Profil uživatele luk63
Recenze:
Elefante, John / On My Way to the Sun
| 2019-08-23 | Znáte Kansas? Asi všichni, že. A jejich alba "Vinyl Confessions" a "Drastic Measures"? Ta už asi zná méně fanoušků progrocku. A cože mají společného s Johnem Elefantem a jeho deskou "On My Way to the Sun"?
V roce 1981 John na tři roky nahradil v Kansas zpěváka Steva Walshe - a to rovnocenně, řekl bych. Později zúročil své zkušenosti z turné a studia a v 90. letech natočil tři víceméně poprocková sólová alba, a to vůbec ne špatná. Ale to dosud nejlepší přišlo až po čtrnáctileté odmlce, když se rozhodl navázat na své Kansas období recenzovaným počinem.
John Elefante je majitel výrazného hudebního talentu, příjemného hlasu a je opravdu výborným skladatelem. Kromě toho zde obsluhuje kytary a klávesy. Jednotlivé skladby neumím v tomto případě samostatně popsat a ohodnotit, ani to nepovažuju za potřebné. Album vnímám od začátku jako velice jednolitý celek. Skladby mají rockový potenciál a drajw, výraznou melodičnost, jsou poměrně složitě strukturované a nemají tzv. hluché pasáže (někdy jim říkáme vycpávky). A ještě jeden odkaz na milované Kansas - housle Davida Ragsdalea.
Já s čistým svědomím tvrdím, že se touto deskou z roku 2013 Johnu Elefantovi povedlo navázat na svou zkušenost z Kansas (asi i překonat - tuhle desku řadím vedle nejlepších alb Kansas), a že se vypjal k vytvoření mimořádného progrockového počinu, který zaslouží naší plnou pozornost, a který John asi jen tak snadno v budoucnu nepřekoná. Pokud se někdy ještě odhodlá k natočení dalších alb, budu moc rád, když bude pokračovat ve směru, který vytýčil svou Cestou ke slunci.
» ostatní recenze alba Elefante, John - On My Way to the Sun
» popis a diskografie skupiny Elefante, John
Petra / Jekyll & Hyde
V roce 2003 Petra hudebně dozrála do své nejtvrdší polohy. Dosvědčila to vydáním výnikajícího alba Jekyll & Hyde. Stopáž desky je sice jen něco málo přes půl hodinky, ale toto mínus je bohatě vyváženo hardrockovou hutností materiálu. Skladby mají přímý tah na bránu a jsou všechny kolem tří minut délky. Skvělá je práce kytaristy a skladatele Boba Hartmana, a John Schlitt u mikrofonu je naprosto jedinečný, nádherný a nepřekonatelný. Jekyll & Hyde je jasně lepší, než desky, které v té době vydali mnohem slavnější žánrově spřízněné kapely, např. Deep Purple (Bananas) nebo Rush (Vapor Trails, Feedback). Vůbec se nedivím, že po tomto vrcholném počinu Petra natočila už jen rozlučkový živák Farewell a pak to zabalila. Tahle deska je totiž nepřekonatelná! A i když po čase prožila Petra vzkříšení, tak už v mnohem mírnější poloze a bez geniálního Johna Schlitta.
» ostatní recenze alba Petra - Jekyll & Hyde
» popis a diskografie skupiny Petra
Jablkoň / Sentimentální Němec
| 2019-02-08 | Název Sentimentální Němec docela věrně vystihuje náladu tohoto alba. Tytam jsou živé muzikantské projevy z let 90. a i přes bohaté nástrojové obsazení je zde Jablkoň umírněný, decentní a... sentimentální. Pokud se do tohoto způsobu písní fanoušek Jablkoně vposlouchá, najde v nich zalíbení a potěšení. Pokud bude při tomto CD tesknit po starších nahrávkách a srovnávat, moc radosti asi neužije. A ten, komu tato poloha kapely zcela vyhovuje, bude určitě nadšen a na Sentimentálního Němce nedá dopustit.
Deska obsahuje jedenáct původních novinek, jednu vlastní předělávku (Buď zase chvíli mladá) a úpravu Polajko (Leoš Janáček - Moravská lidová poezie v písních). Všechny písně jsou opravdu decentní, nástroje i hlasy (a že je jich na desce ne málo - viz sestava) se drží spíš zpátky, než aby se snažily strhávat pozornost na sebe. Jenom Rikičuču a Měl jsem stín jsou mírně odvázané a odkazují na doby minulé.
Cédéčko nemám moc dlouho, a tak jsem stále ve fázi sžívání. Pro určité situace, například večerní osamocené rozjímání se zapálenou svíčkou, je opravdu mimořádně vhodné. A tak, ačkoliv jsem byl zpočátku trochu zaskočený, musím uznat kvality Jablkoně i na tomto albu z roku 2013. Postupně v něm nacházím zalíbení, což dokládá, že nejde o nahrávku na jeden či dva poslechy, ale že přicházení jí na chuť je dlouhodobější proces. To u dobrých desek bývá.
» ostatní recenze alba Jablkoň - Sentimentální Němec
» popis a diskografie skupiny Jablkoň
Dogs Of Peace / Heel
Dogs of Peace se v polovině 90. let dali dohromady k natočení alba s názvem ´{speak}´, které vyšlo v roce 1996. Deska je to vpravdě povedená, ale dlouho se zdálo, že také od tohoto příležitostného rockového sdružení navždy jediná.
Naštěstí se čtyři hudebníci z původní pětice sešli v roce 2012 opět ve studiu a začali s občasným natáčením, které trvalo bezmála tři roky. Výsledkem je tato výborná deska, která stylově i zvukově navazuje na {speak}. Rockovou dravost (ale nikoliv přemrštěnou agresivitu) střídají chvíle pohody, písně jsou skladatelsky i hráčky nápaditě propracované. Výrazné melodie dominují i když se struktury progresivně komplikují, aranže příjemně překvapují. Písně jsou rozmanité, čímž album předurčují k tomu, že si hravě udrží naši pozornost oz začátku do konce. Slabá místa absentují.
Nejsilnějšími jsou skladby: tvrdší ´Dark Without´ s výborným riffem, zasněně posmutnělá ´If It Weren't for You´ načichlá šansonem, pohodově šlapající ´All This for a Piece of Fruit´ a niterně vyznávající ´He's a Light of the World´.
´Heel´ nejen na svého o dvacet let staršího brášku důstojně navazuje, ´Heel´ jej v řadě aspektů o něco převyšuje a proto i mé hodnocení je o hvězdičku štědřejší, tedy maximální možné v tomto systému (subjektivně 4,5).
» ostatní recenze alba Dogs Of Peace - Heel
» popis a diskografie skupiny Dogs Of Peace
Keaggy, Phil / Roundabout
Phil Keaggy je všeobecně vnímán jako kytarový virtuóz a já se kloním k tomu, že je hudební génius. Během přebohaté kariéry natočil desky, které zaujmou posluchač krásnými melodickými písněmi ala Paul McCartney. Vydal ale také ryze instrumentální alba a toto je jedno z nich.
Vzniklo tak, že si jeho autor prošel hodiny a hodiny materiálu, které zaznamenával na akustické i elektrické kytary před svými koncerty během zvukových zkoušek na pás nebo do PC. Ty nejzdařilejší chvíle pak shrnul do alba Rounabout. Materiál nemusí být pro každého snadno stravitelný, ale kytaroví fajnšmekři si přijdou na své. Krátké kytarové zvukomalby se vynořují bez začátků a odeznívají bez konců, aby vyprávěly o Philově náladách vtisknutých do malebných kytarových zpovědí.
» ostatní recenze alba Keaggy, Phil - Roundabout
» popis a diskografie skupiny Keaggy, Phil
Prokop, Michal / Až si pro mě přijdou…
| 2018-09-03 | Zbytečný výběr ze tří osmdesátkových desek Michala Prokopa a jeho skupiny Framus (5). Toto CD jsem si pořídil jako z nouzi cnost v době, kdy jsem nemohl nikde sehnat albu ´Kolej Yesterday´ (1984) na cédé a zrovna jsem neměl funkční gramofon. Z tohoto pohledu jsem byl rád za alespoň šest písní z této desky, která vyšla když měl Vladimír Mišík zákaz a významná část muzikantů z jeho Etc... pomohla natočit toto Prokopovo asi nejznámějí LP.
Na můj vkus výběr obsahovuje z desky ´Kolej Yesterday´ příliš málo materiálu a z následujících dvou úpadkových alb zase zbytečně mnoho - alba ´Nic ve zlým, nic v dobrým´ (1987) a ´Snad nám naše děti...´ (1989) jsou zastoupena čtyřmi, resp. třemi songy. Ze starších desek ani ťuk zřejmě proto, že autor i vydavatel vnímali alba bílé, černé a červené jako trilogii a tento výběr skládali jako reprezentativní ochutnávku z ní.
Za mě (jak jsem uvedl výše) zbytečnost, kterou si mohly Panton v roce 1990 i Bonton o deset let později odpustit. Do mého nízkého hodnocení se promítá především můj pohled na zbytečnost tohoto výběru, než na kvalitu materiálu. Tu jsem zde ohodnotil hvezdičkami samostatně za každé album jako celek, protože jako nedělitelné celky ty desky vnímám.
» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Až si pro mě přijdou…
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal
![David Crowder*Band - Give Us Rest Or (A Requiem Mass in C [The Happiest of All Keys]) cover](graphx/covers/1009647.jpg)
David Crowder*Band / Give Us Rest Or (A Requiem Mass in C [The Happiest of All Keys])
Tak tohle je potřeba slyšet, protože slovy těžko popsatelné. Labutí píseň kapely David Crowder*Band je zároveň jejich těžko někdy v budoucnu překonatelným vrcholem. Zpěvák a jeho skupina k němu směřovali se svým originálním pojetím rockové religiózní hudby po krůčcích už od natočení první desky v roce 2002. A i když předchozí alba jsou dost dobrá, Give Us Rest Or je skutečný vrchol této velmi moderní a hudebně nápadité americké partičky se vším všudy.
Na ploše dvou disků a 34 tracků, které zcela přirozeně tvoří jednolitý hudební celek, dostávají významný prostor tradiční chvály, které zná každý, kdo občas zajde na bohoslužbu v některé z křesťanských církví. Jsou přioděné do alternativního elektronického hávu, ale tato dost neobvyklá kombinace mi zní naprosto přirozeně a velmi příjemně, přestože nejsem ani znalec ani fanoušek současných elektronických trendů. To ještě není všechno - do toho si zkuste představit občerstvující vliv amerického country a nástrojovou, stylovou i náladovou pestrost (tu potvrzují použité akustické nástroje: banjo, housle, cello, mandolína, klarinet etc.)
Nádherných momentů je na albu, ze kterého prýští čirá radost, celá řada: od křehkých akustických písniček přes elektronické propojovací prvky až k mohutným a majestátním rockovým skladbám. Já za opravdový vrchol považuji Sequence 1 a Sequence 2. Deska i přes poměrně rozsáhlý časový formát nenudí - bez přestání nabízí poslechově zajímavé a pestré chvíle. Poslouchám ji stále radši
» ostatní recenze alba David Crowder*Band - Give Us Rest Or (A Requiem Mass in C [The Happiest of All Keys])
» popis a diskografie skupiny David Crowder*Band
Petra / Double Take
Deska, která ve své době (vyšla roku 2000) budila přinejmenším rozpaky fanoušků kapely Petra, i když kritika ji přijala s nadšením a album obdrželo o rok později cenu Grammy.
Jde totiž, až na dvě novinky, o kolekci starších písní, které byly tzv. překopány. Odstraněn byl rockový říz, tempo občas mírně opadlo a aranžmá přizdobily smyčce - něco na způsob unplugge alba bylo na světě. Zlí jazykové dodnes tvrdí, že proto, aby se kapela co nejdříve vyvázala ze smlouvy s vydavatelstvím.
Na CD nechybí nejlepší písně z minulosti, mezi něž já osobně počítám především ´The Coloring Song´ (z alba Never Say Die 1981), ´Beat the System´(ze stejnojmenné LP 1985) nebo ´Creed´ a ´Beyond Belief´(z alba Beyond Belief 1990).
Ačkoliv i já byl po zakoupení CD v roce jeho vydání zklamán, že mé oblíbené Petře dochází dech a invence, a proto vydala trochu nadbytečnou věc, s odstupem sedmnácti let musím přiznat, že jsem si Double Talk oblíbil. Hodnotím ho jako dobré a kvalitní - za 3,5. Pro potřeby zdejšího hvězdičkování půlku přidávám.
» ostatní recenze alba Petra - Double Take
» popis a diskografie skupiny Petra
Keaggy, Phil / Inseparable
Dílo Phila Keaggyho, významného křesťanského kytaristy a zpěváka, jsem v profilu rozdělil podle několika základních obecných rovin. Tato deska z roku 2000 je charakterizována především tím, že si na ní (krom dvou partů bicích) nahrál všechno její autor zcela sám. Stylově se jedná o soft rock. Obojím se toto CD vymyká z Philovy tvorby, protože když hraje rock, tak s různými spoluhráči a většinou všichni přitlačí na pilu, a zcela sólo nahrává pouze svá akustická alba.
Inseparable je kolekce podmanivých písní, které možná nezaujmou mnohé posluchače hned napoprvé. Zato s každým dalším přehráním nabízejí těm, kteří to s nimi na začátku nevzdají, řadu nápaditých a překvapivých momentů.
Naprostá většina písní je z vlastní dílny, pouze dvě jsou převzaté: ´Motor of Love´ je z McCartneyho alba Flowers in the Dirt a ´Blesssed Are´ napsal Ted Sandquist. Ta první je dokladem Philova celoživotního zaujetí tvorbou sira Paula. Oba covery však zaostávají za songy, které nesou podpis Philův.
Jak z předešlé věty plyne, zaujaly mne více vlastní Keaggovy písně. Většina se vyznačuje příjemnými tklivými melodiemi, plynou v pomalejších (ne jednotvárných) tempech a vykazují řadu sotisfikovaných skladatelských, instrumentálních i aranžerských maličkostí, které vyniknou při pozorném poslechu.
Nejvíce zaujímavé jsou: výrazná titulní skladba - zde patří k těm rockovějším; moc se mi líbí také křehké ´Carry Me Back´ a ´Contemplate the Moon´ (i když jaksi přirozeně křehce působí celé cédé a jistě to byl záměr); tvrdší kytara zazní v ´The Seeing Eye´ a ´Whose Heavy Heart´ (obě s bicími Steve Crossmana).
Tolik neúplný výčet písní, ale k tomu, aby si vnímavý čtenář udělal svůj úsudek, považuji výše napsané za dostačující. Těm, kdo se odhodlají si desku pustit, přeju příjemný a klidný poslech. Ohvězdičkuji čtyřmi i proto, že znám ještě zajímavější alba Phila Keaggyho.
» ostatní recenze alba Keaggy, Phil - Inseparable
» popis a diskografie skupiny Keaggy, Phil
Petra / Revival
Revival je album coververzí. Naprostá většina písní se opravdu povedla. Bob Hartman a spol. si je přearanžovali ke svému obrazu a tím jim Petra vtiskla svůj osobitý rockový punc. Mě se víc líbí ty živější věci, což je většina z cédéčka:´Send Revival, ´Start With Me´, ´The Prodigal's Song´, ´The Noise We Make´, ´Oasis´, ´Jesus Freind of Sinners´, ´Meet With Me´, ´We Want to See Jesus Lifted High´. Jako celek je deska příjemně vyvážená. Sice na ní nejsou tak výrazné skladby, jako třeba na špičkovém albu Beyond Belief (1990), ale kapela zde udělala další vývojový posun od poprocku (amerického AOR) směrem k modernímu kytarovému soundu a pohodová svěžest z ní vyzařuje i po patnácti letech.
» ostatní recenze alba Petra - Revival
» popis a diskografie skupiny Petra
Caravan / The Show Of Our Lives: Caravan At The BBC 1968-1975
Caravan jsou mí velcí oblíbenci, mám je rád od jejich vzniku až po album Blind Dog at. St. Dunstans z roku 1976. Ze jmenované desky sice na tomto dvojdisku živých nahrávek pro BBC není žádná píseň, ale všechna předchozí alba jsou zde zastoupena. Jednou skladbou album Waterloo Lily, všechna ostatní mají po třech zástupcích (pokud singlovku "Hello, Hello" bereme jako píseň z dvojky). Jako příjemné zpestření vnímám skladbu Kevina Ayerse "Feelin' Reelin' Sqealin'" od spřátelených Soft Machine. Pokryto a zdokumentováno je tedy nejdůležitější období Caravan 1968 až 1975 a až na dvě nejstarší nahrávky, které trpí mizerným zvukem, jde o velice hodnotné svědectví o tom, jak mistrovská byla skupina živá na podiích ve všech tehdejších personálních mutacích!
» ostatní recenze alba Caravan - The Show Of Our Lives: Caravan At The BBC 1968-1975
» popis a diskografie skupiny Caravan
Petra / Beyond Belief
Asi nejznámější album amerických křesťanských rockerů. Titulní píseň "Beyond Belief" z roku 1990 byla hodně oblíbená a je dodnes možné ji zaslechnout v některých radiích. Je opravdu melodická a výrazná, nikoliv podbízivá!
Deska je charakterická výborným a hodně tvrdým pop rockem a skvělým originálním zpěvem Johna Schlitta (nechybí ani podmanivé doprovodné vokály), což kapela nabízí hned úvodní písní "Armed and Dangerous". Na rockové síle nic neubírá ani o krapet melodičtější "I Am on the Rock". "Creed" je úchvatné vyznání víry a hudebně krásně vygradovaná věc, ve které zpěvák obzvláště exceluje.
Čtveřice možná méně zapamatovatelných, ale opravdu poctivých rockových kousků "Underground", "Seen and Not Heard", "Last Daze" a "What's in a Name" potvrzuje vysokou úroveň a vyváženost celého alba, na kterém nechybí ani dvě překrásné pomalé písně "Love" a "Prayer".
CD nemá slabší místo a osobně jej mám z děl skupiny Petra nejradši. Myslím, že právem a nemohu je ocenit hůře, než pěti hvězdičkami.
» ostatní recenze alba Petra - Beyond Belief
» popis a diskografie skupiny Petra
Frisell, Bill / The High Sign/One Week: Music for the Films of Buster Keaton
Toto cd obsahuje doprovod fusion tria ke dvěma ze tří klasických němých filmů Bustera Keatona (doprovod ke třetímu je na samostatném albu, které vyšlo také v roce 1995). Bill Frisell s basákem Kermitem Driscollem a bubeníkem Joey Baronem tuto hudbu prezentovali na živo při jejich promítání v Brooklynu v květnu 1993.
Nejde o dílo novátorské, což asi ani nebylo jeho původním smyslem. Deska obsahuje skladbičky, řekl bych momentky, s velice uvolněnou atmosférou. Pouze dvě věci, pro každý film jedna (Chase - Cop a Fight), jsou delší pěti minut a můžeme je považovat za nosné momenty alba. Přestože na této desce se Frisell nepouští do svých obvyklých zvukových experimentů, různých nástrojových a stylových fúzí, a že pouze tříčlenné obsazení nedovoluje žádné kdovíjaké aranžérské zajímavosti, jde o muziku hodně bohatou na různé odstíny poklidu. Líbí se mi střídání basových nástrojů: el. baskytary a akustického kontrabasu obsluhovaného smyčcem - ten mě obzvláště baví a v souznění s elektrickými tóny kytary je překrásný. Bicí zde ne vždy mají za úkol držet celek rytmicky odspodu, ale často si jen tak na okraji hrají se svými motivy - nikdy na úkor celku!
Ještě podotýkám, že jsem ke své škodě tuto hudbu nikdy neslyšel ve spojení s filmy, ke kterým vznikla. Silné čtyři hvězdičky dávám jen proto, že se mi některé desky Billa Frisella líbí ještě o trochu víc.
» ostatní recenze alba Frisell, Bill - The High Sign/One Week: Music for the Films of Buster Keaton
» popis a diskografie skupiny Frisell, Bill
Frisell, Bill / Lookout for Hope
Frisellova fúze jazzu, rocku, country a experimentální hudby je podle mého na tomto albu, časově patřícího k deskám z jeho ranného období, dovedena k dokonalosti. Jeho elektrická kytara navazuje na pojetí Jimi Hendrixe, avšak inspirace je přetavena do zcela originální vlastní podoby a není tak výbušná. Naopak, navozuje atmosféru klidu a pohody. Na této desce Frisellovo kytarové kouzlení umocňuje fantastické violoncello Hanka Robertse, jehož rovnocenné začlenění do kytarou spřádaných motivů je geniální.
První vrchol desky přichází hned z kraje v titulní "Lookout For Hope". Z poklidné hudební krajiny vyrůstají strmá skaliska rozeklatých sól aby kontrastovala s následujícími kouzelnými melodiemi na úpatí oblých pahorků ´countryové´ "Little Brother Bobby". Pak nás z poklidného snění vytrhne poněkud nervní "Hand Dog", kde první housle tentokrát hraje ze řetězu utržené cello podporované mistrovým banjem. "Remedios The Beauty" se opět trochu ztiší a nabídne lehce neklidné téma postupně se ztrácející v časoprostoru... Podruhé zaslechneme vliv country v posmutnělé melodii "Lonesome". "Melody For Jack" uvede lehká předváděčka bubeníka Joey Barona, k jehož soupravě se přidají unisono cello s kytarou a basou. Později se jejich linky rozejdou, aby přesto dál hovořily spolu i k posluchači každý svou řečí. Jediná neautorská skladba je živější "Hackenback" Theloniouse Monka. Patří k jazzově tradičněji pojatým věcem na albu. Při poslechu "Little Bigger" se opět vnoříme do experimentálnější a neklidnější polohy Frisellovi hudby, což platí i o více dramatické "The Animal Race". Krásný závěr obstarává melodická "Alien Prints", v níž Frisell místy pořádně ´hrábne do strun´ své elektrické kytary.
Objevné album Lookout for Hope je hodně pestré a barevné. Patří ke stěžejním dílům mimořádně talentovaného a netradičního kytaristy, neustálého hledače nového zvuku svého elektrického nástroje a významného experimentátora Billa Frisella.
» ostatní recenze alba Frisell, Bill - Lookout for Hope
» popis a diskografie skupiny Frisell, Bill
Velvet Opera / Ride a Hustler's Dream
| 2015-02-14 | Dvojka Sametové opery je poznamenaná změnou sestavy (viz profil) a jedničce se nemůže rovnat. Přesto to není špatné album. Je především rockové a největší vliv je psychedelický. Najde se i špetka blues, trochu popu a další ingredience.
Tak např. hned v kratičké titulní "Ride a Hustler's Dream" jako by se odvolávali na Dylana. Na všudypřítomné řízné kytaře je postavená mnohem rockovější a asi nejtvrdší píseň na desce "Statesboro Blues". Do příjemného psychedelického oparu je zahalena tklivá a melodická "Money By", která si vzala něco z Byrds. Folkově laděná "Black Jack Davy" s foukací harmonikou moc nezaujme, ale následující "Raise the Light" patří k těm tvrdším psychedelickým kouskům, které drží akcie tohoto LP na poměrně slušné úrovni. No a nebyl by to konec 60. let, aby nechyběl instrumentální 'indický' kousek s názvem "Raga".
"Anna Dance Square" mi se svýma housličkama i jinak připadá jako venkovský taneční popěvek. V opět lehce psychedelické "Depression" jsou moc pěkné některé momenty. Jednoduchá rocková "Don't You Realize" se v polovině prezentuje zajímavým kytarovým sólem. Smutná a pomalá "Warm Day in July" má příjemnou atmosféru, nezkreslené kytary a flétna ji nadnášejí. Cover od Beatles na závěr, "Eleanor Rigby", je zde v neurážející instrumentální verzi.
Nemůžu se rozhodnout, jak naložit s hvězdičkama, tentokrát jsou mi spíš na obtíž. Asi bych dal 3,5 - jen nevím jak zaokrouhlit. Do frasa, asi dolů...
» ostatní recenze alba Velvet Opera - Ride a Hustler's Dream
» popis a diskografie skupiny Velvet Opera
John Dummer Band / John Dummer Band
V roce 1970 nám poslal bratranec (čerstvý uprchlík z ČSSR) z prosperitě a svobodě zaslíbené části Německa několik singlů. Mezi nimi i zcela neznámou kapelu The John Dummer Blues Band s písněmi "Try Me One More Time" a "Riding At Midnight". Obě strany SP nabízely něco zcela jiného, než co jsme se starším bráchou v té době běžně poslouchali (LZ, DP, UH, BS, RL, JT, PF ...). No a když jsem po letech objevil dvojcédé firmy BGO obsahující i album s těmito písněmi, z nostalgie jsem je koupil. A docela rád ho poslouchám.
Pro své druhé LP kapela zkrátila název vypuštěním slova blues (i když na zmíněném singlu ještě bylo). Při poslechu je zcela zřejmé, proč. Příklon ke country je zjevný, nejvíce právě v Kellyho singlovce s hitovými ambicemi "Try Me One More Time" s roztomilýma housličkama. Ale poctivý bluesrock, kterým se kapela prezentovala na své prvotině, je ke slyšení i zde, i když v některých písních trochu zředěný zmíněným country. Nejčistší v tomto směru je převzatá "Reconsider Baby" (Fulson). Hodně se mi líbí i B strana výše zmíněného singlu "Riding At Midnight", převzatá od Chestera Burnetta alias Howlin' Wolfa. V ostatních písních jakoby se trochu smývaly hranice mezi blues a country, ale fakt mi to nijak nevadí.
Je to i tak (nebo právě proto?) velice pohodová deska, které subjektivních tři a půl sluší. Fanoušci bílého bluesrocku by ji asi neměli zcela přehlížet.
» ostatní recenze alba John Dummer Band - John Dummer Band
» popis a diskografie skupiny John Dummer Band
Ponty, Jean-Luc / Jazz Long Playing
V roce 1964, tedy v době vydání této desky, byl Jean-Luc Ponty dvaadvacetiletý mladík. Ovšem jazz měl pořádně v malíku, čehož je Jazz Long Playing dokladem. Navíc ho hraje na v tomto žánru poměrně netradiční nástroj - housle.
Obklopen akustickým kombem, které dává vyniknout jeho virtuozitě, nabízí nám posluchačům skladby klasiků moderního džezu saxofonisty Charlie Parkera "Au Privave", trumpetisty Dizzy Gillespieho "A Night in Tunisia", pianisty Duka Ellingtona "Sattin Doll" či belgického rodáka, kytaristy Django Reinhardta "Manoir de Mes Rêves". Vedle nich slyšíme skladby Pontyho evropských současníků, např. dalšího pianisty Jefa Gilsona (narozen v Tunisu) "Modo Azul" a "Sniffin' the Blues" a dokonce vlastní "YTNOP Blues".
Deska je plná sic komorního, ale velice živoucího a občerstvujícího jazzu, zatím hodně vzdáleného budoucímu Pontyho fúzování s rockem (u Franka Zappy, v Mahavishnu Orchestra i během dlouhé sólové kariéry). Doklad toho, v jakých hudebních studnicích Jean-Luc napájel svůj úžasný talent, který po několika dalších letech ještě rozvinul spoluprací s některými nestory jazzrocku.
» ostatní recenze alba Ponty, Jean-Luc - Jazz Long Playing
» popis a diskografie skupiny Ponty, Jean-Luc
Fagen, Donald / Kamakiriad
Nevím, ale nejspíš této desce vděčíme za znovuobnovení dvojice Donald Fagen & Walter Becker, tedy nikoho jiného, než dvojhvězdy Steely Dan! Po rozpadu této významné americké kapely na začátku 80. let se oba kamarádi dohodli na další spolupráci po řadě let. Šlo o natáčení této Fagenovo desky, která vyšla 1993 a ještě v tomtéž roce spatřilo světlo světa živé album Steely Dan: Alive in America, které potvrdilo vzkříšení kdysi tak výborné skupiny.
Kamakiriad je koncepční album, které však výrazně trpí nedostatkem nápaditosti. Fagen hudebně čerpá, stejně jako jeho domovská kapela, z rocku, jazzu, funky a popu a muzikantsky jsou písně jistě výborně zvládnuté (ve studiu se na nich podílela řada muzikantů). Ale ouha - jedna druhé se podobají natolik, že se v albu ztrácím marně vyhlížeje nějaký záchytný bod, tedy výraznou věc nějak stylově nebo rytmicky obohacující celek. Naopak, vše se mi slévá v jeden nudný produkt, při jehož poslechu mívám pocit cucání bonbónu z umělé hmoty. Možná proto,že mě to při poslechu Kamakiriad vždy nutí ke srovnávání se staršími alby Steely Dan.
Tři hvězdíky musí bohatě stačit.
» ostatní recenze alba Fagen, Donald - Kamakiriad
» popis a diskografie skupiny Fagen, Donald
John Dummer Band / The John Dummer Blues Band - Cabal
Kdo má rád bílé britské elektrické blues či bluesrock z konce 60. let, ten si při poslechu této prvotiny bubeníka Johna Dummera a jeho kapely přijde na své. Vlastní kompozice se zde střídají s písněmi klasiků a snad nejtypičtější je výborná foukací harmonika Johna O´Learyho. Ovšem obě kytary (Dave Kelly - bottleneck guitar a T.S. McPhee - guitar) jsou také excelentní.
Kellyho písně "Need Love" a "Low Down Santa Fé" jsou svižné dvanáctky, jeho třetí příspěvek "No Chance With You" je táhlejší věc krásně odzpívaná Jo Ann Kelly. Pomalé je i Thompsonovo "Welfare Blues". "When You Got A Good Friend" (McPhee/Kelly) - ve středním tempu si vychutnávám krásnou hru Davea Kellyho. Asi tolik k vlastní tvorbě na této desce, která je prokládána převzatými písněmi. Ty jsou zahrány velice precizně a dávají zavzpomínat na mistry černého blues Wilie Dixona ("Young Fashioned Ways"), Mudy Waterse ("Sittings And Thinking"), Johna Lee Hookra ("Blue Guitar") a další.
Škoda, že tahle parta zůstala dodnes nedoceněna a ve stínu svých slavnějších, o pár let dříve se prosadivších, současníků Rolling Stones, Bluesbreakers, Fleetwood Mac, Chicken Shack a Ten Years After.
» ostatní recenze alba John Dummer Band - The John Dummer Blues Band - Cabal
» popis a diskografie skupiny John Dummer Band
Weather Report / Night Passage
Po hodně experimentálních a alternativních začátcích v rámci žánru fusion music a po řadě personálních změn na rytmických postech sklouzla hudba tohoto významného tělesa s LP Black Market do více středněproudé polohy, i když svou kvalitou nadále převyšovala snad všechny kapely podobného zaměření. Nasměrování k širšímu publiku se projevilo i na zařazení některých skladeb do vysílacích frekvencí rádií. Asi nejznámější z nich je Birdland z alba Heavy Weather (1977), které vyšlo i v supraphonské licenci u nás.
Noční pasáž pokračuje v nastoleném trendu, což já vidím spíše na škodu věci. Navíc trochu trpí nedostatkem čímkoliv výjimečných skladeb, což toto dílo přibližuje, i přes vynikající individuální výkony, více k průměru. Naprosto nudné a zbytečné jsou pro mě "Dream Clock", "Forlorn" a nemusím ani "Three Views of a Secre". Za tím si stojím i po mnoha letech a mnoha posleších.
Ale je tu i druhá strana mince, a tou je zbytek alba, který s přibývajícím věkem a počtem přehrání dozrává. A tak v příjemném kontrastu k výše uvedeným zbytečnostem tu máme titulní "Night Passage", svižné "Port of Entry" (tady se Pastorius fakt vyřádil) a "Rockin' in Rhythm", místy trochu free "Fast City" a závěrečnou desetiminutovou, pomalu nabírající na obrátkách, kompozici "Madagaskar". Ty situaci určitě zachraňují, i když o nějakém novátorství nemůže být řeč. I tak můj celkový dojem upravují na 3,5. Vzhledem k lepším včerejškům Zawinulova comba jsem nejdřích chtěl zaokrouhlit dolů, ale pak jsem si to rozmyslel.
» ostatní recenze alba Weather Report - Night Passage
» popis a diskografie skupiny Weather Report