Profil uživatele luk63


Recenze:

Sweet - Desolation Boulevard (US version) cover

Sweet / Desolation Boulevard (US version)

luk63 | 4 stars | 2023-11-22 | #

Od kamaráda, který na konci devatesátek přifrčel z Ameriky s plným kufrem výprodejových a bazarových cédéček, jsem radostně koupil kdysi v mládí milované album. Až doma jsem zjistil, že je to US vydání, tedy z mého pohledu taková podivná a zbytečná kompilace. Z evropského Desolation Boulevard jsou tu pouze tři písně: The Six Teens, Fox on the Run v komerční singlové aranži (na prvním evropském vydání LP i na evropském CD je původní syrová hardrocková verze) a Solid Gold Brass. Pak je zde glamová hymna Ballroom Blitz, singlovka z roku 1973. I Wanna Be Commited je zkrácená bé strana singlu (tuším, že na á bylo The Six Teens). Zbytek tvoří pět skladeb z alba Sweet Fanny Adams (také 1974).

» ostatní recenze alba Sweet - Desolation Boulevard (US version)
» popis a diskografie skupiny Sweet


Cray, Robert - Robert Cray Band - Don't Be Afraid Of The Dark cover

Cray, Robert / Robert Cray Band - Don't Be Afraid Of The Dark

luk63 | 4 stars | 2023-08-19 | #

Někdy na počátku tohoto milénia se vrátil kamarád z USA a přivezl si řadu CD. Mezi nimi byla i dvě od Roberta Cray. Šlo o tituly "Shame+A Sin" ´93 a "Take Your Shoes Off" ´99 a když mi je s objevitelským nadšením půjčil, došlo na mé první setkání s hudbou tohoto moderního umělce starého žánru. Cray na mě od začátku působil příjemně až uhlazeně, a možná to bylo to, proč jsem se spokojil s tím, že jsem si ta dvě půjčená alba nahrál na minidisc a jednou za čas se k nim vrátil.

Před pár týdny jsem však narazil na toto LP na aukru a za pár korun obohatilo mou vzkvétající sbírku vinylů. No a já při třetím poslechu přicházím na to, že tahle hudba není zase až tak uhlazená. Přiměřená dávka bluesové decentnosti totiž Robertovi vůbec nebrání v tom, aby i věci, které někdo zařadí snadno po prvním poslechu odsune do pozadí, nepulsovaly nakažlivou bluesovou horečnatostí vzrušujícím napětím. Jsou tu i písně, které nad ostatní tzv. vynikají (třeba živá "Across the Line" nebo titulka "Don't Be Afraid of the Dark") tím, jak se obrací k žánrové tradici a jak z ní dokážou vytěžit pomocí výborné kytary a dechových partů ještě něco navíc. Ale nejen tyto jsou důvod, proč mIluju  Robertovo úsprornou a přesto vynikající práci s kytarou, ale také jeho nezaměnitelný zpěv.

Chválit mohu postupně každou z těch deseti písní (protože je za co), a i když při prvním poslechu mi některé připadali snad lehce průměrné, jsem vyveden ze svého prvotního omylu a dneska i ty vnímám jako výtečné. Velmi solidní album za 4,5. Mám rád desky, které s každým dalším poslechem přináší nové impulsy a "Don't Be Afraid of the Dark" z roku 1988 je jednou z takových. 

» ostatní recenze alba Cray, Robert - Robert Cray Band - Don't Be Afraid Of The Dark
» popis a diskografie skupiny Cray, Robert


Manfred Mann's Earth Band - Plains Music [Manfred Mann's Plains Music] cover

Manfred Mann's Earth Band / Plains Music [Manfred Mann's Plains Music]

luk63 | 5 stars | 2021-02-12 | #

1. Tohle album má v díle všech kapel Manfreda Manna co jich kdy měl naprosto jedinečné postavení.

2. Tahle deska rozhodně nepatří do diskografie kapely Manfred Mann's Earth Band, kam je na tomto webu chybně zařazená.

3. Jde o vynikající world music, melodickou, citlivě zaranžovanou (zvláště klavír se mi líbí) a přístupnou širokému posluchačstvu.

4. Sedm skladeb z celkových devíti jsou tradiční melodie indiánských kmenů ze severoamerických planin.

5. Manfredovi se do kolekce přimotala i jedna nádherná věc z jižní Afriky, která je rozdělena na dva díly (Sikelele I a Sikelele II). Oba do celku skvěle zapadly.

6. Deska se mi zalíbila hned na první pokus v době, kdy vyšla. Láska k ní mi vydržela až do dnešního večera, kdy si ji po několika letech zase připomínám.

7. Asi znáte tradičnější a nejspíš i lepší umělce v oblasti world music (třeba Peter Gabriel), ale tento pokus se mi jeví jako velmi sympatický a zdařilý. Dám nejvyšší známku.

» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - Plains Music [Manfred Mann's Plains Music]
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band


Sparks - Propaganda cover

Sparks / Propaganda

luk63 | 4 stars | 2021-02-04 | #

Je zajímavé, že jsem se k prvním deskám Sparks dostal popořadě někdy kolem roku 1978. Jako první jsem objevil vším co nabízeli ojedinělé jedničku a A Woofer in Tweeter's Clothing, vydané v evropské reedici spolu jako dvojalbum. O něco později mne jako blesk zasáhlo skvělé Kimono My House a až ve zralé dospělosti jsem si pořídil Propagandu. 4tvrté album US bratří Maelovců (druhé natočené na naší straně Atlantiku) vyšlo v témže roce 1974, jako úspěšné Kimono. I zde Sparks vychází z rovnocenného hudebního vzorce. Propaganda zní stejně chytlavě, zní stejně tvrdě, zní stejně nablýskaně, zní stejně nadšeně, zní stejně osobitě, zní stejně... - prostě je to Kimonovo dvojče a proto se stejně dobře i poslouchá! A i když už není tak překvapivé, je velmi příjemné si jej čas od času pustit, což právě činím.

» ostatní recenze alba Sparks - Propaganda
» popis a diskografie skupiny Sparks


Machine & the Synergetic Nuts - Leap Second Neutral cover

Machine & the Synergetic Nuts / Leap Second Neutral

luk63 | 5 stars | 2021-01-30 | #

Japonský jazzrock 21. století nemám nikterak probádaný, ale tohle album mě kdysi zlákalo ke koupi na CD a dobře jsem udělal. Je to hodně živoucí a řízná kombinace tvrdého riffového rocku a místy divokého (free)jazzu s výraznou a šlapající rytmikou.

Hned otvírák M-B nám servíruje jednoduchý riff, který se rodí z poklidného začátku, spodek žene skladbu k novým obzorům, občas dojde na krátké zklidnění ryze klavírní vsuvkou. Klávesy dominují, ságo mě moc baví. Monako je džezovější a Trout hypnotičtější opakováním krátkého motivu - ale to jen v úvodu, pak se rozvine řada dalších sekvencí. Neutral je klidnější a plná dechových melodií, postupně gradující ve strhující jízdu. Muzikanti předvádějí své parádní dovednosti - líbí se mi kytara. Sturm je postavená na repetici úsečné melodie, Solid Box na hodně agresivním zvuku kláves. Texas poněkud tvrdohlavě šroubuje rychlý krátký motiv okolo něhož se dá vysledovat živý pohyb nástrojů. Závěrečná Normal sází na melodický saxofon, jednodušší rytmus a barvité klávesy.

Snad jsem někoho navnadil, aby si tuhle partu poslechl. Vřele doporučuju. Já si celou desku vychutnávám se zatajeným dechem. Myslím, že album Leap Second Neutral do sebe nasáklo to nejlepší z fussion 70. let a přetavilo do moderní podoby.

» ostatní recenze alba Machine & the Synergetic Nuts - Leap Second Neutral
» popis a diskografie skupiny Machine & the Synergetic Nuts


Status Quo - In Search of the Fourth Chord  cover

Status Quo / In Search of the Fourth Chord

luk63 | 4 stars | 2021-01-19 | #

Jenom krátce. Nedávno jsem si koupil tohle CD, protože bylo za pár šušňů a orientační poslech některých písní na YT napovídal celkem dobrou investici. Poslouchám asi popáté, dnes do sluchátek, a jsem nadšen. I přes to, že Statusáci už dávno nejsou mou extra prioritou (a vlastně ani nikdy nebyli, spíš doplňovali mou sbírku LP). Ale tak dobrou věc jsem od starých pánů fakt nečekal. Výborný zvuk, neomšelé nápady, tradičně jisté provedení, nakažlivá radost, mladické nadšení, nevyčerpa(tel)ná energie - to vše se zdobí tuto kolekci nadšených songů, mezi nimiž marně hledám některý vyloženě slabší. Ano, kapela jistě nepřináší nic, co by nám neservírovala celou svou kariéru, ale při hledání čtvrtého akordu to dotáhla téměř k dokonalosti. Toto album u mě zaujalo čestné místo hned vedle "If You Can't Stand The Heat" z roku 1978 - mého nejoblíběnějšího od mistrů boogie rocku.

» ostatní recenze alba Status Quo - In Search of the Fourth Chord
» popis a diskografie skupiny Status Quo


Schlitt, John - The Christmas Project cover

Schlitt, John / The Christmas Project

luk63 | 4 stars | 2020-12-24 | #

Většina lidí asi už zasedla ke sváteční večeři a těší se na balíčky pod stromečkem. Já na to netrpím, ale náladu Vánoc si přeci jenom dnes připomenu, a to tímto albem.

Chorus Hallelujah je vyvrcholením druhé části Händelova oratoria Messiah z roku 1741. Můj oblíbenec zpěvák John Schlitt se tématu chopil odvážně a k jeho původní velikosti přidal rockovou rozmáchlost. Nazpíval všechny hlasy a tuto kolekci písní otevřel vskutku velkolepě.

Následující písně jsou taková ta vánoční klasika (kterou zpracoval už dříve kde kdo) přetavená elektrickými nástroji a lehce chraplavým hlasem do netradiční podoby. Tu by mohli zarputilí rockeři (nejen) dnes ocenit.

Za sebe si po jedinečném otvíráku pro nostalgickou náladu a lehkou gradaci cením "Little Drummer Boy" a "O Holy Night". Radostí a hravostí se prezentují "God Rest Ye Merry Gentlemen", "Good Christian Men Rejoice" i "What Christmas Needs To Be". Hutným kytarovým riffem je kořením mého Štědrého večera píseň "Do You Hear What I Hear?"

I pomalé písně "That Spirit of Christmas", "We Three Kings" a "What Child Is This?" jsou povedené a pokud kromě dravosti snesete i chvíle zvolnění s větším důrazem na tklivou melodii, tak vám do koncepce tohoto rockového vánočního alba dobře zapadnou.

» ostatní recenze alba Schlitt, John - The Christmas Project
» popis a diskografie skupiny Schlitt, John


Omega - Omega 7 - Idõrabló cover

Omega / Omega 7 - Idõrabló

luk63 | 5 stars | 2020-11-26 | #

Omega na albu Nem Tudom a Neved opustila své dřívější hardrockové zaměření a vydala se na cestu meodičtějších skladeb. Na následující desce Idõrabló dosáhla svého posledního vrcholu před následným pozvolným úpadkem.

Titulní skladba je výborná - rocková, melodická a podmanivá. Jasný vrchol alba. A ´Napot hoztam, csillago´ je její skvělá předehra. ´Ablakok´ je taková zimní vložka, jakoby předzvěst Lény - aspoň v úvodu. ´A névtelen utazó´ výborně navazuje, je tvrdý, melodický, vygradovaný, rock 70 jak má být. ´A könyvelõ álm´ je jednodušší, ale stále přijatelná. ´Nélküled´ se trochu vzhlédla v Pink Floyd, ale mě to nevadí. ´Éjféli koncert´ je plná nostalgie, trochu póza (odpustitelná), ale dobrý konec.

Pokud máte rádi tvrdou rockovou hudbu, která se naprosto přirozeně snoubí s křehkými melodiemi, tak na tomto albu najdete co hledáte. A protože tuhle desku poslouchám s velikým zalíbením už 43 let a nikdy mě nezklamala, dám troufale plný počet.

» ostatní recenze alba Omega - Omega 7 - Idõrabló
» popis a diskografie skupiny Omega


Už jsme doma - Uši cover

Už jsme doma / Uši

luk63 | 5 stars | 2020-11-26 | #

Před lety jsem v recenzičce na album Rybí tuk psal něco o menší nápaditosti a jisté jednotvárnosti Uší. Blbost a pitomost, tvrdím dnes a kaju se! Kam jsem tenkrát dal UŠI? Jde totiž další geniální kousek teplických artpunkerů, který drží velmi dlouho prapor české hudební kultury velmi vysoko. Jsem rád, že v posledních letech jsou často k vidění a slyšení na (pro mě nedalekém) Hradu Loket.

Ve strhující a velmi sotisfikované jízdě (hudební i textové), která trvá od prvního do posledního tónu, dokážu jen upozornit na ještě trochu zajímavější skladby, než všechny ostatní: - Kovbojská duní jako hrom (no jasně, že ani tady není jediná) ale pseudolyrické pasáže ji velmi zušlechťují. Naprosto skvělý text, částečně v angličtině. Podobnou strukturu má i Řeka. - Emocionálně více prožívám i Strach a Ticho, snad kvůli textům mě blízkým.

Tuším, že to není hudba pro každého. Přesto říkám: to se musí slyšet!!!

» ostatní recenze alba Už jsme doma - Uši
» popis a diskografie skupiny Už jsme doma


Frisell, Bill - Rambler cover

Frisell, Bill / Rambler

luk63 | 4 stars | 2020-08-05 | #

Jedna z ranných nahrávek Billa Frisella. Album Rambler z roku 1985 se vyznačuje především tím, že na něm mají hodně prostoru dva hráči na dechové nástroje (Kenny Wheeler trubka a Bob Stewart tuba). To není pro tohoto jazzového kytaristu příliš typické, o to ale je to v jeho katalogu zajímavější a výjimečnější deska.

Otvírák alba, skladba "Tone", dokládá má slova z úvodu. Oběma žesťům sekunduje výborná kytara, u níž Bill použil poměrně dost zkreslený zvuk. Celek tak vyznívá trochu agresivněji - skvělá, mistrně prokomponovaná a zvukově bohatá věc. "Music I Heard" se omezí na pochodově jednotvárné tempo. Jde o účelový (a účelný) kontrast - záměrné a sympatické zjednodušení nejen rytmické (Jerome Harris bass a Paul Motian bicí), ale celkově. Titulní "Rambler" je klidné pohrávání si s motivem, jemná melodie má navrch. Kytara už hezky klouže (jak jsme u Frisella zvyklí) a střídá se s trubkou, tuba si pobrukuje. V podobném, jen více free duchu, navazuje "When We Go". Ještě volněji je strukturovaná "Resistor". Kytara opět zdrsněla, dechy i rytmika se stále pohybují v oblasti freejazzu, a osobně si skladbu řadím do škatulky s fusion experimenty.

Závěr desky obstarávají poklidné "Strange Meeting" a "Wizard of Odds". Obě pokračují s jemnými nuancemi v nastoleném trendu a proto možná už nedokážou tolik upoutat mou pozornost. Preferoval bych proto v této fázi alba něco divočejšího. I tak jde o velmi příjemný poslechový zážitek.

» ostatní recenze alba Frisell, Bill - Rambler
» popis a diskografie skupiny Frisell, Bill


Omega - 200 Évvel az utolsó háború után cover

Omega / 200 Évvel az utolsó háború után

luk63 | 5 stars | 2020-05-01 | #

Maďaři nám v tom těma reedicema udělali pěknej magkaljz. I když jsem od útlého dětství poslouchal pseudoživák "Élö Omega" v hliníkovém obalu, dneska hodnotím toto vydání stejných písní (ty dva bonusy pomíjím). A toto hodnocení nemohu jinak, než spojit s krásnými vzpomínkami na nevinné dětství. Šlo totiž o jednu z nejrockovějších nahrávek té doby. Vůbec mi nevadila (a dodnes nevadí) maďarština, možná naopak mi zní velmi lahodně. A také jsem v té době vůbec nerozlišoval Omegu od Deep Purple, Black Sabbath či Uriah Heep. Prostě opravdu tvrdý nářez světového kalibru.

Tahle deska ve mě vyvolává ty nejkrásnější vzpomínky. Hudba je tvrdá (na tehdejší socialistické poměry náramně), melodická a zapamatovatelná a ve mně vyvolává až příliš velkou dávku nostalgie a z tohoto pohledu nemohu a nechci být objektivní! Navíc nahrávka má skvělý zvuk. Mezi klasickými nádhernými rockovými fláky jsou i skvělé balady "Emlék", "Egy nehéz év után" a "Varázslatos, fehér kõ". Kane mi nejdna slza...

CD si pouštím jenom když v mém nitru panuje ta správná vzpomínková nálada, ale to potom opravdu stojí za to. Nemohu dát méně, než plný počet při vědomí, že tato jedinečná nahrávka mě bude čas od času u srdce blažit až do konce...






» ostatní recenze alba Omega - 200 Évvel az utolsó háború után
» popis a diskografie skupiny Omega


Corea, Chick - Three Quartets cover

Corea, Chick / Three Quartets

luk63 | 5 stars | 2020-04-15 | #

Psát recenzi na jazzové album pro mě není nikdy nic snadného, protože nejsem muzikant a umím tak popisovat pouze své pocity z hudby. Ale protože tuhle desku opravdu s radostí poslouchám už skoro 40 let, tak to zkusím.

V roce 1981 mi bylo 18 a od útlého dětství jsem poslouchal Beatles i Rolling Stones. Hardrock i artrock už měly to nejlepší už pár let za sebou a rodící se metal mě vyloženě vadil. Obdivoval jsem Zappu, nakoukl jsem do RIO a od 14 let jsem miloval československý jazzrock, který pro mě byl v té době určitým východiskem z nouze. Také jsem znal pár desek fusion ze zámoří i Anglie, Francie či Německa. Coreu jsem ale znal jenom jako kapelníka výborných Return To Forever a pak ještě v duu s Gary Burtonem. Možná jsem o něm něco četl v Melodii či Gramorevue, to už nevím. Ale vím, že to, co jsem od něj do té doby slyšel, mě vždy hodně bavilo.

Proto jsem si na inzerát objednal za 350,- Kč LP Three Quartets a těšil se na další nadílku elektrifikovaného jazzu. A ejhle, když jsem vložil vinyl na talíř svého Tesla NC 440, byl jsem dost rozčarován. Za tenhle akustický maglajz jsem zaplatil tolik, kolik stál měsíční nájem s energiemi 2+1 v rodném činžáku? No to nerozdýchám. Rozdejchal, ale postupně. A ta tři akustická kvarteta (ve kterých se různým dílem mísí post-bop, freejazz a mainstreamové nálady), si dokonce zamiloval. A tak se tohle LP stalo mou vstupní branou do jazzu, který jsem do té doby znal jen z uctivé vzdálenosti. Díky za to!

Úvodní klavírní motiv prvního kvartetu je opravdu silný a když se přidá Michael Brecker se svým tenorem, spustí se do volných a chvílemi kvílivých improvizací. Spodek šlape skvěle, a já si říkám, co mě na této formě jazzu vlastně už tolik let přitahuje. Ta svoboda, volná forma vyjádření nálad, nevázanost a přece dost přehledná spolupráce čtyř rovnocenných muzikantů a jejich nástrojů. Asi tak nějak to bude. Trojka má také svou vlastní náladu a atmosféru, tempo zpomalilo a muzikanti se neženou vpřed jako o překot. To dává vyniknout jejich nástrojům zase jiným způsobem.

První part dvojky není Duku Ellingtonovi jen věnován, ale že je jím především zřetelně inspirován. Ale proč ne, když to byl starší a významnější kolega v oboru. To se přece dělává. Druhý part dvojky věnoval už značně proslulý Corea další legendě - saxofonistovi Johnu Coltraneovi. A je to opravdu jízda - největší zážitek na závěr alba!

Bonusy na CD celku rozhodně neuškodily, jak se to někdy stává, ale solidně svou úrovní do něho zapadly. Ale jenom je tímto zmíním, naposlouchané mám především původní LP. A to je opravdu skvělé.

» ostatní recenze alba Corea, Chick - Three Quartets
» popis a diskografie skupiny Corea, Chick


Corea, Chick - Now He Sings, Now He Sobs cover

Corea, Chick / Now He Sings, Now He Sobs

luk63 | 5 stars | 2020-04-11 | #

Album "Now He Sings, Now He Sobs" natočil virtuózní klavírista Chick Corea v triu s českým zastoupením v osobě basisty Miroslava Vitouše a s bubeníkem Royem Haynesem v březnu 1968, tedy ještě před tím, než Miles Davis mohutně zavelel ke spojování jazzu s rockem, i před pozdějšími vlastními jazzrockovými výboji s kapelou Return To Forever, ve které jsem tohoto génia poprvé zaregistroval.

Na druhou stranu měl v roce 1968 už dost zkušeností ze svých dřívějších štací na to, aby se na této desce pokusil hudbě vtisknout vlastní tvář. A tak zde slyšíme post-bopové ozvěny, náznaky mainstreamového vlivu i progresívní snahy s vlastním pojetím free výbojů. To vše v pěti Coreovo vlastních kompozicích, ve kterých je vše v neustálém vířivém pohybu. Mistrovo prsty střelhbitě tančí po klávesnici klavíru, rytmika toto jazzové preludování citlivě ale nepřeslechnutelně doplňuje.

Mám rád krátké Haynesovo sólo na bicí soupravu v úvodní nejdelší a dovádivé "Steps - What Was". Stejně živé a elegantní jsou i "Matrix" a titulní "Now He Sings, Now He Sobs". Desetiminutová "Now He Beats the Drum, Now He Stops" s meditativní klavírní předehrou se od své poloviny svou náladou zařadí k ostatním skladbám. Na chvíli v ní dostane prostor Vitoušův kontrabas sám pro sebe a klavír jen zpovzdálí sleduje jeho exhibici. Závěrečná "The Law of Falling and Catching Up" je krátký zvukový experiment vyžívající možnosti akustického klavíru.

Přestože je na CD verzi alba z roku 2002, kterou vlastním, řada bonusů (více i méně se nesou ve stejném duchu jako věci vybrané na původní vinyl), skončím s hodnocením zde. Jde o svěží a nápaditý jazz, a vůbec mě, jako fanouškovi jazzrocku, nevadí jeho ryze akustická poloha. Corea zde plně využil svého daru psát a hrát křišťálově průzračné melodie, srší nápady a na ploše necelých 33 minut nemá vnímavý posluchač nejmenší šanci se začít nudit (což se může někomu stát při pokračování v poslechu bonusů). Deska mě vždycky osvěží.

» ostatní recenze alba Corea, Chick - Now He Sings, Now He Sobs
» popis a diskografie skupiny Corea, Chick


Wishbone Ash - Number the Brave cover

Wishbone Ash / Number the Brave

luk63 | 4 stars | 2020-03-27 | #

Před třiceti lety jsem si někde tuto desku nahrál nebo nechal nahrát na kazetu a z té doby ve mě přetrval dojem výborné (i když podnes nedoceněné) desky. Dnes jsem dostal balíček s osmi CD a mezi nimi i Number the Brave. A musím napsat, že jsem udělal moc dobře, když jsem si toto CD objednal.

Je to kolekce deseti velice svěžích písní. Mám rád kapely, které umí takovým způsobem jako WA používat dvě kytary. Zde navíc hraje na basu a doprovovází zpěváky svými vokály renomovaný mistr oboru John Wetton, který v kapele zakotvil pouze na jedno album. Hlavní slovo u mikrofonu dostal pouze v That's That (je také jejím výhradním autorem) a já si myslím, že to je velká škoda a nevyužití Wettonova potenciálu. Možná i důvod, proč se v kapele pouze mihnul. Ale rozumím, že pro něho byl rodící se projekt superskupiny Asia hodně lákavý.

Album je jako celek živé, rozmanité, postavené především na výborných kytarách, kvalitních vokálech a nechybí mu drajv, který kapelu zdobil v první půli předešlé dekády. U žádné písně nemám pocit, že by byla do počtu. Netroufnu si ani žádnou postavit nad ostatní, tak se mi zdají písně vyvážené. Kapela na albu odvedla velice solidní a poctivou práci. Neumím se rozhodnout ve svém hodnocení. Nakonec plný počet nedám jen proto, že převratnou tuto desku neshledávám. Ale skvělá jízda ve vlastních kolejích to rozhodně je.

» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Number the Brave
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash


Keaggy, Phil - Numen (with Kyle Jones) cover

Keaggy, Phil / Numen (with Kyle Jones)

luk63 | 4 stars | 2020-03-22 | #

Když jsem si objednal toto album, bylo to na blind. Těšil jsem se na melodické písně svého oblíbence a místo toho takový podivný experiment - říkal jsem si při prvním poslechu. Po třetím poslechu jsem docela rezignoval a CD nadlouho založil mezi ostatní do regálu. Dneska jsem se odvážil si ho zase pustit. A kupodivu si ho užívám.

Volume jsem dal dost doprava, a tak se na mě z mých stařičkých Pionýrů valí směs kytarových melodií, tu a tam vyšperkovaných elektrifikací Philova nástroje. Další rozměr skladbám dávají rozmanité perkuse Philova parťáka Kyle Jonese. Některé kousky jsou opravdu krásně klenuté, jiné zase více rytmické držíce se při zemi. Desku beru jako poměrně jednolitý příjemně plynoucí hudební celek. Moc pěkné jsou teskné housle v Sarai (hostující Caitlin Evenson).

Po někdejších rozpacích a dvouletém odložení Numen uzrálo ve velmi příjemný poslechový zážitek. Jsou zde však některé skladby, které mi nebudou v budoucnu dělat problém je přeskočit.

» ostatní recenze alba Keaggy, Phil - Numen (with Kyle Jones)
» popis a diskografie skupiny Keaggy, Phil


Jablkoň - Vykolejená cover

Jablkoň / Vykolejená

luk63 | 5 stars | 2020-02-12 | #

Hned na úvod se přiznám, že jsem nadšen! Deska Vykolejená přinesla svěží závan na domácí alternativní i folkrockovou scénu a mě velice velmi potěšila. Kromě dvou coverů starších vlastních písní máme k poslechu jedenáct novinek. Z nich všechny vynikají tím, čím byl Jablkoň vždy o vagón před našimi ostatními kapelami podobného ražení: nápaditostí, originalitou, nevšedností, nepodbízivou dokonalostí – a to po hudební i textové stránce.

Své postřehy začnu oběma staršími kousky: „Když v noci sněží“ je z fenomenálního alba Písničky (1997). Živého bubeníka zde nahradil automat a jediný nástroj, který v ní zní, je harmonium. Asi to tak Michal Němec chtěl, ale mě se píseň jeví v této verzi ořezaná a zbytečně strohá. To „Cestující v noci“ ze stejnojmenného alba (2003) je větší nářez a příjemné napětí vytváří trombón Jana Jiruchy.

Osobně mě nejvíce zaujaly skladby inspirované Biblí: „Rybník svět“ je příjemná tradičně jablkoňská. „Rouno kamenné“ je nadnášené nádherným zpěvem Marie Puttnerové, který vyvažuje Němcův chraplák, a také je ozdobené trombónem. „Obědvám s tebou“ mi připadá trochu nedotažená. A nudná. Nelíbí se mi zrovna dvakrát, jak ji Němec odzpíval. Přesně opačné pocity mám při závěrečné „Marie je“ – nádherná melodie umocňuje geniální textovou stavbu plus čistý a laskavý přednes mladé zpěvačky z této skladby činí vrchol alba!

K ostatním písním: Poklidné duo „Muž na kraji noci“ a „Ladíme“ tvoří v mém vnímaní dvojici, která patří k sobě a to nejen tím, že jsou řazeny za sebou. Za doprovodu akustické kytary a éterického zpěvu nás uklidní „Večerní“, na kterou svou pohodou navazuje „Prodavačka“. Rocková „Sedím v první řadě“ posluchače vytrhne z předchozí příjemné letargie. V posmutnělé „Mluvíš“ naposledy zazní zpestřující trombón. Přichází další vyvažující ´rockec´ „Staroměstské náměstí“.

Desku charakterizuje střídání dvou základních poloh. Hřmotnou reprezentují hlučné kytarové pasáže a drsný projev Michala Němce. Tu opačnou křehký a čistý vokál Marie Puttnerové na pozadí úsporných aranží. Tyto polohy se výborně doplňují, nepřekáží si. S neotřelým pojetím a zdánlivě poklidnější atmosférou vytváří celek logicky navazující na předchozí výborné album Sentimentální Němec (2013), které v nadčasovosti možná ještě předčí.

» ostatní recenze alba Jablkoň - Vykolejená
» popis a diskografie skupiny Jablkoň


Pospíšil, Luboš - Live!!! Ostrava cover

Pospíšil, Luboš / Live!!! Ostrava

luk63 | 4 stars | 2020-01-26 | #

Další novinka z loňského roku. Luboše Pospíšila mám rád už z dob Generace kapely C&K Vocal, miluju jeho první sólovku Tenhle vítr jsem měl rád a ve sbírce mám i všechny ostatní - často si je pouštím. Mám ho moc rád i naživo s tradiční skupinou 5P (ve které mi už nějaký čas chybí Bohumil Zatloukal) a tak jsem nemohl jeho první live CD nekoupit.

V ostravském klubu Parník bylo na dvou koncertech natočeno, následně sestříháno a k vydání připraveno celkem 16 nahrávek, dosahujících stopáže osmdesáti minut. Přiznám se, že první poslech byl pro mě mírným zklamáním. Chyběly mi drive a živočišnost, které znám z návštěv jeho koncertů s 5P. Také playlist bych já sestavil jinak. Teď ale album poslouchám už počtvrté, a dostává se mi pod kůži. Kapela na ostravském pódiu předvedla dobrý výkon, zvuk není vůbec špatný a já vím, že už teď se těším na další možnost navštívit nějaký koncert v okruhu sta km.

Kromě poměrně tradičních, i když podle mého ne nejlepších písní, které dobře znám ze studiových alb, jsou pouze zde ke slyšení tradiční koncertní kousky: Ondřej Fencl s Pájou Táboříkovou si zazpívali Špejchar blues a Pája přidala vokál i v coveru Mercedes Benz (originál se mi líbí víc). V písni Doky, vlaky, hlad a boty Pospíšil vzpomíná na nejlepší období C&K Vocalu a již zmíněnou legendární desku Generace.

Lubošova novinka pro mě není nijak překvapivá - jak jsem zmínil, jsem pravidelný návštěvník jeho koncertů. Je dokladem toho, v jak výborné formě letos v září sedmdesátiletý zpěvák stále vystupuje. Obklopen až o dvě generace mladšími spoluhráči zde nabízí průřez repertoárem posledních více než čtyřiceti let. Myslím, že se nepodařilo úplně zachytit přesně tu skvělou atmosféru, jaká na jejich koncertech panuje, ale opravdu dobrá deska to je.

» ostatní recenze alba Pospíšil, Luboš - Live!!! Ostrava
» popis a diskografie skupiny Pospíšil, Luboš


Fermata - Blumental Blues cover

Fermata / Blumental Blues

luk63 | 5 stars | 2020-01-25 | #

Čtrnáct let trvalo, než se tandem Griglák-Berka odhodlal k natočení další studiovky. Fero Griglák se v tomto mezidobí na čas vrátil do Collegium Musicum s nímž natočil skvělý živák Speak, Memory. Ale úmrtí Mariána Vargy a Fedora Freša uzavřely poslední kapitolu této legendy - pro mě největší kapely našich východních přátel a jedné z nejvýznamnějších Československé éry. Ovšem k Fermatě chovám jen o málo menší obdiv, a také proto jsem si před pár dny pořídil jejich loňské album. A nelituju.

Dvojice veteránů doplněná o nejméně generaci mladšími muzikanty se nevydala cestou žádného novátorství ani do nějaké slepé uličky zbytečných experimentů. V deseti skladbách vsadila na osvědčený hudební vzorec, ke kterému dospěla po jazzrockových začátcích na albu Biela planéta, a kterého se od té doby poměrně věrně drží. To znamená, že i na Blumental Blues dominují ve stejné míře klávesy (zde podpořené ještě jedním hráčem) a kytara, které se vyložené vyžívají ve výrazných a krásných melodiích.

S jednotlivými písněmi se mění nálady (ne příliš), čirá radost z hudby však čiší z každé. Jazzu minimum, rocku hodně, vše v instrumentálním balení. Sympatické jsou klavírní vstupy (slyš Floriánove holuby nebo vzpomínku na kamaráda Vargu - Hommage ´A Marian), trochu méně oceňuji chvílemi příliš hutné, ale typické klávesové plochy ala 80. roky (např. Posledný tanec na Firšnáli či Raňajky u Štajna). Naštěstí jich není zas tak moc, abych to nezvládl. Přeci jenom mi víc voněly jejich historické jazzové sklony, které se nejvíc rozvinuly na Piesni z hôľ a doznívaly na Huascaranu. Ale to je můj problém. Albu dominují výrazné a silné skladby Blbé ráno a Nasávačka. Moc pěkné je i titulní blues.

Mé hodnocení: velice důstojný a povedený albový comeback, který oceňuji na 4,5 a zaokrouhluji nahoru, protože kapela je má srdcovka ode dne, kdy jsem poprvé slyšel Pieseň z hôľ (to jsem ještě skvělou první LP Fermáta neznal, ale časem jsem to napravil).

» ostatní recenze alba Fermata - Blumental Blues
» popis a diskografie skupiny Fermata


Frisell, Bill - Okno (with Emil Viklický, Kermit Driscoll, Vinton Johnson) cover

Frisell, Bill / Okno (with Emil Viklický, Kermit Driscoll, Vinton Johnson)

luk63 | 5 stars | 2020-01-16 | #

Na úvod musím zdůraznit, že jde o projekt moravského jazzového klávesáka Emila Viklického, který je autorem všech skladeb na albu Okno i většiny na albu Dveře, které je jeho jednovaječným dvojčetem (první strana LP, která je součástí CD z roku 2012 - naopak na CD nebyla logicky zařazena dlouhá Suita pro klavír č. 2 z druhé strany LP, kterou autor nahrál už bez ostatních muzikantů jako sólový projekt).

V roce 1977 odjel Viklický na roční studijní pobyt na Berklee College of Music do Bostonu. Tam často hrával se začínajícím fenomenálním kytaristou Billem Frisellem, natáčeli spolu ve školním studiu a stali se přáteli. Proto jeho a další dva spolužáky (Kermit Driscoll - baskytara a Vinton Johnson - bicí) později pozval do Prahy k natočení skladeb, které z větší části vznikly už za mořem a dokončeny byly v Praze. Osm jich bylo zařazeno na LP Okno (1980) a zbytek dostal šanci o pět let později na albu Dveře. Obě desky mám ve sbírce ode dne, kdy se objevili na pultě prodejny Supraphonu v Sokolově, nově jsem si včera pořídil i CD Okno & Dveře.

Na konci 70. let bylo Československo jazzrocková velmoc (Jazz Q, Energit, Fermáta, Mahagon, Impuls, SHQ, ….) a na této vlně se nyní svezl i Viklický, který do té doby vydal jen akustickou LP v Holomóci městě. V prostoru, který mu styl fusion nabízel, si vybral především funkově zbarvené rytmické pozadí, na kterém malovali spolu s Frisellem svými nástroji krásné melodie. Jejich hrátky vytváří rozmanité jazzové nálady a ve mně budí chuť CD poslouchat stále dokola. Skladby jsou zahrány s naprostou muzikantskou precizností všech čtyř aktérů a mohou se směle poměřovat nejen s významnými jazzrockovými alby na tuzemské scéně, ale i s deskami Return To Forever, Billy Cobhama, Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Brand X a dalších světových velikánů žánru.

» ostatní recenze alba Frisell, Bill - Okno (with Emil Viklický, Kermit Driscoll, Vinton Johnson)
» popis a diskografie skupiny Frisell, Bill


Ayers, Kevin - Whatevershebringswesing cover

Ayers, Kevin / Whatevershebringswesing

luk63 | 5 stars | 2019-10-23 | #

Mám v přehrávači album extravagantního zpěváka a muzikanta z bohaté a dodnes ceněné Canterburské líhně šedesátých let, který prošel základním stavebním prvkem tohoto hudebního vření - kapelou The Wilde Flowers, a pak byl ještě u zrodu legendárních Soft Machine. Jenže jejich stále jazzovější orientace a vedle bubeníka Roberta Wyatta také málo vokálního prostoru mu asi nebyly moc po chuti a proto se vydal na sólovou dráhu. Zde mohl uplatnit svůj talent pro křehké melodie stojící na jeho nezaměnitelném hlubokém hlase i vlastní pojetí alternativní rockové tvorby.

Album Whatevershebringswesing je v pořadí třetí Ayersovo a tvoří jistý mezník v jeho tvorbě. První dvě desky totiž vedle silných motivů ještě hojně obsahovaly prvky toho, co se rozhodl opustit v Soft Machine – hlukové pasáže, které jejich tvorbu řadily do hodně alternativních a experimentálních sfér. Na hodnocené desce se autor více zaměřil písňovou tvorbu, ale velice sotisfikovaně zaranžovanou, zasahujících do řady hudebních žánrů a protkanou nezvyklými zpestřeníčky. Později už směřoval k mainstreamu, i když se jeho součástí nikdy nestal.

Impozantní otvírák "There is Loving/Amongst Us/There is Loving" má orchestrální aranžmá (dechy a vokály) s kratičkou kakofonickou vložkou před polovinou této trojskladby. Můžeme v něm zaslechnout ozvěny např. Blood, Sweat & Tears či Atom Heart Mother. Pomalá "Margaret" působí hodně ospalým dojmem a já ji mohu (jako jedinou) klidně přeskočit, aniž bych měl pocit studu. Opětovné probuzení přichází se swingově tanečně laděnou "Oh My", ve které slyším odkaz na When I'm Sixty Four. "Song from the Bottom of a Well" je tajemné odříkávání textu na pozadí lehce rockového komba s kvílením a vrčením kytar.

Druhá strana LP začíná titulní písní. Ta je nejdelší na desce, ale jejích osm minut nikterak nenudí. Křehká pomalá melodie, skromné aranže, laskavé kytarové sólo – na všechno je dost prostoru a stejně je mi líto, když píseň odchází doztracena… "Stranger in Blue Suede Shoes" je další melodický kousek (tentokrát ve středním tempu) jaký mohli klidně vystřihnout v té době Velveti. Kevin napůl zpívá, napůl hovoří. Klávesy v jedné chvíli postupně šplhají do výše a posluchače napínají, kam až(?). Ani westernovka s houslemi "Champagne Cowboy Blues" nikam nespěchá, zato se dočkáme regulérního, i když hodně ležérního zpěvu a zajímavé vložky - ve druhé polovině písní propochoduje zprava doleva jakýsi hudebně zábavný a možná i maškarní průvod. Kdo si pustí desku před spaním, když už leží v posteli, uvítá závěrečnou "Lullabay" – no nevím, jestli to náhodou není spíš variace na Erika Satie podbarvená zurčením potůčku.

Whatevershebringswesing bylo první album od Kevina Ayerse, které se mi dostalo do ruky. I to zřejmě bude důvod, proč mě baví z jeho tvorby nejvíce. Zároveň završuje úvodní trilogii jeho desek, která byla výjimečná a (jak se později ukázalo) nepřekonatelná. Proto hodnotím maximem.

Na CD z roku 2003 jsou ještě tři bonusy.
9. Stars (Single) (3:32)
10. Don't Sing No More Sad Songs (3:46)
11. Fake Mexican Tourist Blues (4:38)
12. Stranger in Blue Suede Shoes [Early Mix *](3:19)
Mě neruší, dokonce mi ani nevadí, jak to někdy u nevhodně zařazených bonusů mívám. Zde je pouze zmíním, hodnotit je nebudu, protože jsou nad rámec původního LP z roku 1972. Jenom konstatuju, že já bych je (kromě č.12) zařadil mezi strany A a B původního řazení na LP, kam by vhodněji zapadly a nenarušily koncepci alba. Ale to už je na každém soudruhovi, jaký má vkus…

» ostatní recenze alba Ayers, Kevin - Whatevershebringswesing
» popis a diskografie skupiny Ayers, Kevin


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.072 s.