Yes - Yessongs (1973)

Yes bola kapela, ktorá hrala košatú muziku a na všetko mala kopu času. Aj preto sa nemožno čudovať, že jej koncertný počin z roka 1973 – Yessongs – bol rovno trojalbum.

Zachytáva síce nahrávky z priebehu roka 1972, ale to je detail. Kapela vtedy odohrala turné k albumu Fragile (1971) a Close To The Edge (1972), pričom druhý menovaný je tu prítomný celý. Okrem toho dostanete aj veľkú porciu skladieb z albumu The Yes Album (1970). A to ešte stále nie je všetko, burácali kedysi dávno telešopingoví oblbovači, nuž si z nich vezmem príklad. V lete 1972 sa z kapely pobral fenomenálny bubeník Bill Bruford. Namieril si to do King Crimson. Kapela zvažovala, kto ho nahradí (horúci favorit bol Aynsley Dunbar, toho času od Franka Zappu), napokon si za biciu súpravu sadol Alan White z Plastic Ono Bandu. Repertoár sa musel naučiť za tri dni a potom absolvoval krst ohňom na turné. Ako si viedol? Úžasne, povedal by som. Tento album to dokazuje (a ešte je možné si porovnať obidvoch bubeníkov, keďže nahrávky s Brufordom sú tu tiež zahrnuté). Úprimne, neviem, či by som sa chcel učiť yesovskú muziku v takomto rozsahu za taký krátky čas. Vlastne, viem – nechcel!

Veľa sa popísalo o tom, že zvuk nie je z najlepších. Pravda, ale ani zďaleka nie je hrozný. Navyše, výkony muzikantov sú excelentné. Je podmanivé počúvať, ako im to všetkým hrá. A akú zložitú a pritom prirodzenú muziku produkujú. Nebudem sa ju pokúšať popisovať skladbu po skladbe, vypichnem len nejaké detaily. V Perpetual Change si White strihne sólo, Wakeman si pre zmenu do repertoáru kapely vpašoval svoju sólovú exhibíciu o šiestich ženách Henricha ôsmeho. Squire sa vyšantí v Long Distance Roundabout/The Fish (Schindleria Praematurus), no a počuť naživo Close To The Edge je zážitok. A ešte niečo! Výtvarnú podobu obalu má na svedomí osvedčený výtvarný mág Roger Dean. Odviedol geniálnu robotu.

Kapela si v tom čase užívala popularitu (albumy často končili na prvom mieste v rebríčkoch predajnosti), nuž aj album Yessongs išiel na dračku (7. miesto v rebríčku). Aj keby nešiel, nič by to nemenilo na skutočnosti, že ide o vynikajúcu nahrávku. Ako mi je yesovská muzika ťažko stráviteľná a mám voči nej viacero detských predsudkov (fakt mi dlho nebola po chuti, s výnimkou skladby I’ve Seen All Good People), tak musím uznať, že na pódiu sa do tej odťažitosti zamiešalo niečo vrúcne, ľudské, presvedčivé. Inými slovami, mám tento (troj)album rád. Veľmi. A čo vy?

P.S. Len pre úplnosť, o dva roky neskôr vyšlo video s rovnakým názvom, zachytilo vystúpenie v londýnskom Rainbow Theatre z decembra 1972.
reagovat

stargazer @ 04.12.2022 12:47:38
Kdysi jsem měl Yessongs na 2cd a kvalita zvuku byla tak příšerná, že jsem tohle album vůbec neposílal do uší. Ovšem dnes, po připomenutí Yessongs, jsem dal albu šanci na spotify a ta kvalita je úplně někde jinde. Nevím jestli je to díky spotify, nebo Bowers & Wilkins, nebo obojí dohromady, zvuk je stokrát lepší, než v devadesátkách na cd. Tehdá jsem měl kvalitní Sony.... a bez šance. Mimochodem, výkony všech jsou skvostné a Alan White za tři dny? Smekám.

hejkal @ 04.12.2022 17:02:26
Dnes sa mnohé "nedokonalé" zvukové počiny pomerne kvalitne upravujú. Napriek tomu si najviac cením zvuk originálnych vydaní, a teda aj CD pred remastrovaním. Yessongs určite nie sú o hi-fi zvuku, pre mňa, milovníka neučesaných koncertných záznamov sú však vítanou sondou do života artrockovej veličiny. Napokon, dobre vidno, že v štúdiu kapela málokedy odolá nasadaniu si skresľujúcej masky, ktorú na pódiu nosiť nemusí. A to si cením.

Yessongs-trojelpéčko, kterým kapela potvrdila svůj hvězdný status i živými nahrávkami.
Mne osobně tato vinylová kolekce zaujala hned po vydání.
Yes zde shrnuli to nejlepší ze svých tří předchozích alb, která skupinu dostala na vrchol zájmu a titul Close to the edge je zde zastoupen stoprocentně.

Live provedení je výborné včetně vložených improvizací, prostě hudební mňamka.

A důvod připomenutí další mé Desky desek ?

ad 1 čtyřicetpět let od vydání
ad 2 výborná koncertní deska
ad 3 konečně mám ten vinyl ve sbírce
reagovat

horyna @ 19.01.2018 07:20:27
Živáky nejsou mým živobytím, i když tento by za hřích určitě stál. Sotva stíhám vyposlechnout kvanta studiové muziky, kdybych k tomu měl připojit ještě přinejmenším dvě, tři desítky těch nej živáků historie, už bych se z té svojí poslechové kukaně vůbec nedostal. Je mi jasné že se o spousty zážitků připravím, ale... Je toho privel´a

bullb @ 19.01.2018 07:41:21
V čase vydania to bol pre mňa cenovo nedosiahnuteľný klenot. (Posluch len z pásky). Potom všetko prehlušil jazzrock. Skrúšene priznávam: Yes v najlepšej forme. Balů, ďakujem za pripomenutie. Už mi hrajú ...
Všimli ste si, že všetci basgitaristi "neprogrocku" hrajú ako Squire ?

Balů @ 19.01.2018 16:09:11
bullbe, také jsem ho tenkrát sjížděl na kotoučáku Tesla B100.

Ale co se týče jazzrocku, tak ten mne nepřeválcoval. Chodil jsem samozřejmě na koncerty Jazz Q - ještě s Padrůňkem a Joan Duggan, také Energit a Impuls a sháněl jejich alba.
Přesto v sedmdesátkách byly mé priority jasně dané zájmem o LedZepp, J. Tull,
Yes a K. Crimson. A občas také Zappa.

Z Jazzrocku mne více zaujal až Chick Corea a Weather Report.

Živák Yes zachycující skupinu na vrcholu jejich tvůrčí a umělecké formy. Live dvojalbum (ve své době vlastně trojalbum) už Yes asi stěží nějakým jiným koncertním albem překonají. V mysli věrných fanoušků je to modla, na kterou si nenechají sáhnout a ani já v tomto směru nejsem výjimkou. Vždyť nejde jen o samotnou hudbu prezentovanou snad všemi významnými a nezapomenutelnými skladbami z desek The Yes Album, Fragile a především Close To The Edge. Tohle kompaktní dílo je i pastva pro oči. Jeden z nejkrásnějších obalů, jaké kdy Roger Dean pro Yes vytvořil dává celému albu punc nevšednosti.
Ačkoliv nejde o celistvý záznam z jednoho vystoupení, ale o mix z několika koncertů, posluchač tuto skutečnost nijak nepozná. Naopak, díky neopakovatelné atmosféře záznamu je vtažen takříkajíc přímo do děje nebo spíše před pódium.
Těžko nějak vyzvedávat konkrétní skladby, protože vše je na svém místě a vše zní nesmírně autenticky. Snad jen zmínku o Squierově The Fish si neodpustím. To co Chris v téhle instrumentálce předvádí je neuvěřitelné a i po mnoha a mnoha letech, kdy si Yessongs opakovaně přehrávám, mi naskakují husí chlupy a dostavuje se ono příjemné mrazení. To ovšem platí o celém Yessongs.
Objektivní hodnocení? Nemá valný význam. Tohle je především srdcovka a silně emocionální záležitost.

reagovat

Zrovna tu někde na progboardu probíhá diskuze zda kupovat či pálit cd. Co se týká Yes tak si myslím že rozhodně kupovat. Proč taky? Ano- kvůli obalu- a konkrétně na tomto cd se mi malůvky Rogera Deana líbí nejvíc.
Ale to je jen obal- důležitější je obsah. Podle některých nejlepší živák- hmm- nemůžu posoudit protože jsem neslyšel všechny skvělé živáky. Ale Yes v nejlepším složení, v nejlepších letech- s nejlepším hudebním materiálem (sice zastupujím jen 3 alba-ale jaká!!!!)... to mluví za vše-prostě síla. Ani mi nevadí jak se podobá studiové provedení tomu živému- minimálně improvizace (snad jen natažená Long Distance Runaround- s famózním Stevem Howem v titulní roli). Spíš mě udivuje že tak složitou a rozmáchlou hudbu dokážou (dokázali) s takovou přesností,precisností a zároveň energií a odvazem zahrát.Je těžké vybrat nějakou nejlepší skladbu-protože opravdu celá tvorba Yes v letech 71- 73 nemá chybu a Rick Wakeman sólově jakbysmet- ten jeho výňatek z 6 žen tu docela sedí.
reagovat

PaloM @ 04.04.2008 17:55:53
Beriq, 3LP či 2CD je naozaj paráda, mám oboje. Nikto sa tu ale nezmienil, že bol natočený cca 74 minútový film z tohoto koncertu, ktorý každý fanúšik Yes MUSÍ vidieť. Možno to niekto má na videu z televízie. Ja som to chcel kúpiť v e-shope,
v jednom slovenskom to ponúkali za 1600 SK (??!).
A súvisí to s Tebou pripomenutou diskusiou: kúpiť či
páliť? Záznam i na dvd je s otrasným obrazom i zvukom, tak pre mňa je jednoznačná odpoveď (hádaj, aká).

hm... co napisat o klasike.

pre mna asi najlepsi live album yesu. tie neskor uz nemali ten smrnc.

pritom zvuk nic extra.

wakeman hra excerpts zo 6 zien na 2 minimoogoch a melotrone lepsie ako na studiovej platni. zaverecne alleluja z Handlovho Mesiasa na minimoogu je trosku gycove, ale ako solo je to uzasne. raz darmo - analogova technika vam vojde pod kozu, citite ju, ako vibruje. sample ostanu samplami - je to magnetak pustany cez klavesy.

druhe maximum ma wakeman vo Wurm (starship trooper) - jeho typicky besne minimoogove solo. wakeman v pocetnych interview vravi, ze dodnes zboznuje minimoog a je to citit.

co ostatni?

posluchac mam moznost porovnat bruforda a whita. pri vsetkej ucte k Alanovi - s brufordom odumrel kus autentickeho yesu. pomala stredna cast v Heart of the Sunrise - sama synkopa a triola. Howe vyhlasil, ze jedina vazna personalna strata v celej historii yesu bol prave bruford.

anderson - jeden z mala spevakov, ktoremu v 60-ke stale drzi hlas cisto. tu predsa citit jemnu mladicku zastretost v hlase, ktora dava typicky kolorit platniam yesu zo 70-tych rokov. ten jemny zavoj anderson pocnuc GFTO a Tormatom stratil.

zaver: pre mna klasika. citit tam vsetko - mladost, progresivny rock "on it's best" a zastaralu analogovu techniku , ktora nedovolila muzikantom svindlovat.
reagovat

PaloM @ 23.01.2008 14:16:43
Toto je vôbec môj najobľúbenejší koncert, historku získania 3LP, 2CD, DVD si odpustím, nemám k hudbe čo dodať, len k Wakemanovej ukážke 6 žien: ja som s tým bol sklamaný, lebo som počul najskôr štúdiovú platňu a tá ma viac zaujala. Najmä záver jeho sóla sa mi teraz zdá trochu "pompézne blbé", vtedy sa to však veľmi nosilo. Vďaka nemenovanej TV Nova veľmi skoro po páde komoušov sme mali možnosť konečne Yessongs vidieť doma v obývačke, a potom samozrejme n - krát na videu.

Tak tento album radim medzi 3 najlepsie zivaky vsetkych cias . Absolutne grandiozny vykon vo vsetkych skladbach . Ak by som takyto koncert zazil na vlastnej kozi , tak ma odnasaju nohami napred . Paradne spojenie studiovych verzii s brilantnou improvizaciou . Najuzasnejsia skladba : Yours Is No Disgrace - tak tato vec je peklo , z toho muzikantskeho nasadenia celej kapely beha mraz po tele a Howe tu hra ako desat gitaristov do kopy . Treba vlastnit za kazdych okolnosti .
reagovat

První živák Yes čerpá celkem logicky především z jejich tehdy aktuálního alba Close To The Edge a předcházejících Fragile a The Yes Album. Možná je škoda, že se zde neobjevují i nahrávky z prvních dvou alb. Navíc tu jsou dvě klávesová představení Ricka Wakemana - Firebird Suite (zpracování vážné hudby) a výňatky z jeho sólového alba. Kromě toho je zde i sólo Steva Howea (Mood For A Day). Těžištěm alba jsou ale skladby, v nichž hraje celá skupina. A vzhledem k tomu, že Yes jsou skvělí muzikanti, tak tyto koncertní verze v ničem nezaostávají za studiovými, ba naopak jsou někdy ještě lepší. To podle mě platí zejména o Heart Of The Sunrise, která je snad ještě skvostnější než na Fragile a Long Distance Runaround/The Fish, která je výrazně prodloužena a obsahuje hodně pěknou improvizaci a potom dechberoucí nástup Jona Andersona. Nejlepší skladbou na albu je ale podle mě čtrnáctiminutová verze Yours Is No Disgrace, ve které Steve Howe předvádí naprosto neuvěřitelný, velice rychlý, precizní a přitom stále smysluplný kytarový ohňostroj. Naopak trochu problém mám se Starship Trooper, kde se mi Würm zatím v žádné živé verzi nelíbil tolik jako na The Yes Album.
reagovat