Pink Floyd - A Saucerful of Secrets (1968)

A Saucerful Of Secrets (Talíř plný tajemství) patří k prvním deskám od Pink Floyd, které jsem slyšel a měl nahrané krátce po koupi magnetofonu B400. V Melodii tehdy psali o skupině v superlativech, ale já jsem v té době preferoval něco úplně jiného (Deep Purple, Led Zeppelin, Uriah Heep), tohle bylo ve všech směrech jiné. Za nedlouho jsem si nahrál výběr Relics a s ním jsem začal poslouchat i tuhle desku. Tehdy jsem hudbě Pink Floyd propadl.

K téhle desce patří postupné odcházení Syda Barretta a jeho nahrazení Davidem Gilmourem. Na albu hrají oba, ale není nikde napsáno, kdo ve které skladbě. Ke koncertům Pink Floyd patřila okázalá světelná show, možná z těchto důvodů se první skladba jmenuje Dejte tam více světla (Let There Be More Light), následující skladbu Remember A Day složil Rick Wright a najdeme ji i na výběru Relics. Set The Controls For The Heart Of The Sun jsem si tehdy hodně oblíbil, patří k prvním kosmickým skladbám plná tajemných zvuků a zpěvu, který přechází do tajemného šepotu. Závěr první strany desky je písnička Corporal Clegg. Druhá strana začíná titulní skladbou, která je podle mě asi to nejlepší,co skupina do té doby vytvořila, je to opravdu talíř plný tajemství se vším všudy. Syd Barrett se s námi rozloučí skladbou Jugband Blues, ve které zpívá „jestli si myslíte, že tady jsem, tak já vám v tom udělám jasno, protože tu vlastně nejsem“, tohle byl obraz jeho duše zničené drogami. Roger Waters prosazoval tehdy vesmírné symfonie na úkor písničkaření Syda Barretta a na téhle desce se mu povedl kompromis.

Já mám tyhle desky z počátků Pink Floyd hodně rád a proto moje hodnocení je pět hvězdiček.

reagovat

Tohle byla první deska Pink Floyd, kterou jsem měl půjčenou k nahrání, když jsem si jí pustil, tak to bylo něco, co se nezapomíná. Nebudu psát, že jsem si jí okamžitě oblíbil. Zůstala na pásku, ale tuhle desku jsem moc neposlouchal, asi za rok jsem u kamaráda slyšel fantastickou skladbu, která mi bylo povědomá, ale nebyl jsem schopen ji zařadit. Byla to Set The Controls For The Heart Of The Sun, doma jsem si okamžitě pustil celou desku a litoval, že jsem jí tak opomíjel.

Desku A Saucerful Of Secrets začala skupina nahrávat ještě se Sydem Barrettem, ale jeho stav byl špatný, proto přivedl na nahrávání své kamaráda Davida Gilmoura. Na desce hrají oba, ale není nikde uvedeno, kdo na jaké písni. Dalo by se říct, že tady zvítězila koncepce Rogera Waterse kosmických suit před písničkami Syda Barretta. Prokazatelně Syd zpívá závěrečnou skladbu Jugband Blues, jak napsal Josef Vlček „dechovka v undergroundovém fraku“, to na tuhle skladbu sedí dokonale, i text je plný hříček a svým způsobem odráži Sydovu chorou mysl. Deska začíná na floydovské poměry poměrně rychlou skladbou Let There Be More Light (dejte tam víc světla), následuje Remember A Day, skladbu napsal Rick Wright a byla jako jediná z tohoto alba zařazena na kompilaci s názvem Relics. Set The Controls For The Heart Of The Sun je skladba plná kosmických zvuků a zpěv přechází až do tajemného šepotu. Tuhle skladbu mám od nich snad nejradši, na závěr první strany je poměrně tvrdá skladba Corporal Clegg.

Druhá strana alba začíná titulní a nejdelší skladbou, od začátku vás skupina udržuje v napětí, které ústí do táhlých varhanních tónů. Skladba je plná kosmických zvuků a je krásné při poslechu zavřít oči a snít. See Saw je barrettovská písnička v psychedelickém tónu, mám ji rád, ale závěrečné Jugband Blues se mi líbí více, Syd Barrett tady zpívá „jestli si myslíte, že tady jsem, tak já vás přesvědčím o tom, že tady nejsem“, naprosto dokonalé.

A Saucerful Of Secrets je pro mě dokonalá deska spolu s The Piper At The Gates Of Dawn, skupina vydala na počátku sedmdesátých let obě desky jako dvojalbum s názvem A Nice Pair na Sydovu podporu, krásný projev sounáležitosti. Když mám tuhle desku hodnotit tak jednoznačně maximum, pro mě jedna z nejlepších desek Pink Floyd.

reagovat

Petr87 @ 09.02.2020 12:54:18
Od těchto britských maestros mám rád víceméně veškerou jejich tvorbu (ano, i "Endless River" vy ignoranti! :)), ale nikdy jsem se netajil tím, že vůbec nejraději mám tzv. hledačské období let 1967-72, plné těch "psychedelických slátanin", které budu vždy tak vehementně opěvovat! Díky za recenzi, a hned si to jdu pustit!

bullb @ 10.02.2020 17:47:42
V tých "ťažkých" pubertálnych rokoch som sa snažil prehrýzť cez túto zmes zvukov. Nie raz..., nie tridsaťkrát.
Dnes to počúvať nemusím. Napriek tomu vďaka za pripomenutie.

Hikoki777 @ 10.02.2020 19:18:38
Vlastnil jsem LP, ale pro mě to byl i v pubertě trošku příliš velký úlet, s výjimkou několika skladeb, a hlavně mě vadil celkově až, nechci se nikoho dotknout, amatérsky undergroundovy sound kapely. Jestli někdo přede mnou nazval Dark Side jako popovejsi polohu PF, tak zaplať pánbůh za takový pop. Já tomu říkám progrock v té nejskvelejsi podobě a muzikanti k tomu prostě museli dozrát.

PaloM @ 10.02.2020 20:55:52
Čo to je prepána "popovejšia" podoba či poloha Pink Floyd??
Jediný ich "pop song" bol nasilu vyrobený zo skladby "Another Brick In The Wall", a to nekonečným omielaním na MTV a podobných médiách. Vytrhnutý z kontextu, aj tak som túto skladbu nikdy nepovažoval za pop hit.
Ani po odchode Watersa nemali "popovú pololohu".

Petr59 @ 11.02.2020 05:15:05
"Nick Mason's Saucerful of Secrets" v květnu ve forum Karlín je pro milovníky psychedelického období Pink Floyd samozřejmostí.Já je dám již podruhé . . .

jirka 7200 @ 11.02.2020 06:07:09
Důležitej kamínek pro budování základů pomníku Pink Floyd. Jen za skladby A Saucerful of Secrets a Set the Controls for the Heart of the Sun bych měl dát pětku, to jsou bez diskuze perly alba. Ostatní materiál je kouzelným mixem tehdejších rockových postupů s příměsí flojdovských nálad. Zvuk nahrávky na dnešní poměry není ideální, ale pokud vezmeme v potaz, že vznikla před 53 lety, tak je to ok.

Hikoki777 @ 11.02.2020 11:06:22
PaloM. Jen sem reagoval na komentář k předchozí recenzi od Rybacka: Saucerful of secrets, to jsou experimentující Floydi, vzdalující se „popu“ Arnold Layne, aby se ale k němu s Odvrácenou stranou Měsíce začali vracet (Money).
Ve své reakci jsem dal jasně najevo, co si o této hodně zvláštní poznámce myslím. Pro mě jsou PF podobné jako Yes etalonem progrocku.
Ale upřímně řečeno, tu a tam, si libivejsi a 'popovejsi' věci obě kapely střihly.A narozdíl od našich končin, ve Velké Británii, slovo pop nemá zdaleka tak pejorativní nádech.

Opět jsem si musel připomenout tenhle psychedelický kousek a po poslechu jsem opět výrazně tleskal, což jsem po úplně prvním poslechu neudělal. Tenkrát mi to album jen tak prosvištělo ušima a víc nic. Až nedávno jsem se do něj hlouběji ponořil a dorazilo ke mě to, co jsem si téměř dva roky odpíral. Parádní svérázná atmosféra, jakou umí vytvořit snad jen Floydi v psychedelickém období. Těžko se to popisuje, ale je to prostě ono.

Zde se poprvé museli projevit jako skladatelé i ostatní členové kapely, protože Syd Barret už začal všelijak blbnout a... Však víme. Gilmour zatím ještě nepřispěl ani notou, ale to nevadí, protože tady máme Waterse a Wrighta. Roger přispěl skladbami Let There Be More Light se skvělým úvodním rifem, ale myslím, že kratší délka by jí neuškodila. Dále Set The Controls... Tu melodii fakt nelze dostat z hlavy a Corporal Clegg. Ta mě zaujala jasně nejvíc, protože je tak krásně ujetá, svérázná a melodicky nápaditá. Richard Wright přispěl moc krásnou skladbou Remember A Day s moc krásným textem plných vzpomínek na dětství. A potom přispěl pěknou, uklidňující skladbou See-Saw. Pojednává o vztahu mezi bratrem a sestrou. Toto téma je mi velmi blízké.

Syd Barret tu má svou labutí píseň v Pink Floyd - Jugband Blues. Píseň melodicky barretovská. V první minutě zní tak, a ve druhé úplně jinak. Ale je skvělá. "I don't care if the sun don't shine, And I don't care if nothing is mine". To si zpívám dost často.
Titulní palba A Saucerful Of Secrets, tam si vždy poslechnu jen tu nádhernou část s varhanami a sborem. To běsnění před tím moc nemusím. Ale když jsem tu píseň uslyšel na Live At Pompeii z roku 1972, tak to byla opravdová bomba. Tisíckrát lepší verze než na albu. I to běsnění bylo skvělé.

Takže, A Saucerful Of Secrets řadím k těm hodně dobrým albům od Pink Floyd a pochopitelně mezi zásadní desky roku 1968. Tak nádherné 4 hvězdy jsem snad ještě nedával. Hodně mě ale zklamala následující deska Ummagumma. To fakt nevím, co to mělo znamenat. Ale to je jedno. A Saucerful Of Secrets - album, které si kdykoliv a rád pustím.
reagovat

Ryback @ 05.11.2017 00:26:19
Saucerful of secrets, to jsou experimentující Floydi, vzdalující se „popu“ Arnold Layne, aby se ale k němu s Odvrácenou stranou Měsíce začali vracet (Money)… I díky naposlouchaným neof. divokým živákům z let 1967-1971 mám tohle jejich psychedelické podzemní období nejradši… Rád jsem si přečetl tvou recenzi, chválící spíš to písničkové, co ve Floydech bylo, což vzhledem k tvé oblíbené hudbě chápu.
Vždycky když tohle album slyším, říkám si, že je škoda, že do daného alba Floydi nezařadili barrettoviny Scream thy last scream a Vegetable man. Album by pak třeba mělo kolem 50 minut, ale no a co, schizofrenní mišmaš by to byl alespoň pořádnej :-) .

northman @ 05.11.2017 15:03:23
lover-of-music: od člověka, který dá bílému albu od Beatles dva body bych takovou recenzi nečekal, všechna čest. Od Pink Floyd mám nejradši desku The Piper At The Gates Of Dawn a tahle je v těsném závěsu.

PaloM @ 05.11.2017 20:12:07
northman: rozorvaná identita :-))

northman @ 06.11.2017 05:02:46
PaloM: asi to tak bude :-)

Hikoki777 @ 10.02.2020 17:01:02
Vlastnil jsem LP, ale pro mě to byl i v pubertě trošku příliš velký úlet, s výjimkou několika skladeb, a hlavně mě vadil celkově až, nechci se nikoho dotknout, amatérsky undergroundovy sound kapely. Jestli někdo přede mnou nazval Dark Side jako popovejsi polohu PF, tak zaplať pánbůh za takový pop. Já tomu říkám progrock v té nejskvelejsi podobě a muzikanti k tomu prostě museli dozrát.

Tak tohle album je pro mě opravdu lahůdka. A Saucerful of Secrets opravdu není pro každého avšak přijde mi méně náročné než například dvojalbum Ummagumma. Celá deska je protkána zasněnými, zvláštními a psychedelickými melodiemi tehdejšího floydího space rocku. Zajímavý je také obal desky, který je poskládán z komiksových obrázků marvelovského Dr. Strange a je zahalen různými obrazci mezi kterými je vložena fotka Pink Floyd.
Desku jsem poprvé slyšel v horkých letních dnech kdy jsem si vychutnával ledovou kávu. Při první poslechu na mě deska působila opravdu atmosféricky, ostatně jako i jiná alba Pink Floyd. Ovšem z tohoto alba do mě proudila jakási vesmírná energie a například při poslechu Set Controls for the Heart of the Sun jsem si připadal jako při dlouhém pochodu po obrovské horké poušti bez konce, marně hledajíc alespoň trocha stínu abych unikl před tím pražícím sluncem. Tato skladba se stala ihned mým nejoblíbenějším kouskem z desky.
Vrátíme se ale na záčátek. Desku otevírá Let there be more light, kde kytara načíná rychlé tempo které poněkud klame a skladba po té zpomaluje. Atypické melodie zde nejsou vyjímkou. V Remember a day se mi opravdu líbí Richardovo vyhrávky na piano, opět zvláštní a pro mě poněkud zasněná skladba. Set the controls jsem zmiňoval již výše jako můj nejoblíbenější kus na desce, ale po ní následuje Corporal Clegg ke které jsem si nikdy cestu nenašel. Velmi zvláštní skladba, ale nikdy jsem si jí neoblíbil. Poslechnu si jí vždy jen jako součást desky. Nikdy jako samostatnou píseň. Teď však přichází velmi zajímavý a nejdelší počin na desce. A saucerful of secrets je dle mého velmi procítěná kompozice kterou je třeba prozkoumat až na kost aby jsme pochopili jaké tajemství skrývá. Skladba je rozdělena na čytři části a osobně mám nejraději poslední část Celestial Voices. Je to obrovská nádhera a dovedu si velmi živě představit jak ji poslouchám v nějaké obrovské katedrále zatímco z bočních protáhlých oken na mě svítí slunce a já si připadám jako bych byl zasažen vyšší mocí. See-saw je pro mě takovou uklidňující skladbou. Její táhlé tempo vás dokáže krásně ukolébat. Poslední skladba Jugband blues a poslední skladba Syda Barreta vydaná pod jménem Pink Floyd ve mě vždy vyvolává pocit lítosti k Sydovi. Tolik talentu potopeného v neskutečném množství LSD. No a co říci na závěr? Deska má sice slabší místa jako pro mě například skladba Corporal Clegg a je stále cítit, že floydi hledají směr. Ovšem při hledání je nejlepší ta rozmanitost která se už většinou nevrací. Proto musím dát plný počet hvězd.
"Je to hrozné, že chcete, abych tady byl
A jsem vám moc vděčný, že jsme si vyjasnili
Že už tu nejsem "
reagovat

Ryback @ 10.05.2016 10:38:53
Psychedelický tajemno, hudebně odvázaný Rick, zasněná melancholie, dobrodružný hledání, odvaha, rozmanitost – ano, to jsou i u mě důvody, proč bych albům Pink Floyd před Dark Side… dal pět hvězdiček…
Kosmicky undergroundové období PF mám osobně už od základní školy mnohem raději než adorované desky Odvrácená strana Měsíce nebo Zeď… Když si na to vzpomenu – jak jsem na magnetofonových kazetách neustále sjížděl zejména Pipera a Ummagummu :-). Takže díky za prima počtení ;-).

vmagistr @ 10.05.2016 13:27:54
Tohle album je pro mě spolu s Ummagummou asi nejtvrdší oříšek v celé floydovské diskografii. Moc často ho neposlouchám, ale když už, tak jako hlavní taháky vnímám Set the Controls... a závěrečnou pasáž titulní skladby. Na víc jak slušné tři hvězdičky by to ode mě asi nebylo, na můj vkus je tu moc zvukových experimentů a málo melodií.

angus16 @ 10.05.2016 13:59:29
Ano je pravda že zvukových experimentů je tu více než na následujících deskách pokud nepočítám Ummagummu. Ale dle mého zde hudební experimenty zahrnují pouze dvě skladby a to A saucerful of secrets a Corporal Clegg. Sydovo Jugband Blues nepočítám protože u něho už je zvykem že vytvářel skladby, které spíše připomínají experiment. Jenže pokud někdo něco skládá tak jak to cítí a dává do toho svou duši viz. Syd tak to mnozí považují za experiment což je škoda.

A Saucerful of Secrets je rozpolcená nahrávka. Přechodová komora (a zdaleka ne poslední) mezi barrettovskou érou a audiovizuálním monstrem Pink Floyd 70. let. V době vzniku alba už stále hůře použitelný Syd Barrett nebyl členem kapely, dokonce ani nehrajícím autorem, jak bylo jeho další fungování v kapele nějaký čas zamýšleno. David Gilmour, původně angažovaný jako jeho koncertní suplent, se stal plnoprávným členem, ačkoli skladatelsky se zatím neměl čas projevit. Pink Floyd tak mohou začít znovu od nuly, ale stín epochálního alba The Piper at the Gates of Dawn nejde jen tak setřást a tím pádem Saucerful of Secrets tak trochu sedí na dvou židlích. Doznívá na něm Barrettův vliv, na druhé straně náhlá nutnost chopit se tvorby nového repertoáru postrčila zbývající členy k novým formálním výzkumům. Začíná několikaleté období hledání, experimentování a někdy i tápání.

V některých jednotlivostech je deska stejně fascinující jako prvotina, jindy působí trochu bezradně a jako celek především nevyrovnaně. Oba příspěvky Richarda Wrighta, jehož hlas je na albu slyšet nejčastěji (Remember a Day a See-Saw), si drží slušný standard a mají vyvinutý smysl pro melodickou vláčnost i šmouhovité imprese kláves. Výrazněji se ale předvedl Roger Waters, který má uměleckou taktovku z osiřelých členů už teď nejpevněji v rukou. V písni Let Ther Be More Light slyšíme jak pro staré Pink Floyd typické spacerockové tajemno, tak i pastelovými klávesami podkreslené klenuté vokály, které, mimo jiné i díky pěvecké účasti Davida Gilmoura, předznamenávají typický zvuk kapely v příští dekádě.

Set the Control for the Heart of the Moon s chladně pulzující basou a odtažitým, sotva slyšitelným zpěvem, je podstatně monotónnější, ale má úžasnou atmosféru tichého mezihvězdného blouznění. Corporal Clegg, třetí Watersova píseň, jí ale rázně přerušuje. Melodikou a burleskním vsuvkami až příliš připomíná Beatles a i když sama o sobě není špatným pokusem, chvílemi jako bychom poslouchali úplně jinou kapelu. Další ostrý střih představuje nejrozsáhlejší a zvukově nejexperimentálnější titulní skladba, na které se podíleli všichni čtyři aktuální členové. Tehdy odvážná, dnes už ale těžko skousnutelná instrumentální suita, chce být po většinu času jakýmsi soundtrackem k prapůvodnímu vesmírnému chaosu a nešetří vazbami, pazvuky i rozpitými klávesovými skvrnami.

Zařazení Barrettovy písně Jugband Blues, kterou i sám ještě nazpíval, je spíš poctou odcházejícímu géniovi, než přirozeným vyústěním desky a její nesoudržnost jen podtrhuje. Pink Floyd čekají nelehké roky navazování přetržené nitě, během kterých ale nasbírají spoustu cenných zkušeností, jejichž zúročení pak vyrazí dech celému světu. Saucerful of Secrets je první nedokonalou, ale právě proto stále přitažlivou zastávkou na této cestě.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

A Saucerful of Secrets.

Ako vidieť, Floydi celý rok nezaháľali a po natočení debutu natočili ešte s polorozbitým Sydom Barrettom niekoľko skladieb, ktoré sa však už veľmi použiť nedali. Dajú sa nájsť na rôznych neoficiálnych bootlegoch a kolekciách nepoužitého materiálu - viz. Scream thy Last Scream s Nickom Masonom v hlavnej úlohe, Vegetable Man alebo v archívoch stratené útržky skladby Have You Got it Yet?, v ktorej si šialenec robí majestátnu zábavu z ostatných hráčov v kapele. Príbeh snáď každý poznáme...

Píšem však pod hlavičkou albumu A Saucerful of Secrets, takže sa poďme naňho subjektívne obzrieť. Čo sa však použiť dalo, boli skladby ako Jugband Blues a Remember a Day, obe natočené ešte v októbri 1967. Prvá je veľmi intímna osobná výpoveď, ktorá ma utvrdzuje v názore, že Syd nebol až tak extrémne mimo, aby nevedel čo sa s ním v skutočnosti deje a ako ho vnímajú ostatní. Krásne aranžmá a veľmi zaujímavý nápev vystrieda zábavný... no "zábavný" dychový orchester, ktorý pasuje do piesne ako riť na šerbeľ. Cítim tu jemnú spomienku na spoločné experimenty v zvukovej koláži trilikania gitary a trubiek. No a potom sa s nami už Syd rozlúči pod hlavičkou Pink Floyd navždy.
Druhá je kompozícia Richarda Wrighta a patrí k asi tomu najlepšiemu, čo ranní Floydi stvorili. Valčíkový úvod vystrieda štvorštvrťová rytmika, a v pozadí stále cítime a počujeme Sydovho ducha. Hrá na slide gitaru ako o život a dotvára jedinečnú atmosféru celej kompozície. O týchto dvoch skladbách by som aj povedal, že tvoria hlavnú kostru celého albumu.

Skladby, na ktorých Syd neúčinkuje, zaradím do samostatného segmentu. Tu sa začína nová kapitola tejto kapely. Príchod gitarového mága a geniálneho skladateľa Gilmoura predznamenal obrovské zmeny v úvodnej piesni albumu, psychedelickej Let There be More Light. Pozostáva z dvoch hlavných segmentov, úvodu postaveného na Watersovej base a slohy-refrén, kde sa strieda pravý kanál klávesového šepotu s bigbítoým "ľavokanálnym" Gilmourom. Krásne sa dopĺňajú a vytvárajú tak spoločný, veľmi tripový dialóg. Nasleduje gradujúci záver a "kredenc".

Set the Controls for the Heart of the Sun je snáď jediná skladba, ktorú si Waters rád zahral aj po tridsiatich rokoch na sólovom turné In the Flesh. Snáď preto, že je jeho vlastná... To nič nemení na fakte že na mňa pôsobí veľmi orientálne, a tak vplyv I-Chingu preniesol aj skrz vinylové drážky na nás všetkých. Po zvukovej stránke je asi najlepšia na albume.

Corporal Clegg môžem kľudne zaradiť ku šialenosti "jabĺk a pomarančov" samotného Barretta. Niekde som zachytil, že samotná kapela sa za ňu hanbí. S hanbou by som to nepreháňal, aj horšie momenty ešte len nastanú... Pieseň je však veľmi zaujímavá po kompozičnej stránke, po textárskej už menej.

Ak nerátam deväťminútové zvukové šialenstvo na prvom albume, A Saucerful of Secrets je prvou z dlhých opusov kapely. Na albume pre mňa nevyznieva trikrát najlepšie, osobne ju mám radšej z Ummagummy alebo z Live at Pompeii. Osem kakofonických minút, ktoré naozaj zaujímavejšie vyznejú naživo ako cez vinyl, náhle vystrieda majestátny záver. Razom mi nabehne husia koža, a nechávam sa unášať zborovým spevom až na kraj vesmíru. Škoda že až po ôsmych minútach príde naozajstná krása.

No a zdá sa mi že som ešte vynechal skladbu See Saw. Pre mňa je absolútne nevýrazná a určite by mi nechýbala ani na tomto, celkovo dosť pozliepanom albume, ktorý patrí do priemeru tejto kapely. Nie je ani vynikajúci, ale ani zlý. Sú tu vynikajúce momenty a ako som sám povedal, aj jedny z mojich najobľúbenejších skladieb kapely vôbec. Avšak nie som si istý, či by som si album pustil aj kvôli ostatným skladbám...
reagovat

Tuhle Floydí desku mám taky hodně rád...
Je to už bohužel poslední album, na kterém se ještě podílel geniální Syd Barrett...no podílel, spíš už jen tak přicmrndával...velká škoda, ale asi to tak mělo být.
Sydovo místo zastoupil jeho starý kamarád ze školy David Gilmour...
Nutno poznamenat, že kapela v té době hrála ještě chvíli s oběma kytaristy...David byl ze začátku brán pouze jako "pomocník" ale jak čas ubíhal, tak všem začínalo být čímdál tím více jasné, že Syd v kapele už prostě zůstat nemůže...
Jeho "úlety" už jednoduše všechny nasíraly...Obrovská škoda takového talentu...Ale nezapomnělo se na něj a co je hlavní, nechal po sobě nesmrtelný pomník v podobě mistrovského alba A Piper At The Gates Of Dawn...
A ted' už zpátky k albu...
Otevírá jej Watersova skladba Let There Be More Light, kterou považuji za hodně povedenou...zkrátka hned ze začátku okamžité vystřelení do kosmu..:)

Následuje skvělá věc z pera Ricka Wrighta s názvem Remember A Day...Tohle je úžasné. Vždycky jsem tvrdil, že Rick byl skladatelsky až hrozivě nedoceněný a za tím si stojím stále. Velká škoda, že po Dark Side byl postupně odsouván, až byl vyřazen ze hry úplně, to zamrzí...

Po ní následuje další výborná Rogerova skladba, takřka meditativní Set The Controls Of The Sun...
Pro tuhle věc mám zvláštní slabost, dodnes ani pořádně nevím proč...Tady prostě Roger trefil šipku přímo do středu terče.

Další Rogerova skladba na albu nese název Corporal Clegg...
Je to poměrně nedávno, co jsem někde četl, že hudbu zde složil Syd a Roger přispěl pouze textem, hrozně by mě zajímalo, co je na tom pravdy.
Jinak je to velmi zajímavá, pacifisticky laděná skladba, kde se Roger vůbec poprvé dotýká tématu války...kdyby jen v té době tušil, že za pár let se tím stane doslova posedlý..

A Saucerful Of Secrets...Cha, hrozně by mě zajímalo, jak by se tvářili někteří "funoušci", co znají Pink Floyd tak možná z rádia, nebo diskotéky prostřednictvím té veleúspěšné "dupačky" Another Brick On The Wall Part.2, kdybych jim do sluchovodů naservíroval tuhle kompozici...
Dozajista by ji se slovy "co to je za sračku" zašlapali okamžitě do země a ještě pro jistotu zalili betonem, o tom není pochyb...
Tahle kompozice je prostě něco až nadpozemského...tady se mi zkrátka nedostává slov, no a ten závěr, uff, geniální..
Tuhle věc prostě nejde poslouchat jen "tak"...To musíte zhasnout světlo, lehnout si, zavřít oči a nechat se unášet a unášet...

Posléze následuje další výborná Rickova skladba, která nese roztomilý název See-Saw...Od té doby, co její autor zemřel, tak skoro vždy, když tuhle píseň poslouchám, cítím takový zvláštní smutek..."Ricku, posílám ti tam nahoru velký pozdrav, byl jsi skvělý hudebník i skladatel..."

No a album uzavírá Sydova takzvaná labutí píseň, úžasná Jugband Blues...tuhle skladbu mám taky hrozně moc rád, no a když poslouchám z jeho úst závěrečný verš:
And the sea isn't green
And I love the queen
And what exactly is a dream?
And what exactly is a joke?...tak bych brečel..."Syde, byl jsi obrovký hudební talent, škoda, že jsi jej nestačil ještě více rozvinout..."Shine On Our Crazy Diamond"

Pět hvězd...
reagovat

Walrusa @ 17.01.2014 05:22:37
Moc pěkná recenze ;) Tohle album mám ráda. Nejradši z něj mám Set The Controls For The Heart Of The Sun, ta mě doslova uzemnila, když jsem ji slyšela poprvé.

zdenek2512 @ 17.01.2014 07:35:05
Petře, s touhle recenzí naprosto souhlasím, jedno z prvních alb kosmického a experimentálního rocku. To že se mi líbí jsem napsal níže.

Ahoj Walruso ta skladba Set The Controls For The Heart Of The Sun je i pro mě hodně srdcová záležitost. Zvláště sugestivní je její koncertní provedení ve filmu Live At Pompei. :)

b.wolf @ 17.01.2014 08:39:23
Výborná recenze na výborné album. Tak jako debutní Pištec mně nějak neoslovil, tak tohle album je jedním z opusů gigantů Pink Floyd. Dál celkem není co dodat, jenom bych opakoval recenzenta. S hodnocením nelze váhat - 5/5.

Petr87 @ 17.01.2014 10:23:13
Zdravím a moc Vám všem děkuji za pochvalné reakce...hrozně moc si toho cením a je to pro mne vskutku obrovská motivace..
Ještě jednou díky..
Petr

Ivan26 @ 17.02.2014 11:31:41
Souhlasím s touto recenzí. Já to album miluji, nicméně všeobecně není tak oblíbené. Nevím proč, protože tohle album je skutečný vrchol psychedelie. Mám zkušenost, že titulní skladba skutečně děsí fanoušky PF z pozdějšího období (tzn. zhruba od Odvrácené strany Měsíce). Také mně napadlo, že skladbu Corporal Clegg složil spíš Syd, ale na druhou stranu Roger Waters, zejména v prvním období, Barretta docela hodně napodoboval. A souhlasím rovněž, že Rick Wright byl jako tvůrce nedoceněný, skladatelsky vůbec nijak nezaostával za Watersem a jak přestal autorsky přispívat, zhruba po roce 1973, s PF to začalo jít s kopce.

Kde debut skončil, tam A saucerful of secrets pokračuje.

Let there be more light je správne temná náladovka, ktorá dokazuje, že Floydom išli nástupy. Prvýkrát počuť náznaky melodicko-harmonických pasáží, ktoré skupine v budúcnosti pomôžu k sláve. Posmutnelá kotlovka Remember a day je tiež z kategórie príjemných záležitostí, nakoľko je to zásluha prichádzajúceho Davida Gilmoura, respektíve odchádzajúceho Barretta, neviem posúdiť. Melancholické plochy dominujú aj v skladbe Set the controls for the heart of the Sun, zato psychedelický kúsok Corporal Clegg miestami aj rockuje, inokedy je z neho niečo ako dychovka, ťažko povedať, čo si o tom celom má človek myslieť. No nič, je tu závan, z ktorého by fanúšikom Batmana zasvietili očká, Arkham >> odkaz v plnej paráde, tak sa javí psychedélia v titulnej veci A saucerful of secrets fanúšikovi komiksu. Kto čítal Posledný Kravenov lov >> odkaz , čo je príbeh, kedy sa Spider-man musí týždeň vyhrabávať z hrobu, môže získať predstavu, akáže to nálada tomuto zhluku šumov vládne. Chrámový záver je však balzamom na akúkoľvek trýznenú dušu. A pokračuje obroda, akusticko-vzletná baladička See-saw je podmanivá, z toho sa nevykrúti ani záverečná skladba Jugband blues. Raz-dva-tri, odpočítava čosi, čo len sotva možno nazvať belošským blues. Od čias preberania čiernej hudby bielymi hudobníkmi sa muselo čakať až na Michaela, aby sa tento jav dostal do vedeckej terminológie ako Jacksonov efekt, tu však blues obelelo ani stena aj bez plastiky, ako sa skarnevalovalo a napokon kamsi uletelo.

Druhý album skupiny Pink Floyd je vyzretejší a mám ho radšej ako debut.
reagovat

moonySK @ 16.07.2012 12:25:02
Jo, presne takéto pocity som mal po vypočutí placky. Ale napokon ma to dostalo až natoľko, že si ho cením ako predošlý album.

Druhé řadové album Pink Floyd s názvem A Saucerful Of Secrets mě zaujalo hned po první prezentaci v Divadle hudby. Bohužel sehnat ho a doplnit jím mou tehdy zvolna se rozšiřující sbírku nebylo vůbec snadné.
Když se potom v polovině sedmdesátých let objevil dvojalbový projekt A Nice Pair, chvíli jsem řešil, zda investovat 550 Kč a získat tak hned dvě řadová alba kapely naráz, ale pak jsem od toho upustil, protože jako filigránský sběratel jsem chtěl mít na vinylu každé album zvlášť jako jedinečný artefakt. EMI tím ale na delší dobu vyloučili reedici obou alb a tak jsem musel čekat, až A Nice Pair zasytí trh a objeví se „hlad“ po standardním albu….
Už od prvního pohledu na album, kde byl zachycen emotivní záhadologicky pojatý výtvarný koncept, mě album k sobě přitáhlo a už mě nepustilo….

LET THERE BE MORE LIGHT – vybrnkávané zrychlené tóny navozují atmosféru neurotického hledání….možná hledání světla. Téma pro hammondky se krásně rozvíjí jako nekonečný včelí plást za doprovodu bicích nástrojů a před mikrofonem je Roger Waters, zároveň i autor téhle skladby. Pokud chceme vstoupit do světa záhad a tajemna, právě jsme tak učinili. Harmonická stavba má klasický model šedesátých let ve vedení vokální linky, ale timbr varhanního oparu a umocnění soundu se děje v odvážných rovinách. Není zde snaha přijít s nějakou složitou kompoziční strukturou, ale spíš vložit do tématu silný emocionální náboj. Kvílející elektrická kytara je už v rukou nováčka Davida Gilmoura, který sem přináší novou transfúzi. Dost podnětný úvod pro album….

REMEMBER A DAY – klavírní akordy zvolna tříští svoje tóny v úvodu a pak se rytmická složka přihlásí s akcentovanými postupy rytmických nástupů, do kterých zazní křehký hlas Richarda Wrighta. Jeho hlas je hodně subtilní, vhodný do vokálních vícehlasů, jako sólista zní zajímavě, ale barva jeho hlasu postrádá více energie a možná i trochu uspává. Psychedelický opar skladby vás ovšem neuspí. Nick Mason nabídne několik bubenických breaků, které vás neporazí nějakou technickou složitostí, přesto mají téměř obřadný význam. Náladové, proměnlivé ve střídání varhan a klavíru a méně čitelné basové linky. Také elektrická kytara spíš dokresluje téma, než by výrazněji promluvila vlastní řečí…

SET THE CONTROLS FOR THE HEART OF THE SUN – tahle skladba má ovšem zvláštní atmosféru. Má v sobě psychedelické hudební téma prolíbání hodně zvláštních nálad. Řekl bych, že právě touhle skladbou Waters zahájil osobitý skladatelský styl. Opakující se hypnotická figura baskytary a kytary je doprovázená šamanskými bubenickými doprovody a tříštivými zvuky varhan Farfisa, které vytvářejí zvláštní soundový opar. Skladba zvolna graduje a místy v ní slyším názvuky arabské hudby, což podmiňují perkusivní zvuky přechodových bubnů. Mám vizi potemnělého sálu, kde za svitu svíci se má odehrát nějaký tajný (možná zakázaný) obřad. Když přivřu oči, vidím postavy bez tváří, jak se zvolna pohybují se zapálenými loučemi. Tahle skladba má na rok svého vzniku hodně progresivní koncepci a myslím, že bych ji mohl označit jako jednu z nejsilnějších na albu…

CORPORAL CLEGG – do úplně jiného soudku sáhl Waters v téhle skladbě. Psychedelický opar je zachován v podivně přiškrcených hlasech a zvláštně servírovaných hlasech s těkavým zvukem varhan a rozostřeným kytarovým nástupem a pak podivnou dechovkou na kazoo, což má symbolizovat ironickou nadsázku a opovržení armádou. Skladba je hodně zvláštní svou koncepcí, je tady melodie, která je ovšem zahlcována řadou změn a aranžérskými nápady. Destruktivní zvuky, které ji provázejí jenom umocňují obsah zpívané písně. Jestliže jste se předtím oddávali kolébavému snění, tak tady jste totálně procitli do podivně směsi zvukových orgií…..

A SAUCERFUL OF SECRETS – vypadá to, že se vrátíme do světa záhad. Možná science-fiction, zachycené v drážkách alba. Generátorem vytvářené nekonkrétní zvuky provází varhanní motiv a tlumené odbíjení hodin. Pokud by bylo třeba nastolit vizi zkoumání neznáma fantaskní planety, nenajdeme lepší hudební doprovod. Směs deformovaných a ohýbaných zvuků působí zneklidňujícím dojmem a navodí pocit osamělosti a lidské vykořeněnosti. Pokud se chcete bát, anebo se snad rádi bojíte, nalezli jste právě živnou půdu pro vaše fantazie. Pinkfloydovský vynález nového soundu, který má působit na lidskou psychiku byl právě patentován…. Strašidelně se opakující motiv přechodů na bicí nástroje a podivně deformovaný zvuk koncertního klavíru je doplňován kvílívými tóny vyluzovanými bottleneckem na elektrické kytaře za podpory space-echa. Tohle je ukázka nefalšovaného londýnského undergroundu druhé poloviny šedesátých let. Waters, Mason, Wright a Gilmour nám nabízejí novou neznámou tvář hudby, v níž nemusí být v prvním plánu jasná melodie a jasný přímočarý hlas a přesto mnozí z nás ucítí nepopsatelné vibrace. Varhanní preludium navodí atmosféru matně osvětleného dómu a tento majestátní tón královského nástroje postupně ovládne prostor i se zemitými basovými pedály. Doplněno vokální linkou, se zde zdařilo vytvořit vážné hudební téma stojící harmonií na téměř operním základě. Hammondky se střídají s farfisami, které zde suplují zvuk smyčců, asi mellotronu. Zcela nečekaně se tahle skladby z instrumentální promění na zpívanou. Hlasy znějí posmutněle a melancholicky zabarveně. Podivné zvukové nátěry vytvářejí dojem tajemného panoptika nebo podezřelé laboratoře. Snaha nabídnout netypický hudební útvar z podivnými signály z astrálu se u citlivých posluchačů setkají s porozuměním Zvláštní ovšem velmi osobitě pojednaná kompozice, kterou se zdráhám posadit na rockovou základnu, ale naopak korunovat psychedelickou korunou…..

SEE SAW - klavírní akordy se spojují s akustickou kytarou a změnami rytmu a přinášejí poněkud rozvláčnou meditativně znějící Wrightovu skladbu s nečekaně šíleným nástupem soundu na pokraji virtuální vichřice. Stále jsme na psychedelické platformě, kde tónový generátor se stává součástí instrumentáře, stejně jako snový vokální linka a těkavě znějící tónové obrazce. Přelévání stereofonních efektů muselo být v dané době opravdu revolučním počinem... Melancholické a těkavé a neokázale krásné hudební téma hodné svého introvertního autora....

JUGBAND BLUES – poslední skladba je vlastně loučením se zakladatelem kapely duševně nemocným a už sotva použitelným umělcem, který se příliš vnořil do vnitřních hlasů svého nitra a unikl tak realitě. Jako bych tyhle tendence ve skladbě slyšel. Skladba působí nevyváženě a chaoticky se směsí zvláštních zvuků a tónů, které jako by zobrazovaly autorův vnitřní rozháraný svět a tak se zde mohou ozvat pradivně deformované dechy až dojde k násilnému stop-timu a po několika vteřinách se vrací zpět onen vypravěčsky záhadný hlas a album nečekaně končí, jakoby někdo ve studiu naráz ztlumil nahrávací techniku….

A Saucerful Of Secrets je dalším výletem do neprobádaných komnat dosud neobjevené hudby s mnoha nedořečenými představami a narýsovanými základy nového tématu, který ještě nemá úplnou konstantní podobu. Třebaže skladby jsou ve většině případů autorizovány jednotlivými členy, přesto z alba cítím onu vnitřní přesvědčivost pracovat jako pevně sevřený kolektiv identických názorů, pohledů a snah, kdy jsou Waters, Mason, Wright a Gilmour mušketýry, kde platí: „jeden za všechny a všichni za jednoho“.
Čtyři hvězdičky si album zaslouží.



reagovat

nowhere_man @ 08.02.2012 12:44:14
Zdravím P. Gratiase. Akosi si vynechal skladbu Jugband blues spievanú ešte Sydom. Zaujímal by ma tvoj pohľad na ňu...

Voytus @ 08.02.2012 13:46:15
Nowhere Man: Myslím, že ji Petr nevynechal, jen ji označil jako See-saw.

Petr Gratias @ 08.02.2012 14:33:00
Zdravím Vás, pánové... je to faux pas!
Moc se omlouvám a hned vysvětlím.
Tedy to co jsem označil jako SEE-Saw je ve skutečnosti Barrettova (poslední) skladba JUGBAND BLUES. Voytus to opravdu správně odhadnul! Díky!
Já jsem po poslechu skladby A Saucerful Of Secrets byl odvolán k telefonu doi jiného pokoje k důležitému hovoru a jeho obsah mě natolik pohltil, že jsem se dostal "mimo čas a prostor" asi jako Pink Floyd.... Když jsem přiše k PC, tak jsem udělal mechanicky několik pokynů a neuvědomil jsem si, že jsem byl mimo a přeslechl jsem skutečnou skladbu See-Saw.
Chtěl bych tedy moc poprosit, jestli byste mi to dokázali opravit Vy (jinak bych musel poprosit Pokiho... nevím, jak moc je to složité)
a teď posílám text, který prosím zařadit za A Saucerful Of Secrets a před poslední skladbu, která bude mít identický text, ale správný název JUGBAND BLUES....

SEE-SAW - klavírní akordy se spojují s akustickou kytarou a změnami rytmu a přinášejí poněkud rozvláčnou meditativně znějící Wrightovu skladbu s nečekaně šíleným nástupem soundu na pokraji virtuální vichřice. Stále jsme na psychedelické platformě, kde tónový generátor se stává součástí instrumentáře, stejně jako snový vokální linka a těkavě znějící tónové obrazce. Přelévání stereofonních efektů muselo být v dané době opravdu revolučním počinem... Melancholické a těkavé a neokázale krásné hudební téma hodné svého introvertního autora....

Oběma Vám moc děkuji a znovu se omlouvám!

Ivan26 @ 14.09.2012 19:29:08
Díky za pěknou recenzi. "A Saucerful Of Secrets" je pro mne vrcholem psychedelie a důkazem, že to Roger a Rick zvládnou i bez Syda, i když nejsou tak geniální. Tuto hudbu mohu poslouchat od rána do večera a neomrzí se mi.

Hodit na sebe květovanou košili, ubalit si pořádnýho jointa, skočit do kosmické rakety- a hurá dobývat vesmír. Návrat někdy v daleké budoucnosti není vyloučen…(ale koho by zajímala nějaká budoucnost…).
Přesně tuto atmosféru má i úvodní LET THERE BE MORE LIGHT, arnoldlanneovský kousek s pěkným svižným úvodem a zajímavým Gilmourovým sólem v závěru, kde už začíná probleskovat jeho typický „rukopis“.
REMEMBER A DAY je moje nejoblíbenější z téhle desky- znal jsem ji už dřív, než zbývající materiál, z kompilace Relics. Dobrý tady je to kvílení, co dělá Syd na kytaru, ten „zakopávanej“ rytmus na bicí a skvělý ospalý zpěv.
SET THE CONTROL TO THE HEART OF THE SUN- hypnotická věcička, na jednu stranu mi tu chybí větší gradace a nějaké to vyvrcholení, na druhou stranu chápu funkci této muziky v rámci totálního zhulení se- prostě vše je tak, jak má být, když minuta trvá několik hodin… Pěkné je, jak tam občas proletí ti racci…
Téměř beatlesovská CORPORAL CLEGG je dost velká magořina, nevím, co k tomu napsat- ale nejsem proti. Líbí se mi takové to zoufalé nadšení toho zpěvu:“Corporal Clegg…“, nelíbí se mi tam ten hřeben nebo na co to tam foukají.
Titulní rozsáhlá kompozice nezačíná vůbec špatně, kupodivu je to docela stravitelné (jsem už přece jen zřejmě dost otrlý :-)), ale po nějaké době je to už nějak moc dlouhý………pak začnou bubny a vypadá to nadějně- ale je to ještě větší nuda- až třetí část navodí příjemnou náladu pohádkového horroru- a závěrečná Celestial Voices je prostě nádherná.
Následující SEE SAW přináší příjemné odlehčení. Půvabná pesnička. Ty sbory ve druhé části znějí opravdu psychedelicky.
JUGBAND BLUES- tečka za albem, tečka za působením Syda v PF. Když o pár let později budou zpívat „Wish You Were Here“, myslím, že tím mimo jiné reagují na úvodní sloku této písničky. Syd možná doufal, že bude moci v kapele nadále působit po boku Davea, možná mu to bylo jedno, možná byl rád, že už to má z krku- možná byl tak mimo, že si ani plně neuvědomoval, co se děje. Nevím. Snad se tímhle ironickým kouskem s tím vším snažil vyrovnat- v každém případě jsou závěrečná slova až mrazivě reálná.

Povedené album zdařile ilustrující atmosféru své doby.

reagovat

Tento album je moja srdcovka, pre mnohých nepochopený experiment, nahrávaný v rokoch 67-68, aj s Barretom, aj s Gilmourom.

LET THERE BE MORE LIGHT - úvodná basová linka Watersa s "egyptskými" ozvenami Rickovych hammondiek mi kedysi dosť nahánala hrôzu :D. Inak veľmi dobrá pieseň s Gilmourovymi vokálmi. Obľúbená live pieseň ranných PF.

REMEMBER A DAY - prenádherná, až úžasná Rickova pieseň (mimochodom bubnoval na nej Norman Smith - producent PF 1967-68 a Beatles 63-66), do ktorej som sa zamiloval po jeho smrti, ma fasncinuje. Ťahá z nej vánok pochopenia a kľudu, a úžasné Barretove slideové sólo iba dopľnuje atmošku skladby.

SET THE CONTROLS FOR THE HEART OF THE SUN - Watersova tajomná, psychidelická a rozporuplná pieseň, ma zaujala hneď pri prvom počutí. Dotvárajú ju všelijaké tie efekty, vidieť hlavne pri Live at Pompeii. Neodporúčam počúvať o polnoci sám doma.

CORPORAL CLEGG - čo iné, ako len vypchávka albumu. Ale aj tak stojí za to, pripomína mi Bike. Fajn zvuk a Watersov britký prízvuk je úplna haluz. Ale ten dychový orchester tiež nie je na zahodenie :D.

SAUCERFUL OF SECRETS - experimentálna pieseň, ktorá vznikla potom ako sa Waters snažil vyjadriť svoje pocity a zavolal ostatných členov skupiny, aby ich nakreslili na papier. Vznikli z toho posplietané elipsy ktoré vybuchli na konci papiera v obrovskej sopke. Teda Celestial Voices.

SEE-SAW - táto pieseň je spolu s Jugband Blues mojou najoblúbenejšiu ranných PF.

no a JUGBAND BLUES - vrchol albumu a zároveň labutia pieseň Syda v Pink Floyd. Nezaujala ma tak hudbou ako textom: "And I´m wondering who could be writing this song?" alebo "And what exactly is a dream? And what exactly is a joke?" - koniec.

Tento album mi naháňa strach, a zároveň ho milujem.

Lepší ako PATGOD, ale nie zásadnejší.

God save Pink Floyd!
reagovat

Toto album si ma podmanilo. Asi je to tou meditatívnou temnou atmosférou. Každá jedna skladba ma núti zamyslieť sa, zastaviť sa. Preto jeden z mojich najobľúbenejších albumov PF. Najviac ma zasiahla pasáž na konci skladby A saucerful of secrets začínajúca kúzelnými klávesami s basou, ktorá vyvrcholí za pomoci zboru. Jedna z najmeditatívnejších vecí aké ma zasiahli. Som preto zástancom kvality tohto albumu na rozdiel od mnohých fanúšikov,ktorí ho podľa mňa podceňujú.
reagovat

Ondra @ 20.03.2009 23:43:05
Tak naprosto s tebou souhlasím!! Při poslechu se ti dokonale dostane pod kůži a nutí přemýšlet:-))
Podobně návyková je z mého pohledu i Atom Heart Mother, na Fat Old Sun jsem dokonale závislý.

Ondra @ 20.03.2009 23:44:28
Hlavně je to opravdu nedoceněné album což je celkem škoda, "normální" posluchač - primitiv - to okamžitě s prvními tóny vyhazuje z přehrávače...

Druhé řadové album skupiny Pink Floyd kolem mne tak prošumělo a moc si z něj nepamatuji. Jinými slovy není pro mne nepřeslechnutelné. Splývá pro mne v nějakou mlhovinu a vždy si jen vzpomenu - jó, to bylo docela dobrý. Ale už ani pořádně nevím proč. Jedinou písní, kterou si opravdu rád poslechnu a která na mne udělala nějaký dojem, je úvodní Let There Be More Light. Zbytek je na mne moc bláznivý a psychedelický.
reagovat

A Saucerful of Secrets je poněkud schizofrenní deska, která odhaluje kapelu na rozcestí, které ukazuje drogovou cestu ke skřítkům ala Piper at the Gates a nebo pěšinu do temnějších psychedelických vod, kde už pro nějakou hravost a naivitu není zas tolik místa.

Desku otvírá Let There Be More Light s pozoruhodným kytarovým intrem, plíživým zpěvem a hymnickým refrénem. Závěr pak tradičně patří psychedelickému běsnění.

Prvním autorským příspěvkem klávesisty Ricka Wrighta je pak dvojka Remember a Day ke které jeho lehký a jakoby zasněný vokál skvěle sedí. Jasná hitovka téhle desky, která však spíše spadá do Barrettovského pojetí Floydů. (koneckonců taky vznikla při nahrávání první desky, i když byla později přepracována)

Další parádní floydovskou skladbou je již zmíněná Set the Controls for the Heart of the Sun s šeptavým Watersovým zpěvem a mystickou atmosférou. Nick Mason se zde také konečně pořádně vyblbne na ty svoje škopky.

Po těchto třech, místy až mystických písních, vás z drogového oblaku lví silou, letem sokolím vykopne Corporal Clegg. Acid rockově znějící Watersův počin s tématem války, který ozvláštňuje dechový nástroj kazoo v rukách Davida Gilmoura. Tenhle song se mi jeví jako solidní úlet a hodně velký návrat někam před první desku. A vůbec, prostě mi přijde spíš jak z nějaké experimentální desky The Beatles. Každopádně skladba to rozhodně není špatná.

Naopak titulní, téměř 12 minut dlouhá A Saucerful of Secrets je z mého pohledu nudná instrumentálka, která dnes již posluchači nemá moc nabídnout a buď jsem nepochopil umělcův zájem a nebo tomu nerozumím.

K slabším kusům také patří další Wrightův výtvor a to See Saw, která hraje na podobnou notu jako Remember a Day, ovšem již zcela ne tak povedeně. Z mého pohledu příliš utahané.

Co však barrottofily (třebas mě :) rozhodně potěší je závěrečná skladba Jugband Blues, která je poslední autorským příspěvkem Bláznivého démanta do tvorby Pink Floyd. Skladba se sice snaží znít vesele a nějak tak cítíte, že sranda tentokrát není hlavní hvězdou večera. Konečně, i text je plný hořkosti a vyjadřuje rozrytý stav Barrettovy mysli. Song to je ale skvělý a za pozornost jistě stojí i účast kapely Armády spásy uprostřed skladby.

Celkově za slabší ****. A Saucerful of Secrets je sice deska s Barrettem, ale bez Barretta. Zkrátka, rozpolcená záležitost.
reagovat

Bez mučení přiznávám, že jsem druhou desku floydů nikdy moc neposlouchal. Když nad tím tak přemýšlím, tak ani nevím proč. Jasně, ve srovnání s tím, co Pink Floyd natočili po Meddle (a před The Final Cut…) obstojí jen máloco, ale i tak mě docela mrzí, že jsme si při svém poslechu floydů spíše vyzobával pouze živé verze Set The Controls a Saucerful než abych si tuhle desku poslechl pěkně od začátku do konce, jak se sluší a patří. A dobře mi tak, protože až teď, kdy jsem si ji opět párkrát pozorně poslechl, si musím svůj názor na ni silně poopravit. Zpětně se jí i tímto způsobem za svůj dřívější macešský přístup omlouvám - nezasloužila si to. Co prvního bych rád vyzdvihl, je to, že album je homogenní, tzn. takové, jaké má podle mě každé pořádné album být: má totiž nejen své vrcholy, ale i poklidné nížiny, z nichž se na tyto špičky v mracích šplhá a následně z nich i sestupuje. Výšiny drsné, nepřístupné, ale božsky dokonalé a nížiny medově úrodné, pozemsky ospalé a líné, tak přízemní a přitom barevné, jak jen může pozemský život být. Tento kontrast, který se ale geniálně v tvorbě Pink Floyd projevuje skoro pořád, vnímám i zde a za sebe jej velice pozitivně kvituji. Udělat desku, na které bude jedna půlka z A Saucerful Of Secrets a druhá ze Set The Controls… by nebyl problém a už to by stačilo k tomu, aby za to byli floydi plácáni po ramenou. Ale právě přítomnost řachavě výsměšné Corporal Clegg (Jak já ji kdysi nesnášel! Dnes už je to o poznání lepší…) nebo obyčejné „vycpávkové“ See Saw, která ale podle mě žádnou vycpávkou není, dělá z toho alba dílo jednolité, které funguje jako celek, nikoliv jako složenina náhodně poskládaná z různých písniček. Půjdu-li dál, pak v tomto ohledu přirovnávám dramaturgii desky složenou z těchto kontrastů k následujícím albům Meddle či Atom Heart Mother (San Tropez a Fearless vs. Echoes nebo Alan´s Psychedelic Breakfast vs. Atom Heart Mother). Je to dospělá deska, která snese srovnání s další tvorbou Pink Floyd, byť v tomto případě si Pink Floyd spíše jen kolíkují své hřiště – definují svůj jedinečný zvuk, harmonické postupy, pracují s vytvářením a proměnami nálad a barev. Už tady ale tohle zvládají s takovou dospělostí a bravurou, že už na tomto albu se přiřazují ke špičce toho, co bylo kdy v hudbě stvořeno. Záměrně nepoužívám žádný přívlastek typu („progresivní“, „artrocková“ apod., protože konkrétně v případě Pink Floyd jsou veškeré, hudebními kecálky vytvořené škatulky zoufale těsné a nepřesné – myslím si, že to, co Pink Floyd tvořili byla, jednoduše Hudba s velkým Há).
Abych ale už neunavoval svými úvahami a analogiemi, přistoupím k lehkému opisu jednotlivých skladeb:

Let There Be More
Deska začíná ozvěnami předchozího Pipera: undergroundová, Barrettovsky nervní kytara, Masonova perkusivní rytmika, Wrightovy orientální klávesy: to vše je shrnuto do nástupu, který se ale ani pořádně nerozjel, aby už byl bez milosti popřen zvukem úplně jiným, ne barrettovským, ale už čistě floydovským. Ten kontrast je tak jasný, tak zásadní a prorocký, jako je samotný hypnoticky uhrančivý konec skladby. Pink Floyd tímto všem jasně říkají, kým doopravdy jsou a hlavně, kým budou.

Remember A Day
Geniální úvodní čtyřtaktí, zlomené do úvodního motivu, kterému dominuje Masonovská rytmika, do níž vyšívají Wrightův klavír a kňouravá Gilmourova kytara – tak začíná Remember A Day; písnička, v níž nám Rick povzdychává nad ztraceným mládím. Je to docela jednoduchý nápěv, který se ale rozkošatil do krásné skladby, kterou shazuje pouze lehká naivita textu – srovnejme zdejší „Remember a day before today“ s hořkým „Remember when You were young“ (Shine on You crazy Diamond z Wish You Were Here) a je jasné, co mám na mysli. Nicméně to, čím se Pink Floyd později proslavili, je už tady velmi zřetelně slyšet a cítit: promyšlená, důmyslná stavba skladby od začátku do konce, vynikající práce se zvukem, rafinované a přepestré vrstvení zvuků a pazvuků, zasněná melancholie (byť na tu ještě pánové, vzhledem ke svému věku ještě úplně nemají…).

Set The Controls For The Heart Of The Sun
První z vrcholů alba; skladba, která se stala nesmrtelnou zejména díky svému živému (a živelnému) provedení, které Pink Floyd natahovali na dvoj- až trojnásobek původní albové stopáže. Na desce prý jsou použity sekvence, které ještě nahrál Syd Barrett (skladbu hráli floydi naživo už koncem roku 1967 ještě se Sydem), ale v celkovém vyznění skladby už po něm není ani památka. Tam, kde byla dřív Sydova hravost nebo nekonečná improvizace, zůstala hypnotická bezútěšnost a vyprahlost – něco, co bylo vlastní nikoliv Barrettovi, ale Watersovi. Oproti koncertním verzím, kde si zřejmě nejvíc užíval Gilmour se svým stratocasterem, je tohle albové provedení o poznání barevnější a průzračnější, posluchačsky stravitelnější.

Corporal Clegg
Pro mě poněkud rozporuplná věc: vadí mi hodně po zvukové stránce (vypálená kytara napravo, v refrénu je pak pro mě úplně nepochopitelně slyšet zase úplně nalevo), bicí jsou takové divně znějící, jakoby z dálky, celkově mi to přijde takové nějaké toporné, jakoby násilně sešroubované, nepřirozené. Jinak je to první písnička, v níž se naplno projevil později tak typický Watersův sarkasmus – v tomto případě na mě ještě působí mladicky nerozvážně, tzn. přesně v té pozitivně laděné rovině parodických skečů Monty Pythonů. Bohužel ve své pozdější tvorbě Roger Waters stále více přimíchával k tomuto základu ještě navíc zlobnou depresi, až je ten jeho pelyněk téměř na hranici stravitelnosti (The Final Cut). Ale o tom až jindy…

A Saucerful Of Secrets
Druhý opus magnum toho alba – zlověstná mračna, psycho jak prase, psychopazvuky, které budou ještě znásobeny na nadcházejícím albu More. NĚCO se blíží, nejistota se dá krájet, husto jak při konci světa a najednou šup, vše náhle nepozemsky mizí. Ale to jen na okamžik, než začne druhá část, kterou uvozuje Masonovo ostináto, k němuž se přidávají Wrightovy apokalyptické údery do kláves a Gilmourovy kytarové nájezdy. Ozývají se pazvuky jak z rádia, které jakoby zoufale ladilo cokoliv, co kdo vysílá z matičky Země. Vládne permanentní frontální porucha, zmatek, destrukce a strach. Bouře utichá, aby se opět vrátila v podobě hluku přibližující se bouře, zní pouze zlověstné varhany, ohlašující zkázu všeho a všech. Naštěstí ale každá bouře jednou končí – i tato: příčná flétna uvozuje postapokalyptické varhanní rekviem, doplněné zpěvem nebešťanů (poslední část nazvaná Celestial Voices). Vše minulé je pryč, vládne jen nebeský mír a soulad. Tato skladba má pro mě osobně hluboké metafyzické sdělení, které ji řadí po bok Echoes a Atom Heart Mother. Zajímavé je v tomto ohledu srovnání s Watersovým Radiem KAOS (konkrétně závěr alba a Four Minutes a navazující Tide Is Turning).

See Saw
Vždycky mě dostane ta nepopsatelně slunečná nálada a barevnost, která na mě z této jinak poměrně jednoduché písničky sálá. Zvuk nahrávky mě obklopí svou filmovou rozmáchlostí a barvou, kterou dokáží vytvořit smyčce (byť si vůbec nejsem jistý, jestli zvuk těchto smyčců nevykouzlil Rick Wright se svými hammondkami – nejspíš ano, protože nikde jsem o účasti symfonického orchestru při natáčení desky nedočetl). Text a jeho význam je pro tuhle skladbu úplně nepodstatný, slouží pouze celkové konejšivě uspávající náladě. Nemůžu si pomoct, ale jaksi podvědomě mi tahle písnička dělá společníka pro skladbu San Tropez z Meddle.

Jugband Blues
A nakonec vzpomínka na Syda aneb šramlovité blues, jak ho může udělat leda Syd Barrett: přímočaré, rozverné, jednoduché,ale přitom vůbec ne blbé. Písnička mi hodně připomíná Bike nejen tím zakopávajícím rytmem, ale vůbec celým zvukem a náladou. Ale tam, kde Bike končila a začal ještě zvonit a hrát Sydův kouzlostroj, tam v případě Jugband Blues začne hrát pomatená dechovka (pro mě jde o odkaz na Sydovy psychické zmatky), aby nakonec po ní Syd úplně normálně (tedy tak čistě a průzračně, jako když byl Syd ještě v pořádku) dozpíval své poslední verše s Pink Floyd. Slunce zapadlo, jen poslední Sydovy verše zůstaly dodnes nezodpovězeny: A co je vlastně sen? A co je jen pouhý vtip?

Nerad hvězdičkuju, ale pro pořádek dávám čtyři z pěti, byť mám sto chutí dát hvězdiček pět. Bohužel musím – ani ne tak kvůli desce samotné, ale kvůli tomu, že skutečné tvůrčí vrcholy na Pink Floyd teprve čekaly.

reagovat

Hodně podceňované a přehlížené album raných Pink Floyd, kteří stvořili opus magnum mezi Psychedelií a Progresivním rockem bez jediné slabé skladby.
Objevil se tady už i David Gilmour což albu i kapele prospělo.Tenhle "Talíř plný tajemství" se příjemně poslouchá i když jste si ho poušťeli miliónkrát předtím.
reagovat

Album značně odlišné od debutové desky, velmi temné, zahalené oblakem psychedelie. Přitom na první poslech to tak nevypadá; Let There Be More Light má velmi chytlavý rytmus i frázování zpěvu a už na první poslech se vám určitě zažere pod kůži, i když na pozadí se odehrává dost znepokojující děj. Remember a Day je Wrightova píseň postavená na nápaditých klávesách a klavíru, bujaře melodická a odlehčená. Set The Controls for the Heart of the Sun je nádherně vesmírně psychedelická záležitost s neuchopitelnou náladou a velmi decentním, sotva slyšitelným rytmem. Upozornění - jedná se o klenot! Corporal Clegg je veselá jen zdánlivě, text se tak jako ještě mnohokrát v případě Rogera Waterse vrací k válečným tématům. Titulní píseň je 11-minutovou, prakticky neprostupnou spletí možných i nemožných zvuků, vykolejeného rytmu, ke konci přichází ke slovu majestátní varhanní klenba... skladba jen pro otrlé a ochotné naslouchat něčemu, co tehdy bylo skutečně nové a neotřelé... See-Saw s rozvernými klávesami je spíše výplní a Jugband Blues ještě z Barretova pera jako by sem ani nepatřila; kapela ho sem zřejmě zařadila z piety. A Saucerful... je znamenité, mnohdy zcela neprávem opomíjené album, na kterém už lze vystopovat první krůčky kapely k pozdějším úspěšným kompozicím, i když ještě velmi silně ovlivněné zvukovým experimentováním. To ale na působivosti skladeb nic neubírá.
reagovat

slída @ 18.12.2006 00:00:00
w souwislosti se Sydowo neudržitelnou šíleností a s Wrightowým "...why can't we play today, why can't we stay that way..." w Remember a day si spíš myslím, že "...I'm not here..." w Jugband Blues je (alespoň pro mě) důkazem toho, že PF zařadily song na desku jako Sydowo rozloučení (které asi on sám ani neplánowal)... Tak či onak je to ale wýborná skladba

Toto album je dle mého názoru nejpodceňovanější a neopovrhovanější floydovské album. NEVÍM PROČ! Je naprosto senzační. Nové složení s Gilmourem se skutečně povedlo. Je naprostý nesmysl srovnávat toto album s albem předchozím, prostě to nejde.
Skvělá titulní kompozice, na ní navazující Remember day, další bomba Set the control for the heard of the sun, výborně znějící Corporal Clegg, naprosto dech beroucí opus Saucerful of Secrets, výborná See-Saw a na závěr jakési rozloučení Syda Barretta v podobě Jungenband blues - to jsou hudební skvosty, které nejde jen tak hodit za hlavu a říci, že floydi tápali a vydání tohoto alba bylo jen mediální nutností.
reagovat

tohle není recenze ale spíš taková perlička: četl jsem nedávno rozhovor s Watersem a ten říká, že na prvním albu toho moc neměl, že tam měl Take up thy stethoscope and run a Corporal Clegg ...- no, tyhle skladby na jednom albu opravdu nevyšly, ale Roger má na sklezózu trochu nárok, pochybuji, že si v posledních 20-ti letech někdy ranné Floydy vůbec pustil...
jinak Saucefrul of Secrets je přerod, přerod od barrettovských písní k architektonicky vystavěným kompozicím, ale jak už jsem napsal u Atom Heart Mother, krása některých písní se vyloupla až v následných koncertech... vždycky, když slyším doznívat Jugband blues, přičemž časomíra měřící délku alba ukazuje něco kolem 37 minut, říkám si, jak by bylo skvělé, kdyby album ještě doplňovaly věci jako Scream thy last scream + Vegetable man, protože pokud vím, obě skladby vznikly spolu s Jugband Blues ve stejné době...

reagovat

Hned úvodní skladba Let There Be More Light mi připadá úžasná – už tady se projevuje to, co v čem jsou PF tak skvělí – zdánlivě jednoduchá melodie, zdánlivě jednoduchý doprovod, ale je to jen dojem, ve skutečnosti je tam přesně vše v tom správném poměru a vše je skvěle načasované. Remember a Day – melodická, chvíli pomalá, chvíli rychlejší. Set the Controls for the Heart of the Sun – to je taková tajuplná hudba, zpěv tam spíš tušíte, než slyšíte, ale nijak to nevadí. A saucerful of secrets – opět kosmický výlet, zakončený krásnou melodií hranou na klávesy, později se přidá i sbor… Jugband Blues – PF + dechovka, poslední Barrettova skladba s PF.
Nemyslím, že by to bylo nejslabší album PF. Je jasné, že problémy s Barrettovou psychózou se musela na náladě ve skupině projevit, ale myslím, že na tomto albu to není nijak zvlášť patrné.

Ještě malá poznámka: alba THE PIPER AT THE GATES OF DAWN a A SAUCERFUL OF SECRETS vyšla společně v reedici pod názvem A NICE PAIR (jako 2LP).
reagovat

Myslim, ze toto je najslabsia LP celej historie Floydov.. Skladby posobia akoby boli ledva pozliepane, odchodom Syda nastala urcite velka kriza v kapele. Osobne si cenim hlavne pristup Watersa (snaha zacat robit nieco monumentalnejsieho - vid. ustredna skladba) a vacsi prispevok Wrighta na albume. Kazdopadne su tu velmi dobre kusky ako "Let there be more light" - "A Saucerful of Secrets" alebo Barretova "Jugband blues"...
reagovat

bobík @ 14.04.2007 00:00:00
no konečně rozumný názor....naprosto souhlasím a skladba "A Saucerful of Secrets" je nejlepší na verzi Live z Pompeí z roku 1972!!!!!!!

zdenek2512 @ 02.01.2012 10:24:28
Napsat takovou recenzi na nejrevolučnější album z produkce Pink Floyd. To odporuje zdravému rozumu. Vy jste to album vůbec nepochopil. Pustit si Set the controls... po tmě tak jste okamžitě na cestě ke hvězdám. V té době tak nikdo nehrál a to se nedá říct o The Wall ani o Wish You Were Here. I když se mi tyto alba líbí ale už je to jen popík.

moonySK @ 02.01.2012 11:18:51
zdenek: To vieš, keď niekto nemá prehlad o Pink Floyd, prečíta si tri články o albume a pustí si ho pri umývaní riadov, tak si isto nebude pospevovať pri Saucerful of Secrets alebo Set the Controls for the Heart of the Sun. Každopádne tento album je veľmi dobrý, napriek všetkému čo sa dialo okolo. Waltz, ak niekedy moj názor budeš čítať, PREČÍTAJ SI DOPEKLA TEXTY.

adam @ 02.01.2012 18:12:43
pre moony a zdeno.
clapci kontrolujte sa. vkus je brutalne subjektivna vec. aj keby hocikto napisal ze cely pink floyd je popova sracka, musite to respektovat a neurazat dotycneho. takze trosku porozumenia i pre ine nazory ako su tie vase.

PaloM @ 02.01.2012 19:59:32
Máte niekto pocit, že akýsi waltz bude reagovať po vyše 7 rokoch od jeho písačiek ? Waltz tu netancoval pekných pár rokov :-) Adam má v podstate pravdu.

Naprosto skvělé album, ve kterém se dají najít písně skvělé (Let There Be More Light, Remember A Day, Set The Controls For The Heart Of The Sun, Corporral Clegg), ale i horší, trochu se vymikající stylu Pink Floyd (See-Saw,Jugband Blues), nemluě o psychedelickém A Saucerful Of Secrets.
reagovat

Pote co Barret nezvladl situaci s drogami a misto nej nastupuje jeho kamarad David Gilmour (resp. pusobi v kapele nejakou dobu soucasne) se kapela vyrazne posunula do propracovanejsich a promyslenejsich skladeb i kdyz motivy jsou podobne jako na prvni desce. Toto je skutecny prerod ve styl Pink Floyd, podle mne je to zlomove album. Waters zpiva vetsinu veci z desky a je jasne ze tenhle clovek v tuhle dobu stoji na zemi pevneji nez vzdusny Sid. Kapela tvori jako celek a celkove se instrumentalne zlepsila a zdokonalila efekty. Deska je plna songu, ktere si posluchac muze zapet spolecne s kapelou jako Let there be more light, Remember a day, ale samozrejme take pisni kosmickych jako Set the controls for the heart of the sun a Saucerful of secrets (nazev presne vystihuje obsah) . Na zaver jako rozlouceni zazni jedina Barretova skladba na desce, Jugband Blues.
reagovat

david gilmour @ 21.01.2005 00:00:00
Jasně jsou tam sice nějaký ty psychadelický ůlety ale jinak jen to naprosto úžasná hudba>

Kroger @ 14.01.2006 00:00:00
Waters na tomhle album nezpívá většinu,ale menšinu skladeb:
Let there be more light: Gilmour
Remember a day: Wright
Set the controls for the heart of the sun: Waters
Corporal Clegg: Waters/Gilmour
See-saw: Wright (nebo Barrett?to asi ne...:D)
Jugband blues: Barrett