Profil uživatele Deadmonkey
Recenze:
Godspeed You! Black Emperor / Lift Your Skinny Fists, Like Antennas To Heaven
| 2012-02-10 | Do určité míry podivné album této postrockové skupiny. Od začátku se na nás valí hudba, která si dává na čas, nikam se nežene a trochu dostáváme strach, že se jedná o další oldfieldovské "téma 1 - hlasitější téma 1 - téma 1 hrané více nástroji - téma 2 - ... - téma 1 a 2 hrané po sobě všemi nástroji - konec skladby", ale bohudík tomu tak není.
Jde o opravdu svěže znějící instrumentální album, do kterého v nečekaných chvílích zasahuje mluvené slovo (např. kázání doprovázené houslemi) nebo třeba country jako v posledné skladbě.
Pokud si toužíte oddechnout a poslechnout něco, co jste ještě neslyšeli, určitě zkuste toto album. Nejde o nic, co by otřáslo celým hudebním světem, ale mnoho příjemných chvil při poslechu určitě zažijete.
Dávám čtyři hvězdičky za některé originální nápady (především to kázání).
» ostatní recenze alba Godspeed You! Black Emperor - Lift Your Skinny Fists, Like Antennas To Heaven
» popis a diskografie skupiny Godspeed You! Black Emperor
Robert Balzar Trio / Overnight
| 2012-02-04 | Tuto skvělou skupinu jsem měl možnost slyšet v jednom jazzovém klubu v Praze. Čekal jsem cokoliv, ale rozhodně ne takový "nářez".
Jde o velmi moderní jazz, který moc nepřipomíná bopové evergreeny, spíš si při poslechu vzpomenu na jazzovou scénu New Yorku v 90. letech.
Album si drží neskutečnou dynamiku a okouzluje posluchače v každé skladbě. Ať už je to svižná Green Dolphin Street, melancholická Lady Behind the Windows nebo pohodová Ben-In-Jam.
Rozhodně doporučuju všem, kdo mají zájem o kvalitní hudbu a je jim jedno, že se nenachází zrovna v tom žánru, který nejvíce poslouchají.
Dal bych 3-4 hvězdičky, protože je toto CD přecejenom daleko od zaměření tohoto webu, ale přivřu oči ze dvou důvodů:
1/ Propagace je potřeba
2/ Ten koncert byl famózní a dokonce jsem s nimi po něm i mluvil. Budete-li někdy mít příležitost vidět tuto skupinu naživo, rozhodně neváhejte!
» ostatní recenze alba Robert Balzar Trio - Overnight
» popis a diskografie skupiny Robert Balzar Trio
Porcupine Tree / Anesthetize DVD
Toto DVD mě vlastně dostalo k celé tvorbě Porcupine Tree. Jedná se o perfektní (jak z hudebního, tak technického hlediska) záznam dvou částí jejich tvorby.
1/ Část I. - Fear of a Blank Planet
Zde skupina (+John Wesley) předvádí své tehdy poslední album v celé délce. Zážitek je ještě lepší než ten z poněkud chladné studiové verze. Vidíte na všechny hudebníky a každý tak může obdivovat, co chce: Harrisonovy úžasné bubnování, Wilsonovo sólování nebo nenápadnou basu Colina Edwina. Za skupinou se ve stylu Pink Floyd promítají atmosférická videa a celé dílo je velmi působivé.
Netroufám si říct, která sklabda vystupuje, všechny jsou skvělé!
2/ Část II. - Výběr
V této části vidíme průřez pozdější tvorbou Porcupine Tree. Překvapilo mě například Normal, kde Wilson předvádí, že i akustika patří do hard progu. Nasazenou laťku zde potvrzují snad všechny kousky, včetně těch, kde se představí podivná "svítící" kytara.
Podle mého názoru jde o jedno z nejlepších koncertních DVD, které kdy vznikly. Dát cokoliv menšího než 5 hvězdiček by bylo rouhání :)
» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Anesthetize DVD
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree
Harmonium / Harmonium
Imaginez
Qu'un Homme-musicien
Vienne voir si je suis vivant
Chargé par ses mille instruments
Y'en avait un pour moi, justement
__________________________
Překvapuje mě, že k tomuto klenotu zde nebyla napsána ani jedna recenze. Harmonium se poprvé ukazují svému posluchačstvu albem, které je více folkem než rockem (natožpak progem), ale i přes to se jedná o skvělou záležitost, kterou si oblíbí všichni fanoušci pozdějšího Si on avait...
Na první pohled nejvíce vyčnívá titulní skladba, která ukazuje typický rukopis Harmonia (vokály Serge Fioriho, bohatý akustický zvuk a dechová sekce), ale mým nejoblíbenějším kouskem je De la Chambre au Salon. Tato tklivá věc mně silně připomíná pozdější L'Heptade. 3,5* zaokrouhlené nahoru.
___________________________
Et moi je perds mon nom
Quand tu me dis non
Ché pu où je suis qui je suis
Et bien d'autres questions
Le temps redevient long
De la chambre au salon
» ostatní recenze alba Harmonium - Harmonium
» popis a diskografie skupiny Harmonium
Radiohead / The King of Limbs
| 2011-07-06 | Proč poslední dobou recenzuji pouze alba, která jsou na hranici progresivity v tom nejužším slovasmyslu? Právě proto. Sám jsem si dlouho myslel, že nejnovější "progresivní" skupiny jsou v podstatě jenom někým, kdo studoval hudbu velikánů (Yes, Genesis,...) a pak ji přetvořil do modernější podoby. Tento přístup mně moc neimponoval. Co je na tom progresivního? Není to spíš regrese? A proto jsem přivítal objev několika nových subjektů na hudební scéně. Mezi ně patří i Radiohead, polemika o jejich progresivitě se objeví téměř pokaždé, když jsou někde zmíněni.
O tom, jaký s nimi mám problém jsem psal i v ostatních recenzích, ale zde to uvedu na pravou míru: Vadí mně, že se z nich stal symbol dnešních intelektuálů. Když chce dnes někdo vypadat, že není hlupák a zároveň uvažuje nezávisle na předchozích generacích, tak si do svého profilu (většinou na Facebooku, Twitteru nebo podobně) napíše, že poslouchá Radiohead. Otázkou zůstává, do jaké míry je si toho samotná skupina vědoma a využívá toho. Nevím, netroufám si soudit, ale občas v jejich hudbě záblesky něčeho podobného cítím.
Teď už k albu. King of Limbs je jakýmsi podivným mixem ambientu, elektronické hudby a rocku. Středobodem skladeb nejsou úderné riffy, ale působivé zvukové scenérie. Nedovedu posoudit, do jaké míry jsou v tomto směru původní, protože elektronickou hudbu neposlouchám, ale musím říct, že tato směs funguje velmi dobře. Radiohead zde vytváří opravdu hutnou atmosféru, která může být depresivní, inspirativní, nebo všechno zároveň.
Proto vřele doporučuji poslech. Vím, že to pro nikoho nebude lehké, já sám jsem se tomuto albu zuby nehty bránil, seč jsem mohl. Po kapitulaci jsem však zjistil, že jsem se bránil zbytečně. Nejede sice o žádnou revoluci, ale jako 38 minutová "rozšiřovačka obzorů" tato deska poslouží dokonale.
» ostatní recenze alba Radiohead - The King of Limbs
» popis a diskografie skupiny Radiohead
Davis, Miles / Kind of Blue
Nejsem žádným velkým fanouškem jazzu, a dokonce ani jazzrocku. Nic proti němu nemám, ale mám dojem, že si jej můžu nechat na později. Když se však čas od času do jazzových vod vydám, nestačím se divit. Milese Davise a Bitches Brew jsem znal dlouho, ale ještě lépe jsem se s ním seznámil po koncertě českého jazzového uskupení Robert Balzar Trio, na kterém jsem si koupil CD Seven Steps to Heaven. Docela mě zaujalo a pátral jsem dál. A díky tomu jsem narazil na Kind of Blue.
Je to jedno z těch alb, které svou uhrančivostí rozpustí i ledovec. Už od prvních tónů skladby So What cítíte, jak vámi prostupuje zvláštní melancholický pocit, který umí zprostředkovat jen černí jazzmani. Zajímavé je také to, že je jaksi nejazzové. Je zde patrný výraznější řád, než u jiných jazzových nahrávek, čímž se z Kind of Blue stává ideální cd pro zasvěcení jazzového laika, navyklého na riffy elektrických kytar a jednodušší kompoziční struktury.
Doporučil bych to každému, kdo má rád kvalitní hudbu. Klasika se snaží život pochopit, rock změnit a jazz jej popisuje takový, jaký je.
» ostatní recenze alba Davis, Miles - Kind of Blue
» popis a diskografie skupiny Davis, Miles
Radiohead / Kid A
Další z podivných alb britských Radiohead alias majáku v hudební temnotě dnešních dní.
Popularita, kterou získali po úspěchu Ok Computeru je postavila před klasický problém skupin jako Pink Floyd, Genesis nebo i Nirvana. Co dál? Pink Floyd pokračovali v podobném duchu, pouze se přiklonili k introvertnějším tématům. Genesis pozměnili formu a vydali působivou osobní zpověď Petera Gabriela, kterou dodnes považuji za to nejlepší, co jsem kdy z progu slyšel.
Radiohead udělali něco jiného, ale přitom stejného. Předchozí album bylo plné hymnického rocku, jeho následovník je však podivnou směsí rocku a ambientu, příklon k introverzi se však objevuje také. Album Kid A tak pro mě bylo ještě větším oříškem, než OkC. Vlastně pořád je.
Album začíná hypnotickou Everything in Its Right Place, která dává tušit, že nepůjde o nic obyčejného. National Anthem pak silně připomíná Milese Davide a jeho Bitches Brew. How to Disappear Completely je úžasně emotivním ambientrockovým crescendem. Idioteque se pak trochu vrací k OkC.
Psát o tom nemá smysl, je nutné to slyšet. Já sám jsem velkým fanouškem hudby 70. let a nikdy bych netušil, že se mně budou líbit i takovéto novinky. Ale Kid A se mně celkem líbí. Není však třeba dodávat, že Lamb nesahá ani po kotníky. Trochu mně také vadí, že z toho občas čiší trocha snobství.
I přesto 65 hvězdiček a důrazné doporučení!
» ostatní recenze alba Radiohead - Kid A
» popis a diskografie skupiny Radiohead
Radiohead / Ok Computer
Moje guilty pleasure, stejně jako celí Radiohead.
O prog jde téměř s jistotou. Co jiného naplňuje jeho definici, než toto album, které je i přesto, že vzniklo v roce 1997 a má ho na svědomí skupina vycházející z grunge a britpopu, tak moc originální? Od srovnání s Pink Floyd bych se držel dál, protože to je pořád ještě jiná liga, ale v "současných" podmínkách je to stále bomba nejvyšší kvality.
Líbí se mně většina skladeb od úderného Airbagu a schizofrenního Paranoid Android přes neskutečně depresivní Exit Music (For a Film) a hitovku Karma Police po "feťácky-sebevraždenou" No Surprises a závěrečnou The Tourist.
Dávám 5 hvězdiček a ignoruju to, že se z Radiohead časem stala těžká snobárna a to, jaké udělali divadýlko kolem posledního alba (ekologické stopy atp.)
» ostatní recenze alba Radiohead - Ok Computer
» popis a diskografie skupiny Radiohead
Porcupine Tree / Fear Of A Blank Planet
Toto album a Porucupine Tree obecně jsou pro mě docela oříšek. Oceňuju jejich snahu tvořit inteligentní hudbu, ale pořád se nemůžu zbavit dojmu, že spíš než o geniální hudebníky, jde o geniální vykrádače. Nevím...
Fear Of A Blank Planet je dost zajímavý. Dalo by se říct, že je "o teenagerech" ale rozhodně jim není určené. Titulní skladba je perfektní vypalovačka se zajímavým riffem. Ještě lepší verze je na DVD Anesthetize.
17timinutová Anesthetize má pak hodně zajímavé momenty (např. ten zvláštní motiv po jednom z refrénů, který zvláštně kombinuje dnešní pop s grunge a kdovíčímještě).
Sentimental je... sentimentální. Celá skladba má díky klávesám takové nestálé vyznění.
Zbylé se pak nesou dál v podobném stylu.
Vyzdvihl bych Wilsona, ale především G. Harrisona, jehož práce za bicími je skvělá.
Mistrovské dílo to není, je to něco mezi 3 a 4 hvězdičkami. Zaokrouhlím nahoru.
» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Fear Of A Blank Planet
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree
Bacamarte / Depois do Fim
Velice zajímavé album z Brazílie. Představte si hispánského Steva Hacketta a Iana Andersona, jak hrají s charismatickou Brazilkou - přesně takové toto album je.
Všechny skladby jsou povedené a každá připomene jinou evropskou skupinu, zatímco ale neztrácí vlastní osobitost. V úvodní UFO slyším Genesis, ve druhé zase Jethro Tull atd. Škoda jenom, že neumím portugalsky abych posoudil texty.
Celkově to bude za 4 hvězdičky, protože přecijen nepřináší nic až tak nového jako jejich kolegové z našeho kontinentu.
P.S. Povšimněte si roku vydání.
» ostatní recenze alba Bacamarte - Depois do Fim
» popis a diskografie skupiny Bacamarte
Los Jaivas / Alturas de Machu Picchu
Malý folkrockový klenot. Chilští Los Jaivas zde povedeně mísí prvky typicky jihoamerického folku a evropského prog rocku. Toto album je odpovědí všem, kdo se kdy ptali, jak by to znělo, kdyby Inkové vzali do ruky elektrické kytary. Texty jsou převzaty z básní Pabla Nerudy, chilského národního hrdiny, a jsou zpívány trochu pateticky, to ale ani moc nevadí.
Nejlepší je La Poderosa Muerte - el. kytara + tradiční andské nástroje zní skvěle, ostatně jako na celé desce.
V intencích prog rocku 4 hvězdičky, ale za originalitu by si zasloužili i víc.
» ostatní recenze alba Los Jaivas - Alturas de Machu Picchu
» popis a diskografie skupiny Los Jaivas
Harmonium / Si on avait besoin d'une cinquième saison
Původně jsem si to chtěl odpustit, ale nakonec jsem se rozhodl, že to napíšu: To, že jsem objevil toto album jenom dokazuje, jak velkým přínosem pro mě Progboard a Progarchives jsou a opravdu jim za to děkuji! Teď ale k samotnému albu.
Je to dílo velmi jemné a velmi francouzské povahy (ačkoliv původem kanadské). Ta francouzská poetika a obecně specifika francouzské hudby z něj dělají něco výjiměčného. Upřímně si nedokážu představit, že by takové album vytvořili Angličané nebo (nedejbože) Američané nebo Němci. Je to prostě estetické cítění obyvatel Francie, které z alba Si On Avait Besoin d'Une Cinquieme Saison dělají nádherný lyrický kus.
Někteří lidé si stěžují na přílišnou jemnost, ale já osobně nějakou absenci dynamiky nepociťuji. Všechny skladby jsou jedním slovem krásné. Nefalšovaná krása z nich prostě čiší a nebojím se říct, že by jim bicí a elektrická kytara uškodily.
Cesta tímto albem začíná skladbou Vert (="Zelená"), která výborným způsobem předznamenává náladu následujících minut. Skvostná je jak kompozice skladby, tak fantastické dechové nástroje (to platí pro celé CD) a i harmonicky je skladba velmi zajímavá. Hned v úvodu jsou pro zajímavost akordy v tomto pořadí: Em - G6 -F#m - B7 - Em. Akordy to nejsou nijak komplikované, zato jsou velmi účinně použité.
Pokračujeme kolem skladby Dixie, která mě na první poslech moc nenadchla. Po dalších jsem si však uvědomil jaká síla se schovává za zdánlivě přemrštěně "radostnou" náladou.
Následuje má asi nejoblíbenější skladba Depuis l'Automne, která je prostě skvělá. Není jí co vytknout. Je velmi působivá a krásně z ní sálá instrumentální mistrovstí skupiny.
Po Podzimu přichází Zima v podobě chladné a smutné skladby En Pleine Face. Zde bych chtěl vyzvednout především ten akordeon.
A teď Magnum Opus - Histoire Sans Paroles. Nejprogresivnější skladba alba. Krásná, imaginativní, žádné vycpávky. Tak to má vypadat.
Po poslechu tohoto alba jsem si uvědomil, že právě toto je to co mně na progu chybělo (ačkoliv je prog nepřesné označení. Přesnější byl možná Akustický art rock nebo něco podobného.). Dojem z tohoto alba, je něčím, co vnímavého posluchače nechá s němým úžasem sedět a vychutnávat krásu tohoto alba. Protipólu k heavy metalu a všemu tvrdému.
Závěrem poučení: Nikdy neodsuzujte hudbu, která na první pohled působí měkce a kýčovitě, mohlo by se vám také stát, že přijdete o takový klenot jakým je toto dílo. Smekám, Harmonium!
» ostatní recenze alba Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison
» popis a diskografie skupiny Harmonium
Genesis / The Lamb Lies Down on Broadway
Pod mýma bosýma nohama je jehněčí vlna
Vlna je jemná a teplá
- vydává nějaký druh tepla
Ještěr spěchá do plamene, jen aby byl zničen.
Imaginární stvoření, jsou při narození zachycována na celuloidu.
Blechy lpí na zlatém rouně,
doufaje, že naleznou mír.
Každá myšlenka a gesto jsou zachyceny na celuloidu.
Není skrytí v mé paměti.
Není žadné místo, jemuž by se dalo vyhnout.
"Zdi jsou vymalovány rudým okrem a označeny zvláštním znamením, některá vypadají jako střed terče, jiná jako ptáci a lodě. Dále dolů v chodbě, vidí nějaké lidi, všechny na kolenou. Se vzydechy a nářky se usilovně, pomalu a v mrtvolném průvodu přesunují směrem k dřevěným dveřím na konci chodby. Rael zrychlí, mluví s nimi."
Plazící se stvoření pokrývají podlahu okrově rudé chodby
Na druhý pohled vidím, že jsou živější než dřív.
Posunují se časem směrem k těžkým dřevěným dveřím na konci chodby
Tam kde oko jehly mrká a zavírá se před chudáky.
Slyš volání tvorů plazících se po koberci:
Musíme dovnitř abychom se dostali ven
Musíme dovnitř abychom se dostali ven
Musíme dovnitř abychom se dostali ven.
Ve tvářích které vidím je pouze jediný směr.
Směr nahoru ke stropu, kde se říká, že leží Místnost
Tak jako les bojuje o sluneční svit, který se usazuje v každém stromě,
i oni jsou vytahováni magnetem a věří že jsou volní.
Slyš volání tvorů plazících se po koberci:
Musíme dovnitř abychom se dostali ven
Musíme dovnitř abychom se dostali ven
Musíme dovnitř abychom se dostali ven.
Superman vlídných mravů je držen v kryptonitu
A moudré a pošetilé panny se hihňají a jejich těla září.
Za dveřmi je dožínková hostina zalitá světlem svíček
A točité schodiště, jehož spirála mizí v nedohlednu
Slyš volání tvorů plazících se po koberci:
Musíme dovnitř abychom se dostali ven
Musíme dovnitř abychom se dostali ven
Musíme dovnitř abychom se dostali ven.
Porcelánový manekýn s rozbitou kůží se obává útoku.
Dychtivá lůza pozvedá své džbány - nesou si všechny své nedostatky.
Kapalina, která prosakovala skrz trhliny ztuhla.
A ryba zabrala na udici
Slyš volání tvorů plazících se po koberci:
Musíme dovnitř abychom se dostali ven
Musíme dovnitř abychom se dostali ven
Musíme dovnitř abychom se dostali ven.
-----
Naprosto strhující album. Nejlepší album Genesis, co do množství emocí naložených do hudby. Pustit si celé Lamb v jednom kuse působí jako psychoterapie.
» ostatní recenze alba Genesis - The Lamb Lies Down on Broadway
» popis a diskografie skupiny Genesis
Genesis / Wind & Wuthering
"Na rozeklané stěně jeho spočíval roztažen jakýsi temný předmět
nepravidelných tvarův. Když spěchali jsme k němu, obrysy nejasné
nabyly určitého tvaru.
Byl to muž, ležící tváří k zemi, s hlavou ohnutou pod tělo v
strašlivém úhlu, ramena vyboulená a tělo přehnuté a semknuté,
jakoby byl chtěl právě učiniti kotrmelec. Tak pitvorná byla poloha
jeho těla, že nemohl jsem si pro okamžik uvědomiti, že se stenem
oním odlétla zároveň duše jeho. Ani šepot, ani šelest nejmenší
neozývaly se již z postavy, nad níž jsme se sehnuli.
(...)A záblesk ten padl však na více ještě, což schvátilo srdce naše
bolestí a skorém mdlobou, i na tělo – sira Jindřicha Baskervilla."
K poslechu tohoto alba jsem přistupoval velmi opatrně, protože jsem měl v živé paměti zklamání z Trick of the Tail. Představa, že Collinsův (?a možná i Banksův?) přístup ZAVRAŽDÍ další příležitost k návratu k art rocku tak, jak ho známe z Gabrielovy ery, mě děsila víc, než VYTÍ jistého slavného psa bojového plemene.
Díkybohu, nestalo se, k další vraždě nedošlo a můžu směle konstatovat, že Hackett zakončil své působení v Genesis velmi důstojně.
Na samotném albu se mě nejvíc libí jeho atmosféra. Nevím čím to je způsobeno, mým skromným tipem je, že si Banks koupil jiné klávesy. Touto dobou si asi říkáte, proč jsem na začátku citoval sira A. C. Doyla, vysvětlení je jednoduché - od začátku do konce mám při poslechu pocit, že Genesis stojí po kotníky v anglických bažinách a zahalení v anglické mlze předou své jemné melodické linky. Proč zrovna Pes? Protože přesně na něj jsem si vzpomněl při prvním poslechu otevíračky. Banksovy hutné klávesy startují toto album velmi atmosferickým a sugestivním způsobem.
Z vřesovišť se přesouváme k biblickému příběhu - nejlepší skladbě z alba. Nevím co si Collins udělal s hlasivkami, ale takto to má vypadat! Jde tam cítit jistá úlisnost ale velmi, velmi vkusná. A to solo uprostřed mě navíc prostě dostává.
Po trochu popovější trojce následuje vyrovnaná sbírka skladeb, zakončená skvělou Afterglow.
Sbírka je to vskutku pětihvezdičková.
Závěrem musím poznamenat, že si to u mě Phil spravil a Trick je mu odpuštěn. Doufám že mě takto potěšíš i u dalších alb, Phile!
» ostatní recenze alba Genesis - Wind & Wuthering
» popis a diskografie skupiny Genesis
King Crimson / Discipline
Na počátku 80. let došlo v King Crimson k dalšímu z Frippových pověstných manévrů. Kvalita "nováčků" je však vynikající, což opět dokazuje, že má Fripp opravdu štastnou ruku při výběru nových kolegů.
Hudba se však s novými hudebníky a s příchodem nové éry dost změnila, posunula se směrem k osmdesátkám. Nebyl to ovšem posun k popové uhlazenosti, jako spíš posun v oblasti experimentální a instrumentální.
Při poslechu zaujme hned první věc - Elephant Talk s výborně do praxe uvedenou technikou aliterace. Povedená je i zvláštně pulzující basa, Brufordovy bicí a občasné zvířecí, nicméně vkusně umístěné, zvuky uprostřed skladby.
Dalším klenotem je melancholická Matte Kudasai, v níž Belew dokázal, že umí opravdu výborně zpívat.
Za vrchol a nejlepší skladbu považuji hypnotizující Discipline, ve které Fripp s Belewem (?) strhujícím způsobem rozvíjí motiv z úvodu. Skladba přesvědčivě ukazuje Frippa jako kytarového virtuosa.
Na závěr: Doba se změnila a stejně tak i Crimsoni, vývoj se však podařil se zachováním důstojnosti a předchozí úrovně, což se jen tak nevidí. Pánové Fripp, Belew, Bruford a Levin, zde naplnili podstatu progresivního rocku do poslední kapky. S 80s tedy přišla progrese, nikoliv regrese. A tak to má být.
» ostatní recenze alba King Crimson - Discipline
» popis a diskografie skupiny King Crimson
Genesis / Foxtrot
Dlouho trvalo než jsem se odvážil toto album recenzovat. Je totiž těžké psát o albu o kterém 1/ bylo už mnoho řečeno a za 2/ každý tady víme, že to je to nejlepší co nám Genesis za svou kariéru nabídli. Neříkám, že ostatní alba neměli něco do sebe (měli, a kolik!), ale toto album je pro mě zvláštní tím, že patří mezi tu vyjímečnou skupinu alb, u kterých, se s každým tónem, s každou geniální harmoniíí, každým Hackettovým solem a každou Banksovou komplexní klávesovou linkou, dostavuje nefalšovaný art rockový orgasmus :)
(do té skupiny patří samozřejmě všechna art-rock-Genesis alba, ale zde je to takové nejintenzivnější i proto, že zde není jediné slabé místo, nebo "slepá" instrumentálka)
Toliko na úvod, teď k jednotlivým skladbám:
Watcher of the skies - nádherná otevíračka. Rytmicky i harmonicky velmi zajímavá. Album se otevírá klasickou Genesisovinou :)
Time Table - "jednoduchá skladbička" s vynikajícím Banksovým klavírem.
Get Em Out By Friday - první vrchol. Taková předzvest Selling England. Naprosto úchvatné je tady sledovat, jak Gabriel hraje jednotlivé postavy. Výborně vymyšlená pasáž "posunu v čase".
Can-Utility and the Coastliners - mellotronový hymnus. Opět nádherné harmonie a kombinace prvků klasické hudby s rockem.
Horizons - virtosní vystoupení Steva Hacketta. Procítěná a promyšlená.
Suppers Ready - vrchol alba. Naprosté hráčské mistrovství. Nejoblíbenější pasáže: Willow farm, Apocalypse in 9/8, ale i zbytek je geniálnímobrazem schopností členů Genesis. 23 minut a ani jediný prázdný moment.
Na závěr snad jen podobné doporučení jako u mé recenze Dark Side of the Moon - kdo ještě neslyšel, okamžitě napravit! :)
» ostatní recenze alba Genesis - Foxtrot
» popis a diskografie skupiny Genesis
Jethro Tull / Thick as a Brick
Podle mého názoru nejlepší album od Jethro Tull. Progresivita se zde snoubí s tullovským hard-folko-rockovým soundem a vytváří vynikající ukázku schopností pánů Andersona a spol. Ianova flétna je naprosto revoluční (ostatně jako kdekoliv jinde u Jethro Tull).
Nerozumím akorát tomu, proč Anderson "cihlu" při téměř každé příležitosti shazuje. Na koncertě ve Slavkově ho degradoval na parodii ELP a Yes. Na DVD Living with the Past ho zase označil za nudné. Nevim no, humor v hudbě mě samozřejmě nevadí, ale toto album podle mého určitě není nějaká parodie a už vůbec není nudné. Spíš to bude taková póza.
Každopádně to ale nic nemění na tom, že tehdá ve Slavkově to celí Jethro Tull včetně excelentního Iana a Barrea, i po 35 letech, zahráli naprosto výborně.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Thick as a Brick
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Alan Parsons Project, The / Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe
Naprosto nádherné debutové album Alana Parsonse a spol. . Symfonický prog ve své snad nejlepší formě. Všechny skladby jsou výborné a zapadají do koncepce. Vyčnívají 3 - Havran, Cask of Amontillado (taky na konci slyšíte Money? :) ) a samozřejmě Zánik domu Usherů.
» ostatní recenze alba Alan Parsons Project, The - Tales of Mystery and Imagination - Edgar Allan Poe
» popis a diskografie skupiny Alan Parsons Project, The
Roxy Music / Roxy Music
Naprosto úchvatná deska. Dostal jsem se k ní (a celkově k Roxy Music) přes jeden dokument na BBC. Mluvili tam o Bryanu Ferrym a krátce pustili Remake-Remodel. Po několika tónech jsem zůstal v němém úžasu. Záznam jsem si pozděj od někoho sehnal. Jeho shlédnutí mě přineslo nový hudební objev.
Při už zmíněné skladbě jsou naprosto úchvatné výkony všech tehdejších členů Roxy Music. Ferryho naříkavý vokál, Manzarenova kytara (víte mimochodem, že to je ten stejný člověk co na Live in Gdańsk s Gilmourem? :)), vynikající Mackay a jeho dechové nástroje a... hrdina celého vystoupení: Brian Eno za mlada :) Na tom záznamu je nalíčený a navlečený do "něčeho". Vypadá jak nějaká oživlá, hudebně nadaná mrtvola. Ale jak nadaná! Jeho až avantgardní syntetizátory, nejenom že neruší jak mají občas ve zvyku třeba u Faust nebo podobných, ale výborně podtrhují atmosféru a jsou pro celkový sound nepostradatelné.
Celé album stručně vystihuje jedno slovo: Energie. Roxy Music podávají svůj osobitý art-glam-avantgarde rockový výkon s takovým zápalem že to posluchače naprosto odrovná.
» ostatní recenze alba Roxy Music - Roxy Music
» popis a diskografie skupiny Roxy Music
Bowie, David / The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars
Bowie je všestranně nadaný člověk. Toto album dokazuje že je mimojiné i vynikající hudebník. Kdo by čekal progresivní kompozice popř. brilantní instrumentální plochy by se na tomto albu nedočkal, ale Bowie dokáže psát s takovou elegancí, že mě do hudby vždy vtáhne.
Kdybych měl ale hodnotit jednotlivé skladby dal bych za první cca polovinu 4,5* za druhou 3,5* - celkem ale takových lepších 4,5* protože to pro mě přecejenom plní spíš definici čtyř než pěti hvězdiček.
» ostatní recenze alba Bowie, David - The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars
» popis a diskografie skupiny Bowie, David