Profil uživatele Titan


Recenze:

Supertramp - Supertramp cover

Supertramp / Supertramp

Titan | 5 stars | 2019-10-18 | #

Alba od Supertramp jsem si občas poslechl. Vždy se mi líbily jen částečně včetně Crime of the century. Takže jsem se k nim příliš často nevracel. Něco mi tam většinou chybělo. A hle, stal se zázrak. Objevil jsem debut Supertramp. Do desky jsem se absolutně zamiloval. Album se poměrně liší od jeho následovníků a je zároveň i více temné. Hogson tu ještě tolik nevystrkuje růžky a navíc jeho zpěv mi tady sedí mnohem více než v budoucích albech. Nezpívá tak přehnaně vysoko, "nekrákorá" a více splývá s hudbou. Kapela si i vyhranila prostor pro jammování. Jako kdyby hráli opravdu pro radost, bez omezení s velkou dávkou svobody. Jakoby se nehnali za splněným plánem mít hity, peníze a dominovat předním hitparádám alá Snídaně v Americe.


Surely - úvodní, třicet vteřin dlouhá skladba. Je doprovázena Hogsonovým zpěvem a akustickou kytarou. Velmi příjemný začátek.

It's Long Road - Tady se to poměrně rychle rozjede, úvodní riff, na kterém začnou stavět další nástroje. Líbí se mi tu naléhavý zpěv Daviese a ty přechody hammondek. Pak se to rozjede v pořádném tempu, začínám slyšet i výraznou basovku Hogsona. Hammondová sola, rychlá kytara, jede to jak správně namazaný stroj. A potom tempu opět ty hammondové přechody, mám z toho pokaždé mráz po zádech. V závěru se přidá i foukací harmonika.

Abudabe And I Am Not Like Other Birds Of Prey - hned při prvním poslechu jsem měl mráz po zádech. Jemné klávesy s akustickou kytarou. Hogsonův zpěv do toho perfektně zapadá. Zpívá takovým zasněným efektem. Jako kdybych se někde vznášel. Když je pak začne refrén, nemá to chybu.

Words Unspoken - temné varhany s tlumeným zpěvem Hogsona, kde na ně navazuje akustická kytara. Bicí přidají rytmus a Hogson stále pokračuje v úvodní melodii. Líbí se mi tu akustika jak podbarvuje atmosféru a Hogsonovy výšky jsou tu příjemné. Žádné krákorání se nekoná.

Maybe I'im A Beggar - flétna s varhany a poprvé zde začne zpívat i Palmer. Začíná velmi tlumeně, jemně za doprovodu tichých varhan. Do toho zajímavě sekunduje Hogson. Při refrénu se toho překvapivě chytne Palmer, kde jeho výšky zní zajímavě, až falešně, jakoby na to nestačil. Nevím proč, ale líbí se mi to. Zní to trochu jako kombinace Hammilla a umírajícího slavíka. Poté jemná pasáž končí, v druhé polovině se rozjede elektrické sólo a hammondky. Bicí přidají na gradaci. A pak nastane parádní moment, kdy po čvrté minutě se objeví nádherný kytarový riff. Závěr kdy si zpěváci prozpěvují zní trochu jako z Deep Purple.

Home Again - pomalá akustická balada s Hogsonovým zpěvem. Skoro taková vsuvka mezi delšími skladbami. Opět si to dovedu představit někde v lese u táboráku.

Nothing To Show - rychlý rozjezd s hammondkami, kdy je zajímavé, že Hogson zpívá s Daviesem současně. Jeden doplňuje basy, druhý výšky. Opět jsou tu přechody i na klidnější pasáže jen s akustickou kytarou a jemnými varhany. To se mi na té desce líbí jak dokážou rychle přepínat mezi klidnějšími a svižnějšími pasážemi. V polovině je to trochu experimentální, kdy je cítit Daviesův vliv. Motiv, který jako kdybych slyšel už i v budoucích albech. Kytarová sóla nezahálí a závěrem oba začnou opět zpívat jako jeden hlas.

Shadow Song - nádherná flétna s klavírem a akustickou kytarou. Oba zpěváci doprovází synchronizovaným zpěvem a vše ladí perfektně. Navíc jsou tam slyšet i ruční bubny, jakoby nechtěly rušit ten příjemný zážitek.

Try Again - na první poslech už trochu oříšek, potřebuje to čas (jak i psal Voytus). Výsledek pak ale stojí za to. Je to nejdelší skladba na albu, kde se kluci odvázali. Nejprve to začíná jemnými pasážemi. Dominuje zde elektrická kytara, která je podporována hammondky a neustále se napětí zvyšuje. Kytarová sóla nabírají na gradaci a včetně bicích. Kdyby mi někdo řekl, že tohle jsou Supertramp, tak bych mu to nevěřil. Živá pasáž se zase uklidní a Hogson opět navazuje na úvodní motiv. Experimentální pasáž jakoby kapela ladila se dlouho neohřeje a rozjede se v doprovodu rychlejších bicích a varhan. Hogson opět zpívá Try Again a završuje tak přes dvanáct minut dlouhou píseň.

Surely - stejný název jako úvodní píseň. Drží se stejného motivu, který je zde více rozvinut. Zároveň je také delší. Akustická kytara, Hogsonův zpět s klavírem. Taková pohodovka, co bych si klidně zahrál u táboráku.


Nechápu jak je možné, že jsem si tuhle desku poslechl teprve před půl rokem. Je to škoda, že je tolik přehlížena. Smysl pro melodii Supetramp nikdy nechyběl, ale tady se mi líbí, že to nakombinovali i s pořádným art rockem. Není co řešit, za mě je to suverénně nejlepší deska Supertramp.

» ostatní recenze alba Supertramp - Supertramp
» popis a diskografie skupiny Supertramp


Jacula - Tardo Pede In Magiam Versus cover

Jacula / Tardo Pede In Magiam Versus

Titan | 4 stars | 2018-04-18 | #

Pokud si chci poslechnout něco originálního, něco, co vybočuje ze standardní italské prog rockové scény, pustím si Jaculu. Jejich hudba je temná až hororová, plná mystiky a zvláštních nálad - určitě to není nic, co bych si pustil na dobrou noc. :-) Varhany zní jako ty klasické píšťalové z kostela. Navíc čiperný varhaník Charles Tiring, kterému bylo skoro 70 let v době tohoto alba, jej dal dohromady s osmnáctiletou slečnou. Cover mluví za vše. Už tam je poznat, že to nebude pohádka na dobrou noc.

U. F. D. E. M. - varhanní orgie. Hutné kostelní varhany s píšťalami se rozjedou ve velkou jízdu. Připadám si, jako kdyby varhaník vstoupil v noci do kostela a rozjel si svou varhanní partii. Kolem hřbitovní zdi a zvuk se rozléhá temným lesem. Zanedlouho se ozve barokní piano, basa a zpěvačka, která zní velmi naléhavě. Střídá se to sem tam, varhany mají své sólo. Pak se zase varhany upozadí a přidá se basa se zpěvem.

Prasenta Domini - tiché varhany plují jako mráčky, zní to jako ukolébavka na hřbitově či smuteční pochod. Varhany po pár minutách na sebe nenechají dlouho čekat a rozjedou se opět v pořádnou partii. Vše se opět vrátí do tichých, jemných varhan. Přidá se zpěv, respektive to zní jako kdyby zpěvačka mluvila v zaklínadlech, jako kdyby to byla čarodějnice, co se snaží vyvolat duchy. To je zatím ještě docela v klidu, ale pak se přidají i mužské hlasy a získává na to na gradaci. Slyšet tohle na hřbitově, asi by to bylo velmi strašidelné. Na konci to završí výrazné varhany.

Jacula Valzer - má oblíbená, jemná, pomalá, ve stylu velmi pomalého valčíku. Zpěvačka si prozpěvuje příjemnou melodii podporovanou sbory. Celkem to vybočuje z alba. Jemná, melodická flétna. Vše podbarvuje klavír, který si pluje jako voda. Basa si jede svůj rytmus. Zní to tak všechno nevinně, ale stejně tam to zlo cítím. Vidím, jak kostlivci vstávají z hrobů a začnou v jemném valčíku tančit za měsíčního svitu.

Long Black Magic Night - vzdálené mužské sbory v pozadí, zní to jako ze starého kostela z roku 1000 po Kristu. Do toho vydrnkává kytara, přidávají se varhany. Vidím tu mši mnichů, kteří se sklání uctívají jakýsi rituál. Pronese se rychlá modlitba a ozve se překvapivě elektrická akustická kytara. Sbory se melodicky přidávají. Po 5 minutách se ozve flétna, jemný barokní klavír v pomalém rytmu. Zpěvačka začne vyprávět v angličtině, nezní to zrovna jako oslava něčeho optimistického. Přidají se housle a podporují jí ve svém pochmurné náladě. Housle jsou tu opravdu příjemným osvěžením. U akcentu zpěvačky je znát, že není rodilou Angličankou.

In Old Castle - tiché vzdálené varhany jemně duní. Pomalu to začíná nabírat na gradaci, až se výrazně rozjedou v podobném duchu jako v úvodní skladbě. Jakoby sám Johann Sebastian Bach zašel do hřbitovního kostela a zahrál svou pekelnou melodii. Poté se opět varhany zklidní a přejdou do jemné pasáže, kterou skladba započala. Pasáže se střídají, od klidné po varhanní. Závěrem promluví mužský hlas.

Dokonalé to asi není, ale 4* bych tomu dal. Originalita je zde cítit na sto honů. Zajímavé je, že se kapela vrátila a vydala i album v roce 2011. Tohle bych klidně doporučil i těm, co italskou scénu moc neposlouchají. Jde zde více o tu hororovou hudbu než o italský zpěv.

» ostatní recenze alba Jacula - Tardo Pede In Magiam Versus
» popis a diskografie skupiny Jacula


Campo Di Marte - Campo Di Marte cover

Campo Di Marte / Campo Di Marte

Titan | 5 stars | 2018-04-06 | #

Další z italských kapel, které vyšlo pouze jediné studiové album. První věc, která mě praštila do očí byl zajímavý cover alba. Říkal jsem si, co to je za bandu sadomasochistických bojovníků, kteří mají zbraně propíchnuté přes vlastní kůži.

Albu dominuje kytara, což u Italů není tak časté, většinou jsou to klávesy. Zaujalo mě, že kromě klasických nástrojů jsou tu i nástroje neobvyklé, např. lesní roh a další. V roce 2006 byl vydán remaster, kdy se poskládaly skladby jiným způsobem s novými názvy.

Prologo I - začíná akustickou kytarou a flétnou, melodickým "lala" zpěvem. Po dvou minutách se akustika opět rozjede, přidají se i bicí, klavír a melotron. Melodicky si nástroje pohrávají sem a tam. Melotron lítá ze strany na stranu, zní to jako sbor houslí. Před pátou minutou se vokály rozmnoží a začne jich melodicky "lala" zpívat více najednou, zní to jako kdyby skřítkové oslavovali tancem kolem ohně příchod jara.

Prologo II - hlavní otěže hned přebírá elektrická kytara a varhany. Kytara začne s bicími pouštět riffy jeden za druhým. A náhle se ozve i lesní roh s flétnou. Ta kombinace se mi moc líbí, zní to jako pochod vojáků s doprovodnou kapelou. Po dvou minutách začne tlumeným smutným i mňoukavým tónem elektrická kytara. Poté další změna, tentokrát na jemnou, líbeznou flétnu. Po třetí minutě začne zpěv, zpěvák velmi příjemně a melodicky zpívá, zní to jako refrén k nějaké známé skladbě. Pak je to ale opět přerušeno kytarou s varhany. Tlumená, smutná kytara se opět hlásí o slovo. Je to skok z pasáže do pasáže. Jak už ostatně mají Italové ve zvyku. Závěr patří akustické kytaře s flétnou.

Prologo III - heavy rocková kytara se ozývá a v rytmu pochodu se přidává i kytara. Musím si u toho podupávat, parádní mrazení v zádech. Poté vše ztichne a jen si drnká elektrická kytara s akustikou. Flétna líbezným hláskem navazuje. Po třetí minutě se rozjede kytaro-varhanní bouře a předhání se kdo je lepší. Heavy rocková kytara opět dominuje a navrací se úvodní motiv pochodu s flétnou a kytarou. Jakoby to dávalo dojem, že už bude skladba končit, ale navazuje přitom další krásná pasáž, kdy si opět melodická flétna s kytarou hrají jako pírka ve větru. Závěr zní trošku jako exhibice bicích.

Riflessione I - hutná tvrdá kytara s varhany, zní to jako od Focus. Po minutě je cítit i výrazná basa. Za další půl minutu vše ztichne a varhany jen krouží s klidným zpěvem. Na to vždy zaburácí kytara s basou. Rozjede se kytarové sólo, kde kytara dává vědět kdo je tu pánem. Zpěvák opět zpívá s varhany a basa duní jak hrom. Kytara si v pozadí drnká tajně své sólo a pak se opět rozjede v pořádnou bouři tónů. Po čtyř a půl minutách se ozve akustika s flétnou. Flétna táhlým, smutným tónem podbarvuje atmosféru. Varhany se opět ozývají z pozadí a navazují na úvodní varhanní motiv se zpěvem. Závěr patří úvodní hutné kytaře alá Focus.

Riflessione II - akustická kytara si pohrává jemně s melodií. Přidá se něžná flétna a melodicky doplňuje akustiku. Basa na sebe nenechá dlouho čekat. Pak se ozve něco na způsob syntezátorů, rohu nebo trubky a skvěle doplňuje skladbu. Zní to jako z nějakého westernu, jako kdybych se jako kovboj proháněl po prérii na divokém západě. Krásná melodičnost se line až do konce, kdy zaburácí kytara, že to končí.

Epilogo I - akustika s dravou hard rockovou kytarou, která si hraje jedno sólo za druhým. Po minutě je ticho a začne klavír se smutným zpěvem. Klavír si melodicky hraje svůj riff a kytara do toho duní. Zpěv zesílí a kytarová sóla se rozjedou. Je to paráda. Pak opět klavír začne další melodii s basou a kňourá do toho opět kytara. Po třech a půl minutách si opět hraje klavír svou další melodii a po delší době se nám opět ozve flétna. Nabalí se hutná basa s dalším kytarovým sólem. Kolem páté minuty se opět ozve zpěv. Připomíná mi to zpěváka z Rare Bird.

Epilogo II - rychlé varhany si brázdí, podporované bicími. Zní to jako trochu jako Johan Sebastian Bach. Kytara v pozadí kňourá. Po necelých dvou minutách se ozve klavír a bicí. Objeví se motiv z předchozí skladby podporován kytarou. Má to však jepičí průběh, vše ztichne a začne pouze akustika vydrnkávat až do úplného ticha.

Rozhodoval jsem se, zda tomu dát 4*, ale po více posleších jsem si to oblíbil stále a víc a dávám mu plný počet. Baví mě celé od začátku až do konce. Je škoda, že nikdy neuslyšíme to druhé nevydané album.

» ostatní recenze alba Campo Di Marte - Campo Di Marte
» popis a diskografie skupiny Campo Di Marte


Asia Minor - Between Flesh and Divine cover

Asia Minor / Between Flesh and Divine

Titan | 5 stars | 2018-03-21 | #

Divím se, že zde na progboardu nemá toto album více recenzí. Dle mého jde o jedno z nejlepších alb 80. let na progresivním poli. Kdo má rád melodičnost, tak si přijde na své. Kdo by to byl řekl, že kapela je z Turecka. Na akcentu zpěváka ta angličtina není vůbec znát (alespoň z mého pohledu). Líbí se mi jeho smutný a zároveň příjemný zpěv. Velký prostor tu má i flétna. Zkrátka ta kombinace kláves, kytary a flétny bývá skvělá. Celkově velmi příjemná, jemná, ale i zároveň velmi svižná hudba. Na albu nevidím slabé místo, přijde mi v podstatě dokonalé, ani na moment mě nenudilo. A to se o každém albu v mém případě rozhodně říci nedá. Bez váhání dávám 5*.

Nightwind - výrazná basa, klávesy a kytara v rychlém tempu rozjíždí svižnou jízdu. Za chvíli se přidá i flétna a melodicky si pohrává se všemi nástroji. Nádhera. Po dvou minutách se pasáž zklidní a začne zpěv doprovázen klavírem a flétnou. Zpěv zní trochu smutně, ale krásně. Přesně zapadá do skladby. Flétna si krásně pohrává sem a tam. Před čtvrtou minutou to se vše zrychlí a flétna má stále hlavní slovo, pomáhá jí v pozadí kytara. Kolem páté minuty je opět klid a kytara jen smutně vydrnkává svůj pochmurný blues, flétna doplňuje atmosféru. To ovšem bicí opět nevydrží a přidá se i sólová kytara.

Northern Lights - cinkavé zvuky, kňouravá vydrnkávající kytara s pomalým nájezdem kláves. Za chvíli se opět o slovo přihlásí flétna, melodicky si prozpěvuje a dává tušit, že se to nezůstane jen u klidné pasáže. Zatím si to stále polehoučku poletuje jako pírko od Forresta Gumpa. Po dvou minutách práskne bubeník do bicí a rozjede se kytarové sólo s doprovodnou kytarou, která je slyšet
jakoby z povzdálí. Po třech minutách se ozve skvělý kytarový efekt a pořádně rozparádí už tak rozjetý song. Před čvrtou minutou je tomu ovšem opět jinak, smutně vydrnkávající kytara a cinkavé zvuky se vrací zpět.
Mám z toho pořádné mrazíky, po půl minutě mrazící nájezd, bicí a hlavně klávesy táhlými delšími tóny se smutným zpěvem vytváří krásnou atmosféru. Kytara opět s tím zajímavým efektem dokresluje celkový dojem. Představuji
si, že jsem někde v norsku na vrcholu hory, kde je zasněžená příroda a čekám až se ukáže polární záře. Z dálky jsou vidět severní světla. Šest a půl minuty a kytara úžasným solem s varhany pokračuje v této nádherné pasáži.

Boundless - kňouravá kytara, velmi smutný zpěv, vše zní jako, že je ztraceno. Zpěvák pochmurným zpěvem pokračuje ve smutné pasáži. Dovedl bych si to představit i jako ploužák někde v hudebním klubu. Kytara začne po dvou minutách brečet své solo, které navazuje na předchozí zpěv. Parádní melodie, až je škoda, že má tento song jen přes tři minuty.

Dedicace - rychlejší tempo s flétnou od samého počátku skladby, varhany se táhnou jako studená fronta a podbarvují atmosféru. Po minutě se přidá kytara rozbouří další své kytarové sólo, přičemž tempo písně ještě zrychlí o další obrátky. Před třetí minutou se klávesy a kytara hádají o slovo, spojují se nakonec v jeden společný riff. Po třech a půl minutách vydrnkává elektrická kytara, tím typickým efektem pro 80.léta, který mám moc rád. Přidá se do rytmu hutná basa, zpěv, kdy opět smutný hlas zpěváka doufá v lepší zítřky.

Lost in a Dream Yell - je slyšet déšť, bouřka. Po chvíli se ozve kytara a zpěv. Pak polehoučku se přidává klavír a klávesy a v jemné melodii. Po minutě je pasáž, která zní v podstatě jako refrén. Po dvou a půl minutách vydrnkává pouze elektrická kytara, kdy se nenápadně z dálky přidávají klávesy a bicí jako při pochodu. Nádhera až z toho mrazí. Flétna začne sólo, dominuje svými melodickými výpady a vše do sebe krásně zapadá. V závěru se vrací původní motiv.

Dreadful Memories - ozve se surf rock kytara, rif zní až skoro povědomě jakoby to bylo pro nějaký soundtrack. Přidají se varhany a kytara si pokračuje ve svém skvělém riffu. Občas se ozvou i chorály. V závěru se ozve zvuk, jakoby přeskočilo LPčko.

» ostatní recenze alba Asia Minor - Between Flesh and Divine
» popis a diskografie skupiny Asia Minor


Ange - Le Cimetière des Arlequins cover

Ange / Le Cimetière des Arlequins

Titan | 5 stars | 2018-03-20 | #

První album od Ange, které jsem slyšel a okamžitě jsem se do něj zamiloval. Ty varhany, ach ty varhany. Ty mě úplně odrovnaly, jak takový úžasný zvuk můžou mít. Pokud znáte další kapely s tímto soundem, tak rozhodně sem s nimi. Ani nemusím rozumět textům (stejně tak jako u italštiny), zpěv je dá se říct další hudební nástroj, který může udávat vlastní tóny, nálady, melodii atd. Dosud je to mé nejoblíbenější album. Na prog archives ho valně nehodnotí, tím jsem se opět ujistil, že ne vždy se dá spoléhat na jejich hodnocení. Cover alba působí originálním dojmem. Celkově je to dosud mé jejich nejoblíbenější. Přijde mi vyvážené bez slabého místa. K jednotlivým skladbám:

1. Ces Gens-Là - kytara mňouká, varhany duní. Duní i zároveň bicí, tišší zpěv doprovází hluboký avšak tlumený počátek. Teatrální projev Christiana pokračuje. Začíná to postupně gradovat, duní varhany a zesiluje zpěv. A pak se přidá kytara, zesílí varhany. To byla první skladba (i album) co jsem od Ange slyšel. Okamžitě jsem se do ní zamiloval. Ty varhany, ta kytara, ten naléhavý teatrální zpěv. Před čtvrtou minutou se rozjede další motiv, kdy opět duní varhany a kytara do toho pobrukuje. Přidává i zároveň krásné solo. V závěru se vše ztiší, jen jsou slyšet činely.

2. Aujourd'hui C'est La Fête Chez L'Apprenti-Sorcier -
dvojité varhany duní jako jeden zvuk dohromady, přidá se elektrická kytara. Zanedlouho se přidá i zpěv, za doprovodu dunících varhan, duní jako vody rozbouřeného oceánu. Po minutě a půl je naprosté ticho, jen vydrnkává akustická kytara, varhany jemně kvílí. Do toho se přidají klávesy, které zní v podstatě jako flétna. Zpěvák šepotem jen dobarvuje tuto krásnou pasáž. Pak opět zesílí kytara a varhany a navrací se úvodní motiv skladby.

3. Bivouac - 1ère Partie - počáteční vokální pasáže se postupně přesunují do klidné pasáže, kdy opět plují varhany. Zpěvák současně s varhany melodicky spolupracuje. Zpěv přidá na gradaci, občas je slyšet i sborový křik. Po dvou a půl minutách začne temnější pasáž, kdy zlověstně hrají varhany s jemným zpěvem. Následně se přidá kytara, která vydrnkává svou temnou melodii. Tempo se zrychlí, přidají se i bicí. Klávesy pak mají své solo.

4. L'Espionne Lesbienne - akustická kytara, zpěv, taková hravá skladba. Francouzštinou rychle artikulovat bych opravdu nechtěl, jako to tu předvádí zpěvák. Po minutě a půl je příjemná pasáž s flétnou. Poté se opět vrací původní motiv.

5. Bivouac Final - začne hutnými, dunivými varhany podporované bicími. Občas se ozve kytara. Zpěv zde není, je to spíše instrumentální. Tempo se zrychluje až se zase postupně úplně vytratí a vše se utiší. Po dvou minutách si hrají jen varhany a pomalu ukončí skladbu.

6. De Temps En Temps - taková lehce stravitelná a zapamatovatelná skladba. Zní to jako nějaká balada, která je velmi melodická. Opět hutné varhany, táhlý Christianův zpěv. Refrén, který by se dal zpívat i někde u táboráku. Pak to ale překvapí další pasáží, takovou snivou, hravou. Zase ty varhany, to je paráda. Postupně se navrací původní motiv s refrénem, který také skladbu ukončí.

7. La Route Aux Cyprès - asi nejromantičtější skladba na albu. Začne jen akustickou kytarou a zpěvem. Zde mi ani nevadí absence varhan a bicích. Akustika se postará o celou atmosféru. Francouzština se pro tento typ skladeb perfektně hodí. Závěr krásně prokreslí flétna.

8. Le Cimetière Des Arlequins - stejnojmenná jako album. Asi má nejoblíbenější na této desce. Začne basou a hned na to se ozvou dramatické varhany až z toho jde mráz po zádech. Pak se vše utiší, ale varhany se opět ujmou vlády s podporou basovky. Přidá se zpěv, bicí a vše splývá v jednu melodii. Líbí se mi zde hravý zpěv Christiana jak si pohrává se zpěvem do různých forem a přidává si i své vlastní melodie. Na něj se lehce nabalují další nástroje. Jeho dramatičnost dodává skladbě zajímavý dynamický náboj. Po čtyřech minutách utichne zpěv a varhany začínají nabírat na gradaci. Za chvíli se opět přihlásí o slovo zpěvák a naléhavým hlasem křičí (tomu jako z mála slov rozumím) "vstupte !" "vstupte!". Začíná se to čím dál více zrychlovat, nabírat na větší gradaci, až se bicí zblázní a zpěvák už nestíhá ani křičet. Po sedmé minutě začnou burácet opět bicí, varhany hrát sem a tam, přidávají se různé pazvuky, které ani nejsem schopen identifikovat. Různorodé zvuky s varhany dokončují tuto krásnou skladbu.

» ostatní recenze alba Ange - Le Cimetière des Arlequins
» popis a diskografie skupiny Ange


Ange - Caricatures cover

Ange / Caricatures

Titan | 4 stars | 2018-03-20 | #

Francouzská kapela Ange tu na progboardu chyběla. Respektive ona tu byla, ale někdo jí omylem smazal. Proto jsem se rozhodl ji přidat znovu.

Mám velkou slabost pro ten jejich zvuk varhan v jejich raném období, tj. s původní sestavou. Ta fungovala až do roku 1978, což je 6 alb. Poté bylo mnoho změn v obsazení, přičemž frontman Christian Décamps nikde nechyběl. Od roku 1999 hraje na klávesy jeho syn Tristan. Jejich novější éru musím také prozkoumat. Slyšel jsem nějaké ukázky na youtube a vypadá to dobře. Zní to trochu už jinak, ale líbí se mi to.

Teď tedy k jejich povedenému debutu.

Biafra 80 Intro - začíná mohutné dunění varhan, přes ně se přidávají další. Je to takový instrumentální úvodní otvírák.

Tels Quels - S touhle skladbou jsem měl trochu problémy, opakující se úvodní motiv stále dokola. Asi dle mého názoru nejslabší skladba na albu, ale neříkám, že by byla vyloženě špatná. Pak je ale zase příjemné jak se to zpomalí a zpěvák si jen pohrává s varhany. Vše se pak uklidní. Poté vše začne opět na novo, bláznivě opakující se motiv. Je tam i refrén, kdy to přidává na gradaci. V druhé polovině se i přidá kytarové sólo.

Dignite - začíná to jako při nějakém pochodu, jemné bicí a varhany. Postupně to nabírá na gradaci. Po necelých dvou minutách se vše zpomalí a jen si plují varhany s tím úžasným zvukem. Do toho se přidá zpěv, při pomalejším rytmu se přidávají i bicí. Před čtvrtou minutou se rozjede klávesové sólo, zatímco v pozadí stále duní, burácí varhany. Ten jejich hutný sound mám moc rád. Po pěti a půl minutách se vše zastaví, ozve se pouze klavír. Za chvíli se přidá flétna a v krásné pohádkové melodii s klavírem vytváří mráz po zádech. Postupně se přidají i bicí a v pozadí i varhany. Kolem osmé minuty se i rozjede kytarové sólo, které rozhodně nezkazí celkový dojem. Ovšem v závěru hrají prim opět varhany, duní si ve svém stylu, dovedou skladbu až do konce.

Le Soir du Diable - příjemná oddechovka, vedena akustickou kytarou. Tajemným, smutným zpěvem doprovází zpěvák tuto baladu. Občas se tu a tam ozvou varhany jemnými, nenápadnými tóny. Vše je doprovázeno ručními bubny.

Caricatures - Stejnojmenná skladba jako album. Dle mého vrchol celého alba. V úvodu je zpěvákův proslov, kterému vůbec nerozumím. Občas křičí, občas mluví klidněji, zní to jako Jim Morisson z Doors. Netrpělivě tedy čekám až začne hudba. Po minutě a půl přestane proslov a začínají poletovat kolem varhany, jakoby jemně naznačovaly, že už to začíná. Přidají se bicí, hutný zvuk varhan zesiluje, přidávají se varhany další. V čase tří minut začne opravdová euforie, geniálně a hravě začnou varhany kňourat v příjemných tónech, jako kdybych se vznášel. Mám z toho obrovskou husinu. Poté pokračuje dále instrumentální orgie. Varhany, bicí, klávesy, vše se předhání. Po pěti minutách to zní jako další pochod, kdy se čeká na útok nepřátelské kavalerie. Po sedmé minutě se to rozjede v bláznivý kolotoč, kdy to zní jako Balletto Di Bronzo - Ys. Pak se přidá i kytara a zní to i trochu jazzově. Zakuňkají i varhany, které zní jako ze 60.let z filmu. Po osm a půl minutách začne klavírní motiv, kdy se ozývá akorát basa, postupně se ale začínají nabalovat bicí. Na to se geniálně přidají varhany, zase ten jejich úžasný zvuk. Před desátou minutou se poprvé ozve zpěv, což je vcelku ojedinělé u skoro čtrnácti minuté skladby. Po jedenácté minutě opět plují varhany jak oblaka, navazuje na ně zpěvák, opět svým teatrálním projevem podbarvuje atmosféru skladby.

Biafra 80 Final - opět instrumentální jako úvodní, tentokrát uzavírá celé album. Můžeme slyšet všemožné zvuky, experimentálními tóny, jako kdyby kapela ladila. Ke konci se rozjedou bicí a mlátí hlava nehlava.

» ostatní recenze alba Ange - Caricatures
» popis a diskografie skupiny Ange


Celeste - Principe di un Giorno cover

Celeste / Principe di un Giorno

Titan | 5 stars | 2018-03-15 | #

Další jedno z mých nejoblíbenější italských alb. Jestliže jsem jejich předchozí album velmi chválil, tak tomuto bych nastřelil hvězdiček ještě více. Opět zde není slabého místa. Možná mnozí mohou namítnout, že je album takové příliš klidné, takové na dobrou noc. Nečekejte zde nějaké rockové momenty, vše se odehrává v klidných, příjemných melodií. V podstatě je to spíše folk. Já mám vždy z tohoto alba velkou husinu, až si říkám jací byli géniové, co dokázali vtěsnat do necelých 40 minut. Myslím, že si toto album zaslouží více pozornosti a bylo ve stínu slavnějších kapel. Tahle kapela má u mě v srdci vždy speciální místo.

Principe Di Giorno - melotron otevírá album, pomaloučku, polehoučku. Zní to jako z nějakého příjemného soundtracku. Přidají se housle, klavír, flétna a následuje i zpěv, který příjemně doplňuje skladbu. Vypadá to, že tomu vévodí klidná, výrazná flétna. To ale nepřipustí akustická kytara s bicími. Vše cinká, drnká, zní to jak z pohádky. Po třech a půl minutách vydrnkává akustika a flétna něžně hraje svou melodii. Následně tomu pomůže i klavír, který krásně houpe sem a tam, jako když padá listí na podzim. Trubka tomu dává romantický nádech. Závěr má v rukou opět melotron.

Favole Antiche - ženské chorály jakoby splývaly se zvuky z kláves. Pak nastoupí melotron, a mám opět husinu. Zpěvák hlubokým hlasem začne "Salíí", k tomu se přidá flétna. Melotron si opět pluje po skladbě jak obláček po nebi. Flétna oslavně spolu se zpěvem do rytmu buší hlava nehlava. Pak vše ztichne a slyším jen lehounce kytaru, jakési hlasy z povzdálí. Flétna to pak jen podkresluje. Mužské chorály s varhany na sebe nenechají dlouho čekat. Po pěti minutách jede akustická kytara s jemným zpěvem, nabalí se na to flétna a klavír. Opět krásná melodie, zní to jako z přírody.

Eftus - kytara s hlasovými ozvěny, kde dominuje flétna. Respektive se sejde více fléten najednou, vzájemně se proplétající. Melotron na sebe nenechá dlouho čekat. Přidají se pak i činely a flétny spolupracují a spojují se v jeden celek.

Giochi Nella Notte - kytara, cinkání, ženské chorály a různé prazvlášní zvuky. Přidává se flétna, klavír a melotron. Opět krásně klidná, příjemná melodie. Po dvou minutách se nečekaně ozve saxofon a něco na způsob bicích, nabírá to pomalu na gradaci. Pak to ale opět ztichne a flétna si jen pohrává jak když šimrají paprsky slunce. Vrací se původní motiv skladby, ale jen na chvilku. Naváže na to klavír, který má hlavní slovo kolem čvrté minuty. Následuje pohádková pasáž, kdy to zní jak kdyby se všichni skřítkové radovali, že zlo bylo zažehnáno. Po šesti minutách se to přepne do další pasáže, kdy začne zpěv, na který se nabalí i bicí a flétna a zní to jako radostná oslava s louskáním.

La Grande Isola - asi má nejoblíbenější skladba na albu. Začíná pomalým, jemným zpěvem a krouživým klavírem. Melotron, bicí, občas se zdá, že se to má rozjet, ale pak se to zase uklidní. Asi minutu a deset začne nádherná melotronová pasáž, geniální melodie. Podporována klávesy, přidávají bicí. Připadám si jako kdybych čekal někde na vrcholku hory a čekal na západ slunce. Vše se utiší a následuje jen akustika s flétnou. Zpěv začne ve stejné melodii jako flétna, cinkavé zvuky se přidávají. Jako kdyby se kapela rozehrávala. Tato krásná pasáž se stále rozvíjí, přidávají se klávesy, melotron zesiluje až to dohraje do zdárného konce.

La Danza Del Fato - zní to jako koně s rolničky s různými zvuky, které postupně utichávají. Akustická kytara s flétnou se opět ujmou slova. Do toho vydrnkává kytara, vše taková spokojené, klidné. Přidá se zpěv, který je občas podporován bicími.

Li Imbroglio - flétna s výraznými bicími. Zpěv se přidá, ale brzy je zase utišen výraznými činely. Jednodušší krátka skladba na závěr.

» ostatní recenze alba Celeste - Principe di un Giorno
» popis a diskografie skupiny Celeste


Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison cover

Harmonium / Si on avait besoin d'une cinquième saison

Titan | 5 stars | 2018-03-15 | #

Je vůbec možné, aby toto album měl někdo nerad ? Celkově je to opravdu jedním slovem geniální. Nemá zde slabého místa, vše do sebe zapadá. Cover alba výborně vystihuje atmosféru alba. Všichni na louce, kolem příroda, hudba do toho zapadá. Jen nevím jak by tam přijeli s melotronem :)
Absence bicích mi zde vůbec nevadí, ba naopak, řekl bych, že tomu právě prospělo. Máme to řadit jako prog folk, nebo symfonický prog rock ? Ono je to v podstatě jedno. Když jsem tohle objevil v roce 2005, netušil jsem, že v Kanadě nahráli takhle dokonalé album. Co jsem si pak nasadil laťku hodně vysoko (začal jsem na Genesis), tak bylo pak těžké hledat další dokonalá alba. Škoda, že nejde dát hvězdiček více :)

Vert - několik fléten se proplétá, navazuje na to krásně akustická kytara s basovkou a zpěvem. Hned začátek dává tušit, že je to velmi melodické. Člověk by si mohl představit že je někde s kamarády v přírodě, kolem a nad nimi hvězdy. Francouzština je zajímavý jazyk a velmi do hudby zapadá. Za chvíli se přidá i jemně saxofon a zrychlí se tempo.

Dixie - Rychlejší, akustická skladba, kde se ke kytaře přidá klavír. Zpěvák se odváže a začne si zpívat s hudebními nástroji. Zní to trochu jako hudba někde z westernového salonu, kde všichni tančí. Je to svižné, má to drive, člověk by u toho tancoval. Nestyděl bych si to ani pustit někde na taneční zábavě.

Depuis Le Automne - po jednodušším začátku začíná kapela přidávat na komplikovanosti. A to je jen dobře. Začne to akustickou kytarou, jemným zpěvem, který udává melodičnost. Kytara začíná udávat rytmus, jakoby suplovala bicí. Klavír si pohrává, přidá se melotron a mám z toho mráz po zádech. Po čase se i přidá trubka, která jen jemně kníká do pozadí. Člověk se jen tak zasní,
zavře oči a je to uvolňující relax, nádherná hudba. Akustika se rozjede a drnká s jakousi ozvěnou. Po šesti minutách se přidají chorály, které splývají s melotronem. Poté vezme slovo akustická kytara podporována klavírem. Začne prozpěvovat několik hlasů najednou. Závěr skladby vévodí opakující se motiv zpěváka s kytarou, který s melotronem uzavírá tuto deset minut dlouho skladbu.

En Pleine Face - Velmi příjemná kytara se zpěvem. Minimalistický začátek, kde opět vévodí zpěv a udává melodii. Za chvílí se přidá akordeon a další nástroje. Tady bych si představil se držet s ostatními u táboráku, nad námi hvězdy a vše je dokonalé. Po třech a půl minutách začnou všichni zpívat a vlní se u táboráku. Akordeon se hlásí opět o slovo. Má své solo, které zní jako kdybych byl v Paříži a procházel se po městě.

Histoire Sans Paroles - geniální vrchol geniálního alba. Tuto skladbu rovnou zarámovat. Je absolutně dokonalá. Začíná příjemnou flétnou s kytarou. Postupně se přidá melotron, to je fakt nádhera až z toho oči přecházejí. Kolem 3. minuty začne dominovat melotron, který ale postupně utichá a začne se ujímat slova kytara s klavírem. Do pozadí se přidávají další nástroje. Má to vše takovou pohádkovou atmosféru. Po šesti minutách to zní jako z nějaké opery, klasiky. Melotron, cinkání, flétny až to přecházejí do dramatičtější pózy. Po sedm a půl minutách se rozjede klavír a zpěvák začne nádherně
zpívat až mám z toho úplně mrazíky po těle. Flétna nechce zůstat pozadu a začne ve stejné melodii si pohrávat jako když padá list. Zpěvák se opět přidá a více se do toho opře. Po deseti a půl minutách začíná nová pasáž, kdy slyším zvuky moře, racků. Melotron, klavír, flétna, trubka a hlavně kytara se postupně nabalují. Po třinácti
minutách začne jen tlumeně kytara s klavírem, kdy to začíná nabírat postupně na gradaci. Přidá se flétna a vše se vlní v dokonalém rytmu. Před patnáctou minutou začne nádherné sólo flétny až to postupně dojede do závěrečného konce.

» ostatní recenze alba Harmonium - Si on avait besoin d'une cinquième saison
» popis a diskografie skupiny Harmonium


Apoteosi - Apoteosi cover

Apoteosi / Apoteosi

Titan | 4 stars | 2018-03-15 | #

Další z jednorázových kapel, která vydala jediné album. Zajímavé je, že albu vévodí ženský hlas a sound alba je originální. Obohacen o klávesy, syntezátory, který dodávají zvláštní nádech.

Embrio - varhany s klávesy otevírají úvodní krátkou skladbu. Navazuje na to osamělý klavír, na který se postupně nabalí bicí, klávesy a kytara.

Prima Realta - Frammentaria Rivolta - Od pomalejšího klavírního nájezdu se to rozjede v rychlejší tempo, kdy se o vůdčí postavení perou klávesy s klavírem. Po dvou minutách se ozve zpěvačka. Její hlas je příjemný, takový uklidňující. Její zpěv začíná souznět s hudbou. Po třech minutách mi její zpěv i styl hudby zní jako z nějaké asijské pohádky. Po páté minutě začne hrát akustická kytara s flétnou, postupně se přidají klávesy. Kolem šesté minuty se změní pasáž, kde vévodí elektrická kytara. Přidávají se i zvuky z kláves, asi i syntezátorů, kdy vše kňourá, kníká, bublá. Zní to jako ze starých počítačových her, kdy jsme hráli na 8bitech. Před devátou minutou si pohrává vydrnkávající akustika s klavírem. Poté převezme otěže kytarové solo s klávesy. Po dvanácté minutě je sotva slyšet zpěv, doprovází ho akustika. Klávesy podbarvují atmosféru, mají zvláštní originální zvuk, který je ne všude slyšet. Závěr patří kňouravým klávesám, které melodicky spolupracují s akustikou. Kytara nechce být pozadu a udělá pomyslnou tečku.

Il Grande Disumano Oratoria Ottesa - tichý, smutný klavír otevírá počátek skladby. Lehounce se přidávají klávesy a kytara, že je jich sotva slyšet. Jenže po minutě se rozjede tempo, kytara s klávesy začínají soupeřit o prim. Po třech minutách se najednou ozve mužský zpěv s kytarovým solem. Poté se vše zpomalí a zpěvačka nechce být zahanbena a tak opět přebírá otěže. Její zpěv je souběžný s varhany, zní to jako kdybych byl někde v kostele a poslouchal mši. Pak opět naváže kytarové solo a začnou mňoukat klávesy, dává to příjemnou melodii jak z pohádky.

Dimensione Da Sogno - opět začíná klavírem, s kterým poletují klávesy. Moc příjemná skladba, kdy brzy i začne zpěv a kníkat kytara. Vše do sebe krásně zapadá, až bych si to dovedl při krátké délce představit jako nějaký hit. V čase dvě čtyřicet začne parádní kytarové solo, která se vlní ze strany na stranu. Klávesy nenechávají na sebe čekat a kňourají spolu s kytarou v jeden zvuk dohromady.

Apoteosi - stejnojmenná jako album. Dovedl bych si to představit jako nějaký soundtrack, nebo skladbu do filmu. Začíná to pomalým nástupem s dunivou basou a činely. Z velké dálky se pomalu přikrádají klávesy, který tlumeným tónem podbarvují skladbu. Kytara na sebe nenechá dlouho čekat. Vydrnkává si svou melodii, klávesy si stále plují po obláčku. Představuji si, že jsem nekde vysoko v horách a mám křídla. Stačí jen skočit a letět nad krásnou krajinou a zároveň poslouchat tuto hudbu. Dává mi to pocit, že se vznáším. Kytara se pořádně odváže a solo se rozjede na plné obrátky. Pak se mi líbí jak pomalu postupný útlum, kdy se zdá, že vše utichá. Když tu náhle vše opět vystřelí do výšin a skladba pokračuje v původním duchu.

» ostatní recenze alba Apoteosi - Apoteosi
» popis a diskografie skupiny Apoteosi


Raccomandata Ricevuta Ritorno - Per... Un Mondo Di Cristallo cover

Raccomandata Ricevuta Ritorno / Per... Un Mondo Di Cristallo

Titan | 5 stars | 2018-03-14 | #

Další mé velmi oblíbené album z italské prog rockové scény. V mnohém mi připomíná kvalitou i stylem Biglieto per inferno. Jen je o trochu jemnější. Těším se až si poslechnu jejich následovníka po dlouhé odmlce z roku 2010.

1.) Nulla - Ponurý varhanní úvod začíná gradovat do varhan výraných jakobych seděl někde v kostele.

2.) Su Una Rupe - klidný úvod s kytarou začne bláznit do rychlého přechodu. Poté nastoupí barokní klávesová pasáž s naléhavým zpěvem. Přejde to do pochodu s flétnou, bicími a elektrickou kytarou. Po dvou a půl minutách je tichá, cinkavá pasáž s jemným zpěvem. Pasáž, kdy mě absolutně mrazí po zádech. Podbarveno akustickou kytarou a flétnou. Zpěv se velmi pomalu zesiluje, stejně tak i současně přidávají na gradaci varhany.

3.) Il Mondo Cade - (Su di me) - akustické intro, kdy mi to silně připomíná od Le Orme - Uomo di Pezza. Pak se přidá flétna a bicí. Po minutě a půl začnou housle a zrychlený zpěv, kdy jsem se skoro až lekl jak to přeskočilo z ticha do tvrdší pasáže. Housle, které podbarvují pasáž dávají pocit jakoby burácel vítr. Po 3 minutách duní basa s nastupujícímu bicími, které jdou do pochodu s klavírem a zpětnými ženskými vokály. Možná je to hlas zpěváka, který musel hodně zabrat, aby to nebylo poznat. Po 5 minutách to utichne a vrací se úvodní motiv skladby.

4.) Nel Mio Quartiere - opakující se klavír s činely a trubkou dává dojem jazzové skladby. Poté se přidá i kytara. Tempo se zrychlí několikásobně, je to jakobych byl v jazzovém klubu.

5.) L'Ombra - výrazné varhany s podbarvujícím klavírem. Tempo se zrychlí, začne zpěv. Klavír s varhany se spojí do jednoho celku. Po dvou minutách se přidá flétna a z povzdálí geniálně drnká kytara. Pak to ihned přepne do pomalého pochodu, kdy tempo udává jen akustika a zpěv. Ozve se i ďábelský smích.

6.) Un Palco di Marionette - jemná flétna, klidný úvod s akustickou kytarou. Po minutě a půl začne nádherný motiv, ze kterého mrazí. Klavír se vlní v rytmu s flétnou s klidným zpěvem. Po čtyřech minutách začnou šeptat různé hlasy, až skoro děsivě. Rozjede se akustická kytara s rychlým temptem s klavírem a flétnou. Po šesti a půl minutách se mi moc líbí jak bicí a flétna se předhánějí a flétna upadá do zapomnění, utichá jako umírající květina. Před devátou minutou to sklouzne do jakého jazz rockového momentu, kdy výrazná kytara se saxofonem se spojují do jedné melodie. Závěr s klávírem zakončuje skladbu jako nějakou etapu.

7.) Sogni di Cristallo - má velmi oblíbená, začíná kytarou, flétnou, melodicky v rychlém tempu. Zpěvák naváže zpěvem a do výšek současně s hudebními nástroji natahuje i svůj hlas jako strunu. Zní to jako oslava něčeho výjimečného. Před druhou minutou to přepne do dramatických houslí. Po čtvrté minutě jakoby se zadrhla gramofonová deska. Vše utichne a nastává geniální okamžik alba. Nádherná jemná flétna s klavírem. Přidá se zpěv, který jemně podbarvuje celou atmosféru. Do toho kolem skotačí různé efekty, které mi nepřekáží. Zní to jakoby se zastavil vesmír a člověk jen žasne a poslouchá tu nádheru. V závěru zpěvák zpěv utne, jakoby se s tím nepočítalo, to je pasáž, která mě vždy trochu naštve, že je už konec.

Tímto se omlouvám Antonymu za mé nestravitelné imprese :)

» ostatní recenze alba Raccomandata Ricevuta Ritorno - Per... Un Mondo Di Cristallo
» popis a diskografie skupiny Raccomandata Ricevuta Ritorno


Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno cover

Biglietto Per L'Inferno / Biglietto Per L’Inferno

Titan | 5 stars | 2018-03-14 | #

Tato deska patří mezi mé vůbec nejoblíbenější. A to nejen italské progrockové scéně. Líbí se mi více než ty nejlepší od italských progrockových velikánů typu PFM, Banco apod. Líbí se mi na ní ta absolutní nepředvídatelnost. Člověk netuší co přijde za chvíli, protože se neustále vše mění jako chameleon a to i s tím, že ne vždy se pasáže opakují. Zajímavé, že do necelých 40 minut dokázali vtěsnat tolik hudebních nápadů. Myslím si, je tato deska neprávem ve stínu těch slavnějších progrockových kapel. I když chápu, že kapely s krátkou působností mají v tomto trošku nevýhodu.

1.) Ansia - varhany, flétna, akustická kytara. Příjemná úvodní melodie, která se rozjede spolu s klavírem do jakéhosi pohádkového pochodu s tvrdší kytarou. Po dvou minutách začne mňoukavá kytara s další doprovodnou. Po třetí minutě to utichne a teprve nastoupí zpěv. Zajímavé, zpěv až v přeposlední části. Opět nastoupí tvrdší pasáž s kytarou, která zase ztichne do zpěvu s akustickou kytarou. Tyto přechody jsou typické pro italskou progresivní scénu.

2.) Confessione - klidnější úvod se po pár vteřinách přepne do velmi tvrdé pasáže, které dominuje kytara. Zpěvák naléhavě zpívá, přidá se solová kytara. Doprovodná stále pokračuje. Pomalá pasáž z úvodu vrací a opět nastupuje tvrdší refrén, kde i když italsky neumím, je slyšet ve zpěvu stejnojmenný název alba. Pak se přidá klavír po dvou a půl minutách, který je podporován sbory. A opět má slovo hard rocková pasáž s elektrickou kytarou. Za chvíli se ozve flétna, klavír. Je až neuvěřitelné co se do skladby podařilo vtěsnat. Mění se zvuky kytar i pasáž s klavírem. Nevítě co od toho dále očekávat.

3.) Una Strana Regina - smutný klavír, ploužící se varhany. Pomalý, jemný nájezd. Zpěv se nese v podobném duchu. Líbí se mi opět ty přechody, vše se zastaví, zpěvák naříká. Nastoupí varhany, klávesy, kytara. Pak vystřelí flétna jak šíp až má na první poslech člověk pocit, že mu jde utrhnout uši. Kytara opět přivrdí, až si říkám, že se rozjel další hard rock. A ono ne, ono to opět sklouzne do klídku, romantiky. Kolem páté minuty začne broukat kytara ve stylu 60.let s varhany s
psychedelickým nádechem. Ne a ono to opět nepokračuje dál, zase se to přepne na rychle drnkající kytaru. No tohle ? Takové přechody z jedné pasáže do jiné ?

4.) Il Nevare - opět další skoky, z jemného úvodu rovnou do tvrdší pasáže a naopak. Kytara je jakoby zkreslená, kňourá do psychedelických nálad. Pak se opakuje úvod, kdy to skáče z klidné pasáže do tvrdší a naopak. V závěru si zpěvák notuje s kytarou, kdy nám ukazuje, že má nemalý rozsah.

5.) L Amico Suicida - nejdelší skladba na albu, délka přesahuje 13 minut. Drnkající kytara se zkreslenými varhany zase dává tušit, že začíná pomalý nájezd. Tak už jen čekám, kdy nastoupí tvrdší přechod. Hoši si teď dali více na čas. Kolem dvou minut bublají varhany do velmi
příjemné klidné pasáže, která se opět promění v ďábelský tanec. Flétna burácí a rytmus se zrychlí. Netrvá to však dlouho, zpěvák naříká a melodicky s klávesy si pobrukuje. Jakoby zpíval ukolébavku. Klavír začne zrychlovat, a současně zpěv se vynese do výšin až z toho mrazí. Skákavý klavírní rytmus spolupracuje se zpěvem. Po šesté minutě se ozve zvuk připomínající trubku a zpěvák si popěvuje s rychlým tempem. Kytara si opět jede v tvrdém rytmu. Před osmou minutou je další melodická pasáž s klavírem. Pak opět flétna, klid. Tohle se na první poslech nedalo stíhat. Pak začnou pazvuky jako když skřípají dveře s falešnými tóny. A máme tu opět další pasáž s klidnými varhany, tentokrát bez kytar. Na to nabalují klávesy. Opět to utichne a začne zvuk připomínající kuňkavé žáby. Řekl bych, že to je kytara s nějakým efektem. Po jedenácté minutě nastoupí varhany, jakobych byl v kostele současně se zpěvem a kňouravou vydrnkávající kytarou.

6.) Confessione (strumentale) - v podstatě motiv druhé skladby, který začne rovnou od svižnější pasáže. Zpěv zde není.

» ostatní recenze alba Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno
» popis a diskografie skupiny Biglietto Per L'Inferno


Reale Accademia di Musica - Reale Accademia di Musica cover

Reale Accademia di Musica / Reale Accademia di Musica

Titan | 4 stars | 2018-03-14 | #

Celkově je toto album velmi vyrovnané, působí příjemně, od klidných pasáží k tvrdším. Zpěvák mění zpěv jako chameleon, jednou má hlas hlubší, poté opět vyjede do výšek. Klavír a varhany dominují na desce s podporu
kytary. Na italské progresivní scéně toto album řadím jako velmi zdařilé. Je takové předvídatelnější, ale zase o to více vyrovnanější než řada jiných.

1.) Favola - jemná, příjemná akustická skladba, která je doprovázena příjemným zpěvem. Postupně se nabalí další nástroje, ale nese to stále v klidném duchu.

2.) Il Mattino - mystická, podporována melodickým klavírem. Zpěvák postupně odhalí svůj rozsah, kdy zpívá i více do výšek v porovnání s úvodem. Skladbě dominuje klavír, který si melodicky pohrává sem a tam v souladu
se zpěvem. Po dvou a půl minutách přidá na důrazu, který postupně graduje až se přidají před pátou minutou bicí. Tempo se zrychlí a částečně to i z ní jako z nějakého westernového baru, kdy se schyluje ke rvačce. Po sedmé minutě se to postupně uklidňuje až je opět slyšet úvodní, mystická melodie s klavírema akustickou kytarou.

3.) Ognuno Sa - tohle bych si dovedl představit někde v radiu, nebo v nějakém populárním filmu. Zní to velmi příjemně, melodicky, romanticky. Představuji si, že se procházím někde po městě s hůlkou a kloboukem. Vše je bezstarostné a pozitivní. Zpěv, varhany, klavír, zpěv jakoby z "konzervy", což dává skladbě zajímavý nádech. Pasáž, refrén, pasáž refrén a závěrečné klavírní solo.

4.) Padre - asi má nejoblíbenější na tomto albu. Začíná pomalým varhanním nájezdem podporovaný kytarou. Nejdřív jako doprovod, poté i jako solo. Asi nejméně předvídatelná skladba. Mám moc rád ty přechody ze svižných pasáží na ty jemnější a naopak. Po dvou a půl minutách se to zklidní a jen plují varhany. S prosebným zpěvem "Padre" (otče). Kytara nenechá na sebe dlouho čekat a nezůstává pozadu. Po páté minutě je varhanní pasáž, která mi silně připomíná ranné Pink Floyd, konkrétně soundtrack More. Postupně k varhanům se přidají i chorály. Závěr se nese v duchu kytarových sól, které postupně upadají do naprostého klidu podbarveného varhany. Závěr je v podstatě totožný jako úvod.

5.) Lavoro in Citta - zpěv jde daleko více do hloubky, hudba přitvrdila. Skladba je přímočařejší jakoby chtěla po posluchači, aby si odpočinul od náročnější Padre. Ale ne, po 2 minutách tvrdší pasáže se to přesune do pasáže jemné s jemným zpěvem. Slyším tam melotron, moc příjemné. Nastoupí refrén, se zdvojenými vokály, zní to jakoby povědomě, že to musel být určitě hit.

6.) Vertigine - naléhavé, svižné, zpěvák se odváže do pořádných výšek. Po čtyřech minutách se to přepne úplně do jiné pasáže, varhany rozjedou sola. Přidá se kytara a nese se to stále v rockovém duchu.

» ostatní recenze alba Reale Accademia di Musica - Reale Accademia di Musica
» popis a diskografie skupiny Reale Accademia di Musica


Soft Machine - Third cover

Soft Machine / Third

Titan | 5 stars | 2017-08-11 | #

Jedno z nejkomplikovanějších alb, které jsem dosud slyšel. Respektive trvá nějakou dobu se do toho dostat. Potřeboval jsem více poslechů, než jsem to celé vstřebal. Ovšem výsledek stál za to, s každým poslechem se mi to líbilo více. Oproti předchozím albům je to rozděleno pouze na 4 skladby, které trvají podstatně delší dobu. Kapela jakoby upustila od předchozí psychedelicko-písničkové formě a přešly více do progresivního jazz rocku. Navíc saxofon se tu začal výrazně hlásit o slovo.

Facelift - Začíná to vrzavými zvuky, jakoby byl jemný stroj ještě málo namazán, teprve se rozjížděl, kolečka se promazávaly a pomalu rozjížděly. Po 2 minutách začne kňourat saxofon, velmi příjemné varhany se melodicky přidávají a začne melodická pasáž, kdy si nástroje navzájem pohrávají a doplňují jeden druhého. Pak se rozjede typicky soft-machinovská rychlá varhanní show, basa začne být výraznější. Saxofon stále čeká na slovo, přidá se jakmile se hudba zrychlí. Poté se to celé zpomalí, zrychlí, pasáže mění, saxofon hraje prim. Řekl bych, že tato skladba mi dala nejvíce zabrat, je taková asi nejkomplikovanější na vstřebání. Na počátku jsem se bál, že se mi nikdy nebude líbit, pak se naštěstí s dalšími poslechy vyplatilo.

Slightly All The Time - Jazzově melodicky laděný saxofon, podbarvenými varhany se pozvolna rozjíždí. Člověk má pocit, že je někde v undergroundovém klubu, dává si dobré pivko a poslouchá jazzovou kapelu, která nemá ambice stát se kandidátem na best seller roku. A to je jedině dobře. Po 6 minutách se vyrojí flétna a začne si melodicky pohrávat s ostatními nástroji. Po 8.minutě to přepne úplně do jiné polohy a sejde více saxofonů najednou, hluboký, který údává jakoby basu a zároveň vyšší si hraje solo, jakoby se ho to ani netýkalo. Varhany začnou žárlit a musí se také ozvat. Začnou ty typické smyčky a obraty alá Soft Machine. Kolem 13.minuty začne má velmi oblíbená pasáž. Zabublají varhany a saxofon se rozjede v pomalou, příjemnou melodii, smutnou, ale velmi krásnou. Mám z toho absolutní mrazení po zádech. Nejprve naříká, že je vše ztraceno, že nic nemá smysl. Následně se pozvolna dostává do vyšších tónů. Při této pasáži být v jazzovém klubu, asi mi začnou téct slzy. V 16. minutě se tempo rapidně zrychlí a tím pádem i všechny nástroje. Vše se stále drží melodičnosti a při té rychlosti to zní jako opravdový jazz. Ne, ještě je to málo a v 16:55 se to ještě více zrychlí a saxofon velmi naléhá. Rozjede se v další sola, až se unaví a pozvolna se ukolíbá. Převezmou otěže varhany (nevím jak to ti kluci ušatí dělají, ale ten zvuk je strašně příjemný).

Moon In June - Asi nejpřístupnější píseň na albu. Od samého počátku Robert Wyatt začne zpívat. Ale on nezačne jen zpívat sám. S ním totiž zpívají i varhany. Jakoby se spojily v jeden stejný hlas. Zajímavé je, že jeho hlas mám rád, přitom řadu vyšších hlasů tolik nemusím (např. Anderson z Yes). Robert naříká, kňourá, zpívá si s varhany. Do toho ještě bubnuje, klobouk dolů. Do 9. minuty si stále melodicky pohrává s varhany. Pak nastává instrumentálnější pasáž a opět začnou soft mašínovské varhanní kudrlinky a solíčka. V závěru se to postupně uklidní a píseň v poklidu dojede do konce.

Out Bloody Rageous - Za začátku to dává dojem, že není zvuk. Postupně začnou třepotat varhanní zvuky, nabírá to stále na gradaci. Po 5 minutách se přidají ostatní nástroje a tempo se zvýší. Saxofon přidá svůj typický sound. Varhanní kudrlinky opět mohou začít. Vše najednou zní jinak než na počátku skladby. V 10.minutě to opět utichne a opět se ozvou třepotavé varhanní zvuky, ovšem více tlumeně. Překvapivě začne hrát klavír, v opakujícím se melodickém rytmu na který se nabalí i saxofon. A následuje další velké mrazení v 11.minutě. Kňourají a bublají varhany - kolem se toulá saxofon, jakoby je hledal. Vždy to ve mě evokuje představu jak se ty soft-mašínská kolečka točí jako dokonale namazaný stroj. Dovedl bych si představit kdyby to promítaly jako diapozitivy na svých koncertech. Saxofon vypouští solo za druhým, a varhany stále podbarveně bublají. Kolečka se stále točí. Následně saxofon začne naříkat, ozývat se z větší dálky, jakoby volal vzdálené lodě, které by měly k němu připlout. Tempo se zrychlí až postupně úplně zanikne. V Závěru navazuje úvodní třepotající motiv varhanních zvuků.

Myslím, že tato kapela by si zasloužila více pozornosti na poli progresivního rocku. Ale dává to i smysl, je to přece jen méně přístupné než jiné kapely z té doby a žánru. Když to porovnám s Caravanem, tak mi přijde, že tihle chlapíci tíhnou více do jazzu. Je to sice boj se tím propracovat, tak jako s VDGG Pawn Hearts, nebo ještěrka od KC, ale výsledek také stojí za to.

» ostatní recenze alba Soft Machine - Third
» popis a diskografie skupiny Soft Machine


Magma - Rock Duo »Magma« cover

Magma / Rock Duo »Magma«

Titan | 5 stars | 2015-04-14 | #

Čeho jsem si nejdříve všiml je název kapely, který se na vlas shoduje se slavnější francouzskou Magmou, kterou mám také moc rád. Dokonce je i další, folková z Argentiny, kterou ani neznám. Co mě dále zaujalo, že kapela má pouze dva členy, takže to je většinou výzva jak se s tím poperou. člověk by nevěřil, že někdy fakt stačí mít varhany a bicí a že se z toho dokáže zrodit kvalitní deska. Co mě zaujalo asi nejvíce je zvuk varhan. To je takový ten typický old school 60's. Takový jako slyším v Doors nebo Československých filmech, na hokeji apod. Na takové varhany mám slabost, protože mají úžasný zvuk. Je velká škoda, že drtivá většina kapel v 70.letech používala Hammondky, které jsou také fajn, ale změna je život. Tohle je zkrátka varhanový trip, že ani absence kytary mi tady nevadí. K jednotlivým skladbám:

1.) Jessica - Začne to zvláštním klávesovým efektem (syntezátor asi), hned se zapojí varhany, ten efekt dává dojem basy. Varhany plují melodicky a začne zpěv. Zpěvák zní tak trochu knedlíkově s nevelkým rozsahem a projevem jako kdyby to lehce odbyl. A zajímavé je, že se mi ten jeho "zpěv" líbí.

2.) Hravé elektronické pianko jak někde na pláži. Do toho reaguje basa a zase knedlíkový naléhavý hlas, my blue jean woman. Rytmus bicích je příjemný, jako kdyby to byl nějaký blues. Celé se to line v takové klidné a příjemné pohodě. Pak se k pianku přidají dlouhé klávesové tony, na které se nabalí old schoolove varhany, z kterých mám vždy husinu. Ty se rozjedou v solo a zase se objeví hravý klavír a naléhavý knedlík zpěváka.

3.) 6 Minutes release rock - varhanní rif, na který se nabaluje syntezátor, který se pak rozjede v rychlou melodii jakoby se zbláznil počítač. A poté zase ty dlouhé syntezátory. Varhany pořád v pozadí si jedou ten svůj rif. Klávesák se opravdu vyřádil, jakoby si řekl, já jsem kapela, já obstarám vše najednou :) Na hodinu zpěvu asi nikdy nechodil, ale to tady vůbec nevadí. Začnou se ozývat space vlny, jako to dělával Hawkwind. Varhany pořád jedou svůj rif. Pak to po 3 minutách rozjede bubeník ve své sólo, v přehlídku bicích. Začne měnit rytmus, styl, jako někde na přehlídce. Přidávají se činely a exhibice jede dál. Za chvíli to už klávesák nemůže vydržet a musí se také předvést. Zrychluje se tempo. Ale až tak, že mi z toho jde opět husina. Zapojí varhany v čase 5:20, které do toho kvílejí, kňourají, spolu s rytmickými bubny v hotový orgasmus. Nádhera. Jedna linka dělá doprovod, druhá soluje.

3.) Marmalade - začne to velmi povědomou varhanní melodií rockn'rollu 60.let. Poté začnou varhany opět solovat a další přes to začnou dunět hlubokými delšími tóny. Zpěvák do jejich rytmu začne zpívat jakoby sám suploval další varhany. Má to takový mystický nádech. V čase 2:30 to přepne do jiného zvuku, asi syntezátor.

4.) Embryo - další příjemná varhanní melodie na styl 60.let. Zpěv se přidá a současně s dlouhými tony spolupracuje. Rozjede se další solo. V čase 3:55 se zrychlí rytmus, knedlíková naléhavost se přidá. Varhany prodlouží své tóny a navíc se přidá parádní rychlá melodie, která skvěle zapadá do celkového rozpoložení.

5.) Turn - basové pedály zaduní a klávesy nenechají na sebe čekat. Tady mě zaujalo jakoby si zpěvák řekl, jdu to zpívat jen hala bala a bez nějakého extra rozsahu. Knedlíkově odzpívá - I am dying velmi krátce. Varhany zpívají s ním.

6.) Floating Smog - nádhera, melancholicky laděná melodie jakoby vše bylo ztraceno, v pozadí podporující varhany. Přidá se zpěv, kde si nelze nevšimnout zpěvákův německý akcent. Ale i tak mu je ta angličtina rozumět. Opravdu si dovedu představit jak do rytmu brouzdá smog, všude je zamračeno, je ošklivé počasí a naléhavý knedlíkový hlas to jen podporuje. V čase 2:55 se zrychlí rytmus a rozjedou se varhany. Zrychlí se sola a graduje to ke konci.

Bonusy:

7.) Heaven and Earth - klávesy se rozjedou, připomíná mi to Minotaurus. Ozývají se zvuky bouřky. Zvuk kláves je jak Museo Rosenbach a Minotaurus dohromady. V pozadí si pobrukuje basa, která je málo slyšet. Po 2 minutách to se přidají syntezátory, změní se rytmus a zesílí bouřka. Varhany podbarvují atmosféru větru a bouřky. Nádhera.

8.) Blind Girl - opět ta bouřka se ozývá. Klávesy udávají melodii, ale ozvou se hned i varhany, které se zase nádherně plují se skladbou, kolíbají jí. Je slyšet i déšť a zpěv s akcentem jako má zpěvák Eloy. Tady bych ho skoro ani nepoznal oproti předchozím skladbám. Zvuk je trochu slabší, je to slyšet méně. V závěru se rozjedou klávesy kde úplně slyším Semiramis.

9.) A day in my life - příjemná rychlá melodie s varhany a syntezátory a opět ta bouřka. Rychlé bicí, že si podupuji. V druhé polovině se rozjede solo kláves, že to zní jako Rick Wakeman z dob působnosti Yes z období Close to the edge.

10.) Hands are on the waves - klávesy kňourají s rychlými bicimí až se to rozjede v rychlé melodická sola. Zpěvák se odváže a zpívá do rytmu s rychlým tempem. Klávesy a varhany nenechají na sebe opět dlouho čekat.

11.) Fur Elise - Beethovenova klasika podaná v rychlém tempu s varhany. Zní to jako z hokejové haly s jednoduchými bicími. Nebo jako v počítačové hře. Taková srandička dá se říct, ale zní to fajn. Ty varhany mají něco do sebe.

Album mě bavilo od začátku až do konce, nenudil jsem se a poslouchal to jedním dechem. Má zvláštní atmosféru, svůj specifický sound, přijde mi to zajímavě originální. Cítím tam krautrock, ale i další různé styly. Navíc mám slabost pro ty staré varhany, takže dávám 5*.

Komu nevadí absence kytar a zajímá ho jak se s tím vypořádalo duo v podstatě zapomenuté krautrockové desce, bude určitě nadšen. Myslím, že tyto "mini" kapely jednoho alba si zaslouží být zviditelněny.

» ostatní recenze alba Magma - Rock Duo »Magma«
» popis a diskografie skupiny Magma


Gandalf - Gandalf cover

Gandalf / Gandalf

Titan | 3 stars | 2015-04-10 | #

Kapela Gandalf, i přes svou jepičí působnost zanechala nějakou tu stopu. V podstatě neznámá kapela začala být známější až časem, také díky internetu a reedici v roce 2007. Tady nečekejte nějaký progres, tohle je spíš taková odpočinková, melodická, částečně i psychedelická pop/rocková hudba. Co na tom, že skoro polovina alba tvoří covery, které obvykle nevyhledávám. Má to prostě takovou zvláštní atmosféru, zvláštní zvuk. Je tam cítit ještě 60kový feeling, i ten zvuk nástrojů tomu odpovídá. Hravé 60kové varhany, podporující kytara, občas se to rozjede do svižnějších pasáží, ale jinak si to běží v poklidu. Šeptající klidné pasáže gradující do refrénu a naopak. Zpěváci jsou tam dva, jeden mi připomíná hlavně ve skladbě Místami je to jak pop, místami jak psychedelický rock, někdy i takové hippie. Pouštím si to když potřebuji zrelaxovat a pročistit si hlavu od náročnějších hudebních děl. Řada skladeb by se dala skoro nazvat hitem, ale není to typický popík, je to zkrátka jiné. Myslím, že to stojí za poslech.

Je to přece jen trochu jiný žánr, takže hodnocení je těžké udělat objektivní :)

» ostatní recenze alba Gandalf - Gandalf
» popis a diskografie skupiny Gandalf


Van Der Graaf Generator - Still Life cover

Van Der Graaf Generator / Still Life

Titan | 4 stars | 2015-04-02 | #

Pilgrims - začíná to melodicky s varhany, jemným zpěvem. V čase 2:18 se to parádně rozjede do rytmické pasáže, nástroje i zpěv přitvrdí, má to drive. Basové linky Bantona zní určitě skvěle, ale postrádám tam ten výrazný sound Pottera. Pak to opět ztichne a chystá se to na další zrychlení, kdy se začne víc prosazovat saxofon. It seems such a long time - ta pasáž nemá chybu. Pak skvělé saxofon solo a do toho duní klávesy, nebo basa, těžko identifikovat, ale zní to jako když něco sestupuje melodicky dolů :)

Still Life - pomalejší song, mírný nástup, varhany přiškrceně až vzdáleným dojmem podbarvují atmosféru, Peter vyprávěčským stylem zpívá současně s nimi. V čase 2:45 se to zase velmi zajímavě rozjede, zase ty rytmické bicí, do toho kvíkající a solující saxofon.

La Rossa - varhany si pohrávají. Bicí se přidávají, za chvíli se rozjedou i činely. Připomnělo mi to debut, kde se to taky používalo. Peter zpívá nahoru, dolu, saxofon kňourá. Zpěv se do toho víc opřel, je zase hrubší, agresivnější. Ve 3:50 nastupuje skvělá pasáž, nejdřív jen tiše se zpěvem a varhany a pak se přidají bicí a saxofon, příjemná melodie. V čase 6:10 další skvělá pasáž, flétny, činely, pohádková melodie jak z když se probouzí příroda. Závěr se rozjede v rytmickou smršť a agresivní zpěv, přidá se saxofon a jízda jede až do skoro 10. minuty.

My Room - velmi jemná, začátek jemný saxofon, klavír. Melodie si pohodově pluje. Peter začne zpívat tlumeným hlubokým hlasem. Pohodička, klídek, pustit si třeba v přírodě a usnout na louce. Saxofon jemně kňučí, podbarvuje atmosféru. Při refrénu je zpěv s ním sladěn. Klavír si v klidu putuje, melodicky podporuje. Ne tady velké zvraty nečekejme. Písnička si v pohodě a klidu pluje dál. Dokonce i Peter pak ještě ztenčí hlas. Pohoda dojíždí do finiše a vychutnávám si ten klídek.

Childlike Faith in Childhood's end - začíná to falešnou flétnou se zpěvem. V čase 1:20 tlumené varhany s melodickým zpěvem oznamují další část skladby, která se po 2 minutách rozjede. Saxofon melodicky pokračuje v motivu, Peter zvýší hlas na intenzitě. Opět ten Godbluffovský rytmus. A kde se vzala tu se vzala elektrická kytara. Prišla si také zakňourat. I když u VDGG člověk nikdy neví, jestli to nejsou klávesy, nebo to mohl být saxofon ? Ke konci 4.minuty to zpomalí na smutný zpěv s varhany. Přidají se pomalé bicí. V čase 6:30 to přitvrdí se zpěvem. Peter zpívá jako raněné zvíře, tak jako na solovkách. Po 8. minutách je to zase styl starých VDGG několik melodií přes sebe, melodická pasáž, falešná pasáž, všechno se míchá do sebe. Pak to zase zrychlí a je slyšet úvodní motiv.

Album Still Life je taková vitální, plné života, optimistické. Dá se říct, že v podstatě navazuje na Godbluff. Jsou tam občas i podobné pasáže. Celkově se mi album líbí, ale přeci jen už mě tak neoslnilo jako ty 4 předchozí.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Still Life
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Van Der Graaf Generator - Godbluff cover

Van Der Graaf Generator / Godbluff

Titan | 5 stars | 2015-04-02 | #

Po delší odmlce od skvělého Pawn Hearts se kapela dala opět dohromady a vydala následující album s názvem Godbluff. Jakoby si kluci řekli, že temná, mystická éra VDGG je u konci. Budeme hrát teď trochu víc svižně, vesele ?

Undercover man - začíná to nevinnou flétnou, pomalým nástupem. Peter jakoby mi zhrubnul hlas oproti starší éře. Po 2 minutách naběhne klavír, bicí, příjemná melodie, zpěv. Zní to tak nějak nezvykle vstřícně na to když to porovnám s předchozí tvorbou. Taková pohodička. Miluju tu pasáž ve 4:28, jak zabroukají efekt klávesy a přidá se saxofon, z toho mi jde vždy mráz po zádech. Vidím Jacksona jak se v tom vyžívá. Pak se to zase vrací do úvodního motivu.

Scorched Earth - asi moje nejoblíbenější na albu. Ten nástup nemá chybu, zase ten efekt kláves, varhany v pozadí, přidává to na gradaci, přidává se saxofon až se skoro zajíká. Peter přitvrdí opět se zpěvem, zpívá současně melodicky se saxofonem. Ve 2:10 se to rozjede v parádní rytmickou pasáž, jen tedy zatím na chvíli, pak Peter zpívá hlasem ducha. Jeho multi vokály se překřikují jako v mozku schizofrenika ze strany na stranu a začne v orgasmu burácet saxofon s varhany, nádhera. Jackson se tu opravdu vyřádil. V čase 6:00 se to rozjede opět v tu rytmickou část, bicí jedou jak mašina, nástroje se přidávají. Saxofon melodicky odpovídá. Ty bicí nemají chybu, musím si u toho vždy podupovat. V čase 8:30 to nemá chybu a dokážu si představit jak u toho křepčím někde na koncertě, má to drive.

Arrow - začíná to exhibicí bicích. Ozve se najednou i basová linka, která je bohužel slyšet méně než na předchozích albech. V čase 1:55 to zpomalí, klávesy opakující efektový rif si hrají do pohody. Peter začne zpívat, tady ještě přitvrdil jak ho ve VDGG neznám. Jeho hlas je tu daleko drsnější, agresivnější. Jakobych ho poznával z jeho solové tvorby. Pustil se tu do toho z plného hrdla. Začíná to nabírat na gradaci, zase ten klávesový efekt, Peter začne křičet "Heaven" až zvířecím způsobem. Melodie pokračuje, bicí se přidávají, příjemný rytmus, saxofon kvíká. V 5:25 se to rozjede a opět ta svižná melodie, bicí jedou, má to drive. Jackson se zase odvázal a pouští si tam své sola. Místama se opět přitvrdí, někdy mám pocit, že by se z toho dal udělat i death metal :)

The Sleepwalkers - začíná to hravou příjemnou melodií. Na první poslech jsem tuhle skladbu pobral nejrychleji. Hráva melodie pokračuje, přidávají se bicí, saxofon připomíná trochu i flétnu, zní to jako z nějaké slavnosti na zámku ze středověku. Něco jako styl klarinetu. V čase 3:03 začne takový lážo plážo, pohodové varhany a saxofon, jakobych se válel na pláži a pozoroval moře a přinesli mi drink. Pak to přitvrdí zajímavě VanDerGraafovsky, ale stále se to drží stejné melodie. V čase 5:00 nastoupí má nejoblíbenější pasáž. Rytmické bicí to rozjedou, varhany podbarvují, saxofon pouští rif dokola, je to svižné a rychlé, krásně agresivní. V čase 6:32 mám vždycky mráz po zádech z toho saxofonového sola. Vidím Jacksona jak si s tím pohrává ve svitu reflektorů. Peter začne agresivně zpívat, svižná pasáž jede dál. Pak v závěru bublají varhany ze strany na stranu, pomalu se to utiší a máme tu závěr, až neuvěřitelně to uteklo.

Godbluff je celkově další velmi velmi povedené album, sice s nezvyklou kratší stopáží, ale není tam slabého místa. Je to pro mě vcelku totální změna když to porovnám s předchozí tvorbou. Album je agresivnější, melodičtější, rychlejší, tvrdší, optimističtější. Jakoby prošli velkou proměnou za ty 4 roky. Kdo se chce dostat VDGG pod kůži a neví s tím začít, tak bych doporučil hlavně toto album. Myslím, že je jedno z nejvstřícnějších v 70kové éře, ani mi to nedalo moc zabrat se do něho dostat. Podobně i jako u debutu. Kupoval jsem si asi v roce 2007 v Bontonlandu DVD živáku Godbluff + bonusy z Pawn Hearts. A musím říct, že velmi povedené, celý koncert se mi líbil, alespoň jsem viděl jak to opravdu vypadalo a že Jackson byl blázen, dva saxofony najednou, to jsem zíral. Jak jsem zmiňoval, že předchozí trojlístek považuji za vrchol, toto je ještě taková třešnička na dortu, kam by se to dalo vtěsnat. Nemůžu jinak než 5.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Godbluff
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts cover

Van Der Graaf Generator / Pawn Hearts

Titan | 5 stars | 2015-04-02 | #

Nejkomplikovanější na poslech, nejtemnější. Uzavírá to špičkový trojlístek let 1970-1971. Můžeme i obdivovat odvahu, že nám rovnou naservírovali jen 3 skladby s výrazně delší stopáží. Na diskotékách se to sice asi pouštět nedá, ale pro fanouška art rocku je to výzva. Myslím, že ve své době to byla i inspirace pro řadu kapel. Např. v Genesis to byla inspirace stvořit Suppers ready.

Lemmings - začíná vydrnkávat akustika, rozjezd je v podstatě okamžitě, Peter medovým hlasem nás vítá, ale netrvá to dlouho a přepne do zlověstnější pasáže. Saxofon začne opakovat rif, na který se nabalují varhany. Začne to skákat z bláznivé melodické pasáže do klidné. Jakoby Peter zpíval chvíli, že je anděl a pak zase spadne do ďábelského hávu. Zní to tak zajímavě beznadějně, Peter naříká, hudba utichá, ne nečekejme optimismus. Po 6 minutách se to rozjede do ďábelského rytmu, až vidím kapelu jak skáče přes ohneň uprostřed strašidelného lesa. Drží se to pak zase počátečního motivu a na konci cinkají činely, flétna si piští, varhany se rozladí a na závěr prásknou bubny.

Man Erg - na první poslech asi nejstravitelnější. Začne to pohodovým klavírem, Peter zpívá, že v něm žije zabiják, zpívá to stylem jako miluju Aničku. Jo ale to by musel být jiný text :) Pokračuje to v milé pasáži. Chvíli jsem si musel zvyknout na styl bicích, ty jejich přechody. Pak ale nastane 3.minuta, kdy opět začne ďábelský tanec, how i can be free ? Saxofon s varhany duní jak o život. Peter zpívá jakoby to byla jeho poslední hodinka. Ve 4:35 to krásně přepne do tišší pasáže, kde varhany plují, jemně kňourají, Peter ztiší hlas, she tells me truth... Saxofon jen trochu zasahuje. Závěr je opět v duchu začátku.

A Plague of lighthouse keepers - v ozvěnách přejíždí varhany sem a tam, saxofon jemně pokračuje, Peter s zvláštním hlasem I prophesy disaster, předvídá katastrofu. A má pravdu, zatím je to ještě vcelku klidné. V 2:09 you see the skeletons of sailing ships - tady nevím proč ale vždy si představuji loď, která připlouvá plná kostlivců, všude šero, černé mraky, Jacksonův saxofon, jakoby troubil už jsou tady. Efekt jakoby opravdu připlouvala loď. Pak jen samotné varhany si to lemují stezkou nemrtvých k samotné lodi. A opět začne podobná pasáž té počáteční. Kolem 7.minuty začne trochu větší optimismus, že by kostlivci odplouvali ? 8:30 nádherně depresivní, varhany zní jako, že vše je ztraceno, už nikdy to nebude jako dřív. Alone, alone, ghost all call. Saxofon podbarvuje depresi, jak nás volají duchové. 10:30, brečel bych si kdybych zemřel, tiše oznamuje a pak se to rozjede v saxofonní orgie, v rychle melodickou pasáž, která za chvíli začne přibírat i falešné tony a vše začíná bláznit v čase 12:00. Pak začne bláznivý hluk, čardáš duchů :) Od 14:00 to přepne zase úplně do jiné části. Do takové klidnější, varhanní, zpěvnější, do toho klavír. Ale dlouho to nevydrží, protože v čase 16:35 začne další tanec s hlasem jakoby si Peter napustil bubliny do pusy. Bláznivý tanec pokračuje, Peter jakoby měnil hlasy a nálady, ne dokud toto se neslyší vícekrát není šance to lidským mozkem pobrat na poprvé. V čase 19:13 jakoby se VDGG vysvobodili ze zlého tance a přepne to do příjemného klavíru, jakoby Hammill řekl kapele, dáme tam trochu stylu z mojí solovky. Trochu mi to připomíná Vision z Fools Mate. Frippova kytara se ozývá, melodický klavír pokračuje, nádhera. V závěru jedou chorály v podobném rytmu, do toho Fripp se odváže a pustí tam pár kytarových solíček.

Theme One - myslím, že si tu zaslouží být. Dokázal bych si to představit jako úvodní otvírák, na druhou stranu to úplně nesedí s celým albem, je to příliš optimistické, rytmické, spíš tak do Godbluffu :)

Toto album není pro každého. Trvá nějaký čas se mu dostat pod kůži. Nevěřím tomu, kdo tvrdí, že po prvním poslechu si je jistý, že ví, zda se mu to líbí, nebo nelíbí. Nevěřím, že to lidský mozek dokáže, leda by byl Mozart. Je to plné hudebních nápadů, můžu jen smekat před Hammillem, že on je tím hlavním motorem, bez něj by to těžko někdy vůbec vzniklo. Je velká škoda, že tady se vlastně uzavírá ten geniální trojlístek, že po tomto albu až do roku 1975 pod hlavičkou kapely nic nevzniklo. Jistě, že tu máme solovky Petera Hammilla, ale to mohlo v podstatě vznikat paralelně, nebo ne ? :)

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine cover

Van Der Graaf Generator / The Aerosol Grey Machine

Titan | 4 stars | 2015-04-01 | #

Písničkovější debut, kapela se zde ještě hledala. Zní to vcelku jako psychedelie. Líbí se mi jak tu používají hodně akustickou kytaru a flétnu. Saxofon tu ještě není, neboť ani Jackson se zde ještě nevyskytoval. Peter zpívá ještě trochu opatrněji, jemněji, než jak ho známe v pozdější tvorbě.

Afterwards - povedené, vydáno myslím i jako singl co se procpal snad i do top :) Krásně odzpíváno, varhany kňourají, taková příjemná balada. Hezké klavírní melodie. Dává to dojem sixties. Pouštěl jsem si to velmi často.

Orthentian St. - akustika, klavír, výrazná basa

Orthentian st. II - Runing back refrén, do toho rytmicky datlující činely, nebo něco na ten způsob. Flétna příjemně podbarvuje atmosféru. Pak se to zrychlí do tempa, flétna s činely melodicky kooperují s akustickou kytarou, přípomíná to mi to Comus.

Into a Game - svižná akustika, klavír, pak to přejde do zajímavé rytmické pasáže s výraznou basou

Aerosol Grey Machine - takový funny song

Black Smoke Yen - klavír soupeří s basou, instrumentálka

Aquarian - nejlepší na albu. Geniální song. Začne to doprovodnou akustikou, zapojí se basa a varhany. Do toho melodické pianko. Do toho Peter začne zpívat dlouhé výšky a s těmi výškami současně udělají varhany takový zvláštní efekt, že mám z toho husinu až do Austrálie. A ono to není jen tohle, ono to ještě v té husině pokračuje. Now we move...we are riding on rainbows. A ne ještě není konec, Smoking or not, floating a yard - s tím ty varhany a refrén Aquarian ! A varhany s akustikou. Tohle si můžu pouštět neustále dokola. Laughing to say a ten klavír, nádhera. To je prostě song z jiného světa.

Necromancer - rychlé svižné varhany s klavírem, Peter zpívá o tom jak žije v černém lese. Nastoupí refrén "Iam a necromanceeeer", úplně mu věřím jak vstává z hrobky z černého lesa jako nemrtvý. Výrazná, melodická, svižná, povedená. Ty multivokály v refrénu nemají chybu.

Octopus - varhany lítají ze strany na stranu, dominují celé skladbě, přechází to klidnější do bláznivější pasáže a naopak. Má to zajímavý zvuk.

People You Were Going To - takové písničkové, ten refrén nevím proč mi připomíná Šíleně smutnou princeznu. Ale naštěstí ne to ostatní. Hravé pianko, celkem nezvyklé na VDGG styl.

Firebrand - 60kové varhany, za jednoduchého motivu s potlačeným echo zpěvem Hammilla dodávají skladbě zajímavý nádech. Pak najednou začne zpívat silným britským přízvukem ve stylu, který jsem od něj nikdy neslyšel, jako Peter Gabriel v Battle of Eping Forest. Pak se to vrátí opět do té tajemné počáteční pasáže. Zajímavé, jsou tu spojeny dva úplně rozdílné motivy. Nechybí ani chvílemi varhanní sola.

Myslím, že se s tím hoši poprali velmi dobře. Na debut velmi povedené, je to plné nápadů a už tady jsou vidět ty klíčky pozdějšího VDGG soundu.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Aerosol Grey Machine
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One cover

Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One

Titan | 5 stars | 2015-04-01 | #

Třetí album, které je vydáno ve stejný rok jako jeho předchůdce. Ještě tady se i na 3 skladbách podílel i basák již jako host.

Killer - to je Graafovská klasika, začíná to melodickou pasáží, která je zdůrazněna Peterovým zpěvem. Tady se saxofon hodně vyřádil. Nějakou dobu jsem si zvykal na tu pasáž "Death in the sea", ale pak se mi to zalíbilo. To by přece nebyli VDGG aby to nebylo tak přímočaré, musí tam přidat občas nějakou bláznivinu :)

House with no door - moc příjemná skladba, dominuje zde klavír. Jackson si místo saxofonu vzal zase flétnu, jakoby se domluvili, že v případě, že bude jemnější písnička, bude tu flétna. Mám u toho vždy pocit, že jsem opravdu v domě, kde nejsou dveře, skrz okno vidím a slyším bubnovat déšť. Taková pohoda. V závěru miluju tu basu a klavír jak kooperují, paráda.

Emperor in his war room - opět je zde flétna, začíná to mystickým způsobem, podmanivými jemnými varhany a příjemným zpěvem. Tady dominují varhany, občas zazní sbory současně s Hammillem. Skladba se celou dobu v podstatě drží podobného motivu. Je celkově taková tajemná, že vlastně ani nevíte co se vám na ní líbí.

Lost - bláznivou flétnou to začíná, pak se rozjedou varhany. Po minutě se přidají bicí, opět ty dlouhé varhanní tony, vznikne nádherná pasáž, mrazíci opět přicházejí. Pak začne bláznivější pasáž, varhany opakují cyklus dokola a rozjede to saxofon. Ve 3:35 to přepne do tišší, temnější pasáže s výrazným zpěvem, kňouravými varhany. Peter pak naříká, že moc dobře ví, že jí potřebuje. Hodně emotivní, hodně povedené.

Pioneers over C - asi moje nejoblíbenější na tomto albu. Ponurý začátek, potlačené Hammillovské sbory, dunivé varhany a ty bicí jak krásně, klidně bubnují jak při pochodu. Mám rád vesmírná témata, Peter zpívá o budoucnosti o objevování nových galaxií, hvězd apod. Hlásí se tu opět basa. Ve 2:40 to přejde do temné, mystické, klidně pasáže s tiššími varhany. Skočí to do svižné pasáže a vrátí se to na počáteční zpěvy. Geniální pasáž v čase 5:50, vydrnkává jen akustika, jemné cinkání, jakoby padal sníh. Basa to podporuje a Peter nám oznamuje, že zde není strach, jak by něco takového mohlo vůbec exitovat ? V čase 7:50 si Jackson je tak fučí do saxofonu jakoby ho ladil.

Další velmi povedené album od VDGG. Jejich trojlístek Least-H-Pawn považuji za vrchol jejich tvorby, který už nikdy nepřekonali. Je velká škoda, že jako kapela nefungovali v celém tom nejplodnějším art rockovém období a vrátili se až v roce 1975. I když to alespoň vynahrazuje solové období Petera Hammilla.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.1485 s.