Porcupine Tree / Up The Downstair (1993)

Po albu ON THE SUNDAY OF LIFE..., které bylo nečekaně úspěšné, a jehož kopie se musely ještě později extra lisovat (původní náklad 1000 ks byl rychle vyprodán), se Steven Wilson začal věnovat projektu No-Man, se kterým podepsal smlouvu u One Little Indian, a který mu umožnil se věnovat hudbě naplno. Mimo jiné se ale stále věnoval svému "vedlejšímu projektu" Porcupine Tree a plody této aktivity se dají vysledovat na VOYAGE 34. Původně měla být skladba "Voyage 34" zařazena na nové album Porcupine Tree, ale nakonec k tomu nedošlo a v roce 1993 vyšlo řadové album pod názvem UP THE DOWNSTAIR. Důležitou okolností pro další vývoj skupiny bylo angažování klávesáka Richarda Barbieriho (ex-Japan) a basáka Colina Edwina na nahrávání tohoto alba a následně také na živé koncertování, kdy se k nim ještě přidal Chris Maitland za bicími. Album existuje ve dvou verzích - původní bez akustických bicích a druhá s bicími doplněnými pozdějším bubeníkem Gavinem Harrisonem v roce 2003. Vlastním pouze tuto remixovanou edici a závěrečné hodnocení se váže na ní. Měl jsem totiž dříve i původní verzi a s akustikou je to tak o 50% lepší. Takže jdeme na to:

Po psychedelickém intru "What You Are Listening To" přichází nářezová "Synesthesia", které vévodí jeden repetitivní syntezátorový nápěv, a na který se nabalují další nástroje. Nutno říci, že má tato skladba pěkný drajv a osobně se mi moc líbí - dokonce jsem jí nějaký čas také používal jako vyzvánění na mobilním telefonu ;-) Pokračujeme další kratičkou vsuvkou "Monuments Burn Into Moments", po níž následuje "Always Never", která je jakýmsi skladatelským "mustrem", hojně využívaným S. Wilsonem v dalších fázích tvorby Porcupine Tree. Máme tu temné ambientní pasáže, časté změny tempa, Gilmourovská kytarová sóla (to na konci skladby je prostě vynikající) a v neposlední řadě nápaditou, precizní baskytaru Colina Edwina. Moc pěkná věc. Další skladbou je titulní "Up The Downstair", která opět začíná psychedelicky temně, a která se vyznačuje hlavně hustou, dark atmosférou. Nutno zmínit, že se jedná o ryze instrumentální věc, a která by si dle mého názoru zasloužila trochu zkrátit. Za refrén bychom mohli považovat jeden výrazný, úderný kytarový riff, který ale asi po padesátém opakování přestane bavit. Tahle věc určitě svoje kouzlo má, ale pro mě patří k těm průměrným z tvorby Porcupine Tree. Další na řadě je "Not Beautiful Anymore", která má dost podobný feeling jako předchozí, titulní skladba, pouze s tím rozdílem, že je v rychlejším tempu. Další moje ne zrovna nejoblíbenější věc a znovu instrumentálka. Následující "Siren" je již klasická "porcupiňácká" psychedelická vycpávka, která nám přemostí album do krátké "Small Fish", což je NÁDHERNÁ píseň s ještě nádhernějším zpěvným kytarovým sólem. Tahle skladbička patří dle mého názoru k černým koňům alba a především nám odhaluje hlavní přednost skladatelských schopností S. Wilsona - schopnost uvést posluchače do tzv. "pozitivní depky" (c) KeyserSoze. Nálada této skladby je totiž dost potemnělá a smutná, ale tak nějak to na člověka (tady mluvím za sebe) působí pozitivně melancholicky. Album nám začíná finišovat skladbou "Burning Sky" a ikdyž to jistě nebyl od Wilsona záměr, působí na mě tahle věc jako určitá předehra následujícího alba THE SKY MOVES SIDEWAYS. Opět zde máme atmosféru, která by se dala krájet, se spoustou ambientních zklidněných ploch se "zpívající" kytarou ála Gilmour. Moc příjemná záležitost a jedna z nej věcí na albu. Co ale říci na závěr alba a píseň "Fadeaway"? No, co vlastně říci o jedné z mých nejoblíbenějších skladeb od Porcupine Tree vůbec? Čirá nádhera! Tady se začíná ukazovat jeden z hlavních rysů snad všech alb od Porcupine Tree - velmi silné "zavíráky". Na minulém albu to bylo "It Will Rain For A Million Years" a na většině dalších albech je tomu nejinak. Znovu se zde jedná o krásnou, temnou, melancholickou a pomalou skladbu, tady navíc melodicky velmi výraznou a pro mě o jednoznačně nejlepší píseň z alba. Tohle Wilson prostě umí a upřímně nevěřím tomu, co se o něm říká, že je to studený čumák. Na složení takto emotivní věci musí mít člověk prostě srdíčko. Bravo.

Hodnocení celého alba je ošemetné, ale určitě se toto dílo dá považovat za velký krok dopředu oproti předcházejícímu albu. Nicméně, v kontextu celé tvorby Porcupine Tree se jedná o relativně průměrné album a lepší časy měly teprve přijít.

Hodnocení 3/5.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Up The Downstair
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree