Profil uživatele Kristýna
Recenze:
Reed, Lou / The Blue Mask
| 2014-02-13 | Hodnotná díla se dají nalézt v jakémkoli žánru. Dobrým důkazem tohoto mého tvrzení je i album The Blue Mask amerického rockového básníka a význačné persony amerického undergroundu Lou Reeda. Album spatřilo světlo světa v roce 1982 a dodnes neztratilo nic ze svého původního kouzla. Jestli mi nevěříte, v této recenzi vám nabízím můj ucelený pohled na tento – některými bohužel stále opomíjený – jedinečný a neopakovatelně svérázný opus.
Album začíná tóny akustické kytary a bezpražcové baskytary, které jemně naznačují celou strukturu skladby, jež je krásně čitelná a průzračná. Když se do hudby „vmísí“ Lou se svým typickým ležérním, až nezúčastněným hlasem, je nad slunce jasné, v jakém duchu se ponese celá deska. My House je skladba na poslech velmi příjemná, k čemuž ji výrazně napomáhají i přímo geniální basové flažolety. Instrumentace je – jak jsme u Lou Reeda zvyklí – velmi prostá, ale přitom působivá... Nic tady zkrátka nechybí, ani nepřebývá. V tom je ostatně Reedova hudba tak krásná.
Následuje Women, skladba se zpěvným refrénem a přímo meditativní atmosférou. Vše do sebe perfektně zapadá a člověk má tendence jen poslouchat, zasnít se a nevnímat svět okolo. Lou v textu vyjadřuje svou neobyčejnou náklonnost k ženám, a to poměrně jednoduše, avšak více než výstižně.
Underneath the Bottle je sice nejkratší věcí na albu, ale přesto se do ní podařila vtěsnat nálada celého alba a ještě ke všemu smysluplný text, který, jak se domnívám, pojednává o typické „oběti“ kapitalistické společnosti, která nachází své útočistě na dně lahve. Docela jednoduché, že?
Následuje The Gun, skladba už trochu méně „učesaná“, přesně tak, jak jsme na to zvyklí z Reedových starších nahrávek. Pomalé tempo a dramaticky pojatý recitál textu způsobuje, že skladba dostává velmi specifický, tajemný nádech. The Gun má v podstatě jen jeden bluesový groove, na kterém celá skladba stojí. Opět velmi zajímavá věc.
Titulní The Blue Mask je založena na pevné rytmice a mohutných kytarových stěnách, které je snad až nemožné prorazit. Lou s velkým zaujetím prezentuje text a naprosto přesně pro mě představuje to, čemu se v pozdějších letech začalo říkat proto-punk. Ano, proto-punk v nejryzejší podobě, a to prosím vytvořený v raných 80. letech. Kdybych The Blue Mask neslyšela, sama bych tomu nejspíše nevěřila. Kytara kvílí, předhazuje posluchači další a další „neučesané“ akordy a nekontrolovatelně se šine dál... až do momentu, kdy zpětná vazba ohlásí konec a je tu další skladba. The Blue Mask sice dala jméno celé desce, ten nejsilnější a nejvypjatější moment alba však teprve přijde. Stačí si jen trochu počkat.
Average Guy už není tak „rozdivočelá“ jako The Blue Mask, nicméně si stále drží tu myšlenku neupraveného, syrového projevu. Ve své podstatě je to velmi melodická věc, která opět oplývá zajímavým textovým sdělením. V podstatě nastiňuje běžný život amerického člověka v 2. polovině 20. století.
The Heroine neboli Hrdinka je také jedním z nejzajímavějších Reedových textů. Jasně dokazuje, proč je často označován za rockového básníka. Zkrátka to v sobě má. Instrumentálně se The Heroine vrací k vůbec nejranější Louově tvorbě, a sice tvorbě s The Velvet Underground. Samotný název je také docela dobře promyšlenou slovní hříčkou, která, ač má ve svém původním znění význam více než jasný, v mluveném či zpívaném projevu může připomínat slovo významově naprosto odlišné.
Zkreslená fretless baskytara otevírá další skladbu. Je tu Waves of Fear. Emocionální nálož, ve které Lou Reed i ostatní zúčastnění hudebníci předvedou naprosté maximum a vydají ze sebe doslova celou duši. Kytarista Robert Quine se zde předvede v tom nejlepším světle a hraje téměř jako posedlý ďáblem, stejně tak i basista Fernando Saunders a Doane Perry. Navíc tomu neskutečně silnému textu, který považuji za Reedův absolutně nejlepší, není možné neuvěřit... Lou Reed do něj vkládá vše, co může, a na výsledku je to opravdu znát. Neznám skladbu, která by v sobě měla takovou sílu a emoce, jako právě Waves of Fear. Toto je ten pravý vrchol alba. Vrchol alba, který vás naplní nejrůznějšími pocity a dojmy...
Tklivé akordy a velmi kreativně stavěná basová linka zdobí celou následující věc s názvem The Day John Kennedy Died. Jistě není potřeba nějak dlouhosáhle rozebírat obsah textu, když je to patrné již z názvu... Lou Reed se zkrátka různými způsoby dotýká smutku nad atentátem spáchaným na jednoho z nejvlivnějších amerických prezidentů. Opět předvádí jeden ze svých vůbec nejlepších výkonů, a to prosím bez jakéhokoliv tlaku. Skladba plyně naprosto přirozeně a lehce... Vokály baskytaristy Fernanda Saunderse navíc skladbu příjemně obohacují a zároveň zdůrazňují naprosto odlišně položený hlasový projev Lou Reeda.
Album završuje smířlivá Heavenly Arms, která perfektně shrnuje všechno dění za uplynulých čtyřicet minut. Rozhodně povedená tečka za albem, na kterém já sama jen velmi obtížně hledám chyby... Skutečně mocný závěr.
Ač jsem založením spíše „progresivistka“, od dob, kdy jsem poprvé slyšela The Blue Mask, se můj hudební záběr neuvěřitelně rozšířil. Toto album už nejspíše navždy budu považovat za vrchol tvorby Lou Reeda a dost možná se bude už také navždy velebit v seznamu mých nejoblíbenějších nahrávek. Je nutné k tomu něco dodávat?
Waves of fear, squat on the floor
Looking for some pill, the liquor is gone
Blood drips from my nose, I can barely breathe
Waves of fear, I'm too scared to leave
Toto album kompletně změnilo způsob mého nahlížení na hudbu.
» ostatní recenze alba Reed, Lou - The Blue Mask
» popis a diskografie skupiny Reed, Lou
Pendragon / The Masquerade Overture
| 2014-02-11 | Pendragon, to je v dnešní době skutečně zajímavá kapela, která si vybudovala vlastní obdobu progresivního rocku a úspěšně ji přizpůsobila požadavkům moderní doby. Ne vždy tomu tak však bylo a po období, kdy se kapela vezla na vlně neo-progového šílenství, nám zbylo pár hmotných důkazů v podobě několika řadových alb z druhé poloviny 80. a začátku 90. let.
Pendragon na tomto albu přináší snadno stravitelný symfonický neo-prog, který se někomu sice může líbit, někdo z něj může být dokonce unešen, ale já (a doufám, že nejen já) to vidím naprosto odlišně. Hudba na tomto albu je občas sice příjemná na poslech, ale jindy je až neskutečně vlezlá a vtíravá. Přeslazená instrumentace a kladení důrazu na melodičnost dělá z tohoto dílka prakticky neposlouchatelnou záležitost pro náročnější posluchače navyklé na složité kompozice ze 70. let, na které by neo-progové kapely měly údajně navazovat. Takovýto posluchač s albem The Masquerade Overture zcela jistě spokojen nebude a určitě se jen lehce pousměje představě, jak bývají podobná alba systematicky nadhodnocována.
Člověk, který se letmo podívá na tracklist, také může mylně nabýt dojmu, že se jedná o plnohodnotné progresivně rockové dílo. Je tady sedmiminutová As Good as Gold, Paintbox se stopáží kolem osmi minut a téměř třináctiminutové kompozice Guardian of My Soul a Masters of Illusion... Vše se tedy zdá být naprosto v pořádku, potenciálního posluchače může nalákat i výtvarně poměrně vydařený obal. Z omylu vás pak může vyvést jedině hudba samotná.
Nerada někomu či něčemu křivdím, a tak i já musím uznat, že se na albu najde i pár pěkných momentů, vcelku příjemných nápadů. Například některé motivy ze skladby Paintbox můžou vzdáleně připomínat tvorbu Mikea Oldfielda ze 70. let. Zbytek se ale nezdráhám označit za hudební kýč a průměrný rockový materiál, který stále trpí tím kolosálním zvukovým oparem osmé dekády, a to i přes fakt, že byl nahrán až v následujícím desetiletí (!). Na albu se nachází nespočet „vzdušných“ ploch, které se svou přeslazeností snaží zapůsobit na posluchačovy emoce a vyvolat jakýsi hudební zážitek, jaký můžou člověku obyčejně poskytnout díla takových Yes, Genesis nebo i Pink Floyd. Nepochybuji o tom, že pro někoho je The Masquerade Overture perfektním „meditačním“ albem, ale u mě to tak zkrátka není. Nevyvolává ve mě nic. Absolutně žádné emoce.
Bylo by nevhodné popisovat jednotlivé skladby, či nějakou dokonce vyzdvihovat, protože ani po několikerém poslechu je od sebe nemohu dost dobře rozeznat. Tato deska se nese až do svého konce v jednom neměnném duchu, v jedné náladě, jedné zvukové poloze. Neshledávám na ni nic zajímavého, snad jen její naprosto očividnou průměrnost. Kromě několika světlých momentů je pro mě The Masquerade Overture jen hudbou bez duše, která zní neskutečně křečovitě a nepřirozeně.
» ostatní recenze alba Pendragon - The Masquerade Overture
» popis a diskografie skupiny Pendragon
Gnidrolog / Lady Lake
Kapelu Gnidrolog mi doporučil jeden známý, který má opravdu velmi slušný rozhled, co se progresivního a psychedelického rocku týče, a tudíž jsem vůbec nepochybovala o kvalitách tohoto souboru. Když jsem však poprvé doposlouchala úvodní skladbu I Could Never Be a Soldier, naprosto zbavena slov jsem už jasně věděla, že toto není „jen“ dobré album. Toto je, prosím, čirý skvost.
Nutno podotknout, že se nejedná o progresivní rock v tom nejužším slova smyslu. Je to spíše art rock s folk rockovými prvky, které do hudby na tomto albu vnáší zejména flétna Nigela Pegruma, jemně evokující Jethro Tull.
Nejsilnější skladbou na albu je bezpochyby I Could Never Be a Soldier, která svou naléhavostí a melodičností „doprovodné“ sekce dominuje celému albu. Baskytara hraje velmi kreativní basové figury, které svou hravostí nezřídkakdy naplno upoutají posluchačovu pozornost. Zajímavé je na této bezmála dvanáctiminutové kompozici i využití dechových nástrojů, které jen zpestřují celkový projev kapely a suverénně napomáhají navodit dramatickou atmosféru, jež na konci prudce graduje. I Could Never Be a Soldier je vynikající ve své bytostné jednoduchosti, která se pak rozvíjí právě tím zvláštním využitím dechů a melodickými rozklady kytary. Neskutečná věc.
Následující skladba s názvem Ship si jistě také zaslouží alespoň malou zmínku. V podstatě se jedná o skladbu ve velmi podobném duchu jako I Could Never Be a Soldier, tentokrát se však jedná spíše o oslavu klasické písňové formy, která svými přesahy do vod progresivní hudby získává na zvláštní atmosféře, jež jasně definuje hudební tvář Gnidrolog a stává se poznávacím znamením této formace. Jasnou vůdčí osobností je zde opět Colin Goldring, který svým naléhavým vokálem dokáže na posluchače působit až na emocionální úrovni. Velmi charakteristický vůdčí projev.
Následující A Dog With No Collar s akustickou kytarou funguje spíše jako takový předěl, aby dal adresátovi hudby trochu odpočinout. Po této krátké, citlivé skladbičce však přichází titulní Lady Lake. To už je spíše jazz-rocková záležitost, která se vyznačuje zejména nevšedním propletením jednotlivých hlasů v kontrapunktu a následným „zklidněním“, jenž pak skladbu obrací ve – pro Gnidrolog typický – folk rockový kus s decentními flétnovými party a pevnou rytmikou. Opět nastává vynikající gradace, které z velké části napomáhají až free jazzové „propletence“ saxofonových zvuků.
Kratičká Same Dreams by se o dekádu později uchytila jako pěkný AORový kus (což ne vždy musí být urážka, jak se někteří mylně domnívají), přestože nesklouzává k plytké vtíravosti. Je to skladbička, která jednoduše plyne a opět dává posluchači vydechnout. Proč?
Protože následuje Social Embarrassment. Opět trochu avantgardní dechy, které jako by byly vystřiženy z hudby Plastic People, dotvářejí nezaměnitelnou atmosféru této desky. Social Embarrassment staví na rytmických proměnách a vysoce položené baskytaře, jejíž styl může vzdáleně připomínat i takového Chrise Squirea. Velmi zajímavý kus, který jako by se chtěl vymanit z pout běžné rockové hudby, ovšem vytvořený tak, aby zněl co nejrockověji. O velmi zvláštní gradaci se postará směs různých psychotických vokálů. Nečekané, co k tomu dodat.
Album kombinující písňovou jednoduchost s ranou hudební avantgardou, jistě také mírně ovlivněnou Frankem Zappou. Gnidrolog je téměř neznámá kapela, která vytvořila skutečný skvost koketující s hudebním perfekcionismem. Lady Lake působí stále neotřele, a to, prosím, i přes to, že je to dílo staré více než čtyřicet let. Co na to říct... Lady Lake prošlo sítem času.
» ostatní recenze alba Gnidrolog - Lady Lake
» popis a diskografie skupiny Gnidrolog
Caplan, Gadi / Look Back Step Forward
Když jsem si hledala informace o Gadi Caplanovi a našla jsem recenzi Davea Attrilla, který jej popisuje jako „neobjeveného génia“, samozřejmě se mě zmocnila obrovská vlna pochybností a skepse. Jak už to tak ale bývá, recenzenti takovými slovy příliš často neplýtvají... A album Look Back Step Forward je toho důkazem.
Gadi Caplan je velmi zajímavá persona, která má na hudebním poli poměrně nešťastné postavení. Bohužel, v dnešní době, kdy je hudební trh neuvěřitelně přesycený, se toto zkrátka stává. Caplan je absolventem veleznámé Berklee College of Music a na kontě má již dvě řadová alba (včetně Look Back Step Forward), úspěch nějakého širšího měřítka se však stále nedostavil. A to i přes nezpochybitelný fakt, že je jeho hudba pastvou pro uši náročnějších posluchačů, ale zároveň je i vstřícná k univerzálnímu hudebnímu publiku. Na Look Back Step Forward najdeme skladby v rozmezí circa tří až sedmi minut, které by se ve většině případů daly označit za art rockové. Vlivy fusion jsou však také velmi silné, a to ani nemluvím o world music, ke které měl Caplan vždy neobvykle blízko – už jen díky jeho studiu tradiční indické hudby.
K nejzajímavějším kompozicím patří už úvodní skladba s názvem It's All the Same. Jedná se o skladbu instrumentální, kde jasně vybočují zdvojené saxofony a pěkné najazzlé piano, které svým zvukem připomíná Fender Rhodes, jenž je v tomto žánru již naprostou klasikou. O klávesové party se zde zasloužil Christian Li, který odvedl výtečnou práci a velmi sofistikovaně sloužil skladbě jako takové. Vyzdvihnout musím i basové figury Nogy Shefiho. Skvělá práce.
Následující Charlotte je takovou posmutnělou milostnou skladbou, ve které neuslyšíme nic jiného než akustickou kytaru s nádherně cinkajícími kovovými strunami. Velmi pěkné odlehčení po vcelku náročném úvodu.
Z dalších skladeb by pak byla škoda nejmenovat Brother, citlivou kompozici s obrovským dynamickým rozsahem a pěknými harmoniemi, které tam perfektně nasazují klávesy s baskytarou. Gadi Caplan celé skladbě vévodí a svou kytarou ji posouvá do naprosto jiných dimenzí.
Třeba taková Frostbite je pak další z těch „více jazzových“ kompozicí, která je sice napsána v běžném 6/8 taktu, ale přesto posluchači dokáže docela dobře zamotat hlavu, a to tedy hlavně díky bubenickým breakům Alexe Santiaga. Rozhodně zajímavá věc, kterou bych, přestože není nijak složitě strukturovaná (jsou zde povětšinou unisonové party), rozhodně řadila k těm vůbec nejambicióznějším na albu.
Téma indické hudby – o které již řeč byla – Gadi později nakousne v příhodně pojmenované Indian Summer, která jen dokazuje, jaký je vlastně Gadi Caplan variabilní hudebník. Můžeme zde zaslechnout i dnes již celkem nezvyklý hudební nástroj, a sice al-úd, což je arabský předchůdce loutny. Zajímavá je zde i kooperace flétny a houslí. V podobně položené world music se Caplan zkrátka a dobře osvědčil.
Ještě bych ráda zmínila titulní skladbu, která je opravdu výborná. Ač je to docela nečekané, prim v ní tentokráte nehrají kytarové party. Ty spíše utvářejí ten nutný základ, a jsou tedy mírně upozaděny, aby daly dostatek prostoru houslím jistého Odeda Weinstocka. Look Back Step Forward de facto stojí na naprosto jednoduchém základu. To, co však dělá tuto skladbu tak geniální, je právě ta jednoduchost v doprovodu (ať už se jedná o zmíněné kytary, baskytaru nebo bicí) a nádherná pestrost a barevnost houslového projevu.
Gadi Caplan je všestranný muzikant, tedy hlavně kytarista, který je zároveň i nezvykle nadaným skladatelem. Dokáže totiž smysluplně skloubit neskutečné množství různých stylů, a to prosím tak, že to zní naprosto přirozeně a nenuceně. Z Caplana, zdá se, vše vychází naprosto samo, bez nutnosti jakéhokoli kalkulu. Jednoduše řečeno, je to skladatel, který dokáže velmi účelně, ale přirozeně fúzovat všechny své dosavadní vlivy.
Jeho deska Look Back Step Forward mě velmi zaujala a na její poslech jsem si vyhradila velké množství času. Inu, musím říct, že i s odstupem několika měsíců toto album zní neuvěřitelně svěže a přesto svérázně. Obrovské množství nápadů a instrumentální zdatnost přizvaných hudebníků z ní pak dělají naprostou lahůdku pro posluchače s citem pro vytříbený jazz fusion.
» ostatní recenze alba Caplan, Gadi - Look Back Step Forward
» popis a diskografie skupiny Caplan, Gadi
Aisles / 4:45 AM
| 2014-01-16 | Aisles. Z informací, které mi byly před poslechem tohoto alba známé, jsem vyvodila, že se bude jednat o zajímavý progresivně rockový projekt se značným podílem jazz-rockových elementů. Na internetu byl neskutečný přehršel všemožných ód na tuto chilskou kapelu, a tak jsem se směle pustila do poslechu. Je podle mě skutečná škoda, že se má očekávání nenaplnila a Aisles tímto albem posluchači servírují v podstatě jen průměrný neoprog s několika světlými momenty. Mezi těmi se často objevují plytké, příliš lehce stravitelné a na nenáročné publikum cílící nicneříkající skladby.
Abych ale kapele nekřivdila, na albu jsem i já schopna najít skladby nad průměr vybočující a svou strukturou přeci jen zajímavé. Vhodným příkladem by mohla být druhá skladba na albu; Gallarda Yarura, která vyniká svou výborně vyvedenou dynamikou. Skladbě dominují pěkně provázané kytarové party, které se vhodně doplňují se syntezátorovými stopami. Je dobře, že kapela u tohoto kousku nesklouzla k patetickému „přeslazování“, ale stále si držela své dynamické cítění, a skladba se tudíž držela v mantinelech dobrého vkusu. I název tomu koneckonců napovídal. Aisles se očividně lehce inspirovali renesančními tanečními skladbami 16. století. Naprostý opak pak ovšem představuje hned následující věc s názvem Shallow and Daft. Ta se z prvopočátku tváří poměrně nadějně, ale pak se vyvine v naprosto zbytečnou osmdesátkovou slátaninu, která nenabízí nic víc než diskutabilní angličtinu Sebastiana Vergary, plytký text, více než lacině znějící syntezátory a jednoduché melodie. U této věci mám pocit, jako bych poslouchala Spandau Ballet. Zkrátka nevkusná zbytečnost, která neměla překročit práh zkušebny.
Osmdesátá léta připomínají i další kompozice na albu, ovšem už v trochu umělecky hodnotnější formě. Aisles nám tak dávají vzpomenout na kapely progového obrození, tedy zástupce nejranější neoprogové scény – zejména pak Marillion a Pendragon. Obzvláště cítit je to ve skladbě Back my Strenght. Jaká je ale škoda, že se až na pár vyjímek jedná o vcelku průměrné záležitosti, které jen reinkarnují původní ideje zmíněných obroditelů.
Vzhledem k tomu, že mou úlohou je mimo jiné i vyzdvihovat to, co je hodné vyzdvihování, musím uznat, že kromě Gallardy Yarura se povedly i poslední dvě skladby, které nezřídkakdy zabruslí i za rámec průměrného neoprogu. Dost možná je to i tím, že mají výrazně delší stopáž než jejich předchůdci, a je v nich tudíž více prostoru pro komplexnější vyjádření.
Toto album je ukázkovým příkladem hudební nevyzrálosti a stálého hlédání vlastní hudební filozofie. Přestože se jedná o již třetí studiový počin této kapely, její přesvědčení se zdá být příliš nekonzistentní – deska je sestavena z různorodých a kvalitativně odlišných kompozicí, které nejsou dostatečně soudržné a jako celek zkrátka nefungují. Je tedy naprosto zbytečné hledat nějakou jasně danou koncepci či prvek, který by všechny skladby propojoval. I když jsou Aisles dost možná výborní muzikanti a nemají problém s tím, že by svou hudbu neuměli dobře prodat, stále tam chybí jednotící myšlenka, která by jejich hudbu mohla posunout o několik úrovní výš. Pokud taková kapela zůstane na svém místě a nebude mít potřebu či vlastní motivaci ke změně, obávám se, že nemá hudební scéně co nového nabídnout.
Slabší tři hvězdy.
» ostatní recenze alba Aisles - 4:45 AM
» popis a diskografie skupiny Aisles
Rumore Bianco, Il / Mediocrazia
| 2014-01-01 | Mé seznámení se skupinou Il Rumore Bianco proběhlo skrze výlisek jejich debutového EP, které mě zaujalo už jen svým výtvarným zpracováním. Artwork jako by vyjadřoval úlohu (a také cenu) člověka v dnešním materialistickém světě... Inu, je to téma hodné zamyšlení. Pěkný, minimalisticky se tvářící, digipack však přímo vybízí k poslechu alba, takže si jeho obsah pojďme ve stručnosti popsat.
EP zahajuje první část skladby Tutto un Sogno. Již od prvních tónů je jasné, s kým máme při poslechu této nahrávky čest. Čest máme s kapelou, která velice úspěšně reinkarnuje prog rock v jeho nejryzejší podobě a servíruje jej posluchači ve své, soudobou hudbou téměř netknuté, verzi. Zaznívá tu vše, co je pro klasický prog typické; silné unisonové riffy podbarvené masitou vrstvou klávesových motivů, naléhavý zpěv a přesná rytmika. Nutno poznamenat, že všechny skladby na tomto EP se řídí stejnou formulí, a tedy nenabízí nic extra objevného. Mediocrazia si však dokáže mou pozornost udržet až do samého konce, což kvituji, a působí na mě velmi uceleným a kompaktním dojmem. Dost možná je to zapříčiněno poměrně krátkou stopáží, která člověku nedá ani na chvíli vydechnout. Ne, na tomto albu není prostor pro dvacetiminutová instrumentální rozjímání, nýbrž pouze pro ty nejvytříbenější a nejsofistikovanější pasáže... Co to znamená v praxi? Znamená to, že se zde nenachází žádná vata ani bezduché nadbytečné skladby, jejichž účelem jinak bývá jen a pouze natahování výsledné stopáže.
Z mých slov by se mohlo zdát, že Il Rumore Bianco nejsou vlastně ničím zajímaví. Opak je však pravdou. Kromě toho, že jako správní patrioti mají všechny texty v italštině, do své hudby hojně začleňují i saxofon. A to je, přátelé, radost poslouchat. Deska tak nabývá úplně nového rozměru... Například v druhé části kompozice Tutto un Sogno právě saxofon rozvíří vlnu až jazz-rockového opojení, které je, dovolím si tvrdit, vrcholem celého alba. Velmi rozmáchlý sound jinak podkresových kláves působí velice zajímavě a bezesporu by se mohl v budoucnu stát poznávacím znamením této nadějné formace. Co mi ještě dělá nesmírnou radost, je ta skutečnost, že na tomto EP nenajdete jedinou známku jakékoliv křečovitosti či nepřirozenosti. Il Rumore Bianco působí jako sehraný, profesionální celek s vlastní hudební vizí, která nemá potřebu se obměňovat či rozvíjet. Hudební tvář této kapely je, troufám si tvrdit, jasně definovaná.
Mediocrazia – a vlastně i skupina Il Rumore Bianco – pro mě byla velice příjemným objevem, který by se, když se zaměříme na tuzemskou scénu, dal přirovnat třeba ke slovenským Persona Grata. Z obou skupin cítím velice podobnou hudební filosofii, která, doufejme, neskončí u jednoho alba. Pokud jste tedy jedním z nadšených obdivovatelů Persony, vřele vám mohu doporučit toto dílko. Jedná se o dílo kompaktní a ve svém hudebním vyjádření velmi upřímné. Nachází se zde mnoho zajímavých nápadů, které byly dovedeny k takřka absolutní dokonalosti. I přesto je ale Mediocrazia docela dobře vstřebatelným a přístupným albem, které jistě může oslovit i méně náročné posluchače.
» ostatní recenze alba Rumore Bianco, Il - Mediocrazia
» popis a diskografie skupiny Rumore Bianco, Il
Rudy Horvat Group / Composition 4
V posledních letech ostravská scéna skutečně ožívá. Ať už se jedná o mladé kapely spíše klubového charakteru nebo uskupení pod vedením zkušených muzikantů, kteří se nebojí zajít třeba až do vod klasického progresivního rocku, začíná se ukazovat, že i zde se dá najít prokazatelná kvalita, leč je často širokou veřejností přehlížena. Naštěstí je ale ostravské hudební podhoubí natolik rozsáhlé, že se stále najdou lidé, kteří dokážou tuto kvalitu náležitě ocenit. Pokud mezi ně patříte vy, jistě vám mohu doporučit skupinu Rudy Horvat Group a její debutové album Composition 4.
Album začíná titulní skladbou, tedy skladbou nesoucí název Composition 4. Na varhany Hammond si zde zahostoval známý ostravský muzikant Boris Urbánek, v jehož formaci Boris Band Combination mimochodem nepůsobí pouze Rudy Horvat, ale dokonce i jeho souputníci Jenny Krompolc st. i Jenny Krompolc ml. a saxofonista Jan Tengler. Myslím si, že to vůbec není nezajímavé a dost možná se jedná i docela zásadní informaci. Rudy Horvat je s Borisem Urbánkem totiž velmi silně spjat, a je tudíž velice zajímavé nazírat na jeho autorskou hudbu, která se – dost možná i pod vlivem samotného Urbánka – nese v celku podobném duchu jako hudba z dílny spřízněných Tutu či BBC, a zjišťovat, že při výběru hudebníků do své skupiny měl Boris Urbánek opravdu šťastnou ruku. Abych se trochu vrátila ke skladbě Composition 4, dle mého názoru se jedná o jednu ze skutečně nejsilnějších věcí na albu a je dobře, že byla vybrána jako titulní. Bezesporu totiž přesně charakterizuje celou desku i autorský potenciál Rudyho Horvata.
Druhá skladba, A Little Sparrow, je instrumentálně velmi bohatá, ale přesto je v ní v určitých pasážích Horvatova kytara spíše upozaděna, aby zde zbylo více prostoru pro tenorsaxofon Jana Tenglera. Celý hudební celek vkusně dotváří perkuse Dalibora Mráze, talentovaného bubeníka a perkusisty, znamého z mnoha tuzemských uskupení. Objevují se zde velice zajímavé hudební motivy, které jsou dále velice důmyslně rozvíjeny ať už Rudyho kytarou nebo Jiřím Zabystrzanem na elektrické piano Wurlitzer. Docela zajímavá je i poloha, ve které se pohybuje baskytara. Občas totiž „vystrčí růžky“ a kopne nás do ušních bubínků pěkně akcentovaným slapem. V této hudbě je opravdový přehršel stop, protože je pečlivě (a výborně) zaranžovaná, takže jsem ráda za každý náznak přítomnosti kreativní baskytary. Tyto náznaky se objevují v této a i dalších skladbách sice nenápadně, ale přesto se objevují, takže jsem v tomto ohledu více než spokojená.
Při intru u následující skladby jménem Trial Fall vždy jen vyčkávám na tenor Jona Andersona, kdy spustí Owner of a Lonely Heart. Zatím jsem se nikdy nedočkala a vždy mi po intru přehrávač místo Andersona nadělil perfektně rozvinutý jazz-rock, který má často přeci jen blíže k té druhé složce, tedy rocku. Ale to je naprosto přirozené. Rudy s jeho žánrovým záběrem se inspiruje, kde jen může, a tak si myslím, že ani ryze rockové elementy jeho obdobě fusion music neškodí. Jenny Krompolc ml. se zde projevuje jako univerzální bubeník, jehož možnosti obsáhnou celou škálu technik. Jeho bubenické finesy ze samého závěru skladby padnou do Trial Fall jako pěst na oko.
Z dalších skladeb tady máme poklidnější The Time Beyond, které jednoznačně vévodí tenorsaxofon Jana Tenglera, jemně podtržený pianem Fender Rhodes Jiřího Zabystrzana. Nelze si nevšimnout ani krásně „mňoukající“ bezpražcové basové kytary Jennyho Krompolce st., která perfektně slouží skladbě, přestože jednoznačně vybočuje a posluchače zaujme svou krásnou barvou. Nemá potřebu předvádět nějaké složité figury a běhy, zato naprosto perfektně dobarvuje atmosféru skladby a úměrně tempu ji posouvá dopředu. Navíc ty harmonie přímo lahodí uším...
Následuje Famous, kde si Rudy Horvat střihne unisono s Rudolfem Březinou, dalším hostujícím hudebníkem, tentokráte tenorsaxofonistou. Ve skladbě Famous se objeví hned několik momentů, několik pasáží přímo stvořených pro různé vyhrávky a sóla. Ve své klasické formě se tak zde projeví jak Boris Urbánek na varhany Hammond, tak i Rudolf Březina a Rudy Horvat, který se se svou sametově zabarvenou najazzlou kytarou vrhne do vod skvěle využitých chromatických stupnic. Další skvělá skladba, ke které nemám jedinou výhradu.
Tóny akustické kytary pak předznamenají začátek další kompozice s názvem The Myths. Posluchač se zde může povznést nad všechny problémy a nechat negativní emoce daleko za sebou. The Myths přinášejí vlnu bezmezné pohody. Velice zajímavě se vyvíjející skladba, jež byla zřejmě inspirována smooth jazzovou scénou. Opět musím vyzdvihnout krásnou decentní bezpražcovou baskytaru Jennyho Krompolce, stejně jako piano Jiřího Zabystrzana.
Následuje Midnight School, která se nese už v trochu jiném duchu. Jedná se o svižnější skladbičku s výrazným basovým groovem a – jak už je tady zvykem – vévodícím saxofonem. Opět velice zajímavá skladba, kde se Rudy trochu stáhl do ústraní, aby se zhruba v polovině skladby zčistajasna vynořil se studiově reverzovaným kytarovým sólem, a pak už pokračoval v sólování regulérním. Ústřední motiv jen těžko vyženete z hlavy. Další téměř geniální záležitost.
Čas s touto deskou plyne neskutečně rychle. Opravdu. Jsme totiž skoro u konce, u Puss in Boots. Skladbička jako z cukrové vaty, ale přesto přináší krásný moment odpočinku po vcelku svižné a vyčerpávající Midnight School. Zdánlivě střídmé aranže zde poprvé doplňuje i notoricky známý syntezátor Moog. Tato skladba má v sobě sice „jen“ pár šikovně poskládaných motivů, ale přesto je tak důmyslně dotažená do konce, že ji považuji za jednu z vůbec nejsilnějších na albu.
Missing Base je zase a znovu čistokrevný jazz/fusion se vším, co k těmu patří. Od předchozích kompozic se však liší zejména tím, že zde můžeme slyšet velice zajímavý hudební nástroj jménem EWI (z anglického electric wind instrument). Dále si nemohu odpustit vyzdvihnout pěknou vyhrávku Jennyho Krompolce na baskytaru. To si zkrátka nemohu odpustit nikdy. Nezajímavé není ani to, že k bicím tentokráte usedl samotný Rudy Horvat, který, musím říct, odvedl výbornou práci. S pomocí Dalibora Mráze se mu podařilo vytvořit velice solidní rytmický základ. S přesahem, samozřejmě.
Je to smutné, ale je to tak. Album se blíží k samému závěru. Poslední skladba už svým názvem napovídá, v jakém duchu se ponese. Jedná se o skladbu věnovanou nedávno zesnulému Jonu Lordovi, význačnému hudebníkovi britské rockové scény, mimo jiné také Horvatovu muzikantskému vzoru. Když už jsme u toho, název Thank You Lord je až poeticky dvojznačný. Už jen samotným Jonovým jménem jako by Rudy vzdával hold jeho památce. Jedná se o emotivní, občas až dramaticky laděnou skladbu, která velice sugestivně završuje celé bezmála hodinové album.
Nebudu se nijak snažit zastírat, že jsem z tohoto alba nadšena. Toto album, tato formace mě až neskutečně překvapila a svým debutovým albem jen potrvdila mé teze o tom, že ambiciózní umělci to u nás mají v současné době velice těžké. Doufám tedy alespoň v to, že jednou budou podobná díla náležitě oceněna, podobně jako jsou desky normalizačních Jazz Q, Energitu, Fermáty či krátce fungující Bohemie do nebes vyzdvihovány dnes.
Composition 4 je svěží deska, ze které mimo autorského potenciálu srší ryzí instrumentální zdatnost. Nedostanete však nudné sterilní album nahrané studiovými muzikanty, nýbrž hodinu dlouhodobé práce výborně fungujícího, hudebně vyzrálého tělesa, které si svůj vysoký standard drží až do poslední vteřiny. Musím také zmínit, že v mých očích je album Composition 4 mnohem zajímavější a pestřejší než mnou dlouho očekávaná novinka Jazz Q. Samozřejmě se jedná o můj subjektivní pocit, kterým vám chci jen přiblížit míru mého nadšení z debutu Rudy Horvat Group.
Věřím, že jste si po přečtení mé krátké recenze udělali alespoň nějaký obrázek, nyní už je tedy na řadě poslech. Byla bych nesmírně ráda, kdyby se k němu alespoň část z vás uchýlila. Neprohloupíte.
» ostatní recenze alba Rudy Horvat Group - Composition 4
» popis a diskografie skupiny Rudy Horvat Group
Persona Grata / Reaching Places High Above
„Good evening once again...“, recenzi otevírám slovy introdukce úvodní skladby Ace a, veřte nebo ne, má to dokonce i své opodstatnění. A sice, že se mi tato slova po několikátém poslechu vryla do paměti tak, že bych si bez nich tuto desku nedovedla představit. Inu, aby vám to dávalo smysl, dnes se vám pokusím v co největší stručnosti přiblížit album Reaching Places High Above slovenské progrockové formace Persona Grata. Zde na fóru jde o seskupení poměrně známé, takže předpokládám, že nikdo nebude nijak zvlášť překvapen až nezdravým počtem superlativů užitých k popisu této konkrétní nahrávky.
Hned zkraje musím říct, že mne toto album neskutečně překvapilo množstvím nápadů, které ukrývá. Třeba taková skladba Venice je velmi pěkným příkladem kreativního užití vlastního instrumentálního umu. Adam Kuruc, velmi výrazná osoba v sestavě Persona Grata, jistě nezapře inspiraci v tvorbě jejich de facto slovenských předchůdců Collegium Musicum. Není se však čemu divit, Collegium Musicum byli bezpochyby jednou z kapel na našem území nejvýznačnějších a svým významem dost možná přesahujících i taková jména jako Flamengo či Blue Effect, ačkoli to samozřejmě nelze tak jednoduše zobecnit – každá z těchto kapel vytvářela bohatou a přebujelou mozaiku zdejší „zpola alternativní“ scény. Ale přestože je toto album očividně v základu progrockové, můžeme zde najít i obrovské množství metalových momentů, které do koncepce alba neobyčejně dobře zapadají. Skladba Orient Express je toho výborným příkladem. To je skladba, kde se prolíná až neskutečné množství vlivů – od dálnovýchodní melodiky (toto krásné spojení jsem si vypůjčila od kapely Cruel) až po „tullovsky“ flétnou nasáklé progrockové pasáže. Již zmiňovaná skladba Venice, která po Expressu následuje, nám pak dá vzpomenout na cembalové skladbičky z období baroka. A zde opravdu musím smeknout před skladatelskými schopnostmi Persony Graty. Není mi známo, kdo je autorem této skladby, nicméně se jedná o velmi podařený odkaz na také již zmíněného Vargu. Zde se pak nabízí otázka, jestli se nejedná o nějakou „výpůjčku“, jako tomu bylo třeba u notoricky známé skladby Hommage à Johann Sebastian Bach Collegia Musica. Berte to samozřejmě trochu s nadsázkou – je mi naprosto jasné, že se jedná o čistě autorské dílo.
Co se týče mých osobních preferencí, nejbližší je mi v pořadí druhá skladba, Edge of Insanity, a poslední kompozice na albu, čtrnáctiminutová I Am You. Jedná se o skladby nejdelší a dovolím si tvrdit, že i skladatelsky nejdotaženější. Edge of Insanity vyniká zejména pozitivně laděnou flétnovou linkou, která se krásně doplňuje se stopami akustické kytary a charakteristickým hlasem Martina Stavrovského. Myslím si, že i tato poloha kapele sluší. Zprvu pomalejší kompozice, která vás strhne na vlnu naprosté pohody. Poté jsme však svědky několika zvratů, kde nám Persona Grata opět ukáže, že umí i „přitvrdit“ (a také že má pravděpodobně v oblibě americké Dream Theater). V Edge of Insanity se naplno využije potenciál všech instrumentalistů. Klasický příklad novodobého progresivního rocku/metalu. Rozhodně má co nabídnout, takže pokud tuto formaci neznáte, tuto skladbu doporučuji vyzkoušet jako první.
Co se týče druhé mnou doporučované skladby I Am You, tam si přijdou na své milovníci kapel hojně využívajících různorodé atmosféry a nálady. Jako nejlepší příměr mě napadají britští Haken, kteří jsou svým zaměřením slovenské Personě skutečně velice blízcí. I Am You je kompozice od ostatních svým způsobem odlišná, dalo by se říci, že se od nich snad až vydělila. Jedná se o skladbu svým rozsahem až epickou, která se ve svém konci přetransformuje v regulérní metalovou záležitost. Rozhodně potěší nejednoho fanouška Dream Theater.
Přestože je mé stanovisko už dostatečně jasné z předchozích řádků, stejně bych ráda své dojmy ještě trochu přehledněji shrnula.
Album je to na naše (rozuměj české a slovenské) poměry vysoce nadprůměrné, a bezesporu je vysoce nadprůměrné také v jakémsi globálnějším měřítku, což dokazují recenze některých etablovaných zahraničních serverů. Co bych mu však přeci jen vytkla, je mírně slyšitelná prvoplánovost, kterou jsem z některých skladeb cítila, a evidentně také orientace na jistý okruh zakořeněných fanoušků Dream Theater. Ano, v hudbě seskupení Persona Grata jsou cítit rozličné vlivy od Yes až po Tool, nicméně pořád se staví do role kapely, jejíž hudební názory se některým (mě nevyjímaje) mohou zdát nekonzistentní. Jednou skladba více než originální, s čitelným vlastním rukopisem, podruhé skladba okatě inspirovaná jejich vzory. Tolik pro pochopení mého hodnocení. Mé konečně hodnocení však vzešlo zejména z faktu, že se skupina v tomto ohledu „polepšila“ a na své připravované album se chystá umístit – pokud jsou mé informace správné – skladbu Forevermore, která jasně dokazuje, že se kapela vyvíjí směrem mírně odlišným, mně osobně ale velmi sympatickým. Proto jsem se rozhodla, že je dobré si pro nové album nechat ještě rezervu. Koneckonců, ty čtyři hvězdy mi připadají naprosto adekvátní.
Ale kdo ví, třeba kdyby se onehdy Persona Grata rozhodla pro zpěv ve své mateřštině, možná by už i deska Reaching Places High Above dosáhla na plný počet.
» ostatní recenze alba Persona Grata - Reaching Places High Above
» popis a diskografie skupiny Persona Grata
Demian Clav / Adrift (Ten Years Before Scardanelli)
Řeknu vám, je skutečně až divné, s jakou rychlostí se můžou měnit, formovat a hlavně transformovat naše názory. Třeba takové album Adrift (Ten Years Before Scardanelli) francouzských Demian Clav pro mě zprvopočátku představovalo onu známou kouli na noze, jež za sebou tahají vězni a omezuje je v jakékoliv jiné činnosti, zkrátka pro mě představovalo něco, co musím naposlouchávat čistě z jakési povinnosti. Nakonec jsem ale ráda, že jsem tento počin úplně nezavrhla. Jak přibývaly poslechy, přibývaly i mé sympatie stran tohoto koncepčního alba. Od doby, kdy se mi tajemně vypadající CD s minimalisticky stylizovaným artworkem, který prakticky ani artworkem není, a jednoduchým názvem Adrift dostalo do rukou, uběhlo už dobrých pár měsíců. Nyní však mohu konečně říci, že jsem objevila krásu tohoto dílka. Právě teď na mě působí dojmem strhujícího a poutavého příběhu, který ve své podstatě ani nemůže mít konec, jasné rozuzlení.
Přiznám se, že jsem nedokázala zjistit, o čem celé album vlastně pojednává. Samozřejmě, název by mohl být při tomto pátrání mírně nápomocný, nicméně si myslím, že to není až tak jednoduché a – co je hlavní – není to pro mě v tuto chvíli nikterak důležité. Texty nejsou dohledatelné (CD nemá booklet, kde by mohly být sepsány), takže já s mými odposlouchávacími znalostmi-neznalostmi nemám jaksi ucelenou představu o tom, jaký mají význam. O francouzštině, která album často také obohacuje ve formě monologů, anebo poezie, chcete-li, ani nemluvě. Každopádně musím ocenit snahy umělců ze seskupení Demian Clav zařadit na album i francouzský jazyk. Jistě je to složka originální, kterou bych se, leč jí nejsem schopná porozumět, nezdráhala vyzdvihnout.
Co se týče jednotlivých skladeb, nejvíce mne zaujala úvodní Fall, která nádherně předznamenává náladu celého alba. Pestré a neobvyklé nástrojové obsazení, kterému jasně vévodí piano a cello, považuji za jednoznačný plus. A právě ve Fall se ukáží všechny krásné polohy a souzvuky, jakých lze s těmito nástroji dosáhnout. Nezajímavé ale není ani to, že atmosféru v této skladbě dobarvuje třeba i takový šum moře. Nicméně to vůbec nejuhrančivější na této skladbě je způsob, jakým Demian Clavreul – po kterém se kapela pojmenovala – prezentuje text a jakým způsobem dosáhne jednotlivých nálad. Můžeme slyšet šepot, v jedné části pak dokonce i křik, ale hlavně hlavně ta naléhavost v jeho hlase dokáže v člověku vyvolat ono specifické souznění s hudbou. Abych to tak nějak zjednodušila, Demian Clavreul zde působí jako regulérní emocionální kazatel.
Dalším výrazným kouskem, který by byla obrovská škoda opomenout, je čtvrtá skladba na albu, Edelweiss Flight. Klasické perkusní nástroje, jejichž zvuk byl, předpokládám, simulován klávesami, vkusně dobarvují smyčce často se naklánějící k jednoduché, ale účinné a prověřené pizzicatové poloze. Demianův hlas tentokrát v jemnějších sférách nabízí trochu „odpočinku“ od náročnějších skladeb. To, myslím si, člověk po prvních třech kouscích uvítá.
Taková Living Sculpture je pak naprosto učebnicovým příkladem krásné postupné gradace. Vcelku jednoduchá struktura skladby dává posluchači nahlédnout do světa čiré a nenáročné hudby – přesto však hudby svým způsobem geniální.
V sedmé All Night Party už jsou party provázanější a vrstvenější, s výraznými smyčcovými nástroji a krásně slyšitelnou baskytarou. Společně s Fall má nejoblíbenější část alba. Vždy, když skladba graduje a začíná znít mohutné „Adrift“, mám chuť se k Demianovi připojit a naprázdno zpívat do okolí. All Night Party ale rozhodně není žádná laciná hymnická odrhovačka, je to progresivní a těžko stravitelná skladba plná zvratů a překvapení. Pokud tedy chcete z alba „ochutnat“ jen nějakou jeho část, sáhněte po této skladbičce. Naléhavost v hlase Demiana Clavreula a vkusné kytarové vyhrávky mě s každým poslechem baví stále víc a víc.
Na All Night Party samozřejmě navazuje i další skladba, Slow Boat to Nowhere, kterou bych popsala už jen opravdu stručně. Přenádherné melodie, ale i harmonie klasicky hrané smyčci a klávesami, bezpražcová baskytarová linka značící skutečnou hráčkou zručnost a vkusné vokály nazpívané jistou Armelle Darbon.
V dnešní době je těžké nalézt kvalitní hudbu, která nevsází na prvoplánové a milionkrát omílané kompoziční postupy. Je těžké nalézt hudbu, která není podbízivá a nesnaží se mermomocí zalíbit masám. O to víc ale stojí za to hledat. Toto album je perfektním příkladem pro soudobé alternativní umělce, kteří si prostupují vlastní cestu a snaží se i přes tlak okolí odlišit. Samozřejmě u mě neplatí rovnice alternativa = kvalita, ale myslím si, že i podobným, na první poslech nestravitelným, albovým projektům by se měla dát šance. Teď už je to jen na vás.
» ostatní recenze alba Demian Clav - Adrift (Ten Years Before Scardanelli)
» popis a diskografie skupiny Demian Clav
Haken / The Mountain
Pokud se zajímáte o současnou progresivní scénu, jistě vám neušlo jméno Haken. Tato kapela sice nemá nijak dlouhosáhlou historii, nicméně si stihla za dobu svého působení vydobýt již docela slušné postavení mezi kapelami (nejen) britské progresivně rockové/metalové scény. V tomto roce vyrukovala s novým albem s názvem The Mountain, které si, alespoň doufám, najde cestu i k těm, kteří o této formaci dosud neslyšeli. Jedná se podle mě totiž o více než vydařený počin, který v dnešní době jen těžko najde důstojnou konkurenci.
Už od úvodních tónů uhrančivého piana ve skladbě The Path vás budou Haken vysloveně nutit se usadit a v naprostém poklidu poslouchat celé album. The Path by se dala charakterizovat asi takto; oáza klidu. Nádherná skladba, která se ve svém konci explozí zvuků přetransformuje v další kompozici s názvem Atlas Stone, jenž se, musím říct, už nese v trochu jiném duchu. Hutné kytarové plochy a klávesové stopy nám dají na chvíli vzpomenout na vrcholné období progresivního metalu – tedy na konec 90. let, ale jinak je to čistokrevný progrock, který má rozhodně stále co říct. Zpěvák Ross Jennings má pro tento žánr více než vhodný hlas a dokáže se přizpůsobit jak náhlým instrumentálním zvratům, tak i přirozeným, klidnějším pasážím, kterým jeho (téměř) dokonalé frázování dodává punc něčeho vyjímečného.
Druhá skladba, Cockroach King, je skvěle napsaná věc, kde se nádherně prolínají „sekané“ sloky s táhlým refrénem a výbornými mezihrami, mezi kterými jednoznačně vyčnívá až jazzové klavírně-basové intermezzo, po kterém se opět navracíme zpět k původním tématům. Nezajímavé není ani zakomponování elektronických prvků do těchto vcelku neobvyklých pasáží.
Musím říct, že na mě Haken s tímto albem skutečně zapůsobili. Tak výtečně zaranžované skladby u jiné současné progresivní kapely najdete jen těžko. Všechny nástroje zde mají své pevně dané místo, kterého využívají všemi dostupnými možnostmi. Struktura skladeb je velmi dobře propracovaná, ale přesto čitelná. To je podle mě skvělé. Každý posluchač se tak může zaposlouchat do každé stopy jednotlivě.
Mezi dalšími skladbami není snad ani jen jedna, která by nebyla jaksi až neskutečně nadprůměrná. Třeba taková In Memoriam svým tvrdým zvukem v kombinaci s klávesovými rozklady a těžko vstřebatelnými rytmy dokáže zaujmout snad i toho nejzarytějšího odpůrce progresivního metalu. Emotivní Because It's There nám pak krásně vrstvenými kytarami a decentní basovou linkou Thomase MacLeana dá příležitost si zameditovat nad nádherným neo-progovým kouskem, s hymnickým refrénem k tomu.
Na pomezí mezi progresivním metalem a rockem pak balancují i další skladby – mezi nimi nejdelší kompozice, dramatická Falling Back to Earth, kterou by byla škoda nevyzdvihnout pro její originálně vyřešené přechody mezi jednotlivými motivy, a v neposlední řadě také pro samotné výborné motivy, a pak samozřejmě skladba Pareidolia s rytmikou korigovanou přesnou dvojšlapkou a mírně orientálně zabarveným úvodem.
Osobně na mě nejlépe zapůsobila již zmíněná jedenáctiminutová skladba Falling Back to Earth, která jako by kombinovala a různě „slepovala“ všechny prvky na tomto albu. Jsou tam jak klidné, zadumané pasáže, tak i hutné kytarové plochy, a ten refrén, to je kapitola sama o sobě.
Přiznám se, že předchozí tvorbu skupiny Haken neznám, nemám ji naposlouchanou. Toto album mě však předsvědčilo o tom, tedy bez ohledu na jejich minulost, že patří mezi současné progresivní kapely, které by neměly být hudebně interesovanou veřejností jednoduše přehlíženy a být ve stínu velikánů svého žánru, ale právě naopak – měly by být respektovány a vyhledávány nejen fanoušky progrocku, ale všemi náročnějšími posluchači.
Pro mě je to za 4,5 hvězdičky. Vynikající album, dost možná můj favorit pro tento rok.
» ostatní recenze alba Haken - The Mountain
» popis a diskografie skupiny Haken
Herd of Instinct / Conjure
Kapele Herd of Instinct se podařilo vydat naprosto vyjímečné album s materiálem, který rozhodně neopisuje postupy natisíckrát v jejím žánru již použité.
Celé album je ryze instrumentální a bylo by vhodné uvést, že zároveň i velice netradiční. Není pro každého a patrně nikdy nebude pro každého. Tato formace svou hudbu posunula daleko za rámec „běžného“ progresivního rocku a vydala se svou cestou. Je tedy potřeba se před poslechem vybavit čistou myslí a nezaujatým postojem vůči jistým inovacím. Také elegantní, leč občas avantgardou mírně zabarvené, elektronické prvky jsou něčím, co na albu budete slýchat velmi často. Není ale třeba si s tím dělat hlavu, toto album vás naprosto pohltí. Jen je třeba tomu dát čas.
Herd of Instinct svou hudbu na albu Conjure vybavili širokým spektrem emocí, mezi nimiž nechybí ani deprese nebo beznaděj (v mé interpretaci, samozřejmě). Těžko uchopitelná témata čiší z každé kompozice a dávají posluchači tušit, že má čest s něčím, co se naprosto vymyká všem standardům.
Je docela možné, že se vám má tvrzení budou zdát přehnaná, ale i přes všechnu objektivitu, které se snažím držet, nemohu skrývat své nadšení z tak skvělého díla. Zkrátka a dobře; toto je pro mě neskutečné překvapení a důkaz toho, že stále lze přijít s něčím novým, co posouvá hranice progresivního rocku jako takového.
Z kompozic jasně vyčnívá skladba Brutality of Fact. Při letmém pohledu na její název je asi jasné, v jakém duchu se nese. Neskutečná skladba, která (a nejen ona) v sobě přiznává inspiraci kapelou King Crimson. Výtečná souhra a nečekané harmonické postupy, které vyústí v naprostou hudební dokonalost, tak nějak bychom ji mohli charakterizovat... Podobnou náladu má například i skladba Vargtimmen, jež zaujme hlavně vstvenými kytarovými stopami a značně ponurou, dramatickou atmosférou korigovanou bezpražcovou baskytarou Marka Cooka a perfektními Spradlinovými bicími party. Vargtimmen má velmi nečekaný závěr, který jen podtrhuje mou domněnku o jasně dané koncepci tohoto alba.
Z dalších „zajímavějších” pak mohu jmenovat Alice Krige Pt. 1, kde se jemně prolíná prychedelie s free jazzovými prvky a všudypřítomnou elektronikou. Celkově je založena sice jen na několika málo motivech, ale dokáže vytvořit naprosto specifické dojmy.
Pak je tady orientálně laděná Solitude One, která jistě také patří k těm zajímavějším. Její ústřední motiv je vskutku nezapomenutelný.
Abych vás ale o něco podstatného neochudila, ráda bych uvedla, že mým nejoblíbenějším kouskem na této desce je zadumaná a melancholická skladbička Ravenwood. Po prvním poslechu jsem si ji zamilovala a musím říct, že její atmosféra se nádherně doplňuje s ostatními kompozicemi. Dohromady pak všechny tyto kompozice vytvářejí dojem, že se jedná – jak už jsem uváděla – o koncepční album... A je vcelku pravděpodobné, že je tomu opravdu tak.
Výraznou baskytaru Marka Cooka už jsem zmiňovala, ale aby to nevypadalo, že snad někoho nepřechvaluji dostatečně, musím vyzdvihnout jeho linku v deváté skladbě Malise, to je čirá fantazie.
Skladba, která konečně přináší i jiné emoce než jen smutek, depresi či zoufalství, je poměrně optimistická New Lands, která jako by rozuzlila celou zápletku alba, a která jako by přinášela jistou satisfakci. Takto nějak na mě působí, a v kontrastu s „jedenáctkou” A Sense of an Ending (kde si mimochodem zabasoval Colin Edwin z Porcupine Tree) mi dává svým způsobem za pravdu v tom, že má album vlastní příběh a plynoucí děj. Z nějakého důvodu mě tato myšlenka při poslechu Conjure nechce opustit. Není to jasné znamení toho, že se jedná o opravdu vyjímečný počin?
Ať už upřednostňujete zadumané a obšírné atmosférické plochy, nebo ryzí hráčskou ekvilibristiku, můžete toto album zkusit. Já vám ho směle doporučím v každém případě.
Tak nekonvenční a zároveň na poslech příjemné album, které bezesporu také výrazně působí na lidskou psychiku a aktuální rozpoložení, jsem neslyšela již dlouhou dobu. Jsem tedy ráda, že se naskytlo dílko, které mi dalo příležitost se nad hudbou zamýšlet, ale také při ní svým způsobem meditovat a relaxovat. S trochou nadsázky by se dalo říct, že se jedná o neskutečnou syntézu vší krásné hudby, kterou na světě lze vůbec najít.
» ostatní recenze alba Herd of Instinct - Conjure
» popis a diskografie skupiny Herd of Instinct
Tomas Bouda & Fluid Culture / In the Flow (EP)
Nejvýraznější novou tváří na tuzemské fusion scéně je bezpochyby děčínský kvartet Fluid Culture, který, ač se hlásí k žánru, jenž je u nás už dlouhá léta na ústupu, svou hudbou navazuje na tradice československých i světových jazz-rockových klasiků.
Když poslouchám debutové EP Fluid Culture s názvem In the Flow, mám pocit, že se vše začíná opět v dobré obracet. Opět se na našem českém “písečku” objevila kapela, která má svou vlastní tvář a charismatickou vůdčí osobnost (v tomto případě je to Tomáš Bouda), a zároveň našla zalíbení v tradičním pojetí populární hudby jako takové. Co je ale důležité – Fluid Culture interpretují své skladby tak přesvědčivě, že by člověk jen stěží poznal, že nahrávky na tomto albu jsou takřka úplně čerstvé. Atmosféra doby, která byla pro jazz-rockové umělce nejvstřícnější – tedy 70. léta, dýchá na posluchače nejen ze samotné hudby, ale i ze stylizace hmotného nosiče, který je sice mírně upraven podle požadavků dnešní doby, ale vlastně také navazuje na klasickou progrockovou estetiku, která je s fusion také pevně spjata.
Fluid Culture si vás podmaní již od prvních klávesových tónů skladby Toe the Line. Tolik zvuků, tolik nálad a propracovaných stop, které dohromady vytváří mozaiku přesvědčivě a poctivě zahraného jazz-rocku... Jsou zde patrné vlivy Mahavishnu Orchestra, Weather Report i Chicka Corey, zkrátka všech kapel a interpretů, kteří v tomto žánru dosáhli něčeho do té doby nevídaného. Pravda, Fluid Culture tím pádem nemůžou na alespoň trochu zasvěceného posluchače působit jako něco naprosto nového, ohromujícího, co tady dosud nebylo, nicméně si troufám říci, že v dnešní době je tak výrazný skladatelský a hráčský potenciál, jakým oplývá skupina okolo Tomáše Boudy, zjevením, které by se nemělo ignorovat. Stylotvorná tato kapela zcela určitě není, ale podstaty svého žánru se pevně drží a umí svou náklonost k němu velmi dobře vyjádřit.
Každý člen kapely se na tomto EP projevuje jako kvalitní instrumentalista. To je naprostý základ, bez které by uskupení zabývající se hudbou ve stylu jazz fusion nemohlo fungovat. Ať už jde o samotného Tomáše Boudu, který je ve skladatelské i hráčské rovině opravdu neobyčejně nadaný, nebo Ivu Šulcovou, která skladby vkusně, a přesto výrazně obohacuje o pevný klávesový hlas, vše jako celek funguje naprosto geniálně. Pak je tady výborně spolupracující rytmika baskytaristy Stanislava Hroudy a bubeníka Jana Vaňka, která je, řekla bych, až bezchybná. Nezřídkakdy také Stanislav Hrouda opouští typickou roli, kterou baskytarista obvykle zastává, a se svým fretless jazz bassem se vrhá podpořit kytarovou stopu, které pak impozantně sekunduje se svými linkami. To je pastva pro uši.
Těžko na třískladbovém EP nějakou kompozici vyzdvihávat, to by byl úkol vskutku nelehký. Pro Fluid Culture je toto však skvělý start, jakýsi odrazový můstek, jenž by je snad měl dostat do povědomí posluchačů, kteří nad podobnou hudbou ještě nezanevřeli. Můžou být na svůj první počin náležitě hrdí, ale příště... příště už to chce rovnou dlouhohrající desku!
» ostatní recenze alba Tomas Bouda & Fluid Culture - In the Flow (EP)
» popis a diskografie skupiny Tomas Bouda & Fluid Culture
Cruel / Krutá tráva
Cruel se po čtyřech letech dali opět do práce a vzniklo z toho akustické CD Krutá tráva. To nám nabízí pět skladeb, z nichž čtyři se objevily již na jejich debutu Ekvilibrium z roku 2008. Tehdy ale samozřejmě „elektricky“. Jedinou novinkou je tedy Tanečník na spáleništích, ke kterému Cruel natočili i povedený videoklip.
Inu, zatímco u jejich prvotiny jsme mohli pozorovat skutečně rozmanitou plejádu různých stylů, na tomto albu se kapela – dost možná neúmyslně – úplně odprostila od svého žánru; tedy progresivního metalu. Plně tak vyjde na povrch onen španělský temperament a dálněvýchodná melodika s keltskými kořeny. Ono to zní až trochu směšně, ale je to tak. Takto se kapela sama popisuje a já si myslím, že vlastně docela opodstatněně.
Toto album toho má s metalem už opravdu pramálo společného. Z Cruel se na tomto albu de facto stala kapela produkující hudbu ve stylu world music. Nutno podotknout, že opravdu ne úplně běžnou a nadmíru kvalitní. Každopádně je třeba následující řádky brát s mírnou rezervou, neboť hudba podobného rázu není mou doménou.
Album začíná novým kouskem Tanečník na spáleništích. Velmi se mi líbí kytarová práce s typicky španělskými rytmy, a také velice pěkná basová linka. Bezpračová kytara tomu dává jakýsi punc jedinečnosti, a když začne hrát unisono s pianem, vždy mě okouzlí. I po několikerém poslechu. To samé platí i o všech možných klavírních finesách, které zde předvádí Marek Neckář. Výborná, důmyslně odvedená práce.
Když kytary začnou hrát melancholicky posmutnělou melodii, je jasné, že je tu Svízel přítula. Klavírní vyhrávky plní stejně podstatnou roli jako v předchozím kousku, ale přesto skladbě plně vévodí kytary. Musím říct, že se nám Svízel přítula pěkně vybarvil. Krásná práce s dynamikou, emocemi nabité vokály a stopy protkané pěknými detaily. Akusticky tato skladba vynikla mnohem více než na původní verzi, kde dojem kazí příliš agresivní rytmika, dvojšlapka a hlavně kytarová hra, která z této krásné skladby dělá – když to trochu přeženu – plytký power metal.
Následuje Maroko I, které se od verze na Ekvilibriu zase tak moc neliší. Dokonce bych řekla, že se původně povedlo o malý kousek lépe. Čiší z toho čerstvost a dravost, zatímco verze nová se mi jeví jako klidnější a trochu rozvláčnější. Je tedy těžké posoudit, která verze je „lepší“. Záleží na úhlu vašeho pohledu.
Shah mat mě baví. Musím říct, že akusticky má opravdu něco do sebe. Je krásné, že se naprosto odkyje struktura skladby, a ta tak vyzní naprosto přirozeně a až překvapivě čiře. Je pro mě rozhodně příjemným překvapením, když se kapela rozhodne odestřít skladby a ukázat, že to jde i bez zkreslených kytar.
Zbyla nám tu Syberia. Opět se ukázala v tom nejlepším světle. Musím smeknout před textařskými schopnostmi Marka Neckáře, protože text k Syberii, to je čirá fantazie. Zatímco na albu Ekvilibrium se mi tato skladba zdála spíše úsměvná (viz má recenze), nyní už to vidím úplně jinak – tedy když jde o verzi na mnou právě hodnoceném albu. Jde vidět, že skupině velmi prospěla změna na postu zpěváka. Zbyněk Pošmura odvádí výtečnou práci, a je to na celkovém vyznění alba opravdu znát.
Cruel nedělají snadno stravitelnou prvoplánovou hudbu, ani se nevyžívají v prostoduchých instrumentálních exhibicích. Cruel jsou zkrátka osobití a dělají muziku tak, jak je baví. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem tuto jejich cestu vstřebala, ale nakonec se to přecijen podařilo. Krutou trávu shledávám jako velmi povedené album, a zároveň také jako takový experiment, který by kapela neměla dále jen přehlížet, ba právě naopak – tento svůj koncept rozvíjet a třeba do svých nových skladeb zařadit více akustických prvků.
» ostatní recenze alba Cruel - Krutá tráva
» popis a diskografie skupiny Cruel
Lang, Yogi / No Decoder
Album No Decoder německého multiinstrumentalisty a člena skupiny RPWL Yogiho Langa bylo pro mne na jednu stanu velmi milým překvapením, na stranu druhou však také jakýmsi podnětem k tomu, abych snad začala věřit, že už současným kapelám a interpretům nezbývá nic jiného, než „recyklovat“ nápady jiných a vsázet tak na léty prověřené – a mnohy bohužel i provařené – postupy. Naštěstí se mi tato myšlenka v hlavě dlouho neudržela a já jsem se opět mohla soustředit jen a pouze na poslech příjemné Langovy hudby.
Přestože by mnozí mohli namítat, že skladby nejsou příliš provázané, já mám za to, že se jedná o koncepční album. Textové sdělení nezůstává hudbě nic dlužno a ačkoli je v naprosté většině vlastně vyznáním nějaké ženě (a ponechme stranou, jestli je skutečná či ne), vystihuje strasti dnešního materialistického světa v té nejpřirozenější a lidsky nejpříjemnější podobě. Yogi Lang se nedrží ohraných klišé, ale vytváří si vlastní cestu, vlastní pohled na svět, který formuluje do jednoduchých veršů. Je to nenáročné, ale je to tak mile nepředstírané, že se tomu nedá neuvěřit. A to prosím i v „dnešním moderním světě pro šťastlivce“.
Co se čistě hudební stránky týče, nelze si nevšimnout inspirace u starších ostrovních kolegů – u Pink Floyd. Lang se očividně velmi rád vrací k cestičkám, které si vyšlapal už u RPWL. Nejen že disponuje velice podobným hlasovým projevem jako David Gilmour, ale on snad cítí hudbu úplně stejně. Kytarové party jako by nahrál sám mistr (a to při vší úctě k němu), klávesové stopy, které jako by z oka vypadly těm na skladbách z alba The Division Bell, volnější tempo a jemné detaily – různé zvuky a „šumy“ v pozadí... Zkrátka a dobře, jako celek je No Decoder vlastně takovou odpovědí na období Pink Floyd bez Rogera Waterse. Odpovědí, která velmi věrně rozvíjí Gilmourův osobitý rukopis. Nápadně se tedy podobá oběma deskám, které tato legenda nahrála ve svých posledních letech – A Momentary Lapse of Reason a The Division Bell. Zejména tedy druhému jmenovanému.
Ze skladeb nejvíce vyčnívá devítiminutová Sacrifice, která hned po atmosférické introdukci v režii skladbičky Can't Reach You rozvíří vody a nutí posluchače se pohodlně usadit, aby v žádném případě nevypínal hudební přehrávač. Neřekla bych, že je vlezlá, je ale neskutečně melodická, což z ní dělá jasný „hit“ na albu – moment, který si každý zapamatuje. A to i přes jeho stopáž. Tu melodii není možné zapomenout.
Poté už se těžko vybírá další nejsilnější moment, protože zde nenajdete skladbu, která by vás urazila – každá má něco do sebe. Pokud není člověk vyloženě odpůrcem různých interpretů, kteří se až okatě přibližují svým vzorům, bude se mu líbit celá deska. Celkově totiž působí velice klidným a vyrovnaným dojmem. Yogi Lang se v podstatě trefil do černého. I přes tu zmíněnou podobu s Pink Floyd (a vlastně i pozdější sólovou tvorbou Davida Gilmoura) deska zní pořád tak nějak nenuceně, přirozeně. Nikoho neurazí, ale někoho zcela určitě nadchne – tím jsem si jistá.
Abych to uvedla úplně na pravou míru, jeden malinký zvrat na No Decoder najdeme. Předposlední skladba Sensvalue přeci jen vybočuje z řady „gilmourovských“ kompozicí a servíruje nám kvalitní promyšlený progrock. Trošku celkový dojem ruší, přestože se jedná o kvalitní skladbu. V posledním zářezu A Better Place for Me se totiž opět musíme ponořit do náladových, barevných a, přiznejme si, mnohem stravitelnější ploch plných emocí, jaké jsme doposud na albu slyšeli.
Hodnocení je pro mě vskutku z nouze ctnost. S velikým sebezapřením bych dala čtyři hvězdičky, takže s trochu menším sebezapřením dávám pěkné tři.
Yogimu se jeho první sólové album povedlo i nepovedlo, záleží jen na úhlu vašeho pohledu. Musím přiznat, že i mně tím trochu zamotal hlavu. Na závěr bych ale ráda vyzdvihla grafickou stránku alba, které se skutečně nedá nic vytknout. Přesně koresponduje s textovým sdělením, a to nejen samotný digipack, ale i vskutku netradičně pojatý booklet.
» ostatní recenze alba Lang, Yogi - No Decoder
» popis a diskografie skupiny Lang, Yogi
McKechnie, Simon / Clocks and Dark Clouds
Simon McKechnie odložil tradiční akustické nástroje a vrhl se do naprosto odlišných vod – do vod progresivního rocku. Tak prosím, album Clocks and Dark Clouds.
Musím říct, že mě tento počin mile překvapil. Již úvodní Mother and Daughter předznamenává zvuk a podobu celého alba. To působí celistvě, plně a klade se zde důraz na plynulé přechody mezi tématy, která jsou sama o sobě velmi zajímavá. Prolínání akustických, syrově elektrických i mírně elektronických pasáží bylo vymyšleno takřka bezchybně. Zpočátku deska může nudit, to ano. Až na jednu vyjímku nejde stopáž skladeb pod sedm minut. S dalšími poslechy se však neotřelé motivy a McKechnieho sofistikovaný projev zarývá pod kůži. Že se Clocks and Dark Clouds nese stále ve stejném duchu, vítám. Velmi podobná instrumentace ve skladbách není na škodu, naopak, ta charakteristická nálada desky je uchována až do jejího konce.
Samotná titulní skladba Clocks and Dark Clouds perfektně vystihnuje tuto náladu – melancholická, pokud to převedeme to hudby, tak občas silně disharmonická. Škoda, že nejsou dynamičtěji sejmuty bicí – hostující Adam Riley má světu určitě co ukázat.
The City in the Sea má podobný zvuk jako předchozí dvě skladby. Silné moderní prvky, co se kytarových partů týče, mi nevadí... Charakter podobně laděných kytarových nahrávek (a to mám na mysli kapely alternative rockové scény) není tak úplně zachován, spíše je rozvíjen do úplně jiných poloh; poloh progresivnějších a méně stravitelnějších. To mému uchu vyhovuje. Navíc ty vokály, ty vokály jsou fantastické!
God Particle. Ano, v této části deska začíná nudit a skladby působí jako recykláty prvních třech, vcelku originálních, kousků. Co mohu doporučit, abyste album doposlouchali do konce a nevypínali? Zaposlouchejte se. V McKechnieho hudbě jistě najdete ty drobné detaily a skulinky, které se dají s každým dalším poslechem objevit v nahrávkách ze 70. let. Taková jména jako Yes, Genesis, Gentle Giant, ... v jejich hudbě toto bylo také. God Particle nabízí velmi pěkné harmonické kytarové pasáže, stejně tak ale i nečekané zvraty.
Atmosféricky začínající Gorham's Cave jasně vybízí k hlubšímu zaposlouchání se. McKechnie si opět pohrává s nepravidelnými rytmy, vícehlasy i jemnými kytarovými vyhrávkami. Basové figury lehce posouvají skladbu dopředu a nenápadně se občas nabídnou k poslechu. Jinak jsou prakticky pořád zahalené v hutném vrstveném soundu kytar. McKechnie si vás svým hlasem naprosto podmaní, to je více než jasné. Výborně vystavěné vokály a vlastně tohle celé... mám pocit, jako bych slyšela klasickou kapelu, a ne studiového muzikanta, který všechno složil sám, všechny party nahrál sám. Neskutečné. Stopáž tak akorát pokryla množství nápadů, co víc dodat.
Skladba He Who Saw the Deep do sebe vstřebala trochu více elektroniky, což osobně moc nevítám, ale chápu, že pro monotónnost není v McKechnieho slovníku místo. Náladu už předurčily skladby předchozí, některé motivy (zejména ty počáteční) ale bohužel taky. Každopádně se jedná o další zajímavý kousek, který jako by do textu vstřebal celou učebnici dějepisu. Výtečné mezihry i atmosférické “šumy” v pozadí (bouřka atp.) dodávají skladbě opět něco navíc. Synťáky, různé klávesy, elektronika – komu toto vadí, nechť si Gilgameše nepouští. Skladba je to vyvedená, to ano. Přes počáteční rozpaky není těžké se přenést... Originalita a tak neotřelé využití potenciálu samotné skladby musí zapůsobit snad na každého.
The Emigrant ukazuje Simona i v trochu jiných hudebních sférách. Tempo se nám zpomalilo a už i z hudby se dá tak nějak vytušit, že se album chýlí ke konci. Tak či onak je to skladba srovnatelná s ostatními kompozicemi na desce.
Na Clocks and Dark Clouds jsem zpočátku nenáviděla její rozvleklost, a, dle mého tehdejšího úsudku, málo nosných nápadů, které by desku trochu vyzdvihovaly. Ale jak se časy mění, tak se mění i můj pohled na některá hudební díla...
Toto album je výborné, stačí se jen pořádně zaposlouchat. Rozvleklost se najednou ztratila a já slyším všechny ty překrásné motivy a neobvyklé hudební prvky, jimiž je celá deska doslova poseta. Doporučuji ji každému, kdo se nebojí méně stravitelných kompozic a delších skladeb. Po určité době se odkryjí i ty nejzazší detaily, které hudbu Simona McKechnieho dělají takřka nenapodobitelnou.
» ostatní recenze alba McKechnie, Simon - Clocks and Dark Clouds
» popis a diskografie skupiny McKechnie, Simon
Kazachstán / Bojím se bát
Vzhledem k tomu, že už mám tvorbu skupiny Kazachstán zmapovanou poměrně dobře, nezbývá mi, než napsat krátkou recenzi na jejich debutové album Bojím se bát. Už jen proto, že je to deska, která mě osobně neobyčejně oslovila, by byla škoda vám ji touto formou alespoň krátce nepředstavit.
Album začíná atmosférickou klávesovou Introdukcí, po níž následuje kytarová exploze ústící ve skladbu Hadí mléko. Počáteční wah-wahové akordy připomínají novovlnný Pražský výběr (a ve skladbě je možné podobné „výběrovské“ záblesky zaslechnout častěji), ale pak už jsme opět u typického stylu této ostravské partičky. Souhra houslí Vladislava Georgieva a kytar pánů Hejduka a Grezla je opravdu výborná. Když k tomu přidáte solidní rytmickou složku a expresívní zpěv, vznikne ... vznikne po Kazašsku dobrá, a to opravdu velmi dobrá, skladba. Baskytara zde slouží perfektně, pěkně podbarvuje houslová a kytarová preludia. K vyzrálému a svým způsobem i svéráznému projevu této kapely připívá atypicky položený text.
Ostrava začíná jako typické art rockové opusy tuzemské scény – odkaz na Blue Effect, ať už záměrný či ne, je zcela patrný – a k podobnému feelingu se často vrací. Kytary občas rockují, občas přenesou a rozvíjí motivy až do jazz-rockových výšin, a k tomu všemu jim sekundují originálně položené housle, bez nichž by byla hudba Kazachů o moc chudší. V Ostravě si každý najde to své, ať už jsou to spletité progresivní motivy, nebo přímočaré blues-rockové riffy. Důmyslně zaranžovaný kousek prokládají jemné rozklady akustické kytary a vše je, jak má být. Všechny party do sebe pěkně zapadají a dohromady vytváří mozaiku toho nejlepšího současného art rocku, jaký lze na naší scéně najít. Tahle hudba mě baví. A jde vidět, že i pánové mají k Ostravě (a teď mám opravdu na mysli to město) podobně pozitivní vztah jako já.
Titulní Bojím se bát nabízí vskutku libé tóny flétny kaval, jež u českých kapel, přiznejme si, nejsou moc obvyklé, a s pomocí kláves a perkusí přináší krásně zadumanou, až meditativní náladu. To se mění s příchodem sloky a prezentací textu Jaroslava Žily, který do hudby z autorské dílny Roberta Hejduka vnesl cosi kouzelného, více než elegantního a poeticky přesyceného. Jednotlivé motivy a témata se mění s naprostou lehkostí, bez jakéhokoli nuceného kalkulu. Klasicky si zde pak Robert Hejduk střihne kytarové sólo. Bojím se bát je skladbou skutečně progresivní, a to v tom nejlepším slova smyslu. Zachovává vše, co se od tohoto žánru vyžaduje... a vlastně přidává i něco navíc.
Následující Za čtyři rohy považuji za harmonicky nejbohatší a zároveň jednu z nejsilnějších skladeb na albu. Silná melodičnost se pojí s výraznými motivy a nepatrnými tématickými proměnami, které jsou zde provedeny opět s úplnou lehkostí. Obzvláště se mi líbí ten „předěl” v půlce skladby a následné rozvíjení hlavního kytarového motivu. Decentní klávesy, které nahrál Robert Hejduk, se mi jeví přiměřené podílu ostatních stop.
Je důležité zmínit, že album končí prakticky stejně, jako začalo. Do Introdukce si tedy pánové pro efekt vypůjčili vlastní motiv ze Za čtyři rohy.
Ten progres je tam znát, opravdu ano. Narozdíl od spřízněných Jeseter ale není tolik do uší bijící. Přestože toto album nemá slabší místo, je vyrovnané a – nenalhávejme si nic – neoddiskutovalně nadprůměrné (vzpomeneme-li si na některé výplody současné české scény), svou finální hudební polohu si Kazachstán našel až na následující desce V hrudi pták, která má ambice na to stát se jedním z klenotů tuzemského art rocku. Bojím se bát bylo spíše jen takovou předzvěstí toho, kam se bude kapela v budoucnu ubírat...
» ostatní recenze alba Kazachstán - Bojím se bát
» popis a diskografie skupiny Kazachstán
Synkopy / Sluneční hodiny
Že jsou Sluneční hodiny opravdu vyjímečným albem, o tom nepochybuje snad nikdo, kdo se v československém art rocku přelomu 70. a 80. let alespoň trochu orientuje. Synkopy v čele s Oldřichem Veselým vytvořily něco naprosto speciálního, originálního, co u nás do té doby zkrátka nemělo obdoby. Ve stejný rok mimo jiné vyšlo i album 33 Modrého efektu, na kterém Oldřicha nadobro nahradil navrátivší Lešek Semelka. Za sebe musím říct, že to bylo z obou stran dobré rozhodnutí; dalo totiž vzniknout dvěma výborným albovým počinům.
Už Introdukce naznačuje, že se hlavního slova na albu ujal Veselý se svými průraznými klavesovými motivy. A s potěšením konstatuji, že byl stejný postup aplikován i na zbytek desky. Introdukce však nabízí velmi příjemný start alba, který člověka naladí na tu správnou vlnu. Těžko zařadit některé zvuky, jelikož se syntetizérů chopili i violoncellista a kytarista Vratislav Lukáš, houslista Pavel Pokorný a bubeník Jiří Rybář. Emil Kopřiva pak každou kompozici vkusně dobarvuje se svými spíše střídmě přidanými kytarovými party.
Na podobných albech se nejsilnější okamžiky určují velmi těžko, ale přecijen si dovolím vyzdvihnout hned druhou skladbu Hůl v slunečních hodinách, která svým svižnějším tempem a zaručenými progresivními postupy nepochybně okouzlí každého posluchače. Ani malinko větší posluchačská náročnost (zvážíme-li, že album vzniklo takřka v době zrodu a následně masové popularity nové vlny) nebrání Synkopám tvořit velmi chytlavé pasáže, které člověk nemá šanci dostat z hlavy.
Jsi nádherně pravěká stojí na podobných základech, ale chybí ta nakažlivá chytlavost. Je zde velký prostor pro instrumentální exhibice, kde se nepatrně „blýskne“ i kytarista Emil Kopřiva, což považuji rozhodně za plus. Smyčce zde pracují na jedničku a výborně sekundují klávesovým motivům Veselého.
Intermezzo je velmi pěkný předěl mezi skladbami. Trochu posmutnělá atmosféra je zde tvořena krásně položenými houslemi a cellem, které ve výraznější celek pojí jemné klávesové plochy.
Černý racek je jednoznačně dalším vrcholem Slunečních hodin. Působivý hlas Oldřicha Veselého, který velmi citlivě vystihuje celou podstatu skladby, názorně ukazuje, jak poetické texty se dají propojit s pro něj tak typickou instrumentální složkou. Vše do sebe přenádherně zapadá, kytara zde hraje nepostradatelnou roli a melodická linka se doslova zarývá do hlavy. Všechny stopy vytváří neskutečně komplexní zvuk, ve kterém je těžké něco konkrétněji rozeznat, ale to je na tom to nejvíce okouzlující. Ten zvuk je zkrátka neskutečně plný, přesycený. Ale nadmíru vkusně. Nádhera.
Klávesové extempore je zajímavou ryze instrumentální skladbou, jejíž podstatu vystihuje už samotný název. Přestože se na začátku mohlo zdát, že půjde o skladbu podobného ražení jako předchozí Černý racek, opak je pravdou. Nálada se zde naprosto změnila v až epicky dramatický celek, což platí až do samého konce skladby.
Další kompozice s názvem Vodopád ze začátku sice staví na jemně zabarveném Fender pianu, jsme zde ale opět svědky poměrně radikálního přerodu v dramatickou změť syntetizérových zvuků a živelných rytmických proměn. Celou dobu si kladu otázku, jestli má skladba vůbec nějaký text, Oldřichu Veselému totiž nejde vůbec rozumět. Třeba mi na tuto otázku někdo z recenzentů dokáže odpovědět.
Toulka je oblá. Vskutku. Další výraznější skladbu a další z nejsilnějších momentů desky zdobí vkusně vyprofilovaný text, jenž nemá na svědomí nikdo menší než Pavel Vrba. Toulka nabízí mnoho proměn, které neobyčejně korespondují se sdělením textu. Najdeme zde i akustickou pasáž, následně rozvinutou v kouzelnou, čistě instrumentální, část. Byla by škoda také nezmínit člověka, který se velkou měrou zasloužil o výslednou podobu Slunečních hodin. Bubeník Jiří Rybář bezpochyby dal do desky kus sebe a díky němu krásně vyniknou dynamické rozdíly. V Toulce dobře fungují i vícehlasy, na kterých si Synkopy daly určitě hodně záležet. Tento až perfekcionalistický přístup je mi blízký. Nezbývá mi než zopakovat již vyřčené; Toulka je oblá. Vskutku.
I přes to, že má toto album své nezpochybnitelné kouzlo a je v něm úplné minimum slabých míst, 33 je mi pořád bližší a s každým dalším poslechem mě baví stále víc. Tolik pro srovnání těchto dvou děl.
Za Slunečními hodinami je však cítit velký kus práce a hlavně odhodlání, které koneckonců všechny kapely u nás ve své době neměly. Není se čemu divit, ovšem Synkopám se dostává uznání dodnes. Takže se zdá, že ta snaha opravdu stála za to.
» ostatní recenze alba Synkopy - Sluneční hodiny
» popis a diskografie skupiny Synkopy
Myrrors, The / Burning Circles In The Sky
Přestože mám radši hudbu pocházející ze 70. let, někdy zkrátka neodolám a „vrátím“ se k psychedelickému rocku, jež vznikal převážně o dekádu dříve. Převážně, ale ne vždy. Burning Circles in the Sky amerických The Myrrors spatřilo světlo světa v roce 2008. Má ale všechno, co bychom od kvalitního acid/psychedelic rocku čekali.
Celé album má hutnou, povětšinou melancholickou atmosféru – to poznáte již od prvních tónů The Mind's Eye. Tato skladba začíná zvláštními zvuky, které má na svědomí přetočení stopy pozpátku, což je, jistě mi dáte za pravdu, zvláštní prvek, kterým kapela zřejmě odkazovala na tzv. „backmasking messages“. Kdo ví. Každopádně jakmile se přidají ostatní instrumentalisté a Nik Rayne se svým nezapomenutelným hlasem, Myrrors mají vyhráno. Skladba hodná 13th Floor Elevators.
Plateau Skull pokračuje obdobně. Jednoduchá, ale přesto silně působivá skladba, kde atmosféra neskutečně houstne.
Následující Burning Circles in the Sky je o trochu výraznější věc. Splňuje však všechny atributy, které by správná psychedelicky rocková píseň měla mít. Mystickou atmosféru podporují kytary a sitár. Přirozenost projevu z Burning Circles in the Sky přímo čiší.
Dle mého úsudku nejsilnější zásek v desce je hned další skladba. Nese název Warpainting a naprosto příkladně se v ní prolínají jednotlivé stopy. Kytary a decentní syntetizéry, a k tomu vlastně úplně prosté bicí. Christopher Safi také nemá potřebu se svou baskytarou příliš exhibovat, spíše jen sloužit skladbě a doplnit tak náladu, kterou vytvoří geniálně jednoduchý ústřední motiv. Ke konci jako by vše explodovalo; zastřené kytary úplně ovládnou celou skladbu.
Šestnáctiminutová Mother of All Living nepřináší žádnou změnu, co se nálad týče. Nejpsychedeličtější skladba na albu se nese duchu skladeb předchozích, ale zároveň je dokonale shrnuje. Klavírní pasáž je příjemným zpestřením, jinak se jedná spíše o meditativní hudbu.
Říká se, že v jednoduchosti je krása. Po poslechu tohoto alba musím konstatovat, že to tak asi přecijen bude.
» ostatní recenze alba Myrrors, The - Burning Circles In The Sky
» popis a diskografie skupiny Myrrors, The
Jeseter / Slavnost pro jednoho
Art rockové seskupení Jeseter rozhodně patří k těm kvalitnějším na současné tuzemské scéně, ne-li k těm nejkvalitnějším. Co mnozí pamětníci a milovníci 70. let v naších luzích a hájích jistě ocení, jsou české texty, jejichž kvality je u tohoto souboru také zbytečné zpochybňovat. Pokud tedy hledáte kapelu, která v dnešní době hraje osobitou hudbu a mimoto také respektuje tradice světového i československého art rocku, Jeseter mohu vřele doporučit.
Úvodní skladba Touha po vzdálených obrazech patří k nejsilnějším na albu, to bez debat. Občas trochu patetická přehlídka poklidných akustických i elektrických motivů a témat, to je Touha po vzdálených obrazech. Těch devět minut se rozhodně nebudete nudit, ačkoli jsou v této skladbě i slabší pasáže. Refrén má ovšem všechno; jak progresi, tak i melodičnost.
Marnivá víla pokračuje ve stopách první skladby. Zasněné melodie protkané jemnými kytarovými vyhrávkami působí vkusně, a když se z poklidné skoro-balady pak vyvine instrumentální exhibice, nemám si nač stěžovat. Marnivou vílu bych si možná uměla představit i v nějakém rádiu, přecijen je trochu přístupnější a stravitelnější než to, na co jsme u Jeseteru a progresivně rockových kapel celkově zvyklí. Co si ale neumím představit, je podoba obou právě popisovaných skladbiček bez zpěváka Davida Tobiasze. Těžko říct, jak by to znělo, ale takové charisma, jaké má v hlase, se hledá jen velmi těžko.
Domnívám se, že dvanáctiminutová Sukuba má být jakýmsi vrcholem alba. Delší kompozice Jeseteru velmi sluší, na to už jsem přišla při poslechu alba Proměna (ano, občas mám tendence poslouchat diskografie kapel tak nějak „obráceně“). Sukuba ovšem v některých částech přesahuje svůj žánr do té míry, že se mění v čistokrevnou jazz-rockovou fúzi. Je pravda, že v této době se Jeseter hudebně stále vyvíjel; a výrazný kontrast mezi Slavností pro jednoho a Proměnou je toho jen důkazem. V Sukubě je velmi znát ještě jistá syrovost projevu (i když asi ne v tom pravém slova smyslu), jednoduše řečeno můžeme slyšet poměrně čiré aranže a ne tak propracované motivy, které by se někdy mohly zdát nedotažené. To je celé. A závěr? Dovolím si tvrdit, že Sukuba tím pomyslným vrcholem opravdu je. I přes jisté nedostatky se jedná o zajímavou kompozici.
Následující Sylfa je příjemná meditativní klávesovo-kytarová věc. Když se přidá zpěv a vokály, změní se v trochu „podivínskou“ žáležitost, ale čert to vem. Vždy je to jen (?) 9 minut. Závěr, kterého se zhostil Jan Gajdica se svou kytarou, se mi líbí velmi, převelmi.
Těžko si ale vysvětluji, co chtěl „básník“ říct hard rockovou vypalovačkou Hrdinové z plakátů. Možná se skupina kolem Jana Gajdici chtěla přiblížit konceptu Dialogu s vesmírem brněnských Progres 2, který hostil legendární Planetu Hieronyma Bosche II, také jedinou skladbu na daném albu, jenž by se dala označit za hard rock. Hrdinové z plakátů se pak rozvíjí trošku progresivněji, pravda. Dokonce jsem zaslechla i drobný fragment motivu z Proměny, titulní dvacetiminutové skladby z již zmíněného jeseteřího alba Proměna. Co k tomu ale dodat, tohle byl zbytečný „úlet“. Nebavilo mě to.
Když o tom tak přemýšlím, Ulice se v některých pasážích neobyčejně podobá skladbám Progres 2. Možná je to náhoda. Inspiraci je možné brát odevšad – a kdo ví, jestli Jeseteři Progres vůbec znají. Každopádně ... Ulice je takovým druhým vrcholem alba. Jednotlivé přechody mezi tématy jsou trochu nedotažené, stejně jako v Sukubě, ale také se mi líbí. Po textové stránce je Ulice celkem slušná, i když přirozeně ne bezchybná. Robert Hejduk si s Janem Gajdicou střihne i jednu kouzelnou pasáž plnou pěkně rozvitých nápadů a závěr patří už jen jim.
Píseň neznámému bohu je mi velmi sympatická. Na nic si nehraje a nestaží se být příliš progresivní. A to je dobře. Textově dobře srozumitelná věc, což je bezesporu také její předností. Povedené zakončení alba. Velmi povedené.
Slavnost pro jednoho je zajímavá deska plná originálních nápadů a motivů, ale vzhledem k tomu, že už jsem měla tu čest si naposlouchat a řádně vychválit jejich následující počin, musím být v hodnocení přecijen trochu přísnější. Pravá podoba hudby Jeseteru se totiž vykrystalizovala až na následujícím albu a zde můžeme vidět (slyšet) spíše pokusy o progresivnější skladby, kde se klade důraz na souhru (zejména) kytar a kláves. Deska je to trochu hledačská a – těžko najít ta správná slova – možná i trošku nedotažená. To ale vůbec nevadí. Má své kouzlo, své světlé momenty a hlavně duši. Jsem ale upřímně ráda, že se Jeseter u druhého alba již „našel“ a doslova všem vytřel zrak.
3+
» ostatní recenze alba Jeseter - Slavnost pro jednoho
» popis a diskografie skupiny Jeseter
Black Sabbath / 13
Rok 2013 je zatím ve znamení reunionů.
Hned v úvodní End of the Beginning je více než jasně daný směr celé desky. Těžkotonážní riffy, Ozzyho hlas v pořád celkem slušné formě (alespoň tedy studiově) a Geezerova hutná basa, všechno to má pořád co nabídnout.
Celá deska jako by navazovala na slavný eponymní debut z roku 1970. Hudebně je stejně zajímavá a svým způsobem i rozmanitá, ale muzikantsky nesrovnatelně vyzrálejší. To můžeme slyšet například v God Is Dead?, kde se snoubí doom metalová atmosféra s bluesovými prvky a heavy metalovou přímočarostí. Délka skladby se mi jeví přiměřená jejímu značně rozvleklému tempu. Osbourneovci si tuto skladbu vybrali také jako singl, který vypustili do světa ještě před vydáním 13. A je to rozhodně dobře. God Is Dead? má všechno, co bychom od Black Sabbath čekali. Hutné riffy, rytmické obměny a pečlivě promyšlená stuktura skladeb, přičemž musí hudba stále plynout bez toho, aby posluchače začala nudit. To bývá častým problémem, na který kapely naráží (a to jejich písně mnohdy netrvají 8 minut), tady se o tom ale vůbec nemusíme bavit...
Loner pokračuje v podobném duchu, ale poprvé se zde také výrazněji projeví hostující bubeník Brad Wilk. Má trochu modernější „tvář“, pravda, ale zachovává si i svou sedmdesátkovou náladu, která vyloženě čiší z celého alba.
Zeitgeist nám trochu připomene Planet Caravan z dalšího klasického sabbathovského alba, Paranoid. Není to ke škodě, právě naopak. Pomalejší věc by na 13 neměla chybět, protože i v tomto ohledu jsou Black Sabbath nenapodobitelní.
Následující Age of Reason je stavbou velmi podobná God Is Dead?, není ovšem tak dobře zapamatovatelná. Tony Iommi klasicky riffuje, pak si „střihne“ sólo a všichni muzikanti jako by podmanili jen a jen jemu. Age of Reason má v některých svých částech i vítanou rytmickou změnu, která do trochu zašlejších vod tvorby Black Sabbath zanese malou dávku elegantní progrese. Pěkné.
„Třináctka“ se nese v duchu opravdu výtečných hitových skladbiček. Live Forever je jednou z těch kratších, ovšem energičtějších písní, jenž opět velebí Iommiho a předávají mu prakticky veškerý prostor. Geezer Butler a jeho basové figury občas také vystčí růžky s výraznějším breakem, což vítám s otevřenou náručí.
Damaged Soul má pěkný bluesový nádech a výtečně vystavěné kytarové party, kterým všudypřítomně sekunduje Butler s jeho baskytarou. V Damaged Soul můžeme slyšet i foukací harmoniku, která nám opět dá zavzpomínat na doby jejich debutu. Iommi zde skutečně exceluje. Rozhodně jedna z těch silnějších věcí na albu!
Desku uzavírá potemnělá Dear Father, jenž je bezpochyby třešničkou na dortu pro všechny příznivce atmosférických skladeb, hezky po „sabbatovsku“. Řadí se k těm delším kompozicím na albu a já bych ji směle přirovnala k charismatem naplněné God Is Dead?, kterou jsem si po vícerém poslechu také velmi oblíbila. Dear Father je zajímavá také po textové stránce a mám pocit, že každému posluchači má co nabídnout. Melancholický refrén je přesně podle mého gusta.
Jak kariéra Black Sabbath začala, tak zřejmě i skončila. Napovídal by tomu závěr poslední skladby Dear Father v podobě všem dobře známého zvuku bouřky a deště. Přestože kapela skrze média dala tušit, že se schyluje i k dalšímu albu, já osobně už tomu moc nevěřím. A myslím si, že 13 by bylo to nejvhodnější a nejdůstojnější završení tvorby této neobyčejné skupiny, která definovala a pomohla definovat kvantum nejrozmanitějších hudebních stylů.
» ostatní recenze alba Black Sabbath - 13
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath