Profil uživatele fernetti
Recenze:
Dragoun, Roman / Stín mý krve
| 2020-09-09 | Je pro mě neuvěřitelné, že od vydání této první Romanovy sólovky uplynulo už čtvrtstoletí. Od té doby uteklo už hodně času, Roman vydal (už jen) další 4 tituly a za sebe si dovolím říct, že je to velká škoda, že zůstalo u celkového počtu s číslem pět, protože nejen Roman, ale hlavně my, jeho posluchači, bychom si zasloužili aspoň dvojnásobek. Roman je totiž člověkem, který nejen svým zpěvem a vrozeným muzikantstvím, ale i tím, jaký on sám je, má dar druhé lidi zasáhnout přímo na komoru. Srdeční komoru.
Stín mý krve je v mém žebříčku jeho nahrávek No.1 nejen proto, že je první, ale především pestrostí a šíří hudebního záběru. Ten se sice stále odehrává na poli inteligentního pop rocku, ale tu si vypůjčí něco z jazzu (často jen v takových náznacích, kdy se na pár taktů uvolní dechová sekce k mírnému zajamování, aby se zase pokorně vrátila k písni samotné, občas skladbu občerství krátké kytarové zajjazování Romana Pokorného...), tu někdy zabrousí víc řízne do bigbítu; úsporná a přesto spolehlivá rytmika (Jan Seidl na bicí a Libor Dunovský na basu) si občas lehce zafunkuje, zatímco Michal Pavlíček jen zpovzdálí beglajtuje a jeho občasná nenápadná sólíčka slouží hudbě samotné a nikdy neperlí tak, jako na jeho sólových deskách. Nemůžu opomenout ani Karla Růžičku a jeho sopránsax... Vlastně všichni, kdo na desce hráli, si zaslouží maximální pochvalu, protože odvedli kus poctivé a výtečné práce. Neméně si zaslouží ocenění i Michal Pavlíček, který celou desku produkoval, a jehož hudební vklad do výsledného zvuku je nepřeslechnutelný: zvuk desky je šťavnatý, barevný, každá skladba má akcent přesně tam, kde to má být, stejně jako umí občas zmírnit, odlehčit, zprůzračnit, když si to ta která skladba žádá.
No a je tu ještě Roman Dragoun - expresivní, čerstvý, jazzující, v plné síle. Jen rok od vydání Stínu (1995) se stal Ježíšem v českém muzikálovém Ježíšovi a dovolím si říct, že tento vrchol už nikdy nemohl překonat - jak rolí v muzikálu, věkem, zaslouženou popularitou a i s tím spojeným okruhem lidí, kteří se tehdy kolem něj míhali a pomáhali mu na této desce. Následující deska Slunci blíž (2000) sice byla taky výborná, Otlučená srdce (2009) rovněž, ale přece jen už je v jeho dalších dvou deskách poznat, že se s věkem stáhl k intimitě čistě sólového projevu (Piano z r. 2012 a Samota z r. 2016). Jasně, i to má svou sílu, ale přece jen bohatost aranží, která se nejvíc skví právě na Stínu, umí celkové vyznění jinak výtečných písní dostat ještě o level výš, než když se Roman doprovází jen sám na piano.
A abych nezapomněl - Roman má neskutečnou kliku na texty, které mu píše Milan Princ: to jsou perly, které nejsou určeny sviním. Nebýt jich, tak ať by Roman zpíval sebelíp, bylo by to jen hraní (si)... To se ale naštěstí nestalo. Bohu díky za to!
A Romanovi taky. Nejen za tuto desku, ale hlavně za to, že tu s námi je a dělí se s námi o sebe.
» ostatní recenze alba Dragoun, Roman - Stín mý krve
» popis a diskografie skupiny Dragoun, Roman
Pink Floyd / More
| 2020-08-27 | Třetí řadovka Pink Floyd, je deskou, která vlastně ani tak moc úplně řadovkou není - jde totiž o soundtrack ke stejnojmennému filmu Barbeta Schroedera. I tak jde o v prozatím kratičké historii kapely už o její druhý dotek se světem filmu - rok předtím natočili pár skladeb pro soundtrack k filmu The Committee (který sice nikdy ofiko nevyšel, ale dá se sehnat na bootlegové kolekci "A Tree Full of Secrets". Samotný film More jsem neviděl, ale vím, že jeho děj se odehrával na Ibize a mělo jít o vhled do života tamějších hippies. Pink Floyd už byli v té době miláčkové londýnského undergroundu, který oni sami výrazně spoluutvářeli - proto bylo celkem jasné, že když bude chtít Schroeder oslovit někoho ke spolupráci, obrátí se na ně: dvě předchozí desky Pink Floyd slibovaly, že i soundtrack k More bude hudebně neméně avantgarní a pestrý a tak šlo o sázku na jistotu. Pink Floyd nezklamali, ba co víc - oni nahráli More (přeloženo do češtiny to znamená "více").
Čeho "více" můžeme na desce uslyšet? Tak v první řadě více sebevědomí - to jim zjevně po roztodivném předchozím roce, kdy byli nuceni přehodit výhybku a nasměrovat se od pohádkově fantaskního světa Syda Barretta k progresivnímu a muzikantsky vyzrálejšímu projevu jeho následovníka, jistého Davida Gilmoura, nepřebývalo. Druhá deska, A Sacerful of Secrets, byla tímto přechodem a hledáním nového stylu poznamenaná a úplně sourodá podle mě není, přesto ale posvítila baterkou ve tmě nejistoty, která se projevila v nepovedených pokusech o nemastně-neslané singlové aspirace ve světě popu (It Would Be So Nice, Apples and Oranges...). Tento zlom v sebevědomí kapely je podle mě tím "víc", které se propsalo do každičké drážky právě této desky - ukázalo překvapivě velikou šíři jejich hudebního záběru, takže v kaleidoskopu skladeb můžeme projít od dvanáctkového blues (More Blues), přes křehoučké kytarovky (Crying Song, Green Is The Colour), k objevným a uším lahodicím zvukovým výpravám do cizích světů (instrumentálky Quicksilver, Up The Khyber...), až po tvrdý bigbít (The Nile Song). Co skladba, to osobitost; jedno, zda jde o srandičku A Spanish Piece, nebo naléhavou Cymbaline, kde i samotný Watersův text dostává skladbu ještě o kousek výš. O tom, že Floydi si už nebudou chtít do ničeho kecat svědčí i fakt, že desku si produkovali úplně sami - zvuk desky, veškerá ta kouzla s různými efekty a rámusy, jejich přesouvání v prostoru, dozvuky, ozvěny, to mě ohromně baví a je mi radostí to poslouchat. Tím spíš, že v tom neshledávám samoúčel.
Pink Floyd jsou nepochybně fenomén, jejich sedmdesátková alba jsou věčnými perlami a sluší se k bontonu je znát a obdivovat je, ale bylo by chybou opomínat i jejich ranou tvorbu, protože i v ní bylo víc, než by někdo méně znalý očekával. More je toho důkazem.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - More
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Sylvan, Nad / Courting the Widow
Kde já bych se o Nadovi dozvěděl, nebýt Steva Hacketta a jeho koncertů s Genesis Revisited? Asi nikde. Projekty jako Unifaun, Flower Kings nebo Agents of Mercy jsou pro mě zatím neprobádané vody a tak musím říct, že toho pána v pokročilém věku (ehm...) objevuju pro sebe až teď, kdy mu je aktuálně jednašedesát. Ale abych v tom nebyl jen já - vygooglil jsem si, že Nad se do studia uzavřel až po třicítce a první sólovku vydal v r. 1995 (Home Recordings), aktivněji se do zpívání obul až po čtyřicítce, čili ve věku, kdy se mnozí muzikanti se svou kariérou začali odebírat do zapomnění nebo se čtyř křížků ani nedožili... Takže když začal pozdě pan Sylvan, je moje pozdní objevování jeho tvorby tak nějak ospravedlněno, že...
Teď už ale něco k jeho sólovce Courting The Widow: je to první ze tří posledních sólovek, které v poslední době vydal, dalšími jsou The Bride Said No (2017) a Regal Bastard (2019). Mám je doma na CD všechny tři a tak se jejich vzájemné srovnání nabízí: Začnu tím, co je spojuje: všechny jsou nacpány invenční, svébytnou hudbou, plnou neotřelých nápadů, které, navzdory tomu, že progresivní rock už prozkoumal kde co, jsou zajímavé, chytlavé, objevné. Není to nějaká kopie čehokoli, ikdyž by se v různých harmoniích či nástrojových postupech dalo narazit na leccos. Asi nejvíc se u tohoto alba zmiňují Genesis - samo, že díky unikátnímu zpěvu Nada. Pokud srovnám ty tři poslední desky, tak ano, na této první jsou Genesis asi nejznatelnější, ale spíš jen tak nějak podprahově, pocitově. Určitě si ale nemyslím, že kdyby letos Genesis společně s Gabrielem s Hackettem natočili desku, zněla by jako Courting The Widow - to rozhodně ne. Rozhodně ale nelze opomenout osobní vklad muzikantů, kteří se na desce vydováděli - osobně si nejvíc vychutnávám basu Nicka Beggse, která, kde hraje, tam je ozdobou. O panu Hackettovi, Rogeru Kingovi, Jonasu Reingoldovi či Nicku D´Virgilio nemluvě... Zkrátka muzikantsky je to vážně lahoda, zvuk celkově je výtečný, barevný a baví sám o sobě.
Co k desce samotné? O čem je? Těžko říct přesně, texty jsou výpravné, mnohoznačné, takže jen naznačím pár slovy, co si kdo může hledat a ne/najít: moře, hledání svobody, cesty, naděje, osamocení, démoni, osvobození...
První polovina od Carry Me Home až po To Turn The Other Side mi přijde tak nějak dohromady slitá v jeden celek, nic tam přímo nevyčnívá. Druhá od Ship´s Cat až do konce mi přijde o poznání pestřejší, zábavnější, jakoby dospělejší (to je asi blbý výraz, ale těžko hledám přesnější) - jakoby už předznamenávala druhou sólovku The Bride Said No, která je hudebně ještě o poznání dále. Ale o tom až příště...
Takže jaké bude konečné resumé? Pro mě osobně výtečný objev a trefa do černého - nejen hudebně, ale i hloubkou sdělení a projevem mi Nad Sylvan sedl jak už dlouho nikdo před ním ne. Jeho první ze tří posledních desek - s nimiž srovnávám, protože vznikly dost nedlouho po sobě a mají společné nejen účinkující muzikanty, ale i to, o čem Nad zpívá, je sama o sobě pro mě za päť bodov. Ale abych byl spravedlivý, protože vím, co bude následovat, dávám jen poctivou, plnotučnou čtverku.
A úplně na závěr - kurňa, lidi, to je muzika jak víno!
» ostatní recenze alba Sylvan, Nad - Courting the Widow
» popis a diskografie skupiny Sylvan, Nad
Pink Floyd / A Saucerful of Secrets
Bez mučení přiznávám, že jsem druhou desku floydů nikdy moc neposlouchal. Když nad tím tak přemýšlím, tak ani nevím proč. Jasně, ve srovnání s tím, co Pink Floyd natočili po Meddle (a před The Final Cut…) obstojí jen máloco, ale i tak mě docela mrzí, že jsme si při svém poslechu floydů spíše vyzobával pouze živé verze Set The Controls a Saucerful než abych si tuhle desku poslechl pěkně od začátku do konce, jak se sluší a patří. A dobře mi tak, protože až teď, kdy jsem si ji opět párkrát pozorně poslechl, si musím svůj názor na ni silně poopravit. Zpětně se jí i tímto způsobem za svůj dřívější macešský přístup omlouvám - nezasloužila si to. Co prvního bych rád vyzdvihl, je to, že album je homogenní, tzn. takové, jaké má podle mě každé pořádné album být: má totiž nejen své vrcholy, ale i poklidné nížiny, z nichž se na tyto špičky v mracích šplhá a následně z nich i sestupuje. Výšiny drsné, nepřístupné, ale božsky dokonalé a nížiny medově úrodné, pozemsky ospalé a líné, tak přízemní a přitom barevné, jak jen může pozemský život být. Tento kontrast, který se ale geniálně v tvorbě Pink Floyd projevuje skoro pořád, vnímám i zde a za sebe jej velice pozitivně kvituji. Udělat desku, na které bude jedna půlka z A Saucerful Of Secrets a druhá ze Set The Controls… by nebyl problém a už to by stačilo k tomu, aby za to byli floydi plácáni po ramenou. Ale právě přítomnost řachavě výsměšné Corporal Clegg (Jak já ji kdysi nesnášel! Dnes už je to o poznání lepší…) nebo obyčejné „vycpávkové“ See Saw, která ale podle mě žádnou vycpávkou není, dělá z toho alba dílo jednolité, které funguje jako celek, nikoliv jako složenina náhodně poskládaná z různých písniček. Půjdu-li dál, pak v tomto ohledu přirovnávám dramaturgii desky složenou z těchto kontrastů k následujícím albům Meddle či Atom Heart Mother (San Tropez a Fearless vs. Echoes nebo Alan´s Psychedelic Breakfast vs. Atom Heart Mother). Je to dospělá deska, která snese srovnání s další tvorbou Pink Floyd, byť v tomto případě si Pink Floyd spíše jen kolíkují své hřiště – definují svůj jedinečný zvuk, harmonické postupy, pracují s vytvářením a proměnami nálad a barev. Už tady ale tohle zvládají s takovou dospělostí a bravurou, že už na tomto albu se přiřazují ke špičce toho, co bylo kdy v hudbě stvořeno. Záměrně nepoužívám žádný přívlastek typu („progresivní“, „artrocková“ apod., protože konkrétně v případě Pink Floyd jsou veškeré, hudebními kecálky vytvořené škatulky zoufale těsné a nepřesné – myslím si, že to, co Pink Floyd tvořili byla, jednoduše Hudba s velkým Há).
Abych ale už neunavoval svými úvahami a analogiemi, přistoupím k lehkému opisu jednotlivých skladeb:
Let There Be More
Deska začíná ozvěnami předchozího Pipera: undergroundová, Barrettovsky nervní kytara, Masonova perkusivní rytmika, Wrightovy orientální klávesy: to vše je shrnuto do nástupu, který se ale ani pořádně nerozjel, aby už byl bez milosti popřen zvukem úplně jiným, ne barrettovským, ale už čistě floydovským. Ten kontrast je tak jasný, tak zásadní a prorocký, jako je samotný hypnoticky uhrančivý konec skladby. Pink Floyd tímto všem jasně říkají, kým doopravdy jsou a hlavně, kým budou.
Remember A Day
Geniální úvodní čtyřtaktí, zlomené do úvodního motivu, kterému dominuje Masonovská rytmika, do níž vyšívají Wrightův klavír a kňouravá Gilmourova kytara – tak začíná Remember A Day; písnička, v níž nám Rick povzdychává nad ztraceným mládím. Je to docela jednoduchý nápěv, který se ale rozkošatil do krásné skladby, kterou shazuje pouze lehká naivita textu – srovnejme zdejší „Remember a day before today“ s hořkým „Remember when You were young“ (Shine on You crazy Diamond z Wish You Were Here) a je jasné, co mám na mysli. Nicméně to, čím se Pink Floyd později proslavili, je už tady velmi zřetelně slyšet a cítit: promyšlená, důmyslná stavba skladby od začátku do konce, vynikající práce se zvukem, rafinované a přepestré vrstvení zvuků a pazvuků, zasněná melancholie (byť na tu ještě pánové, vzhledem ke svému věku ještě úplně nemají…).
Set The Controls For The Heart Of The Sun
První z vrcholů alba; skladba, která se stala nesmrtelnou zejména díky svému živému (a živelnému) provedení, které Pink Floyd natahovali na dvoj- až trojnásobek původní albové stopáže. Na desce prý jsou použity sekvence, které ještě nahrál Syd Barrett (skladbu hráli floydi naživo už koncem roku 1967 ještě se Sydem), ale v celkovém vyznění skladby už po něm není ani památka. Tam, kde byla dřív Sydova hravost nebo nekonečná improvizace, zůstala hypnotická bezútěšnost a vyprahlost – něco, co bylo vlastní nikoliv Barrettovi, ale Watersovi. Oproti koncertním verzím, kde si zřejmě nejvíc užíval Gilmour se svým stratocasterem, je tohle albové provedení o poznání barevnější a průzračnější, posluchačsky stravitelnější.
Corporal Clegg
Pro mě poněkud rozporuplná věc: vadí mi hodně po zvukové stránce (vypálená kytara napravo, v refrénu je pak pro mě úplně nepochopitelně slyšet zase úplně nalevo), bicí jsou takové divně znějící, jakoby z dálky, celkově mi to přijde takové nějaké toporné, jakoby násilně sešroubované, nepřirozené. Jinak je to první písnička, v níž se naplno projevil později tak typický Watersův sarkasmus – v tomto případě na mě ještě působí mladicky nerozvážně, tzn. přesně v té pozitivně laděné rovině parodických skečů Monty Pythonů. Bohužel ve své pozdější tvorbě Roger Waters stále více přimíchával k tomuto základu ještě navíc zlobnou depresi, až je ten jeho pelyněk téměř na hranici stravitelnosti (The Final Cut). Ale o tom až jindy…
A Saucerful Of Secrets
Druhý opus magnum toho alba – zlověstná mračna, psycho jak prase, psychopazvuky, které budou ještě znásobeny na nadcházejícím albu More. NĚCO se blíží, nejistota se dá krájet, husto jak při konci světa a najednou šup, vše náhle nepozemsky mizí. Ale to jen na okamžik, než začne druhá část, kterou uvozuje Masonovo ostináto, k němuž se přidávají Wrightovy apokalyptické údery do kláves a Gilmourovy kytarové nájezdy. Ozývají se pazvuky jak z rádia, které jakoby zoufale ladilo cokoliv, co kdo vysílá z matičky Země. Vládne permanentní frontální porucha, zmatek, destrukce a strach. Bouře utichá, aby se opět vrátila v podobě hluku přibližující se bouře, zní pouze zlověstné varhany, ohlašující zkázu všeho a všech. Naštěstí ale každá bouře jednou končí – i tato: příčná flétna uvozuje postapokalyptické varhanní rekviem, doplněné zpěvem nebešťanů (poslední část nazvaná Celestial Voices). Vše minulé je pryč, vládne jen nebeský mír a soulad. Tato skladba má pro mě osobně hluboké metafyzické sdělení, které ji řadí po bok Echoes a Atom Heart Mother. Zajímavé je v tomto ohledu srovnání s Watersovým Radiem KAOS (konkrétně závěr alba a Four Minutes a navazující Tide Is Turning).
See Saw
Vždycky mě dostane ta nepopsatelně slunečná nálada a barevnost, která na mě z této jinak poměrně jednoduché písničky sálá. Zvuk nahrávky mě obklopí svou filmovou rozmáchlostí a barvou, kterou dokáží vytvořit smyčce (byť si vůbec nejsem jistý, jestli zvuk těchto smyčců nevykouzlil Rick Wright se svými hammondkami – nejspíš ano, protože nikde jsem o účasti symfonického orchestru při natáčení desky nedočetl). Text a jeho význam je pro tuhle skladbu úplně nepodstatný, slouží pouze celkové konejšivě uspávající náladě. Nemůžu si pomoct, ale jaksi podvědomě mi tahle písnička dělá společníka pro skladbu San Tropez z Meddle.
Jugband Blues
A nakonec vzpomínka na Syda aneb šramlovité blues, jak ho může udělat leda Syd Barrett: přímočaré, rozverné, jednoduché,ale přitom vůbec ne blbé. Písnička mi hodně připomíná Bike nejen tím zakopávajícím rytmem, ale vůbec celým zvukem a náladou. Ale tam, kde Bike končila a začal ještě zvonit a hrát Sydův kouzlostroj, tam v případě Jugband Blues začne hrát pomatená dechovka (pro mě jde o odkaz na Sydovy psychické zmatky), aby nakonec po ní Syd úplně normálně (tedy tak čistě a průzračně, jako když byl Syd ještě v pořádku) dozpíval své poslední verše s Pink Floyd. Slunce zapadlo, jen poslední Sydovy verše zůstaly dodnes nezodpovězeny: A co je vlastně sen? A co je jen pouhý vtip?
Nerad hvězdičkuju, ale pro pořádek dávám čtyři z pěti, byť mám sto chutí dát hvězdiček pět. Bohužel musím – ani ne tak kvůli desce samotné, ale kvůli tomu, že skutečné tvůrčí vrcholy na Pink Floyd teprve čekaly.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Pink Floyd / The Piper at the Gates of Dawn
Jak několika větami pojmout něco tak neuchopitelného, pro mnohé posvátného, legendami opředeného, náladami a barvami hýřícího, jako je Pištec v Branách Rozbřesku? Tváří v tvář Piperovi veškerá slovní přirovnání selhávají, zůstávají jen neumělé popisy slyšeného, které jsou tak zoufale popisné jako například předem k zániku odsouzený pokus o pojmenování úsměvu Mony Lisy. Přesto se však o to pokusím, byť si koleduji o ranec ostudy. Anebo nepochopení. Nepochopení, jaké nejspíše zažívali i mladí pánové Waters, Barrett, Wright a Mason, když se pokoušeli exportovat své psychedelické experimenty za hranice Londýna. Ono to nepochopení ale bylo docela pochopitelné: hudba, s níž tehdy Pink Floyd v čele svým tvůrčím guru Sydem Barrettem přišli, byla úplně odlišná od všeho, co kdy doposud kdo slyšel. A přestože se od vyjítí Pipera vyrojily stovky tu více, tu méně oddaných následovníků, nikomu z nich se tento majstrštyk překonat nepodařilo. A bez pomoci Syda to nesvedli ani samotní Pink Floyd. Každé další album, které potom vydali, bylo velmi dobré, výborné, mnohé vynikající, alba ze 70. let se pak stala takovými pojmy, jako jsou pro nás dnes třeba egyptské pyramidy. Nad těmito pomníky lidského bytí ale stále září jedna jediná kometa: Piper At The Gates Of Dawn. Kometa, na jejímž chvostu sedí Syd Barrett a kouká na nás shůry dolů. Kometa, která na hudebním nebi září už neskutečných 40 let!
Následný exkurs po tomto albu budiž čtenáři jen lehkým náčrtem či skicou postřehů, které mě napadají vždy, když se vydávám na dobrodružný hudební trip zprostředkovaný tímto albem. Znám Pipera skrz na skrz notu po notě, slyšel jsem ho nejmíň tisíckrát, ale vždycky natrefím na něco, čím mě toto album okouzlí jaksi mimoděk navíc, byť laskominami, na které se už předem těším, je prošpikováno skrz naskrz! Nebudu proto už zdržovat nudnými úvody a šipkou se vrhám do kouzelného tripu zvukobarev:
Barva první – kosmická Astronomy Domine :
Pecka tak skvělá, tak nadčasová, že ji Floydi hráli i na svém posledním turné v roce 1994 nebo starej Gilmour loni, začíná zlověstným odbíjením kytary, do nějž se mísí ruchy vysílaček kosmických poutníků vysílajících zprávy o podivuhodném světě, který ještě nikdo nikdy nespatřil. Morzeovka splašeně pádí k domovům se zvěstí o nikdy nepoznaných božstvech, pánech života i smrti, vládcech vesmírné Tmy. Zaklínačský sbor vzývá Oberon, Mirandu, Titanii, Neptun, Jupiter i Saturn (správně: pro Venuši tu místa není...) hutněný dunivou rytmikou a umocněný tu prorocky blýskající, tu jinde bublající Barrettovou kytarou – to vše nakonec gradující a finišující závěrečným smírným akordem, evokujícím blahosklonnou přízeň Mocných, kteří si to s námi (pro tentokrát!) ještě rozmysleli. Pozemšťanská mise do hvězdných hlubin dopadla dobře, takže s úlevou zpátky domů, k zemi – to the Ground, přesněji řečeno to the „Icy Waters Underground“.
Barva druhá – záhadný Lucifer Sam :
Úvodní bigbítový riff skvěle doplňovaný naboostrovanou kytarou evokuje náladu starých bondovek se vším, co k tomu patří: nespoutané krásné holky, svíjející se ve světelných záblescích rozjíveného Londýna šedesátých let. Má to nachlup stejný šmak jako Antonioniho Zvětšenina, akorát ta trvala dvě hodiny – tady na vykreslení atmosféry sexy sixties stačily mladým underground stars pouhé tři minuty. A obdobně jako Maestro Antonioni ve svém filmu řešil záhadnou vraždu, luští Syd neméně závažný problém: kterak rozeznat svou přítelkyní Jennifer od svého kocoura Lucifera Sama? Text poměrně triviální, ale kdo chce, ten si tam svoje významové přesmyčky, které Syd možná doopravdy do skladby vložil (ale dost možná taky ne...), najde. Neuchopitelnost kočky, neuchopitelnost ženy, Lucifer Sam, Syd Barrett... „And what exactly is a dream? And what exactly is a joke?“
Barva třetí – hrubínovská: Matilda Mother
Stejně jako František Hrubín ve své Kytici, tak i tady nás Syd vypravuje na cestu kamsi do Středozemí za mocným králem a jeho nebeskými rytíři o nichž víme jen z vyprávění maminek, když nás každovečerně vypravovaly na výpravu do snových fantazií... Maminka- Syd vypráví, synek-Syd dychtivě hltá každé slovo, aby nakonec podlehl tíži svých víček a celou pohádku nakonec prožil sám, ve své fantazii... To vše krásně podmalováno Wrightovými klávesovými úlety do orientálních světů plných vůní a nálad, aby nakonec celá skladba skončila smířlivou ukolébavkou na dobrou noc...
Barva čtvrtá – neposedný Flaming
Maminka zhasla a synek spí. Sní. Povětří dálek plných draků a rytířů na bujných koních vystřídal les. Pohádkový les. Les, ve kterém je možné všechno – za každým stromem, za každým keřem, pod každým hříbkem někdo je: „Já tě vidím, ale ty mně ne!“. Schovávaná s lesními skřítky v přímém přenosu – to je Flaming. Pestrá, nápaditá hudba plná projasněného Sydova zpěvu v němž si z nás tento skřítek sice dělá srandu, ale zároveň si nás podmaňuje natolik, že i tu cestu tefonním sluchátkem mu nakonec zbaštíme. Možné je vše, nemožné není nic. Kouzelný svět dětské fantazie vítězí nad knížkami s napsanými bájemi, jak nám je čítávaly maminky a kdo mu jednou podlehne, pro toho není cesty zpět. A Syd, to je přece dítě...
Barva pátá – úchylná: Pow R. Toc H.
Pohádkový les prostoupila tma, srandovní skřítci, co si chtějí hrát, jsou pryč, teď tu je cosi o poznání tajemnějšího. Tohle už není sen pro děti, sem už smí jen dospěláci. Cesta lesem totiž ústí v podzemí. V jeskyních. V tajemných zákoutích plných ješitných podivností, úchylných škodolibců, osamělých podivínů – vítejte v klubu UFO! Citoslovcový (to je ale, panečku, paslovo!) začátek skladby přechází do monotónního jednoduchého rytmu lehounce nadlehčeného skvěle dekadentně najazzlým klavírem, aby opět eskalovala do gejzíru roztodivných skřeků, kvílení, škrábanců a jekotů, završených závěrečným stroboskopickým závěrem - levá, pravá, pravá, levá, levá, pravá, pravá, pravá, levá, pravá... Hlava se točí, není úniku, Sydova kytara nedovoluje odpočinout, protože z tohoto reje není úniku!
Barva šestá – šílenství pokračuje: Take Up Thy Stethoscope And Walk
UFO jede, UFO hučí, UFO se otřásá! Ladies and gentlemen, this is Underground made in London! Swingujicící, halucinogenní, zběsilé nájezdy Sydova Telecasteru, Rickovy vyhrávky, Nick s Rogerem hučí jak piliňáky, dusno až k zalknutí. Hudební trip je změtí motivů, z nichž každý by vydal na samostatnou skladbu, ale to v tuto chvíli neplatí, není čas na dumání, je čas pouze na jediné: znovu a znovu podléhat nekonečnému hlavotoči, za který nemůže nic jiného než Pink Floyd a LSD! Není cesty zpět, je jen cesta někam daleko pryč - stejně jako od šíleného doktora, před nímž jsme utekli do Podzemí. Toto je výpověď o undergroundu ve své nejryzejší podobě – není kytičkový jako ve slunném Frisku, není dusně zhnusený, jako plastikovský u nás, je to ten elesdéčkový, londýnský.
Sedmá barva duhy - Intersellar Overdrive
Pecka od A do Zet! Geniální pokračování předchozí skladby, místo i čas jsou stejné, jízda pokračuje! Změti zvuků, tu vyluzovaných Sydem, tu Rickem, tady zase špikuje Rogerova basa, krátké zklidnění střídá zvlněná hutnost, zmatek, prázdnota (rogerovo opakované basové „kník“ zní jako vykřič-kník, stovky vykřičníků, miliony barevných teček, fragmenty motivů, rytmické linky a jejich vzájemné propletence, které mají začátek, ale ne konec, neklidné ztišení před burácivě odbourávajícím závěrem, který smete úplně vše, co mu přijde do cesty. Dámy a pánové, zachovejte klid, spočítejte si kosti, už je po všem: hudební tornádo odválo zpátky do jiných světů!
Barva osmá – neobyčejně obyčejný The Gnome
Klik-klak, klik-klak, klik-klak, metronomicky jednoduchá rytmika, obyčejná kytara. Vzduch. Jsme venku, podzemní UFO, v němž si s námi pohrávaly víry nadpozemských světů, je za (pod) námi. Stojíme opět pevně na Zemi. Anebo ne? Kde to vlastně jsme? Ve Středozemi? Nejspíš ano, protože kde jinde by se nám zjevil Skřítek, že ano? Průvodcem budiž nám pouze Syd se svou kytarou, s nímž nás sem na reverz pustili. Pěkně poslouchejme a nezlobme, jinak nás zase zakazajkují a šoupnou zpátky na samotku.
Barva devátá – exotická Chapter 24
Poezii, které snad nejlépe porozumí chovanec léčebny, střídá poetika exotická, aneb voňavost orientu. Jediné, co mi tu ještě chybí, je Harrisonův sitár... Jemná skladba, v níž si opět nejvíc vyhrál Rick Wright se svými kouzelnými výšivkami, vypráví o tajemství, o jeho odkrývání, kterým se lidstvo věky věků pachtí, aby toto hledání stejně nakonec skončilo v mlhavém oparu úplně stejně jako samotná písnička.
Scarecrow, aneb barva desátá, exotická:
Jakoby pokračování předchozí Chapter 24 - prostý rytmický úvod směřující k jednoduché melodii, v níž znovu dominuje rozevlátý zvuk Wrightových klávesek. Hudba se teple rozlévá a vlní jako potok uprostřed Cambridgeských luk, aby se nakonec ztratil kdesi v nedohlednu. Barrettovo frázování, které tady nečekaně, zdánlivě náhodně, nelogicky ale přitom dokonale zakopává o přirozený klapající rytmus pak uvozuje poslední zastávku toho hudebního tripu:
Hodiny odbily jedenáctou aneb Bike!
Po všech těch výletech, které jsme předchozích jedenáct hodin barev duhy mohli spolu se Sydem Barrettem projít, máme jasno: Jsme doma, světy daleké a ještě vzdálenejší jsou za námi a my si to pelášíme za klukama na hřiště. No bodejť by ne, když máme KOLO! Tomu radostnému Sydovu zvolání, že má kolo, nikdo neodolá. A jak by mohl, vždyť ten Sydem překotně chrlený text je TAK kouzelný! Jo a ten šramlovitý, skorodechovkově řízný rytmus, to je tak VERY ENGLISH, jak jen může být: to jsou Beatles, to jsou Oasis, to jsou Blur, to je BRITPOP! Koktejl hudby a slov, který zasluhuje obdobně radostné zvolání na druhou: „Dokonalost sama!“
Odbila dvanáctá hodina aneb epilog:
Nemůžu si pomoct, ale konec předchozí Bike pro mě skrývá svou třináctou komnatu: je jí závěr písničky, kterým zároveň končí celé album a který jsem si pro sebe „pracovně“ přejmenoval na Sydův Nebeský Kouzlostroj. To je přesně ten konec, který si toto geniální album zaslouží - vše bylo řečeno, vše bylo namalováno, teď už zbývá jediné - aby zazvonil zvonec a pohádce byl konec...
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Piper at the Gates of Dawn
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Pink Floyd / The Wall
Ke Zdi mám poněkud rozpolcený názor: na jedné straně skvělý koncept alba, kdy se skutečnost, kterou asi každý v nějaké rovině poznal nebo prožil, prolíná se surrealistickými obrazy, které divadelně dotvářejí poselství, které Waters skvěle vyjádřil svými texty. Mimo muziku, která je snad až na 2-3 průměrnější kusy (podle mě Bring The Boys Back Home, Vera, Don´t Leave Me Now), které jako by z Posledního zářezu vypadly, bych vyzdvihl studiovou práci, díky níž je album velice reálné, živoucí, plastické. Na žádném jiném albu Pink Floyd asi není tak různorodá směsice orchestrální hudby, sborového zpěvu, různých autentických ruchů a výkřiků či povzdechů jako tady a přitom to vše dokonale slouží celku a album drží pohromadě. Nic z něj přímo nevyčnívá, vše patří kam má a není mu po této stránce co vytknout, ba naopak.
Na straně druhé ale musím říct, že The Wall je projektem Rogera Waterse a o Pink Floyd jako celku už nic moc nevypovídá. Vše zásadní pánové Waters, Gilmour, Wright a Mason řekli na předchozích albech a třeba já zde ani náznakem nevnímám osobní vklad Nicka Masona a Richarda Wrighta. Není se ani co divit, vždyť v době, kdy se Zeď ve studiích vyráběla, kapela jako taková už neexistovala, byl tu jen Roger Waters, který milostivě připustil Davida Gilmoura, aby mu okořenil album svým zpěvem a kytarami a hlavně fenomenálním sólem v Comfortably Numb. Nebýt Gilmourovy tolerance, Wrightova sebezapření (nebo už sebepopření?), Masonovy fyzické přítomnosti a hromadě peněz, které byly do alba a hlavně do propagace následného divadelního turné vraženy, nemuselo být toto předposledním oficiálním albem Pink Floyd, ale prvním postfloydovským albem Rogera Waterse.
V kontextu ostatních alb, které kdy Floydi udělali je tento počin natolik vyjímečný a nesrovnatelný, že se mi i těžko hodnotí, jestli dát čtyři nebo pět hvězdiček, ideální by pro mě bylo čtyři a půl. Protože to ale nejde a já mám Pink Floyd nejradši, když tvořili a hráli spolu, dávám za čtyři.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Wall
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Pink Floyd / Pulse
Zvukově vycizelované album, kterému nelze prakticky nic vyčíst, snad až na to, že na můj vkus je až moc bezchybné. Prostě krásný dárek pro fandu Pink Floyd, pro znalce jejich tvorby a hlavně živých koncertů této kapely ale spíš jen povinný studijní materiál, který prozradí jak se dá ve studiu krásně vytvořit "dokonalý koncert".
» ostatní recenze alba Pink Floyd - Pulse
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd