Profil uživatele Petr Gerneš
Recenze:
Andrtová-Voňková, Dagmar / Dagmar Andrtová - Voňková
| 2013-07-13 | Dagmar Andrtovou-Voňkovou považuji za jednu z největších osobností naší hudby 20. a počátku 21. století vůbec. Jedná se o velice talentovanou instrumentalistku, zvládající svůj nástroj na mimořádně vysoké technické úrovni, výbornou zpěvačku, nedisponující sice příliš čistým hlasem, což ovšem dohání suverenitou svého projevu a neskutečným feelingem, zdatnou komponistku, která dokáže pracovat s opravdu náročnými formami s neslýchanou elegancí a skutečným umem, a také velice nadanou textařku, která si dokáže velmi dobře osvojit jakoukoliv formu a vytvořit velice povedený text, po stránce kvalitativní srovnatelný s těmi, které ji při psaní inspirovaly.
Po textové stránce je podle mne nejvíce inspirována starými českými a moravskými (možná částečně i slovenskými, jež jsou příbuzné) lidovými baladami. Hojně užívá asonanci, starou symboliku, a taktéž určité odkazy na pověsti z této kulturní oblasti. Po stránce hudební je ovšem její tvorba podle mne prostým melodiím např. ze Sušilovy sbírky hodně vzdálená. Její přesné zařazení či zaškatulkování není prakticky možné, každá je pro ni moc těsná. Je sice možné mluvit zde o folku, ale rozhodně se zde nejedná o takovéto dylanovské písničkářství, s blues a s podobnými formami se zde pracuje naprosto minimálně, neřku-li vůbec (krom snad VYHOZENÝHO BLUES), naopak celá její tvorba je prosáklá folklorními vlivy hodně exotickými, já osobně z toho cítím hodně Kavkaz a Sibiř (budiž důkazem její perfektní hra na brumli), v některých případech dokonce i Indii (inspirace se podle mne nevylučuje, u Supraphonu v sedmdesátých letech 20. stol. vychází trojalbum s příznačným názvem Hudba Indie, obsahující nahrávky tradiční i náboženské hudby z této oblasti, které tam na počátku padesátých let téhož stol. pořídil věhlasný francouzský indolog Alain Daniélou, a které uspořádal český skladatel Zdeněk Zahradník. Co myslíte vy?). Každopádně je to výborná, progresivní hudba, která se na tento portál určitě skvěle hodí, podle mne stejně jako třeba King Crimson nebo Blue Effect.
Toto mé tvrzení dokazuje hned první album této velmi význačné osobnosti naší hudby, které vyšlo prakticky patnáct let po začátku její hudební kariéry, kdy zarazila do židlí svou skladbou s názvem ,,Pastýřka" porotu celostátní soutěže folkových písní. Představuje ji jako vyzrálou umělkyni, která vskutku mistrovsky ovládá svůj nástroj, takže s ním může beze strachu z jakéhokoliv pochybení.
Desku otevírá píseň
EJ, PO POLI JSEM CHODILA.
Přenoska se svojí typickou jemnou elegancí spočine v drážce staré vinylové desky a z reproduktoru jak z velkého černého neznáma kosmu počnou linouti tiché, nejasné zvuky kytary, které postupně nabudou na síle, a my máme možnost sledovat vcelku jednoduchou harmonickou linku, pulzující ve vcelku rychlém tempu, která hodně navozuje dojem jakéhosi běhu. Přízračná monotónnost tohoto podkladu mi tak trochu připomíná jihoindickou hudbu (nebýt té rychlosti). Do tohoto vařícího kotle však přibývá další substance, až flétnově znějící vokál (nevíte, jak to ta ženská dělá?!) velké Dáši, rozvíjející v sopránových oktávách spíše slovansky znějící melodii, v níž ovšem cítím jakousi kavkazskost. Po této krátké předehře Voňková přechází opět do svých přirozených výšek, tj. altových, a tímto předkládá formálně jednoduchý, ale velice působivý abstraktní text plný zajímavých obrazů a obratů (pole - zelený strom - zelené jablko - červené jablko), perfektně souznící s hypnotickým doprovodem, a vytvářející s ním celek působící skoro až mystickým dojmem.
Jemné kytarové vybrnkávání zahájí další věc,
LIPEČKU.
Tato skladba je vskutku výtečný dramaturgický tah. Po vařícím čarodějnickém kotli otevíracím tu máme náhle spíše komorní kompozici, jejíž text ovšem není o nic slabší než té předchozí. Je sice poněkud méně abstraktní a pracuje již s poněkud konkrétnějšími symboly (mně osobně tak trochu připomíná texty balad ze sbírky Františka Sušila), což mu ovšem v ničem neubírá. Jak je vidět, Voňkové nedělá problém měnit formy a výrazové prostředky. Tato věc je důkazem tvárnosti jejího ducha.
V POLI STOJÍ TRNINA
je po textové stránce snad ještě blíž Sušilovi než ta předchozí. Smutná romantická báseň o neštěstí vdovy, kterou po letech dostihl její přečin proti Božímu zákonu (moje vysvětlení nemusí býti totožné s vaším!) je podkresleno rychlými kytarovými běhy, evokujícími řeku Dunaj, o níž se v ní mluví.
POHANSKÝ SVÁTEK zahájí razantní, velmi slavnostně znějící údery do kytary, které přejdou v divokou skladbu, jejíž hudební podklad opět skvěle koresponduje se zajímavým textem, který svébytným způsobem nahlíží na náš lidový zvyk, který přetrval z pohanských časů a v různých formách ještě v některých oblastech podle všeho přežívá dodnes, tj. ,,vynášení smrti" (tuším, že tento obřad dobře, takže jej nemusím popisovat!) Voňková text přednáší apelativním, jásavým tónem, který v sobě skrývá jakýsi tajemný děs. Pod tím drnčí kytara, a já žasnu, že to někdo srovnává s KTO!
Otočíme desku
a přiběhnou
CHLAPCI NA TOM HORNÍM KOPCI, skladba, kterou má Voňková na repertoáru od roku 1977. Epická kytara tvoří velice solidní podklad pro hlas Voňkové, který zde zesílí až do neuvěřitelných poloh, aby z nezvyklého úhlu pohledu líčí závěrečnou část Jánošíkova příběhu.
EJ, SLUNÍČKO, VSTAŇ UŽ se po textové stránce vrací zpět k prastaré symbolice a k abstraktní formě. Pohanství ve formě klanění se slunci kontrastuje s křest´anskými verši o Pánu, což Voňková ještě podtrhuje změnami v hlase, které doprovází nesmírně komplikovaným doprovodem, na který by si snad netroufl ani Robert Fripp!
Se SKÁLOU ovšem frippárny končí, Voňková vezme do ruky smyčec a jen za pomoci této pomůcky, kterou využívají spíš houslisté, kterou hraje na kytaru, a pomocí svého perfektního speciálního zesilovače, vytváří plochy, které zní, jako kdyby je nahrál obří symfonický orchestr. Nad tímto se vznáší její vokál, zpívající v poněkud vyšší poloze text plný zneklidňujících obrazů ohně, skal a pekla. Opravdu obdivuhodný kousek.
Na závěr vezme do ruky Voňková prazvláštní flétnu, zvanou CIKÁNSKÁ KONCOVKA, a vytvoří na ní prazvláštní preludium, které na první poslech působí poněkud vycpávkovitě, ale tvoří vlastně výtečné postludium pro celou tuhle desku.
Výtečné hudební dobrodružství končí, a já vskutku nevycházím z údivu. Tohle že stvořila jedna jediná žena s akustickou kytarou? Jen jedna jediná křehká žena? To je zázrak! Skutečný zázrak naší moderní hudby, který si nejen zaslouží všech pět hvězdiček, ale také být na těchto stránkách a být zde recenzován!
» ostatní recenze alba Andrtová-Voňková, Dagmar - Dagmar Andrtová - Voňková
» popis a diskografie skupiny Andrtová-Voňková, Dagmar
Hutka, Jaroslav / Lidové balady ze sbírky Františka Sušila
Jaroslav Hutka je pro mne asi naším nejdůležitějším písničkářem. Díky jeho tvorbě jsem začal poznávat nejen celé umělecké sdružení Šafrán a všechny jeho aktivity, ale také moravské lidové písně ze sbírky Františka Sušila (a někdy i Františka Bartoše), překvapující svými většinou smutnými tématy, obrovskou naléhavostí a v návaznosti na první dva faktory i nadčasovostí. Hutka tyto poklady naší kultury vždy interpretoval naprosto přirozeně, bez jakékoliv krojovanosti či snahy o přílišnou originalitu na úkor obsahu, pročež vytvořil díla opravdu mistrovská.
Přestože toto CD vzniklo skoro třicet let po vydání dle mého pohledu nejzásadnějších desek této řady, tj. Stůj, břízo zelená (1974) a Vandrovali hudci (1976), a přestože neobsahuje prakticky žádnou novou skladbu (všechny jsou na předchozích deskách), jedná se o album vysoce kvalitní a dobře poslouchatelné. Obě dvě skvělé kytary hrají v naprosté symbióze, již narušují jenom občasné Hladíkovy divoké výpady na strunách E1 a H, pro jeho styl charakteristické, které ovšem nepůsobí na poslech negativně, naopak přidávají písním určité prazvláštní kouzlo a napětí. Jedním slovem velice solidní podklad pro Hutkův neafektovaný, civilní zpěv, ani v nejmenším ovšem nenudící. Už to sice není ten jasný a ostrý hlas např. z Břízy, je v něm přece jenom cítit jakási ochraptělost a unavenost (také už tomu pánovi bylo tenkrát skoro šedesát!), která se mu ovšem dá odpustit, nebot´ stále zní skvěle. Opravdu důstojná pocta velkému, avšak zapomenutému českému obrozenci Františku Sušilovi. Pět bodů!
» ostatní recenze alba Hutka, Jaroslav - Lidové balady ze sbírky Františka Sušila
» popis a diskografie skupiny Hutka, Jaroslav
Soundgarden / Superunknown
Uplynuly tři roky od vydání legendárního BADMOTORFINGERU a Soundgarden se vrací se zbrusu novou deskou, po kvalitativní stránce jejich předchozí album převyšující. Přestože vz. placka nepůsobí programově tvrdě a je plná zajímavých nápadů, ovšem bylo v ní stále cítit příliš mnoho metalových klišé, která podle mne kapelu stále svazovala. Na této desce však veškeré tyto spíše negativní faktory vymizely a my máme možnost vychutnat si skvělé dílo, v němž Soundíci ukázali to nejlepší, co umí.
Od začátku do konce je to zábavná psychedelická jízda, plná pozitivní energie, kterou bychom od grungeové kapely rozhodně nečekali. Díky jakési demetalizaci zde skupina pracuje i s pomalejšími rytmy a melancholičtějšími náladami, se kterými se vypořádává s nesmírnou elegancí. Prostě, pokud budete mít náladu na nějakou desku z 90. let s kladným nábojem a bez přílišné oslizlosti, poslechněte si tohle!
Pět bodů!
» ostatní recenze alba Soundgarden - Superunknown
» popis a diskografie skupiny Soundgarden
Waters, Muddy / Electric Mud
| 2013-07-09 | Muddyho Waterse mám rád a psychedelic-rock taky, a když se tyhle dvě věci spojí, musí tedy zákonitě vzniknout slušná deska, která ovšem občas trochu skřípe. Hrají tu sice perfektní hráči a vytvářejí zajímavé kompozice, ale já když chci slyšet blues, pravý černý blues, tak by mělo být bez ozdůbek. Rozhodně se nedivim, že ani Muddymu moc neseděla. Myslím, že toto album je spíš dílem producentů než jeho, a tak mu asi nemohu dát plný počet bodů.
Sorry, dnes čtyři body.
» ostatní recenze alba Waters, Muddy - Electric Mud
» popis a diskografie skupiny Waters, Muddy
Waters, Muddy / After the Rain
Tvorbu tohoto černošského dědy znám z výběrovky The Essentials, která vyšla v devadesátých letech, ale ke mně se dostala až počátkem tohoto tisíciletí, a přísahám, že od té doby jsem ji slyšel nejméně tisíckrát. Hudba na tomto CD mne totiž vysloveně fascinuje, jedná se totiž o blues té nejlepší kvality, i když se rozhodně nejedná o takovou tu dřevárnu, kterou můžeme znát třeba z nahrávek Roberta Johnsona nebo Charleyho Pattona.
Byl jsem z této desky nadšen, že jsem vpodstatě zapomínal studovat další tvorbu tohoto bluesového giganta. Před nedávnem se mi ovšem porouchala moje Hi-Fi věž, a tak jsem musel při hledání jeho písní zabrousit na internet. Zde jsem začal řízením osudu nacházet jeho studiová alba.
AFTER THE RAIN patří podle mne k jeho podařenějším. Je tu sice možná až příliš slyšet vliv producentů, kteří se do soundu Watersova bandu snažili přimíchat co nejvíc rocku, ale podle mě to není tak hrozné jako na předcházející desce. Nakonec z tohoto snažení vzešla příjemná blues-rocková deska, na níž se nachází dost dobré fláky, které opravdu silně proniknou do duše.
Je to tedy dobré blues a já to nemohu hodnotit jinak než pěti body.
» ostatní recenze alba Waters, Muddy - After the Rain
» popis a diskografie skupiny Waters, Muddy
Beatles, The / Magical Mystery Tour (EP)
Magical Mystery Tour mne ze všech alb The Beatles oslovilo asi nejvíce, nebot´ se mi zdá, že právě na této desce došlo k tomu, že tahle liverpoolská čtveřice nadobro překonala hranice muziky populární a stvořila dílo, které se podle mne již řadí do oblasti hudby artificiální. Z alba ovšem není cítit jakákoliv křeč ani nabubřelost, naopak působí velmi příjemně a přirozeně. Myslím si, že po této desce se již nedá pochybovat o výjimečnosti této party.
Pět hvězdiček.
» ostatní recenze alba Beatles, The - Magical Mystery Tour (EP)
» popis a diskografie skupiny Beatles, The
Doors, The / Morrison Hotel
Nastalo nové desetiletí a fénix vstal z popela. The Doors se vzpamatovali z miamské krize a začali opět normálně fungovat. Po úspěšném mexickém turné se vrátili do studia a začali pracovat na své páté desce, která se jako každá z dílny tohoto souboru nesmazatelně vryla do rockové historie.
Toto album je po stránce hudební naprosto odlišné ode všech předchozích počinů této kapely. Doors zcivilněli. Psychedelická jemnost a experimentální prvky skoro vymizely, inspirace francouzskými šansony a kabaretem s nimi. Zůstalo tu jen čisté tvrdé bílé blues, co dupe jako slon.
Hned úvodní ROADHOUSE BLUES je toho důkazem. Otvírák alba zahájí těžká zkreslená Kriegerova kytara, k němuž se postupně přidává perfektně šlapající rytmika Mack - Densmore, podporovaná Manzarekovými pulzujícími, barově znějícími varhanami. Nad tímto vskutku nářezovým podkladem kvílí a naříká Sebastianova procítěná harmonika, skvěle sekundující Morrisonovu vokálu, který s neskutečným feelingem přednáší dost dobrý text.
S WAITING FOR THE SUN, písní, která měla být již na třetím studiovém počinu kapely, jak již název napovídá, sice trochu upomíná na ty staré Doors (především epickým refrénem), ale formálně již někde jinde, spíše takovému tomu bílému rhythm´n´blues.
YOU MAKE ME REAL se také vrací do minulosti, svým tempem a rychlostí připomíná třeba I LOOKED AT YOU nebo TAKE IT AS IT COMES z první placky, ale jakoby barové piano Manzarekovo ji posouvá úplně někam jinam.
PEACE FROG je čistá, svižná tvrdá rocková skladba, jejíž až skoro stounovská melodická schémata skvěle korespondují s Morrisonovým drsným textem.
Pak trochu zpomalíme a vychutnáme si skvělou baladu BLUE SUNDAY, u níž nechápu, jaktože je v poslední době tak nedoceněná.
SHIP OF FOOLS je zase pohodovka, stojící na uhrančivém Morrisonově zpěvu a stylových Manzarekových klávesách, a upomínající hudební formou na spirituály a raný soul.
LAND HO! pokračuje ve stejné linii, ale těžko říct, zdali by byla tak dobrá bez Morrisona. Asi by vyzněla spíše jako blbůstka než jako seriózní věc.
THE SPY je zase solidní bluesovka se zajímavým textem, plným mnoha neobvyklých metafor, který podkresluje skvěle špinavý doprovod, znějící skoro jako Muddy Waters Band.
V QUEEN OF THE HIGHWAY, v níž Morrison vypráví o svém bouřlivém vztahu s Pamelou Coursonovou, trochu zrychlíme a vychutnáme si rychlou, ale melancholickou rockovou píseň, v níž cítíme po dlouhé době tak trochu francouzské vlivy (na takové věci jsou Doors experti).
S INDIAN SUMMER se vrátíme až do dob prvního alba. Morrison se vrací do své zasněné polohy a kapela ho v tom podporuje.
Jenže pak vplujeme opět do čirých vod bluesových. Na závěr nás Doors překvapí svěží a procítěnou vypalovačkou jak z dílny Willieho Dixona, MAGGIE M´GILL. Kriegerova kytara claptonovsky kňučí, Manzarek a Densmore do svých nástrojů zběsile buší, Lonnie Mack dole tvrdě bručí a Morrison zpívá jak o život. Jeho zpěv perfektně graduje od klidného rozprávění až po procítěné křičení. Prostě důstojný závěr pro tuhle skvělou desku, již nemohu ocenit jinak než pět bodů (já totiž dobré blues jinak neoceňuji!).
» ostatní recenze alba Doors, The - Morrison Hotel
» popis a diskografie skupiny Doors, The
Alice In Chains / MTV Unplugged
MTV Unplugged pokračuje v linii eponymního alba této skupiny, ale je svým způsobem lepší. Materiál, na tomto nosiči obsažený, je mnohem rozmanitější, co se týče forem i nálad. Kapele určitě prospělo i odložení elektrických nástrojů, hrát na akustické instrumenty je totiž mnohem těžší, hudebník se musí více rozmýšlet, jak s nimi pracovat, co vynechat, či co naopak přidat. Díky tomu na některých skladbách, které jsme mohli slyšet již na třetím studiovém albu, vyniká více to lepší, co v nich je, a co v tom elektrickém oparu nebylo slyšet, např. HEAVEN BESIDE YOU je ve svojí krystalické, nezkreslené kráse přímo okouzlující. Staley sice stále nepůsobí zdravě, naopak jeho skvělý hlas stále slábne a slábne, Cantrell jej však svým čistým vokálem, který si vypěstoval, když působil za svých mladých let v gregoriánských chorálech, výborně doplňuje, nahrává mu a občas ho i bez problémů nahrazuje. Rytmika pracuje bezchybně a přizvaný kytarista nijak neruší.
Takže není důvod nedat tomuto albu
plný počet bodů.
» ostatní recenze alba Alice In Chains - MTV Unplugged
» popis a diskografie skupiny Alice In Chains
Alice In Chains / Alice In Chains
Eponymní deska Alice In Chains vyšla pět let po Faceliftu a k mému uchu dolehla pět minut poté, co jsem jejich debut doposlouchal. Musím říci, že ten časový rozdíl je v hudbě slyšet. Na prvním albu hraje sice depresivní, ale neskutečně silná a energická heavy-metalová formace, držící pospolu, na třetím podle všeho neskutečně rozhádaná kapela, jejíž leader postupně začíná ztrácet kontrolu nad svým životem. Do hudebního materiálu, obsaženého na tomto albu, se to vskutku hodně promítá. Je sice vysoce kvalitní, ale za předchozí tvorbou skupiny poněkud pokulhává, navíc se většina skladeb nese prakticky ve stejném duchu, v přímo nesnesitelné temnotě. Změn nálad je tu opravdu málo, písně jsou založeny na vcelku jednoduchých rytmických a melodických schématech, nad nimiž krouží dva vokály v hodně znervózňujících dvojhlasech, přičemž ten Staleyho působí pouze jako stín toho mocného hlasu, jenž zní na Faceliftu.
Při poslechu tohoto alba si vždycky vzpomenu na výkřik frontmana této kapely, který uzavírá jejich první placku :,, Follow me down! Sexual chocolate, baby!", tj. ,,Následuj mne dolů! Sexy čokoláda, bejby!" Vždycky mám pocit, že to ,,dole" je zde, že celé tohle album mapuje zničenou mysl tvrdého heráka. Pro relativně čistou duši jsou tyto záležitosti ovšem naprosto nepochopitelné, a navíc je podle mne pro ni nezdravé utápět se neustále v nihilech té nešt´astné osoby. Proto toto album nepatří mezi moje nejoblíbenější, ale na druhou stranu ale nemohu všem zúčastněným upřít tu věrnost, s jakou onu temnou krajinu zachytili.
Dnes čtyři body, Alice!
» ostatní recenze alba Alice In Chains - Alice In Chains
» popis a diskografie skupiny Alice In Chains
Edgar Broughton Band / Edgar Broughton Band
Se skupinou Edgar Broughton Band jsem se seznámil poměrně nedávno na základě doporučení pár starých bigbít´áků. V té době jsem poslouchal hlavně klasický hard-rock 70.let, který jsem si sice velice oblíbil (a dodnes patří mezi mé nejoblíbenější žánry), ale jaksi mi občas nesedla ta jeho přílišná pompéznost a epičnost, která jej podle mne charakterizuje, nebot´ v některých okamžicích života lidského může začít člověka tak trochu otravovat, navíc jsem si díky svým hlasovým dispozicím nemohl žádnou z uriášovských, párplovských, sabatovských ani zepelínovských skladeb prozpěvovat, čímžto jsem velice trpěl. Obrátil jsem se tedy s žádostí o pomoc na vz. důvěryhodné hudební poradce, a ti mi doporučili právě Edgar Broughton Band. Pln zvědavosti jsem si poslechl několik ukázek, a po chvíli letmého dotýkání vrhl jsem se na třetí, eponymní album, stejně uhrančivé jako osobnost a zjev jejího leadera.
Kapela zde podle mne střídá dvě polohy : jedna je ta pro ni zřejmě asi typická, to znamená drsná, tvrdá, rocková, servítky si neberoucí, ve druhé směřují do oblasti úplně jiné, spíše folkové, až countryové. Tu první charakterizuje sound opravdu hard, jemuž vévodí především dvě řvoucí kytary, pod nimiž duní vskutku více než solidní základ, tu druhou dvě kytary něžné, někdy až mírně rozprávějící, které často dokreslují smyčce a doprovodné vokály (tu ženské, tu mužské) a vždy jemná, ale důrazná rytmika. Většinou však tyto polohy splývají a tvoří skvělý celek, který by však podle mne nebyl tak chutný bez výtečného zastřeného, hlubokého (!) a skoro beefheartovského vokálu frontmanova, jenž ve svém oboru měl opravdu málo konkurentů (krom vz. Dona van Vlieta, Douga Inglea, Franka Zappy a Victora Broxe /Waitse ani Cohena schválně neuvádím, to je úplně jinej sport/ mě nikdo nenapadá). Na jeho zpěvu obdivuji především jeho ohromný feeling a také, kolik výrazových prostředků bez jakýchkoliv problémů ovládá.
Toto se projeví hned v otvíráku :
Hudební doprovod k EVENING OFTER ROOFTOPS je sice bezchybný, symbioticky spojující mírně znervózňující smyčce a rockové kvarteto, hrající tentokrát s prazvláštní folkovou naléhavostí, ale celá skladba mohl dost dobře vyznít jako countryový cajdák. Edgar Broughton ji ovšem svým výtečným výkonem přímo do artificiálních sfér. Na začátku zpívá tiše a já v jeho hlase cítím jakousi ironii, která ovšem postupně mizí a mizí a na závěru Broughton zpívá v čistých, až operních barytonových výškách s nasazením až atypickým.
V THE BIRTH, odstartované razantními bicími Stevieho Broughtona, zase projevuje svou náklonnost ke tvorbě vz. Captaina Beefhearta. Jeho vliv není ovšem slyšet jen v této složce této skladby, prosycuje ji celou. Ve velmi tvrdých, ale originálních kytarách a razantní rytmice člověk opravdu slyší zvrhlost klasického Magic Bandu z období Safe as Milk.
Pak ovšem nastává změna. PIECE OF MY OWN a POPPY jsou klasické countryovky jako vyšité, které ovšem především opět díky Broughtonovu příjemnému podání postrádají onu napoplou vlezlost, známou například ze tvorby našich kotlíkářských klasiků či světových countryových businessmanů. Určitě bych je po kvalitativní stránce srovnal s díly nashvillských mistrů.
S DON´T EVEN KNOW DAY IT IS opět vplouváme do vod rockových, a to krásně čistých, přímočaře, ale elegantně jdoucích k jádru věci, bez přílišné epičnosti či tvrdosti.
Mou nejoblíbenější věcí na albu je ovšem HOUSE OF TURNABOUT. Příjemný, až černošsky živočišný rytmus je základem pro příjemnou píseň, v níž skvěle kloubí se vlivy folkové a rockové, a jejíž hlavní ozdobou jsou sice neškolené, ale neskutečně procítěné sbory, přednášející text, jemuž sice nerozumím, ale který mne po zvukové stránce opravdu velmi oslovuje. Nakonec se Broughton (tuším) chopí elektrické kytary a vykouzlí na ní vskutku unikátní sólo, které sice není nijak rychlé ani složité, ale svou jednoduchostí perfektně zapadá do téhle nádherné mozaiky.
MADHATTER pokračuje v načaté linii, tentokrát se ovšem přidávají i prvky naprosto nečekané. Z celé skladby mám takový trošku najazzlý pocit, především z rozverného rytmu a rafinovaných vokálů, to vše ovšem bez jakékoliv přílišné snahy o originalitu či o artificionalitu.
Další věc je rozdělena na dvě části. První, GETTING HARD je založena na rychlém podkladu, nad nímž čarují dvě nápadité kytary. WHAT IS A WOMAN FOR? je oproti tomu čisté, pomalé bílé blues, za něž by se nemusel stydět ani Mayall.
THINKING OF YOU je zase spíše trochu countryové nebo spíše folkové, ale rozhodně to v ní Broughtonům šlape, a myslím si, že se jedná o podařenou věc.
Toto veliké hudební dobrodružství uzavírá velice zajímavá psychedelická skladba FOR A DOCTOR SPOCK : PARTS 1 AND 2, v níž Broughtoni využijí na maximum všechny své schopnosti a stvoří vskutku oslňující celek, který je vskutku důstojným závěrem tohoto fakt dobrého alba.
Fakt dobrého alba, které mne vskutku velice oslovilo a brzo se stalo jedním z mých nejoblíbenějších. Ujišt´uji vás, že mne opravdu na dlouhou dobu neomrzí, nebot´ takovej nářez, to se každý den neslyší.
Pět bodů nebo hvězdiček, říkejte si tomu, jak chcete, pořád je to málo!
» ostatní recenze alba Edgar Broughton Band - Edgar Broughton Band
» popis a diskografie skupiny Edgar Broughton Band
Iron Butterfly / In-A-Gadda-Da-Vida
Možná vám to přijde velice zvláštní, ale já jsem se s touhle fantastickou deskou seznámil díky Simpsonům, přesněji díky tomu dílu, v němž Bart prodá duši Milhousovi. Této dramatické zápletce předcházel jeden vskutku d´ábelský kousek tohoto dua, vyměnění všech kancionálů ve springfieldském kostele za notový a textový záznam velmi silné, dlouhé a prazvláštně temné skladby od jakési rockové kapely, kterou celá místní obec perfektně zapěla, a musím říct, že mne hned na první poslech uhranula. Po shlédnutí této epizody jal jsem se na internetu zběsile hledat všechny podrobnosti o této výjimečné písni a našel jsem toho mnoho, jenže jsem je všechny po krátké chvíli zapomněl a opět se vnořil do undergroundových vod. Před nedávnem se mi ovšem pamět´ vrátila a já si konečně celou skladbu i s albem, které ji obsahuje, poslechl, a musím říct, že jsem udělal dobře.
Hudba obsažená na této placce je velice zajímavá. Co se týče soundu, tak svým způsobem připomíná Doors, ale zde není podle mne kladen tak velký důraz na text a na výkon zpěváka, který je podle mne u výše zmíněné losangeleské kapely klíčový a bez kterého si ji ani nedokáži vychutnat, zde se spoléhá mnohem více na instrumentaci a celková forma je dle mne mnohem blíže ke klasickému hard-rocku, či v případě songu titulního k progrocku.
Velice dobrá je na tomto albu i jeho postupná gradace. Od vcelku jednoduchého love-songu MOST ANYTHING YOU WANT, který obohacuje především zpívající varhaník Ingle, se přesouváme k FLOWERS AND BEADS, která je vlastně stejného charakteru jako ta předcházející, ovšem poněkud složitěji strukturovaná, po níž následují MY MIRAGE a TERMINATION, v nichž nás především Ingle a Brann okouzlí svými instrumentálními výkony. Nápaditá kytara se zde snoubí s naléhavými varhanami a vytvářejí spolu prazvláštní hudební plochy na pomezí artificiální hudby. Vypalovačka ARE YOU HAPPY?, plná zajímavých změn nálad a originálních, prolínajících se motivů, však ovšem napoví, že ve vz. dvou skladbách ještě Ironi zdaleka neřekli vše.
První strana desky končí a my se dostáváme ke skladbě titulní, k IN-A-GADDA-DA-VIDA, otevřenou záhadným barokním intrem na Vox Continental (tuším)...
Co se děje potom, je těžko popsatelné slovy. K Inglovým zpočátku tichým voxkám se přidává s obrovskou silou zbytek kapely, a my již slyšíme ten dnes již klasický riff, který tenkrát ve springfieldské obci vzbudil značné zděšení. Nuže, já musím uznat, že na toto tento hudební motiv sílu má, a osobně ho považuji za jeden z nejlepších v historii rockové hudby (a nemohu být sám!). Možná by někomu nevadilo, kdyby tahle píseň byla jenom jeden dlouhý, hard-rockový kolovrátek, ale to není styl Iron Butterfly. Ti jej s precizností opravdových mistrů rozvedou do rovin vskutku netušených a solidně se na něm vyřádí. Nad tím vším se vznáší Inglův silný baryton, který skvěle dokresluje magickou atmosféru tohoto výborného fláku. Po chvíli však umlkne a začne se věnovat především svým klávesám, na nichž vykouzlí orgasmické sólo, které určitě patří k těm nejlepším ze 60.let. Ale to ještě není konec! Nastupuje Brann se svou kytarou a rozpoutá hotové peklo, z něhož se sice na chvíli dostaneme, ale pak je tu ještě dlouhé, ale zajímavé sólo na bicí, na první poslech možná působící monotónně, avšak při delším studiu člověk zjišt´uje, že toto vcelku prosté vyjádření sem naprosto perfektně sedí. Bushy sice nebuší jako o život, naopak se drží středního rytmu skladby a soustřed´uje se především na bubny, čímžto vytváří takovou jakoby šamanskou atmosféru, která postupně graduje a graduje, až zase uslyšíme ty tajemné varhany a všecko to začíná se stejnou intenzitou odznova. Iron Butterfly nám nadělují dalších asi šest minut blaha, Ingle se vrací na chvíli za mikrofon, aby pak za klávesami skladbu ukončil rázným zopakováním hlavního tématu, podpořený svými spoluhráči.
Cesta do rajských zahrad končí, vracím se zpět do našeho světa, a přemýšlím, co říci na závěr. Dalo by se říci hodně, vždyt´ tahle deska, to je skutečný majstrštyk, perfektně vyvážená, vypointovaná i vygradovaná. Ale to se mi nechce říkat, to by znělo poněkud neoriginálně, vždyt´ to o tom říká každej. Tak, snad jen:
Chvála BOHU za Simpsony!
» ostatní recenze alba Iron Butterfly - In-A-Gadda-Da-Vida
» popis a diskografie skupiny Iron Butterfly
Free / Fire and Water
Kapelu Free jsem objevil teprve nedávno a její tvorba mne velmi zaujala. Je pravda, že jejich hudební materiál neobsahuje zrovna žádné velesložité kousky, ale ve svém žánru podle mne představuje vůbec jeden z vrcholů (po stránce hudební kvality je tedy řadím mezi to nejlepší, co v daném období vzniklo). Třetí album tohoto britského souboru, které jej proslavilo po celém světě, to jenom dokazuje.
Jedná se o plnokrevnou hard-rockovou desku, od začátku do konce oplývající nesmírným kvantem pozitivní energie, jež byste v moderní tvrdé hudbě museli pohledat. Rytmika Fraser-Kirke se skvěle doplňuje a tvoří solidní podklad pro kytarové kouzlení páně Kossoffa a Rodgersův skvělý vokál, který sice na první poslech nemá takovou sílu jako třeba Plantův nebo Gillanův, ale v nestřeženém okamžiku mu nedělá problém nás z tohoto omylu vyvést.
Na této placce je mnoho bezchybných songů, já osobně řadím nejvýš (vím, že to působí zavádějícím dojmem) právě největší hity z této platně, hlavně tedy FIRE AND WATER a ALL RIGHT NOW. První jmenovaná je výtečně vygradovaná emotivní rocková skladba se vcelku povedeným textem, na kterém se Rodgers naprosto skvěle vyřádí a předvede nám prakticky vše, co se svým hlasem umí. Spolu s elegantním doprovodem vytváří tedy celek vskutku nadčasový, jenž ani po stém poslechu neomrzí.
A druhá? Tak o tomhle fláku není třeba ani příliš mnoho mluvit. Nezpochybnitelná klasika, z níž je na sto honů cítit elán mladé britské kapely, opravdu patří na piedestal sedmdesátkové rockové tvorby.
Tudíž by vlastně ani nevadilo, kdyby tohle album bylo jen espíčko, ale to bychom zase přišli o další výtečné věci, které jsou taktéž mistrovskými kousky a jež spolu vytvářejí celek, jenž nelze ohodnotit jinak nežli pěti hvězdičkami.
» ostatní recenze alba Free - Fire and Water
» popis a diskografie skupiny Free
Plastic People Of The Universe, The / Kolejnice duní
The Plastic People of the Universe je kapela, která absolutně změnila (společně s Emerson, Lake and Palmer a The Doors) můj úhel pohledu na rockovou hudbu. Právě díky ní jsem zjistil, že rock, to není jen takové to klasické, drsné bigbítové dunění, že v jeho rámci dají se vytvořit vysoce hodnotná díla, která se mohou členit mezi artificiální hudbu. Tahle jejich deska to jenom dokazuje, navíc skvěle reflektuje jejich přerod ze souboru převážně se věnujícímu krátkým celkům, ve skupinu, pro niž není problém interpretovat rozsáhlé kompozice na velmi těžká témata.
Album otevírá osmadvacetiminutová skladba 100 BODŮ na libreto Františka Vaněčka. Monotónní, ale ve své jednoduchosti a nevybíravosti extrémně působivý text podtrhl Milan Hlavsa hudbou, která se už podstatně odlišuje od jeho předchozích děl, a to nejen délkou. Zatímco předchozí repertoár byl postaven hlavně na silném riffu a jeho tak trochu disharmonickém rozvětvování, v této skladbě se pracuje s více motivy, které se vzájemně proplétají a vytváří zajímavý podklad pro Hlavsovu sugestivní recitaci.
Poté následuje DOPIS MAGOROVI, zhruba dvacet minut trvající celek, představující opět úplně jiný způsob kompozice. Hudební složka je svým způsobem upozaděna a hlavní slovo zde dostává Brabencův text, působivě přednášený hlavními postavami československého disentu, kteří byli k tomuto úkonu přizváni. Podle mne se jedná o velice zajímavou skladbu, která by měla být pouštěna každému, kdo pochybuje o hrůznosti a blbosti minulého režimu.
PHIL ESPOSITO se asi moc vážně brát nedá. Podle všeho se jedná spíše o věc tak trošku happeningového charakteru, pravděpodobně v režii páně Brikciuse. Rozhodně si ovšem nemyslím, že by jí to nějak ubíralo na kvalitě, naopak je vcelku dobře poslouchatelná a člověk se u těch prazvláštních hudebních ploch dobře pobaví a na chvilku možná ucítí závan dávno zašlých dob pospolitosti, v níž se tenkrát Plastici pohybovali.
Další tři skladby jsou nahrávky hudebních ploch, které měly sloužit jako podklad pro Hlavsovo zhudebnění Brabencových textů, vycházejících ze Solženycinova ,,Souostroví Gulag". K realizaci toho projektu ze smutných a pochopitelných důvodů nedošlo, a tak po něm zůstaly jenom tyto tři skladby, které se v pozměněné podobě objevily na dalším albu Plastiků jménem ,,Hovězí porážka". Zde je ovšem můžeme slyšet v originální formě, za což jsem vydavatelům velmi vděčný :
METASTÁZE je silná skladba, založená na prostém, ale důrazném klávesovém motivu, podporovaném pulzující baskytarou a divokými bicími, nad níž se vznáší Leštinovy a Kabešovy smyčce, a Brabencovy a Stádníkovy dechy, utvářející spolu prazvláštní, epické melodie, vytvářející tak trochu dojem, že se před námi otevírá obrovská pláň, nad níž víří divoký vítr a zuří strašná bouře.
Zvláštní obrazotvornost Hlavsovy hudby z tohoto období podporují i dojmy ze skladby KOLEJNICE DUNÍ. Nekompromisní rytmika nabere hned na začátku skladby rychlé tempo, do něhož se skvěle vnoří ostatní hráči, aby nás zarazili hluboko do křesla svými přímo brutálními výkony. Ze svých nástrojů vydávají strašlivě krásné zvuky, které u někoho můžou nabudit tak trochu paranoické či schizofrenické dojmy. Po kratší době trvání ovšem před člověkem vyvstane dokonalý obraz supící lokomotivy, jenž šokuje svou věrností.
SOCIÁLNĚ BLÍZCÍ vrací se, co se týče formy, zas k předposlední skladbě. Zde ovšem není cítit tak velký rozdíl mezi harmonickým podkladem a melodickou složkou, oba dva tyto elementy spolu vzájemně splývají ve vážných tématech, které se později asi staly základem pro legendárního KANÁRKA (spíše ale pro tu původní verzi).
Šestá stopa album uzavírá, a mně nezbývá nic jiného, než zatlačit slzu a tento článek uzavřít. Nuže, podle mne se jedná o výjimečný vydavatelský počin, který velmi oceňuji. Představil mi moji oblíbenou skupinu opět z jiného úhlu pohledu, jako kapelu aktivně experimentující, tak trošku blbnoucí, a tímto dozrávající k ohromným hudebním celkům. Za toto dávám bez diskuzí pět hvězdiček!
» ostatní recenze alba Plastic People Of The Universe, The - Kolejnice duní
» popis a diskografie skupiny Plastic People Of The Universe, The
Jethro Tull / A Passion Play
Abych pravdu řekl, tohle album Jethro Tull jsem nikdy nepochopil. Příliš dobrý angličtinář nejsem, a tak mi celá deska zní jako jeden dlouhý, nekončící jam, v němž je ovšem dobré nápady nutno hodně dlouho hledat. Osobně mi přijde, že sound celé této desky ovládl Evans se svým pianem, které tam pořád free-jazzově úpí a cinká, ale to mi jaksi k Tullům nesedí. Naprosto zvrácené mi potom připadá, když se tam znenadání zjeví zas úplně jiné zvuky a začne THE HARE WHO LOST HIS SPECTACLES, který mi celý připadá jako vycpávka.
Ale zase nemohu být tak kritický. Na této placce se nachází materiál, který natočily opravdové špičky svého oboru, a tak přes některé konceptuální apod. nedostatky dávám čtyři body.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - A Passion Play
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Jethro Tull / Stand Up
Chronologicky druhé studiové album skupiny Jethro Tull podle mne patří mezi klenoty světové rockové hudby. Jedná se o velice vyvážený celek, v němž se skvěle mísí vlivy folkové, bluesové i vlastně již art-rockové, i po čtyřiačtyřiceti letech od vzniku stále vonící novotou a uctívaný i nejmladší generací bigbít´áků. Ian Anderson se již zde projevuje jako skvělý zpěvák, instrumentalista a skladatel, který dokáže složit a interpretovat jednoduchou melodii, a jemuž zároveň nedělá problém trochu si pohrát se skladbou velikého Johanna Sebastiana Bacha. Ale ani ostatní členové nezůstávají pozadu, naopak hrají jak o život, a my žasneme, že už v tom roce 1969 patřili mezi nejlepší ve svém oboru. Od NEW DAY YESTERDAY po FOR A THOUSAND MOTHERS se tedy utápím v hudebním blahu, které snad předčí jenom pocity z následujících desek Andersonovy party. Klobouk dolů, mladíčci!
Pět bodů!
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stand Up
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
SOUNDTRACK / Apocalypse Now
APOCALYPSE NOW řadím mezi nejlepší filmová díla 70. let, věrně zobrazující hrůzy války, která nemusí probíhat jenom mezi několika tisícihlavými armádami, ale i mezi dvěma frakcemi jedné osobnosti.
Snímek je to velmi pěkný, skvěle vygradovaný a plný nádherně strašlivých obrazů. Řadím ho mezi mé nejoblíbenější.
Jeho soundtrack je dokonalost sama. Je založený na spoustě zajímavých kontrastů, čímžto z něj činí dílo, skvěle s Coppolovou klasikou korespondující. Wagner s Elliotem je tu se Stouny a s Doors, jako jsou ve filmu spolu zvláštně úsměvné scény, jako setkání se s tygrem nebo tanec toho mladého černocha na lodi za zvuků Satisfaction, a scény strašlivé, jako třeba ty s Duvallem nebo s Brandem.
Je to prostě celek vyvážený na jedničku, který patří ke klenotům světových výběrů.
» ostatní recenze alba SOUNDTRACK - Apocalypse Now
» popis a diskografie skupiny SOUNDTRACK
Doors, The / The Soft Parade
Rok 1969 byl pro The Doors hodně zlý. Leader kapely, Jim Morrison, začal ztrácet zájem o hudbu především kvůli nadužívání některých návykových látek a s ní související osobní psychickou krizí. Tento jeho problém byl navíc ještě zneužit mocí, a kapela se dostala do konfliktu se zákonem.
V takovéto dusné atmosféře vznikalo jejich čtvrté album, které mnozí považují za nepodařené a slabé.
Já ovšem mezi ně nepatřím. Je sice pravda, že tato deska neobsahuje takové pecky jako LIGHT MY FIRE, THE END nebo WHEN THE MUSIC´S OVER, ale před třemi lety mne vyléčila z chřipky, za což jsem jí velice, velice vděčný.
Placku otevírá TELL ALL THE PEOPLE, jemná, jednoduchá, trošku napopovatělá, ale nijak špatná skladba se slabším textem, která ovšem jako pohlazení na duši působí perfektně.
TOUCH ME pokračuje v linii započaté otvírákem. Jedná se o vcelku pěknou šedesátkovou popovou baladu, která si ovšem drží jakousi úroveň, ale je možné, že Morrisonovi moc neseděla.
SHAMAN´S BLUES mu ovšem podle mne sedí perfektně. Kapela tu totiž narozdíl od prvních dvou hraje jenom v základní sestavě, takže je její zvuk podstatně syrovější, a podle mne se tímto vrací zase k plnokrevnému rocku.
DO IT jsem osobně vlastně nikdy nepochopil. Na první pohled pěkná, rozverná skladba, ale díky tomu textu působí jako nějaká mantra nebo co. Možná nám chtějí Doors ukázat, že každá mince má dvě strany. :-)
EASY RIDE působí velmi podobně. Po dvě minuty posloucháme hezkou, jednoduchou skladbu s tak trošku popisným textem, ale pak se začne ozývat cosi jako Moog a Morrison začne zpívat cosi o jakési chladné nebo sněhové královně a skladba se rozplyne do neznáma.
WILD CHILD je zase po dlouhé době typická doorsovka. Morrison přednáší za nablueslého doprovodu text o divokém dítěti, utrženém ze řetězu, o nietzscheovském nadčlověku, o sobě, a my jen žasnem! Tohle že stvořila kapela v krizi?
Nevěřím!
RUNNIN´ BLUE zajede zas do poněkud napopovatělých kolejí. No, je sice poměrně dobrá, ale ty country vlivy mi k Doors moc neseděj´. Ovšem, tahle parta to ještě zvládá s určitou grácií, takže to zas tak zle nepůsobí.
WISHFUL SINFUL je zase takový slad´ák, ale díky Morrisonově mírně ironickému projevu zas tolik motownovsky nečpí a vlastně je někdy i velmi příjemný.
A nakonec osmiminutová THE SOFT PARADE, na pět divokých částí rozdělená až skoro progrocková kompozice, navazující dle mne na THE END, WHEN THE MUSIC´S OVER a NOT TO TOUCH THE EARTH. Osobně ji považuji za vrchol tohoto alba, protože v ní kapela naprosto perfektně vylíčila svoji situaci. Agresivní doprovod skvěle koresponduje s dramaticky líčeným textem, plným znepokojivých obrazů, z nichž je cítit postupný rozklad Ještěrčího krále, který ovšem stále dokáže pěkně zasyčet.
Album končí a já uznávám, že to sice není vrchol této kapely, ale na oddech je to skvělá deska, a navíc za tu skvělou rekonvalescenci, podpořenou Bohem:
5 points!
» ostatní recenze alba Doors, The - The Soft Parade
» popis a diskografie skupiny Doors, The
Livin' Blues / Live'75
Tak tuhle desku jsem objevil o Vánocích 2011 v naší sbírce starých vinylů. Byl jsem nadšen, nebot´ jsem předtím o Livin´ Blues slyšel mnohá slova chvály, a tak jsem zatoužil seznámit se s tímto zajímavým hudebním fenoménem.
Nuže, nyní, na počátku horkého léta 2013, po tisícstém poslechu tohoto skvělého živáku musím uznat, že tohle seznámení bylo výborný nápad, a možná nejlepší dárek k oněm Vánocům, který jsem si sám nadělil. Tato kapela, soudě především podle této desky, patří ke klenotům světového hard-rocku, a je podle mne tudíž srovnatelná i s takovými veličinami jako Deep Purple nebo Black Sabbath.
Album otvírá výtečná vypalovačka BLACK SPIDER WOMAN, jíž kraluje Frederikszův farlowovský vokál, podpořený Obergovou kytarou, která mistrovsky čaruje se silným hlavním motivem, a jež v půli skladby přejde do perfektně vygradovaného sóla, které patří k těm nejlepším, co jsem v tvrdém rocku slyšel. Rytmika nezaostává, naopak perfektně doplňuje zbylé dva členy a tvoří skvělou kulisu pro jejich oslňující exhibice.
V I´M A RAMBLER kapela zapluje do poněkud jiných vod. Zahraje nám perfektní bílé blues, plné tryskajících emocí, které se podle mne dá srovnávat se starými mayallovkami. Především Obergova kytara toto srovnání může evokovat, nebot´ tento pozapomenutý holandský mistr se zde vybičuje k výkonu vskutku až claptonovskému.
A u blues ještě chvíli zůstaneme. Frederiksz okamžitě po skončení RAMBLERA uvede svojí perfektní angličtinou klasickou dixonovku HOOCHIE COOCHIE MAN, proslavenou především mistrovským podáním Muddyho Waterse. O kvalitách této skladby již dnes není možné pochybovat, a pokud se tohoto fláku chopí Livin´ Blues, úspěch je zaručen. Blues, co dupe jako slon, dorazí do vašeho obýváku a převrátí ho vzhůru nohama.
Pak tu máme druhou stranu desky, opět začínající svižnou vodvazovkou, sice ne tak dobrou jako BLACK SPIDER WOMAN, ale rozhodně ne špatnou. CRAZY JOE je podle mne příjemná vyřvávačka, která měla určitě na velkých pódiích, kde Livin´ Blues vystupovali, své veliké kouzlo, které je na desce ještě vcelku silně cítit.
A poté tu máme I WONDER, jemnou, jakoby soulovou baladu, jeden z nejsilnějších počinů vůbec. Pokud je pravda tvrzení, že výborná hard-rocková kapela se pozná podle toho, jak zvládne ploužák, tak již nevím, jak jakým pozitivním přídavným jménem Livin´ Blues poctím.
V L.B. BOOGIE Frederiksz perfektně využívá své charisma a zapojuje do hudebního procesu i publikum. Daří se mu to na výbornou, z gramofonu zní výtečně sladěná, tisícihlavá kapela, která spolu vytváří vskutku nadčasový celek.
A tato velesestava toto album i uzavírá. Skoro na konci platně Oberg rozpálí další klasiku, BONEY MORONEY, ve které ,,základní kvarteto" využívá veškerý svůj potenciál, a vytváří coververzi, která se originálu kvalitativně více než vyrovná.
A tímto příjemným rozloučením toto velké hudební dobrodružství končí, a já mohu jen konstatovat, že jsem nucen dát zas těch pět bodů.
» ostatní recenze alba Livin' Blues - Live'75
» popis a diskografie skupiny Livin' Blues
Red Hot Chili Peppers / Mother´s Milk
Red Hot Chilli Peppers sice nepatří mezi moje nejoblíbenější rockové kapely, nebot´ jsem spíše fanouškem art-rocku či undergroundu, ale jejich čtvrté album Mother´s Milk, které mám nahrané na staré audiokazetě, si rád poslechnu, není totiž nad něj lepší hudební kulisy pro proflákané letní odpoledne.
Deska začíná dost energickou funk-rockovou vypalovačkou GOOD TIME BOYS, která je jako otvírák fantastická, nebot´ přesně nastíní, co se bude dít dál. Perfektně našlápnuté funky zní prakticky po celou první stranu placky. Poté sice člověka čeká menší oddech v podobě spíše baladických KNOCK ME DOWN a TASTE THE PAIN, ale pak se jede dál, možná ještě drsněji! Redhoti nám nedopřejí prakticky vyjma PRETTY LITTLE DITTY oddech, pořád jedou v svižných tempech, jimž kraluje především FLEOVA baskytara (příznivě hodnocená Jackem Brucem!).
A pak přijde JOHNNY, KICK A HOLE IN THE SKY, skvělá věc, v níž ze sebe muzikanti vydají naprosté maximum, a my se octneme ve funkové nirváně.
No, jak je jistě jasné z předešlých řádků, mám tohle album rád. Je sice pravda, že pro meditaci dávám přednost něčemu více posluchačsky náročnějšímu, ale tohle rozhodně není špatné, narozdíl od pozdějších nahrávek této kapely (CALIFORNICATION etc.). Redhoti jsou prostě perfektní ve funku, ale pomalé balady jim nikdy nešly a asi už nepůjdou.
Pět bodů za staré dobré časy!
» ostatní recenze alba Red Hot Chili Peppers - Mother´s Milk
» popis a diskografie skupiny Red Hot Chili Peppers
Beatles, The / Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band
Při vší úctě k The Shadows, The Rolling Stones a The Who považuji The Beatles za největší rockovou kapelu vůbec. Tato skupina naprosto zásadním způsobem změnila tvář světové populární hudby, překonala tehdejší rock´n´rollová klišé a stala se nesmrtelnou legendou, i v současnosti uctívanou mnoha miliony posluchačů.
Jejich osmé album považuji za jeden z nejzásadnějších počinů moderní pop-music vůbec. Hudební materiál, na této desce obsažený, je naprosto odlišný ode všeho, co do té doby bylo slyšet. Lennon, McCartney, Harrison a Starr zde vytvářejí pomocí studiových experimentů absolutně neslýchané plochy plné prazvláštních barev a nálad, ovšem beze stopy jakéhokoliv trapného pozérství, které i po šestačtyřiceti letech od vzniku působí originálně a svěže.
Bez diskuzí pět bodů.
» ostatní recenze alba Beatles, The - Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band
» popis a diskografie skupiny Beatles, The