Profil uživatele Titan
Recenze:
Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave to Each Other
| 2015-04-01 | Po debutu, kde se kapela ještě hledala je toto první opravdové Van Der Graafovské album. Temné, plné mystických a zlověstných textů.
Darkness - Začíná tu fičením vítru a ozve se dunivá podmanivá basa. Peter začne zpívat a saxofon převezme otěže jako hlavní nástroj. Má to drive, je takový hnací motor, že u toho musím podupovat. Velmi povedený otvírák, nikdy mě to neomrzí.
Refugees - taková milá, jemná písnička. Peter zpívá líbezným hláskem. Flétna do toho podbarvuje atmosféru. Přidají se jak bicí a klávesy. Tady i odpůrci Hammillova "krákorání" nemůžou nic namítnout, protože zpívá dost jemně :-) Zakončí se to zpětnými vokály, zní to jako happy end.
White Hammer - nežná písnička skončila a nastupuje větší tvrďák. Peter začne zpívat o čarodějnicích v 15.století. Při pasáži to kill all...dlouhé tony varhan (naskakují mrazíky), latinské výrazy, pak se pasáž zopakuje a přidá se saxík. Trubka je tu taky zajímavá. Saxíkové soličko a začnou varhany zlověstně dunit a je cítit, že se neblíží nic nevinného. V čase 6:27 začnou burácet varhany, zlověstně se přidá saxofon, zvyšuje to na gradaci, že by to za chvíli i utrhlo uši. Parádní extáze na závěr.
Whatever have Robert said - tady se mi líbí jak se zapojí kytara, elektrika soluje, doprovází akustika. Přechází to od mezi jemnými pasážemi po svižnější. Do toho Peter zpívá se "sbory". Po 3 minutách to jakoby ztichne, varhany si jemně pohrávají, rozjede se kytarové solo. Přidají se bicí a navazuje počáteční motiv. Miluju tady ty pasáže s akustikou a Peterův zpěv a pak najednou bum a začne bouře a opět sklouzne do klídku.
Out Of my book - moc přijemná, nežné flétny, jemný zpěv, melodické, podle mě ještě jemnější než Refugees. Doprovodná akustika, varhany, nádhera. Líbí se mi jak Peter zpívá melodicky s flétnou.
After the flood - Hutné varhany začnou zajímavý riff, akustika a Peterův zpěv. V čase 1:40 The Water - zase ty dlouhé varhanní tony - opět jde z toho mráz po zádech. Pak Peter i zvýší hlas, přidává to na atmosféře. This is the ending, skvělá akustická kytara. Opět ty dunivé varhany a saxofon. Do toho flétna rytmicky. Po 5 minutách se to rozjede v pořádnou jízdu a v čase 7:00 se rozjede akustika s výraznou basou. Peter začne zpívat efektem, že mu opravdu věřím, že se topí až po krk. Zakončí se to počátečním motivem s podporou elektrické kytary.
Bonus:
The Boat of million of years - tohle jsem slyšel poprvé až v remasteru před půl rokem. Nezklamalo, moc se mi to líbí, dunivá basa, tichý saxofon, varhany. Zní to dost tajemně, temně, zkrátka VanDerGraafovsky. Divím se, že to nebylo na albu už původně. Na to, že to má necelé 4 minuty tak je zajímavé co do toho vtěsnali.
Celkově shrnuto toto považuji asi za mé úplně nejoblíbenější album od VDGG. Je takové nejvíc ryzí, nejvíc typické. Hodně bych tu vyzdvihnul basu, Potterův styl mi sedí. Velká škoda, že opustil kapelu, protože i přes skvělé další desky tam ta basa chybí. Přeci jen, pedály Hugha Bantona ten výrazny hutný sound zkrátka nenahradí.
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave to Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
IQ / The Road of Bones
Nastoupil opět nový klávesák, tentokrát Neil Durant. A tady mám dojem, že IQ opravdu vybrali velmi dobře. IQ nejen, že nadělili nové album, oni dokonce udělali ještě bonus disc, což v podstatě beru jako dvojalbum !
From The Outside In - Otvírák, který se s ničím nemaže, rovnou nastartuje drsnější tempo. Kytara běsní, klávesy podporují, chorály jedou. Jakoby se Peterův zpěv zlepšoval s přibývajícím věkem. Klidná pasáž po 4 minutách, efekt přes klávesy co zní jako akustická kytara. Chorály, Peter naříká, bubny gradují. Zajímavé, že tato skladba není tak melodická jak je u IQ zvykem, ale je parádní, mystická, tvrdá, temná.
Road of Bones - ústřední stejnojmenná jako album. Začíná ponurým klavírem, jednotvárnými klávesy, efekty jako by se vznášeli duchové. Peter se skoro nenávidí, ale jen skoro. Začne dunící basa, připojí se xylofon (novinka u IQ). Stále to graduje a začne mráz po zádech ve formě refrénu, "the shadow cross my face" s klávesami a xylofonem. Do 5:50 to jede v pomalém tempu a pak se to rozjede do kytarové extáze s klávesami a chorály, běsnícími bubny. Peter zpívá hodně procítěně. Celé to zase zakončí úvodní motiv.
Without Walls - tak tohle je asi nejlepší dlouhá skladba od IQ. Ten začátek, to je nádhera, klavír si plyne a do toho klávesy, Peter zlehounka zpívá. Klavír odpovídá melodiemi, že z toho jde mráz po zádech. 19 minut uteče velmi rychle. Po 3 minutách nastoupí pomalejší tvrdší pasáž s dominující kytarou. Styl podobný Seventh House. Nastoupí ve 4:30 refrén "Until Now" - Without walls. Chorály postupují, refrén nastupuje po druhé. Nádherný přechod vždy do pasáže "Now". Klávesové solíčko. Zpomalí to při down, down down, dlouhé klávesové tony, zní to jako kdybych byl v domě duchů. Klávesy zní jak z Eloy. Kytara akustická, kňouravá elektrická. Peter zpívá, že nemůže jít ven, že nezná důvod. Ta kytara kňourá stylem 60.let. Nastupují tvrdší pasáže a závěr navazuje na počáteční motiv. Paráda !
Ocean - příjemná balada, cinkání, naléhání Petera, zní to trochu jako Marillion. Dává to opravdu dojem, že si to pluje oceánem v klidu a pohodě, až to budí dojem zamilovaný písničky. Občas to přejde do tvrdší pasáže, aby se neřeklo, že se to bude hrát někde na diskotéce při ploužáku :)
Until The End - temný nástup ponurých kláves, kytara znějící skoro jak banjo. Ponurost pokračuje, ale pak to vygraduje a výrazně přitvrdí. Zní to jako kdyby přišel Martin Orford si zahrát zase s kapelou. A ten závěr, nádhera, osamocený klavír, zpívá jen Peter. Tam úplně slyším solového Petera Gabriela.
Bonus Disc (jakoby disk 2):
Knucklehead - asi nejtvrdší skladba IQ vůbec. Začíná nevinně, akustikou, že Peter nemůže jít ven. Pak začnou mohutně burácet bubny. V čase 4:40 začne pohroma, kytara a bicí burácí, melotron v extázi podporuje burácení a Peter do toho zpívá refrén. Má to drive, a to pořádný. A pak zase po lehounku to přejde do klidu, aby se to pak zase vrátilo do nejtvrdší extáze. Tohle bych od IQ nečekal, ale zvládli to bravurně.
1312 Overture - začíná to jako nástup nějakého představení. Vystřídá to rychle kytara, melotron, a zvláštní klávesový efekt, který zní jakoby se něco valilo rourou. Tohle je bez zpěvu. Pro někoho to může být nudnější, ale mě to se to líbí, jsou tam pěkné pasáže.
Constellations - dle fanoušků i vč. mě, tohle mohlo být na prvním disku. I když, ono je to asi jedno, když to hodnotím jako celek. Chorály nastupují, bubny probublávají, jakoby se čekalo na nástup. Přejde to do klávesového motivu, kde začne opět zpěv. Po 5 minutách začne zajímavě "kuňkat" kytara, nastupuje klávesové solíčko. V 6.minutě začne nádherné kytarové solo. Mike zkrátká umí. 6:50 - zní to jako kdybych se octl někde v ráji, příjemná melodie, ptáci zpívají, Peter jemně prozpěvuje. Jako kdyby nebyly starosti. Pak to zase skočí do tvrdší pasáže a opět skvělá kytara Mika Holmse v čase 9:10. When memory fails.
Fall and Rise - vzestup a pád. Jako vítr duní klávesy, velmi výrazná melodická basa a zapojí se zvuk, co zní jako vydrnkávající banjo (nejspíš efekt z kláves). Peter zpívá do větrných kláves. Basa se nenechala ošidit a stále si bručí melodický motiv. Zní to trochu smutně, ale krásně. Ve 2:12 je to opravdu temná pasáž s akustickou kytarou. Peter zpívá jakoby bylo vše ztraceno, nic už nemůže být jako dříve. Pak se to vrátí zase do úvodních motivů s klávesovým solem.
Ten Millions Demons - opět ten efekt kláves co zní jako duchové z hororu. Dunivá basa, Peterův zpěv má zvláštní zvukový efekt, dávající nám informaci o 10 milionech duchů gradující do refrénu. Where is my dream town now. IQ to asi museli hrát někde na hřbitově :) Zvukový efekt hlasu zní jako moderní song. Kytara burácí, motiv pokračuje až do konce.
Hardcore - poslední skladba. Opět burácivá kytara, echo klávesy, Peter naříká. Klidná pasáž, že je vše v pořádku a najednou opět bouřlivá tvrdší. 3:40 to přepne úplně do jiného stylu, nádherné cinkání, klávesy, opět takový smutný, utěšující motiv. Jakoby to nemělo východisko a vše bylo ztraceno. Přidají se bicí a klávesy v čase 6:45 vysokými tony podporují dramatičnost okamžiku. Kytara a chorály vedou dál tuto smutnou písničku. Basa pobrukává, že tady prostě optimismus nečekejte. Pak kňourá i kytara. Asi nejsmutnější písnička od IQ, ale moc povedená. Kytara tu zní trochu jak od Hacketta. Smutný klavír a akustika zakončí toto album.
Kdo by to byl čekal ? IQ se tomu postavili čelem a i přes personální změny v kapele zůstalo to jádro Nicholls - Holmes. A Neil Durant ? Smekám, jsem váš nový fanoušek. Toto album zní jinak než předchozí alba IQ, je jiné, ale přitom neztrácí na kvalitě, ba naopak. Možná bych si troufal říct, že je to zatím vrchol IQ a to znám celou jejich studiovou diskografii. Chvíli to zabralo než jsem do toho pronikl. Je to podle mě nejsložitější deska jako vydali, potřebuje více poslechů. Začal jsem zjišťovat další a další motivy, a začalo se to dávat dohromady. Na poprvé když jsem si to pouštěl, myslel jsem si, že se IQ zbláznili, že to bude propadák. Líbily se mi akorát ústřední a Ocean. A stačilo si to párkrát poslechnout a rázem to vystřelilo na pomyslný trůn. IQ na rozdíl od většiny jiných kapel zrají jako víno, oni se nezhoršují, oni se snad dokonce zlepšují. To je rarita v dnešní době. Neil Durant možná Martina nejen nahradil, ale třeba i překonal, to se uvidí v dalším albu. Zda IQ dokáží navázat na již tak vysokou laťku, kterou si bezpečně udržují už minimálně od alba Ever !
» ostatní recenze alba IQ - The Road of Bones
» popis a diskografie skupiny IQ
IQ / Frequency
Martin Orford opustil kapelu, hlavní skladatelská síla, která hnala IQ dopředu a v podstatě by se dalo říct, že znamenal pro IQ to co pro Genesis Tony Banks. IQ se ale nedali rozhodit a tak nabrali Marka Westwortha.
Frequency - tenhle otvírák je vyloženě pecka. Zní to trochu jako Kashmir od Led Zeppelin, ale naštěstí ho jinak nijak nekopíruje. Jde si svou cestou, myslím, že tohle určitě oslovilo širší část posluchačů. Zajímavé je, že tohle hráli jako živák ještě s Martinem Orfordem v roce 2006. Je to možné k poslechu na youtube, kde se to trochu lišilo od studiové verze. Na koncertní byla ještě jedna skvělá kytarová pasáž v závěru, velká škoda, že jí tam nedali. IQ se tady pořádně rozjeli.
Life Support - tady zase zpomalili tempo, klavír začíná klidnou melodií, je to temnější, plíživá skladba s kňourající kytarou. Trošku mi připomíná Fading Senses z Ever.
Stronger than friction - kytara doprovázená klávesami, které zní jako z typických 80.let, jakoby to znělo z období Wake. Po asi 3,5 minutách to přejde do vydrnkávání a Peterova jemného zpěvu, jakoby se člověk vznášel. V 8:15 to je nářez, melotron se zapojí do svižné pasáže, rychlé bicí, kytara a varhany v pozadí.
One Fatal Mistake - zní to jako balada, španělka, klavír, zpětné chorály, příjemná, dovedu si to představit i jako ploužák
Ryker Skies - cesta do neznáma, jakobych se ocitl v počítačové hře, vítej hrdino v Ryker skies. Peter nás robotickým hlasem vítá ve světě, kde nejsou pravidla, zodpovědnost. Pak to přejde do chvíle kdy zpívá kytara se zpěvem, může to snad být melodičtější ? Po 5 minutách to skočí do klidné pasáže, kde se ozývají chorály z dávných věků, podobné jako Entangled z Trick of the tail s akustickou kytarou. Svižnější závěr zakončí tu nádheru.
Province - nejdelší na albu. Pomalé, volnější tempo jako začátek začne gradovat do daleko tvrdší pasáže, kde převezme otěže kytara, kde se to střídá zase ke klidnější. Klávesová solíčka, klavír, klidný závěr, asi nejnáročnější písnička na albu.
Closer - akustika vydrnkává, přidávají se klávesy, je to taková příjemná balada, uprostřed přitvrdí a pak se zase vrátí na začátek, příjemná tečka.
Odchod Martina IQ rozhodně nezruinoval, nový klávesák ho vcelku důstojně nahradil, ale stejně se tu moc dlouho neohřál. Nová éra IQ nezklamala.
» ostatní recenze alba IQ - Frequency
» popis a diskografie skupiny IQ
IQ / Dark Matter
| 2015-03-27 | Temné, velmi temné album. Martin si vzal zpátky žezlo a to doslova, tady klávesy dominují, ale naštěstí k i kytarám se dává nějaký ten prostor.
Sacred Sound - nádhera, začne to skoro hned tvrdší pasáží, klávesy tu mají nový sound, který jsem na předchozích albech neslyšel, kytara melodicky kňourá, pasáž přejde do varhan jako z hororu Alfreda Hitchkoka a pak se to rozjede v kytarovou show podporovanou klávesy. Asi moje nejoblíbenější na tomto albu.
Red Dust Shadow - smutná, ponurá, nechoďte skákat z mostu, je to jen hudba. Příjemný melotron, který krásně zapadá do motivu
You never will - trochu slabší než ostatní, není to průšvih, ale na IQ standard to není takové
Born Brilliant - podobný případ jako předchozí, postrádám tam tu melodičnost
Harvest of Souls - příjemná, dlouhá, jsou tam pasáže, které by mohly vytvořit několik písniček dohromady, začátek je jemnější, vydrnkávání mi silně připomíná 12strunku Anthonyho Phillipse z období Trespass, konkrétně Stagnation. Pak pasáž "America" je chytlavý refrém. IQ se s tím dobře poprali.
Celkově je to fajn album, mám ho rád, sice nepatří jako celek do mého TOP od IQ, ale je to pořád na vysoké úrovni. Dávám mu 4*
» ostatní recenze alba IQ - Dark Matter
» popis a diskografie skupiny IQ
IQ / The Seventh House
IQ jede dál v nadstandardní porci neo progu. Tady dostal žezlo Mike Holmes, který se tu s kytarou pořádně vyřádil. Jako kdyby mu Martin řekl, tak si to na jednu desku zkus. Asi nejkytarovější album od IQ. A tady IQ i zajímavě přitvrdili až skoro do hard rocku/metalu, nebo tak nějak podobně.
Wrong Side of Weird - náročnější otvírák, nejen, že IQ přitvrdili ve smyslu tvrdší hudby, ale jakoby přitrvdili ještě do art-rockovější neo podoby. Hutné basy a kytary, krásné pasáže, klávesy jakoby více v pozadí. Závěr mi připomíná závěr Supper's ready.
Erosion - klidný start s jemnými klávesy se rozjede v nářek Petera a výrazně hutnou pasáží a kvíkajícími klávesy
Seventh House - nádherná, dlouhá, spousta měnících se pasáží, např. ta s Cathedral that man created...z toho jde mráz po zádech, uteče to jako voda, že ani nevnímám, že to má delší stopáž
Zero Hour - tohle bych nechal zahrát v Radiu Beat - vaříme z vašich konzerv, myslím, že to zní dost zajímavě pro více posluchačů, ale zároveň si to zanechává i kabát neo progu. Melodická skladba, melodický zpěv, že bych to poslouchal dokola a pak ten pomalý nástup bubnů, které začínají přidávat na hlasitosti a rozjede se v to kytarové solo, které na mě působí parádním dojmem.
Shooting Angels - příjemná, kytarově dunící, podporována saxofonem, který jsem dosud v IQ neslyšel, dodává to na atmosféře
Guiding Light - další parádička, zvučná kytara, už se opakuji
Patří do mé top 3 od IQ (Ever, Seventh a Road)
» ostatní recenze alba IQ - The Seventh House
» popis a diskografie skupiny IQ
IQ / Seven Stories Into 98
Tomuhle jsem se dlouho vyhýbal, než jsem si teprve před pár měsíci poprvé pustil. Jedná se vlastně o remake materiálu, který byl vydán ještě před debutem. Akorát, že v té době to vyšlo jen na "kazetě" s příšernou kvalitou zvuku. Tady to vlastně kapela v roce 1998 vydala znovu.
Musím říct, že mě to příjemně překvapilo. Neříkám, že se to dá charakterizovat jako neo prog, je to tak trochu na pomezí. Ale už tady je docela hodně zajímavých melodických nápadů. A hlavně co musím zdůraznit je to, že jako celek mě to baví od začátku až do konce. Ani mi nevadí, že je tu daleko méně zpěvu než na běžných řadových albech. On to tam nahradí Martin Orford krásnými pasážemi, stejně tak jako Mike kytarou. Občas jsou zde použity i nástroje, že to zní jak z ranného Egypta, kytarové sola, kde je sice jasné, že to není jejich tvorba, ale zní to zkrátka dobře. Na ProchArchives to popisovali, že je to na poslech náročnější než ostatní desky, mě to tedy přišlo naopak, že jsem se do toho dostal v podstatě hned. Tahle deska má zkrátka drive a melodičnost, vstřícnost k širší mase posluchačů, ale daleko zajímavější než s Menelem.
» ostatní recenze alba IQ - Seven Stories Into 98
» popis a diskografie skupiny IQ
IQ / Subterranea
Málokterá kapela dokáže vyprodukovat koncepční album tak, aby vydrželo celé nenudit, bylo plné nápadů. Zkrátka abych si řekl, jo tak to tohle je paráda, nemusím přeskakovat a dělat si jen omezený výběr z toho co se mi líbí.
Celkově to na mě působí krásně smutným, temným dojmem, melodické pasáže kytar, kláves, příjemný zpěv. Zkrátka se to nedá popsat. Je neuvěřitelné, že IQ to dokázali. Jsem trochu puntičkář, a tak např. i ve vychvalované the Wall od PF, kde sem tam nějakou písničku přeskočím. Tady ne, tady jedu do konce. Až se mi nechce věřit, že to nebylo komerčně úspěšnější. Spousta nápadů, že by z toho dalo udělat alb několik. IQ nepolevuje, ale pokračuje ve svém nadstandardním představení. Kdo má rád melodičnost, zkrátka neo prog ve špičkové podobě, ten si přijde na své.
» ostatní recenze alba IQ - Subterranea
» popis a diskografie skupiny IQ
IQ / Ever
Kdo by to byl čekal ? Peter Nicholls se vrátil do kapely a jakoby zase díky jemu kapela přepnula zpět na neo prog z popovějšího období Menela. A nejen to, dokonce se kapela ještě zlepšila. Tady v podstatě není slabé místo, jako celek mě to opravdu baví.
Darkest Hour - Svižný rytmus, do kterého se nabalují další nástroje, příjemný otvírák, který dává najevo, že i v nejtemnější hodině to zní docela optimisticky.
Fading Senses - temná, ponurá, zní to jako uklidňující, možná pro někoho i depresivnější, ale rozhodně v pozitivním slova smyslu. Tady nečekejte žádný rozjezd, Martin Orford si tu celkem vyhrál s klávesama, paráda
Out of Nowhere - výrazná kytara, v podstatě to připomíná Now I'm here motiv. Ale naštěstí to nějak nekopíruje, přejde to do úplně jiné pasáže. Mike Holmes tu začíná vystrkovat růžky.
Further Away - nejdelší, pohádková písnička, pomalá, s větším množstvím zvratů, Peter opět krásně naříká, kytara s ním, přechod do tvrdší pasáže je docela novinka, tím mám na mysli tvrdší kytaru, jako kdyby to trochu znělo do hard rocku. Ale je to podbarveno jemnými klávesy a zpěvem. Zajímavá kombinace, která albu velmi svědčí.
Leap of Faith - tady opět vyzdvihnu kytaru, která tu melodicky soluje, klávesy opět nezklamaly, Martin prostě umí.
Came Down - pohádková tečka na závěr
Jedno z nejvyváženějších alb od IQ, které nemá slabé místo. Jádro Nicholls - Orford a Holmes mě prostě nikdy nezklame.
» ostatní recenze alba IQ - Ever
» popis a diskografie skupiny IQ
IQ / Are You Sitting Comfortably?
| 2015-03-27 | V podstatě podobný případ jako album předchozí. Popík 80.let na denním pořádku. Neurazí to, ale ani nenadchne. Pár pěkných momentů se tam jistě najde. Nejvíce mě asi zaujala Nothing At All, sice spíš pop song, ale dobře se to poslouchá. Celkově je to ale podle mě asi nejslabší deska co IQ kdy vydali. Nechce se mi věřit, že se k tomu propůjčil i Martin Orford, klávesák. Naštěstí po tomto počinu odchází z kapely Paul Menel, aby uvolnil místo původnímu zpěvákovi, který se vrátí...
» ostatní recenze alba IQ - Are You Sitting Comfortably?
» popis a diskografie skupiny IQ
IQ / Nomzamo
Když odešel z kapely Peter Nicholls, vypadá to, jakoby neodešel jen on, ale jakoby to byla úplně jiná kapela. Všechno zní jinak a bohužel k horšímu. Je to cílené spíš na širší spektrum poslucháčů, písničková, zkrátka klasický popík 80.let.
Tím neříkám, že by se mi tam něco nelíbilo. Promises je melodická, nezní to špatně. Still life mám rád, takový ideální ploužák se slečnou. Každopádně neo prog se tu dost vytrácí a řekl bych, že základna fanoušků se musela i změnit, byť hlavně následující album bylo komerčně úspěšnější než první dvě alba.
» ostatní recenze alba IQ - Nomzamo
» popis a diskografie skupiny IQ
IQ / The Wake
Druhý IQ počin, kde to má podobný sound jako debut, ale přijde mi to už takový víc rozmanitý. Sice zde už nenajdeme delší skladbu 19 minut, ale přece jen jako celek je toto o něco lepší než debut.
Outer Limits - dunivá basa s podporujícím melotronem, naléhavý hlas Petera, kytara zakníká do pozadí. Tady ještě neměla takové slovo jako na pozdějších albech. Tady ta zvuková kvalita je taky tak trochu ze sudu, což ale zase není úplně na škodu.
Wake - stejnojmenná jako deska, kratší, s chorály, volně plující podporována nářky zpěváka
Magic Roundabout - rozjezd by mohl být kratší, na můj vkus příliš dlouho trvá začátek písničky, ale pak to přejde na příjemnou hudbu s výraznou basou, zní to uklidňujícím dojmem
Corners - může dávat poměrně dojem, že je to tak trochu popová písnička co se chce zalíbit. Rytmicky opakující se motiv bubnů, podporován podobným efektem, co zní jako sytar. Opět je vidět jak IQ kladě důraz na melodičnost, ale i na rozvláčnost. Dobře se u toho brouká.
Widow Peak - nejlepší písnička na albu. Vydrnkávající kytara s mohutnou podporou kláves a chorálů, melodicky hrající, přecházející do pasáže, kde mám vždycky husinu. Kytara začne kvákat v opakujícím se cyklu a klávesy zní jako když hučí vítr a do toho naléhavě Peter křičí I want to feel you, i want to touch you. Nádhera
The Thousand Days - taková pop-progovovka, opakující se motivy a refren, trochu svižnější, že se dá na to v podstatě tancovat
Headlong - další povedená, se skvělou kytarou, která tu melodicky ukončuje celou desku, dunivé bubny, zkrátka IQ
» ostatní recenze alba IQ - The Wake
» popis a diskografie skupiny IQ
IQ / Tales from the Lush Attic
Oficiálně první album IQ. Zajímavé je, že do toho šli rovnou po hlavě a první skladba už má rovnou 19 minut. Zpěv Petera Nichollse připomíná Petera Gabriela. A vůbec celkově je cítit, že inspiraci čerpali u starých Genesis. Pokud si správně vzpomínám tak se kapela v podstatě dala dohromady tím, že se seznámili na koncertě Genesis v roce 1976, na Trick of the Tail tour.
Každopádně celkově deska působí archaickým soundem, zvuková kvalita není úplně ideální, ale zase jí to dodává speciální sound (rozdíl je slyšet pak na remasteru, který vyšel nedavno). Klávesy zní trochu jako ze sudu, ale já si na to zvyknul. Naléhavý hlas zpěváka s klávesy a kňourající kytarou je určitě zajímavý začátek.
Through The Corridors je svižná, melodická písnička, která má drive.
Awake and Nervous - tady se mi líbí jak Peter zpívá současně s chorály a do toho Mikeova kytara to podporuje.
My baby - klávesová exhibice
The Enemy Smacks - tady miluju hlavně tu pasáž jak z tvrdší pasáže to přejde do jemnější, basa začne dunit a kytara kňourá do pochodu, klávesy jakoby napodobovaly vítr, jak cesta někam do červí díry.
Just Changing Hands - melodická, rychlá
Debut IQ je povedený, kapela se teprve rozjížděla, ale narozdíl od takových Marillion si troufla tam šoupnout delší skladby než jen jako B-side Themselves :)
» ostatní recenze alba IQ - Tales from the Lush Attic
» popis a diskografie skupiny IQ
Eela Craig / Eela Craig
Rakouská kapela Eela Craig. Pamatuji jak jsem tuto desku sjížděl dokola asi v roce 2008. Je to další poměrně neobvyklá kapela. Míchá několik prvků dohromady, nedá se říct co to je přesně za styl. Ale je tam slyšet klasický prog rock, psychedelie, jazz apod.
1.) New Born Child - psychozní otvírák hlavně na začátku když zpěvák začne ječet, mám z toho pocit, že ho zrovna pustili z blázince a přišel si zahrát s kapelou. Do toho příjemná flétna. Hlas zpěváka je fajn, připomíná mi trochu zpěváka v Coloseum.
2.) Selfmade Trip - začíná to příjemnou akustickou kytarou a pak to přejde do tvrdších pasáží s el. kytarou, do toho zajímavý hlas zpěváka z toho dělá zajímavý efekt. Flétna do toho kvíká a zrychluje s tempo, už vidím jak celá kapela vyběhla do lesa sbírat lysohlávky a tančit při úplňku pod stromem. Pak ti utichne a flétna prská jako kdyby někdo utrhl rákos a předal frontmanovi Jethro Tull :) Zkrátka je to opravdu takový trip, kde se mění pasáže. Ústřední kytarový motiv se pak navrátí a opět se nabalují na to nástroje. Pak to lítá z repráku do repráku jakoby se to přerušovalo, jako to dělá Faust v debutu.
3.) A New Way - opět flétna naříká, zpěvák nám svým podmanivým hlasem oznamuje, že včera našli nový způsob, novou cestu. Akustika drnká, flétna zpívá, zrychluje se rytmus, další akustická kytara jede solo. Pak opět dostane hlavní roli flétna a akustická kytara, která vydrnkává podobně jako ve filmu Zítra vstanu a opařím se čajem. A opět závěr jako na začátku, zpěvák nám opět oznamuje, že našli nový způsob a že pop music turn us crazy, z čehož je jasné, že odmítá popík a má rád prog rock. Musel se s tím samozřejmě pochlubit, no ne ? :)
4.) Indra Elegy - nejdelší skladba na albu, pomalu se rozjíždí s vévodící flétnou až začne gradovat do naléhavější části. Pak to přejde úplně do jiné pasáže, kde převezme otěže solová el. kytara. Pak to opět zpomalí a solo pokračuje. Naváže pak zpěv, působí to jakoby si vzpomínal teskně na dobu, kdy bylo lépe. Připomíná mi to trochu Procol Harum. Závěr opět vrátí motiv z počátku skladby a na konci má hlavní slovo opět flétna.
5.) Irminsul (Bonus) - Bonus skladby znějí jinak než základní část alba. Tohle je instrumentálka bez zpěvu, přehlídka bubnů, bubeník kontroluje, že nezapomněl bubnovat. Do toho fouká vítr, trochu space.
6.) Yggdrasil (bonus) - Příjemně jemné varhany se rychle mihotají jakoby padal první sníh. Do toho kytara se zapnutým efektem, který mám moc rád. Příjemně vydrnkává melodii. Pomůže tomu i basa a opět se vrací mihotající vločky. Příjemná skladba.
7.) Stories (Bonus) - tohle je sice naprosto odlišná skladba od všech ostatních ale je to naprostá lahůdka. Mám jí moc rád. Zní to jako typicky ranní King Crimson s Gregem Lakem. Smutná, melotroní s příjemným (jiným než na většině skladeb). Do toho varhanní chorály v pozadí. Zrovna jsem si ji před chvíli zpíval. Za těch x poslechů už jí mám v hlavě. Pak vydrnkává akustika, pohádková melodie se do toho nabaluje a opět nastoupí melotron a dává to dojem klidu a pohody. Chorály opět podbarvují skladbu a líbí se mi, že to není předvídatelné. Už se zdá, že to skončí a najednou opět naskočí další pasáž a krásně to s melotronem pluje dál.
8.) Cheese (Bonus) - Tohle je svižná písnička, varhanní motiv rozjede solová kytara. Má to drive, zapojuje se do toho klavír. Pak to ztichne do hravých melodických cinkání a ozve se melotron se zpěvem a pochodujícími bubny. Zní to opět jinak než na začátku, na to jsou Eela Craig opravdu experti.
Po Kyrie Eleison - Fountain, další rakouské dobré album, které se mi líbilo.
» ostatní recenze alba Eela Craig - Eela Craig
» popis a diskografie skupiny Eela Craig
Genesis / Archive 1967-75
Toto je svatý grál pro fanoušky Gabrielovy éry. Já nevím jak je to možné, ale drtivá většina co vyšlo u Genesis od začátku až do odchodu Petera Gabriela mi přijde geniální. Je to jako kapela z jiné planety, jakoby to stvořili přímo pro mě, krevní skupina a tak všeljak podobně. Moje numero uno. Najdou se i průměrnější songy, např. more fool me, nebo skladba hey apod. Ale žádná mi nepřijde slabá. Tato kompilace je velmi zajímavá. Skládá se ze čtyř CD.
CD 1 a CD 2 je živé kompletní koncertní provedení Lamb lies down on broadway. A je velmi zajímavé to porovnat s originální studiovou nahrávkou. Už jenom proto, že to kapela částečně předělávala včetně zpěvu. Výsledek přinesl své plusy a mínusy. Plusy např. v tom, že zvuk je daleko kvalitnější, nástroje jsou lépe slyšet. Typický příklad je in the cage, kde Hackettova kytara se hlásí o svá práva a dokonale doplňuje klávesy Bankse. Ve studiové nahrávce je slyšet opravdu špatně. Takže člověk si poslechne tuto verzi a najednou zírá, ona je tam i kytara ? Nebo v Riding the scree, Banskovy výraznější klávesy před pasáží here i go ? Collinsovy výraznější bicí, zkrátka i lepší zvuk. Jsou tu ale i věci co mi chybí jako např. v Grand Parade chybí bručící hlas Briana Ena, který je na studiovce. Při supernaturalu tam není ten popěvek "la" "la". Jsou to maličkosti, ale mě tam prostě chybí. No a nakonec zpěv Petera Gabriela. Jeho zpěv se podle mě zlepšil s přibývajícími roky. Např. skladba Cuckoo cocoon je v podání dnešního Gabriela ještě lepší. Ten umělejší zpěv ze studiovky mi nepřišel tak dobrý jako jeho typický chraplák. Jeho barva hlasu, typický chraplák vylepšil některé sekce. Nebo in the rapids úplně získala nový dojem. A na řadě jiných skladeb. Co mi ale zase na studiovce přišlo lepší je zpěv Gabriela v Back in NYC, kde je jeho zpěv nádherně mladicko-agresivně živočišný. Ta skladba má pak větší grády. Starší pan Gabriel už to zpívá více jemně, což není špatné, ale ne podle mě tak dobré. Stejně tak to cítím i ve skladbě Grand Parade. Je to jako by se potkali dva Gabrielové, jeden ten mladý a druhý ten starý. Mladý má agresivní živočišnou energii, ale nemá ještě takový chraplák a barvu hlasu. Starý je jemnější, ale zase má lepší hlas. Jako kdyby jste si poslechli jeho solovou písničku Modern love ze studiového alba, a teď si představte jak by ji zazpíval dnes. Ta agrese by tam tak nebyla, zpíval by ji jemněji a ten drive by to nemělo. Ale celkově mám zpěv staršího Gabriela raději. No dost už o CD 1 a CD2.
Podívejme se na zoubek CD 3 a CD 4.
CD 3: Živáky jsou trochu jiné než na studiových deskách, ale nijak zvlášť zásadně. Za zmínku hlavně stojí Twilight alehouse, což je singl z dob Nursery Cryme. A já nechápu proč to nedali třeba na nějakou studiovku ? Skladbu mám moc rád, je úžasná, od drsnějších pasáží po jemné jen s flétnou. Neprávem zapomenutá skladba ! Happy the man je příjemná oddechovka, průměrná, melodická skladba.
CD 4: Tohle jsou celkem žně, v první řadě jsou tu skladby z debutu, které v podání bez smyčců zní také velmi zajímavě, nevím jestli jsou lepší, nebo horší, ale líbí se mi to. Ostatně jako debut sám. Potěší přítomnost dalších skladeb, které se v podstatě nevešly na debut. Např. sea bee je příjemná skladba, klavír s akustickou kytarou. Ve skladbách je spousta nápadů na příjemné, melodické skladby, že by jim mohly některé kapely závidět. Nádherná skladba Dusk ve starší podobě ještě s pasáží navíc, se skvělou flétnou. Je jiná ještě než na Trespassu a stejně je i krásná, zní jen jinak. Nejlepší lahůdky co na CD 4 považuji jsou skladby z období mezi FGTR a Tresspasem. Tehdy ještě hnací motor Phillips, skladby z BBC nightride. Shepherd je podle mě to nejkrásnější co se na CD 4 nachází a vůbec patří mezi mé nejoblíbenější skladby Genesis. To je naprosto geniální skladba, ani bicí mi tam nechybí. Gabrielův naléhavý zpěv a Phillips občas doplňuje, krásná flétna, no nádhera. Vůbec nepochopím proč nevydali ještě druhou desku. Vždyť už jen let us now make love, pacidy a shepherd by dalo základ na druhý Trespass ! Přidejme k tomu Twilight alehouse a třeba ještě něco a máme další album. Phillips byl prostě skvělý, hlavně v Genesis, škoda, že to tolik lidí přehlíží a vnímá spíš jen Hacketta. Kvalita zvuku není sice extra, ale to na kráse skladby tolik nevadí. Ale co, já si to album vytvořím, nasázím do něj ty skladby a dám tam rok 1970 Tresspas II :-)
Nejhorší na tom je, že spousta skladeb nebylo dochováno a to mě jako skalnímu fandovi Genesis asi nedá nikdy spát. Jaké asi ty skladby byly ? Určitě byly úžasné, protože většinu věcí mám opravdu rád. Např. wooden mask (podle Hacketta originální melodie, nápad, jen jako demo a ztraceno), little leaf, barnabys adventure a další. Říká se, že i některé staré nahrávky jsou v domě rodičů Anthonyho Phillipse. To bychom se tam měli zajet podívat :-). Ať je to jak chce, těch úžasných skladeb bude víc a já jsem jak malé dítě co je chce všechny slyšet !
» ostatní recenze alba Genesis - Archive 1967-75
» popis a diskografie skupiny Genesis
Comus / Out of the Coma
Je to zajímavé, kapela, která ve své době byla kritizována a nepochopena, získala po 40 letech velký obdiv, hlavně díky internetu. Je to jako když Mácha vydal svůj Máj a teprve po letech se začali hlásit Májovci. Každá nadčasová hudba dospěje k pochopení až třeba v dalších generacích.
Kapela Comus se nám po letech opět sešla, a to již v roce 2008 za přispění skalního fanouška Comus - Michael Akerfeldt z kapely Opeth. Jemu můžeme děkovat, že kapela se dala opět dohromady. Kapela Opeth si dala podmínku, že bude hrát na Melloboat festivalu jen pod podmínkou, že i Comus. A stal se zázrak. Proč píšu, že zázrak ? Protože kapela sama o sobě nemá dobré vzpomínky na tu dobu, kdy vyšlo First Utterance, roky to vypadalo na nejméně pravděpodobné obnovení. To už bylo pravděpodobnější, že přijede do Prahy Gabriel s Genesis :-)
Dále je zajímavé to, že složení kapely je skoro stejné ! Pouze se přidal John Seagroatt (manžel zpěvačky Bobbie), který hraje na flétnu, bonga a má na starosti i produkci a všechno kolem. Nahradil tak původního Roba Younga. Kapela je tedy dá se říct kompletní.
K albu samotnému, tedy spíš takovému mini-albu bych to nazval. Vyšlo čerstvě 30.4. (CD verze), LP verze vyšla již 16.4., doufám, že tu brzy uvidím i recenzi od Voytuse, který si LP koupil.
Máme tu 3 zbrusu nové skladby, a jeden živák z konceptu Malgaard suite. Musím se přiznat, že úvodní skladbu Out of the coma už znám od roku 2008, kdy ji Comus hráli na živo. Skladba je to skvělá, asi nejpodobnější době stylu First Utterance. Jedinou věc, kterou bych trochu vytknul je to, že Roger Wotton jako starší už nemá tak silný hlas ve stylu Rogera Chapmana z Family. Na First Uterrance (FU) je slyšet jeho mladický, agresivní hlas, plný různých barev, zde má místy problémy. Nebo je to možná jen nezvyk. Co taky by jste chtěli od fandy Comusu. Nicméně je to povedené a líbí se mi to. Další dvě skladby jsou melodické, příjemné, zase trochu jiné než z období FU. S délkama se moc nepárali a skladby jsou delší. Na druhé a třetí skladbě zpívá více Bobbie, Wootton jakoby ji místama jen doplňoval a neměl takový prostor jako na FU. Skladby mi přijdou takové víc pohádkovější, milejší. Ale aby ne, když FU je ďábelská deska, kde Wootton jel na LSD.
Teď k jednotlivým skladbám:
Out of the coma - parádní melodická skladba, vedena Rogerem, který se do ní opírá svým hrubým hlasem, povzbuzováno houslemi, zpětnými vokály Bobbie. Co je překvapení, že se tam objevil saxofon. To už jsem tenkrát zíral když se objevil v krásné skladbě all the colours of darkness poprvé klavír. A teď najednou saxofon v závěru out of the coma. Nicméně to tam dobře sedlo. Paráda.
The Sacrifice - kytara krásně vydrnkává, zní to jak z rytířských klání, do toho se občas ozvou housle, pak se to přepne do typické "comusoviny" housle s kytarou se předhánějí a do toho melodicky odpovídá flétna.
The Return - asi nejjemnější skladba na albu, začíná to jak z pohádky, Bobbie zpívá jak kdyby zpívala o zvířátkách a hodných lidech. Pak se to ale rozjede a ozývá se zase ta známá "comusovina" Zkrátka to se nedá přesně popsat, to musíte poslouchat. Doporučuji více poslechů než budete dělat závěr. Comus je typický příklad kapely, kde dávat na první dojem se nevyplácí.
Poslední skladba je Malgaard suite, což je část nikdy nevydaného koncepčního alba. Je to vysvětleno ve "skladbě" komentář Woottona. Velkou nevýhodou ovšem je, že zvuková kvalita navzdory čištění zvuku je velmi špatná. I když po pár posleších jsem se do toho docela dostával. Musím říct, že je to zvláštní skladba a něco v ní je, škoda, že nedokážu pochytit celou její krásu díky špatnému zvuku. Bobbie a Roger jedou duety jak při opeře a občas se i ozývá jakoby klarinet.
Závěrem bych rád napsal, že "mini-album" mě nezklamalo, líbi se mi a nemůžu se dočkat až vydají další materiál. Dávám 4 hvězdičky, kvůli špatné kvalitě zvuku poslední skladby se to nedá tak vstřebat. Není to tak šílené a temné jako First Uterrance, ale je to zase jiné a povedené. Spokojenost.
» ostatní recenze alba Comus - Out of the Coma
» popis a diskografie skupiny Comus
Quarteto 1111 / Onde, Quando, Como, Porqué, Cantamos Pessoas Vivas
Jedno z největších překvapení tohoto roku. Ztracená perla z roku 1974. Skládá se pouze ze dvou delších skladeb, celková délka nepřesahuje půl hodinu. Miluju melotron, melodickou hudbu. Tohle je právě přesně co tato deska nabízí. Co na tom, že zpěv je v portugalštině, zní to příjemně, beru to jako další hudební nástroj, který udává melodii. Nepochybně má na tom největší zásluhu Jose Cid, jeho melotron a zpěv jsou slyšet celou deskou. Místy se rozjede i kytara na plné obrátky. Ono je docela těžké to k něčemu přirovnávat, protože je tam od každého něco. Asi to na progarchives i dobře zaškatulkovali, eclectic prog, čili hudba, kde je spojeno více prvků v jeden celek. Škatulkování ale stejně není důležité, důležitý je dojem. Hudba přechází z jemných pasáží, podbarvených melotronem až do svížnějších částí. Občas kromě melotronu se tam zapojí i klavír, naprosto osamocený bez účasti ostatních nástrojů. Takové přechody mám moc rád, že se to nedrží striktně jednoho stylu. Zpěv a melotron krásně naříkají, moc příjemné a melodické. To už jsem vlastně psal, že ? Pro mě osobně je toto jeden z mých největších objevů poslední doby, nechápu, že tak úžasná deska byla zahrabaná v prachu a nikdo si ji nevšímal, až teprve poslední dobou se začala více poslouchat. Nejlepší jsou alba, která ani na okamžik nenudí, a to se mi právě stalo tady. Kdo jste fanoušky ranných King Crimson, Italů, Genesis, Kyrie Eleison a třeba i Dezo Ursinyho. Ono se to nedá přesně přirovnat. No nic, musím dát za 5*. Paráda !
» ostatní recenze alba Quarteto 1111 - Onde, Quando, Como, Porqué, Cantamos Pessoas Vivas
» popis a diskografie skupiny Quarteto 1111
Spirogyra / Bells, Boots And Shambles
Jejich třetí a dle mého názoru nejlepší album co udělali. Přibyla tam i trumpeta a výborně doplňuje atmosféru desky. Hned při úvodní skladbě nenechává na sebe dlouho čekat a dokonale tam zapadá. Navíc se jim povedla koncepční skladba In the western world, která je dlouhá a velmi dobrá, je plná melodií, přechází z pasáže do pasáže, ať už klidnější, nebo svižnější. Místami temnější jako Comus, místami melodické jako pochod vojáků při flétně. Zpěvákův jemně mečivý Woottonovský hlas vypráví jakýsi příběh. Při stopáži 6:40 v poslední skladbě mi jde mráz po zádech, housle nádherně dramatizují zpěvákovu temnou zpověď. Zkrátka Spirogyra je svá, má svůj zvuk a je těžké ho přesně definovat, pro fanoušky Comusu doporučuji začít první deskou :-)
» ostatní recenze alba Spirogyra - Bells, Boots And Shambles
» popis a diskografie skupiny Spirogyra
Spirogyra / St. Radigunds
Kdybych nevěděl, že toto album vyšlo o pár týdnů dříve než First Utterance od Comusu, myslel bych si, že se jimi museli inspirovat. Album bylo ve své době poměrně úspěšné. Celkový sound dává dojem, že jsou podobní debutu Comusu, ale je to přece jen více pozitivní album, není tak temné a strašidelné. Nicméně je příjemné, melodické, housle, flétna, zpěvák se zpěvačkou se výborně doplňujou. Je až neuvěřitelné kolik textu tam museli složit. Kapela přechází od instrumentálních kousků k písničkovějších pasáží. Mohu doporučit, dávám 4 hvězdy.
» ostatní recenze alba Spirogyra - St. Radigunds
» popis a diskografie skupiny Spirogyra
Minotaurus / Fly Away
Kapela sice vydala jen toto album, ale zase musím říct, že to byl příjemný objev. Zpěvákův naléhavý hlas jakoby se linul z pozadí a naříkal na staré časy. Do toho mellotron nádherně s akustickou kytarou podbarvuje, že to dává dojem, že jste někde ve vesmíru. Přijde mi jakoby se Eloy a Camel dali dohromady a vydali desku. Mám rád kapely, kde jsou i velké změny, nejdřív se to svižně rozjede a pak to spadne do temných varhan a vydrnkávání. Celá deska je hodně melodická, povedla se. Myslím, že si zaslouží být zde na progboardu.
» ostatní recenze alba Minotaurus - Fly Away
» popis a diskografie skupiny Minotaurus
Comus / First Utterance
Jedno z nejoriginálnějších alb v historii progresivního rocku/folku. Když jsem ho poprvé poslouchal, ještě jsem ho nevstřebal, ale ta originalita tam už byla okamžitě, zaujala mě tak, že jsem to poslouchal dokola až jsem tomu propadl. Mám moc rád flétnu, akustický kytary, k tomu ta temná a agresivní atmosféra. To ani nemluvím o textech, které stojí za překlad. Ty občasný falešný tony mi připomínají Faust. Jak tu bylo řečeno, ve skladbě Prisoner to krásně podbarvuje atmosféru psychický poruchy. Nemůžu jinak než dát 5*.
Navíc je neuvěřitelné, že se kapela v roce 2008 dala zase dohromady po 35 letech. Ještě před tím se to zdálo jako absurdní. Příští měsíc vyjde nové "skoro album" (3 nové skladby a nikdy nevydaný živák The Malgaard Suite z roku 1972). Což byl v podstatě materiál na další studiovku a tenkrát z toho sešlo. Úvodní skladba Out of the coma je skvělá, možnost poslechu na youtube. Už aby to vyšlo !
» ostatní recenze alba Comus - First Utterance
» popis a diskografie skupiny Comus