Profil uživatele Beriq
Recenze:
Phideaux / Doomsday Afternoon
| 2008-08-04 | Kdybych tohle album neznal a někdo mi ho pustil tak bych ho asi zařadil někde do první poloviny 70. let vedle folk rockové Jethro Tull nebo silné symfo-progrockové skupiny. Vlivů a podobností se zde dá nalézt hodně. Ale kdo by věřil že je to album z roku 2007 od docela neznámé skupiny kolem multiinstrumentalisty a zpěváka Phideaux Xaviera. Zadumané, poklidné instrumentální plochy často jen s klavírem ala Yann Tiersen a spoustou smyčců, hornů a trumpet střídají rozjuchané části kde se ke zpěvu některého ze zpěváků přidává i jemný hlásek Molly Ruttan (nezní to vůbec zle), flétna nebo tleskot (Candybrain), aby vzápětí tento až éterický klid a splynutí s přírodou zboural útok kláves a elektrické kytary.
Nevím jestli by mě tato kombinace navnadila, kdybych o ní jen četl. Další skupina vyžívající se v přemíře smyčců (kolik takových pokusů už bylo...), folkové naturálnosti a vracení se k středověkým motivům jako třeba Blackmore's Night a množstvým roztahaných tupých a téměř minimalistických ploch. Tak to tady ovšem neplatí- jasně- někde by chtělo zkrátit, ořezat, přitvrdit a trochu vygradovat ale jako celek to všechno působí harmonicky a na rok stvoření téměř jako zjevení. Nechybí tu ona zmiňovaná zadumanost, melancholie, napětí ale ani ta pohoda a odpoutání se od všeho přízemního.
Prostě můžu jen doporučit.Rozhodně je to véééééélmi podařené album (na progarchives.com nejlepší album roku 2007), myslím že spousta lidí si v něm něco najde. Kdyby vzniklo v oněch zlatých letech, patrně by zapadlo-nevím. Ale v součastnosti alespoň podle mě vyčnívá a je krásnou ukázkou toho že progrock is not death.
17.7.2008 cdklub.net
» ostatní recenze alba Phideaux - Doomsday Afternoon
» popis a diskografie skupiny Phideaux
Jeseter / Slavnost pro jednoho
| 2008-05-27 | Jednou jsem tak brouzdal po netu a narazil jsem na tuto skupinu. Hudby je mnoho a nové skupiny mě většinou nedovedou rychle oslovit. Poslechl jsem jednu písničku a bylo jasno- chci víc. Česky zpívající ( navíc zpěv čistý, srozumitelný a docela charismatický), už na první poslech mi ty kytary něco hooodně připomínalo. No jasně, Steve Howe (až pro probrouzdání jejich webu jsem zjistil, že podobnost s hudbou Yes není čistě náhodná a konec konců, že by Yeseter se rovnalo Jeseter). No a tak jsem si objednal CD, čekal, čekal, čekal....čekal. A přišlo. Na první poslech příjemné překvapení. Zvuk možná poněkud zastaralý- skutečně jako ze 70. let. O nějaké progresi se tedy skutečně mluvit nedá. Ale artrock jako vyšitý. Trošku Blue Effect, trošku Synkopy, trošku víc již zmiňovaných Yes , trošku osmdesátkového bigboše, mezi tím vzdušné a klidné mezihry. A nakonec docela jednoduché a prosté písničkaření- ku prospěchu celého alba.
Pro mě zjevení, pro někoho možná jen další skupina jakých vzniká a zaniká mnoho a mnoho. Jsem rád za kvalitní texty v češtině, za poctivost nepřechytračenost, pokoru a pohodu. Sice se mi skupina nelíbí v metalových Hrdinech z plakátů a trochu se ztrácím v Sukubě a Sylfě, ale co...Touha po vzdálených obrazech a Marnivá víla jsou na opak to pravé ořechové.
Dávám 3 hvězdičky v rámci progboardu (vedle těch velikánů...). V rámci současné české hudby však dávám 5 hvězd a těším se na další album- bude?
» ostatní recenze alba Jeseter - Slavnost pro jednoho
» popis a diskografie skupiny Jeseter
Oldfield, Mike / Tubular Bells II
Trubkovité zvony k životu Mika Oldfielda navždy patří a vždy neustále se- buď jako oficiální pokračování, předělávka nebo jen připomínka v kratičkém motivu vracejí zpět.
Poprve po odchodu z vydavatelství Virgin v roce 92 coby TB 2. jaké je? Především pro někoho, kdo slyšel jedničku asi předvídatelné- začíná známým motivem podle kterého snad každý, kdo tohoto umělce jen trochu zná, pozná o koho jde. Opět perfekcionalistická hudba, rychlé a nečekané, ale i pozvolné zvraty, spousta bombastické (podle mě až nabubřelé) hudby, ale i té lehké s ambientními kytarami. Hudebně asi těžko něco vytknout. Snad bych si jen položil otázku: Proč? Proč se opakovat, vracet, pokoušet se přeskočit svůj stín? Toto album nic objevného nepřináší. Z dob před tubulární belou číslo 2 mám raděj Amarok nebo Music from the Ballcony. Tady necítím tu atmosféru která spoustu předešlých počinů provázela. Kdyby něco takového vyšlo poprve a nebyla to žádná předělávka tak jásám, ale bohužel mám srovnání (i když to srovnávat asi nemůžu a chápu že Oldfieldovi o to nešlo).Když jsem oldfielda poznával (začínal jsem s tvorbou asi z roku 2000 a postupně se vracel v čase...)tak jsem toto album miloval a obdivoval, ale tak nějak už to chodí že se člověk odmiluje. Bohužel
» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Tubular Bells II
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike
Ursiny, Dežo / Provisorium
Mnooo, tak jsem se ve svém hudebním objevování proobjevoval k tomuto albu. Kde začít...Toto že vzniklo v Československu? Po všech těch klávesových, kytarových výlevech a orgiích mi něco tak uhrančivého,lehkého, procítěného a opojného přijde skoro jako zjevení. Z celého alba na mě dýchá hodně zvláštní atmosféra. Ne posmutnělá jak jsem někde četl. Po poslechu dalších cd jsem zjistil že je téměř všude- taková Ursínovská- jako by si zpíval sám pro sebe- jako by ho nic kolem nezajímalo. Těžko popsat- prostě fantastický projev. Neznám lepčí slovenskou skladbu (i když anglicky zpívanou) než je Apple Tree In Winter…
Jestli na mě takových neobjevených skvostů čeká víc- tak se mám na co těšit
» ostatní recenze alba Ursiny, Dežo - Provisorium
» popis a diskografie skupiny Ursiny, Dežo
Van Der Graaf Generator / Pawn Hearts
| 2008-04-04 | Docela by mě zajímalo kolik lidí už po poslechu tohoto alba spáchalo sebevraždu. Skutečně veselou a pohodovou náladu promění v melancholickou a tu smutnou ještě prohloubí. I to je umění a to asi jde- vyvolat emoce a v tom je Peter Hammil geniální. Místy mi připadá že hudba nemá žádný řád, že prostě náhodně plyne- že to co slyším není zpěv ale jen něco co jak zpěv zní. Ale všechno pohromadě to dává smysl. Závěrečná 23 minutová skladba je pro mě to nejlepší co tato osobitá, těžce stravitelná skupina stvořila.
uf...
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Yes / Yessongs
Zrovna tu někde na progboardu probíhá diskuze zda kupovat či pálit cd. Co se týká Yes tak si myslím že rozhodně kupovat. Proč taky? Ano- kvůli obalu- a konkrétně na tomto cd se mi malůvky Rogera Deana líbí nejvíc.
Ale to je jen obal- důležitější je obsah. Podle některých nejlepší živák- hmm- nemůžu posoudit protože jsem neslyšel všechny skvělé živáky. Ale Yes v nejlepším složení, v nejlepších letech- s nejlepším hudebním materiálem (sice zastupujím jen 3 alba-ale jaká!!!!)... to mluví za vše-prostě síla. Ani mi nevadí jak se podobá studiové provedení tomu živému- minimálně improvizace (snad jen natažená Long Distance Runaround- s famózním Stevem Howem v titulní roli). Spíš mě udivuje že tak složitou a rozmáchlou hudbu dokážou (dokázali) s takovou přesností,precisností a zároveň energií a odvazem zahrát.Je těžké vybrat nějakou nejlepší skladbu-protože opravdu celá tvorba Yes v letech 71- 73 nemá chybu a Rick Wakeman sólově jakbysmet- ten jeho výňatek z 6 žen tu docela sedí.
» ostatní recenze alba Yes - Yessongs
» popis a diskografie skupiny Yes
Blue Effect / Blue Effect a hosté - Live
Tak jsem se dočkal- sice zatím jen zvuku, obraz+zvuk je snad na cestě... A musím říct že jsem příjemně překvapen. Radim Hladík snad nikdy nezklame- stále tak virtuózní, dokonalý, melodický...stále dokáže tím co svou kytarou vyloudí za melodii pohladit i rozpálit. S poklonu mu musím složit i za obnovené Blue Effecty- sestava s Honzou křížkem (např. ex- Walk Choc Ice) je prostě našlapaná a rozhodně má jiskru a energii. Je to prostě něco jiného.
Koncert se proplétal tvorbou Radima Hladíka od Matadors, přes jazz/art rockové období až po filmovou hudbu. za mikrofonem se vystřídali postupně všichni zpěváci, skladba skladeb je pestrá- zastoupeny jsou téměř všechny alba- já osobně jsem rád za skvělé Rajky, rovněž Boty jsou v živé verzi dost dobré. Ale za absolutní vrchol považuju Rainy Day. A slyšet po tolika letech na cd zase Valdimíra Mišíka +Radima Hladíka a jejich Sluneční hrob je něco neuvěřitelné... Ale vůbec- dočkat se po tolika letech něčeho aktuálně neaktuálního od Blue Effectu- zářivého přízraku na české hudební scéně je fantastické.
» ostatní recenze alba Blue Effect - Blue Effect a hosté - Live
» popis a diskografie skupiny Blue Effect
Yes / Talk
Tak si tady pročítám nejrůznější recenze a docela mě překvapují ódy na toto album. Yes je jedna z mých oblíbených skupin ale přiznám se že toto album mi k srdci nepřirostlo- nenáleží mi ho hodnotit po hudební stránce a docela chápu že už jsou to jiní Yes než v tom zlatém období, ale Talk mi prostě ničím vyjímečné nepříjde- jistě- jsou tu podle mě docela silné momenty- třeba emotivní I Am Waiting, ale co dál?? Na zadek mě neposadilo... to rozhodně ne. Pro mě průměr (můůůůůj náááázor- nikoho nepřesvědčuju že album je skutečně průměrné- ach jak je ta hudba subjektivní...)
» ostatní recenze alba Yes - Talk
» popis a diskografie skupiny Yes
Blue Effect / Meditace
Musela to být zajímavá doba. První krůčky českého bigbítu. Dva velikáni ještě v jedné skupině. Zatím jen čistý rock bez nějakých přespřílišných složitostí (i když Hladík už v té době byl uznávaný kytarista s dosti zkušenostma), docela hutné blues ( jako u raných Jethro Tull-např v Little Girl nebo Blues About Stone). Docela se Mišíkovy prý vytýkala jeho špatná srozumitelnost ale o texty tu myslím až zas tak nejde a mnohdy mi přijdou spíš docela k smíchu (viz Stroj na nic), hold jde vidět že album bylo poskládáno narychlo, některé texty narychlo opatřené neškodným českým textem. Jinak je Mišík velmi osobitý a příjemně se poslouchající zpěvák (dodnes). Je zajímavé srovnat jeho zpěv ve skladbě Fénix se zpěvem Leška Semelky v téže písni- ovšem v anglické verzi (myslím jako bonus k Nové syntéze).Ten Mišíkův je mi rozhodně blíž.
V té době byl ale největší hit skupiny Sluneční hrob- tato skladba sice na ofic verzi není ale je tu jako bonus. Je krásná- ještě dnes má neuvěřitelnou sílu- když jsem na koncertu Mišíka viděl jak vehnala slzy do očí mé kamarádce- pochopil jsem že to je jedna z těch nadčasových...
Mám toto album i přes jeho jakousi nedotaženost a rozháranost (možná trochu i naivitu) moc rád. Co se hudby týká- mozek někdy vypíná a hodnotí jen srdce.
» ostatní recenze alba Blue Effect - Meditace
» popis a diskografie skupiny Blue Effect
Blue Effect / Modrý Efekt & Radim Hladík
Wau! Krása, nádhera. Tímto albem se odměňuju. Hladíkova kytara je jako pohlazení na duši. Majestátní, melodická, hravá, sebevědomá... Už úvodní Boty jsou přesně tím, co mi v jejich originální verzi na Nové syntéze chybělo- ten dravý elektrický začátek. Který mě na koncertech bere dodnes. Zpěv tu nechybí- naopak jeho absence dává vyniknout Hladíkově virtuozitě.
Druhá skladba Čajovna(též mnou velmi dychtivě očekávána na každém koncertu) je takovou alfou i omegou skupiny. Na ni jsem se chytil,ji jsem si musel pořád dokola pouštět a dodnes mne neomrzela. A přitom to prý měla být jen taková vata na albu...
Další skladba Skládanka s flétnou Jiřího Stivína a piánem Martina Kratochvíla se nese v jazz/rockovém duchu ne nepodobném nějaké skladbě z alba Coniunctio. Je to vlaastně verze skladby Armagedon která je na albu i coby bonus- tentokrát už v čistě rockové podobě zpívaná Leškem Semelkou.
Ztráty a nálezy- španělka hraje přes el. kytaru, k tomu basa a především šikovné bicí šikovného Valdo Čecha v naprosto pohodovém a ucajdaném (v tom nejlepším slova smyslu)tempu.
Album uzavírá docela dlouhá Hypertenze- improvizace- místy to skřípe, místy uchu lahodí, místy nudí, místy tvrdí, místy nadchne...
Jako dva bonusy již zmíněný Armagedon a živá verze (ve Východním Německu prý docela hit) Clara (podle mne nejlepší basa u Blue Effectu).
No prostě lahodáááááááááááá!
» ostatní recenze alba Blue Effect - Modrý Efekt & Radim Hladík
» popis a diskografie skupiny Blue Effect
Premiata Forneria Marconi / Per Un Amico
Album které mne coby začínajícího fanouška toho propracovanějšího a složitějšího rocku přivedlo k tomu abych hledal i někde jinde než na britské scéně. Podle mého názoru je PFM jedna z nejlepších skupin co prog rock hrála. Každá země měla v té době něco co mohla přihodit na trh. Polsko SBB, my Blue Effect popř Collegium Musicum, v Nizozemí Focus...
Hudba hodně položena na klávesách nebo piánu, doplněna flétnou, sem tam housle... a k tomu ta Italština. Bez té si to nedovedu nějak představit. Následující Photos of Ghost kde byly skladby z prvních dvou alb nahrány trochu odlišně a hlavně anglicky už mě tolik nebere. Nemám rád tu snahu všechno zpívat anglicky jen pro lepšímu proniknutí na britský trh nebo proč vlastně.
Krásná klidná hudba- měkká a melodická. Jak z jiného světa. Je to jedno z nejlepších alb co znám.
» ostatní recenze alba Premiata Forneria Marconi - Per Un Amico
» popis a diskografie skupiny Premiata Forneria Marconi
Oldfield, Mike / The Songs of Distant Earth
Nejsem sice bůhví jaký fanda sci-fi a různých elektronických serepetiček vychytávek. Ale toto album stejně jako jeho předloha- romám Arthura C. Clarka z roku 1958 mě dostalo!
Děj románu je prostý- blíží se konec Země a lidé jsou evakuování- rozprchávají se po vesmíru a hladají nové místa k životu. Jako poslední je vypravena loď Magellan- posádka při odletu ještě vidí zkázu matičky Země a poté je hibernována. Jako mezipřistání na cestě k budoucímu domovu je zvolena planetka Thalass- obývána již jinou kolonií lidí. Zastavení je sice krátké, leč plné lásky, dobrodružství a poznání...
Ale teď k hudbě. Vše začíná citací z bible kosmonauta Andersona když v roce 68 kroužil s Apollem kolem Měsice. Poté se album rojzíždí v nádherné směsi čistých vokálů- ženských i mručivých mužských, ambientních kytar, klidmého piána ,průzračných ploch plných tajemných melodií, všemožné zvuky ať už bublání vody v The Sunken Forest,smích racků,dudy a nakonec bez jakého koliv hudebního doprovodu zpěv domorodců loučících se tak s posádkou lodí Magellan letící dál do vzdálených končin vesmíru. Vše přitom na sebe pevně navazuje a tvoří jakoby celý příběh- nebo soundtrack ke knize. Je to pro mne rozhodně jedno z těch úžasných Oldfieldových alb. A rozhodně nejlepší v devadesátých letech. Nemůžu jinak než ***** (+*)
» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - The Songs of Distant Earth
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike
Oldfield, Mike / Incantation
Nejdelší album Mika Oldfielda- čarokrásné 4 party- ovšem místy trochu minimalistická nuda, opakující se motivy, courající se rozvleklá hudba- jako únorový den- někdy prázná, nikam nesměřující, blátivá, ale čímsi nadějná. Člověk čeká co příjde. A nepřichází nic- tak to vidím na několik pár poslechů. Ale ponoří-li se člověk do hudby více odmění se mu ohromnou dávkou klidu, pohody, vyrovnanosti. Nepůsobí rušivě- je to skutečně takový snový unik z reality.První tři party jsou si nečím podobné- když člověk přeskakuje ve skladbě třeba po minutách dopředu vždycky jako by se stejně dokonale napojil. Ve čtvrté části je to už jinak- v úvodu sice hraje zvonkohra stále stejný motiv dokola ale člověk cítí že se něco děje- že skladba někam směřuje. Sem tam brečící kytara. Všechno nabírá na síle a hutnosti, sílí a graduje. Najednou pocit že je konec ale to přicházejí závěrečné 4 minuty- postavené jakoby mimo celé album...
Je to zvláštní album.
» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Incantation
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike
Oldfield, Mike / Platinum
Oldfield na křižovatce. Opouští dlouhé kompozice (alespoň prozatím), začíná flirtovat s popem, zkouší víc než kdy jindy ambient (Woodhenge), paroduje kralování punku,dle svého si upravuje předního minimalistu, swinguje, překvapuje. Stále má smysl pro silné melodie, pro okamžik překvapení. Nesklouzává ke kýči. Možná se místy opakuje a zkouší to cestama kudy už šel, ale stále je to Oldfield.
Úvodní Platinum 1-4, místy se nesoucí skoro v tanečním rytmu jsou ale i ukázkou dobré sehranosti celé Oldfield group. Oldfield zde působí uvolněně a víc přístupně- typickým způsobem prohání kytaru a 4 část- North Star (vlastní verze skladby Etoile Polaire od Philipa Glasse z roku 77).
» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Platinum
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike
Blue Effect / Nová syntéza 2
Hmm co napsat o Nové syntéze 2 tak abych se vyhnul všemožným superlativům a vynášením někam do rockového nebe?
JOČR s Blue Effectem si náramně sedli.Úžasně rytmická a melodická hudba kdy se někdy v popředí střídají Hladíkovy riffy a vyhrávky spolu s rytmikou Kůstky a Čecha a silný jazzový orchestr plný dechů (nebo Detziho trubky na konci titulní písně). Když se ale tyhle dvě uskupení vzájemně propojují, doplňují a podkreslují tak je z toho navýsost skvělá a nezadržitelná smršť co člověka nutí rytmicky si podupávat a pokyvovat hlavou. Do té doby a ani potom jsem něco podobného neslyšel a myslím si že ani ve světě by se podobná fůze neztratila.
Když jsem si narychlo dával Blue Effect do mptrojky tak jsem nějak naházel Novou syntézu 1 a 2 do jedné složky kde se mi různě promíchaly skladby a musím říct že se to poslouchalo skvěle. Silné, přesné a rázné jazz- rockové skladby beze zpěvu z jedničky (především skvělá Má hra) se tu střídali s těma přístupnějšíma a více artrockovýma, navíc doplněnýma zpěvem Semelkovým.
Nejraděj z dvojky mám asi titulní skladbu a především takovou tu rockovou část "Já chtěl bych mít oči dvou Picassů..." s geniálním kytarovým riffem. Především na tuto skladbu (a samozřejmě na Čajovnu) mě Blue Effect dostali když jsem si kdysi koupil jejich výběrové dvojcédé. Tam je navíc velmi zdařile zeditována.
Je třeba obout boty... je dodnes na koncertech pravidelně hraná skladba (a Janu Křížkovi sedí fakt hezky). Možná kdyby právě na začátku skladby dostala řízná kytara víc prostoru a mohla dominovat (viz. Boty na A Benefit of Radim Hladík)celou skladbu by to jen pozvedlo ale to asi byl výsledek kompromisů. Ale jinak ji mám velice rád.
KLíště není sice mů šálek čaje ale překousnu ho a poslední Jedenáctého října je správná tečka. Celá sladba jakoby od začátku bublala, byla neklidná, nedočkavá, plná energie stále ubíhající dopředu a dopředu, v prostřed sice spomalená a ulidněná ale ke konci zase svěží. A na úplném konci už jen Radim HLadík se španělkou začíná velké loučení do něhož se postupně zúčastnění zapojují...
» ostatní recenze alba Blue Effect - Nová syntéza 2
» popis a diskografie skupiny Blue Effect
Yes / Going for the One
Toto album je podle mne takovou dělící čárou a posledním z řady těch velkých skupiny Yes (i když dozvuky a ozvěny minulosti se sem tam ještě vynoří-ale už to bude něco trošinku jiného). Jasně- sedmdesátá léta se přehoupla do své druhé poloviny a k více srozumitelnějším a stravitelnějším skladbám se uchylovalo víc uskupení.
Úvodní a zároveň titulní skladba začíná tak trochu šedesátkovou rocknandrollovou kytarou Steva Howa ale jakmile se přidá Jon Anderson se svým naléhavým zpěvem tak jsou to staří dobří Yesáci i když se přiznám že tato skladba mě nijak moc za srdce nechytla.
Zato následující pomalu se rozjíždějící a pomalu gradující Turn of the Century je nádherná- o vzpomínání, o budoucnosti... krásná intimní záležitost (v remasterované a o bonusy rozšířené bonusy také v dosti syrové podobě).
Vše pokračuje skladbou Parallels- dost nezvyklá (u Yes není asi ale nic nezvyklé) souhra majestátních chrámových varhan a elektrické kytary,ale proč ne- rozhodně to skladbě sluší víc než klávesy.
Wonderous stories je pro mne taková sladká (možná až moc- jak hudbou tak zpěvem i textem), ale jakoby připravovala a uklidňovala posluchače před závěrečným veleopusem Awaken.
Skladba která má snad vše co se mi na Yes tak líbí- fantazii, překvapení, jemnost i tvrdost, monstróznost, grandióznost i uklidnění zasněnost a intimnost. Možná místy trochu ponurou atmosféru vzápětí však překonanou jistou nadějí v hudbě.
Excelentní. Možná však škoda že Roger Dean ho nevyzdobil nějakým obrázkem, protože právě toto je album které člověka unáší v představách tam někam jinam... (mimochodem- nemohl jsem si nevšimnout bublinek kolem mužského pozadí na obalu alba- vychází opravdu z tama z kama myslím?)
» ostatní recenze alba Yes - Going for the One
» popis a diskografie skupiny Yes
Yes / Fragile
Pro mne toto album křehké je. Křehké v tom že jednotlivé skladby jsou na sebe jen tak položeny, bez většího pojiva. Jistou atmosféru má a jsou tu určitě kousky které stojí za to protáčet stále dokola- Roundabout (díky tomu vybrnkávání na počátku a následné rytmické lavině), South side of the Sky (díky famózní střední pasáži s pianem a nastupujícími vícehlasy- takové to lá lá lála...) především Heart of the Sunrise (kde po zběsilé basové introdukci nahoru-dolů docela nečekaně ale úchvatně přichází zklidnění v podobě Andersonova tichého zpěvu- a to finále....hmm...:-) )Ale to není vše- taždá skladba má svoje kouzlo a v každé se předvede někdo jiný (Mood fot A Day nebo Cans and Brahms jsou jistě technicky skvěle zvládnuté)ale v rámci celku u sebe nesedí. To nic nemění na tom že Fragile je výborné album a jeden z pilířů celé kariéry Yes.
» ostatní recenze alba Yes - Fragile
» popis a diskografie skupiny Yes
SBB / SBB (Wolanie o brzek szkla)
Nesmírná pohodovka už od začátku- SBB se nikam neženou, netlačí, pomalu a vklidu se rozjíždí, melodicky a velmi emotivně.
Hlavním plusem této trojky je fantastická instrumentální zručnost všech muzikantů, nikdo neční nad ostatní, jsou skvěle sehraní ať už je v popředí foukací harmonika Jozefa Skrzka a ostatní nástroje mu dělají kulisu nebo ať už Anthymos brnká na buzuki či prohání el. kytaru a Jerzy Piotrowski k tomu rytmicky buší nebo hladí bicí soupravu do toho Srzek něco zamňouká na svůj aparát a všechno plyne a plyne a těch 19 plus 19 minut které tohle album má uteče jak vánoce a člověk si řekne- " Sakra co by s tou hudbou tady u nás na východě bylo kdyby proti ní nestála ta komunistická zlovůle..."
» ostatní recenze alba SBB - SBB (Wolanie o brzek szkla)
» popis a diskografie skupiny SBB
Pink Floyd / The Dark Side of the Moon
Těžko napsat ještě něco nového a objevného o tomto albu. Bylo už nesčetněkrát propíráno, rozebíráno a hodnoceno. Někteří právě Temnou stranu měsíce považuje za vrchol tvorby Pink Floyd tak za hudební vrchol jako takový. Těžko hodnotit. Neznám moc alb které jsou tak univerzální- myslím že dokáže uspokojit všechny napříč generacemi ať už hledající něco umělecky hodnotného, uklidńujícího, na zamyšlení, nebo prostě jen jako nádhernou kulisu. Přiznávám se že Floydy nepovažuju za tak výsostně dobré a zásadní jak někdy bývají hodnoceni- podle mne jsou trochu přeceňováni i když jejich zvuk, barvitost, to jak dokážou působit na duši i vše kolem nich je často fascinující a Dark side je toho nejlepším důkazem.
Už od úvodního tlukotu srdce až samotný konec (kdoví co je opravdu ten pravý konec alba- těch zvuků strácejících se v dáli a těžko slyšitelných je tam prý víc) je to nádherný a téměř dokonalý zážitek. Nemůžu nic vytýkat, protože respekt mám veliký a myslím že netřeba album srážet kvůli drobnostem. Možná mi trošku nesedí zařazení skladby Time za čarokrásnou a tesknou The great Gig in the Sky. Trochu můj dojem ruší ale věřím že spousta lidí to může vidět jinak.
Na Floydech mám rád všechny ty zvuky v pozadí, jakoby do všech těch skladeb ani nepatřily ale přesto nádherně umocňují vše o čem skladby mají být (například v Echoes to krákání...) a tady je tomu rovněž tak- tikot hodin,zrychlený dech, běžící osoba, cinkot drobáků... Na tomto albu je plno vychytávek, detailů, kudrlinek a přitom texty jsou snadno pochopitelné přímé, nefilozofující a navíc o tom o čem přemýšlí každý člověk- o čase, existenci, smrti... The Dark Side of the Moon je prostě skvělé album- takový soundtrack k životu...
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Emerson, Lake & Palmer / Tarkus
Nemám moc rád monumentální a často nabubřelý zvuk různých elektronických serepetiček na niž různí umělci exhibují dlouho a nesrozumitelně ale jsou takoví kteří se neztrácejí, nemotají a nesnaží se z nich vyloudit zvuky jak Marián Varga v Eufónii (ovšem nic proti němu- hluboce si jeho tvorby vážím). Ale Keith Emerson je skuečný mistr (hmm- pro vás asi nic nového) a Tarkus je podle mě jeho nejlepší album (skladba). Tady se neztrácím- od začátku je jasno, nikdo se zbytečně nepředvádí- nějaká ta zvuková bouře je tu snadno pochopitelná a přirozená. Nic by to ovšem nebylo bez Lakeova skvělého vokálu a Palmerových bïcích. To vše dohromady vytváří tak perfektně sehranou trojici že až někdy přchází sluch.
Ale Tarkus není jen ta 20 minutová skladba. Klimpr v Jeremy Bender a kostelní varhany v The Only Way dokazují že ELP to umí jakkoliv i když jejich tvorbu tak detailně neznám a třeba opěvované Obrázky z výstavy na živo mi rozhodně tak skvělé nepřipadají.
» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Tarkus
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer