Cult, The - Sonic Temple (1989)

21.10.2023 Apache | #

Když se v případě The Cult řekne Electric, tak se musí jedním dechem dodat také Sonic Temple. 
Vizionáře Ricka Rubina vystřídal Bob Rock (který téhož roku produkoval multiplatinové Dr. Feelgood pro Mötley Crüe a o pár let později také černé album Metalliky) a vliv AC/DC nahradila inspirace Led Zeppelin.
Sonic Temple není tak sevřený a intenzivní počin jakým byl jeho předchůdce, což je dáno větší rozmáchlostí a monumentálností jednotlivých skladeb. Na druhou stranu nabízí několik vpravdě hymnických songů, které tento rozdíl dokonale vyrovnávají.
V tomto směru je pro mě vrcholným okamžikem epická "Sweet Soul Sister", v mém soukromém žebříčku skladeb The Cult trůnící jednoznačně až na samém vrcholu. (Pozor: Singlová i video verze neobsahuje parádně gradovanou mezihru, která tuhle samu o sobě skvělou skladbu nejen vyšperkuje, ale přímo ji vyšroubuje až na samotný piedestal. Takže pokud chcete zkusit "Sweet S. S.", tak jedině v podobě, v jaké je zachycena na tomto albu!) 
Dalším nezapomenutelným kouskem je balada "Edie (Ciao Baby)", nádherná pocta Edie Sedgwick, kultovní herečce, známé nejen z undergroundových filmů Andyho Warhola. Do třetice všeho nejlepšího bych pak vybral rychou "New York City" s hostujícím Iggy Popem.
Za poslech samozřejmě stojí celé album - když se podívám na seznam skladeb a vidím tituly jako je úvodní "Sun King", singlová "Fire Woman" nebo rozsáhlá kompozice "Soul Asylum", nezbývá než konstatovat, že ta deska nemá vyloženě slabé místo. 
Z věcí, které se na album nedostaly a skončily na B-stranách singlů nebo se mnohem později objevily na občas dost těžko sehnatelných kompilacích, musím jmenovat alespoň skvostnou "Bleeding Heart Graffiti" (k mání na výběrovce Best of Rare Cult) a akustický bluesový jam s foukačkou a všemi dalšími náležitostmi, nesoucí název "Messin' Up the Blues". Tato parádní rarita patří k ozdobám třídiskové edice, realizované na počest výročí třiceti let od původního vydání desky.
Díky úspěchu posledních dvou alb (obě mají na kontě platinu v USA a zlato v Anglii) se The Cult na sklonku 80. let definitivně vyhoupli mezi glam metalové superhvězdy, vystupující na vyprodaných stadiónech (např. společně s Guns N' Roses, kteří jim neváhali přetáhnout tehdejšího bubeníka Matta Soruma). Za Electric a Sonic Temple si vysloužili obdiv nových fanoušků z řad headbangers, pohrdání melancholií zmítaných postpunkerů a gothiků, a vyložený výsměch ze strany pozérských kritiků, kteří novou hard rockovou orientaci kapely prostě nedokázali unést. Podle mě však Astbury s Duffym nikdy předtím ani potom nenahráli lepší a zábavnější desky než jsou právě tyto dvě.
Takže... dík za tahle alba, hoši! 
S nimi je klenoty už tak natřískaná hard rocková / glam metalová pokladnice 80. let ještě bohatější a lidi jako já jsou kvůli nim ještě hrdější na to, že svůj život zasvětili té úžasné věci zvané rock 'n' roll.
reagovat

hejkal @ 21.10.2023 19:03:37
Je fajn, že si sa v tejto muzike našiel.

Apache @ 21.10.2023 19:08:45
hejkal: Já se v ní našel už před 34 lety, takže nic nového pod sluncem. Nové jsou jen ty recenze. 
Ty desky mi zněly skvěle tenkrát, když mi bylo 21, a zní mi stejně skvěle teď, v 55.

hejkal @ 21.10.2023 19:15:16
Jasné, že to bolo dávno. Ja som to časovo nevymedzoval, len ti to prajem.

Apache @ 21.10.2023 19:38:00
Tak teda díky. :-)
Připadalo mi, jako bys mě podezříval, že jsem ty desky objevil včera a přes noc si na nich ulítl. :-)
To jsou pro mě věci prověřené věky.
Pro mě byla celá ta hard / heavy / glam rocková / metalová scéna 80. let prostě poslední inkarnací skutečného rock and rollu. Než přišel grunge a jemu podobné styly, které s rock and rollem v těch intencích, jak je nastavili Chuck Berry, Little Richard a další, už prostě neměly nic společného.
Rock 'n' roll je pro mě živočišná záležitost, divoká oslava chuti do života. A to ty kapely ze 70. a 80. let, které mám tak rád, většinou splňovaly do puntíku. To měly společné s těmi průkopníky z druhé poloviny padesátek. 
Takže to je pro mě rock and roll. Ne to, co se v muzice většinově dělo od 90. let nahoru.

hejkal @ 21.10.2023 19:44:33
Kdeže! Však sa poznáme. Tvoju záľubu v tomto nemožno odignorovať. :)

Ja som viac na hard rock a blues rock a art rock v podobe hľadačskej, inovatívnej, nespútanej, a teda som ukotvený v 70. rokoch. Ale rád si prečítam aj o inej (rockovej) muzike.

Antony @ 21.10.2023 19:55:24
S tím glam metalem bych souhlasil. Živosti měl hodně a některé soubory byly svělé. Je fakt, že od té doby žádná takto mohutná a živelná vlna nevznikla. Grunge měl pro metal funkci, jakou měl punk pro art rock. Destruktivní. Oba styly sice rychle vyšuměly, ale zbylo po nich oraniště. Naštěstí i na něm pak se dařilo vyrůst zajímavým stylům a souborům.
Podotýkám, že The CULT do těch glam metalových skvělých souborů neřadím, šanci jsem jim dal, neujali se.

Antony @ 21.10.2023 19:58:03
Jinak, tahle deska jsou AEROSMITH jako vyšití. Od LED ZEPPELIN vnímám nula procent příměsi.

Apache @ 21.10.2023 20:13:30
Antony: A které Aerosmith máš konkrétně na mysli? Ty ze 70., 80. nebo 90. let?
Protože, jak jistě potvrdí hejkal, já jsem jejich starý a oddaný fanoušek (nebo alespoň fanoušek věcí z těch prvních dvou výše zmíněných dekád). No a ve druhé polovině 80. letech se Aerosmith alby Permanent Vacation a Pump vlastně oficiálně přidali ke glam metalu. kterému byli sami jedněmi z největších vzorů.
Hodně za to mohl ten bombastický sound, který k tomu patřil a na kterém se dost podepsal propducent Bruce Fairbairn (který předtím stál za úspěchy Loverboy a Bon Jovi). No a kdo byl Bob Rock, producent Sonic Temple? Bývalý žák, spolupracovník a pravá ruka stejného Bruce Fairbairna, který produkoval ty comebackové věci Aerosmith.
Takže tady se nám to všechno protíná: Bob Rock - Bruce Fairbairn - osmdesátky - glam metal. Aerosmith a The Cult ze stejné doby, která byla ve znamení podobného zvuku, který měli na svědomí mj. tihle chlapíci ze studia Little Mountain v Kanadě. Myslím, že záhada té podobnosti s Aerosmith je tím vyřešena.

Antony @ 21.10.2023 20:30:08
Jednoznačně Permanent Vacation (1987). Ačkoli zde už byly změny vysledovaelné, za velký zlom AEROSMITH považuji až následující Pump, to jsem se nestačil divit, jaký nabrali kurz.
To mi připomíná twist Alice COOPERa, který prodělal podobný kotrmelec ve stejném období. Prostě, glam frčel.

01.04.2017 kamila | #

Zvukový chrám - nebo chcete-li Sonic Temple znám od Kaltů už z dob, kdy jsem pravidelně navštěvovala rockotéky. Tenkrát The Cult frčeli a pouštělo se tam od nich několik songů, které dokázaly pořádně rozvlnit tělo. Myslím, že je to i jejich nejúspěšnější deska (aspoň za mořem určitě). Ale Americe se nepodobá (toto není žádnej Appetit for Destruction, nebo 1984), přece jen jsou The Cult britskou kapelou a je to na jejich výrazu poznat. Poprvé jsou u Boba Rocka ve studiu a spolupráce se od těch dob táhne dodnes.

Z alba vyšla spousta singlů a ty nejlepší, jako Fire Woman, Edie (Ciao Baby) a Sweet Soul Sister, si dodnes s kapelou zařve celý koncertní sál. Deska šlape až do konce a takové American Horse, Soul Asylum, nebo Wake Up Time For Freedom jsou stejně stěžejní, jako věci na singlech. Astbury je démon mikrofonu a Duffy kytarový specialista a mág, společně to tihle parťáci táhnou už hezkou řádku let a svým živelným rockovým pojetím dokáží zbořit stadiony.
reagovat

horyna @ 01.04.2017 16:35:08
Sonic Temple je hit č.1 Cult-ovského katalogu. Jejich největší hit je Fire Woman a nejkrásnější píseň Edie. Včera jsem koukal na film -po krk v extázi a úvodní hudba byla právě od kaltů, myslím že z debutu, nebo z dvojky Love. Ale v titulcích ani slovo.