Pink Floyd / Animals

"To bejvávaly na kolejích časy..."A tehdy si matička Evoluce kapánek pohrála s mou maličkostí, což, přiznám se, v plánu jaksi nebylo. Po několika letech sportovní gymnastiky, tenisu a atletiky, se moje svalstvo začalo měnit na ne zrovna největší, ale v porovnání s vychrtlinami, které se objevily společně se mnou v prváku, na, minimálně, dosti viditelné. Holky pokukovaly, kluci také, učňovský doktor byl skálopevně přesvědčen o svém tvrzení, že "to máš z rvaček,co, mladej? Neser mi!" Byl jsem tímto pasován do role jakéhosi třídního vůdce, znáte to...To se prostě časem vyvrbí tak, že s oním "Alfa" se chtějí všichni kamarádit a často nabízejí startky bez filtru, jako, že pokud jsem nekuřák, rozhodně bych to měl zkusit a pivíčko k tomu, samosebou tajně, aby si ti druzí nemysleli...Myslím, že takhle nějak podobně to funguje mezi mládeží dodnes, co na tom sejde, že místo startek bez filtru se hulí jiné věci...Já své "učňovské převahy" nikdy nezneužíval, proč také, když mi Pámbu do vínku nadělil spíš více té introverce...Byl jsem klidný učeň, fakt že jo, jen prostě na dané poměry s maličko větším bicepsem, který ale, řekněme třeba naštěstí, budil patřičný respekt, když se to právě hodilo. A ono se to hodilo! Co nás tehdy všechny tak nějak bavilo a pojilo? Holky, sport, fichtly a ... hudba! Jasně, hudba, aby také ne! Nebyla tenkrát ještě tak lehce dostupná, jako dnes, ale byla a každý nějakou měl! A začalo postupné dělení, celý ten ansábl nás, spratků s uhry na tvářích, se začal dělit na vyznavače hudebních stylů, což přišlo tak nějak samo. A najednou tu byly skupinky "depešáků" a "duranistů" proti skupinám "sabatů", popřípadě "párplů" a nezřídka kdy docházelo k třenicím, obzvláště u těch šťastlivců, kteří nejezdili každý víkend domů, mezi něž jsem patřil i já. To byly totiž místnosti na intru, kde se tyto skupiny slejzaly a hltaly, krom svých hudebních stylů, i desítku Karla a často vedly boje o to, jestli budou v éteru "ejsíci" anebo "párplové", což mnohdy vedlo i k menším fyzickým konfrontacím. Byla tu ale jistá skupinka holobrádků, kteří se tomuhle většinou vyhnuli a spíš jen usmívali a to z jednoho prostinkého důvodu - byly to totiž "floyďáci..." Asi trošku podivná squadra, sama sebe ale pasujíce na extratřídu a něco víc, než byli ostatní...Ta, když se slezla ve svém brlohu, kterému vévodil obrovský kazeťák značky Sharp, ocitla se ve zvláštním světě, plném karlovských lahváčů, startek a explzní a ...snění...Jo, my floyďáci, jsme chlastali první ligu, hulili jako ucpané petry a snili...O různých odvrácených stranách měsíců a vysokých zdech a o tom, co bychom jednou chtěli a co by nás rozhodně minout nemělo...Hudba Pink Floyd k tomu byla ta nejlepší kulisa na světě, už tenkrát jsme my, elita, věděli, že tomuhle se nic nevyrovná! Jo, občas se našel někdo, kdo byl přesvědčený o tom, že uřvaný Ian Gillan je lepší matroš a snažil se montovat do onoho stříbrného Sharpa. Pohled na můj biceps ho ale ujistil o tom, že Gillan si dá momentálně pohov a onen nadšenec buďto usedne nebo ulehne někam na volné místo a chtě nechtě se zapojí do konzumace "snící hudby", anebo zavře dveře zvenčí. A věřte či ne, našlo se i pár "přeběhlíků", kteří začali tvrdit, že "ty flojdi sou ale dobrý!" Moje tehdejší proporce většinou udávaly směr, kterým se budou ubírat sobotní večery na internátu a bylo skvělé vidět, že směr Pink Floyd je všeobecně přijímán. A kdyby ne? No, zatraceně, kdo ví...A to se jednou takhle přiřítil jeden z možných budoucích lídrů ekonomiky naší milované vlasti a hulákal jako na lesy: "Mám nový Floydy!" Noví znamenalo něco, co jsme ještě neslyšeli a tenkrát sehnat něco nového býval ještě problém a proto jsme všichni zbystřili! Džínová postava vsunula kazetu do Sharpa a stiskla Play. Nastražili jsme uši jako netopýři..."Debile, cos to přines? Dyk to je ňáký káántry!", znechuceně zaševelil chcípák s ručičkama jako špejle a jeho šest chlupů na bradě se výhružně postavilo do pozoru! A skutečně - hlas, co zpíval za doprovodu španělky, měl zatraceně daleko do toho, co jsme očekávali a atmosféra bleskově zhoustla! Všechny oči se otočily jedním směrem...Nešťastník, s výrazem odsouzence na smrt, začal couvat ke zdi, jsa si vědom, že v nejbližší chvíli bude rychlostí blesku přirovnán k několik dnů nemytému dámskému přirození, v horším případě, že inkasuje pár tvrdých, čaknorrisovských kopů na svůj, po okraj již naplněný pěnivým mokem, solar plexus! A pak chlápek se španělkou dozpíval a již důvěrně známým hlasem nám bylo sděleno, "že se pomalu někdo stává bláznem" a atmosféra, připravená k nerovnému boji jednoho proti všem, rázem zjihla! "Krávo, to je Džilmůr!!", ozvalo se odněkud. "Kilmór, vole!", bylo znalecky opraveno poďobancem na posteli, který se s neskrývanou chutí přicucl k lahváči jako k matčině prsu, přesvědčen o své teorii, že "nejlepší bahno je v zelenejch flaškách a chutná líp, než ty sračky, co v pivováru čepujou do těch hnědejch, žáno!" No jo, fakt že jo! Konečně se ozval hlas, který jsme už znali a ten nás ujistil o tom, že slyšíme opravdu dosud neslyšené, nové Floydy! Majiteli oné kazety byla, aspoň prozatím, zachována vizáž a naše pracky s hnědými i zelenými láhvemi, vystřelily vzhůru na počest uctívaných idolů! Kazeta se přehrávala skoro do nekonečna a co na tom, že hudba na ní byla zatraceně jiná, než ta, kterou jsme měli ve formě "Dark Side" a "The Wall" už dost pod kůží! Byli to Pink Floyd a to bylo to nejdůležitější, co nás tehdy zajímalo! Ne, nebyla to hudba, která nás nutila opět snít, bylo to ostřejší a různé diskuse otevírající, ujišťující nás ale o tom, že Floydi jsou opravdu elita, která umí zahrát více způsoby a která jen utvrzovala naše bláhová přesvědčení o tom, že právě proto jsme elita i my, že jsme, snad až na cholerického učitele strojírenské technologie, nadřazeni všem a všemu...Tohle bylo mé úplně první setkání s albem "Animals" a řekněte sami - dá se na to zapomenout? Uteklo mnoho času...Vypilo se další kvantum desítky Karla, vyhulily kartóny startek a všechny ty naše sny, povětšinou, braly za své...Ale tenkrát...Tenkrát se klidně pářili "depešáci" se "sabaty" a ani "floyďáci" nezůstávali pozadu, nosily se plné basy piva a odnášely se prázdné a v hudbě se odvíjely pouze jedinkrát za život poznané okamžiky a zážitky...Depeche Mode nebo Pink Floyd, co na tom záleželo...V mnoha případech ale bylo zachováno pravidlo "každý ke svému" a bylo by nejspíš velmi zajímavé vědět, jak se tohle postupem času vyvíjelo u všech těch, jenž jsme se nazývali elita! U mě to bylo asi už dávno jasné, už tenkrát jsem měl velice silné tušení, že chlápek se španělkou i ten Kilmór, mě budou provázet životem zatraceně dlouho a skoro až neodbytně...Vy, kdož jste toto období měli možnost zažít, jistě dobře víte, o čem píši. A Vy ostatní, kterým to bylo z jakýchkoli důvodů odepřeno, prostě jen litujte...Vše je to už dávno, vše je zaváto časem i haldou prachu, haldou let, radostí i bolestí...Vše je relativní, vzpomínky však nikoli, ty zde zůstanou, dokud zde budeme my a bude nám sloužit šedá kůra mozková! Vzpomínky na moje první setkání s "Animals", vzpomínky na to, že..."To bejvávaly na kolejích časy..."

"DOGS"...Skladba, která při poněkud detailnějším poslechu, má opravdu, co nabídnout! Někdo již popsal Gilmourovy kytary "přicházející z dálky", jsou nahrány dvojitě a za pozornost stojí nezvykle rychlé tempo. Rick Wright použil poměrně laciný trik se simulací legendárního Dopplerova efektu, kdy se, nejspíš za pomoci jednoduché práce s volume táhly na syntezátoru, zvuk přelévá z levého do pravého kanálu stereospektra. A pak přichází Gilmourův zpěv a je skoro až neuvěřitelné, co lze slyšet! Hned v úvodu skladby dal totiž autor textu Roger Waters Gilmourovi pořádně zabrat, osobně by mě zajímalo, kolikrát se zmíněná pasáž nahrávala-všimněte si totiž, kolik slov, při poměrně dynamickém projevu, musel Gilmour zazpívat na jediný nádech!! Zde David Gilmour naprosto zřetelně dokázal, že je již dávno dominantní zpěvák skupiny a jeho práce s dýcháním a hlasivkami, je prostě skvělá! Skladba se pomalu rozjíždí a hned v úvodu se dost vymyká "zaběhlým trendům" v rockové hudbě-při prvním nástupu bicích Nick Mason totiž nepoužije úder do činelu na první dobu taktu, který běžně zdůrazňuje ukončení bicího breaku a v kombinaci s glissando zvukem Hammondových varhan Ricka Wrighta, zní pasáž nikoli jako "otevírací", nýbrž spíš jako pokračující v již rozběhnuté skladbě! Ne, nezní to podivně, zní to spíš tak nějak jinak...Mnohokrát, nesčetněkrát, možná milionkrát, byly vedeny diskuse na téma nejlepší kytarista, kdo chce, ať si dodá přídomek třeba "všech dob..." Jaká jsou stěžejní kritéria tohoto, nadmíru subjektivního, hodnocení a vnímání? Rychlost hraní? Rychlost prstokladů? Schopnost zahrát nejpodivnější sólo tou nejvyšší rychlostí? Nebo snad schopnost hrát na kytaru se zavázanýma očima nebo za zády? Ano, možností je vskutku mnoho. V širším kontextu to osobně vnímám trošku jinak. Po úvodním bicím breaku Nicka Masona, se ve skladbě několikrát ozve kytarový tón, svým zabarvením velmi podobný legendárnímu "čtyřtónu" ze "Shine on..."Je hrán na první dobu, kopíruje bicí nástroje, tedy takový rutinní rockový projev. Jenže v jednu chvíli tento kytarový tón doslova "uletí" z rytmu a je zahrán někde dokonce v mezidobí taktu! Co se tenkrát asi stalo? Že by to David Gilmour přeslechl? Nebo byl při nahrávání mírně indisponován třeba pár kapkami dobré a kvalitní Whisky? Nebo...Ne, já myslím, že to je naprosto zřetelný záměr, kdy Gilmour skvěle využívá své obliby hrát s určitou dávkou echa a prostorových dozvuků a při takovém tom "globálně normálním" poslechu, i tento tón sedí naprosto přesně a nevytváří žádný rušivý element. Aranžovací schopnosti Davida Gilmoura jsou naprosto obdivuhodné, jeho kytarové postupy vždy vytvářely skvěle vyvážené a konzistentní celky a asi ne nadarmo byl Gilmour vždy považován za nejmuzikálnějšího člena Pink Floyd! Se spikleneckým úsměvem tedy dodávám, že kouzlo nikoli nejlepšího, ale objektivně vzato skvělého kytaristy, bylo odhaleno! V repertoáru Pink Floyd patří skladba do kategorie těch, ve kterých je asi nejvíce kytarových vstupů, Gilmour zde předvádí plno skvěle zahraných sólových pasáží, kdosi určitou pasáž přirovnal ke kejhání husy a ano-Gilmour v této skladbě používá prapodivných zabarvení svého nástroje, na které fanoušci na předchozích albech jednoduše zvyklí nebyli. Tímto se potvrzuje i hodnocení celého alba jako nejkytarovějšího, které kdy Pink Floyd nahráli. Skladba "Dogs" je provázána několika změnami tempa i nálad a to je něco, co skupina vždy uměla využít při skládání obsáhlých kompozic, jakými jsou třeba "Echoes", "Shine on..." nebo "Atom Heart Mother." Gilmourovy kytary i zpěv udávají tón i ráz celé skladbě, lze naprosto zřetelně slyšet, že Gilmour odvedl na skladbě opravdu obrovský kus práce a vložil do ní mnoho ze svého potenciálu, slovy kritiky je celé album poněkud chudší na celkové aranžmá, s čímž asi lze, v porovnání s např. "Dark Side...", souhlasit. Myslím ale, že právě David Gilmour tyto teze důrazně vyvrací a má asi největší podíl na hudebním lesku alba jako celku. Slovy dalších, fundovaných kritiků, Roger Waters album a celkový koncept připravil, Gilmour jej hudebně tzv. vytvořil a zbylí členové se s nimi, takříkajíc, svezli - "Nick Mason prostě jen bubnoval a Rick Wright byl do počtu..." Jenže já Vám říkám, že to bylo jinak! Věřte mi...Nick Mason nikdy nebyl, kdo ví jaký, instrumentální virtuoz, většinou to byl právě on, kdo byl se svou prací na nahrávání alb hotový jako první. Ale slovy Davida Gilmoura to je " ten nejlepší bubeník pro Pink Floyd " a tím je řečeno asi vše, vždyť Mason se podílel na všech albech skupiny! Rick Wright byl, víceméně, jazzově založený hráč a " jeho improvizace, v záplavě útočného rocku, vyznívaly často naprázdno a skoro až podivně..." V tom rockovém pojetí, kterým albem "Animals" Pink Floyd velmi výrazně odbočili v zaběhnutých trendech, na které byli fanoušci zvyklí na předchozích albech! V období natáčení "Animals" už Roger Waters poměrně pevně svíral otěže co by hlavní lídr skupiny, byl hlavním textařem, mluvčím a stával se nejznámějším členem Pink Floyd, ta kdysi neproniknutelná anonymita, začínala dostávat trhliny...A právě v tomto období začala vznikat jeho osobní averze vůči Ricku Wrightovi...Můžeme pouze spekulovat o tom, co bylo hlavní příčinou tohoto zvratu, pozdější informace byly velmi protichůdné a vlastně to, do jisté míry, zůstalo zahaleno tajemstvím...Být tenkrát na místě Rogera Waterse někdo jiný, kdo ví, jak by, minimálně album "Animals", vypadalo...Do té chvíle vše "šlapalo" podle předem určeného plánu, po jedné z pomalejších pasáží, kdy jsou ústy Davida Gilmoura posluchači sdělovány další niterně hlubší pocity Rogera Waterse, se totiž, jakoby doslova, zastaví čas...Slovo "stone", vocoderem deformováno na jakési "own", se v tempoechu ztrácí v prostoru, který se záhy promění v nejpodivnější, ale zároveň nejpůsobivější hudební téma v celé historii Pink Floyd...Jeho protagonistou se stává "věčný muž v pozadí", Richard Wright...Dle mého skromného odhadu pro tuto scénu používá starý syntezátor Farfisa, jehož zvukové zabarvení je velmi podobné tomu z "Welcome to the Machine" a vytvoří jím opravdu těžko, těžko popsatelnou atmosféru...Hlasy a vytí psů v pozadí, prohnané opět vocoderem, dodávají scéně skoro až mrazivý nádech, jako by se opravdu zastavil čas...Jako občasný konspirační teoretik, úplně vidím Rogera Waterse, stojícího nad Rickem Wrightem s možná nevysloveným "teď dokaž, že sem ještě patříš..." Ve scéně, která by svou stopáží stačila drtivé většině ostatních skupin na jednu celou skladbu, ve svém typickém, lehce nahrbeném posezu nad nástroji, se nebohý Rick Wright doslova utaví...Skladba se opět, naprosto mistrovsky, ze 4/4 mění na 3/4 takt a pomalé, skoro až stojící tempo, udržuje temný Masonův basový buben, slyšitelný jakoby z dálky...Ústy odborné kritiky jde o "ódu na téma absolutní nepřítomnosti, jakoby tu nikdo nebyl..." a vypadá to, že tato scéna dokáže v lidské mysli vyvolat myšlenky a pocity na úplně cokoli...Rick Wright nehraje nic převratného, osobně to spíš vnímám jako dání průchodu jistým emocím, plných...ano...smutku...Z těchto předlouhých, skoro nekonečných minut deliria, Ricka Wrighta vysvobozuje kytara Davida Gilmoura, která vrací skladbu do původního řádu a zpěvu se ujímá Roger Waters, což se až do konce skladby a celého alba, nezmění...Roger Waters nebyl nikdy zrovna prvotřídní zpěvák, mě osobně se ale jeho pěvecký projev na celém albu "Animals" velice líbí a to jak ve studiové, tak i live podobě.
Z jakýchsi vnitřních pohnutek mám nejraději skladbu "Us and Them", ale skladbu "Dogs" považuji za jeden z absolutních vrcholů kompoziční tvorby skupiny a je úplně jedno, jak moc se skupina odchýlila od zaběhnutých řádů z minulých alb. Skladbu vnímám jako jakési rockové veledílo a proto jsem si dovolil, poněkud detailnější, nikoli odborný, nýbrž pouze posluchačsko fanouškovsky laický, rozbor, chcete-li. Myslím také, že společně se skladbou "Money", zde David Gilmour předvedl absolutně nejlepší pěvecký výkon v celém svém působení u Pink Floyd! A Roger Waters? Já myslím, že ačkoli se vztahy ve skupině, údajně, začaly velice měnit, zachoval se jako velký pragmatik a možná, že do jisté míry dokázal přemoci své ego! Dokázal si totiž uvědomit, že Rick Wright byl i v té době naprosto nepostradatelný element celého soundu i image skupiny...A víte co? Osobně si myslím, že ona pomyslná tíha balvanu, stahujícího ke dnu, se ve značné míře tenkrát dotýkala samotného Ricka Wrighta...

"PIGS+SHEEP"...Poměrně dlouho jsem "trpěl představou", že album "Animals" je pro mě vlastně celé shrnuté do skladby "Dogs." Ne, že by mě ostatní skladby nijak neoslovovaly, ale docela dlouho jsem je vnímal spíš jako "psí kulisu", jako něco, co jen vyplňuje stopáž. Ale i v tomto případě prostě přišly ty pravé chvíle na to, začít skladby "Pigs" a "Sheep" vnímat v širších kontextech. Pravda, trvalo to opět poměrně dlouho, asi už mám v krvi v určitých věcech příliš nespěchat...Možná je to také dáno tím, že vlastně všechny tři skladby, při pominutí úvodních Intro a Outro, jsou poměrně obsáhlé kompozice a zkrátka chvíli trvá, než se člověk naučí jim rozumět. Ne, nechci se tímto označit za znalce, spíš chci poukázat na fakt, že už jsem oprostěn přesvědčení, že "Pigs" a "Sheep" nejsou pro "Dogs" rovnocenní partneři! Jsou a to ve všech možných aspektech! "Dogs" je, možná, lépe zvládnutá kompozičně a aranžersky. Zbývající dvě jsou, řekl bych, více údernější a textově ještě poněkud syrovější. Velmi hodnotím v "Dogs" zpěv Davida Gilmoura, jako zpěvák je jistě lepší, než Roger Waters. Ovšem i zpěv Rogera Waterse je v něčem velice specifický a pokud mu člověk začne chtít rozumět, je to docela zážitek! Především ve skladbě "Pigs" a hlavně v mezipasážích, tam mi pěvecký projev Rogera, řekl bych s mírnou nadsázkou "rošťácky bezstarostný", příjde velice zábavný a ve studiové verzi velmi poslouchatelný. A to i přesto, že nezpívá o zrovna příjemných záležitostech...Obě skladby se opět vyznačují změnami tempa a dalo by se říci i nálad, v pomalé části "Pigs", která se dost podobá "instrument session" z "Echoes"-a to mě klidně ukamenujte-slyším i ženský sbor, kterýmžto tato pasáž docela silně graduje a má to vynikající náboj! Za zmínku stojí opět výkon Davida Gilmoura a to hlavně v nástupech ve skladbě "Sheep"-jeho "kytarové výpady", pasáže trvající s bídou jednu nebo dvě vteřiny, opět zahrané na prapodivně znějící zabarvení kytary, jsou prostě famózní a jen potvrzují pravdu o tom, že "vynikající kytarista" není jen o umění zahrát skvělé sólo! A za zmínku stojí asi i jeden, poměrně důležitý, fakt: V období nahrávání "Animals" upadal Rick Wright u Rogera Waterse v nemilost, o čemž věděli jen ti nejzasvěcenější a mohli snad i očekávat, že Rickova práce na albu bude, nejspíš, velmi minimalizována. Ale nestalo se, při pozorném poslechu zjistíme, že ve všech třech dlouhých kompozicích, byl Rickovi Wrightovi dán poměrně velký prostor a možná to koresponduje s tehdejším Watersovým zjištěním, že tenkrát to ještě bez Ricka Wrighta opravdu nešlo! A dle mého názoru předvedl Rick Wright na albu plnohodnotný výkon, i přesto, že nedošlo k pěveckému projevu. Jeho začátek u skladby "Sheep", zahraný nejspíš na piano Wurlitzer, je naprosto bravurní a posluchači se, při poslechu v kvalitních sluchátkách, dokáže i téměř lehce zamotat hlava...S odstupem času, v době, kdy už spousta informací o poměrech uvnitř skupiny spatřila světlo světa, lze konstatovat, že tenkrát to vše Roger Waters ještě "udržel na uzdě" a dodat-naštěstí! Album "Animals" se pro fanoušky tímto stále jevilo jako stvořené celistvou a dobře fungující skupinou Pink Floyd a myslím, že i tenkrát to bylo to, co všichni očekávali! A i přes poměrně silný odklon od předešlé tvorby, to všichni dostali! Je tedy nanejvýš spravedlivé, že historii nelze měnit na základě "tvrzeních po boji", takhle to zkrátka fungovat nemůže...

"PIGS ON THE WING 1+2"...Akustický, do značné míry kontrastní, začátek i konec alba v podání Rogera Waterse. Doprovod na akustickou kytaru nahrál sám Roger Waters, obě části byly později propojeny kytarovým sólem Snowy Whitea. Při pozorném poslechu, za použití zabarvení kytary s téměř jistě čitelným stylem, dávalo veliké množství fanoušků ruce do ohňů za to, že tohle spojení nahrál David Gilmour...


Album "Animals" to v době svého vzniku nemělo vůbec jednoduché. Narodilo se do pomalu měnící se doby...Začala totiž vznikat jistá odnož hudební a snad i politicko sociální revolty, začal totiž vznikat hudební styl, zvaný punk. Na scéně se objevovaly nové a nové skupiny, které si svou, ač v porovnání s Pink Floyd velmi jednoduchou hudbou, ale s poměrně údernými texty, cílícími na mladší ročníky, nacházely spousty a spousty nových posluchačů a fanoušků. Hudebním kritikům přibývala práce a hudební scéna se na čas stávala poměrně chaotickou a aura Pink Floyd a dalších zavedených skupin, začínala být ohrožena. Album "Animals" nedosáhlo takového věhlasu, jako jeho předchůdci a kritikou bylo přijato dost rozporuplně. Přesto poměrně obstojného statusu v prodeji i žebříčkových postavení bylo dosaženo a to především díky obrovskému renomé skupiny Pink Floyd, kdy se zkrátka očekávaly další hudební zázraky, kterých v nedávné minulosti skupina dosáhla. S jistou nadsázkou by se dalo tvrdit, že i kdyby Pink Floyd vydali desku, na níž by bylo hrobové ticho, deska by obstála. V kontextu s touto dobou, nabyl na velkém významu sarkastický výrok Nicka Masona, který tvrdil, že" je zatraceně dobré nechat nějaké ty dinosaury naživu..." Pokud vezmeme v potaz koncept a celkový obsah alba, lze konstatovat, že byl skoro výhradně dílem Rogera Waterse. Roger Waters nebyl jen pouhý rocker, on vše cítil trochu jinak, než ostatní. Úplně jinak vnímal dobu, ve které lidé žili, citlivěji reagoval na politickou situaci a na tlaky, kterým byl i on sám vystaven a o kterých byl přesvědčen, že dokáží lidi změnit...třeba právě ve stáda, plující na vlnách směrů, které určují jiní... Je všeobecně známo, že texty v albu se nechal inspirovat Orwellovou "Zvířecí farmou", kdy se lidé přizpůsobí právě tomu, co je jim buďto dosažitelné, anebo v mnoha aspektech dovoleno. Dokázal poměrně drsným způsobem poukázat na to, co bylo asi všeobecně známo, na což ale mnoho lidí reagovalo pouhým pokýváním hlavou a zařazením se zpět do onoho pomysleného stáda. Anebo jednoho z nich...Možná tím i lehce změnil pohled na sebe samého, kdy se z "věčně se mračícího a na pódiu podupávajícího baskytaristy" stával člověkem s jakýmsi vyšším druhem cítění a snad i s touhou být označen za umělce...A každý umělec touží po jistém uznání, sochař by rád své dílo postavil na nějaké významné nádvoří a malíř by svými obrazy chtěl zaplnit věhlasné galerie...I Roger Waters měl, docela určitě, velikou touhu oslovit svým poselstvím co nejvíce posluchačů a lidí a nutno podotknout, že se mu to podařilo! Ale Roger Waters měl jedno obrovské štěstí, něco, co si asi stěží dokázal vůbec uvědomit a tím byl jeho původ! Dodnes, bohužel, existuje ještě příliš mnoho míst, kde by svá tvrdě reálná poukázání na něco, co se ne každému musí z mnoha důvodů zamlouvat, nemohl takto drsně přednést, pokud by nemusel čelit přímo, řekněme, perzekuci, musel by se, přinejmenším, uchylovat do undergroundu a tam jsou pravidla nastavena poněkud jinak. Album "Animals" obstálo, ale mnohem vyššího renomé by, dle mého soudu, získalo, pokud by se celá časově historická osa Pink Floyd, pohnula o nějakých pět let nazpět...Osobně vnímám s velikým povděkem skutečnost, že i dnes, v době, kdy je všeho, tedy i hudby, skoro až nadbytek, si hudba Pink Floyd nachází stále nové a nové posluchače a to i v mnohem mladší generaci! Mám radost, když čtu o tom, že patnáctiletý kluk začal poslouchat Pink Floyd a za dva, tři roky, už bravurně zvládá zahrát kytarové party, které vymyslel "tatíček" Gilmour před čtyřiceti lety! Je to znakem toho, že Pink Floyd mají pořád a neustále, co nabídnout a jako obrovský a celoživotní fanda, jsem tomu neskutečně rád! Má to ale ještě tu druhou stranu mince, která, myslím, nanejvýš koresponduje právě s albem "Animals!" Dovolím si ho totiž označit za velmi, velmi nadčasové! Vše, o čem před těmi čtyřiceti lety lety Roger Waters zpíval, vše, nač už tenkrát poukazoval a dalo by se říci, že svou vlastní formou i upozorňoval, pokračuje...Ano, pokračuje a děje se to, možná i v horších formách a každý, aspoň lehce soudný člověk, si to musí uvědomit! Ne ale ten patnáctiletý kluk se Stratocasterem s výrobním štítkem "Made in China..." Zatím...On vnímá hudbu, on je okouzlen harmoniemi, které byly dány do vínku pouze vyvoleným, on přemýšlí jinak, on si hraje...Zatím...Ale je docela možné, že nějaká z křivd, o kterých kdysi přemýšlel jakýsi Roger Waters, se ho dotkne osobně a ten kluk lehce znejistí...A po čase, po mnoha letech, si možná někde v klidu sedne a celé "Animals" si poslechne znovu, pozorněji...A zjistí možná mnoho souvislostí, které mu unikaly, i přesto, že" to sólo tam je boží..." Kluk musí dospět, aby pochopil a možná s hrůzou zjistil, že se vlastně nic nezměnilo...Nic z toho, o čem už tenkrát jakýsi Roger Waters, dávno věděl...Pink Floyd se vždy snažili o jakousi hloubku, nic patetického se v jejich tvorbě ani najít nedá a to je asi i jedna z věcí, která z nich učinila skoro až mýtickou ikonu...Mnozí tvrdí, že alba "Dark Side..., Wish You Were Here a Animals" patří k sobě, že to je jakási Trinity světového rocku či artrocku, chcete-li. Já jsem, poměrně důrazně, proti! "Animals" se totiž hodně výrazně vymyká a pro mně je takovou svou vlastní kategorií. Pokud pominu všechny ty "kejhající kytary" a "smutné tóny z Farfisy", obsahově je "Animals" někde úplně jinde! Pokud to mám zhodnotit tou nejjednodušší formou, zněla by - "Animals" je album pro dospělé..."

A Roger Waters? Tenhle Roger Waters měl v kapse ještě jeden obrovský trumf! Ať už je vnímán jako umělec, nebo jako věčně se mračící uzurpátor, podařilo se mu svým poselstvím oslovit stamiliony lidí a možná mnohé z nich donutit se i zamyslet a třeba i činit, kdo ví...Ale on k tomu vůbec nepotřeboval malířské nadání, nepotřeboval ostrá dláta, on ani nepotřeboval umět kreslit karikatury, nemusel být řečníkem...On měl totiž k dispozici úplně jiný kalibr, nejtěžší z nejtěžších...Pink Floyd!

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Animals
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

---

Pink Floyd / The Division Bell

" Změňte obal! "
" Hm..."
" Dejte tam trochu jiný zvuk kytary! "
" ? "
" Chce to jiného zpěváka! "
" Cože?? "
" Na obal dejte klidně jméno jiné skupiny! "
" Cože, zešílel jsi?! "
" Snižte náklady i distribuci! "
" No ty ses úplně pomátl!! "

Vzato čistě teoreticky-pokud by se tohle před dlouhými dvaceti lety událo, možná by se nad tím nikdo ani nepozastavil...Tohle album by, nejspíš, zapadlo v temnotách zapomnění a vypadalo by to, jako by se vlastně vůbec nic nestalo. Tedy-nic zásadního! Je s podivem, jak se dokáže vše postupem času měnit, vyvíjet a doslova jinak vyobrazovat, je to silnější nezvratný pochod, než změny ročních období, mnohé je totiž napořád...Čas dokáže naprosto přesně deklasovat momentální a neměnné názory, které se, s ohledem na minulost, vytváří a v tomto ohledu je čas nedostižný...Nejspíš mnohdy donutí člověka věci jinak vnímat a vstřebávat, i když to může trvat poměrně dlouho, dlouhá léta...A velmi často příjde ona chvíle pokory, každý člověk jí v sobě má, každý! A i já nyní začínám psát s velkou dávkou pokory, dostal jsem se totiž do onoho zvláštního bodu, kam jsem byl dlouhá léta směřován a až teprve nyní jsem pochopil, proč...Pochopil jsem totiž, že nebylo úniku...

" Vrrr", zazvonil telefon a já zvedám plastové sluchátko. " Krávo, vem si pětikilo a hned přijeď, mám to!!" Prásknutí sluchátka na druhé straně drátu mě odsunulo od mého aparátu nejméně o půl metru a mě napadlo, že Kalíšek by potřeboval telefon ze železa, pitomec! Bydlel jsem tehdy na konečné tramvaje, na kterou jsem pelášil ze všech sil a čekala mě cesta na druhou konečnou, tedy dlouhých třicet minut prázdnoty.
Cestou jsem v duchu spílal tramvajákovi za přílišné úzkoprsé dodržování předpisů, cesta se vlekla, haldy lidí posun tramvaje jen a jen ztěžovaly, zatracená práce! Konečně moje cílová stanice a já opustil tramvaj zvířecím skokem, za který by se nemusel stydět ani Carl Lewis a moje, třiadvacetileté stehenní svalstvo, rozkmitalo nohy do rychlosti, která by docela určitě uspěla i na Olympiádě! Zdolal jsem oněch zhruba čtyři sta metrů v rekordním čase a jen tak tak dokázal přibrzdit před dveřmi, za které jsem se dostal bruceleeovským kopem, až zavrzaly a můj atak jen tak tak ustály! A uvnitř...Tam byl ráj! Nevelká místnost s oprýskanými zdmi, na kterých byly police plné desek a cédéček, celá prosycená vůní marihuany a rumu a kdo ví, jakých dalších odérů a uprostřed malý pult a za ním stál on-Kalíšek! Klučina o pár let starší, než já, dlouhé, čelenkou stažené mastné vlasy se leskly jako bakelit a zoufale žádaly o vodu a šampón. Jeho triko, navlečené na nepříliš atletickou postavu, bylo poseto nějakými příšerami, co by maskoty kdoví jakého metalového ansáblu a širokánský úsměv, odhalující chybějící trojku nahoře, pouze tvrdil Kalíškovu teorii o to, že než zubaře, tak se raději uchlastá k smrti...Když mě přivítal pozdravem, poměrně detailně popisujícím to, co mají holky mezi nohama, praštil rukama o pult a zachechtal se: " Sem ti říkal, že to seženu!" a špičatou bradou významně pokynul maličko do prava. A tam, na pultě, který by prožil orgasmus v momentě, kdyby po něm po dlouhé době přejela prachovka, to bylo! Byl tam poklad, fakt tam byl! CD s albem "The Division Bell" a vedle knížka od Nicholase Schaffnera "Odyssea zvaná Pink Floyd!" Zůstal jsem stát jako socha někde na nábřeží u řeky a nemohl věřit vlastním očím! Páni, cédéčko a knížka...Cédéčka v té době nebyla zrovna lehce sehnatelný sortiment, o knížce ani nemluvě, měl jsem kusé informace o tom, že vyšla, ale zaprášilo se po ní jako po starém Warťasovi! A Kalíšek, tenhle prapodivný tvor, tohle dokázal sehnat a já byl tenkrát ve stavu silného dojetí i nutkání mu dát snad i pusu! V tom jeho malém krámku se ukrývaly skutečné poklady, hromadící se zajména díky Kalíškově častým návštěvám sousedního státu, kde se sice hovoří německy, což on neuměl, ale díky zřejmému kouzlu své osobnosti nikdy nepřijel s prázdnou! Jedním z pokladů, ukrývajících se toho památného dne v tom jeho kutlochu, byla i láhev rumu, se které jsme si společně připili, nutno podotknout, že já jednou a s odporem a Kalíšek naopak třikrát a to s takovou slastí, kterou by mu mohl závidět i Dlouhý John Silver! Kalíšek byl takový zvláštní druh tvora, plného nectností, které snad šly občas i trochu závidět...Od jisté doby kalíšky, povětšinou s rumem, putovaly k jeho, trojku postrádájícím ústům, s pravidelností dobře promazaného stroje, z posvátného "ANO", které velkým nedopatřením právě nedávno procedil škvírou mezi zuby
před oltářem, si pranic nedělal, o čemž svědčily dlouhé sloupce telefonních čísel v jeho mastném bločku, kterému s láskou říkal diář života a jehož majitelky se v tomhle kutlochu střídaly s frekvencí dobře nataktovaného procesoru, o šmelinách s bandami ostrých hošíků, kteří si, po vzoru akčních filmů na VHS kazetách, říkali podsvětí, ani nemluvě...Kalíšek měl ale jednu vlastnost, kterou všichni, včetně mě, museli po zkušenostech chtě nechtě nazvat ctností - on byl totiž neskutečný kamarád! Ano, tenhle chlapík byl všechno možné, ale především kamarád a přítel, který nikdy druhého nenechal v nesnázích a já tenkrát jiného a lepšího přítele vlastně neměl! Co na tom, že mi tehdy nedal ani kamarádskou slevu a po mém, tajně ušetřeném pětikilu, hrábnul rychlostí blesku...
A teď, po tolika letech, vlastně dvou desetiletí...všechno je už jinak, tak, jak to pokaždé zařídí ten všudypřítomný, přitom nehmatatelný, čas...Kalíškův krámek s hudebninami a rozkošemi všeho druhu zmizel a místo něj tam stojí nákupní centrum...Zmizel i Kalíšek a já vlastně dodnes nevím, kam...Říkalo se, že odjel někam na sever, někdo v rauši dokonce tvrdil, že se odstěhoval na Mars, kdo ví...Musel jsem ho zde zmínit, kdysi to bývala taková malá minisoučást mého života, tenhle přítel Kalíšek...CD od něj už nemám, ale knížku ano, dodnes jí mám a je už mnohokrát přečtená! A docela přesně si pamatuji ten pocit, kdy jsem tenkrát knížku otevřel hned v tramvaji cestou domů a začal hltat obsah, už bez jakéhokoli zájmu o momentální rychlost kolejového vozidla, ve kterém jsem seděl. A víte, co jsem tenkrát cítil? Kromě takové té zvláštní vůně právě nově vzniklého papíru, jsem cítil i těžko posatelnou a jako by tajemnou vůni pinkfloydovštiny, které jsem tenkrát neměl a neměl dost...Všechno se změnilo, obě konečné tramvaje jsou stále na svých místech, ostatní zmizelo a zavál to čas...Dnes, když slyším "The Division Bell", ihned se mi vybaví ten den, kdy jsem si pro album jel a vybaví se mi i Kalíšek, prostě k tomu albu patří. A když otevřu onu knížku, jako bych ucítil lehký závan vůně rumu a letmý úsměv je akt sice podvědomý, ale neměnný...Kalíšek a jeho krámek už nejsou, přesto ale doufám, že on osobně stále někde je. Je jedno, kde, ale je...


" CLUSTER ONE " Pink Floyd mají vzácnou schopnost připravit posluchače na tu správnou náladu hned první skladbou alba a "Cluster One" není vyjímkou! Stačí zavřít oči a jen poslouchat...Lze vnímat tu opravdu podivnou atmosféru, tak nějak sevřenou do svého vlastního prostoru, je to jako pohled do lávové lampy, kde pohyb barevné bublinky má jen vymezený prostor, přesto je to pohled krásný, i když svým způsobem je cítit jisté napětí...Může to navodit pocit něčeho ve smyslu " sakra, co teď asi příjde?..." Postupem času se onen prostor jakoby rozevírá a přichází určité uvolnění, s prvními tóny neuvěřitelně precizně namixovaných hammondových varhan a syntezátorů, tohle Rick Wright vždycky uměl! Tenhle zvukový pad prostě všechno ostatní drží jakoby pod sebou a nic nepustí ven, až na jeden tón...Gilmour si pohrává se zvukem své kytary skoro bez zájmu, zní to jako improvizace, která po pozornějším poslechu, kdy se přidají tóny piana, přechází v naprostý řád a skoro až bluesovské okouzlení...Tahle skladba nemá tu kouzelnou éteričnost své předchůdkyně "Signs of Life" z alba "A Momentary Lapse of Reason", nejspíš proto, že ve druhé části je zcela evidentní, že je hrána podle metronomu a přidávají se i měkké bicí, což, dle mého názoru, skladbe trošku škodí. Ovšem tu podivnou atmosféru navodit dokáže zcela jednoznačně a počin pánů Gilmoura a Wrighta je to vážně skvostný! Traduje se, že "Cluster One" nebyla nikdy hrána živě na žádném koncertu a já myslím, že je to ohromná škoda! Bylo by nejspíš úchvatné sledovat dav mnoha tisíc lidí, jak ztichne a nechá proplout skladbu nad svými hlavami až někam do dálky...Nu což, i tak je "Cluster One" fantastická!

" WHAT DO YOU WANT FROM ME " Tato skladba vznikla, údajně, na základě hádky Davida Gilmoura se svou partnerkou a později manželkou, Polly Samson. Nevím, co bylo předmětem sporu, ale téměř vždy klidný David Gilmour prý naštvaně vykřikl:" Co po mě vlastně chceš?" a možný námět na skladbu byl na světě! Skladba začíná doslova dokonalým kontrapunktem bicích Nicka Masona, až to budí dojem bicího automatu a zvuk bicích je zde naprosto famózní! Gilmourova kytara dává po prvním tónu ihned na vědomí, s kým máme tu čest, tohle zvukové nastavení bude Gilmour používat i nadále a to je jedna z věcí, která se dá nazvat jediným slovem -identifikace! Basa? Tohle je také malá kapitolka sama pro sebe. Roger Waters býval původně kytarista, po nějakém tom "přerozdělování a usazování" ve skupině v období vzniku její nejsilnější sestavy, na Waterse "zbyla" baskytara...Jistě, je všeobecně známý dobrý riff ze skladby "Money", nicméně jako baskytarista Roger Waters nikdy příliš nevynikal, což ale v širším kontextu není nijak zvlášť důležité. Guy Pratt je ale jiná třída, je považován za jednoho z nejlepších baskytaristů a jako slapbass kytarista možná ten
vůbec nejlepší! S jeho příchodem se hudba Pink Floyd posunula o velký kus dopředu a i v této skladbě Pratt dokázal své mistrovství! Vymyslel zde další vynikající basový riff, který snad lze odhalit pouze v případě, že se posluchač zaměří pouze na jednotlivé nástroje a ti, kdož tohle dělají, mi jistě dají za pravdu, že hudba se tímto dostává do poněkud odlišné dimenze. Já v této skladbě ale oceňuji něco úplně jiného a tím je sborový doprovod! Vážení, dle mého soudu, tato skladba obsahuje ten absolutně nejlepší sborový zpěv v celé historii Pink Floyd a nikdo nikdy mi to nevyvrátí! To, co zde předvedla Samantha Brown a spol. je něco úžasného a absolutně dokonalého! Gilmour opět vymyslel skvělou melodii, zejméne v koncovkách slok a sborový zpěv tohle všechno posouvá o mnoho levelů výš, to mi můžete věřit! V pasáži od 2.55 minuty předvedou zpěvačky něco, z čeho opravdu běhá mráz po zádech a Gilmour může děkovat samotnému Bohu, že mu postavil do cesty zrovna tyto hlasy! Znovu opakuji-v celé historii skupiny Pink Floyd není lépe zazpívaný a podaný sborový doprovod, než ve této skladbě a tohle myslím smrtelně vážně! Kdybych mohl, oněm dámám se hluboce pokloním! A při pozorném poslechu je slyšet takový, téměř neslyšný zvuk hammondových varhan Ricka Wrighta, který při nástupu sborového zpěvu, jakoby pomáhá zpěvačkám a dává jim čas se nadechnout, je to naprosto dokonalé spojení a myslím, že to lze odhalit pouze velice detailním poslechem ve sluchátkách! Gilmour už přesvědčil o smyslu pro detail, v této skladbě je však dotažen k nepřekonatelné dokonalosti! Miluji tuhle skladbu, miluji ten sborový zpěv, fakt miluji!

" POLES APART " Začátek této skladby jako by mě vracel do období "Meddle", které mám, ostatně, velice rád. Tohle je taková velice klidná kompozice, tento přídomek si snad zaslouží díky celkovému aranžmá, které je nadmíru propracované. Skoro až folková Gilmourova kytara, mimochodem s neskutečně citlivě namixovaným zvukem, se line celou skladbou a dává jí punc, řekl bych, "obláčku plujícím si ledabyle po nebi". Gilmour zde má hlas posazený do tóniny, kterou mám fakticky velice rád, tohle je přesně ta poloha pro písničkáře, jakým David, dle mého názoru, je. Je vcelku i možné, že v této skladbě slyšíme Gilmoura zpívat i tím nejhlubším možným hlasem, kterým se kdy prezentoval a zazpívat takhle celou skladbu, vsadím svůj syntezátor na to, že to není on! Ale i v těchto pasážích je Gilmourův zpěv velice zřetelný, na čemž má jistě velikou zásluhu perfektní studiová práce, ale "problém" je, podle mě, někde jinde:Gilmour má totiž neskutečně silný hlas, jako by s přibývajícím věkem neustále sílil a Gilmour s ním umí opravdu velice zdatně pracovat! Já tomu chlapovi jeho hlasivky jednoduše závidím! Po hudební stránce v této skladbě oceňuji a tímto bych rád vyzdvihl, první sólo:vyhrávka na hammondovy varhany zní naprosto fantasticky! Já nevím, zda jí nahrál Rick Wright sám, ale bylo by docela i milé vědět, že v této pasáži si to mezi sebou "rozdali" Rick s Jonem Carinem! Právě s tímto chlapíkem, který snad všechny odehrané koncerty s Pink Floyd, absolvoval ve společenském oděvu s motýlkem či kravatou, což já osobně vnímám jako obrovskou úctu k těm, kteří kolem něj na pódiu vždy stáli...Téměř symfonická vsuvka někde uprostřed skladby, jí nechává jakoby ještě více uspat...Hlavní, orchestrálně stringový zvuk, je nahrán na nástroj Kurzweil, který začal někdy v tomto období Rick Wright používat a Raymond Kurzweil si mohl mnout ruce a to doslova! Kdo jiný by mohl jeho výrobkům poskytnout lepší reklamu, než Velký Rick Wright z Velkých Pink Floyd!! Konec skladby Gilmour uzavírá velice podařeným sólem, kde se střídá čtvrtinový s osminovým taktem, dalo by se říci velmi podobně, jako u skladby "One the Turning Away". Tato skladba, docela určitě, neaspiruje na "albový hit" a pokud by se ještě vydávaly singly, jako kdysi, nejspíš by na ní volba nepadla. Ale rozhodně patří mezi tmelící prvek celé desky a fakt hodně dobře se poslouchá!

" MAROONED " Výsadou lidského druhu oproti všemu dalšímu živému na Zemi je, že člověk dokáže mluvit. Řečí dokáže vyjádřit mnohé, od svých bolestí a radostí až po své pocity a myšlenkové pochody. Řečí sděluje téměř vše, dokáže jí třeba i otevřít své nitro a nechat, více či méně zasvěcené, do něj nahlédnout...Ale nemusí to tak býti vždy, občas se stane něco, co řeč, jako takovou, postrádá a naprosto vylučuje z událostí. Občas se to prostě přihodí, vážně, přihodí...A pak...Pak se zrodí třeba fenomén či malý zázrak, nazývejte to, jak jen chcete! A tohle se událo jednoho dne, v jednu, asi těžko přesně identifikovatelnou, chvíli...To se totiž pan David Gilmour někde ve studiu posadil a mlčky, úplně mlčíc, oslovil celý svět...Davidova kytara by měla hrát, ale ono to tak není! Vážení, zavřete oči, oprostěte se od všeho okolního a zjistěte sami, že je to všechno úplně jinak...Kytara v rukou Davida Gilmoura totiž nehraje, ona...ona zpívá...Teskně zpívá a její hlas dokáže evokovat snad všechny možné pocity, kterých je člověk schopen. Její hlas Vás dokáže vrátit do svých minulostí, dokáže Vás donutit přemýšlet o čemkoli, o radostech i starostech, o něčem budoucím a snad i o smrti...Nejspíš se nikdy nikdo nedozví, co chtěl tehdy Gilmour, během oněch prchlivých pěti a půl minuty, vlastně sdělit, ale asi je to tak lepší, i v nahlížení do pocitů jiných by měla být určitá hranice. Jisté však je, že tohle všechno udělal Gilmour s neslýchanou noblesou a myslím, že lépe to už ani nelze, asi opravdu ne, protože David se dotknul samotné dokonalosti...Ve skladbě je patrné, že si Gilmour velice rád pohrává s velmi vysokými tóny, které, dle zažitého pravidla, že skoro vždy je zapotřebí jistá dávka echa, dokáží lidské ucho a možná i srdce, prostě pohladit tím nejjemnějším způsobem. Velice zdatně Gilmourově výkonu sekunduje i doprovod, v jistých pasážích to vypadá, jako by mu bylo dáno i více prostoru, vše je naprosto přesně vyvážené a decentní sbor v pozadí měkčí celkový dojem způsobem velice taktním, skoro, jako by z povzdálí přihlížel. Skladba má i svou gradaci a je naprosto úchvatné slyšet, že toho bylo učiněno pomocí jedné hi-hat či činelu navíc, zní to jaksi mimochodem, ale skladbu to dostává přesně do kulminačního bodu, kam systematicky směřuje. Všichni oprávnění v udělování různých cen, měli uši nastražené pečlivě a při udělení ceny Grammy snad ani nešlo sáhnout jinam, i když po tom, nejspíš, nikdo z přítomných na skladbě, ani netoužil. Davidu Gilmourovi se již podařilo mnoho kytarových zázraků, kdo ví, zda v tomto ohledu neční nad všemi ostatními, kdo ví...Ale skladba " Marooned" je svojí vlastní kapitolou, je něčím, co se v budoucnu bude asi už těžko, velice těžko opakovat, protože mimozemských záležitostí bývá poskrovnu. Ve své jednoduchosti je tato " kytarová píseň" jedním slovem nádherná, překrásná, nedostižná...A věřte, nebo ne, ale při jejím poslechu jsem už viděl i vlhké oči, věřte mi, viděl jsem je... Chcete opravdu znát můj názor? Víte, já si občas myslím, že ONA přišla ze samotného nebe...

" A GREAT DAY FOR FREEDOM " Jediná skladba na albu, nahraná ve 3/4 taktu, ve kterém Gilmour, obecně, velmi rád pracuje. Opět skvělý a čistý hlas při zpěvu, kdy jen dokazuje, že zpěv za doprovodu de facto pouze klavíru, nemusí být jen výsadou popových hvězdiček. Skvělý je i sborový doprovod na konci skladby, která je opět ukončena Gilmourovým sólem. A právě zde bych se maličko pozastavil a s možným náznakem rouhání napsal svůj názor:závěrečná pasáž této skladby, je pro mě tou nejméně podařenou z celého alba, bohužel...Kytaristé mi jistě dají za pravdu, že vymyslet solidní sólo do pomalého tempa a navíc do převážně jednoho akordu, je velice složité! Gilmour už vymyslel mnoho kytarových skvostů, které jsou velice často téměř alfou a omegou desetitisíců hráčů na kytary a s tím se naprosto jednoznačně ztotožňuji! Ale zde to Gilmour poněkud "přehnal", záměrně nenapíši "nezvládl", protože to není pravda! Je jistě mnoho a mnoho těch, kteří právě toto sólo velice oceňují a právem! Já si ale myslím, že tohle sólo až příliš překombinoval a to bude asi ten správný výraz...Můj čistě subjektivní názor je ten, že v dobách, kdy Pink Floyd pracovali v nejsilnějším složení, by tyhle, pro mě ne moc poslouchatelné "kudrlinky", přes Waterse asi neprošly a pokud ano, nejspíš by si o tom oba pánové aspoň trošku popovídali...Nevím proč, ale tento "trend" Gilmour zachoval i nadále a pro mě je na albu "On a Island" těchto pasáží až příliš, což je už ale, samozřejmě, úplně jiné téma..."A Great Day for Freedom" je bezesporu skvělá skladb, o tom není pochyb! Nechť ale všichni na světě prominou-pokud bych měl já osobně nějakou skladbu z alba vyjmout, je to právě tato! Davide, velice, velice se omlouvám...

" WEARING THE INSIDE OUT " Tahle skladba má takové zvláštní, výsostné postavení v celém albu a všichni víme, proč! Ano, Richard Wright je nejen autorem, ale po přibližně dvaceti letech je to poprvé, kdy na albu Pink Floyd sólově zpívá! Když slyším tuto skladbu, ihned se mi vybaví Rickův sólový počin "Wet Dream", ihned tam slyším přesné Rickovy postupy, které použil při komponování tohoto sólového alba někdy v období po dokončení "Animals". Je s podivem, jak na některé věci zcela rozdílně působí čas...Gilmourův hlas jako by s přibývajícím věkem sílil a mohutněl, rozdíly z období řekněme "Dark Side..." musí slyšet i méně zasvěcený posluchač. U Ricka je to jiné, tedy jiné...prostě takové více normální a přirozené, odpovídající přirozenému procesu stárnutí a opotřebovávání všeho, včetně hlasivek. Jenže Rickovi bylo konečně dovoleno to, co mu bylo před mnoha lety víceméně odepíráno a Rick to udělal mazaně-tuto skladbu si "postavil" přesně ke svým potřebám a schopnostem a výsledek je prostě famózně rickovský! Aranže celé skladby jsou propracovány do posledního detailu, mnohé z nich jsou jistě prací pouze Ricka Wrighta, Gilmour skladbu doladil svou kytarou, dámy svým sborem Rickovi naprosto úchvatně pomáhají při zpěvu a výsledkem je skladba, která je všeobecně milována obrovským počtem fanoušků i kritiky! Ani pořádně nevím proč, ale na mě osobně skladba působí neskutečným melancholickým dojmem, přesně tím, který mě pokaždé provází při poslechu jistých pasáží z legendární "Time..." Tato skladba je tak rickovsky ležérní, až je tklivá a já jí mám opravdu z celého srdce rád...

" TAKE IT BACK " Bylo slyšet poměrně mnoho tezí o tom, že tato skladba je jakousi úlitbou Bono Voxovi a po pravdě-nikdy jsem tomu pořádně nerozuměl! No jistě, určité fragmenty skladby trošku korespondují s prací Bona, ale já docela klidně říkám:No a co? Je totiž obrovská spousta skladeb, kde si jsou různé pasáže velice podobné a ví někdo, proč tomu tak je? Já na to mám svou malou teorii: dnes, i před více jak dvaceti lety, je/bylo nesmírně těžké, mnohdy snad i nemožné, v hudbě vymyslet něco jiného a nového, prostě asi nikdo neobjeví kulatější kolo, pokud rozumíte! Myslím, že je to vcelku přirozený vývoj, protože pokud bude chtít někdo něco někde slyšet, tak to tam zkrátka uslyší..."Take it Back" je ale v mnoha ohledech rozdílná a lepší, než Bonova skladba a víte kde? Především v aranžích, které jsou opět nesmírně pečlivě prokomponované a zvukově navrstvené takovým způsobem, že skladba prostě dokáže tzv. přikrýt celý prostor! A v kombinaci s naprosto famózním zvukem, i malou vzpomínkou na období "The Wall", patří na albu k těm silnějším kouskům! A že je mnohými titulována jako "stadiónovka?" No, víte, Pink Floyd hráli před obrovskými masami lidí právě na stadiónech, byli na to zvyklí a tak prostě dali lidem asi to, co chtěli mít...A dávali to všem zatraceně pompézním způsobem!

" COMING BACK TO LIFE " Asi každá skupina má ve svém repertoáru pár skladeb, které znějí lépe při Live koncertech, než ve studiové podobě a v případě Pink Floyd je tato, myslím, jednou z nich! Studiová verze je skvělá, to nemůže nikdo zpochybnit! Jenže...Víte, je poměrně obtížné pochopit něco, s čím se člověk nesetkal, tudíž je i obtížné to, byť jen, vysvětlit...Já tuto skladbu v živém provedení slyšel a věřte mi-byl to opravdu neskutečný zážitek! Myslím, že "Coming Back to Life" je velice zdatným protivníkem skladbě "Shine On You Crazy Diamond" ve smyslu "Nejlepší předehra!" Tenkrát...Ozvaly se první tóny neskutečně mistrovsky namixovaných hammondek se syntezátory a masy lidí zmlkly...Pak se ozvala Gilmourova kytara a posléze zpěv...a víte, co se dělo? Tenhle zvukový zázrak naprosto pohltil a doslova přeplnil úplně celý prostor, bylo to, jako byste se v tu chvíli ocitli přesně uprostřed něčeho těžce definovatelného...Nebylo nic, bylo jen ticho a tenhle zvuk a člověk při tom opravdu přestával i dýchat, protože tenhle zvukový balzám prostoupil i tou nejposlednější buňkou v těle a byl schopem zahojit snad úplně všechno v dosahu...Kdo tohle nikdy neslyšel na vlastní uši, nemůže v nejmenším pochopit, o čem se tu nyní snažím psát, protože přesně popsat to vážně nelze a představit si to už vůbec ne...Tahle skladba je mistrovským kouskem pana Gilmoura, jenom tma, zvuk a zkreslené představy o prostoru...Nyní z této, těžko popisovatelné ideje, vystoupím a ztotožním se s názory těch, kteří tvrdí, že druhou polovinou skladby tuto zvukovou nirvánu David Gilmour zabil...Další část skladby se totiž obratem promění v téměř hardrockový "duel" baskytary a bicích a já k tomu napíši asi jen toto:škoda, škoda, že nelze vrátit čas, škoda, že to už David nemůže udělat jinak...Přiznám se naprosto bez týrání, že sám nevím, jak jinak by měla skladba celá znít, ne, nevím to! Vím jen jediné-takhle to skončit nemělo...


" KEEP TALKING " Skladba s neuvěřitelně precizně propracovaným aranžmá, s jistým náznakem stylu chill, ale především lehce skrytým odkazem na období "The Wall", které tam znalec tvorby Pink Floyd prostě musí objevit! Vždyť jen syntezátorové sólo zákonitě odkazuje na skladbu "Run Like Hell" a pulsující baskytara na dvě části "Another Brick in the Wall". Nelze to mít Gilmourovi a spol. za zlé, prostě tímto stylem v poslední dekádě pracovali a nejspíš jim to velice vyhovovalo. A opět se zde velice zdatně předvedly doprovodné zpěvačky, tyhle dámy jsou prostě úžasné! V textu se Gilmour nejspíš zpovídá z něčeho, co se mu v životě ne tak úplně podařilo a myslím, že ve své partnerce Polly Samson našel svého "menšího Waterse". Gilmourovo hudební a muzikální umění si nedovolí asi nikdo ani náznakem zpochybnit, to je prostě něco, jako zákon! Ale po stránce textařské Gilmour už tak zdatný není, v prvopočátcích kariéry s Pink Floyd si byl svými textařskými počiny tak nejistý, že občas své skladby zpíval potichu, což se zdá být možná úsměvné, nicméně si to těžko může zasloužit jakoukoli kritiku Gilmourových myšlenkových pochodů...Přínos Polly Samson pro toto celé album je obrovský a nejspíš nedoceněný, po odchodu Rogera Waterse se vlastně vše podstatné točilo především kolem Gilmoura, byl spojován skoro se vším a na jisté věci se maličko pozapomínalo...Já osobně si myslím, že bez Polly Samson by toto album možná ani nevzniklo a pokud ano, nedosáhlo by lesku svých předchůdců.

" LOST FOR WORDS " Začátek jednoznačně připomíná "Wish You Were Here", dvě akustické kytary zní stejně krásně, jako tenkrát...Gilmour má opět hlas posazený v nejposlouchatelnější poloze, celkové aranžmá se znaky folku opravdu odkazuje na skladbu "Wish You Were Here", což může působit maličko rozpačitým dojmem...Bylo napsáno už mnoho na téma "vykrádání sama sebe" a Pink Floyd se tomuto také nevyhnuli. I těm nejlepším muzikantům můžou občas docházet zásoby nápadů a nejspíš to postihlo, aspoň tedy v malé míře, i Gilmoura a spol. Není vůbec jednoduché vytvořit celé nové album s vědomím, že se dostane pod ostrý drobnohled a s vědomím toho, že bude očekáváno jako dokonalé, kdy v případě Pink Floyd nic jiného ani nepřicházelo v úvahu! Možná přišlo pár chvil, kdy bylo snažší vsadit na jistotu a myslím, že Gilmourovi to nelze příliš vyčítat, protože i mistr, jako on, může jednou dojít k nějakému konci a nevědět, jak se s ním poprat a jak ho eventuelně překonat. Čas je totiž všechno možné, tedy i velmi neúprosný...

" HIGH HOPES " Tato skladba je velmi, velmi zvláštní...Je poslední na něčem, co se před dlouhými dvaceti lety tak zvláštně uzavřelo, uzavřelo s otevřeným koncem...Někde jsem četl, že skladba dostala přídomek "Hymna starých pánů z Pink Floyd" a po pravdě - nikdy jsem tohle rčení nepochopil...Textově by se, podle mého názoru, spíš hodila na album "Meddle", docela bych si tento text dokázal představit u "Echoes", těžce se vysvětluje, proč...Mnozí text vnímají jako jakési loučení, ale takhle to, myslím, není, historie potvrzuje, že to tak ani být nemohlo. V textu se Polly Samson, možná bezděčně, reinkarnovala do Davidových mladých let, do mladých let celých Pink Floyd, do doby, kdy tohle všechno začínalo a myslet si, že něco končí, je, přinejmenším, plno nepochopení faktů. Ale text je to nádherný, řekl bych, že je v něm cítit trochu Rogera, ač si to asi těžko kdokoli připustí. Po hudební stránce je skladba opravdový skvost, vlastně je vcelku jednoduchá, bez složitých postupů, zde Gilmour asi opravdu vsadil na rčení o jednoduchosti a síle. Ke skladbě se váží dvě zajímavosti: přibližně uprostřed, v orchestrální pasáži, jsou použity bicí ze skladby "Bring The Boys Back Home", podle určitých zdrojů s tímto Gilmour počítal a údajně tempo skladby synchronizoval se skladbou z alba "The Wall". Na úplném závěru celého alba, ve chvílích, kdy už posluchač většinou stiskne na přehrávači tlačítko Stop, se ozve tichý telefonický rozhovor mezi Gilmourovým synem a Stevem O´Rourkem, dlouholetým manažerem Pink Floyd. Ten si hrozně dlouho přál, aby byl i on na některé z nahrávek Pink Floyd, ale nebylo mu to nikdy dopřáno, ač byl, údajně, poměrně obstojný kytarista. Těch pár slov na úplném konci alba lze tedy vnímat jako jakousi satisfakci...Skladba "High Hopes" končí naprosto překrásným kytarovým sólem Davida Gilmoura, kde znovu potvrdil, že patří mezi ty absolutně nejlepší, kdo kdy vzali kytaru do rukou...


Ženy, víno, zpěv...kdo by neznal tuto otřepanou frázi! Souvislosti? Ano, jsou tady a já myslím, že dost velké...Ženy a víno...dvě záležitosti, které spolu úzce souvisí a které jsou všeobecně zbožňovány, někým více, jiným méně...Co mohou mít společného? Například dobu zrání, prostě všeobecné fáze vývoje, každý v tom svém světě...Obojí zrají pomalu, s jistou dávkou rozvahy a klidu a to všechno proto, aby dospěly do stádia, kdy nabídnou ze sebe to absolutně nejlepší. Jde nejspíš o přirozený proces, otázkou zůstává, kde je onen bod, ta chvíle, kdy je cokoli z této snahy poprvé ochutnáno a to tak, že do sytosti a s přivřenýma očima...I ten zpěv a hudba jako taková, tuto cestu může podstoupit, aspoň v případech, kdy je důvod to takhle vnímat a já ten důvod mám, protože jsem ho našel. Trvalo to dlouhých dvacet let, což je, s ohledem k lidskému životu, zatraceně dlouhá doba...Dvacet let mi stále cosi unikalo, něco, co mě mnohdy ani nenutilo přemýšlet o důvodech, to "něco" tady zkrátka bylo a zrálo to, dozrávalo, dospívalo...
Velmi dobře si pamatuji na den, kdy jsem vezl onou kodrcající tramvají domů album "The Division Bell... " Tenkrát jsem bral schody po třech, v zámku málem zlomil klíč a jen tak tak se nezapomněl i zout! Vzal jsem CD a skoro obřadně jej vložil do hi-fi soustavy značky Aiwa, která pocházela, no jak jinak, s Kalíškovo pokoutných obchodů a byla na svou dobu poměrně výkonná a kvalitní, o tom, že i patřičně mastná, raději pomlčím! Posadil jsem se pohodlně přesně naproti tomu mému zvukovému centru a stiskl tlačítko Play. Vím, že jsem se tenkrát i trochu chvěl, já nevím...asi to bylo nedočkavostí a očekáváním...První tóny mě okouzlily, fantazie, ty varhany tam a všechny ty počáteční pazvuky...Ale s přibývajícími minutami se začalo dít něco podivného, nečekaného, zvláštního...Jako bych přestával věřit svým vlastním uším a přišla naprosto oprávněná otázka: " Tohle jsou Pink Floyd?? Ježiši, co mi to ten pitomec Kalíšek dal??" Postupem minut přicházelo velké a ještě větší zklamání a doslova hořkost z toho, co slyším a na co jsem se už nedokázal naprosto přesně soustředit...Tahle hořkost trvala i nadále, zůstala se mnou, dlouhá léta...Byla na mě zlá, ano, byla zlá...

Uběhla velká spousta času a let a najednou...Najednou je všechno nějak jinak, jakoby se cosi změnilo a já znovu vzpomínám na ten den a hledám nějaké souvislosti a vysvobozením je, že je nacházím. Tenkrát...Nebyl jsem ještě kdo ví, jaký znalec Pink Floyd a nepovažuji se za něj ani dnes. Ale tehdy už jsem byl "nasáklý" alby "Wish You Were Here", "Dark Side of the Moon", "The Wall" a léto roku 1990 jsem prožil v opravdu úzkém spojení s překrásnými zážitky a "A Momentary Lapse of Reason... " "Division Bell" mi tehdy připadala jako nějaký podvod na mně, jako něco, co "zatraceně, tohle je hudba Pink Floyd??" No a vidíte, i já jsem zachytil ten okamžik, kdy byl proces zrání u konce a začal ochutnávat a ochutnávat...Já nevím, jak a kdy přesně k tomu okamžiku došlo, ale dnes to už vnímám jako, nejspíš, nevyhnutelné a přirozené. Možná to má jistou souvislost s výrokem Nicka Masona, který jednou řekl: "Cože? Ono něco nejde? Řekněte, že to je pro Pink Floyd a uvidíte, půjde to!" Ano, šlo to, protože asi prostě muselo, i v mém případě. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl popsat své pocity a postoje právě k albu "The Division Bell", k tomu albu, které mě tenkrát tak strašně moc zklamalo a já se cítil podvedený! A jako v případě vína i žen, i tenhle kus hudby zkrátka dozrál a dal mi to, co jsem od něj očekával. Asi to opravdu muselo přijít, asi ano. Co na tom, že to trvalo tak dlouho...Tenkrát to byl můj osobní, hudebně justiční omyl, kdy jsem soudil a odsoudil bez důkazů, ne, nebyl bych dobrý soudce, nebyl...Dnes jsem objevil spoustu věcí, které mi unikaly a já zjišťuji, že mnohé z nich do sebe zapadají a mají svůj přirozený vývoj. Co tak světoborného jsem asi mohl objevit? No já nevím...co třeba bicí nástroje? Dnes tvrdím, že v otázce právě bicích nástrojů, bylo "A Momentary Lapse of Reason" jeden velký průšvih, kdy se David Gilmour, tehdy pracující pod obrovským tlakem, nechal až příliš ovlivnit zvukovým diktátem té doby, naopak "Division Bell" je, podle mně, absolutně nejlépe znějící album po stránce bicích nástrojů v celé historii Pink Floyd! Bicí nástroje zde mají tak skvělý zvuk, že lépe to už asi ani udělat nešlo a myslím, že to úzce souvisí s tím, že s prací na tomto albu prostě členové spěchat nemuseli! Nick Mason zde předvádí velice dobré výkony, jakoby si byl vědom toho, co o něm řekl Gilmour: " Nick? To je ten nejlepší bubeník pro Pink Floyd!" Nick Mason...Muž, který byl dlouhá léta jaksi zastrčený všemu zájmu, vše se dlouhé roky točilo kolem Waterse, Gilmoura a Wrighta a zaslouží velký obdiv za to, že ho to nijak nepoznamenalo. Nick nebyl nikdy kdoví jaký virtuoz, i když např. výkon ve skladbě "A Saucerful of Secrets" osobně považuji za mistrovský! On byl spíš jakýmsi tmelícím prvkem uvnitř skupiny a jako jediný byl ve skupině ve všech fázích její existence, což zasluhuje obrovský respekt a já mám Nicka Masona velmi rád! Dovolím si také tvrdit, že po stránce celkového soundu, je "Division Bell" to absolutně nejlepší, co kdy Pink Floyd nahráli a to myslím vážně! Postupem let jsem "prozkoumal" i všechna sólová alba všech členů a začaly mi docházet souvislosti, které prostě také spadají do onoho procesu zrání. Na albu asi hodně chybí onen prvek ohně a vody, tedy spolupráce Gilmoura s Watersem a bude už navěky velká škoda, že došlo k jejich rozchodu. Prvek Waters mi před dvaceti lety na albu moc chyběl, ale dnes, po uvědomění si faktů, nacházím analogii s Gilmourovým "About Face" a pokud to mohu takto velkohubě napsat, napíši-vše odpuštěno! Dnes souhlasím s názory těch, co tvrdili, že ve své době bylo album "Division Bell" jaksi nedoceněno a je to i můj případ a já to mohu opravdu už jen omluvit tím, že i ta hudba zkrátka zraje...Dnes, v záplavě ohromného množství muziky, se mi album jeví jako vzácný klenot a troufnu si napsat, že je i nadčasové a to z mnoha důvodů. Tenkrát se ve mě usadil ten hořký pocit, nebyl jsem schopen tohle album pochopit a nebojoval jsem s tím. Takže si říkám, kdo ví, zda jsem vlastně i já nedozrál, jako ta fantazie, která se na albu vlastně ukrývá...Kdo ví...

V muzice se asi stárne trošku jinak, tedy myslím. Já jsem muž ve středním věku a z "Division Bell" se pomalu, velice pozvolna, stává stárnoucí dáma se slabým náznakem vrásek kolem ale stále jiskrných očí. Je tady se mnou už velice dlouho a já jsem jí vděčný za její trpělivost, opravdu! Dlouho, velmi dlouho, jako by z povzdálí a nenásilně říkala : " Příteli, nezapomeň, pořád jsem tady!" A já to pochopil a zjistil, že to bylo učiněno s obrovskou grácií..."Dark Side of the Moon" a "Wish You Were Here" jsou pro mě opravdové hudební královny a to už se nikdy nezmění! Ale "Division Bell", tahle půvabná komtesa, mě i nadále láká a vábí a já jejímu šeptání velmi často naslouchám a podléhám. Jako krásné, zralé ženě...


A ten něžný, sotva slyšitelný, jako by whistleovský zvuk, který se několikrát vynoří během " Cluster One" a obkrouží celý, zvláštně sevřený prostor, který celá skladba vytváří...Je to Rickova duše...já tohle vím...Ricka Wrighta jsem vždy miloval a velice obdivoval, je to můj hrdina a navždy jím bude. Chybí mi... Vždycky jsem ho velice silně vnímal a nadále vnímám a budu už navždycky, napořád...Stejně, jako nyní. A možná...Možná to už Rick Wright teď konečně sám ví...

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Division Bell
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

---

Pink Floyd / Wish You Were Here

Kdysi, kdesi...žil jeden docela obyčejný táta. Měl docela obyčejného malého syna. Byl to takový neposedný spratek, sotva školou povinný a plnými doušky užívající svého dětství, o kterém si tenkrát myslel, že bude věčné...Táta i kluk měli doma zeď a na ní - magnetofon! Takový hnědý, na pásky na kotoučích, kterých bylo v šuplíku plno a když se nějaká tahle páska tak divně zamotala, tenhle táta klel a nadával, jako horník, kterým ve skutečnosti také byl! Tenhle magnetofon byl takové malé, domácí centrum a co bylo úplně jasné i všem sousedům horníkům kolem byl fakt , že magnetofon v jednom kuse hrál! Hrál ráno i večer, hrál snad i po nocích, tenhle hnědý krám prostě pořád hrál a hrál...Malý kluk chodil do školy, po ní páchal plno vylomenin všeho druhu, za které dostával od svého táty pořádně za uši a do toho všeho pokaždé hrála ta hnědá věc na zdi, den po dni, rok za rokem...Hudba, linoucí se z těch pásků, byla prostě úplně všude, byla tak samozřejmá, jako se nadýchnout, byla vším prostoupená, jako samotný čas, který pomalu, svým naprosto přesným tempem, ubíhal...Ten malý kluk byl toho všeho součástí, byl součástí všech těch zvuků a cvakání při výměnách kotoučů s páskami, byl součástí všeho toho obsahu na nich a ač si to tenkrát ještě neuměl dost dobře představit či připustit, tohle všechno ho pomalu, ale jistě začalo formovat. Nevěděl o tom a nepřipouštěl si to, proč také,nebyly důvody! Byly pytlíky plné kradeného rybízu ze sousedovy zahrady, byl strach z táty za čtyřku ze školy z podělaného diktátu, byly dětské sny před usínáním, byla hnusná zubní pasta na ranním kartáčku a...vždy a všude - hudba! Tahle divná, hnědá věc na zdi...
Léta ubíhala, z kluka se pomalu stával větší kluk a pak ještě větší a nakonec z něj byl mladý muž. Dětství bylo pryč, ještě nebyla pravá chvíle na to plně si uvědomit tu sílu času a nenávratného...Z toho dětství si mladý muž odnášel plno zážitků a prvních zkušeností, pár jizev na těle, které tam zůstanou už navždy, lásku k červenému a odpor k černému rybízu a plnou hlavu plánů a ideálů a ...hudby! Pomalu zjišťoval, že právě hudba je zatraceně fajn záležitost, sakra, je jí kolem tolik a tolik! Začal se tedy o hudbu aktivně zajímat, zjistil, že je mu velice blízká a přicházel na to, o čem kdysi neměl nejmenšího ponětí - že je jeho součástí, ať se mu to líbí nebo ne! Pomalu, velmi zlehka, přicházela doba dostupnějších informací všeho druhu, všude bylo plno hudebních desek a posléze CD, přibývaly koncerty a peníze na první vlastní magnetofon...Mladý muž hltal hudbu plnými doušky, byla krásná a plná překvapení, dokázala udělat život ještě krásnějším a co bylo velmi důležité - stávala se ještě více a více dostupnou! A až nyní přicházelo ono rozuzlení, zjišťování, co že to vlastně onoho chlápka provázelo celým dětstvím, co bylo doslova vnucováno jeho dětským, občas špinavým, uším...Písnička, kterou jeho táta, kdo ví, proč, nazýval hornickou hymnou, je ve skutečnosti " Radio Activity " od skupiny Kraftwerk! A ten "hrozně uřvanej chlap" je Ian Gillan a jeho purpleovská, nesmrtelná "Child in Time" a : "Tati, to je ňáká fujara?" je krásné, glissando kytarové sólo v "Love Hurts" od Nazareth! A jak se klukovi tenkrát strašně líbil "ten zvon jako v kostele..."Kdo mohl tušit, že slýchal "Hells Bells" od AC/DC?" Anebo "ty holky fakt dobře zpívaj!" No aby také ne, je snad někdo, kdo pochybuje o skupině ABBA? Bee Gees, Smokie, Chicago, Led Zeppelin, Black Sabbath, Uriah Heep, ELO...Všechny tyhle skupiny mladý muž zná, celé dětství si, úplně mimoděk, tyhle melodie broukal s nimi, nemusel, přicházelo to samo a patřilo to i k tomu snění při usínání...Tak takhle to tedy všechno je! Ta letitá, hudební analogie, dostávala konkrétní podobu! No a pak přišel den, kdy tenhle mladý muž objevil kouzlo skupiny s trošku zvláštním názvem - Pink Floyd! Sám zatím nevěděl kdy přesně a proč vlastně, ale tahle hudba se mu začala čím dál více líbit a chtěl jí stále víc a víc! A vcelku se mu to dařilo, dařilo se shánět další a další desky a kazety a nořit se čím dál hlouběji do této, dnes už s jistotou, životní hudební filozofie. A pak to přišlo ! "To sou ňáký zvuky z továrny, že jo, tati!" ... "Parádní vichřice a jak tam mluví jako robot!" ... "Hezký varhany, ten saxofon na konci je jako soused Forajta!" ... "Normálně tam slyším včely a ptáky, jako někde v lese!" ... " Tak tahle ženská zpívá tedy líp, než Vondráčková, fakt, tati"! - - - Tak tohle jsou Pink Floyd ? Ale proboha, vždyť ten mladý muž to přece zná! Zná to, ví to docela přesně, ježiši...Začíná milovat Pink Floyd, chtěl něco nového, bylo to nové, skvělé - nebo snad ne? Ne, nebylo! Pink Floyd totiž provází tohoto chlapíka už od jeho dětství, jsou už dávno hluboko v jeho hlavě a srdci a teď přišel čas si to pořádně uvědomit...Jako by to bylo nějak dopředu předurčeno, je to už dávno, ještě z dětství...Na tohle muž tenkrát nebyl připraven, dnes už ano. Dnes, když cítí chuť červeného rybízu a zavře oči...Vidí špínu za nehty svých dětských rukou, cítí to pálení v kotnících po kopřivách u sousedovic plotu...Cítí vůni z otcových tvrdých sparet a zase slyší ty "ňáký zvuky z továrny..." Vidí, jak stojí před tou zdí a zírá na hnědý magnetofon a počítá, kolikrát se kotouč s páskou otočí a "tati, no fakt tam slyším včely..."

Dnes, po téměř čtyřech desetiletí, s úctou, tady a teď, napíši jediné : " Za ten dětský, hudební teror...děkuji, otče!"



"SHINE ON YOU CRAZY DIAMOND 1-5" Kdysi jsem kdesi četl docela zajímavou anketu mezi příznivci Pink Floyd na téma - Nejcharakterističtější zvuk Pink Floyd. Ne skladbu, nýbrž nějaký zvuk či zvukové téma, které, při pouhém poslechu, evokuje a ihned připomene tuto skupinu. Názory se různily a bylo vážně zajímavé je číst! Od typického, sonarovského "ping" na začátku "Echoes", přes pulsující baskytaru na začátku "One of These Days", zvuk zvonu ve skladbě "High Hopes" nebo disco kytarový riff v "Another Brick in the Wall,pt.2" Já osobně to vidím jinak...
*** Slábnoucí zvuk varhan a téměř úplně temné pódium...Vůkol skoro až neskutečné ticho, zvláštní ticho, navozující určitý pocit napětí, které téměř dokáže svraštět čelo a oční víčka přivřít do úzkých štěrbinek...Kdesi v rohu svítí velice slabým světlem malý bod a spíš dává tušit obrysu postavy, stojící uprostřed...Postava je hubená, má hluboko dopředu skloněnou hlavu, dlouhé vlasy padají až pod klíční kosti a i v té tmě je zřejmé veliké soustředění...A teď se to stane! Do ticha se ozvou tóny, pouhé čtyři kytarové tóny...Přicházejí jakoby z úplně jiné dimenze, odněkud, kde to nikdo z nás nezná a ač kdokoli chce nebo ne, tyhle tóny vnáší do atmosféry ještě větší napětí, které až svírá a cítí to úplně každý...Tóny se rozletí do prostoru a ten se stává skoro až neskutečně nekonečným...Pak se čtyři tóny ozvou znovu a tím se celý prostor dostává do jiného...*** Vážení, právě jste slyšeli ten nejpinkfloydovatější zvuk ze všech pinkfloydovských a na celém světě neexistuje jiný, který by přesněji definoval právě určené! Kdo ví, jak tyto čtyři kytarové tóny vůbec vznikly, možná, že pan Gilmour jen náhodou zavadil o struny své kytary, možná, že nad nimi dlohý čas přemýšlel, možná je vymyslel někdo úplně jiný...Je to vcelku jedno, tyhle "pitomé" čtyři kytarové tóny nejvyšším možným způsobem charakterizují celou existenci Pink Floyd a bez nich by rock nebyl rockem. Přísahám!
De facto vlastně otevírají první skladbu tohoto alba, samozřejmě po úplně počáteční předehře, kterou kdosi nazval nejlepší předehrou v historii rockové muziky a nelze s tím v nejmenším nesouhlasit! Tato skladba je rozdělena do několika témat a kdo jen maličko ví něco o historii Pink Floyd, je mu nade vše jasné, že pojednává o zakladateli této skupiny, o Sydu Barrettovi. V textu Rogera Waterse je vcelku patrná analogie působení Syda Barretta ve skupině, od jeho, s odstupem času asi po právu nazývaného geniálního začátku, až po poměrně hořký a tragický odchod a vlastně celý pohnutý osud. Roger Waters v poetické rovině popisuje vlastně to, co historie zná, i když nejspíš ne do úplných detailů. Počátky Pink Floyd byly ve všech možných směrech ovlivněny právě Sydem Barrettem a nedá se, než naprosto bezvýhradně souhlasit s pozdějším výrokem Rogera Waterse, že "bez Syda to nešlo, ale s ním by tohle nikdy nebylo." Skladba "Shine on You Crazy Diamond" je mnohými kritiky i hudební veřejností vnímána jako naprostý vrchol tvorby Pink Floyd, jak po hudební, tak zejména po textové stránce a Roger Waters opět dokázal, že patří k největším a nejlepším hudebním textařům 20.století. Skladba samotná je zlatým hřebem všech vystoupení skupiny, povětšinou pódiové produkce Pink Floyd otevírá a navozuje tu nejzvláštnější atmosféru, kterou si jen lze představit! Osobně se mi, ač mám zpěv Davida Gilmoura moc rád, více líbí v podání Rogera Waterse, tedy ve studiové podobě. Skladba sloučením témat nabobtnala do celkových více než pětadvaceti minut a Pink Floyd s ní opět dokázali, že jsou geniální muzikanti a naprostí mistři dlouhých kompozic! S jistou nadsázkou by se dalo říci, že skladba samotná by mohla být naprosto rovnocenným a samostatným pinkfloydovským albem. Otevírá jí neuvěřitelně citlivě namixovaný zvuk varhan, který by se dal charakterizovat jako jakési poznávací znamení a pokud je to práce pouze Ricka Wrighta, nezbývá, než hluboce smeknout! Sólový zvuk syntezátoru na začátku skladby udává směr celému dílu, tento měkký, teplý zvuk, hraný dle mého názoru na syntezátor Moog, prostupuje celým albem a je jeho naprosto přesně identifikovatelnou součástí. Rick Wright míval prazvláštní schopnost podbarvit hudbu melancholií a pokaždé k tomu použil ten nejlépe znějící zvuk. Skladba končí saxofonovým partem Dicka Parryho, kterým byl vlastně pasován do jakéhosi "pátého floyda v pozadí" a dnes si tvorbu bez něj jen stěží dokáže kdokoli představit, i přes jisté námitky, že právě do skladby "Shine On..." moc nepasuje. I v této skladbě předvedl David Gilmour své geniální kytarové umění, dotažené do nejmenších detailů a znovu ukázal, proč se snaží jeho hru napodobovat obrovské množství kytaristů na celém světě! Možná by bylo na dlouhé, předlouhé diskuze, zda skladba "Shine On You Crazy Diamond" je či není tou nej nej v celé historii Pink Floyd. Že je ale jednou z nejlepších, a to i v celé historii světového rocku, diskuzi absolutně vylučuje!


"WELCOME TO THE MACHINE" V ještě doznívajících tónech Parryho saxofonu, se ozve prazvláštní směsice zvuků...Připomíná to zvuky nějakého industriálního zařízení, snad někde v tovární hale, kdo ví...Přesně to ví pouze členové Pink Floyd a bylo by nesmírně zajímavé se dozvědět, kde a za jakých podmínek vlastně vznikly! Co je však ale jasné - jde o naprostý originál, uložený v pinkfloydovských zvukovývh knihovnách a obyčejným smrtelníkům nedostupných. Pokud by je chtěl někdo jakýmkoli způsobem kdy použít, asi mu nezbyde nic jiného, než si je ze skladby "vypůjčit..." Tyto zvláštní a napětí vyvolávající zvuky, otevírají druhou skladbu alba a z mého osobního pohledu jednu z nejlepších! V mém, jakémsi osobním žebříčku oblíbenosti, zaujímá skladba "Welcome to the Machine" po "Us and Them" a "Dogs" velice čestné, třetí místo! V textu se Roger Waters zabývá zvyšujícím se tlakem nahrávacích společností, který je vyvíjen na všechny hudební skupiny a kterému podlehnout bývá velice snadné. Po neskutečném úspěchu s předchozím albem "Dark Side of the Moon" bylo absolutně nemyslitelné, aby z dílny Pink Floyd nevzešel další ohromující trhák a ač si to skupina jen těžce připouštěla, stala se výrobní značkou, s velikým vlivem, ale i možností obrovského profitu pro všechny zainteresované. Skupina se dostala do této mašinérie tlaků na produkce a potažmo obrovské zisky a nutno dodat, že už nebylo cesty zpět a posléze to pochopili úplně všichni, nejen autor textu Roger Waters...Osobně bych se ale pozastavil nad hudební stránkou skladby. Tato skladba je totiž v mnoha ohledech zvláštní...Především úplně postrádá bicí party! Rytmus skladby udržuje basový syntezátor, jehož zvuk se strojově přesně přelévá ve stereo spektru do levé a pravé strany a Pink Floyd s tímto zvukem provádí neuvěřitelné věci!! Nevěříte? Zaposlouchejte se! Ve skladbě totiž skupina znovu použije to, co je dnes už jen velice těžko ke slyšení - geniální přechod z 4/4 do 3/4 taktu! A to způsobem, který lze snad i přeslechnout, protože je dotažen k absolutní dokonalosti! Při prvním sólovém syntezátorovém partu se struktura celé skladby úplně změní, Rick Wright pro to opět použil naprosto přesně znějící zvuk, ze studeného, analogově stringového zvuku v pozadí až mrazí a jen přiživuje tu těžce hmatatelnou,až skoro deprimující náladu celé skladby, kterou ještě podtrhuje Gilmourova kytara...Ale ani Nick Mason nepřišel tak úplně zkrátka, do skladby přispěl několika temnými, tympánovými vstupy, které se vynořují skoro jakoby z pekla a ještě více přiživují smrtelně děsivou smršť Rickových syntezátorů, které dávají tušit setkání s elektronickými kouzelníky...Velice temně zní i Gilmourův zpěv, myslím, že v určitých pasážích se dotýkal svého limitu a Gilmourovy hlasivky dostaly jaksepatří zabrat! A výše zmiňovaný basový syntezátor? Bez ohledu na takt, bez ohledu na momentální pasáž skladby - jede si to své, dum-dum-dum-dum...Z mého pohledu je tohle jedna z nejlépe muzikálně technicky zvládnutých skladeb, kterou jsem kdy vůbec slyšel a myslím si, že něco podobného už nikdo nikdy nezahraje! Pink Floyd tímto opět dokázali, že jsou naprostí instrumentální mistři a tohle umění si zaslouží svou samostatnou kapitolu v rockových knihách...


"HAVE A CIGAR" Tato skladba je textově a pocitově jakýmsi pokračováním té předchozí. Roger Waters všechny souvislosti s působením v hudební branži velice citlivě vnímal, stejně jako fakt, že i atmosféra ve skupině samotné, se pozvolna měnila a vyostřovala. Poukazoval na to svými texty a to se v mnoha případech stávalo důvodem svárů a nesouhlasných postojů ostatních členů skupiny. David Gilmour, co by už dávno dominantní zpěvák, údajně pro ne zcela souhlasný postoj, odmítl tuto skladbu nazpívat. Rick Wright by to svým hlasovým rozsahem nezvládl a Roger Waters? Ten byl prý hlasově úplně vyčerpán ze skladby " Shine On...", čemuž se, s přihlédnutím ke skutečnosti, že právě tato skladba se nahrávala nespočetněkrát, dalo věřit. Přišel tedy nápad, aby skladbu nazpíval někdo jiný, podobně, jako v případě "Great Gig in the Sky" na předchozím albu. Volba padla na známého skupiny, na zpěváka Roye Harpera. Když pominu všechny známé důvody k tomuto rozhodnutí, musím konstatovat, že Roy Harper se s úkolem vypořádal naprosto dokonale a skladbu zazpíval fantasticky! Podobně, jako v případě " Dark Side...", skupina podnikla před nahráváním ve studiu koncertní turné a při live produkci zněl hlas Roye Harpera opravdu skvěle! Jenže...Traduje se, že nápad se zpěvem Roye Harpera, byl schválen poměrně rychle a dalo by se říci jednohlasně a to už svědčilo o měnící se atmosféře uvnitř skupiny. Přes veškerou úctu i respekt k rozhodnutím všech zúčastněných, myslím, že tohle byla veliká, veliká chyba! A dost těžko můj osobní názor změní i ten fakt, že Roy Harper skladbu zazpíval opravdu velice vydařeně. Myšlence jednoho z členů skupiny, že "Roy to nazpíval dobře, ale už jsme to nebyli my..." dávám za pravdu. Myslím, že tohle bylo jedno z nejhorších rozhodnutí skupiny vůbec a přesto, že celkovému úspěchu a lesku alba to nejspíš moc neublížilo, osobně to považuji za "nejslabší článek" alba.
Dovedu si totiž poměrně živě představit, že skladbu zpívá nikoli Gilmour, nýbrž právě Roger Waters a myslím si, že je to nenapravitelná škoda...Po hudební stránce bych ale skladbu opět velice vyzdvihl a důvodů je hned několik. Úvod se nese v jakémsi rhytm and bluesovém stylu a osobně tuto skladbu po instrumentální stránce řadím mezi pinkfloydovské skvosty! Při pozorném poslechu, kdy se posluchač snaží vnímat pouze jednotlivé nástroje, zjistí, že jich tam je snad příliš. Není zde žádné tzv. hluché místo, všechny takty i mezitakty jsou vyplněny nějakým zvukem a může to budit dojem hudebního patosu, který by dokázal zahrát snad jen dvojnásobek muzikantů. Ale při ještě pozornějším poslechu se člověk musí zákonitě dovtípit, že má co do činění s opravdovými hudebními génii! S velikým, opravdu velikým dovolením, bych si troufl tuto skladbu srovnat se skladbou "Osmy svetadiel" od skupiny Elán. I zde je totiž patrný skoro až přehršel zvuků a nástrojů, až si člověk položí otázku - "není to příliš?" Ne, není! Každý, každičký zvuk a tón z tohoto "zvukového balíku", má totiž své naprosto přesně určené místo a není tam vlastně nic, co by do sebe nepasovalo s až úzkostlivou přesností! Svědčí to pouze o jediném - všichni zmiňovaní muzikanti mají neskutečný cit a potenciál, který se prostě musí ocenit! A v obou skladbách je zřejmá naprosto přesná, trpělivá a do nejmenších detailů dotažená studiová práce! Z instrumentálního pohledu řadím skladbu "Have A Cigar" mezi klenoty v celé tvorbě Pink Floyd!



"WISH YOU WERE HERE" Pro mnohé fanoušky skupiny je právě tato skladba nejcharakterističtější, při pouhém vyslovení názvu Pink Floyd se jim okamžitě vybaví "Wish You Were Here" a opět s tímto nelze moc polemizovat. Tahle skladba má své jisté specifické, dalo by se možná říci až výsostné postavení v celém kánonu tvorby Pink Floyd a právě ona je jednou z těch, která dokáže při živých koncertech navodit onu prazvláštní atmosféru, kdy mnohdy začne obecenstvo spontánně zpívat, jako by i ono vzdávalo poctu...Poctu muži, který tu již není a bez kterého by tu vlastně nebyl nikdo...Původně šlo o básničku Rogera Waterse, kterou později zhudebnil David Gilmour a oblékl jí do až téměř folkového hávu. Jde nejspíš o jedinou skladbu Pink Floyd, kdy vznikl nejdříve text a posléze hudba. Obojí je velice vzácně vyvážené, je to skladba, kterou si obrovské množství lidí hraje na své otřískané kytary třeba někde u táborových ohňů a to především pro svou jednoduchost. Úvod skladby patří téměř k povinnostem všech hráčů na španělské kytary a i zde David Gilmour potvrdil, že jeho jméno bude navždy spojováno s kytarovými legendami. Textově jde o jeden z nejvyzrálejších počinů Rogera Waterse a já si myslím, že tímto se Roger snažil očistit sám před sebou, před svým vlastním svědomím...Po čistě hudební stránce má i tato skladba jistou zvláštnost - abych byl schopen jí zahrát přesně podle originální předlohy, musel jsem svůj syntezátor přeladit o 50 centů oproti mezinárodně uznávaným stupnicím a nejspíš i zde je patrné, že starý lišák Gilmour se snažil o jistou dávku originality, což se mu, minimálně v těchto ohledech, podařilo dokonale. Skladba patří mezi další stěžejní kusy v koncertních vystoupeních, v kombinaci se světelným parkem skupiny, dokáže pokaždé navodit velice silně melancholickou atmosféru a i díky ní se každý koncert skupiny řadí mezi svatý rockový grál. Osobně se mi ale nejvíce líbí studiová podoba, především Gilmourův zpěv, který zní nádherně procítěně a ve kterém krásně vyniká měkký, anglický akcent. Ke skladbě se váže jistá historka, kdy je v určité pasáži slyšet zvláštní zvuk, podobající se zvuku při kousnutí do jablka. Při studiové práci prý David Gilmour skutečně jedl jablko a nikdo si neuvědomil, že jsou již dávno spuštěny snímací mikrofony. Do jaké míry je tato historie pravdivá, nevím, ale pokud bych někdy měl tu šanci hovořit s Davidem Gilmourem, z milionu dalších otázek bych tuto zcela jistě neopominul.
Jak už bylo zmíněno, z textařského pohledu jde o jedno z nejvyzrálejších Watersových děl a všichni, kdož něco ví o historii skupiny, se s tímto prostě musí ztotožnit. Nejde o žádný prvoplánovaný dojemný balast, to v žádném případě! Historie dokazuje, že v období, kdy se začaly projevovat obrovské problémy v životě Syda Barretta, byl to právě Waters, kdo se k Sydovi choval nejhůře z celé kapely...S odstupem mnoha let se ale potvrdilo, že vlastně nebylo jiného řešení, historie potvrzuje, že těmito dávnými kroky Roger Waters zachránil skupinu Pink Floyd...Myslím, že později i Waterse potkala jednou chvíle, kdy tenhle Roger, tvrdý a neústupný Roger, někde v koutku plakal...Textem skladby "Wish You Were Here" se Roger Waters snaží očistit od své minulosti a ve skladbě je zcela jednoznačně skryto poselství:" Syde, kamaráde...odpusť..."


"SHINE ON YOU CRAZY DIAMOND 6-9" Tato jedinečná skladba, rozdělená na albu na dvě velké části, pokračuje. Přichází další z témat, tentokrát orchestrální a nutno zdůraznit, že se opět jedná o naprosto geniální práci! Rick Wright opět hraje tím měkkým syntezátorovým zvukem a i zde je na první poslech jasné, že studiová práce byla provedena s naprostou dokonalostí a precizností. I tato instrumentální část v tom správném místě graduje, Gilmour i zde předvede skvělou kytarovou orgii a ostatní členové skupiny mu zdatně sekundují. A opět přichází ten nenásilný, naprosto přesně provedený přechod mezi 3/4 a 4/4 taktem, který méně pozorný posluchač klidně i přeslechne! Natáčení tohoto alba se prý neslo v již započatém rozkolu mezi členy skupiny, kdy atmosféra byla z mnoha a mnoha důvodů velice napjatá a ač se členové snažili sebevíc, aby to na výsledku nebylo vůbec znát, já osobně tam jistý druh nedostatku prostě slyším. Nevím, možná jde o mou osobní, jakousi konspirační teorii, každopádně se snažím o co nejvyšší možnou míru subjektivního vnímání. Ono napětí osobně slyším především ve vokální části skladby a to zejména v koncovkách slova "Diamond". Jako bych zde slyšel jistou vokální disharmonii, kdy se David i Roger ve zpěvu dost rozcházejí a dovolím si použít výraz - a to velmi. Tahle skladba ale ve mně osobně vyvolává mnoho dalších pocitů, řekl bych zvláštních pocitů, velice těžko popsatelných...A to především v úplně poslední části, úplně na konci. Ta část ve mně evokuje jistý stav smutku a uvědomnění si marného, byť jen pokusu, o zastavení času...Mám takové osobní představy...kdy David Gilmour, s pocitem, že už je nahrávání alba konečně u konce, prostě imaginárně odchází...V poslední části skladby je totiž patrná absence kytary, jako by si David řekl, že svou práci již odvedl a je na čase se osvobodit...A nechává tímto své kolegy, aby album dokončili bez něj a Roger, Rick a Nick hrají tohle smutné blues...Úplně poslední tóny skladby se už dotýkají mého osobního smutku, opět je zde ten zvláštní, teplý zvuk Rickova syntezátoru a dalo by se věřit tomu, že poslední tóny hraje Rick s velikým pocitem úlevy, úlevy nad tím, že tuhle kapitolu už má za sebou...Mnoho lidí, fanoušků a snad i hudební kritiky, mají za to, že od roku 1972 začala veliká, pinkfloydovská trilogie. Já osobně s tímto opravdu subjektivně a velice důrazně nesouhlasím! Jsem přesvědčen o tom, že album "Animals" sem už nepatří...Víte, tohle období vnímám jako vznik něčeho velikého, něčeho, co se stěží kdy bude opakovat, něco ve smyslu, že vzniklo tělo a bylo do něj přidáno srdce...Při pohledu zpět je nanejvýš jasné, že album "Wish You Were Here" prostě vzniknout muselo, muselo vzniknout jako pokračování "Dark Side", nebylo jiné volby. Tato dvě alba jsou jako Romulus a Remus rockové historie, patří k sobě tak samozřejmě, jako kyslík k plícím a do svého teritoria už nikdy nikoho a nic nepustili. A těmi úplně posledními, smutnými Rickovými tóny, byl kruh uzavřen...Byla uzavřena jedna obrovská, hudební epocha, která bude mít už navždy své privilegované postavení v celé historii hudby a tohle nikdo a nikdy nezpochybní! A můj osobní smutek? Při každém poslechu se prostě dostaví, je naprosto bezděky, ale o to přesněji vyvolán a pořád a stále stejně vnímán. Víte, Rick Wright tenkrát tím svým smutným zvukem uzavřel něco, co se už nikdy, nikdy nebude opakovat...

Album "Wish You Were Here" je mnohými hudebními kritiky i širokou hudební veřejností pokládáno za absolutní vrchol ve tvorbě Pink Floyd. Nedá se s tím moc nesouhlasit, bez ohledu na to, že je zaznamenáno i mnoho negativních ohlasů. Po obsahové a textové stránce jde asi opravdu o nejvyzrálejší dílo, Roger Waters zde otevírá své nitro a nesnaží se o žádné skryté, masami stejně vnímané, poselství. David Gilmour, společně s Rickem Wrightem a Nickem Masonem, pomohli obléci Rogerovy myšlenky do nezapomenutelného hudebního hávu a podařilo se jim to, s čím ostatní zbytek hudebního světa skoro samozřejmě počítal - že po fenomenálním úspěchu s albem "Dark Side..." nemůže prostě z dílny Pink Floyd vzejít nic menšího a nic méně významného. Myslím, že tohle se skupině podařilo splnit do nejposlednějšího detailu! Osobně ale mám za to, že úroveň celého alba nedosáhla tam, kam jeho předchůdce "Odvrácená strana Měsíce". Celé album se nese v jakémsi komorním duchu, v jistých pasážích jako by byla patrná určitá nepřítomnost členů skupiny, která se ještě více prohloubila v následujícím "Animals". "Dark Side..." byla v mnoha ohledech více inovativní, více experimentální, možná měla i více, co sdělit. "Wish You Were Here" se nese na vlně absolutní hudební profesionality, což ale albu v žádném případě nelze přičítat k horšímu! Po instrumentální a obsahové stránce se jedná o naprosto výjimečný a ojedinělý počin, kde snad vůbec nikdo nedokáže najít jakýkoli kaz. Svědčí o tom i např.čísla z prodejů, ve své době šlo o nejrychleji prodávané album všech dob, kdy si nabídka nebyla vůbec schopna poradit s poptávkou a to z mnoha důvodů. Jedním z nich byla ta skutečnost, že všichni si byli jisti, že nemůže vzniknout nic menšího, než v případě jeho předchůdce a jednoduše každý chtěl album mít. A nebyl zapotřebí žádný obrovský mediální humbuk, jako v dnešní éře. Stačil k tomu třeba i jeden nepodařený koncert, jako tenkrát v anglickém Knebworthu. Tehdy došlo na festivalu k výpadku elektrické energie, zrovna ve chvíli, kdy se Pink Floyd chystali zahrát celou "Wish You Were Here". Rick Wright na začátku "Shine On..." s hrůzou zjistil, že celý jeho syntezátorový arzenál je beznadějně rozladěn a nebyl schopen úvodní tóny skladby vůbec zahrát a při, již tehdy známé preciznosti ve studiovém i pódiovém projevu skupiny, to byla naprosto bezvýchozná situace! Celá skupina tohle fiasko nezvládla a doslova se na pódiu sesypala...Jenže tehdy tento, jistě nepříjemný incident, zafungoval jako perfektní reklama a byl jen další okolností, která zájem o album přiživila, o čemž svědčily dlouhé fronty lidí před obchody s hudebními nosiči. Pink Floyd se tímto albem znovu nesmazatelně zapsali do rockové historie a společně s albem "Dark Side..." stvořili nezapomenutelné dvojdílo, které tu bude věčně. Osobně, ač mám toto album velmi rád, jej řadím ale až za "Dark Side of the Moon", i když jen o ta pověstná, sotva vyvinutá prsa náctileté teenky. A ač je toto album dokonalé a to ve všech možných a myslitelných směrech, myslím, že Pink Floyd ani nyní a už nikdy nepřekročili svůj stín v podobě alba "Dark Side of the Moon" . Ale při vší osobní úctě a obdivu, myslím, že právě albem "Wish You Were Here" si na tento stín skupina Pink Floyd, přinejmenším, sáhla...


EPILOG (osobní ) "Hudba Pink Floyd je jako krásná žena, kráčející po bulváru, která s Vámi nikdy nebude mluvit..." Tento výrok kohosi poměrně přesně vyjadřuje to, co cítí, ani už nevím, kolikátá generace, lidí. Člověk zavře oči a v duchu vysloví tato dvě slova a dostaví se zvláštní směsice pocitů...Já osobně vnímám jakousi zhůry danou genialitu, které v hudební branži není příliš na rozdávání, vnímám jistý druh napětí a zvláštního kouzla, velikého tajemství...V souvislosti s Pink Floyd, mi byl předložen mnohokrát onen "Talíř plný překvapení" a myslím, že stále nejsem schopen celý jeho obsah náležitě a beze zbytku vstřebat. Jde to velmi pomalu, rok za rokem, ale chuť prostě pořád nemizí...Skupina Pink Floyd má naprosto ojedinělé postavení ve všem, co souvisí s hudbou a že je jí kolem nás tolik a tolik! Vzniklo a ještě vznikne mnoho a mnoho hudebních skupin a těles, které budou mít, co sdělit. Nejspíš ale už žádná z nich nedospěje do statusu, kterého dosáhli Pink Floyd a tohle si dovolím tvrdit velice vážně. Nikdo už nebude zahalen tím zvláštním, těžce popsatelným druhem tajemství, které osobně vnímám už dlouhá léta...Pink Floyd měli to obrovské štěstí, že vznikli právě ve své době, dnes si říkám, že to takhle prostě být muselo a tím bylo hudebnímu světu dáno něco naprosto mimořádného a impozantního! K onomu kouzlu, kromě naprosto úchvatné hudby, přispěl i zvláštní, neuchopitelný druh tajemství. Ve své době si členové Pink Floyd velice pečlivě střežili svá soukromí, vznikl zvláštní kruh Pink Floyd, do kterého měli vstup povolen pouze vyvolení. Členové se zjevili jako duchové, odehráli další z nezapomenutelných koncertů a opět zmizeli a veřejnost to musela jednoduše akceptovat. O jednotlivých členech Pink Floyd toho moc známo nebylo, byli zahaleni neproniknutelnou hradbou anonymity a ta jim dovolovala, že po koncertu se mohli druhý den procházet ulicemi a vmísit se naprosto nepozorovaně do davu. Mít aspoň nepatrnou část z této anonymity např. John Lennon, myslím, že by tu byl s námi pořád...Dodnes se přidává k dobru ověřená historka, kdy na jakémsi turné skupina lidí v letištní hale zastavila samotného Richarda Wrighta s otázkou, zda náhodou neví, kdy a kde přesně přistane letadlo se skupinou Pink Floyd. Že jako dlouholetí fanoušci skupiny by jí rádi přivítali. Načež Rick Wright s kamennou tváří odvětil, že nemůže pomoci, protože jednoduše žádnou skupinu Pink Floyd vůbec nezná...Byly zaznamenány i překvapené výrazy fanoušků na turné ve smyslu "Cože, tihle chlápci ve vytahaných svetrech a ošoupaných džínách jsou rockové supermega hvězdy? " Čísla z prodejů a hudební kritiky na sólové projekty členů skupiny, byly velice vlažné a mnohdy jejich alba doslova zapadala v nepříliš velkém zájmu. Jako by ono zvláštní kouzlo, po opuštění magického pinkfloydovského kruhu, jednoduše přestalo působit...K tomu přičtěme, kromě skvělé hudby, ještě velice pohnutou historii skupiny a její cestu na vrchol a mnoho a mnoho dalšího a máme co do činění se vznikem legendy, která se postupem času mění doslova v mýtus...V mýtus s obrovským vlivem, který sám o sobě nepřestával fascinovat! Při obrovském koncertu Live 8 v roce 2005 v Hyde Parku, vystoupili, na chvíli znovu sjednocení Pink Floyd, na úplném závěru akce. Myslí si snad někdo, že to byla náhoda? Takového člověka bych považoval ze naivního blázna a vysmál bych se mu! Vliv skupiny, i když jistě ne plánovaně, sahal i do vysokých pater politiky, což potvrdil legendární koncert na náměstí Svatého Marka v Benátkách roku 1989. Celá městská rada byla nucena rezignovat poté, co absolutně nezvládla takovou událost, jakou byl koncert skupiny Pink Floyd...V japonském Tokiu byly do jisté míry přehodnoceny energetické normy, které potřebám Pink Floyd jednoduše nastačily...Tímto se dostávám k dalšímu, velice, velice důležitému aspektu a tím jsou koncertní podoby tvorby Pink Floyd. Postupem let se koncertní vystupování skupiny dostalo na takovou úroveň, kterou snad ani nelze pořádně popsat...Turné "The Wall", "Delicate sound of Thunder" či "The Division Bell" jsou záležitosti, které, dle mého soudu, už nikdo nikdy nezopakuje a možná...možná je to tak i dobře. Kdo byl jednou nakažen "virem Pink Floyd", už protilátku ani nehledá...Všem, kdož neměli to štěstí a nikdy nebyli na koncertu Pink Floyd, bez sebemenšího náznaku škodolibosti vzkazuji jediné - litujte, litujte po celý zbytek svého života! Myslím, že na světě existují miliony lidí, kteří na otázku "Nejlepší koncert" bez jakéhokoli zaváhání odpoví - Pink Floyd! Pokud existuje nějaká hudební spravedlnost, byla naprosto slepá k těm, kteří toto štěstí neměli...Já ho měl...Já tam tenkrát byl! A věřte, že v tuto chvíli mi dochází slova, abych mohl aspoň vzdáleně přiblížit onu událost...Velmi, velmi těžce se dají popsat ty pocity...***Napětí bylo téměř nesnesitelné, ten zvláštní druh napětí, které člověka uchopí a nedovolí mu se ani pohnout, nedovolí, aby hlasitě dýchal, nedovolí myšlenkám zformovat se do obrany...Pak se do temného prostoru začaly linout prazvláštní, skoro až strašidelné zvuky, ze začínajícího deště nelze ani vnímat jeho vůni, ten déšť jen umocňuje tenhle pohádkový okamžik...Cítím, jak se mi napínají šlachy nad nárty, uvědomuji si, že se mi chvějí nohy a jsem moc rád, že mohu sedět...Ten okamžik je tak silný, že se téměř nedokáže vměstnat do mého mozku, skoro to bolí...Pak se pódium zahalí do nepopsatelné modré barvy, marně přemýšlím, zda jsem takovou modř někdy viděl...A pak se stane něco, na co nezapomenu, co budu živ...Stotřicetitisícová masa lidí, obrovská, až hrůzu nahánějící masa lidí, náhle...zmlkne. Prostě...zmlkne...Jako na pokyn nějakého neviditelného, ale mocného vládce..."Ty vole, tohle není ani možný..." pronesl člověk, sedící asi šest řad nade mnou, já ho viděl, já ho i slyšel! Přísahám, že jsem ho slyšel... ***
Tehdy jsem měl pocit, že mít dostatek prostředků, absolvuji celý zbytek turné se skupinou. Ty chvíle prostě nemohly stačit k tomu, abych se nabažil toho, co jsem právě prožíval...Dnes, po téměř dvou desetiletí, už mám na věc úplně jiný pohled. Jsem rád, že zůstalo pouze u této jediné události, vážně jsem rád...V mém životě je totiž jeden jediný zážitek, který už nebude nikdy překonán...V ten dávný, památný den 7.9.1994, mi byl totiž věnován dar. Osobně jsem byl totiž součástí onoho vznešeného, tajemného mýtu...Mýtu s názvem Pink Floyd...

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Wish You Were Here
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

---

Pink Floyd / The Dark Side of the Moon

Skupina Pink Floyd alby "Atom Heart Mother" a "Meddle" hudební svět přesvědčila o velikém potenciálu, zejména skladbou "Echoes" si zajistila velikou míru pozornosti hudební kritiky i samotné veřejnosti. Začala s budováním, možná neplánovaně, image artrockových umělců, vyžívajících se ve velkolepých koncertech a v obsáhlých kompozicích, dala o sobě patřičně vědět legendárním hudebím session ve starověkých Pompejích, hudební svět jí začínal brát velice vážně. Při produkci v Pompejích začala skupina pracovat na dalším materiálu, z pohledu tehdejší doby by se snad dalo říci na "dalším řadovém albu", žádný z členů nemohl ani náznakem tušit, že v tento moment se začíná psát historie světového rocku...Pomalu, velice pozvolna, se začala ve skupině vytvářet jistá hegemonie, role, které budou členy provázet po další období činnosti. Roger Waters se začíná čím dál více prosazovat jako vynikající textař, David Gilmour a Rick Wright se prezentují jako ta "více hudební část" a Nick Mason působí jako jakýsi tmelící prvek. Historie dokáže, že tohle souznění fungovalo jako dobře promazané soukolí, členové pracují v atmosféře vzájemného se doplňování, všichni mají veliké představy a nápady a pomalu se začíná rodit určitý koncept na nové album...Ne, práce to nebyla jednoduchá, trvala řadu měsíců a dal by se parafrázovat výrok Davida Gilmoura o zhruba deset let později, že..."písně nerostou na stromech..." Koncepce nového alba směřovala k problematice tehdejší doby, ke něčemu, co společnost začala jaksi více vnímat a všechny aspekty, jako odcizení, honba za stále vyššími zisky a pocit prázdnoty, začal Roger Waters vnímat čím dál silněji a s jistou úderností a poměrně přesným poukazem na všechny skutečnosti, dal průchod svým pocitům v textech. Možná, už tenkrát, se v rysech Rogera Waterse, dala vytušit jistá paranoia, určitý stav mysli, kterou on sám později slangově označoval jako "on the run" a kteroužto byla další tvorba Pink Floyd poznamenána. Tato schopnost Rogera Waterse přesně se trefovat do pocitů veliké řady lidí a Gilmourův a Wrightův hudební um, dalo vzniknout skladbám, které se rýsovaly na pozadí nového alba. Zatím to byla pouze kolekce skladeb, stále se nějakým způsobem vyvíjela a zdokonalovala, skupina s tímto materiálem podnikla koncertní turné s cílem vše zdokonalit a tzv. vychytat a až poté se uchýlila do nahrávacího studia Abbey Road v Londýně. Nikdo tenkrát netušil...Tímto okamžikem, okamžikem zamluvení si studia a započatou prací, se stalo něco, co nejspíš nemá v historii rockové hudby obdoby...Roger, David, Rick a Nick, tato čtveřice londýnských muzikantů, začala právě proměňovat gigantický, rockový mečbol, na jejímž konci byla vstupenka mezi nesmrtelné ! Zrodila se "Dark Side of the Moon..."

" SPEAK TO ME - BREATHE " Tep lidského srdce a tikání hodin a zvuky pokladny na peníze..."I've been mad for fucking years..." a další útržky hovorů a sílící, skoro až maniacký smích...A pak to zvláštní napětí povolí a ozve se první obrácený, kytarový akord..."Zvuková koláž", jak toto kdysi trefně pojmenoval Nick Mason, dává hned od počátku tušit, že se má posluchač nač těšit. V pozadí měkký tón klouzavé Steel kytary a naprosto přesně identifikovatelný Gilmourův hlas, posazený přesně uprostřed stereoobrazu, obklopený kytarovými riffy, které ihned ujistí o naprosto výjimečném smyslu pro detail. Při pozorném poslechu lze zjistit, že Watersova baskytara hraje o oktávu výše, než by to zahrál, nejspíš, kdokoli jiný a i tohle dává skladbě nádech jakési měkkosti. Wrightovo glissando na Hammondovy varhany, nahrazuje tušený "brutální" přechod na bicí a už od začátku je jasné, že tento zvuk varhan, je naprosto neodmyslitelnou součástí hudby. Tímto jsme směřováni pomalým tempem na Odvrácenou stranu Měsíce, někam, kde z nás nikdo nikdy nebyl, ale kdy je nám poprvé dána šance to změnit...

" ON THE RUN " " Práce se syntezátory je zábava i legrace, je to i poučné, je to...very very...!" Takhle nějak popisovalo zpracovávání zvuku pomocí syntezátorů mnoho a mnoho hudebních veličin. Nejspíš zákonitě se to muselo dotknout i tvorby Pink Floyd, vždyť syntezátory a všemožné barvy zvuku, si pomalu, ale jistě budovaly jistý status na hudební scéně a jejich vliv na hudbu jako takovou, sílil. Tak se jednoho dne pár syntezátorů objevilo i v rukou Pink Floyd a z dobových záznamů je vcelku patrné, že s těmito mašinkami si členové skupiny pohrávali s velkým zaujetím. Všechno to kroucení potenciometry a táhly a práce se sequencery...bylo to nejspíš opravdu zábavné, protože toto pojetí zvuku začala skupina brát velmi vážně. Vlastně kdo ví...možná, o pár let dříve, by se tato skladba na albu vůbec neobjevila. Ale po mnoha a mnoha hodinách pokusů a experimentů, po tunách vykouřeného tabáku...vznikla tato zvukomalebnost. Podíleli se na ní Gilmour, Wright a Waters, největší díl finální podoby, je připisován právě Watersovi, který v ní objevil to, co bude nadále vnímat jako jistý pocit paranoie, něco, s čím se ostatní členové skupiny ne vždy ztotožňovali. Hlavní, nosný prvek této skladby, byl nahrán na syntezátorech DSI Mono Evolver a VCS3, zvuk helikoptéry je ve skutečnosti "vykroucený" zvuk na korunovaném králi syntezátorů - Moogu. Přibylo pár útržků hovorů ze studia, pár zvukových efektů a "paranoidní počin" byl ne světě. Na této skladbě je asi nejvíce pozoruhodná jedna věc - neskutečná čistota a přesnost reprodukce! Vlastně na celém albu začala skupina demonstrovat něco, co bylo dříve snad i opomíjeno - neuvěřitelně bohaté možnosti nahrávacího studia! I na této skladbě je patrné, že členové vůbec nic neuspěchali a snažili se využít veškerý dostupný potenciál nahrávacích místností a jejich vybavení. Myslím, že by bylo velmi zajímavé slyšet, jak by nahrávka zněla dnes, při použití všech dostupných technologií a digitální techniky! Byla by nejspíš ohromující! Mnoha fanouškům tato skladba tzv. nesedí, nejraději by ji z alba vyjmuli, prý se tam nehodí, přinejmenším koncepcí, je prý nudná...Jisté je však pouze jedno - tato "zvuková kulisa" na album neodmyslitelně patří a už nikdo nikdy to nezmění! Dodnes se jí pokouší hrát spousta muzikantů, amatérů i profesionálů a čím blíže originálu, tím lépe. Už jen toto staví skladbu " On the Run" do pozice...legendární !

"TIME " Zvuk odbíjejících hodin a hodinek, tikot a jejich následné zvonění...Jedna z nejznámějších zvukových kulis v historii Pink Floyd, hudební intro, které kvitují miliony nadšených fanoušků na celém světě hlasitým aplausem ! A není se co divit, je to předzvěst další z nejznámějších skladeb Pink Floyd vůbec! Kritiky textově i hudebně všeobecně kladně přijímána, je stavěná na pomyslný vrchol tvorby a je dalším ze stěžejních kusů koncertní éry skupiny. Koncert bez "Time" jako by snad ani nebyl...V textu se Roger Waters zamýšlí nad neviditelnou silou času, nad něčím, co je v hektickém pojetí života jaksi opomíjeno - záměrně či nikoliv...V hlubším kontextu je patrné poselství, možná upozornění na to, že čas dokáže být přátelský a naopak chladně krutý, přičemž je to ale asi jediná spravedlivá věc na tomto světě...Někdy je nutné se zastavit a zapřemýšlet...ohlédnout se...Zvuk hodin byl nahrán v londýnském hodinářství a byl vlastně jakýmsi demonstrantem při seznamování veřejnosti s nově vznikajícím zvukovým systémem PA. Je i velice zajímavé slyšet, jak se skladba vyvíjela - od koncertní do studiové podoby. Hluboko posazené hlasy Gilmoura a Wrighta byly nahrazeny příjemným falsetem a skladbě to náramně prospělo. Je také jednou z nemnoha skladeb Pink Floyd, kde má svůj sólový pěvecký part Rick Wright, v duetu s Gilmourem zpěv zní náramně, měkce, melancholicky...Skladba obsahuje také jedno z nejznámějších a nejvíce celosvětově reprodukovaných kytarových sól v historii skupiny, kde Gilmour znovu potvrdil jednu skutečnost - je naprostým mistrem melodie ! Zvláštního, poněkud praskavého a kolísavého zvuku kytary, dosáhl Gilmour tím, že si hrál s oscilátory a zkoušel nové možnosti signálových procesorů a tento výsledný zvuk, je jakýmsi poznávacím znamením právě této skladby.

" THE GREAT GIG IN THE SKY " To si takhle jednou Rick Wright pobrnkával na piáno a vlastně z ničeho, jak už to tak občas bývá, vznikla kostra pro další možnou skladbu. Přidávaly se další zvuky varhan a bicích a vlastně se nevědělo, co s tímto materiálem dál podniknout. Pomalu vznikala orchestrální skladba, Gilmour by do materiálu jistě vykouzlil další ze svých "kytarových povídání", vždyť právě on je mistr melodie! Kdosi ale přišel s nápadem, že oním sólovým zvukem by mohl být...lidský hlas ! Gilmour i Waters byli poměrně obstojní zpěváci, nikoli však vokalisté, takže otázka zněla: kde tento lidský hlas vzít...Náhody občas pomáhají při velikých věcech a stalo se to i zde ! Pánové se prošli po Abbey Road a bingo - našli, co potřebovali ! V jednom ze studiových prostor, právě natáčela cosi jistá Clare Torry, gospelová zpěvačka, nepříliš známá, ale "její hlas zněl dost dobře." Domluvila se spolupráce, kdy v prvopočátku nebylo paní Torry jasné, co a jak zpívat, nebyl žádný text, byla jen hudba...Po několika zkouškách v několika tóninách, se nejspíš paní Torry zdravě naštvala a předvedla něco, co bude záhy znát a milovat celý svět...Možná samotná Clare Torry do té doby ani netušila, jakým vládne potenciálem, možná si říkala něco ve smyslu..."ono to nějak dopadne..." Narodilo se opravdové " Velké nebeské představení... " a po mnoho let se tato skladba stala neodmyslitelnou koncertní součástí, kdy pouhé první tóny piána na začátku, dokáží spolehlivě umlčet statisícové davy posluchačů...Zmlknout a poslouchat - na to jediné se posluchač zmůže, na nic jiného už prostor není...Osobně neznám jinou skladbu, kde by byl tak silně dán průchod emocím, žádná jiná skladba na světě nemá takovou kouzelnou atmosféru a pod to se podepíši vlastní krví ! Tento vokální přednes se stal tím pravým prubířským kamenem pro všechny zpěvačky a nutno dodat, že naprostým právem ! Clare Torry zde nastavila laťku do nepřekonatelných výšin, myslím, že se to blíží maximu toho, čeho je lidský hlas ve spojení s hudbou schopen !
Tuto legendární skladbu bez textu, už předneslo mnoho a mnoho zpěvaček a budou v tom dál pokračovat. Některé výborně, některé dobře a některé méně. Ale dosud žádná se nepřiblížila výkonu z onoho památného dne, kdy do nahrávací místnosti ve studiu Abbey Road, vstoupila Clare Torry...
Osobně, při vší úctě ateista, nevěřím na nesmrtelnost a vše kolem ní a pokud se právě teď rouhám, je mi to jedno. Navždycky totiž budu tvrdit - " The Great Gig in The Sky " je ... NESMRTELNÁ !

" MONEY " Zvuky vysouvajících se pokladen a sypání peněz...Tato další ze zvukových kulis, byla natočena Rogerem Watersem a velmi chytře zesynchronizována do lehce nepochopitelného, o to více těžce hratelného 7/8 taktu. Tradovalo se, že Nick Mason je nejslabším hudebním článkem Pink Floyd, na jeho obhajobu je ale nutno konstatovat, že bicí party k této skladbě, byla zahrány a nahrány naprosto mistrovsky ! Watersův text vypráví o neviditelné síle a moci peněz, o tom, jak peníze a vše s nimi spojené, dokáží měnit lidi, nejen jako jednotlivce, nýbrž, už v tušeném globálním pojetí a měřítku, i jejich myšlení. Hořká zpověď poměrně ostře kontrastuje se skutečností, že autorovi se právě peněz začalo dostávat v dříve netušeném množství a byly všeobecně kladně přijímány...Osobně bych ale vyzdvihl především hudební stránku této legendární skladby. Do už zmiňovaného 7/8 taktu, dokázal Gilmour vtěsnat jednu ze svých "kytarových orgií", která byla vůdčím prvkem celé skladby, samozřejmě s výborným basovým riffem Rogera Waterse. Za pozornost jistě stojí i výkon Richarda Wrighta. Při pozorném poslechu, zejména v pasáži, kdy poprvé nastupuje saxofon Dicka Parryho, posluchač zjistí zvláštní věc: ve stereoobraze vpravo, rozjíždí Rick Wright pozoruhodnou směsici wah wah zvuků na, nejspíš, piano Wurlitzer.
Stálo by za to slyšet tento part někde ve studiové střižně, samotný, bez všeho ostatního. Tohle jammování by, dle mého soudu, postrádalo jakýkoli smysl a řád, jako samostatný part či skladbu, bych jej asi po pár taktech ignoroval a vypnul. Ale ve spojení s ostatními nástroji se jedná o naprosto výjimečnou symbiózu a vlastně není nikde jediný zvuk, který by tam nepatřil ! Bravo, Mr.Rick ! A podle mého dalšího soudu, v této skladbě David Gilmour předvedl jeden z absolutně nejlepších pěveckých výkonů za celou svou hudební kariéru, kterému může konkurovat už snad pouze skladbou "Dogs". Píseň " Money" patří bezesporu mezi nejlepší a nejznámější skladbu Pink Floyd vůbec.

" US AND THEM " V ještě doznívajících zvucích bicích a byskytary, se pomalu vynořují kouzelné, nasládlé tóny Hammondových varhan, jejichž zvuk má pevně v rukou Richard Wright a jenž je prohnán pořádnou dávkou rotary speakeru z výkonného Leslie boxu...Přidává se měkký, zvonivý zvuk Gilmourovy kytary a posléze tklivý saxofon, do kterého "dýchá" Dick Parry jakoby napůl plynu...Melodii tvoří Gilmour a především Wright, Roger hraje základní, neměnnou basovou linku a jakoby z povzdálí vše jistí měkké bicí Nicka Masona ..." Us...and Them..." Gilmourův, maličko zastřený, melancholií prostoupený hlas, se ztrácí v tempoechu ve studiových, dozvukových komorách a posluchači v tu chvíli zbývá asi jen to jediné - zavřít oči...Vážení, začíná jedna z nejkrásnějších skladeb v historii Pink Floyd a možná světového rocku vůbec !Text je velice silný, ne pro všechny dost pochopitelný, Roger jím otevírá své nitro a nejspíš si silně pohrává s myšlenkou, že člověk není vždy výlučně pánem svého osudu, chce být tímto chápán a používá pro to právě tento hudební skvost, ve studiu vybroušený diamant do nejvyšší jakosti a dokonalosti ! Pak přichází refrén..." Forward he cried ...", volume všech nástrojů přepíná na vyšší level, Gilmour vše tvrdí lehce přeboosterovanou kytarou, přidávají se vokály najatých zpěvaček, Dick Parry využívá úplně celou kapacitu svých plic a možná ještě více...Až se vkrádá myšlenka - "jak je vůbec možné, že někdo něco takového vymyslel a stvořil..." Člověk při poslechu této pasáže doslova zcepení a je zajat velkolepostí celkového soundu a hudebního přednesu, kdy se jednoduchost mění v naprosté muzikální okouzlení...Myslím, že právě zde je naprosto zřejmá ona velkolepost, která se do jisté míry stala jakousi poznávací značkou tvorby Pink Floyd a právě zde je dotažena do absolutní dokonalosti ! Toto se dá nazvat jediným výrazem - PROBUZENÍ HUDEBNÍHO GÉNIA !

" ANY COLOUR YOU LIKE " Další z orchestrálních počinů, kde skupina znovu potvrzuje jediné - všichni jsou mistři muzikanti ! Skladba by se dala vnímat jako jakási hudební výplň před velkým finále. Richard Wright zde rozjíždí jeden ze svých nezapomenutelných klávesovývh partů, kdy první poloviny skladby prostě patří jemu ! Při pozorném poslechu člověk zjistí, že celý ten " les syntezátorů ", jejihž zvuky se přelévají z jedné strany spektra do druhé, do sebe naprosto přesně zapadají a při poměrně vysokém tempu skladby je více než zřejmé, že jde o naprostou chirurgickou studiovou práci ! Osobně se mi velice líbí zvuk Masonových bicích, které bych obecně, bohužel, označil za nejslabší článek celkového zvuku alba, což o pár let později potvrdil i samotný Gilmour. Ve druhé části skladby rozjíždí Gilmour další ze svých, někdy až stěží pochopitelných, kytarových "koktejlů", kdy posluchač prostě jen žasne...Žasne nad tím, jak tento, na první poslech zvukový patos, má svůj přesný řád a jistou strategii. Zvuk kytary je prohnán opět Bůhví jakými oscilátory a DSP jednotkami, není vůbec nijak podbízivý, je naopak naprosto přesně promyšlený a Gilmour zde potvrzuje, že je opravdu nejsilnějším hudebním článkem skupiny ! Tato skladba je v širokém kontextu jednou z nejlepších orchestrálních skladeb v historii Pink Floyd !

" BRAIN DAMAGE " Skladba s jedním z nejsilnějších textů a troufám si napsat, že i jedním z nejsložitěji pochopitelným - rozhodně pro nerodilého angličtináře ! Roger Waters se zamýšlí nad pocitem jistého stavu mysli, nad pocitem šílenství, které může dohnat i zdatnějšího jedince, než kterým byl...Syd Barret. Osobně vidím jistou paralelu právě s osudem tohoto legendárního zakladatele skupiny a ač to není v textu naprosto přímočaře řečeno, na pomyslné Odvrácené straně Měsíce, by nejspíš čekal Syd...Hudebně mě skladba okouzluje melodikou, především ženské vokály dávají skladbě punc velkoleposti a samotný zpěv autora textu - Waterse, zní velice povedeně ! Poslední slova ve skladbě "I think it's marvellous! " patří Ricku Wrightovi...

" ECLIPSE " Traduje se, že Roger Waters postrádal vyvrcholení alba, které již bylo dávno posvěceno celkovým konceptem jako jakýsi příběh. Skladba Eclipse vznikla jako poslední, Roger jí psal pod poměrně velikým tlakem, kdy byl už opravdu on jediný, kdo to mohl dokázat a udělal to s neuvěřitelnou lehkostí a jednoduchostí. Text popisuje vlastně jeden lidský život, kde všechno souvisí se vším, i když ne vždy. I zde Roger Waters dokázal to, co jen málo textařů té doby - dokázal probudit představivost a jistou možnost volby, kdy ne vždy černá je černou...I po hudební stránce se podařilo ono velkolepé finále, kdy se potvrdilo jedno ze životních pravidel - že málo je někdy více ! V doznívajícím tepu lidského srdce se ještě ozvou úplně poslední, znepokojivá slova vrátného z Abbey Road Jerryho Driscolla: " There is no dark side of the Moon! Really! Matter of fact its all dark..."


Mnohokrát, opravdu mnohokrát, byla všem členům Pink Floyd položena otázka: " V čem vidíte hlavní příčinu neskutečného úspěchu alba " Dark Side of the Moon? " Odpovědi a postřehy všech zúčastněných, by vydaly na celou knihu a celé album bylo postupem času doslova rozpitváno na prvočinitele ! V několika zásadních bodech se ale Roger, David, Rick a Nick vzácně shodli. Např. v tom, že album prostě vzniklo v tu nejlepší možnou dobu, kdy se trefilo obsahově do určité melancholie, panující v oněch začátcích 80.let. Nelze opomenout ale další, neméně důležitý faktor a tím je naprostá zvuková dokonalost celého alba! V té době se začalo Pink Floyd říkat průkopníci studiového nahrávání a v porovnání s předešlými alby ostatních skupin, naprosto oprávněně ! Zvuk alba byl a dodnes je naprosto famózní, nic nebylo ponecháno náhodě, všechny zvukové efekty byly nahrány s dříve neslyšenou pečlivostí a i díky nim zněla deska mnohem přitažlivěji, než u ostatních skupin. Celé album udivovalo čistotou celkového soundu a v kombinaci s nadčasovými texty, to byla trefa přímo do středu hudebního světa ! Objevilo se veliké puntičkářství a veliký smysl pro hudební detaily všech členů, kde se projevil obrovský posun skupiny v porovnání s předešlými alby. Všichni, doslova všichni, byli úspěchem naprosto šokováni a překvapeni a okamžikem vydání alba se ze skupiny Pink Floyd stala megahvězda světového rocku a posléze celé hudební historie. Svůj status potvrdila obrovským úspěchem i v zámoří, především ve Spojených státech a právě tohle bylo něco, po čem toužily všechny hudební skupiny. Začlenění ženských vokálů a sborů dalo albu jakýsi oduševnělý zvuk a deska se takřka přes noc stala milována po celém světě. Překonávala i rekordy v prodejnosti a s tím velice úzce souvisí právě skutečnost, ve které době vznikla - pokud jí chtěl někdo vlastnit, musel si jí prostě koupit, což dnes, v době internetu, by bylo nemožné ! Jsou známy spousty legend o tom, kdy i jen maličko poškrábaná deska nebyla prostě dost dobrá a koupila se raději nová, což evidentně udělaly, přinejmenším, statisíce lidí. Tohle vše a mnoho a mnoho dalšího, přispělo k tomu, že toto album je jedním z nejzásadnějších v historii rocku a troufám si tvrdit, že i v historii hudby jako takové. Jistě, nemusí se líbit každému...Pokud disponujeme, pro mnohé posvátnou, možností volby, nemůže to být asi ani jinak. Někdo řekne hlasité ANO, někdo ještě hlasitější NE, někdo jen pokrčí rameny...Pro mně osobně je tohle to nejlepší hudební album, které kdy vzniklo a ač Pink Floyd v budoucnu jěště několikrát potvrdí svou hudební výjimečnost, myslím, že už nikdy nepřekročí svůj stín v podobě právě tohoto alba...Všem, kdož dosud album neslyšeli, mohu jen doporučit - udělejte to ! Udělejte si čas a album si poslechněte, dejte Odvrácené straně Měsíce šanci ! Protože tato půvabná dáma Vám to docela určitě vrátí! Nezůstane Vám vůbec nic dlužná ! Vrátí Vám to, jako pravá HUDEBNÍ KRÁLOVNA ! ! Vím to, protože...prostě...Já tohle vím !*****Jiří

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

---