Profil uživatele luk63
Recenze:
Deep Purple / Fireball
| 2025-01-24 | Pátek večer a já zase poslouchám hardrockové hrdiny mark II, tentokrát na albu "Fireball". Zopakovat úspěch není lehké, ale nejslavnější a nejlepší pětici Deep Purple se povedlo to: co v roce 1970 vytesali do skály, o rok později odpálili do výšin - své pojetí tvrdé muziky.
Od malička jsem si myslel, že na úvod titulní skladby slyším rozjezd výtahu. Už dávno vím, že to bylo jinak. Ale to je jenom upoutávka. "Fireball" totiž navázal tam, kde "In rock" končil. Strhující rockový drajv nabízí naprosto všechno, po čem srdce klasického rockera podnes touží. Je to spanilá jízda klasiků žánru, která nedá nikomu oddechnout. Je to žhavá koule, kometa na černém nebi, jednota pěti géniů a dokonalý soulad pěti nástrojů, které valí píseň v rockovém cvalu vstříc dalším dobrodružstvím. Tím následujícím je "No No No". Tempo je pomalejší s lehounkým dotekem blues a nálada důstojnější. "Demon's Eye" přináší trochu experintu, k její náladě se Párplové vrátili o dva roky později na albu "Who Do We Think We Are". Kytarová brnkačka a hospodský piáno, tklivá melodie a tamburina - "Anyone's Daughter". Pro někoho slabá vycpávka, pro mě odjakživa zajímavé oživení.
Druhou stranu LP otvírá "The Mule", jakoby koní stádo v prérii. To Ian monotónně žene skladbu až brutálně ke kokafonickému finále, do něhož se zapojí všechny nástroje - hammondky vynikají. "Fools" mě napíná svým psychedelickým varhanním úvodem, po němž se dočkávám kýžené tvrdé progrockové nálože, natažené přes osm minut klidnější střední pasáží (posmutnělá kytara a bicí). Možná může někoho trochu nudit. "No One Came" je důstojný závěrečný song ve stylu minulého alba.
Ano, tohle LP povstalo ze stínu slavnějšího a lepšího předchůdce "In Rock". Ano, jeho následovník "Machine Head" je věhlasnější a dokonalejší. Přesto se ke čtyřem hvězdičkám nesnížím ani za nic.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Fireball
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Deep Purple / In Rock
Sedím, piju (pivo), poslouchám vinyly. A hodnotím, teď i písemně. Vím, že toho o In Rock byly napsány stohy, i zde. Ale pro mě je to tak zásadní a přelomové album, že jsem na stáří neodolal pokušení se taky vyjádřit.
Deep Purple měli za sebou tři ne slavné desky a vidinu věčné průměrnosti. S tím se ale nehodlali tři z party spokojit, a tak dvě brzdy pokroku vykopli a dosadili progresnější náhradu. Porozhlédli se, kam směřují beatové trendy, a usnesli se, že (si) vytesají pomník do skály. A současně že posunou hranice ve své hudbě z tvrdého popu do rocku!
Ano, už tu měli jisté vzory (že by Led Zeppelin či The Who), ale stejně se jim podařilo něco naprosto revolučního a dokonalého. Nejdřív vzali Krále rychlosti a uvedli jej i celé album geniálním kakofonním hammond intrem. Složili dalších pět svěžích a navýsost (na svou dobu) tvrdých fláků, a vše doplnili Gilanovo protiválečnou hlasovou orgií Dítě doby.
Okamžitě po vydání In Rock se Párplíci zařadili mezi klasiky hard rocku a spolu s (již vzpomenutými) Led Zeppelin (ti byli více bluesoví), Black Sabbath (ti byli více temní) a Uriah Heep (ti měli nádherné vícehlasy) stvořili velkou čtyřku žánru.
Jediná malá vada na kráse je horší zvuk nahrávky, který nevylepšil ani remastering na CD v roce 1995. Ale to je drobnost proti tomu, jak historický počin právě poslouchám. A proti tomu, jak mě už v ranném dětství (sedm let v roce vydání a prvního poslechu není moc) ovlivnil na celý život. Dobré je, že vysokou laťku kvality udrželi i na dalších dvou albech.
» ostatní recenze alba Deep Purple - In Rock
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Coryell, Larry / & Philip Catherine: Twin-house
Larryho Coryella jsem poznal před pětadvaceti lety z desky "Spaces" (1970). Tehdy mě moc nezaujal (přiznám se). Po letech jsem si koupil CD "Cause and Effect" (1996) a to už mi bylo svým nažhaveným fusion mnohem bližší. Vlastně mě téměř uhranulo. Další setkání s tímto geniálním kytaristou jsem prožil na skvělých albech Gary Burtona "Duster" (1967), "Country Roads and Other Places" a "Good Vibes" (obě 1969). To bylo už poměrně nedávno.
No a loni v létě jsem si pořídil vinyl "Twin-House" - první ze dvou nahrávek Larryho s dalším kytaristou Philipem Catherine. Album obsahuje osm čistě akustických kompozic z nichž se některé odvolávají na fenoména jazzové kytary Django Reinhardta, jiné se noří do vlastních experimentů. Titulka má bluesovou náladu, "Gloryell" nese stopy vnitřního napětí a nostalgie ústících do erupcí tónů. "Mortage on your soul" je strhující svým jedinečným omýláním základního krátkého riffu.
Celé album je vynikající, nabízí posluchači dramatický spletenec džezově jiskřivých kytarových linek a napínavý dvojboj akustických nástrojů.
» ostatní recenze alba Coryell, Larry - & Philip Catherine: Twin-house
» popis a diskografie skupiny Coryell, Larry
Bakerandband / From Humble Oranges
| 2024-12-12 | Toto LP naprosto neznámého rockového tria je z roku 1982 a já ho vyaukroval asi před rokem. Nebylo drahé a vinyl je ve velmi dobré kvalitě. Ani jsem si nezkoušel někde písně z alba předem vyhledat a poslechnout, jméno Gingera Bakera mě přesvědčilo, abych o desku přihazoval.
Nejsem ani nadšen, ani zklamán. Ke slyšení je lehký odvar z Cream (dost dobrá On The Road To Grandma´s House - což bude tím nezaměnitelným zpěvem) a taky trochu z Gingerovo kapel 70. let (úvodní The Eleventh Hour). Některé skladby do tohoto vzorce nezapadají, snad bych v nich mohl vytušit vlastní tvář (že by Tolkienovská The Land Of Mordor?). Sore Head In The Morning Blues je klasické nesotisfikované hlasité a zbytečně dlouhé blues se saxofonem. Radostně skočná Wasting Time je také plná saxofonu. To nejzajímavější na desce představují již zmíněný otvírák The Eleventh Hour a hned následující Too Many Apples, a snad i Under the Sun.
Nahrávka má dobrý zvuk, není nijak přearanžovaná, je z ní poznat, že chce navázat na tradici tříčlených uskupení z předchozích dvou dekád, ve kterých se Baker jako rocker našel. Sice na mě působí na mě snad až moc jednotvárně, ale minimálně za poslech rozhodně stojí. Proto své 3,5 zaokrouhlím dolu.
» ostatní recenze alba Bakerandband - From Humble Oranges
» popis a diskografie skupiny Bakerandband
GTR / GTR
Zrod superskupiny provázelo vydání rádoby významného a nepřehlédnutelného alba. Dnes, s odstupem téměř čtyř dekát, už z jedněch vyprchalo nadšení a z druhých zklamání, které roku 1986 dělilo rockové fandy nejen v Čechách. Já, nadšený příznivec velikánů britského artrocku sedmdesátých let, jsem byl zvědav na spolupráci kytaristů uměleckých souborů Genesis (Steve Hackett) a Yes (Steve Howe). Tehdy jsem byl velmi zklamaný, desku jsem po několika posleších poslal dál aniž bych si ji nahrál, a potom jsem ji desítky roků nevyhledával ani neslyšel.
Nedávno se objevila v nabídce bazarová LP verze za pár kaček, tak jsem ji vzal. A teď si ji pouštím, myslím že potřetí za poslední půlrok. Musím přiznat, že už na ni nejsem tolik přísný, jako v mládí. Ale o nadšení se také nedá psát. Možná by to bylo jinak, kdyby sestava neobsahovala jména těch dvou zmíněných Stevů. Nebyl bych tak kritický, ale také bych si tuhle desku ani nikdy nepořídil. Takže vlastně jenom uvedu, že poslouchám hudbu, která mi zapadá mezi řadu dalšícg děl kapel AOR osmdesátých let. Skladby mi splývají a nenacházím záchytné body. Jenom si znovu (pokolikáté už?) dokazuju, že je to průměrný rock té doby, který nemá na to mě nečím oslovit nebo potěšit. Možná jako kulisa k psaní těchto řádek dobrý, ale ryzí průměr. Je to smutné, že k tomu nemám nic víc, snad jen ještě toto: Nedivím se, že kapela existovala tak krátce a další album už nevydala.
» ostatní recenze alba GTR - GTR
» popis a diskografie skupiny GTR
Sweet / Desolation Boulevard (US version)
| 2023-11-22 | Od kamaráda, který na konci devatesátek přifrčel z Ameriky s plným kufrem výprodejových a bazarových cédéček, jsem radostně koupil kdysi v mládí milované album. Až doma jsem zjistil, že je to US vydání, tedy z mého pohledu taková podivná a zbytečná kompilace. Z evropského Desolation Boulevard jsou tu pouze tři písně: The Six Teens, Fox on the Run v komerční singlové aranži (na prvním evropském vydání LP i na evropském CD je původní syrová hardrocková verze) a Solid Gold Brass. Pak je zde glamová hymna Ballroom Blitz, singlovka z roku 1973. I Wanna Be Commited je zkrácená bé strana singlu (tuším, že na á bylo The Six Teens). Zbytek tvoří pět skladeb z alba Sweet Fanny Adams (také 1974).
» ostatní recenze alba Sweet - Desolation Boulevard (US version)
» popis a diskografie skupiny Sweet
Cray, Robert / Robert Cray Band - Don't Be Afraid Of The Dark
Někdy na počátku tohoto milénia se vrátil kamarád z USA a přivezl si řadu CD. Mezi nimi byla i dvě od Roberta Cray. Šlo o tituly "Shame+A Sin" ´93 a "Take Your Shoes Off" ´99 a když mi je s objevitelským nadšením půjčil, došlo na mé první setkání s hudbou tohoto moderního umělce starého žánru. Cray na mě od začátku působil příjemně až uhlazeně, a možná to bylo to, proč jsem se spokojil s tím, že jsem si ta dvě půjčená alba nahrál na minidisc a jednou za čas se k nim vrátil.
Před pár týdny jsem však narazil na toto LP na aukru a za pár korun obohatilo mou vzkvétající sbírku vinylů. No a já při třetím poslechu přicházím na to, že tahle hudba není zase až tak uhlazená. Přiměřená dávka bluesové decentnosti totiž Robertovi vůbec nebrání v tom, aby i věci, které někdo zařadí snadno po prvním poslechu odsune do pozadí, nepulsovaly nakažlivou bluesovou horečnatostí vzrušujícím napětím. Jsou tu i písně, které nad ostatní tzv. vynikají (třeba živá "Across the Line" nebo titulka "Don't Be Afraid of the Dark") tím, jak se obrací k žánrové tradici a jak z ní dokážou vytěžit pomocí výborné kytary a dechových partů ještě něco navíc. Ale nejen tyto jsou důvod, proč mIluju Robertovo úsprornou a přesto vynikající práci s kytarou, ale také jeho nezaměnitelný zpěv.
Chválit mohu postupně každou z těch deseti písní (protože je za co), a i když při prvním poslechu mi některé připadali snad lehce průměrné, jsem vyveden ze svého prvotního omylu a dneska i ty vnímám jako výtečné. Velmi solidní album za 4,5. Mám rád desky, které s každým dalším poslechem přináší nové impulsy a "Don't Be Afraid of the Dark" z roku 1988 je jednou z takových.
» ostatní recenze alba Cray, Robert - Robert Cray Band - Don't Be Afraid Of The Dark
» popis a diskografie skupiny Cray, Robert
![Manfred Mann's Earth Band - Plains Music [Manfred Mann's Plains Music] cover](graphx/covers/7993.jpg)
Manfred Mann's Earth Band / Plains Music [Manfred Mann's Plains Music]
1. Tohle album má v díle všech kapel Manfreda Manna co jich kdy měl naprosto jedinečné postavení.
2. Tahle deska rozhodně nepatří do diskografie kapely Manfred Mann's Earth Band, kam je na tomto webu chybně zařazená.
3. Jde o vynikající world music, melodickou, citlivě zaranžovanou (zvláště klavír se mi líbí) a přístupnou širokému posluchačstvu.
4. Sedm skladeb z celkových devíti jsou tradiční melodie indiánských kmenů ze severoamerických planin.
5. Manfredovi se do kolekce přimotala i jedna nádherná věc z jižní Afriky, která je rozdělena na dva díly (Sikelele I a Sikelele II). Oba do celku skvěle zapadly.
6. Deska se mi zalíbila hned na první pokus v době, kdy vyšla. Láska k ní mi vydržela až do dnešního večera, kdy si ji po několika letech zase připomínám.
7. Asi znáte tradičnější a nejspíš i lepší umělce v oblasti world music (třeba Peter Gabriel), ale tento pokus se mi jeví jako velmi sympatický a zdařilý. Dám nejvyšší známku.
» ostatní recenze alba Manfred Mann's Earth Band - Plains Music [Manfred Mann's Plains Music]
» popis a diskografie skupiny Manfred Mann's Earth Band
Sparks / Propaganda
Je zajímavé, že jsem se k prvním deskám Sparks dostal popořadě někdy kolem roku 1978. Jako první jsem objevil vším co nabízeli ojedinělé jedničku a A Woofer in Tweeter's Clothing, vydané v evropské reedici spolu jako dvojalbum. O něco později mne jako blesk zasáhlo skvělé Kimono My House a až ve zralé dospělosti jsem si pořídil Propagandu. 4tvrté album US bratří Maelovců (druhé natočené na naší straně Atlantiku) vyšlo v témže roce 1974, jako úspěšné Kimono. I zde Sparks vychází z rovnocenného hudebního vzorce. Propaganda zní stejně chytlavě, zní stejně tvrdě, zní stejně nablýskaně, zní stejně nadšeně, zní stejně osobitě, zní stejně... - prostě je to Kimonovo dvojče a proto se stejně dobře i poslouchá! A i když už není tak překvapivé, je velmi příjemné si jej čas od času pustit, což právě činím.
» ostatní recenze alba Sparks - Propaganda
» popis a diskografie skupiny Sparks
Machine & the Synergetic Nuts / Leap Second Neutral
Japonský jazzrock 21. století nemám nikterak probádaný, ale tohle album mě kdysi zlákalo ke koupi na CD a dobře jsem udělal. Je to hodně živoucí a řízná kombinace tvrdého riffového rocku a místy divokého (free)jazzu s výraznou a šlapající rytmikou.
Hned otvírák M-B nám servíruje jednoduchý riff, který se rodí z poklidného začátku, spodek žene skladbu k novým obzorům, občas dojde na krátké zklidnění ryze klavírní vsuvkou. Klávesy dominují, ságo mě moc baví. Monako je džezovější a Trout hypnotičtější opakováním krátkého motivu - ale to jen v úvodu, pak se rozvine řada dalších sekvencí. Neutral je klidnější a plná dechových melodií, postupně gradující ve strhující jízdu. Muzikanti předvádějí své parádní dovednosti - líbí se mi kytara. Sturm je postavená na repetici úsečné melodie, Solid Box na hodně agresivním zvuku kláves. Texas poněkud tvrdohlavě šroubuje rychlý krátký motiv okolo něhož se dá vysledovat živý pohyb nástrojů. Závěrečná Normal sází na melodický saxofon, jednodušší rytmus a barvité klávesy.
Snad jsem někoho navnadil, aby si tuhle partu poslechl. Vřele doporučuju. Já si celou desku vychutnávám se zatajeným dechem. Myslím, že album Leap Second Neutral do sebe nasáklo to nejlepší z fussion 70. let a přetavilo do moderní podoby.
» ostatní recenze alba Machine & the Synergetic Nuts - Leap Second Neutral
» popis a diskografie skupiny Machine & the Synergetic Nuts
Status Quo / In Search of the Fourth Chord
Jenom krátce. Nedávno jsem si koupil tohle CD, protože bylo za pár šušňů a orientační poslech některých písní na YT napovídal celkem dobrou investici. Poslouchám asi popáté, dnes do sluchátek, a jsem nadšen. I přes to, že Statusáci už dávno nejsou mou extra prioritou (a vlastně ani nikdy nebyli, spíš doplňovali mou sbírku LP). Ale tak dobrou věc jsem od starých pánů fakt nečekal. Výborný zvuk, neomšelé nápady, tradičně jisté provedení, nakažlivá radost, mladické nadšení, nevyčerpa(tel)ná energie - to vše se zdobí tuto kolekci nadšených songů, mezi nimiž marně hledám některý vyloženě slabší. Ano, kapela jistě nepřináší nic, co by nám neservírovala celou svou kariéru, ale při hledání čtvrtého akordu to dotáhla téměř k dokonalosti. Toto album u mě zaujalo čestné místo hned vedle "If You Can't Stand The Heat" z roku 1978 - mého nejoblíběnějšího od mistrů boogie rocku.
» ostatní recenze alba Status Quo - In Search of the Fourth Chord
» popis a diskografie skupiny Status Quo
Schlitt, John / The Christmas Project
Většina lidí asi už zasedla ke sváteční večeři a těší se na balíčky pod stromečkem. Já na to netrpím, ale náladu Vánoc si přeci jenom dnes připomenu, a to tímto albem.
Chorus Hallelujah je vyvrcholením druhé části Händelova oratoria Messiah z roku 1741. Můj oblíbenec zpěvák John Schlitt se tématu chopil odvážně a k jeho původní velikosti přidal rockovou rozmáchlost. Nazpíval všechny hlasy a tuto kolekci písní otevřel vskutku velkolepě.
Následující písně jsou taková ta vánoční klasika (kterou zpracoval už dříve kde kdo) přetavená elektrickými nástroji a lehce chraplavým hlasem do netradiční podoby. Tu by mohli zarputilí rockeři (nejen) dnes ocenit.
Za sebe si po jedinečném otvíráku pro nostalgickou náladu a lehkou gradaci cením "Little Drummer Boy" a "O Holy Night". Radostí a hravostí se prezentují "God Rest Ye Merry Gentlemen", "Good Christian Men Rejoice" i "What Christmas Needs To Be". Hutným kytarovým riffem je kořením mého Štědrého večera píseň "Do You Hear What I Hear?"
I pomalé písně "That Spirit of Christmas", "We Three Kings" a "What Child Is This?" jsou povedené a pokud kromě dravosti snesete i chvíle zvolnění s větším důrazem na tklivou melodii, tak vám do koncepce tohoto rockového vánočního alba dobře zapadnou.
» ostatní recenze alba Schlitt, John - The Christmas Project
» popis a diskografie skupiny Schlitt, John
Omega / Omega 7 - Idõrabló
Omega na albu Nem Tudom a Neved opustila své dřívější hardrockové zaměření a vydala se na cestu meodičtějších skladeb. Na následující desce Idõrabló dosáhla svého posledního vrcholu před následným pozvolným úpadkem.
Titulní skladba je výborná - rocková, melodická a podmanivá. Jasný vrchol alba. A ´Napot hoztam, csillago´ je její skvělá předehra. ´Ablakok´ je taková zimní vložka, jakoby předzvěst Lény - aspoň v úvodu. ´A névtelen utazó´ výborně navazuje, je tvrdý, melodický, vygradovaný, rock 70 jak má být. ´A könyvelõ álm´ je jednodušší, ale stále přijatelná. ´Nélküled´ se trochu vzhlédla v Pink Floyd, ale mě to nevadí. ´Éjféli koncert´ je plná nostalgie, trochu póza (odpustitelná), ale dobrý konec.
Pokud máte rádi tvrdou rockovou hudbu, která se naprosto přirozeně snoubí s křehkými melodiemi, tak na tomto albu najdete co hledáte. A protože tuhle desku poslouchám s velikým zalíbením už 43 let a nikdy mě nezklamala, dám troufale plný počet.
» ostatní recenze alba Omega - Omega 7 - Idõrabló
» popis a diskografie skupiny Omega
Už jsme doma / Uši
Před lety jsem v recenzičce na album Rybí tuk psal něco o menší nápaditosti a jisté jednotvárnosti Uší. Blbost a pitomost, tvrdím dnes a kaju se! Kam jsem tenkrát dal UŠI? Jde totiž další geniální kousek teplických artpunkerů, který drží velmi dlouho prapor české hudební kultury velmi vysoko. Jsem rád, že v posledních letech jsou často k vidění a slyšení na (pro mě nedalekém) Hradu Loket.
Ve strhující a velmi sotisfikované jízdě (hudební i textové), která trvá od prvního do posledního tónu, dokážu jen upozornit na ještě trochu zajímavější skladby, než všechny ostatní: - Kovbojská duní jako hrom (no jasně, že ani tady není jediná) ale pseudolyrické pasáže ji velmi zušlechťují. Naprosto skvělý text, částečně v angličtině. Podobnou strukturu má i Řeka. - Emocionálně více prožívám i Strach a Ticho, snad kvůli textům mě blízkým.
Tuším, že to není hudba pro každého. Přesto říkám: to se musí slyšet!!!
» ostatní recenze alba Už jsme doma - Uši
» popis a diskografie skupiny Už jsme doma
Frisell, Bill / Rambler
Jedna z ranných nahrávek Billa Frisella. Album Rambler z roku 1985 se vyznačuje především tím, že na něm mají hodně prostoru dva hráči na dechové nástroje (Kenny Wheeler trubka a Bob Stewart tuba). To není pro tohoto jazzového kytaristu příliš typické, o to ale je to v jeho katalogu zajímavější a výjimečnější deska.
Otvírák alba, skladba "Tone", dokládá má slova z úvodu. Oběma žesťům sekunduje výborná kytara, u níž Bill použil poměrně dost zkreslený zvuk. Celek tak vyznívá trochu agresivněji - skvělá, mistrně prokomponovaná a zvukově bohatá věc. "Music I Heard" se omezí na pochodově jednotvárné tempo. Jde o účelový (a účelný) kontrast - záměrné a sympatické zjednodušení nejen rytmické (Jerome Harris bass a Paul Motian bicí), ale celkově. Titulní "Rambler" je klidné pohrávání si s motivem, jemná melodie má navrch. Kytara už hezky klouže (jak jsme u Frisella zvyklí) a střídá se s trubkou, tuba si pobrukuje. V podobném, jen více free duchu, navazuje "When We Go". Ještě volněji je strukturovaná "Resistor". Kytara opět zdrsněla, dechy i rytmika se stále pohybují v oblasti freejazzu, a osobně si skladbu řadím do škatulky s fusion experimenty.
Závěr desky obstarávají poklidné "Strange Meeting" a "Wizard of Odds". Obě pokračují s jemnými nuancemi v nastoleném trendu a proto možná už nedokážou tolik upoutat mou pozornost. Preferoval bych proto v této fázi alba něco divočejšího. I tak jde o velmi příjemný poslechový zážitek.
» ostatní recenze alba Frisell, Bill - Rambler
» popis a diskografie skupiny Frisell, Bill
Omega / 200 Évvel az utolsó háború után
Maďaři nám v tom těma reedicema udělali pěknej magkaljz. I když jsem od útlého dětství poslouchal pseudoživák "Élö Omega" v hliníkovém obalu, dneska hodnotím toto vydání stejných písní (ty dva bonusy pomíjím). A toto hodnocení nemohu jinak, než spojit s krásnými vzpomínkami na nevinné dětství. Šlo totiž o jednu z nejrockovějších nahrávek té doby. Vůbec mi nevadila (a dodnes nevadí) maďarština, možná naopak mi zní velmi lahodně. A také jsem v té době vůbec nerozlišoval Omegu od Deep Purple, Black Sabbath či Uriah Heep. Prostě opravdu tvrdý nářez světového kalibru.
Tahle deska ve mě vyvolává ty nejkrásnější vzpomínky. Hudba je tvrdá (na tehdejší socialistické poměry náramně), melodická a zapamatovatelná a ve mně vyvolává až příliš velkou dávku nostalgie a z tohoto pohledu nemohu a nechci být objektivní! Navíc nahrávka má skvělý zvuk. Mezi klasickými nádhernými rockovými fláky jsou i skvělé balady "Emlék", "Egy nehéz év után" a "Varázslatos, fehér kõ". Kane mi nejdna slza...
CD si pouštím jenom když v mém nitru panuje ta správná vzpomínková nálada, ale to potom opravdu stojí za to. Nemohu dát méně, než plný počet při vědomí, že tato jedinečná nahrávka mě bude čas od času u srdce blažit až do konce...
» ostatní recenze alba Omega - 200 Évvel az utolsó háború után
» popis a diskografie skupiny Omega
Corea, Chick / Three Quartets
Psát recenzi na jazzové album pro mě není nikdy nic snadného, protože nejsem muzikant a umím tak popisovat pouze své pocity z hudby. Ale protože tuhle desku opravdu s radostí poslouchám už skoro 40 let, tak to zkusím.
V roce 1981 mi bylo 18 a od útlého dětství jsem poslouchal Beatles i Rolling Stones. Hardrock i artrock už měly to nejlepší už pár let za sebou a rodící se metal mě vyloženě vadil. Obdivoval jsem Zappu, nakoukl jsem do RIO a od 14 let jsem miloval československý jazzrock, který pro mě byl v té době určitým východiskem z nouze. Také jsem znal pár desek fusion ze zámoří i Anglie, Francie či Německa. Coreu jsem ale znal jenom jako kapelníka výborných Return To Forever a pak ještě v duu s Gary Burtonem. Možná jsem o něm něco četl v Melodii či Gramorevue, to už nevím. Ale vím, že to, co jsem od něj do té doby slyšel, mě vždy hodně bavilo.
Proto jsem si na inzerát objednal za 350,- Kč LP Three Quartets a těšil se na další nadílku elektrifikovaného jazzu. A ejhle, když jsem vložil vinyl na talíř svého Tesla NC 440, byl jsem dost rozčarován. Za tenhle akustický maglajz jsem zaplatil tolik, kolik stál měsíční nájem s energiemi 2+1 v rodném činžáku? No to nerozdýchám. Rozdejchal, ale postupně. A ta tři akustická kvarteta (ve kterých se různým dílem mísí post-bop, freejazz a mainstreamové nálady), si dokonce zamiloval. A tak se tohle LP stalo mou vstupní branou do jazzu, který jsem do té doby znal jen z uctivé vzdálenosti. Díky za to!
Úvodní klavírní motiv prvního kvartetu je opravdu silný a když se přidá Michael Brecker se svým tenorem, spustí se do volných a chvílemi kvílivých improvizací. Spodek šlape skvěle, a já si říkám, co mě na této formě jazzu vlastně už tolik let přitahuje. Ta svoboda, volná forma vyjádření nálad, nevázanost a přece dost přehledná spolupráce čtyř rovnocenných muzikantů a jejich nástrojů. Asi tak nějak to bude. Trojka má také svou vlastní náladu a atmosféru, tempo zpomalilo a muzikanti se neženou vpřed jako o překot. To dává vyniknout jejich nástrojům zase jiným způsobem.
První part dvojky není Duku Ellingtonovi jen věnován, ale že je jím především zřetelně inspirován. Ale proč ne, když to byl starší a významnější kolega v oboru. To se přece dělává. Druhý part dvojky věnoval už značně proslulý Corea další legendě - saxofonistovi Johnu Coltraneovi. A je to opravdu jízda - největší zážitek na závěr alba!
Bonusy na CD celku rozhodně neuškodily, jak se to někdy stává, ale solidně svou úrovní do něho zapadly. Ale jenom je tímto zmíním, naposlouchané mám především původní LP. A to je opravdu skvělé.
» ostatní recenze alba Corea, Chick - Three Quartets
» popis a diskografie skupiny Corea, Chick
Corea, Chick / Now He Sings, Now He Sobs
Album "Now He Sings, Now He Sobs" natočil virtuózní klavírista Chick Corea v triu s českým zastoupením v osobě basisty Miroslava Vitouše a s bubeníkem Royem Haynesem v březnu 1968, tedy ještě před tím, než Miles Davis mohutně zavelel ke spojování jazzu s rockem, i před pozdějšími vlastními jazzrockovými výboji s kapelou Return To Forever, ve které jsem tohoto génia poprvé zaregistroval.
Na druhou stranu měl v roce 1968 už dost zkušeností ze svých dřívějších štací na to, aby se na této desce pokusil hudbě vtisknout vlastní tvář. A tak zde slyšíme post-bopové ozvěny, náznaky mainstreamového vlivu i progresívní snahy s vlastním pojetím free výbojů. To vše v pěti Coreovo vlastních kompozicích, ve kterých je vše v neustálém vířivém pohybu. Mistrovo prsty střelhbitě tančí po klávesnici klavíru, rytmika toto jazzové preludování citlivě ale nepřeslechnutelně doplňuje.
Mám rád krátké Haynesovo sólo na bicí soupravu v úvodní nejdelší a dovádivé "Steps - What Was". Stejně živé a elegantní jsou i "Matrix" a titulní "Now He Sings, Now He Sobs". Desetiminutová "Now He Beats the Drum, Now He Stops" s meditativní klavírní předehrou se od své poloviny svou náladou zařadí k ostatním skladbám. Na chvíli v ní dostane prostor Vitoušův kontrabas sám pro sebe a klavír jen zpovzdálí sleduje jeho exhibici. Závěrečná "The Law of Falling and Catching Up" je krátký zvukový experiment vyžívající možnosti akustického klavíru.
Přestože je na CD verzi alba z roku 2002, kterou vlastním, řada bonusů (více i méně se nesou ve stejném duchu jako věci vybrané na původní vinyl), skončím s hodnocením zde. Jde o svěží a nápaditý jazz, a vůbec mě, jako fanouškovi jazzrocku, nevadí jeho ryze akustická poloha. Corea zde plně využil svého daru psát a hrát křišťálově průzračné melodie, srší nápady a na ploše necelých 33 minut nemá vnímavý posluchač nejmenší šanci se začít nudit (což se může někomu stát při pokračování v poslechu bonusů). Deska mě vždycky osvěží.
» ostatní recenze alba Corea, Chick - Now He Sings, Now He Sobs
» popis a diskografie skupiny Corea, Chick
Wishbone Ash / Number the Brave
Před třiceti lety jsem si někde tuto desku nahrál nebo nechal nahrát na kazetu a z té doby ve mě přetrval dojem výborné (i když podnes nedoceněné) desky. Dnes jsem dostal balíček s osmi CD a mezi nimi i Number the Brave. A musím napsat, že jsem udělal moc dobře, když jsem si toto CD objednal.
Je to kolekce deseti velice svěžích písní. Mám rád kapely, které umí takovým způsobem jako WA používat dvě kytary. Zde navíc hraje na basu a doprovovází zpěváky svými vokály renomovaný mistr oboru John Wetton, který v kapele zakotvil pouze na jedno album. Hlavní slovo u mikrofonu dostal pouze v That's That (je také jejím výhradním autorem) a já si myslím, že to je velká škoda a nevyužití Wettonova potenciálu. Možná i důvod, proč se v kapele pouze mihnul. Ale rozumím, že pro něho byl rodící se projekt superskupiny Asia hodně lákavý.
Album je jako celek živé, rozmanité, postavené především na výborných kytarách, kvalitních vokálech a nechybí mu drajv, který kapelu zdobil v první půli předešlé dekády. U žádné písně nemám pocit, že by byla do počtu. Netroufnu si ani žádnou postavit nad ostatní, tak se mi zdají písně vyvážené. Kapela na albu odvedla velice solidní a poctivou práci. Neumím se rozhodnout ve svém hodnocení. Nakonec plný počet nedám jen proto, že převratnou tuto desku neshledávám. Ale skvělá jízda ve vlastních kolejích to rozhodně je.
» ostatní recenze alba Wishbone Ash - Number the Brave
» popis a diskografie skupiny Wishbone Ash
Keaggy, Phil / Numen (with Kyle Jones)
Když jsem si objednal toto album, bylo to na blind. Těšil jsem se na melodické písně svého oblíbence a místo toho takový podivný experiment - říkal jsem si při prvním poslechu. Po třetím poslechu jsem docela rezignoval a CD nadlouho založil mezi ostatní do regálu. Dneska jsem se odvážil si ho zase pustit. A kupodivu si ho užívám.
Volume jsem dal dost doprava, a tak se na mě z mých stařičkých Pionýrů valí směs kytarových melodií, tu a tam vyšperkovaných elektrifikací Philova nástroje. Další rozměr skladbám dávají rozmanité perkuse Philova parťáka Kyle Jonese. Některé kousky jsou opravdu krásně klenuté, jiné zase více rytmické držíce se při zemi. Desku beru jako poměrně jednolitý příjemně plynoucí hudební celek. Moc pěkné jsou teskné housle v Sarai (hostující Caitlin Evenson).
Po někdejších rozpacích a dvouletém odložení Numen uzrálo ve velmi příjemný poslechový zážitek. Jsou zde však některé skladby, které mi nebudou v budoucnu dělat problém je přeskočit.
» ostatní recenze alba Keaggy, Phil - Numen (with Kyle Jones)
» popis a diskografie skupiny Keaggy, Phil