Profil uživatele Apache
Recenze:
Saxon / Strong Arm of the Law
| 2023-11-20 | Motto: It's only heavy metal, but I like it.
Kdysi (podle mých záznamů to bylo v březnu 2011) jsem k tomuhle albu napsal pár vět. Tady jsou:
Přesvědčivě monumentální heavy metalové hřmění v osmi částech.
Pominu teď ty části, které byly později bravurně využity na živáku The Eagle Has Landed (konkrétně skladby "Heavy Metal Thunder", "Strong Arm of the Law" a "20, 000 Feet") a doporučím vaší pozornosti alespoň poslední dva kousky:
"Sixth Form Girls" má jeden z nejchytlavějších tvrdých rifů v celé historii Saxon a "Dallas 1 PM" (s textem o atentátu na Kennedyho) disponuje naléhavě sugestivním rytmem, hypnotickými rify a působivě zařazenou vložkou z dobového rádiového vysílání.
Faktografická poznámka: Album se mělo původně jmenovat Heavy Metal Thunder. Název, převzatý z textu slavného motorkářského hitu "Born To Be Wild" kapely Steppenwolf, toto album naprosto dokonale vystihuje. Firma Carrere však titul z komerčních pohnutek na poslední chvíli změnila. Hlavním důvodem byl úspěch singlu "Strong Arm of the Law", který vydání třetího alba předcházel.
Je zajímavé, že já sám jsem měl na počátku 80. let v rukou kazetu s názvem Heavy Metal Thunder, na níž byl právě tento počin Saxon. (Bylo to mé úplně první setkání s metalem. Poslech proběhl na obrovských bednách, které někdo přitáhl do naší deváté třídy v poslední den školního roku. Nezapomenutelný zážitek!)
Později mi pátrání po této desce nemálo zkomplikoval právě její alternativní název.
Tolik můj starý komentář. Později jsem napsal mnohem delší recenzi na mé nejoblíbenější album Saxon vůbec, Innocence Is No Excuse. Před pár měsíci jsem ji aktualizoval a asi tak týden zpátky jsem se rozhodl, že ji trochu upravím a zveřejním na Rockboardu. Při psaní jsem se ale nechal unést vzpomínkami na mé první setkání s touto kapelou a celou tou věcí zvanou heavy metal. Text, který z toho vznikl, následuje...
Kdyź jsem v roce 1982 díky převratnému objevu, že na planetě Zemi existuje něco tak neuvěřitelného jako skupina KISS, vstoupil do světa rockové muziky, velmi záhy jsem zjistil, že nejoblíbenějším stylem většiny mých vrstevníků (tedy alespoň těch, co v tom jeli taky) je heavy metal. Kdybych se důsledněji řídil tímto trendem, možná bych lehce podlehnul dojmu, že jiná hudba ani neexistuje. Mě ale z rocku zajímalo úplně všechno.
Už to, že první tři alba, která jsem v životě slyšel (KISS - Dynasty, AC/DC - Back in Black a Pink Floyd - Dark Side of the Moon) se od sebe vzájemně tolik lišila, a přesto se mi každé z nich líbilo víc než dost, mi dalo jasnou zprávu:
Rock je hodně pestrá záležitost. Tak proč se omezovat jenom na jediný jeho směr?
V posluchárně městské knihovny jsem poctivě naposlouchával všechno, co se o rock alespoň trochu otřelo, a za úplatu si něco z toho nechával i nahrát.
Jedna z prvních záležitostí, kterou jsem si tam nechal vpustit do sluchátek, byli Beatles. Údajně nejslavnější kapela všech dob - to samozřejmě budilo mou zvědavost. Díky polským licenčním albům jsem mohl přičichnout i k něčemu z tehdy ještě stále vlivné new wave a stále ještě populárních new romantics.
K poslechu jsem hltal (tehdy stále ještě) necenzurovanou Melodii, které tam měli na skladě hned několik ročníků. Mimoděk jsem tak nasával vědomosti o rocku i popu z pohledu takových osobností české kritiky jakými byli Jiří Černý nebo Jan Rejžek.
Pamatuji si, jak mě zaujala zmínka (tuším druhého jmenovaného) o démonických vystoupeních jakéhosi Alice Coopera. Vzpomínám na seriál Ondřeje Konráda o Rolling Stones a článek (už nevím čí) o Slade, kde se řešilo zda to jsou nebo nejsou "noví Beatles".
Avšak zásoby LP desek v knihovně nebyly neomezené. A styl, který hýbal světem mých o něco starších (a o dost vlasatějších) vrstevníků nejvíce, tedy heavy metal, tam chyběl úplně,
Přitom zmíněná Melodie se o něm občas nebála něco napsat. Kupříkladu takový zasvěcený článek Jaromíra Tůmy o kapele Motörhead („Nejsou to typy, se kterými byste pustili svou dceru na pomaturitní oslavu.“) byl nezapomenutelný.
Proto bylo k poznání heavy metalu nutno použít všechny možné alternativní zdroje.
Od staršího bratrance jsem si o letních prázdninách roku 1983 nechal nahrál debut Iron Maiden (dodnes mě z jejich diskografie oslovuje hudebně asi nejvíc), k pár dalším kapelám jsem se pak dostal díky spolužákům na učňáku. Ale brzy bylo jasné, že pokud chci do tohohle stylu proniknout víc, budu muset navštívit to, o čem si někteří nesměle špitali:
Ostravskou černou burzu!
A tak jsem se jednoho brzkého nedělního rána orwellovského roku 1984 ocitl tam, kde jsem mohl získat další potravu pro své uši. Netušil jsem, že jedním vrzem k tomu dostanu také potravu pro své oči. Na burzu jsem se pak vracel z obou důvodů: Jak pro kazety s heavy metalem, tak kvůli prohlídce té záplavy nádherných obalů LP desek. (Vždyť jen výše jmenovaní Iron Maiden a jejich cover arty od Dereka Riggse za to určitě stály.) Tohle byl úplně nový svět ve kterém jsem chtěl být a krmit své uši a oči plnými doušky.
Ale to už jsem se ocitl trochu v budoucnosti.
Vraťme se zpátky, do června 1983 a jednoho z posledních dnů mé základní školy. Tehdy nám bylo coby deváťákům povoleno udělat si den podle svých představ. Jistý spolužák zajistil poslechovou aparaturu a tak jsem poprvé v životě poslouchal muziku z velkých (tehdy bych neváhal říct obřích) beden.
A jelikož jsem si už dříve, když jsem téhož spolužáka navštívil za účelem poslechu Adam & The Ants, u něj doma všiml plakátu Saxon, jejichž logo s S ve tvaru sekyry mě velmi zaujalo, navrhl jsem, že bychom si mohli pustit právě tuto kapelu. O Saxon se totiž říkalo, že oni jsou ten skutečný a pravý heavy metal. Jenže ten spolužák od Saxon neměl vůbec nic. Plakát patřil jeho bráchovi, který je měl nahrané na magneťáku. A my měli ten den ve třídě k dispozici pouze kazetový přehrávač.
Bohové však rozhodli, že toho dne onen bájný heavy metal (na opravdových velkých bednách!) konečně uslyším.
Vše totiž zachránil jiný spolužák, když se zmínil, že jeho starší ségra má doma Saxon na kazetě. A tak jsme se vydali k němu domů, kde jsme v pokoji jeho sestry uloupili bílou kazetu s nápisem „Heavy Metal Thunder“.
Dodnes to vidím před očima. (Zajímavé na tom je, že ta kapela tehdy žádné album toho jména ve své diskografii neměla.)
„Musíme to ale vrátit dřív než se ségra vrátí domů, jinak by mě zabila“, řekl ten spolužák. A pak mi ještě ukázal sbírku patřící nejspíš nějakému dalšímu členu jeho rodiny. Ale tu tady nebudu rozebírat neboť byla zcela jiného druhu.
A tak jsem toho pozdního červnového dne roku 1983 poprvé slyšel opravdový heavy metal na opravdových velkých bednách.
Poslouchali jsme to album od začátku až do konce. Naštěstí jsem už byl díky Back in Black od AC/DC, mému prubířskému kamenu co se tvrdého rocku týče, připravený...
Tohle ale bylo zase něco jiného. Skladby byly delší, jaksi rozevlátější a plné dlouhých kytarových sól. Alespoň tedy ve srovnání s těmi AC/DC. Rif ze "Sixth Form Girls" a rádiové zpravodajství z atentátu na Kennedyho ve skladbě "Dallas 1 PM" mi utkvěly v paměti navždy. (Podle nich jsem ostatně mnohem později to album konečně identifikoval.)
Dodnes se mi vybavuje diskuze, kterou jsme pak vedli s několika spolužačkami, ochotnými sdělit nám své dojmy z poslechu:
"Tak co na to říkáte, holky? Jak se vám líbil ten heavy metal?"
Nováková: „Styx jsou lepší.“
Herman: "Styx nejsou heavy metal."
Já: "Ale v Melodii psali, že jo."
Herman: "V Melodii tomu nerozumějí. Tam píšou samé blbosti."
Poláková: "Můj brácha má album KISS z koncertu. Ale to se mi moc nelíbí - pořád samé bubny a tak." (Asi slyšela zrovna nějaké sólo Petera Crisse.)
"A co ty Valčíková? Nebylo to na tebe moc tvrdé?"
Valčíková: "Pch, tvrdé. Accept jsou tvrdší."
Já: "Accept, jo? Tak to musím slyšet."
Pamatuju si toho ještě mnohem víc, co se ten den řeklo a odehrálo. Ale s tím už vás nebudu zatěžovat.
V každém případě se mi ten původní nápad, napsat recenzi na mé nejoblíbenější album Saxon, vydané až nějaké dva roky po výše popsaných událostech (a pět let po albu, v jehož profilu se právě nacházíme), trochu zvrtl.
Ale tak už to bývá, že věci se občas vymknou kontrole.
A že to vlastně vůbec nebyla recenze?
Co se dá dělat. U Innocence Is No Excuse se polepším, slibuju. ;-)
» ostatní recenze alba Saxon - Strong Arm of the Law
» popis a diskografie skupiny Saxon
Cheap Trick / Dream Police
| 2023-10-25 | Nejlepší album Cheap Trick?
Na tuto otázku budete od fanoušků dostávat různé odpovědi. Asi nejčastěji budou padat názvy jako At Budokan nebo Heaven Tonight. Někteří budou jmenovat In Color. A mnozí uvedou titul, který právě recenzuji.
Bylo to těsně před Vánoci 1982, kdy jsem v ruce držel originální kazetu s tímto albem. Někdo ji poslal z Rakouska jakýmsi známým mého otce, přes něhož mi pak byla zapůjčena.
Pamatuju si to jako by to bylo včera: Kazeta byla šedá nebo bílá a neměla žádný obal. Podle nápisů na ní tipuju, zda se ta skupina jmenuje Dream Police nebo Cheap Trick.
Tehdy byla v kurzu kapela s názvem Police. Z toho jsem tak nějak usoudil, že tahle parta tam prostě má navíc ještě to Dream, aby si je lidi nepletli. Zatímco skuteční Police mi připadali extrémně nudní, tihleti Dream Police (nebo možná přece jenom Cheap Trick?) byli všechno možné, jen ne nudní.
Podobnou muziku jsem nikdy předtím neslyšel. Bylo to chytlavé, místy skoro jako disco. Byl tam rock, který byl (místy) rozhodně hard. A bylo to chvílemi tak melodické, že jsem si nebyl jistý, zda to mám vůbec do toho rocku řadit. Protoźe žádný rock, který jsem do té doby slyšel, nebyl až takhle okatě melodický. Tedy kromě Beatles.
Tahle kapela, ať už se jmenuje jakkoli, byla rozhodně oříšek! Jejich muzika se mi zdála nějakým způsobem, možná tou podivnou kombinací zdánlivě nesourodých hudebních elementů, až... perverzní. To je to správné slovo. Každopádně jsem váhal, zda se mám ve třídě spolužákům vůbec svěřit s tím, že něco takového poslouchám.
Navíc mi hlavou vrtala otázka, zda to všechno zpívá ženská nebo chlap. Chvíli jsem tipoval jedno, chvíli to druhé a nakonec jsem došel k závěru, že kapela má minimálně dva vokalisty, minimálně dvou pohlaví. Prostě perverze na entou. Styděl jsem se sám před sebou, že v něčem takovém nacházím zalíbení.
Dnes se mi tyhle pocity, úvahy a moje tehdejší bezradnost nad tou nadílkou, zdají úsměvné. A možná bych na to všechno i zapomněl, kdybych někdy v roce 2000 nenarazil na internetu (All Music Guide) na recenzi Dream Police od Stephena Thomase Erlewina, kde se píše doslova toto:
"Perversely - and most things Cheap Trick have done are somehow perverse - the band decided not to continue with the direct, stripped-down sound of At Budokan, which would have been a return to their debut. Instead, the group went for their biggest, most elaborate production to date, taking the synthesized flourishes of Heaven Tonight to extremes."
Ha! Perverze. A to hned 2x v jedné větě. Vzpomněl jsem si na všechno.
A teď zpátky do minulosti.
Píše se rok 1982 a já vkládám tu věc do monokazeťáku Aiwa. Stisknu tlačítko Play. To, co se na mě vyřine, nečekám ani náhodou. Slyšel jsem Pink Floyd, slyšel jsem KISS, AC/DC, Black Sabbath, Rainbow i Pražský výběr, ale tohle... Tohle se nepodobalo vůbec ničemu z toho. Kdybych chtěl své tehdejší teze hodit do absurdna, znělo to asi... hmm, jako by se ABBA dala na heavy metal.
Ale už dost dojmů mého čtrnáctiletého já.
O více než 40 let později dávno vím, že to všechno měli na svědomí čtyři chlápci z Rockfordu v Illinois, z nichž dva vypadali jako těžcí frajeři a dva jako takoví dost srandovní týpci. (Winners & losers, originální koncepce image - fanoušci se mohli identifikovat s kým bylo libo, na co se kdo cítil víc.)
Dávno vím, že ten androgynní (a přitom naprosto suverénní) zpěv měl na svědomí fešácký blonďák Robin Zander. Stejně tak jako ty vokály, které se mi zdály zcela jistě mužské. Ne nadarmo se mu ostatně říkalo "man of a thousand voices".
Taky vím, že mu do toho často přibrukoval kytarista Rick Nielsen, jenž se svou nerozlučnou kšiltovkou (kdo, ptám se, kdo jiný na celé světové rockové scéně od 50. až do poloviny 80. let, vůbec kdy nosil na hlavě baseballovou čepici?) hrál v kapele roli potrhlého baviče. Nebo jím možná (přestože šlo o mozek, mající na svědomí zhruba 90% všeho, co Cheap Trick až dodnes vytvořili) opravdu byl, jelikož jsem nikdy nepostřehl, že by z této role kdy vypadl.
Vím i to, že jim do mikrofonu přicmrndával kapelní frajer č. 2, černovlasý basák Tom Petersson, známý používáním 12-strunné baskytary. A taky že do bicích nástrojů bušil Bun E. Carlos, který ze všeho nejvíc připomínal dobráckého brýlatého strejdu, zdobeného legračním knírem a pečlivě ulízanými krátkými vlasy.
Je mi známo i to, že chlapci měli švédské předky, jak lze hádat už z jejich jmen (Rockford byl ostatně domovem potomků mnoha přistěhovalců z této země). A to včetně Bun E. Carlose, který se ve skutečnosti jmenoval Brad Carlson a svou jihoamericky znějící přezdívku dostal (slovy Ricka Nielsena) "jen proto, abychom nevypadali jako banda Švédů".
Švédové... hm, takže s tou ABBou to zase nebyla taková blbost, he he.
Než se LP Dream Police objevilo v září 1979 na pultech západního světa, měli za sebou Cheap Trick nějakých pět let existence. Z undergroundových klubů se usilovným koncertováním vypracovali na lokální hvězdy, které pak u Epic Records vydaly v letech 1977 a 1978 tři studiová alba. V Americe si jich sice nikdo moc nevšiml, ale v Japonsku se díky nim stali kultem. Takovým, že když tam v dubnu 78 zavítali, okamžitě vyprodali tokijskou halu Budokan. Japonci si jejich vystoupení nahráli a v říjnu téhož roku z toho vydali desetiskladbový záznam. Na něm můžeme krom skvělého výkonu kapely slyšet orgasmický jekot nezletilých Japonek, pro něž byl i brýlatý a za bicími neustále pokuřující strejda Carlos naprostým božanem (viz vřískot „banýýýýýý!!“).
Beatlemánie hadra.
V únoru 1979 se živák s názvem At Budokan uvolili vydat i doma u Epic a podpořit ho singlem I Want You to Want Me. Ten sice už dříve vyšel ve studiové (a dost odlišné) verzi, ovšem v aktuální, silně zrychlené koncertní podobě se z něj stal hit. Takový, že pokořil sedmé místo singlového žebříčku v USA, dostal se do Top 30 v Anglii, Top 20 v Německu a dobyl první příčky v Japonsku, Holandsku a Belgii. Dnes je to klasika největší, stejně jako samotné album, které v USA vyletělo na čtvrté místo a prodalo se ho tam přes tři milióny kusů.
V této situaci Cheap Trick s Tomem Wermanem, mužem, který pro Epic produkoval první alba Teda Nugenta a Molly Hatchet a v 80. letech pak desítky kapel glam metalové éry (namátkou Mötley Crüe, Poison, Twisted Sister nebo Dokken), vstoupili do studia Record Plant v Los Angeles, aby nahráli čtvrté studiové (a celkově páté) album kapely. Mimochodem, pět LP za pouhé tři roky, to bylo docela dost i v sedmdesátkách.
Ale CT byli vždycky pilná kapela.
Co tedy rockfordská čtyřka tenkrát v L.A. vytvořila?
Jelikož mi nejsou z těchto nahrávacích sessions známy žádné outtaky (krom verze titulní písně bez smyčců, která vyšla jako bonus na remasteru), budu hovořit jen o těch devíti skladbách, známých z původního LP.
A řeknu vám, že hned tu první řadím k tomu vůbec nejlepšímu z bohatého repertoáru kapely.
“Dream Police“ je rychlá, neskrývaně pompézní, smyčci vydatně podpořená a vpravdě monumentální melodická smršť, evokující postupy legendárního Phila Spectora a jeho proslulé wall of sound. Nielsenův orwellovský text o policii, která hlídá vaše myšlenky, je klasika. Ostatně jako celý tenhle song.
A moje nejoblíbenější pasáž? Ta, kde Rick recituje to svoje „I try to sleep, they're wide awake, they won't let me alone - They don't get paid to take vacations or let me alone - They spy on me, I try to hide, they won't let me alone - They persecute me, they're the judge and jury all in one“. Včetně jeho škodolibého smíchu.
Následující „Way of the World“ je melodická hard rocková pecka, které dominuje jako vždy skvělý vokál Robina Zandera a občasný magický dotek inspirace velkou čtyřkou z Liverpoolu. (Wall of sound included again.)
„The House Is Rockin' (With Domestic Problems)“, která je tvrdší než cokoli ostatního na desce, tvoří předěl mezi úvodními dvěma klenoty a jedním z dalších vrcholů alba.
Více než devítiminutová kompozice „Gonna Raise Hell“ je hypnotická litanie, stojící na sugestivním ďábelském rifu, ve vrcholných pasážích podpořeném smyčcovým orchestrem. (Ten ve skutečnosti tvořili kytarista Rick Nielsen a hostující klávesák Jai Winding, vyzbrojení houslemi a violoncellem.)
Za zmínku stojí i strojově přesné, přesto však naprosto fascinující bicí, podtrhující atmosféru ďábelského nebezpečí. Zprvu nenápadně slouží celku, aby se pak někde kolem šesté minuty prodraly do popředí v osudově dunící mezihře, následně se stáhly a po zbytek skladby sebejistě dokreslovaly celkovou, neklidně zlověstnou náladu.
K těm bicím ještě taková perlička: Podle Bun E. Carlose vylepšil producent Werman zvuk virblů na nahrávce pomocí dvou dřevěných prken, které do sebe narážely.
Někteří kritici (např. Ira Robbin z magazínu Trouser Presss) věří, že text skladby „Gonna Raise Hell“ je o nechvalně známém masakru v guyanském Jonestownu, jedné z největších mimoválečných tragédií 20. století, kdy reverend Jim Jones, vůdce sekty Chrámových lidí, nařídil sebevraždu asi tisícovky svých stoupenců, přičemž nechal popravit kompletní delegaci OSN a jednoho amerického senátora, kteří v té době prováděli na místě inspekci.
Naproti tomu jiní kritici (konkrétně Tom Maginnis z AllMusic) tvrdí, že píseň je o užívání si života v apaticky lhostejném světě, ve smyslu „nemůžeme-li změnit svět, můžeme alespoň rozpoutat nějaké to peklo (čili udělat nějaký rambajs)“.
Samotný autor skladby, Rick Nielsen, pak tvrdí, že je to celé o „náboženských, politických a nukleárních fanaticích“.
Aby toho nebylo málo, Rob Smith ve své knize Unmasking Backmasking o tajných zprávách, ukrytých v klasických rockových skladbách, uvádí, že píseň obsahuje pozpátku nahraný hlas, pronášející větu „You know Satan holds the key to the lock“ (* „Víš, že Satan drží klíč k zámku“).
Po této těžkotonážní náloži přichází odlehčení v podobě svižné „I'll Be with You Tonight“, která jakoby vypadla z power popového alba Heaven Tonight. Funguje jako vydechnutí před dalším z vrcholů kolekce.
Tím je nádherná beatlesovská balada „Voices“ s mnohavrstvými doprovodnými vokály a jako vždy výtečným sólovým zpěvem Robina Zandera. Většinu zdejších kytarových partů přenechal Nielsen hostujícímu Stevu Lukatherovi z kapely Toto.
Po tomto zklidňujícím mo(nu)mentu přichází na řadu odvázaná rock 'n' rollová vypalovačka „Writing on the Wall“, kde se s tím CT rozhodně nemažou.
Střídá ji Tomem Peterssonem zpívaná „I Know What I Want“, disponující silným punkovým nábojem, jenž ovšem u této kapely nijak nepřekvapí (vzpomeňme třeba kultovní punk rockovou pecku „Auf Wiedersehen“ z Heaven Tonight, kterou později nahráli např. thrash metaloví Anthrax).
Závěr alba patří jeho druhé nejdelší skladbě, téměř osm minut trvající „Need Your Love“ - zprvu pomalé, posléze však dramaticky zrychlující hard rockové kompozicí, kde se vyřádí především Rick Nielsen se svou kytarou. Skladba se v koncertní podobě objevila už dříve na živáku At Budokan.
A jsme ve finále.
Jak to bylo dál s Cheap Trick? Dream Police se umístilo na 6. místě žebříčku Billboardu (jen o dvě příčky níže než průlomový Budokan) a pouze v USA se ho prodalo přes milión kusů (což ho tamtéž dělá jedním z jejich čtyř nejúspěšnějších alb). Celosvětově se pak tento počin stal nejprodávanější studiovou deskou kapely.
Následující LP, které produkoval slovutný "pátý beatle", sir George Martin, bylo v USA už "pouze" zlaté (500 000 prodaných kusů). Z kapely pak odešel basák Tom Petersson (kterého nahradil Jon Brant) a následoval sešup popularity.
Dalšímu albu (One on One) bylo vyčítáno, že je málo sofistikované, moc metalové a má špatný zvuk. Tomu následujícímu zase, že je příliš popové. A několik dalších to dodnes schytává za to, že jsou moc 80's.
Bez ohledu na zhrzené kritiky se kapele po čase povedl nečekaný comeback s Peterssonem (opět) v sestavě a power baladou The Flame na prvním místě amerického singlového žebříčku. A to byl okamžik, kdy jsem se s Cheap Trick setkal podruhé...
V roce 1982 jsem ale o kapele a její historii netušil vůbec nic. Nebyl internet, nebyly informace, byla jen železná opona a všudypřítomná láska k Sovětskému svazu. Cheap Trick (nakonec mi někdo přece jen milosrdně sdělil, jak se ta kapela jmenuje) pro mě byli jen bizarní disco-metalovou (?) partou, která navíc, jak jsem zjistil, vůbec nikoho nezajímá. A na světě bylo tolik jiných part, které zajímaly kdekoho, že už nebyl čas pídit se ohledně CT po něčem dalším.
Ale jedno je jisté. Zůstali mi v hlavě.
Tam někde hluboko, pod dojmy z mnoha a mnoha dalších objevů, jež tehdy hýbaly rockovým světem, číhala ukryta Snová policie. Hlídala mé myšlenky a čekala na svůj návrat. Klidně a trpělivě, mnoho dlouhých let.
Věděla, že její čas ještě přijde.
(Věnováno Antonymu.)
» ostatní recenze alba Cheap Trick - Dream Police
» popis a diskografie skupiny Cheap Trick
Cheap Trick / One On One
Moje nejoblíbenější album Cheap Trick? Buď tohle nebo Dream Police.
Shodou okolností to jsou zrovna první dvě alba CT, které jsem kdy slyšel. A ať si kdo chce co chce říká, One on One je jedna velká pop-punk-metalová parádička, plná zběsilých, veselých a silně chylavých kousků ("She's Tight" a "Love's Got a Hold on Me" budiž jmenovány na prvních místech), korunovaná skvostnou beatlesáckou baladou "If You Want My Love".
V této podobě jsou mi CT asi nejbližší, i když ta jejich - nikde jinde neslyšená - perverzní pompa, s níž přišli na Dream Police, je taky pošušňáníčko! Mám hodně rád power pop, jaký předváděli na Heaven Tonight, jejich glam metalové období kolem comebackové Lap of Luxury i pozdější koketérii s alternativním rockem (ostudně přehlížená paráda Cheap Trick '97), ale zbytečně podceňovaná One on One bude mít v mém srdci vždycky speciální místo.
Díky, Ricku, Robine, BunE a Jone.
A samozřejmě taky tobě, Royi Thomasi Bakere. Protože bez tebe by tahle kolekce asi nikdy nezněla až takhle výjimečně!
» ostatní recenze alba Cheap Trick - One On One
» popis a diskografie skupiny Cheap Trick
Twisted Sister / Love is for Suckers
Jeden z těch případů, kdy remastering dokázal úroveň původní nahrávky pozvednout minimálně o třídu výš. Zvuk alba (alespoň tedy na remasteru a ve srovnání s původním CD) je ohromující a první tři skladby jsou naprosto skvělé! Zbytek desky už takových kvalit nedosahuje, i když zní pořád parádně. Je zajímavé, že nejglamovější album této, obvykle právě do glam metalu řazené, skupiny, je fanoušky i samotnými Twisted Sister považováno za jejich nejhorší. Kapela z něj také po reunionu hrála na koncertech snad jen úvodní "Wake up (The Sleeping Giant)", kterou ovšem později stejně vyškrtla ze setlistu.
Říká se, že původně mělo jít o sólové album zpěváka Dee Snidera, který byl nahrávací společností dotlačen k tomu, aby deska vyšla pod jménem kapely, z níž na ní pořádně snad ani nikdo nehrál. Je jasné, že za těchto okolností se nebude skupina k takovému počinu moc hlásit. Za sebe ale mohu říct, že jsem rád, že album pod jménem Twisted Sister nakonec vyšlo. Pro mě osobně jde totiž o jejich třetí nejlepší počin po Stay Hungry a debutu Under the Blade. A to se mi desky You Can't Stop Rock 'n' Roll a Come Out and Play líbí opravdu hodně.
» ostatní recenze alba Twisted Sister - Love is for Suckers
» popis a diskografie skupiny Twisted Sister
Motörhead / 1916
Tak tomu říkám comeback.
Motörhead byli ve druhé půli osmdesátek out jako máloco (i když třeba Orgasmatron je skvostné album, jenom si ho skoro nikdo nevšiml). Za celé období 1985 - 1990 jsem potkal pouze jednoho jejich fanouška, který mi byl tenkrát představen jako nějaká rarita. A myslím, že ani on už nepočítal s návratem svých idolů do hry. Jenže přišel rok 1991 a Motörhead byli zpět.
Důvod? Je jich několik. Lemmy a spol se přestěhovali do Států, kde se jich ujali u Epic Records a starali se o jejich propagaci mnohem lépe než u předchozích labelů, k nimž kapela přešla po krachu domovské společnosti Bronze. Jenomže to by samo o sobě ke comebacku, který si Motörhead na začátku 90. let zažili, asi nestačilo.
Bylo ještě potřeba natočit opravdu dobré album. A přesně to kapela dokázala. Na jeho přípravu měla ostatně dost času - od vydání poslední řadovky uběhly už čtyři roky. A to byla v těch časech poměrně sebevražedná pauza.
První dvě skladby na desce ještě nepřinášejí nic převratného, zlom přijde až u té třetí. Na "No Voices in the Sky" Lemmy předvedl, že jejich speed metalový rock and roll může fungovat i v podstatně melodičtějším hávu. Což si ostatně vyzkoušel už na předchozí desce s výtečnou "All for You", tehdy bohužel ještě bez většího ohlasu. Proč "No Voices…" nešla okamžitě na singl asi nikdy nepochopím.
Tvrdý rock and roll "Going to Brazil" tam ostatně nešel taky, ale aspoň plným právem zdobí mnohý pozdější výběr kapely. Žhavý brazilský rokec vystřídá mrazivá scenérie v pomalé, ale velmi sugestivní horrorové kompozici "Nightmare / The Dreamtime". Podobné experimenty nebyly doposud pro kapelu zrovna typické. Tenhle zněl ale po čertech dobře asi úplně všem, protože jsem na něj v životě neslyšel nebo nečetl křivého slůvka. Lemmy, deklamující své vize rudé smrti, Golgoty, černé noci a měsíčního svitu, je tady prostě neodolatelný.
Ještě větší překvapení přichystal fanouškům v následující "Love Me Forever". Považte: Balada na albu Motörhead! Něco takového si do té doby představil asi jen málokdo. Jenomže jaká balada: Zadumané, potemnělé plochy, vemlouvavý, zpočátku posmutnělý, vzápětí však už správně razantní vokál v pěkně přitvrzených pasážích… Jednoduše paráda. Kdo říkal, že Lemmyho hlas se do baladických poloh nehodí? Minimálně tady sedne dokonale.
V "Angel City" už jsme doma ohledně toho, kde je teď vlastně doma pan Kilmister. A vypadá to, že v L.A. se vyloženě našel. Pije zdarma Bon Joviho chlast, válí se u bazénu a do toho zní v pozadí piano a saxofon, instrumenty, které se nikdy předtím na žádném albu této skupiny neobjevily.
1916 je deska mnoha popvé. Kapela si na ní prvně střihne čistý punk rock v krátké, ale chytlavé ódě na Ramones (kterou pak Ramones sami zařadili do svého repertoáru) a Lemmy následně poprvé v historii nasadí vyloženě tklivý vokál v závěrečné, violoncellem podmalované, titulní skladbě.
Album bylo přijato fanoušky i kritikou s nadšením, a i když (možná trochu překvapivě) nedosáhlo žádných převratných komerčních úspěchů, spolehlivě dostalo Motörhead zpátky do povědomí rockových fanoušků po celém světě.
„Tohle je něco jako náš Revolver,“ řekl o této desce Lemmy, mimo jiné velký fanda liverpoolské čtyřky. „A už se nemůžu dočkat našeho Seržanta.“
Ten sice dle mého názoru nikdy nepřišel, a pokud jím měl být následující počin March ör Die, který nikoho příliš nenadchl, tak tenhle záměr kapele příliš nevyšel. Za 1916 se však Lemmy u nebeského báru nemusí dodnes stydět ani trošičku. Právě naopak; pro mě osobně je to společně s Ace of Spades nejlepší album, jaké kdy nahrál.
» ostatní recenze alba Motörhead - 1916
» popis a diskografie skupiny Motörhead
Lynyrd Skynyrd / Edge of Forever
Vźdycky jsem si přál, aby Skynyrdi nahráli ještě jedno heavy metalové a jedno blues rockové album.
To první se mi splnilo v roce 1999, když se kapela spojila s osmdesátkovým producentským veteránem Ronem Nevisonem a stvořila tenhle hutný monument. To druhé se mi asi už nevyplní. I tak díky, hoši (a děvčata). "Workin'", "Preacher Man", "Mean Streets", "Through It All" a "Money Back Guarantee" jsou opravdové parádičky. Slabá místa aby tu jeden pohledal.
» ostatní recenze alba Lynyrd Skynyrd - Edge of Forever
» popis a diskografie skupiny Lynyrd Skynyrd
Hanoi Rocks / All Those Wasted Years
S přehledem jedno z nejlepších koncertních alb, jaké jsem kdy slyšel.
Hanoi Rocks byli tehdy naživo neuvěřitelní. A to, co tady předvádí Michael Monroe (viz video ze stejného koncertu), který ač neustále v pohybu, stíhá nejen excelentně zpívat, ale také výtečně obsluhovat foukačku a saxofon (a když na to příjde, tak i bicí), to je prostě něco. A ještě přitom po celou dobu zvládne vypadat jako nějaká bloncka ze žurnálu. :-)
Glam nebo hair metal, i když se to spoustě lidí na první pohled nezdá, má mnoho různých poloh.
Hanoi Rocks byli, zejména právě díky zpěváku Michaelu Monroeovi, v podstatě vynálezci glam metalové image, tak jak ji známe v podobě Mötley Crüe či Poison kolem poloviny 80. let (tedy té echt transvestické). Hudebně se ale blížili mnohem více k punku než k heavy metalu. Zjednodušeně se dá říci, že jejich raná tvorba byla takovým živočišným, chytlavým mixem The Clash a Rolling Stones (s mírnou příměsí z New York Dolls, Sex Pistols nebo Alice Coopera).
Na glamový Sunset Boulevard se přes Anglii dostali až z Finska, kde koncem 70. let začínali.
V L.A. pak jejich koncerty často navštěvovali členové Guns N' Roses v dobách, kdy jméno jejich vlastní kapely většině lidí ještě nic neříkalo. Z jejich pódiového projevu se Axl, Slash, Izzy a spol. učili, jak že se má vlastně dělat ten rock 'n' roll. A dělat rock 'n' roll, to šlo Hanoi Rocks, krom konzumace alkoholu a dalších omamných látek, ze všeho nejlíp. Což mimo jiné dokazuje právě tato deska, kompletně nahraná během jednoho prosincového večera roku 1983 na koncertě v londýnském klubu Marquee.
Bylo to myslím první album, které jsem kdy od téhle kapely slyšel. Vzpomínám si, jak jsem si říkal, že pokud zní ti hoši takhle dobře naživo, jak potom musejí znít ze studiovek. A tak jsem si většinu z nich pořídil, jen abych s překvapením zjistil, že na nich znějí... většinou hůř. Což ale neznamená, že by takové Self Destruction Blues nebo Bobem Ezrinem (Alice Cooper, KISS, Pink Floyd) produkované Two Steps from the Move nebyly skvělé desky!
Přiznám se, že jsem nikdy nebyl kdovíjakým příznivcem koncertních záznamů. Ale jsou výjimky... A All Those Wasted Years je definitivně jednou z nich.
S hodnocením neváhám ani na vteřinu: Pět hvězdiček pro tuhle desku je nezbytné minimum.
» ostatní recenze alba Hanoi Rocks - All Those Wasted Years
» popis a diskografie skupiny Hanoi Rocks
Aerosmith / Pandora's Box
Více než 50 ukázek z tvorby Aerosmith a jejich členů od prvopočátků v 60. letech až do roku 1982.
Všechno pěkně v jedné krabici, na třech discích a s šedesátistránkovým bookletem plným fotek, podrobných informací, citátů a jedním dlouhým esejem k tomu.
Klasické hity, naprosté rarity, dema, alternativní a koncertní verze písní, remixy, vzorky ze sólových projektů... Všechno to tu je. Když tahle Pandořina skříňka v roce 1991 vyšla, odmítl ji Josef Vlček v Rock & Popu hvězdičkovat.
"Tohle je učebnice," napsal. "A učebnice se neznámkují."
Aerosmith jsem chtěl poznat už od chvíle, kdy jsem si na ostravské černé burze v roce 1985 koupil jedno číslo magazínu Metal Hammer, kvůli článku o mých tehdy čerstvých oblíbencích Mötley Crüe. Prostudoval jsem ten časopis tam a zpátky mnohokrát, takže mi nemohla uniknout ani recenze na nové album Aerosmith Done with Mirrors.
Jenže tu kapelu tehdy nikdo z mých vrstevníků neznal. (Docela by mě zajímalo, zda byli v Československu nějací jejich fanoušci alespoň v půli sedmdesátek, v dobách první vlny jejich popularity s alby jako Toys in the Attic a Rocks. Já nikoho takového neznám. Vy ano?)
V každém případě, sehnat u nás v hlubokých osmdesátkách něco od Aerosmith nebo třeba od Alice Coopera (o jehož poznání jsem usiloval ještě mnohem víc) vyšlo zhruba na stejno. Tedy, bylo to zhola nemožné.
Věřte mi, pokoušel jsem se o to stejně usilovně jako marně.
Situace se změnila až na konci dekády, kdy se tihle staří velikáni díky glam metalovým albům plným hitů najednou vrátili do světových žebříčků. A díky dealerům z černých burz také do hry, jejíž součástí už jsem byl i já.
Jména, při jejichž vyslovení se na mě před pár lety dívali tuzemští metalisté jako na mimozemšťana, byla najednou opět v kurzu: Alice Cooper, Aerosmith, Heart, Blue Öyster Cult... Tak dobře, ty předposledně jmenované jsem znal asi jenom já a na alba těch posledních jsem si musel ještě několik let počkat. Ale nové desky Alice a Aerosmith už náhle takový problém nepředstavovaly.
Psal se rok 1989 nebo 1990. Měl jsem na kazetách nahrané Permanent Vacation a Pump, a jak tenkrát napsal Jaromír Tůma v Mlaďáku: "Co říct o kapele, která po patnácti letech hvězdné kariéry přijde s albem, které je lepší než všechna předtím a následující deskou to album ještě překoná?". Užíval jsem si to a chtěl jsem víc.
A do toho se někdy koncem roku 1991 objeví tenhle svatý grál.
Co k tomu dodat?
Bylo to přesně to, po čem jsem toužil. To, co jsem v tu chvíli nejvíc potřeboval.
Hard rock, blues rock, heavy metal... Všechno v jednom.
Zásobárna kvalitního rock 'n' rollu na léta dopředu.
Nejlepší box set, co znám.
Most mezi Rolling Stones a Led Zeppelin.
Pokladnice,
Prostě... Pandora's Box!
» ostatní recenze alba Aerosmith - Pandora's Box
» popis a diskografie skupiny Aerosmith
Poison / Look What The Cat Dragged In
Album, které najdete v každém žebříčku nejlepších či nejdůležitějších glam metalových desek všech dob a to nejspiše rovnou někde v první desítce.
(Pro zajímavost: Rolling Stone: "50 Greatest Hair Metal Albums of All Time" - 2. místo; Ultimate Classic Rock: "Top 30 Glam Metal Albums" - 16. místo; Loudwire: "Top 30 Hair Metal Albums" - 10. místo; LA Weekly: "Top 20 Hair Metal Albums of All Time" - 6. místo. Atd, atd. Mezi deset esenciálních glam metalových počinů zařadily tuhle desku např. WhatCulture, Pop Matters nebo Classic Rock.)
Zda bych tuto něco málo přes půl hodiny trvající kolekci chytlavých písniček, nekomplikovaně pádících, šlapajících či (v jednom případě i) ploužících se v duchu osmdesátkového mejdanového rock 'n' rollu, zařadil do glam metalové topky i já? Tak to si pište! A rovnou někam nahoru, kde by se vyhřívala na piedestalu společně s debuty Mötley Crüe, W.A.S.P. nebo Guns N' Roses a třetími deskami Bon Jovi, The Cult či Twisted Sister.
Je příznačné, že tak jako si ani jedno z těchto alb není navzájem vůbec podobné, také debut Poison nijak nepřipomíná žádnou z výše zmíněných desek. Stejně jako ony, i Look What the Cat Dragged In je svébytné dílo, které si jde zcela suverénně svou vlastní cestou a neohlíží se kolem sebe. Přesně takový přístup vám může přinést obdiv i nenávist, následováni i pohrdání, kopírování i zatracení. Poison si získali tohle všechno. A kdyby nevznikli, pravděpodobně by si je někdo musel vymyslet.
Byli produktem doby - první glam metalisté, kteří bez skurpulí vsadili úplně všechno na drzou, do detailů promyšlenou líbivost. Podívejte se na videoklip k nejlepší písničce celého alba, "Talk Dirty to Me". Když ho kdysi, koncem 80. let, poprvé (a zřejmě naposledy) viděl jeden můj kamarád, nazval to "metalovými New Kids on the Block". Možná tak pojmenoval recept, který kapele pomohl dostat se přes noc na vrchol. Kdyby však vizuální atraktivita nebyla podpořena působivostí samotné muziky, nemyslím, že by se Poison kdy vyšvihli až tam, kde pobývali vcelku neohroženě dalších pět let.
Jejich debut pokořil třetí příčku amerického albového žebříčku a získal trojnásobnou platinu. Velmi podobně se dařilo i dvěma následujícím studiovkám. Ty byly navíc také slušnou zásobárnou singlových hitů (pět se jich dostalo do Top 10 US Billboardu a jeden dokonce až na samotný vrchol).
Ovšem ani singly z první desky si nevedly špatně. Balada "I Won't Forget You" se vyšplhala na třinácté místo a "Talk Dirty to Me" byla devátá. A právě o této, posledně zmíněné pecce s parádně recyklovaným, vskutku geniálním rifem (v minulosti použili podobný třeba Cheap Trick nebo Sex Pistols), se jistý kritik vyjádřil v tom smyslu, že kdyby stejný song nahrála nějaká váženější punková či alternativně rocková kapela, dnes by byl pravděpodobně nezpochybnitelnou klasikou.
Není to ale jen tato píseň, která celému albu zajišťuje status (často zpochybňovaného) majstrštyku. Zvýšenou pozornost si zaslouží také strhující titulní kousek s neodolatným ústředním sloganem nebo další chytlavá singlovka "I Want Action", neskrývaný to hold všem dívkám ze Sunset Strip - centra celého glam metalového dění.
Jistě, deska má i svá relativně slabší místa (což se rozhodně netýká třeba úvodní "Cry Tough"), ty silné momenty jsou však natolik přesvědčivé, že dají zapomenout na jakékoli pochybnosti.
Pokud jste typičtí tuzemští metalisté, ctitelé prog rocku, taneční či elektronické hudby, případně příznivci různých artových alternativ, raději na tohle album rovnou zapomeňte. Pokud ale máte rádi rock 'n' roll bez servítků, zato se smyslem pro chytlavost a melodii, a k tomu máte ještě slabost pro osmdesátky, tohle je něco pro vás.
Podívejte se, co to ta kočka přitáhla. Protože to nejspíš budete milovat.
» ostatní recenze alba Poison - Look What The Cat Dragged In
» popis a diskografie skupiny Poison
Cult, The / Sonic Temple
Když se v případě The Cult řekne Electric, tak se musí jedním dechem dodat také Sonic Temple.
Vizionáře Ricka Rubina vystřídal Bob Rock (který téhož roku produkoval multiplatinové Dr. Feelgood pro Mötley Crüe a o pár let později také černé album Metalliky) a vliv AC/DC nahradila inspirace Led Zeppelin.
Sonic Temple není tak sevřený a intenzivní počin jakým byl jeho předchůdce, což je dáno větší rozmáchlostí a monumentálností jednotlivých skladeb. Na druhou stranu nabízí několik vpravdě hymnických songů, které tento rozdíl dokonale vyrovnávají.
V tomto směru je pro mě vrcholným okamžikem epická "Sweet Soul Sister", v mém soukromém žebříčku skladeb The Cult trůnící jednoznačně až na samém vrcholu. (Pozor: Singlová i video verze neobsahuje parádně gradovanou mezihru, která tuhle samu o sobě skvělou skladbu nejen vyšperkuje, ale přímo ji vyšroubuje až na samotný piedestal. Takže pokud chcete zkusit "Sweet S. S.", tak jedině v podobě, v jaké je zachycena na tomto albu!)
Dalším nezapomenutelným kouskem je balada "Edie (Ciao Baby)", nádherná pocta Edie Sedgwick, kultovní herečce, známé nejen z undergroundových filmů Andyho Warhola. Do třetice všeho nejlepšího bych pak vybral rychou "New York City" s hostujícím Iggy Popem.
Za poslech samozřejmě stojí celé album - když se podívám na seznam skladeb a vidím tituly jako je úvodní "Sun King", singlová "Fire Woman" nebo rozsáhlá kompozice "Soul Asylum", nezbývá než konstatovat, že ta deska nemá vyloženě slabé místo.
Z věcí, které se na album nedostaly a skončily na B-stranách singlů nebo se mnohem později objevily na občas dost těžko sehnatelných kompilacích, musím jmenovat alespoň skvostnou "Bleeding Heart Graffiti" (k mání na výběrovce Best of Rare Cult) a akustický bluesový jam s foukačkou a všemi dalšími náležitostmi, nesoucí název "Messin' Up the Blues". Tato parádní rarita patří k ozdobám třídiskové edice, realizované na počest výročí třiceti let od původního vydání desky.
Díky úspěchu posledních dvou alb (obě mají na kontě platinu v USA a zlato v Anglii) se The Cult na sklonku 80. let definitivně vyhoupli mezi glam metalové superhvězdy, vystupující na vyprodaných stadiónech (např. společně s Guns N' Roses, kteří jim neváhali přetáhnout tehdejšího bubeníka Matta Soruma). Za Electric a Sonic Temple si vysloužili obdiv nových fanoušků z řad headbangers, pohrdání melancholií zmítaných postpunkerů a gothiků, a vyložený výsměch ze strany pozérských kritiků, kteří novou hard rockovou orientaci kapely prostě nedokázali unést. Podle mě však Astbury s Duffym nikdy předtím ani potom nenahráli lepší a zábavnější desky než jsou právě tyto dvě.
Takže... dík za tahle alba, hoši!
S nimi je klenoty už tak natřískaná hard rocková / glam metalová pokladnice 80. let ještě bohatější a lidi jako já jsou kvůli nim ještě hrdější na to, že svůj život zasvětili té úžasné věci zvané rock 'n' roll.
» ostatní recenze alba Cult, The - Sonic Temple
» popis a diskografie skupiny Cult, The
Cult, The / Electric
Čirá genialita. Žádná kapela nikdy nevyužila vliv AC/DC lépe než The Cult s Rickem Rubinem na tomhle fantasticky nářezovém albu. Pokud tedy nepočítám Cinderellu a jejich "Shake Me" z o rok staršího počinu Night Songs. Jenže tam se jednalo o jedinou (i když nezapomenutelnou) píseň. The Cult promítli vliv australských "elektrikářů" do celého alba. Ovšem zdaleka se nespokojili jenom s tím.
Ian Astbury samozřejmě zpívá úplně jinak než Bon Scott nebo Brian Johnson. Jeho hlas vnáší do celkového soundu vlivy psychedelie a skladby sice krášlí hutné AC/DC rify a podobná razance, ovšem struktura písní je úplně jiná. Billy Duffy sóluje ve zcela odlišném duchu než Angus Young a celkové tempo je zběsilejší, takže evokuje spíše divokou jízdu na harleyi než pařbu v hard rockovém pubu.
Motorkářská ostatně není jen tehdejší image kapely. "Easy rider feeling" doslova prýští z každé drážky tohohle vinylu. A zařazení "Born to Be Wild" do jeho tracklistu to jenom potvrzuje. The Cult se ovšem nezdráhají vypůjčit si rif třeba od Rolling Stones a přetavit ho v pohodovou jízdu po americké dálnici, jak to předvádějí hned v první zdejší singlovce "Love Removal Machine". Astbury tady jasně ukazuje, že jeho hlas je dalším hudebním nástrojem, stejně jako třeba kytara nebo bicí. Když se po prvním refrénu jakoby zasekne na svém "baby, baby, baby, baby", je vám jasné, že tohle je pán, který ví, co a jak má dělat, aby to mělo grády.
Další dvě singlové skladby, "Lil' Devil" a "Wild Flower" jsou na albu umístěny hned zkraje, protože dokážou posluchače okamžitě nakopnout do té správné destrukční nálady. A pokud to nedokážou, tak to potom není ten správný posluchač pro tohle album. Ale pokud ano, tak už musí být ve chvíli, kdy Ian zpívá to své "come on, little devil, be my little angel", dávno stržen vírem.
Takže si obléká "Aphrodisiac Jacket" a vrhá se střemhlav do vln elektrického oceánu. Ten kytarový rif právě v "Electric Ocean", ve spojení se šlapající rytmikou a Astburyho opakovaným "oh yeah / ah-ah / oh yeah", je totiž naprosto strhující. A než se takto stržený posluchač stačí pořádně nadechnout, už si užívá tu nádhernou devastaci v "Bad Fun", kde Duffyho kytara předvádí hotové inferno.
A pak se mu do cesty postaví "King Contrary Man". A to je jiný pán. Pán, co má rohy.
Duffyho úvodní rif je patřičně zlověstný, aby vás naladil na to setkání a Astbury na něj navazuje: "Viděl jsem ďábla, toho muže protikladů. Viděl jsem ho dole na té dlouhé, dlouhé cestě. Řekl mi, chlapče, chci tvou duši."
Zpěvák to instinktivně odmítá. ("Řek jsem mu ne, řek jsem ne, řek jsem ne. Nemůžeš mi vzít mou duši.") Jenže pak se na chvíli zamyslí. Uvědomí si, že stojí "na křižovatce osudových pokušení", možná dokonce na té samé, kde potkal svůj osud Robert Johnson. A změní názor. Protože stejně jako legendární bluesman, i on "chce to všechno". Nastupuje Duffy, aby za necelou minutu rozžhavil kytaru do běla při svém pekelnickém sólu, a pak to přijde: Skladba se efektně zasekne na jediném, mnohokrát rychle za sebou opakovaném hromovládném úderu do strun a bicích. Je to trochu jako když rytíři v Excalibru buší do stolu při tanci Igrayne. Pak se ozve Astburyho táhlé "yeeeeeeah" a celá ta zběsilost, do níž Ian cedí slova o beatové generaci a pohrdání konvencemi, pokračuje.
Poslední sloka je stejná jako první, jen tentokrát už zpěvák neřekne ďáblovi své ne.
Texty alba jsou vůbec samostatná kapitola. Plné neklidného symbolismu, maniakálních obrazů a hříček s velkými slovy. Astbury je ze sebe chrlí se stejnou razancí a nespoutanou divokostí, s jakou jeho kolegové útočí na své nástroje.
Electric není kopií ničeho. Je to dechberoucí originál; rock 'n' rollový manifest absolutní tvůrčí svobody. The Cult dávají tímto počinem sbohem své gothické / post punkové minulosti, opouštějí londýnské kluby a na ocelových ořích se s rachotem řítí vstříc americkým velkoměstům. A s sebou přivážejí tenhle syrový, hard rockový, či chcete-li, glam metalový opus magnum - výbušnou směs, která působila jako zjevení v době svého vydání a dokáže posluchače bez problému rozsekat i 35 let po něm.
Tahle divoká, elektrizující jízda prostě nestárne.
Poprvé slyšeno v září '89 z kazety značky Sony na sedadle smrti kabrioletu Felicia z roku 1962 při přesunu za dnes již neznámým cílem.
» ostatní recenze alba Cult, The - Electric
» popis a diskografie skupiny Cult, The
Styx / Kilroy Was Here
Na dlouhá léta (přesněji sedm) poslední řadové album Styx a de facto poslední studiovka klasické sestavy. Opět tu máme koncepční desku, tentokrát se sci-fi motivem robotů a také (pozor!) s až mrazivě věšteckou myšlenkou o vládní organizaci, snažící se vymýtit mládeži škodlivý rock and roll. Do založení PMRC (čili Parents Music Resource Center - kdo neví, ať zkusí googlit) přitom tehdy scházely ještě dva roky. Možná proto se tato idea setkala spíše s vlažným a u kritiky až s posměšným přijetím.
Mnozí rockeři a staří fanoušci navíc nevydýchali elektronikou a synth-popem šmrcnutou hitovku "Mr. Roboto" (třetí místo amerického singlového žebříčku), dnes často pokládanou za jednu z největších, ne-li přímo největší klasiku v repertoáru kapely. Krom balady "Don't Let It End" stojí za zmínku ještě Youngova úderná parádička "Heavy Metal Poisoning" se sborovým dětským skandováním (sex & drugs!) a vzteklou účou v závěru. Zbytek desky působí dnes už poněkud chladně a neživotně. (I když to může být vzhledem k výše zmíněným SF motivům chápáno i jako záměr.)
Album zdaleka nedosáhlo úspěchu svých čtyř předchůdců a narůstající třenice mezi Dennisem DeYoungem a zbytkem kapely (kdy je DeYoung zvláště Shawem obviňován, že se tlačí až příliš do popředí a prosazuje své věci na úkor tvorby ostatních) kulminují. Vše vrcholí odchodem Tommyho Shawa a přerušením činnosti až do začátku 90. let.
Hodnocení: Dávám tři hvězdičky za ty tři výše zmíněné songy, které mám všechny moc rád. A jednu navrch za DeYoungovo proroctví, které v roce 1983 vypadalo jako úsměvné sci-fi, aby se doslova jen o pár let později stalo bizarní skutečností.
» ostatní recenze alba Styx - Kilroy Was Here
» popis a diskografie skupiny Styx