Porcupine Tree / Up The Downstair

Po albu ON THE SUNDAY OF LIFE..., které bylo nečekaně úspěšné, a jehož kopie se musely ještě později extra lisovat (původní náklad 1000 ks byl rychle vyprodán), se Steven Wilson začal věnovat projektu No-Man, se kterým podepsal smlouvu u One Little Indian, a který mu umožnil se věnovat hudbě naplno. Mimo jiné se ale stále věnoval svému "vedlejšímu projektu" Porcupine Tree a plody této aktivity se dají vysledovat na VOYAGE 34. Původně měla být skladba "Voyage 34" zařazena na nové album Porcupine Tree, ale nakonec k tomu nedošlo a v roce 1993 vyšlo řadové album pod názvem UP THE DOWNSTAIR. Důležitou okolností pro další vývoj skupiny bylo angažování klávesáka Richarda Barbieriho (ex-Japan) a basáka Colina Edwina na nahrávání tohoto alba a následně také na živé koncertování, kdy se k nim ještě přidal Chris Maitland za bicími. Album existuje ve dvou verzích - původní bez akustických bicích a druhá s bicími doplněnými pozdějším bubeníkem Gavinem Harrisonem v roce 2003. Vlastním pouze tuto remixovanou edici a závěrečné hodnocení se váže na ní. Měl jsem totiž dříve i původní verzi a s akustikou je to tak o 50% lepší. Takže jdeme na to:

Po psychedelickém intru "What You Are Listening To" přichází nářezová "Synesthesia", které vévodí jeden repetitivní syntezátorový nápěv, a na který se nabalují další nástroje. Nutno říci, že má tato skladba pěkný drajv a osobně se mi moc líbí - dokonce jsem jí nějaký čas také používal jako vyzvánění na mobilním telefonu ;-) Pokračujeme další kratičkou vsuvkou "Monuments Burn Into Moments", po níž následuje "Always Never", která je jakýmsi skladatelským "mustrem", hojně využívaným S. Wilsonem v dalších fázích tvorby Porcupine Tree. Máme tu temné ambientní pasáže, časté změny tempa, Gilmourovská kytarová sóla (to na konci skladby je prostě vynikající) a v neposlední řadě nápaditou, precizní baskytaru Colina Edwina. Moc pěkná věc. Další skladbou je titulní "Up The Downstair", která opět začíná psychedelicky temně, a která se vyznačuje hlavně hustou, dark atmosférou. Nutno zmínit, že se jedná o ryze instrumentální věc, a která by si dle mého názoru zasloužila trochu zkrátit. Za refrén bychom mohli považovat jeden výrazný, úderný kytarový riff, který ale asi po padesátém opakování přestane bavit. Tahle věc určitě svoje kouzlo má, ale pro mě patří k těm průměrným z tvorby Porcupine Tree. Další na řadě je "Not Beautiful Anymore", která má dost podobný feeling jako předchozí, titulní skladba, pouze s tím rozdílem, že je v rychlejším tempu. Další moje ne zrovna nejoblíbenější věc a znovu instrumentálka. Následující "Siren" je již klasická "porcupiňácká" psychedelická vycpávka, která nám přemostí album do krátké "Small Fish", což je NÁDHERNÁ píseň s ještě nádhernějším zpěvným kytarovým sólem. Tahle skladbička patří dle mého názoru k černým koňům alba a především nám odhaluje hlavní přednost skladatelských schopností S. Wilsona - schopnost uvést posluchače do tzv. "pozitivní depky" (c) KeyserSoze. Nálada této skladby je totiž dost potemnělá a smutná, ale tak nějak to na člověka (tady mluvím za sebe) působí pozitivně melancholicky. Album nám začíná finišovat skladbou "Burning Sky" a ikdyž to jistě nebyl od Wilsona záměr, působí na mě tahle věc jako určitá předehra následujícího alba THE SKY MOVES SIDEWAYS. Opět zde máme atmosféru, která by se dala krájet, se spoustou ambientních zklidněných ploch se "zpívající" kytarou ála Gilmour. Moc příjemná záležitost a jedna z nej věcí na albu. Co ale říci na závěr alba a píseň "Fadeaway"? No, co vlastně říci o jedné z mých nejoblíbenějších skladeb od Porcupine Tree vůbec? Čirá nádhera! Tady se začíná ukazovat jeden z hlavních rysů snad všech alb od Porcupine Tree - velmi silné "zavíráky". Na minulém albu to bylo "It Will Rain For A Million Years" a na většině dalších albech je tomu nejinak. Znovu se zde jedná o krásnou, temnou, melancholickou a pomalou skladbu, tady navíc melodicky velmi výraznou a pro mě o jednoznačně nejlepší píseň z alba. Tohle Wilson prostě umí a upřímně nevěřím tomu, co se o něm říká, že je to studený čumák. Na složení takto emotivní věci musí mít člověk prostě srdíčko. Bravo.

Hodnocení celého alba je ošemetné, ale určitě se toto dílo dá považovat za velký krok dopředu oproti předcházejícímu albu. Nicméně, v kontextu celé tvorby Porcupine Tree se jedná o relativně průměrné album a lepší časy měly teprve přijít.

Hodnocení 3/5.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Up The Downstair
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

---

Porcupine Tree / On The Sunday Of Life

Někdy kolem roku 1987 se mladý muzikant jménem Steven Wilson rozhodl, že se stane profesionálním muzikantem a v mysli se mu zrodil nápad, jak se protlačit do hudebního byznysu. Vymyslel fiktivní skupinu ze 70. let s názvem Porcupine Tree a nahrál několik hodin hudby, kterou někdy v roce 1989 začal rozesílat po různých lidech, a která se také dostala do rukou jistých pánů vydávajících hudební časopis a kteří zrovna zakládali vlastní nahrávací společnost. Jejich prvním vydáním byla kompilace skladeb nejlepších undergroundových psychedelických skupin a na tuto kompilaci plánovali zařadit i jednu skladbu od Porcupine Tree. Do vydání uběhlo 18 měsíců a mezitím S. Wilson vydal dvě kazety, první již hotovou z dřívější doby s názvem "Targuin's Seedweed Farm" a druhou pojmenovanou "The Nostalgia Factory", přičemž obě byly opatřené booklety s fiktivním příběhem skupiny a dalšími disinformacemi. Po vydání kompilace byla Wilsonovi nabídnuta smlouva s plány vydat tyto dvě kazety jako dvě dvoj-alba, ale nakonec bylo rozhodnuto vybrat to nejlepší a vytvořit dvojalbum jedno. A tak vzniklo ON THE SUNDAY OF LIFE...

Po krátkém ambientním intru "Music For The Head" nás přivítají odpudivé elektronické bicí a skladba "Jupiter Island". Podle mě tato skladba patří k těm horším na albu a zní mi trochu punkově, velmi jednoduše. Kompozice je každopádně na hony vzdálena tomu, co v pozdějších letech pod hlavičkou Porcupine Tree přijde, ale dají se zde už zaslechnout záblesky ve formě experimentální hry S. Wilsona na kytaru a jeho fascinace zvukovými efekty. Následuje "Third Eye Surfer", což je opět ambientní vsuvka a musím říci, že se mi asi narozdíl od většiny jiných lidí tyto mezihry líbí. Tento "song" plynule přejde do titulní skladby "On The Sunday Of Life...", což je jakási předehra před první stěžejní skladbou na albu s názvem "The Nostalgia Factory". Tato skladba je překvapivě dobrá, s prvky pozdější tvorby Porcupine Tree - "kráčející" basou, rytmickými kytarovými riffy a hlavně tunou syntezátorových efektů, které vytvářejí zajímavou barvu celku. Na konci tato skladba znovu přechází do ambientní plochy, která je vážně povedená a nádherně podtrhne atmosféru celého alba. Jedinou výtku bych možná měl ke zpěvu, který je podivně "upištěný", určitě hodně zefektovaný, a mám problémy uvěřit tomu, že je to hlas S. Wilsona. Dále přichází "Space Transmission" - temné, zbytečně dlouhé odříkávání nějakého poselství (texty jsem ještě nestudoval) a po krátkém žvatlání v "Message From A Self Destructing Turnip" přichází nejlepší skladba celého alba - "Radioactive Toy". Tohle už jsou praví Porcupine Tree a ne nadarmo je tato píseň ve stálém repertoáru skupiny. Studiová verze je sice skvělá, ale ještě lepší je živá verze na albu COMA DIVINE. Je asi zbytečné tuhle věc rozebírat, jeden z mých nejoblíbenějších songů od Porcupine Tree, ale možná by bylo zajímavé ji slyšet s akustickými bicími v podání Gavina Harrisona, tak jako se stalo například s celým albem UP THE DOWNSTAIR. Po "radioaktivní hračce" přichází Nine Cats, což je dle mého názoru velmi povedená píseň, opět s krásnou kytarou a také klávesami. Pouze dojem opět trochu kazí ony proklaté elektronické bicí. Po krátké vsuvce "Hymn" následuje "Footprints", která je zajímavá svou strukturou, kde je sloka velmi tichá a klidná a po ní skladba exploduje do refrénu. Opět se jedná o pro mě vydařenou skladbu a navíc také obsahuje celkem povedené kytarové sólo v prostředku skladby. Další na řadě je "Linton Samuel Dawson" a upřímně se mi tato věc vůbec nelíbí. Refrén je sice zajímavý, ale skladbě dominují nenápadité bicí a hlavně vokál je minimálně legrační - jako kdyby S. Wilson šlukoval hélium. Nádleduje "And The Swallows Dance Above The Sun", která opět patří k tomu lepšímu materiálu a znovu zde slyšíme jakoby preludium budoucích alb, hlavně co se týče různých post-efektů, se kterými si evidentně Wilson ve studiu rád hraje. Následují strašně nezajímavá, repetitivní a zbytečná "Queen Quotes Crowley", zvuková slátanina "No Luck With Rabbits" a "Begonia Seduction Scene", která začíná velmi jemně, melancholicky a opět přechází do široké ambientní plochy. Dalším songem je "This Long Silence", která mi dost připomíná "The Nostalgia Factory", a která je opět povedená, ikdyž ne tolik výrazná. Album uzavírá "It Will Rain For A Million Years" a snad lepší "zavírák" nemohl být. Tuto skladbu mám hodně rád a její atmosféra je nepopsatelná. Ambientní klávesové plochy jsou vyplněné krásnou plačtivou kytarou a až bude venku jemně pršet a kapky budou klepat o parapet, určitě si jí výjimečně pustím zvlášť od ostatních skladeb na albu.

Jistě se mnou nebude hodně lidí souhlasit, ale první album Porcupine Tree považuji za velmi dobré, zvláště pokud uvážíme, že všechno dělal Steven Wilson sám, a že se jedná o jeho muzikantský debut (vedle projektu No-Man). Kdyby S. Wilson vyhodil těch pár zbytečností a zkrátil celkovou stopáž tak o 30%, hodnotil bych tohle album hodně vysoko - třeba až na úroveň Signify nebo The Sky Moves Sideways. V mé knihovničce má ale určitě speciální místo a vlastním krásnou reedici od Snapperu v papírovém obalu, na který prach rozhodně nesedá, protože jeho obsah čas od času do přehrávače nasypu. Doporučuji.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - On The Sunday Of Life
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree

---