je navíc příjemné, jak v jeho podání zní jednoduché, ale s úžasným citem zahrané věci i na saxofon, konekonců i na foukačku. Celkem vzato, zvuk alba naprosto autentický; nevím, jestli je to jen konstrukce v mé hlavě, ale chci napsat, že zřetelně irský, odlišný od jiných britských, a tím spíš amerických kapel. Pro mě jasně 5 hvězd, nutnost vyposlechnout pro každého milovníka rock'n blues. Taste the Taste. Stojí za to.

» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Taste – On the boards
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory


Gallagher, Rory - Taste – Taste cover

Gallagher, Rory / Taste – Taste

jiří schwarz | 4 stars | 2015-12-23 | #

Jo, Blister on the Moon, absolutní "hard r'n'b" vypalovačka (ohlašující spíš co dělo později - např. na On the Boards podobný otvírák What's Going On). Já jsem todle album kdys pořídil (v roce 76) na bazarovym trhu v Norimberku jako 2LP spolu s On the Boards (patrně německé vydání), po kterým jsem tehdy pás, neboť to bylo pro mě srdcovkou již pár let v uvedený době.

Je s podivem, jak si ty dvě alba (vydaná v rozpětí roku) liší. Taste I je hodně jednoduchý, hodně s prvky shouting blues, trvdý elektrický blues, obnažený až na kost. Mám ho hodně rád. Ale musím říct, že ve srovnání s On the Boards je prostě méně zajímavé. Teprv On the Boards poskytuje variabiltu stylů v rámci blues (i s prvky jazzíku, folku), každá skladba odlišná. Myslím, že 1. vrchol Roryho tvorby je právě tam.

» ostatní recenze alba Gallagher, Rory - Taste – Taste
» popis a diskografie skupiny Gallagher, Rory


Fairport Convention - What We Did On Our Holidays cover

Fairport Convention / What We Did On Our Holidays

jiří schwarz | 4 stars | 2015-12-18 | #

2. album Fairport Convention, 1. se zpěvačkou Sandy Denny.

Toto album neznám ze svých muzikálně-juniorských let (vlastnil jsem jen Liege & Lief, tj. jejich 4. album, asi největší perlu skupiny – řekl bych, programový manifest britské folk rocku). Tak spíš jen čerstvé dojmy.

Album se ve svém názvu ptá, co dělali o prázdninách. Odpověď dle mého jasná, byli v Americe (nečet jsem žádná jiná review, takže můžu být hodně vedle). Odtud ale na tomto albu vidím, resp. slyším vlivy zaoceánské – vč. docela pěkně zahraného blues (stopa 3), názvuky country-folku (stopa 4), možná reminiscence na Byrds či Mammas and Papas. Ale i osobité skladby, těžko zařaditelné jinam – např. nádherná stopa 7 (Eastern Rain) – až psychedelické zasnění krásného, rovného a silného hlasu Sandy Denny nad vířivými perkusemi. Dochází mi jistá podobnost jejího vokálu s Jeffersoní Grace Slick (ale držitelce nejkrásnějšího hlasu českého folku, Zuzaně Michnové, se nevyrovná v tom, že ta má navíc ještě krásné altové polohy). V 8. skladbě (Nottamun Town) se dočkáme britsko-folkrockové interpretace v Anglii tehdy tak populárních indických vlivů – za zmínku stojí zvukem hodně indická, technicky mistrovská kytara (asi ne sitar). Ale stopa 10 (She Moves Through the Fair) – to už jsou ty staroanglické kořeny, typické pro následující alba. Nádherná balada (byť ne tradicionál; složil basista).

Celkem – album stylově poměrně různorodé, naopak stylově homogenní manifest (Liege & Lief) se teprv po příchodu Sandy Denny připravoval. Pro někoho může být tahle různorodost přínosem, ale hádám, že pro většinu milovníků FC tato LP deska nebude považována za jejich masterpiece.

» ostatní recenze alba Fairport Convention - What We Did On Our Holidays
» popis a diskografie skupiny Fairport Convention


Fairport Convention - Liege And Lief cover

Fairport Convention / Liege And Lief

jiří schwarz | 5 stars | 2015-12-18 | #

Prostě krása, co dodat. Krása konce šedesátek, kdy se rock snoubil s tolika vlivy, včetně folku. Dnešní world music to dělá taky, ale: tehdy to byl první styk, a ten si jaksi víc pamatujeme.
Tady na tomhle serveru jsou hodně podrobný recenze (viz na toto album zde Petr Gratias – výborná jako vždy) každý písně zvlášť. Do toho se mi ale nechce. Tak jen pár postřehů.

Pozn. k folk-rocku: zatímco v Americe, s odlišnými kořeny, to šlo trochu jinak, viz přechod Dylana k elektrice někdy v r. 1965, v Anglii je ta historie jiná (byť možno ovlivněná děním v Americe). Fairport Convention (FC) byli asi prvními programovými hlasateli (možno zjednodušeně hvězdami) této fuze Zde Petr G. srovnává se Steeleye Span (který mám taky moc rád) – pravda, po letech se to může tak zdát, ale FC byli dříve (o dva roky – což je dneska nic, ale v extrémně rychlém vývoji na přelomu 60/70tých let to byl přece jen celý věk, takže to nebyli úpný souputníci, jak píše Petr), a Sandy Denny byla jasnou inspirací pro Maddy Prior. Petr G. taky zmiňuje Renaissance, a má pravdu. Že je zpopularizování těch krásných, staroanglických (původem keltských? – nejsem expert) melodií hodně zásluhou FC, je věc jasná (i když vím, že by člověka napadlo milión jiných kapel – od Emersonovic Grega Laka až po Led Zep v rocku). Ve stejné době vzniku této desky, měli za sebou debut Jethro Tull, také využívající (ale spíše na pozdějších albech) britský folklór, ještě víc rockově a více svérázně, ale jejich alba včetně debutu (This Was, 1968) byly výdy s prvky blues, což u FC skoro nevidíme vůbec (snad s výjimkou spíš stylu hry na el. kytaru než akordických postupů), jsou svým zaměřením jaksi „čistější“.
Nádherný hlas Sandy Denny, pro folk má to „srdíčko“, krásný, rovný, silný a dominantní, dojemný, přesně jak má v tomhle žánru být. Nepochybná instrumentální a aranžérská dokonalost a propracovanost na této desce (na 1. LP FC tomu tak není). Když vezmu jako příklad stopu 3 (Matty Groves), vidíme i na frázování, že jde o Rock s velkým R (jasně rocková rytmika vše žene vpřed). Ty krásy britskýho folklóru, jako je ten fiddle (tedy housle), jsou neopakovatelné, a koulemi jiné (tím nechci srovnávat nesrovnatelné ve smyslu lepší x horší), než americký fiddle. Zvukově je album přenádherné – nevím, kolik pomohlo remastrování, ale tak či onak vždycky jde o vlastní nahrání – a to je dokonalé. (Koneckonců desku jsem měl léta na kazetě z LP, a i tak jsem ji miloval, a vydrželo mi to dodnes).

Co víc – pět hvězd (koneckonců album se objevilo v různých hlasováních kritiků mezi top 100 historie, a dle mého právem). Asi album volby pro toho, kdo by se chtěl seznámit s FC (ale ani zbylá dvě alba z r. 1969 nejsou špatnou volbou).

» ostatní recenze alba Fairport Convention - Liege And Lief
» popis a diskografie skupiny Fairport Convention


Hendrix, Jimi - Hendrix in the West (1972) cover

Hendrix, Jimi / Hendrix in the West (1972)

jiří schwarz | 5 stars | 2015-03-05 | #

No, zase srdeční záležitost. Nahrál jsem si krátce po vzniku. Blues nádherný (pravda, pro mě jsou všecky verze Jimiho blues nádherný, takže to nebylo pro mě nové zjištění). Co mě zaujalo, bylo jeho pojetí klasických rokenrolů - ten jakoby odfláknutý, nevzrušený zpěv (Johnny B. Goode), a přesto to bylo nadupaný energií. Takže srdcem zas 5 hvězd - za původní LP (CD nemám, teprv tady jsem zjistil, že bylo vydaný, takže teprv pořídím).

» ostatní recenze alba Hendrix, Jimi - Hendrix in the West (1972)
» popis a diskografie skupiny Hendrix, Jimi


Olympic - Jedeme, jedeme cover

Olympic / Jedeme, jedeme

jiří schwarz | 5 stars | 2011-02-05 | #

Skvělá muzika od samýho začátku - rozjíždějící se vlak dusá ve stereu z jedné strany na druhou, a už to skutečně jede. Hned úvodní Pět cestujících je pecka, perla - od bigbítu (nádherný je zachycení rytmu vlaku) se změnami temp, s nádherně ulítlým a zároveň vtipným textem (Rytíř je zkrátka úžasnej, s nekonečnou invencí), k pomalejšímu prostředku, jak se "na obláčku vláček usadí ..." - ještě pozůstky psychedelie. Krásný balady - Lady Noc, Mr. Den, i Bon soir ... Ale především, z balad je tu pro mou duši Danny - romatická atmosféra, s krásným textem o dívce provázející starým hradem, zvláštní netuctová melodie, a gradující bigbítovej závěr s Jandou řvoucím ve stylu Hey Jude. No a další bigbíty: Brouk, Kiki, Tobogán, Elixír - na albu není jediná slabší skladba. Všechny ty rockový písničky mají silnou melodickou linku, ale taky obsahují nádherný sólíčka - sice relativně stručný, ale dokonale funkční - jak Jandova kytara (taky spíš jeden ze "slowhandů," ale s dokonalým citem), tak i Stivínovy radůstky s flétnou a ságem, Berkovy třpytivě rokenrolový klavírky. A navíc: Janda uměl (na rozdíl od reality většiny našich progresivnějších kapel té doby) zpívat: intonoval, frázoval, bez zbytečných manýr (tehdy dost obvyklých), bylo mu taky (třeba na rozdíl od Mišíka) i rozumět, a navíc, bejt holka, tak bych si asi myslel, že ten hlas je sexy.

Jedeme, jedeme je jedinečný ALBUM, který drží absolutně dohromady, pro mě nejlepší deska Olympicu, navíc strašně nedoceněná (staří bigbíti mluvěj většinou jenom o Želvě a Rosomákovi). Ale právě ta soudržnost těch skladbiček je na albu úžasná, a nemá v tvorbě Olympicu obdoby (snad později Ulice, ale to už bylo jiný kafe). Proto je to skutečný ALBUM, a ne jen soubor nesourodých písniček. Tímhle albem končila první éra Olympicu, kdy ještě kapela byla na vrcholu trendů doby. Myslel jsem, že taky členové kapely tuhle desku nemaj moc rádi, Janda z ní hraje málokdy. Hádám, že to mohlo být proto, že muzikanti již měli v době nahrávání (v době začínající normalizace) asi pocit nevyhnutelnosti rozpadu (když už nakonec nezůstali ve Francii), který taky fakticky brzy nastal – z Olympicu zbyly po předchozím odchodu Chrastiny a následném odchodu Kleina a Pacáka trosky, a Kornova éra – to už pomalu nemělo s bigbítem nic společnýho. Krátce před jeho smrtí jsem o týhle desce ještě mluvil s „Jeňýkem“ Pacákem, a k mýmu překvapení si ji velice cenil. Mám ji doma od něj podepsanou a patří k největším pokladům mý sbírky.

A ještě komentář k PaloM: človíčku, myslím, že jseš vedle jak ta jedle. Preferovat ňáký Greatest Hits, no to snad ne... pro koho jako? Samplery jsou dobrý od kapel, který měly na desce 1-2 dobrý skladby, ale Jedeme, jedeme je 10 perel. (Jediný, s čím s Tebou tady souhlasím, je Tvůj údiv nad způsobem hvězdičkování Luboše K.)

» ostatní recenze alba Olympic - Jedeme, jedeme
» popis a diskografie skupiny Olympic


Collegium Musicum - Zelená pošta cover

Collegium Musicum / Zelená pošta

jiří schwarz | 5 stars | 2011-02-05 | #

Pamatuju se, jak někdy v sedmdesátkách hudební kritik Jiří Černý hodnotil toto LP jako jedno z pěti nejlepších alb historie čs. popmusic. Již tehdy jsem s ním souhlasil a trvám na tom dodnes.

Na tomhle albu se potkaly náramný věci: jednak jedni z nejlepších hudebníků v zemi, skvělí textaři či básníci (Peteraj, Filan, i exministrovi Válkovi nutno vzdát hold za Električku), a konečně doba, kdy byl bigbít na vrcholu - což mělo dopad i v normalizačním Československu.

Ano, přirovnání k Sgt. Pepperovi naprosto sedí: je to čaro, jak velmi různorodé skladbičky drží dohromady, a tvoří jakousi koláž, s obtížně definovatelnou, jednotnou náladou klenoucí se někde nad nimi. I poskládání skladeb je úžasné - od roztomilé Domácí úlohy až po gradující Zelenou poštu v závěru. Žánrová šířka toho, co se vešlo na album, je fascinující - od úryvku z klasiky na začátku k nádherným, prostým, melodickým popěvkům (Z ďatelín, Slnečnice), až po plnou rockovou energii Zelené pošty - vše přemostěno snovým světem Vargy a Hammela, zcela jedinečným, řekl bych i ve světovém hledisku - jsou to naprostí unikáti (jistě, Vargu jistě ovlivnil Emerson s Nice - ale Varga šel svou naprosto osobitou cestou, hravost jeho muziky je "k sežrání" i na téhle desce, byť se o prostor zde musí dělit i s dalšími osobnostmi). S jejich jazykem se buďto ztotožníte, a pak tuhle desku milujete, anebo ne - znám několik lidí se skvělým vkusem v rocku, kteří tohle LP zrovna nemusí.... Já ji tedy skutečně musím, každý rok se k ní vracím.

» ostatní recenze alba Collegium Musicum - Zelená pošta
» popis a diskografie skupiny Collegium Musicum


« novÄ›jší

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0609 s.