Jethro Tull - Stand Up (1969)

Tracklist:
01. A New Day Yesterday (4:10)
02. Jeffrey Goes to Leicester Square (2:12)
03. Bourée [Bach/arr. Anderson] (3:47)
04. Back to the Family (3:48)
05. Look into the Sun (4:21)
06. Nothing Is Easy (4:26)
07. Fat Man (2:52)
08. We Used to Know (4:00)
09. Reasons for Waiting (4:06)
10. For a Thousand Mothers (4:13)

Bonus tracks (2001):

11. Living in the Past (3:23)
12. Driving Song (2:44)
13. Sweet Dream (4:05)
14. 17 (3:07)

All songs written by Ian Anderson, except where noted.



Obsazení:

Ian Anderson - lead vocals, flute, acoustic guitar, organ, piano, mandolin, balalaika, mouth organ
Martin Barre - electric guitar, flute (2, 9)
Glenn Cornick - bass (1-4, 6, 8-10)
Clive Bunker - drums, percussion

Andy Johns - bass (5)

 
26.03.2024 Antony | #
5 stars

JETHRO TULL mám rád opravdu hodně. Mají vzácnou schopnost hudebních velikánů přicházet ke mně opakovaně ve vlnách a já pak týdny neposlouchám skoro nic jiného. S nimi pak virtuálně žiji jejich myšlenkový život. Opakovaně a nevyčerpatelně mi dávají svojí tvorbou nepopsatelné zážitky. Znak vrcholného umění.

Po debutu přišlo roku 1969 druhé album. Je však zásadně první v tom, že se výhradní režie ujal Ian Anderson. K desce jako celku jsem přišel podstatně později, než k This Was, tím více si ji od té doby užívám. Navíc, jedna skladba byla mým prvotním setkáním s art rockem. Bourée byla první píseň, kterou jsem od JETHRO TULL kdy slyšel, to mohl být rok 81, někde na Větrníku, nebo v pořadu Rytmus. Okamžité okouzlení, na které dodnes nostalgicky vzpomínám. Zážitek ze setkání s touto skladbou měl a stále má velký vliv na mé posluchačské cítění. Je to esence hudby, melodiky, lidového nespoutaného člověčenství. Za svoji kariéru dokázali napsat více písní, které se intenzitou hudebního sdělení této dotýkají, jenže Bourée byla první. Kdyby JETHRO TULL udělali jen tuto kompozici, v podstatě tribute panu Bachovi, byli by pro mne nesmrtelní.

Album Stand Up je ovšem plné nádherných skladeb. Další výborná a působivá, a také blízká mému srdci, je Reasons For Waiting, tu objevuji v plné hloubce postupně až doposud, a je úchvatná. Andersonův zpěv s těmi smyčci, neodolatelná souhra, píseň z jiného světa. Nebo Jeffrey Goes To Leicester Square s bubínky a cinkátky, okouzlující. Nebo We Used To Know s překrásným kytarovým sólem, které dává zapomenout na flétnu. Mohl bych takto jmenovat většinu písní. Zmíním ještě úvodní A New Day Yesterday, která desku odstartuje jako monster skladba s nezapomenutelným motivem. Ukázka enormního skladatelského talentu.

Deska je na pár místech pokažená mixem, odjakživa mě na ní doslova ničí přebuzený a zachrchlaný zvuk bicích právě hned v úvodním songu. Zní jako z pomačkaného pásku na staré kazetě. Zajímavé je, že na zbytku alba se tento efekt téměř neprojevuje, kromě ještě Nothing Is Easy. Některé skladby zase znějí, jako zapomenuté z nahrávacích frekvencí debutu, míněno spíše technicky, než hudebně. Nejlépe znějící digitální reedice od MFSL sice oproti jiným vydáním tato negativa zmírňuje (což na druhou stranu znamená, že zasáhla do autentičnosti originálu), ale stejně je to pokaždé tročku na zdvižené obočí.

Kvalita hudby samotné však nikterak netrpí. Musím říci, že dávám vždy mnoho bedlivých poslechů této desky, stále pomalu zkoumám a odkrývám vrstvy, kterých má tato muzika požehnaně, vždy se nezřízeně těším. Album skrývá množství nálad, abstraktních myšlenek, představ, těká od tvrdé dynamiky do nejromantičtější lyriky, je naléhavé i konejšivé současně. Mistrovské dílo.


reagovat

zdenek2512 @ 26.03.2024 13:57:14
Stand Up byla první deska od Jethro Tull, kterou jsem měl nahranou z desky, kterou mi půjčil spolužák. Gatefold s vytrženým betlémem, to byl tehdy takový folklor, co tam podle prvomajitele nemuselo být zůstalo doma. Vinyly z burzy byly zásadně bez plakátů a vložených bookletů. S recenzí souhlasím hity typu Boureé, We Used Know, A New Day Yesterday Is jsou nesmrtelné. Pro mě nejsyrovějším album Jethro Tull.

Judith @ 26.03.2024 15:08:04
Dala jsem 22 minut alba a prostě ne. Nějakou dobu jsem za příčinu míjení mohla považovat skutečnost, že jsem se s Jethro Tull kdysi seznámila v jejich špatné chvíli (Catfish Rising), ale ani poslech vychvalovaných majstrštyků Aqualung a Thick As a Brick na mém vidění či spíše slyšení nic nezměnil. Nejsme si souzeni. Nebudu naturalisticky líčit, co tam vnímám já, nač si kazit náladu. Jsem ráda, že mají své fanoušky. Já jim víc pokusů v dohledné budoucnosti věnovat nebudu, k ničemu to nevede.

hejkal @ 26.03.2024 15:34:38
Judith - to sa stáva. Poďľa mňa najväčšiu šancu by mal u teba album Songs from the Wood. Kebyže sa niekedy odhodláš k návratu k Jethro Tull, toto je ideálna cesta. A ak ani tá nezaberie, tak už ani netreba skúšať. :)

25.11.2019 EasyRocker | #
5 stars

Po debutu This Was odešel kytarista Mick Abrahams, výrazný spoluautor, ze scény však nezmizel. Kapela i s velmi talentovaným novicem Martinem Barrem tušila, že se může vymanit ze svazující bluesové košile, aby dosáhla na vytyčené mety...

A New Day Yesterday propojuje bluesový fundament, a nastupující hardrockový riffový dusot. Ta košile už na pánech ale drží jen tak tak. Jeffrey Goes To Leicester Square je akustickou keltskou pohádkou a Barre ji poprvé zdobí flétnou. Bourée není výjimečná jen odvahou transformovat klasické baroko pro ´bigbítové´ osazenstvo, ale i pronikavou čarostřelbou Iana Andersona. Back To The Family je pořádně nažhavená jízda v čele s nezkrotnými nálety flétny. Barreho mizející sólo ječí jako sněhová vánice. Folkově nostalgická Look Into the Sun by se klidně mohla zjevit na Songs from the Wood. Anderson nemá Gillanův či Plantův rozsah, ale tady je úžasně dojemný. Nothing Is Easy dokonalým extraktem rockové ostrosti (slyš fantaskní duo - Cormicka a Bunkera), folku a barvitými tahy flétny nakonec. Chutná? Keltskou vichřicí, milovanou i nepochopenou, je Fat Man s mandolínami a balalajkou. Stálicí je ovšem dodnes. We Used to Know povstává z akusticko-rytmické řeky. Flétnové i kytarové nájezdy novice Barreho z ní dělají blyštivý diamant v tvorbě JT. Reasons For Waiting je magicky vytesaná balada. Anderson ji nazdobil orchestrací, varhany a flétnu podruhé obstaral kytarový novic. Ostrou nótou ze s albem loučí For A Thousand Mothers. Drsnou, syrovou jízdou Jethro odskočili o rok či dva době. I bonusy se vyvedly. Cornickův magický prstolam v hitovce Living in the Past, jako z debutu vypálená černota Driving Song, přímočará jízda Sweet Dream a obskurně teatrální číslo 17. Doklad Andersonovy univerzálnosti i kuráže.

Druhé album bylo zásadním zlomem od debutu směrem k budoucnu. Marně tu hledat slabinu - kvarteto nabylo obdivuhodnou jistotu v čele s Andersonem jako pevným vládcem a motorem. Mínusem je, jak zaznělo i od dalších kolegů, málo energická produkce. A to mám v ruce remaster. 4.5, obsah ale zasluhuje plnou.
reagovat

horyna @ 26.11.2019 04:26:57
Deska s intenzivní atmosférou ke které se velmi rád vracím. Neměnil bych ani notu a ani ten zvuk. Easy díky.

PaloM @ 26.11.2019 07:37:01
Dnes už klasika, album na stúpajúcej krivke kvality. Niet čo dodať. Ďakujem za pripomienku.

bullb @ 26.11.2019 08:10:37
Práve po prečítaní knihy od V. Řepíka - Jethro Tull v súvislosti so Stand Up len opakujem svoju "teóriu". Skupina má rozbeh a potrebuje dozrieť, aby nahrala kvalitné veci.
Stand Up patrí do rozbehovej fázy.

Pozn. Ja zaujímavé, ako sa zhodujem dokonca so samotným autorom knihy a aj maestrom Andersonom: Songs From The Wood patrí medzi vrcholné diela Jethro Tull. :-)))

EasyRocker @ 26.11.2019 08:15:50
Taky knihu mám. Tak tu folkovou éru mám taky nejradši...

Martin H @ 26.11.2019 13:01:33
Jedna z mých nejoblíbenějších desek. Easy, pěkně jsi to napsal.

Kritik Vláďa @ 26.11.2019 13:37:53
Moc povedená deska. Sice tady nacházím nějakou menší slabinu, ale 4 hvězdičky by ode mě určitě dostala. Já osobně od Jethro Tull nejvíc miluju Thick As A Brick. To je něco fantastického.
Díky za připomenutí.

Petr_70 @ 26.11.2019 18:46:43
Tak já osobně mám v diskografii kapely řadu alb, které stojí výš, ale Andersonova parta stavěla po celou dobu laťku kvality tak vysoko, že i tohle album je zatraceně moc dobré. :)

Petr_70 @ 26.11.2019 18:47:15
Tak já osobně mám v diskografii kapely řadu alb, které stojí výš, ale Andersonova parta stavěla po celou dobu laťku kvality tak vysoko, že i tohle album je zatraceně moc dobré. :)

Jarda P @ 27.11.2019 07:33:33
Stand Up byla moje první deska od JT, skvělý byl rozkládací obal s povstávající kapelou. Díky Bourée jsem se tehdy začal zajímat o propojení rocku a klasické hudby. Neoposlouchatelná deska.

EasyRocker @ 27.11.2019 16:34:24
Ještě díky za reakce. Tu desku jsem nějak opomíjel, ale zaslouží si připomenutí ... 69 byl opravdu neskutečně nabitý.

17.06.2018 lover-of-music | #
5 stars

Stand Up - myslím, že patří mezi nejvýznamnější alba roku 1969, protože Jetrho Tull tady objevili svůj nový styl a ukázali, že jsou něco mnohem víc, než jen obyčejná blues-rocková skupina s foukací harmonikou (jak se prezentovali na předchozím albu This Was, které mě moc nezaujalo), kterých v tomto období bylo na hudební scéně mraky.

A New Day Yesterday sice ještě má tu náladu z předešlého alba, ale na rozdíl od jiných blues-rockových skladeb té doby, se dá krásně vydržet. Ovšem následující Jeffery Goes To Leicester Square už je úplná bomba. Jedná se o výbornou folkovou a zpěvnou záležitost, při které vždy dávám tzv. "volume right". A stejně výborný už je i zbytek alba. Klasika Boureé, rockově melodická Back To The Family, krásná balada Look Into The Sun, pravý folklór Fat Man.

Pak je tu We Used To Know. Je to výborně vystavěná skladba a já jsem přesvědčený, že ti nýmandi Eagles ukradli z této písně akordový postup pro svou odrhovačku Hotel California. Kdyby v hudbě vládla spravedlnost, tak by We Used To Know levou zadní přeprala Hotel California. Pak je tu píseň Reasons For Waiting. Za sebe prohlašuji, že se jedná o nejkrásnější píseň Jethro Tull. Ta příčná flétna a smyčce, prostě nádhera.

Jak říkám, Stand Up patří bez debat mezi majstrštyky Jethro Tull. Jsem rád, že tuto bandu znám, protože přinesla do mého hudebního světa výrazné světlo, které jsem víc než 2 roky hledal.
reagovat

Petr87 @ 17.06.2018 07:24:37
Je to vážně výborná deska, o tom žádná...
A je úsměvné, že ve skladbě "We Used To Know" tam ten "Hotel California" taky slyším, takže to asi nebude náhoda.
No, jen doufám, že se tady kvůli tomu nerozpoutá zase nějaká diskuzní bouře...
Jinak EAGLES taky neposlouchám, nikdy mě nijak nezaujali.

merhaut @ 17.06.2018 09:30:11
Mám rád Stand Up i Hotel California.

Jarda P @ 17.06.2018 12:07:56
Nýmandi Eagles, pravil nýmand
...

Martin H @ 17.06.2018 15:59:56
Stand Up je moje srdcovka. Sice znám od Jethro Tull vše podstatné, ale kdybych si musel od nich vybrat jedinou nahrávku, bude to tato.

Voytus @ 17.06.2018 16:42:11
Ten harmonický sled z We Used To Know a Hotel California se používal ve flamencu už dávno před Jethro i Eagles. Anderson ani Eagles jej nevymysleli. Stand Up je samozřejmě výborné album, byť já mám ještě raději následující Benefit.

PaloM @ 17.06.2018 17:33:11
Voytus: konečne k tomu rozumná reč.

tykeww @ 17.06.2018 20:37:10
Od Jethro Tull mám radši následující Benefit a pak hlavně Aqualung, Thick as a Brick a A Passion Play, každopádně diskografie JT je dost různorodá a je zajímavé pozorovat, jak se proměňovala jejich tvorba a hudební cítění.

Jinak určitě nesouhlasím s odsouzením blues té doby, jelikož na blues je spousta věcí postavena a na přelomu 60s a 70s vznikaly skvělé bluesové věci, co mě moc baví, ale když to tak slyšíš...

Petr_70 @ 18.06.2018 11:28:55
Bezpochyby výborné album, avšak oproti většinovému názoru si myslím, že diskografie J. T. nabízí celou řadu lepších...

12.04.2016 horyna | #
5 stars

Parádní blues rock se srazil s doznívajícími šedesátými léty a dal vzniknout zcela originálně pojaté fošně Stand up. Alespoň takto nějak vnímám začátek tohoto Tull-ovského alba, které s přibývajícím časem přeci jenom dostává zřetelnější kontury jejich stylu, jež už klepe na dveře a po příchodu Martina Barreho plně vykrystalizuje na dalším albu.
Folk rock je už prakticky citit v mnoha momentech, mistrně naroubované fragmenty jazzu a klasiky spolu vytvářejí to pravé jiskření a pnutí skladeb samotných. Navíc zvukový kabát odkazuje kamsi do staré anglie a má velký vliv na posluchačovu obrazotvornost.

Silně bluesově pojaté A New Day Yesterday- dodává foukací harmonika a "stařičký" riff to správné aroma, aby se s perkusemi v Jeffrey Goes To Leicester Square- posluchač naladil na "novější tvář" kapely. Anderson, Cornick+Bach=perla a lahůdka z největších, osvěžení v tom nejlepším slova smyslu. K nejoblíbenějším trackům řadím Back To The Family- pro svou parádně historickou atmosféru. V šesté Nothing Is Easy- slyším všechny poznávací znaky pozdějších Tullů v pěkně svižném a originálním balení, dynamiku dodává pestrá hra na bicí a štípající sóla. Fat Man- žnoucí perkuce i Barreho mandolína se zasluhují o punc jedinečnosti této písně. Další, aromaticky folková We Used To Know- je postavena na uhrančivém Andersonově vokálu, pěkné kytarové melodii a flétnových výpadech, Barreho dlouhé a oduševnělé kytarové sólo podtrhuje jedinečnost písně. Renesančně pojatý flétnový začátek, očistné krásy Reasons For Waiting se snoubí s příjemnou recitací "staroanglické" písně čistě intonujícího Andersona, sekundující Barre opět předvádí jak přesně dokáže vystihnout zájmy pana kapelníka. Ve flétnové melodii se připojuje orchestrální složka a konečná stavba písně je mistrovsky dokonána.

Desku mám doma teprve pár dnů, její obliba od úvodního poslechu je zřejmá a rostoucí, pánům se podařilo nahrát skutečně nezávislý a samostatně stojící klenot, jež nemá v jejich katalogu sobě podobného.
reagovat

bullb @ 12.04.2016 11:24:08
No, horyna, klobúk dolu. Ako na bežiacom páse. Ale k veci: Podľa mňa, sa len potvrdzuje moja "teória", že skupina vznikne, nastane proces "tvárnenia", niektorí členovia odskočia, viď Mick Abrahams, znova proces, kým nevznikne perfektný stroj na výrobu muziky. To je v prípade aj tejto LP, kde Stand Up je predzvesťou kvalitných albumov, napr. ako Aqualung, Benefit, Minstrell in the Gallery.
U mňa toto LP za 4 *, ale horyna dostáva 10* za nadprodukciu.

horyna @ 12.04.2016 11:37:45
bulb: ze srdce děkuji a moc si toho vážím, opravdu. Jinak velice interesantní názor na proces útváření kapely samotné, jen ty konce (nebo pokračování během dalších desítek let) jsou někdy tristní, naštěstí to ale neplatí pro všechny zůčastněné. Bohužel, často do toho zasahuje doba která se kolem kapely zrovna rozprostře.

kamila @ 17.04.2016 14:22:20
Stand Up sice neznám a to mám J.T. v sedmdesátých zmapované slušně, věřím ale že se jedná o povedený kus, alespoň všechny recenze to naznačují

Jarda P @ 18.04.2016 09:04:58
Stand Up byla první deska od JT, kterou jsem měl. S krásným obalem, kde po jeho rozevření povstanou členové kapely. JT patří do mojí TOP 5 a kromě Under Wraps se mi od nich líbí vše.

horyna @ 18.04.2016 16:01:38
Jarda P: tvé zapálení pro J.T. chápu a začínám jím být také postižený :-)

horyna @ 19.04.2016 18:12:54
Kamila: rozhodně si desku sežeň , je opravdu skvělá, podobnou už nikdy nenatočili, mladické zapálení je dost cítit.

steve @ 17.03.2017 13:36:22
Po dlouhatananánské době si znovu připomínám tuhletu desku a ze stařičkého zvuku mám neskutečnou radost. Písně jsou za jedna.

01.07.2015 Martin H | #
5 stars

Dva kohouti na jednom smetišti dlouho nemůžou vydržet. To samozřejmě platí i pro rockové hudebníky, proto ten bluesovější, kytarista Mick Abrahams, po vydání alba This Was odchází z Jethro Tull a nechává je plně pod kontrolou Iana Andersona. Skupinou se krátce mihl Tony Iommi, aby v ní nakonec natrvalo zakotvil Martin Lancelot Barre, který do Jethro Tull zapadl jako ozubené kolečko do dobře seřízeného hodinového strojku a zároveň se stal pro celkový sound stejně důležitým jako principál Anderson. Ten zvolna opouští bluesovou rovnici jako jediné východisko své hudby a se svými spoluhráči se vydává objevovat dosud nepoznané hudební světy.

Ty chtěl předvést na druhém albu Stand Up, které skupina vypustila do světa v roce 1969. Jistě, blues jakoby zatím u některých kompozic zůstávalo tím hlavním východiskem, ale již zde se důrazně ukazuje další směřování hudebníků a jejich široký žánrový rozptyl. Skupina je schopna nejen překvapit jazzovými pasážemi, ale dokáže si poradit i s klasickou hudbou a křehkým folkem, to vše mnohdy okořeněné značnou dávkou důrazu a tvrdosti. Poslední vyřčené platí hned pro první skladbu, z bluesového vzorce vycházející A New Day Yesterday. Jakmile si posluchač začne říkat, že to vůbec není špatné a že by se nezlobil, kdyby se v podobném duchu neslo celé album, tak hned následující Jeffrey Goes To Leicester Square ho rychle vyvede z omylu. Příjemná, folkem ovlivněná skladbička, ve které se Barre blýskne hrou na flétnu, upoutá na první poslech. Potom se flétny chopí sám Anderson, aby předvedl svou variaci na Bachovo Bourée. Nezbývá než žasnout nad tou krásou. Ale aby toho nebylo málo, hned v následující skladbě Back To The Family nás skupina přesvědčí o tom, že si umí poradit i s jazzovými pasážemi. Zvlášť ten souboj Barreho kytary a Andersonovy flétny v závěru ve mně vždy vyvolává pocit naprosté dokonalosti. A opět zvolníme s písní Look Into The Sun, nádhernou baladou, která stojí na souhře akustické a elektrické kytary. I když by se mohlo zdát, že píseň by se dala protahovat do nekonečna, oba hlavní tahouni mají cit a ví, že v nejlepším je potřeba skončit. Opravdu nádherná záležitost.

Druhá strana alba začíná říznou Nothing Is Easy, což je opět další příležitost, aby nám všichni zúčastnění předvedli své mistrovství, nejenom Anderson a Barré, ale také baskytarista Cornick a bubeník Bunker. Pokračujeme písní Fat Man. To je opět folkem inspirovaná záležitost, v níž se Anderson, stylizující se mnohdy do role středověkého kejklíře a trubadúra, musí cítit jako ryba ve vodě. Po této rozverné taškařici se nálada zklidní skladbou We Used To Know s nádherně sólující Barreho kytarou. Andersonův zpěv je neskutečně procítěný, a i když by mohl sklouznout až do patosu, po celou dobu udrží tu vyváženou míru mezi civilností a přehrávanou trapností projevu. Následující Reasons For Waiting je něžná, zadumaná píseň, svou propracovaností připomínající klasickou symfonii. Tuhle náladu ovšem rozbije závěrečná skladba For A Thousand Mothers, pro kterou jsou opět typické ostré souboje mezi Andersonovou flétnou a Barreho elektrickou kytarou.

Jsou interpreti a skupiny, jimž se nepodaří vytvořit takovou nádheru za celou kariéru. Skupině Jethro Tull se to povedlo hned s druhým albem. A to ještě nikdo netušil, že takových skvělých nahrávek Anderson a spol. vytvoří vícero. Zatím byli na počátku cesty.

reagovat

Petr_70 @ 02.07.2015 09:17:07
Osobně mám ráději předchozí, debutové album s Mickem Abrahamsem, třebaže řada hudebních kritiků a publicistů považuje Stand Up za vůbec nejlepší v diskografii kapely.

Na druhou stranu... co bych dal za to, kdyby to Andersonovi dnes zpívalo tak, jako na těchto skladbách.. :(
Za nejzdařilejší považuji asi We Used To Know.

luk63 @ 02.07.2015 09:50:24
Pro mě je Stand Up výborné album, kterým se JT vymanili z průměrnosti dané tím, že byli už kolikátí ve Spojeném království, co vsadili na bluesrock. Odchod Micka Abrahamse jim jen a jen prospěl, i když jeho následný projekt Blodwyn Pig mám také moc rád. Ale JT získali naprosto vlastní tvář, což jen potvrdila následná alba.

Martin H @ 02.07.2015 10:36:55
luk63: Právě ten odklon od osvědčeného blues rocku a nacházení nových, sofistikovanějších poloh mě u Jethro Tull asi nikdy nepřestane fascinovat.

Petr_70 @ 02.07.2015 11:11:26
Abych nebyl špatně pochopen: mě se ten odklon či vymanění se od bluesrocku taky na JT líbí. Ale mnohem více než tady počínaje alby Aqualung a TAAB.

Ivan26 @ 04.07.2015 18:53:55
Stand Up je asi vůbec nejlepší album od JT, ale já miluji i to předchozí. Nevím, jestli ti dva kohouti neměli přece jen nakonec zůstat na jednom smetišti. Nakonec Lennon a McCartney byli přece také dva kohouti na jednom smetišti :)

12.08.2014 Akana | #
4 stars

Jen co kytaristu Micka Abrahamse nahradil vůči kapelníkovu diktátu povolnější Martin Barre, Ianu Andersonovi rázem narostla křídla. Neomezován přítomností jiné než vlastní hudební vize jasně určil směr a dal sbohem jednoznačně bluesovému fundamentu. Není ale na místě plakat nad jeho ztrátou, náhradou získali Jethro Tull integritu, kterou první album postrádalo. Pod Andersonovým vedením zamířili k sofistikovanějším, propracovanějším formám, zároveň ale i k průzračnějšímu, akustickému zvuku. Jsme tedy sice svědky ambiciózního artrockového bobtnání, ale naštěstí se z něj neztrácí přirozenost a skutečné zanícení a jako přidanou hodnotu můžeme připočíst rostoucí originalitu.

Jediná úvodní A New Day Yesterday ještě obsahuje reliktní bluesovou stopu, v dalších kouscích se ale Anderson poohlíží spíš po britském folku (Jeffrey Goes to Leicester Square, svižný dupák Fat Man) nebo jazzu (nápaditá úprava Bachova Bourée, Nothing Is Easy). Přes vypiplanou instrumentaci ale Jethro Tull nehledají složitosti za každou cenu. Písně jako Look into the Sun, We Used to Know (údajně předobraz pro slavnější Hotel California od Eagles) nebo Reason for Waiting mají krystalicky čistou formu a nevtíravou hitovou přilnavost. Andersonova flétna se už stala nejnápadnějším trademarkem kapely, podobně jako jeho neposedně zprohýbané pěvecké linky. Na albu Stand Up už Jethro Tull chytili ten správný vítr a i když ještě nenapnuli všechny plachty, rozrážejí vlny se vzrůstající sebejistotou a osobitostí.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

24.06.2013 Petr Gerneš | #
5 stars

Chronologicky druhé studiové album skupiny Jethro Tull podle mne patří mezi klenoty světové rockové hudby. Jedná se o velice vyvážený celek, v němž se skvěle mísí vlivy folkové, bluesové i vlastně již art-rockové, i po čtyřiačtyřiceti letech od vzniku stále vonící novotou a uctívaný i nejmladší generací bigbít´áků. Ian Anderson se již zde projevuje jako skvělý zpěvák, instrumentalista a skladatel, který dokáže složit a interpretovat jednoduchou melodii, a jemuž zároveň nedělá problém trochu si pohrát se skladbou velikého Johanna Sebastiana Bacha. Ale ani ostatní členové nezůstávají pozadu, naopak hrají jak o život, a my žasneme, že už v tom roce 1969 patřili mezi nejlepší ve svém oboru. Od NEW DAY YESTERDAY po FOR A THOUSAND MOTHERS se tedy utápím v hudebním blahu, které snad předčí jenom pocity z následujících desek Andersonovy party. Klobouk dolů, mladíčci!
Pět bodů!
reagovat

24.12.2011 nowhere_man | #
5 stars

Na druhom albume cítim kvalitatívny posun vyššie v hudbe Jethro Tull. Nový gitarista Martin Barre sa stáva jednou z poznávacích značiek Jethro Tull. Hudobný repertoár sa ešte podobá na debut, avšak ako som už napísal vyššie, kvalitatívne sa posunul. Album otvára parádna vypalovačka A new day yesterday. Po nej nasleduje milá miniatúrka Jeffrey goes to Leicester Square. A máme tu nádhernú adaptáciu veľkého J.S.Bacha Bourée - krehká a krásna. Back to the family je taká zvláštna skladba (atmosférou), po ktorej nasleduje moja obľúbená Look into the sun. Názov je výstižný, pretože vždy sa mi pri nej vynorí nádherné slnečné prostredie v mysli. Kapela trochu pritvrdzuje v skladbe Nothing is easy, zatiaľčo Fat man mi občas pripomína až keltskú tanečnú atmosféru. Za vrcholnú skladbu albumu považujem We used to know so zvláštne clivou atmosférou a parádnymi nekompromisnými sólami Barreho gitary. Reasons for waiting opäť trochu upokojí atmosféru a záverečná For a thousand mothers zas naopak rozprúdi. Medzi bonusmi nájdeme singlové skladby. "Hitová" Living in the past, ktorá je jednou z najlepších tullovských skladieb, parádna flauta a rytmika. Driving song je našlapaná rocková skladba, Sweet dream zas použije aj dychy a potom je tu ešte zvláštna skladba 17. Všetky bonusovky boli aj súčasťou albumu Living in the past. Album Stand up je jedným z mojich najobľúbenejších tullovských albumov.
reagovat

Mohyla @ 30.07.2012 10:28:49
U mňa tiež najobľúbenejší album od Tullov. Dokonca aj bonusy na CD sú špica. Pripájam sa k recenzii a k Nowherákovým piatim hviezdam.

14.12.2011 makrelaman | #
5 stars

Pár slov k zberateľskej edícii z roku 2010 2 CD+DVD. Dlho som váhal kúpiť-nekúpiť, veď tieto edície sú často len ťahaním peňazí z vreciek verných fanúšikov. Nakoniec pri akciovej cene necelých 12 € som podľahol. No moje dojmy sú veru rozpačité. Keďže táto sada má názov 3 Disc Collectors Edition nechápem prečo na prvom disku boli použité remastre z roku 2001, veď každý zberateľ ich už musí mať. Premrhaný priestor! Radšej by som prijal nové remixy ako tomu je vo výročnej sérii 40 u albumov THIS WAS a AQUALONG. Pri často hrozných mixoch z prvopočiatku sterea (potlačený vokál, z jedného repráku hlas z druhého gitara) sa to priam pýta. Toto je moje najväčšie sklamanie. Teraz k plusom. Krásne urobený obal. Keď sa otvorí, vztýčia sa štyri obľúbené figúrky ako to bolo na pôvodnej LP. Na druhom disku sa nachádza úžasný koncert z Carnegie Hall New York 1970. Klenot. Kto má rád živé nahrávky a dlhé sóla (piano, gitara, flauta, bicie) si príde na svoje. Exceluje tu nepochopiteľne prehliadaný, pritom plnohodnotný piaty člen klávesista John Evan (nie Evans ako je to často prezentované na týchto, ale aj na iných stránkach). Nájdeme tu aj epickú verziu MY GOD, ktorá vyšla až na štvrtom albume. Prekvapenie. Tretí DVD disk obsahuje nekrátený koncert z Carnigie Hall aj s prúpovídkami medzi skladbami. Stará známa vec Ian Anderson strašne rád hovorí. Tomu nasvedčuje aj následné 45 minútové interwiev, skôr monológ. Pôvodný album sa u mňa nachádza v top five v diskografiii Jethro Tull, preto mu dávam 5. Výročnej reedícii dávam 3 hviezdy.
reagovat

03.07.2011 Petr Gratias | #
5 stars

Album Stand Up bylo vlastně prvním titulem, který jsem od téhle výtečné britské skupiny slyšel a znamenalo pro mne seznámení i s jejich hudbou. Bylo to v r. 1970. Měli jsme bigbítovou kapelu, která přes prázdniny zkoušela v jednom klubu, který zatím odolával tlaku mládežníků a zachoval si do konce roku jistou nezávislost.
V tom klubu pracovala i nějaká fotografická skupina a její členové měli v rámci výuky přístup do fotolaboratoří a prováděli různé zajímavé výtvarné pokusy. Vedle toho ještě zvětšovali obrázky z hudebních magazínů filmových a hudebních hvězd a skupin. Tehdy jsem také poprvé viděl démonického Jimiho Hendrixe, charismatického Jima Morrisona a také si pamatuji výrazně zvětšenou fotografii do formátu plakátu, na kterém byl prapodivně oblečený člověk, který vypadal jako žebrák nebo somrák v dlouhém kabátě, měl dlouhé husté vlasy a rozčepýřené vody a držel na rtech příčnou flétnu. Záběr ho správně nasvětloval, takže celý ten výjev měl v sobě magický náboj. Ten člověk (jak jsem byl tehdy poučen) se jmenoval Ian Anderson a v té době už vévodil skupině Jethro Tull.
Najednou jsem si uvědomil, že název téhle kapely znám z Pop Music Expressu, který jsem doma opatroval jako cenný materiál. Takže jsem něco málo o skupině věděl, ale ten obrázek jsem ve spojení s magazínem jednoduše neidentifikoval.
K Vánocům téhož roku jsem dostal od tety z Anglie album, Stand Up. Když jsem otevřel obal, vztyčila se na mě skupina jako jakési leporelo/skládanka – tedy opravdu povstali. Obal byl malovaný trochu ve stylu Heleny Zmatlíkové a měl v sobě originální názor. A hudba? Ta byla báječná od první skladby a dokonale se mnou zatřásla…

A NEW DAY YESTERDAY – zpozadí se přibližuje v gradující podobě výrazný riff, ve kterém se v unisonu propojuje důrazná baskytara a elektrická kytara. Opisuje hutné melodické předivo s patřičnými akcenty. Výtečné bicí nástroje dusají v těch správných rytmických proporcích a už tu máme i zpěv. Ian Anderson není sice nějak mimořádně exponovaný zpěvák, ale má výraz a dokáže s hlasem skvěle pracovat ve spojení se zpívaným textem. O tom se přesvědčíme ještě mockrát nejen na tomto albu, ale na bohaté produkci kapely. Elektrická kytara dostane příležitost vystavět kytarové sólo, které sice nemá čistý tón, ale tohle zkreslení má správné ostří jako zuby aligátora a v písní je nezastupitelné…..

JEFFREY GOES TO LEICESTER SQUARE – krásná skladba baladického typu. Má v sobě ten správný staroanglick náboj melodické otevřenosti a tak můžeme naslouchat propojení mandolíny a flétny, kterým sekunduje důrazná basová linka a připojené percussion. Andersonův hlas má zvláštní timbr, ale fascinuje mě hlavně ta venkovská melodika s důraznými basy a jistá rozvernost. Jsem rád, že podobný typ skladby se na albu objevil přináší sem vítanou změnu, proměnlivost a svědčí o kreativitě myšlení Andersona a jeho schopnosti získat pro podobné skladby i ostatní hudebníky…..

BOURÉE – krásná skladba, kterou u Jethro Tull miluji už desítky let. Samozřejmě nepochází z jejich dílny. Jedná se o hudební druh kompozice pro určitý francouzský dvorní tanec pocházející ze 17. století, historicky spojen s obdobím baroka. Vedle výtečně vedené flétny, zde velmi důležitou roli hraje baskytara Glenna Cornicka. Byl to opravdu bytelný baskytarista a skoro se mně chce říci, že to byl nejlepší hráč na tento nástroj, kterého Jethro Tull v různých personálních proměnách kdy měli. Z jeho hry cítím jazzové základ a smysl pro pregnantní a koncepční hru s výborným technickým zázemím. Ve skladbě se na dtruhou flétnu přidává k Andersonovi i kytarista Barre. Muzikantsky zajímavé, precizní a nádherně vystavěné dílko. Prostě i „bigbíťáci“ uměli nejen blues, jazz, ale také klasiku!

BACK TO THE FAMILY – Anderson má talent pro psaní krásných melodických věcí a tahle skladba to jasně deklaruje. Když ji obnažíte na kost, vznikne vám nádherné písnička, která je schopna samostatného života. V rockovém hájemství je ji ovšem třeba obléct do jiného kabátu a tak aranžérská práce dodá tu obecnou dokonalost, v níž se propojují úderné rytmy a přímé basové linky s pořadně zaostřenou elektrickou kytarou. Flétna si ovšem vytvoří prostor pro svoje sólo a Anderson nám ukáže, že jeho improvizační schopnosti jsou stejně vysoké, jako hrát podle předeem vytvořeného konceptu. Barre také vstoupí do hudebního tématu a blýskne se kytarovým sólem

LOOK INTO THE SUN – další výtečná píseň. Zase ta skvělá melodika a harmonické proměny. Ve hře jsou akustické kytary, klavír, upozaděná elektrická kytara a melodická basová linka. Z původně téměř folkového motivu se ovšem vyklube kompozice, která se ještě úplně nevymanila z blues. Prokreslené akustické kytary dodávají melancholickou atmosféru, ale Barre pojednou sešlápne wah wah pedál a jeho elektrický ohýbané tóny nám zakvákají do zajímavých harmonických proměn. Píseň ovšem nemá pozitivistický náboj, je smutná a bolestná a možná to trochu v Andersonově výpovědi cítíte, když přivřete oči….

NOTHING IS EASY – další skladba má ovšem výrazně rockovější náboj. Bunkery bicí šlapou v důsledných rytmech, ale nabízejí i pestré breaky a Cornickova baskytara duní jako přijíždějící lokomotiva. Propojení blues a jazzu by zde neidentifikoval jenom člověk napadený hluchotou. Skladba má výrazný energetický potenciál a nádherně ukazuje na výtečnou souhru neustále koncertující kapely. Nádherné rytmické obraty a změny. Elektrická kytara a flétna tady bojují o prostor, který vykrývají jedinečné Bunkerovy breaky. Basová linka je důrazně pregnantní a vlastně všechny ostatní nástupu jsou vedeny s velkým nasazením a vytvářejí ze skladby skutečně emocionální dílo hodné jejich pověsti.


FAT MAN – máme tu zase akustický vstup. Cítíte tu středověkou rozvernost a zpěvnost na tržištích a vidíte ty polykače ohně a metače nožů? Jestli ano, vnímáte i tančící krasavice, které mrkají poočku na kolemjdoucí. Zkrátka divadlo, jaké dnes už nemůžeme znát, ale v naší mysli si ho dokážeme představit. Co je k tomu zapotřebí? Mandolíny, balalajky, percussion a odvázané veselé. To je ovšem jenom vibrace z hudby. Text samotný je ovšem skeptický a smutný, protože tlustý člověk to má v životě těžké, protože je terčem vtipů, málokdo ho bere vážně, ženským je pro smích a tak ten chléb vezdejší chutná poněkud trpce, ale je zde i pohled z druhé stránky věci, kdy se tlustý člověk s touto okolností vyrovná a pohlíží pak na vůkolní svět jinýma očima. Je v tom trocha poezie a filozofie (Co říkáš, Filozofe?)

WE USED TO KNOW – další výtečná skladba. Má jasnou melodiku a vychází ze základního kytarového akordu a je schopna být interpretována jako prostá píseň, ale Jethro Tull jí dodávají plnotučnou podobu (bez barviv a konzervantů) a postupné skladba prochází proicesem proaranžování schématu a napojují se do ní další nástroje. Akustická kytara už dostává důraznou rytmicou podporu baskytarového linky a důrazných bicích nástrojů s bubenickými přechody. Anderson nejprve nasadí výtečné flétnové sólo, ale nakonec prostor předává Barremu, který do písně vystaví bytelné rockové sólo, během něhož neustále sešlapuje wah wah pedál. V závěrečné fázi už hutná skladba v mocném rockovém soundu tlačí schéma až do závěru.

REASONS FOR WAITING – nádherně proaranžované a zahrané party na akustickou kytaru, kterým sekundují hammondky a výtečná melodie vám prorezonuje do posledního nervu v těle. Je nádherné vnímat, jak Anderson pracuje s jemnými detaily a miniaturními tónovými proměnami. Akordické proměny a precizní unisono kytary, flétny a priaranžovaných smyčců skladbu posouvají až ke klasickému hudebnímu tématu vážné hudby. Písničkářství se zde velmi přirozenou cestou spojuje se zaklady symfonie, ale přece zde cítíte šamanské pohrávání si s tajemnem. Nádherná skladba ve svém uchopení a provedení!

FOR A THOUSAND MOTHERS – v závěru se ovšem zase přitlačí na dynamice a rytmické důraznosti a proměnlivosti a Jethro Tull jsou zde suverénní kapelou. Nikoho nepřipomínají, nikoho hudební nevykrádají a vytvářejí vlastní sound a styl. To bylo pro kapelu dlouhá léta velmi typické a osobité. Takže zběsilá jízda rytmické složky a mrštné kytarové běhy a hadovitě zakřivené flétnové tóny před vámi tančí v divokém tempu a emocionálním ztvárnění. Vynikající zakončení celého hudebního výletu se na okamžik odmlčí a zase se vrací ve své taneční zběsilosti a muzikantské plnokrevnosti.

Jethro Tull jsou rovněž „moje“ skupina. Mezi alby This Was a Thick As A Brick není slabší místo. Považuji tato alba za umělecky vzácně vyrovnaná, dobře zahraná, nahraná a zaranžována. Mají jednotící koncept a přitom nejsou stejná.
Album Stand Up dostane plný počet hvězdiček bez jakéhokoliv spekulování!



reagovat

hejkal @ 03.07.2011 09:47:19
K tomuto albumu Jethro Tull mám najmenej blízky vzťah zo všetkých po koniec 70. rokov (spolu s Warchild). Je, samozrejme Tullovksy kvalitný, ale predsa len v tieni iných. Každopádne, so záujmom som si prečítal túto ódu, pretože Jethro Tull je v top ten mojich preferovaných obľúbencov.

Petr Gratias @ 03.07.2011 11:03:54
Zdravím, Hejkale... díky za upřímnost.
Přiznám se, že A Passion Play a War Child nejsou moje oblíbená káva. Líbí se mi Minstrel In The Gallery, žádný vztah jsem si nevytvořil ani k Too Old To Rock And Roll, Too Young To Die, ale za výtečné považuji další triumvirát - Songs From The Wood, Bursting Out a Heavy Horses. To je výtečný trojlístek. Bursting Out se domnívám, je jeden z nelepších koncertních projektů, které jsem jako pamětník kdy vůbec slyšel. Stormwatch také moc nemusím a nelíbí se mi ani album A. Osmdesátá léta jsou pro mě dost nevyrovnaná. Under Wraps je pro mě osobně totální propadák, který možná ani neměl vyjít. Crest Of Knave a Rock Island už mají zase tu tullovskou identitu, ale obecně soudím, že se na jjeich albech začala hodně citelně projevovat jakási únava a také ne vždy ujasněné personálníá proměny... Navzdory mému tvrzení si ovšem historii britského rocku a asi i hudby obecně ne´dovedu bez Jethro Tull představit. Stylotvorná a umělecky přesvědčivá hudební platforma a co navíc, Anderson psal nádherné metaforické a básnivé texty a tím Jethro Tull dostal i do intelektuálního podvědomí. Tady mi hodně vadilo, že nedokážu vnímat zpívanou angličtinu. To je další velký rozměr jejich kvality a s jejich kostrbatou produkcí v dalších letech to nemá co dělat. Díky Andersonovi a Jethro Tull flétna stanula na hudebním parnasu a to je velká zásluha v hudebním světě (to se nepodařilo v tak zásadní míře ani Moody Blues, ani Traffic, ani King Crimson, ani Van Der Graaf Generator, ani Gentle Giant....) A to Anderson vždycky tvrdil, že na flétnu vlastně neumí hrát, na rozdíl od Rolanda Kirka nebo Herbieho Manna či Huberta Lawse.
That is all. Přeji příjemnou neděli. Petr.

hejkal @ 03.07.2011 11:11:22
Vnímame to dosť podobne (80. roky, to znesiem Broadsword and the beast a potom až Crest of a knave, čo však je už labutia pieseň kedysi dejinotvornej skupiny). Chladný Stormwatch si ma postupne získal, Too old mám rád, Bursting out je neskutočný.

luk63 @ 03.07.2011 11:53:54
Měli jsme doma USA verzi elpíčka. Hned mě zaujali povstávající postavičky kapely při rozevírání obalu a pak etiketa s parníkem (nikoliv motýlem jako bylo v Evropě obvyklé). První se mi, chlapci ZUŠkou povinnému, zalíbilo Boureé a legrační Fat Man. Postupně jsem si zamiloval album jako celek a později se doma objevily i Aqualung, Living In The Past s nádherným obalem a všechny ostatní. Brácha je dodnes má. Že ale měla éra vynilů své nezaměnitelné kouzlo...

10.03.2010 Jiří Zicha - seznam cz | #
5 stars

Dle mého názoru tato deska přináší ozvěny 60.tých let s důrazem na přitvrzené blues okořeněné pozdními hipís a naznačuje všechny hudební inspirace, se kterými projdou J.T. celá sedmdesátá léta.
Je zde už znát i nástup hardrocku, se kterým úžasně souzní folkové motivy a úžasné melodie vůbec.
Z prvních čtyř zásadních desek, které jsem poznal v pořadí 4. 3. 1. 2. mě dostala dynamika hudebních nápadů podepřená skvělými výkony jednotlivých hráčů.
Myslím že i když jde o Andersonovy skladby a nápady, jsou další hráči naprosto nepostradatelní.
To co předvádí Cornik s Bunkerem je skvělá pregnantní hra a díky tomu je skvělý i Barre s Andersonem. Nebudu opěvovat jednotlivé skladby, ale kdy začne Reason for... je to úžasná chvíle.
Na závěr hodnotím 5 hvězdiček a může na další skvělé sedmdesátky v provedení J.T.
reagovat

19.02.2008 hejkal | #
2 stars

Priznám sa, nikdy som tomuto albumu neprišiel na chuť. Debut je v mojich očiach jasne lepší. Za silné momenty považujem A new day yesterday, Bouré a Nothing is easy. Inak ma skôr nebaví a patrí k najmenej púšťaným CD v mojom držaní. Vrchol nechuti vo mne vzbudzuje skladba Fat man.
Dnes to budú kruté dve hviezdy "jen pro sběratele a fanoušky".
reagovat

Mirek Kostlivý @ 19.02.2008 18:38:23
Zajímavé: Benefit za pět a tahle moje nejoblíbenější za dvě hvězdy? Já měl štěstí, že jsem obě dvě slyšel v jednom okamžiku hned za sebou z magnetofonového pásku, a více se mi tehdy taky líbil ten Benefit. Dokonce si pamatuji přesně kdy to bylo: V únoru 1971, což je již před neuvěřitelnými 37 lety!
Jinak Fat Man má v sobě něco z té keltské muziky, ale chápu kdo nemusí takové Steeley Span nebo Hrubého Kukulín, tak tomu se nemusí líbit ani tato výborná skladba a vůbec celý Stand Up, kde je perla vedle perly.

Voytus @ 21.02.2008 18:02:40
Vlastně ani nevím, jak Stand up hodnotit. Momentálně nejradši Benefit, Stormwatch, Minstrela, Thick as a brick...(Aqualang snad dodávat nemusím). Jsou tu výborné písně, ale chtěly by trochu energičtější provedení. Na koncertech zní líp. Ale taková Look into the sun! Tu mám nejradši.

Olaf @ 17.10.2009 12:18:30
Toto LP (CD) jsem za třicet let poslouchal bratru 300x. Je zcela jistě nejlepší ze všech, které JT vydali a jež všechny vlastním (i poslouchám).

pito63 @ 02.04.2010 12:14:36
Hejkal!
Včera som absolvoval premiéru s albumom Stand Up. Neviem, čo presne som očakával, ale môžem vyjadriť spokojnosť.
Od Tvojej recenzie ubehli dva roky. Nezmenil si názor? Stále si Stand Up neprišiel na chuť?

PaloM @ 02.04.2010 13:07:56
Je to fakt zaujímavé, mne sa Stand Up a Benefit doteraz prekrývajú, podobne ako Mirek som ich počul zhruba v rovnakom čase. S hanbou sa priznám, že by som ich momentálne asi nevedel rozlíšiť, resp. ktorá skladba je zo Stand Up a z Benefit - keby mi to naslepo pustili.
Obidva albumy radím vyššie než This Was, ale je to samozrejme vynikajúci debut.
O tejto skupine je radosť písať aj čítať, málokedy sklamali - keď tak len trochu, totálny prepadák nepoznám - ani Under Wraps, lebo to občas počúvam :-)

hejkal @ 02.04.2010 16:24:55
pito63 - odmalička ma tento album neoslovoval a v dohľadnej dobe asi ani neosloví. Tým netvrdím, že je zlý. Rád by som, aby sa to rozlišovalo.

pito63 @ 02.04.2010 17:21:11
Hejkal, za mojou otázkou nebola žiadna výčitka, nesúhlas s Tvojou recenziou, hodnotením. Len som chcel vedieť, či si náhodou po tých dvoch rokoch nezmenil názor, prípadne, keby si to známkoval dnes, či by si, čisto teoreticky, nepridal jednu hviezdu...

Filozof @ 02.04.2010 19:17:51
Hejkal
Člověče, teď jsi mi vyrazil dech (o Tvé recenzi tohoto alba jsem nevěděl). Máš-li rád blues, případně i hardrock, zdá se mi téměř nemožné toto opravdu vynikající a hodně v blues ukotvené album nemít rád. Samozřejmě to respektuji, ale přesně si neumímí představit, co v této oblasti by se Ti vlastně už mohlo líbit...

hejkal @ 03.04.2010 06:03:07
Je to jednoduché - bez ohľadu na všeobecne platnú kvalitu si, keď šiahnem do radu Jethro Tull, vyberiem Stand up a Warchild ako posledné možnosti. Preto a len preto som tento počin hodnotil tak, ako som hodnotil. Fat man je vec, ktorá mi vyložene nesadla v detstve a tým pádom môžem "objektívne" uznávať čokoľvek, ale ťažko s tým v realite niečo urobím. Pre istotu ešte raz, pokojne by som tento album mohol ohodnotiť aj štyrmi hviezdami, podstatu by to však nevystihlo.

hejkal @ 03.04.2010 06:39:57
A ešte niečo. Prvé dva albumy Jethro Tull nie sú to, čo ich v mojich očiach stavia na piedestál rockovej hudby všeobecne, pamätám si, že keď som túto "recenziu" písal, ešte som dbal na takéto kvázi objektívne dôvody, ako je postavenie v rámci celej diskografie. Od Benefitu ďalej, to je pre mňa Jethro Tull, keby sa tou cestou nevydali, inak by som ich prvé veci hodnotil.

PaloM @ 03.04.2010 07:22:18
hejkal, považujem to za úplne normálne, čo píšeš.
Neboj nič, časom sa vposloucháš ... :-))

Filozof @ 04.04.2010 22:15:56
Já slyším první dvě alba natolik podobné, že hodnotit je rozdílně mi přijde skoro nemožné... Ale jako vše je to subjektivní...

stargazer @ 28.06.2023 09:28:07
Stand Up byl vždy v diskorafii skupiny z mého pohledu příliš vzdálen od desek jako Aqualung až po Broadsword. Vlastnil jsem komplet cd JT a debut, SU a Living in the Past jsem si tenkrát několikrát pouštěl, ale vůbec mě neoslovily. Ale dnes musím uznat, že SU je velmi dobré album. V tomto případě dlouhý časový odstup poslechu zvítězil a já přijal Stand Up zpátky do rodiny, kterou už zase defakto nemám.

hejkal @ 28.06.2023 10:00:25
Stále je to album, ktorý prakticky nepočúvam (resp. zriedka). Je to Jethro Tull, ale nie je to môj favorit.

Antony @ 28.06.2023 10:51:12
Vždycky jsem rád za projevený osobní názor. To při hodnocení některých uznávaných veleděl chce kus odvahy. Ani se nemusím ptát, jestli za oněch 15 let Mistr Hejkal svůj pohled nepřehodnotil. Je mi jasné, že ne.
Tohle album mám za absolutních 5*, samozřejmě, stejně tak v pohodě beru i ty dvě hvězdy, poněvadž album autor hodnocení takto slyší. A přesně takové upřímné sdělení má jako jediné smysl.

hejkal @ 28.06.2023 11:53:06
Tak, aj to sa stáva, občas ma niektoré dielo po rokoch presvedčí. :) Jethro Tull je moja obľúbená skupina, vlastním celú diskografiu a až na Under Wraps ju aj počúvam. Len niektoré albumy skrátka menej.

zdenek2512 @ 28.06.2023 15:31:54
Stand Up a Living In The Past byla alba, která jsem měl nahraná jak první od Jethro Tull a dodnes patří spolu s Aqualung, Thick As A Brick a This Was k mým nejoblíbenějším. Ty následující mám rád, pouštím si je. Jiří Černý kdysi napsal,desky Jethro Tull jsou jak knihy, ty na rozdíl od magazínů se ukládají a čtou znovu.

hejkal @ 28.06.2023 19:46:16
Zaujímavé prirovnanie. Vďaka zaň.

14.02.2008 Ondra | #
4 stars

Vynikající deska, Jethro se nadechuje do nejlepší formy, zvláště We Used to Know o poznání vyčuhuje z ostatního materiálu, při poselchu musím u této skladby zvýšit hlasitost, nevím proč, ale nějak mě to nedá.
Další kousky jsou také povedené, nechci se zde po někom opakovat, už zde zaznělo, jaké to jsou, nicméně na konci deska obsahuje i pár slabších věcí, kterí v závěru nepatrně nudí, ale i tak za 4 a 1/2.


reagovat

05.12.2007 Beriq | #
4 stars

V Británii pro JT první číslo jedna a rozhodně hoooooooodně zdařilý počin. Krásné akustické kousky jako Fat Man nebo čarokrásné Look into the Sun vedle jasně rockové Nothing is Easy která mě při malém poblouznění alkoholem nutí blbnout jako Andersona když ji na koncertech hrával- je to prostě koncentrovaná energie. We Used To Know- nádherná balada s grandiózní kytarou na konci nebo Bachovo Bouree zpracované Ianem Andersonem, kde si nejde nevšimnout basy Glena Gornicka který byl podle mého nejlepší basák JT. Jeffrey Hammond který byl sice pilný žáček ale nebylo to onO.
reagovat

04.12.2004 | #
4 stars

Druha LP v poradí.Pekné,pekné...
Prichod gitaristu M.Barreho,trocha odbočil od ranneho blues,a viac zmelodičnil sound vyvijajucich sa Jethro Tull.
Ja mam osobne tento album velmi rád,a vraciam sa k nemu asi najčastejšie.We used to Know je krásna suhra Andersonovej akustiky a Barreho elektrickej gitary,a ten pekný wah-wah...
Krasa,nostalgia-Look in to the Sun,až sa vám chce plakať aká sa kedysi hrala krasna hudba,a čo je hlavné robili ju páni muzikanti,a nie ako je tomu dnes,ked sa na nás chrli
lavína bezduchaprítomných hovadín a hudobných antitalentov...Tak ,tak..Dam krásne 4 hviezdičky!
reagovat

02.08.2004 Jiří Matějů - vltava.cz | #
4 stars

Jedna z nejlepších desek Jethro Tull neztratila ani po více než třiceti letech nic na své přitažlivosti. Po velmi kladně přijatém debutu se vyhrotily rozpory mezi zpěvákem Ianem Andersonem a kytaristou Mickem Abrahamsem, který v prosinci 1968 kapelu opustil a založil vlastní soubor Blodwyn Pig. Na uvolněném místě se pak mihla třeba budoucí hvězda Black Sabbath Tony Iommi, nakonec ale nastoupil Martin Barre a spolu s Andersonem vytvořil tandem, který drží kapelu až do dneška. Martinův příchod značně vyčistil hustou atmosféru posledních měsíců a na desce je znát, že se natáčela ve velké pohodě. Výhradním autorem repertoáru se stal Anderson a přes široký záběr inspiračních zdrojů získal styl Jethro Tull velmi jasné kontury. Deska začíná elektrizujícím hutným blues "New Day Yesterday" s foukací harmonikou, jdoucím ruku v ruce s nejlepšími kusy Led Zeppelin (ti se je mimochodem okamžitě vytáhli jako předskokany pro Americké turné) a následně inspirujícím i rodící se Black Sabbath. Po otvíráku přichází na řadu milá akustická legrácka "Jeffrey Goes To Leicester Square" a vynikající instrumentální adaptace J. S. Bacha "Bourée" s excelentní Ianovou hrou na flétnu. Zpět k rockovým břehům zavane vítr v "Back To The Family" (za zmínku stojí zvláště závěrečný duet flétny s elektrickou kytarou) a dnes už pomyslnou první stranu vinylu uzavírá nádherná akustická balada "Look In The Sun" (velmi podobně zněly pozdější úspěšné desky Cata Stevense). "Nothing Is Easy" berte jako další ukázku narůstající obliby řízného rocku a hříčka "Fat Man" je zase jedno z nejlepších akustických čísel Jethro Tull vůbec. Jak má vypadat dokonale gradující balada předvádí ve "We Used To Know" a Barrého sólo na kytaru můžeme s klidem označit jako vrcholné. Po předposlední, něžné "Reason For Waiting" uzavírá řádné album ostrá "For A Thousand Mothers", na novém, remástrovaném vydání CD ale najdete ještě další čtyři skladby. Mimo alba stojící úspěšné singly z té doby "Living In The Past" a "Sweet Dream" včetně B-stran, čímž se vám zkompletuje obrázek Jethro Tull roku 1969.
reagovat



Detail hodnocení alba (hodnoceno x)
5 hvězdiček - hodnoceno 16x
bonham, Petr Gratias, makrelaman, nowhere_man, oravda.cz, Mohyla, Petr Gerneš, Martin H, horyna, luk63, lover-of-music, ivazzoo, EasyRocker, Petr59, Antony
4 hvězdičky - hodnoceno 6x
Beriq, kaktus, Akana, bullb
3 hvězdičky - hodnoceno 2x
Hikoki777, stargazer
2 hvězdičky - hodnoceno 1x
hejkal
1 hvězdička - hodnoceno 0x
0 hvězdiček - hodnoceno 0x




Copyright © easyaspie.cz Created in 0.1348 s.