Profil uživatele horyna
Recenze:
Fates Warning / Long Day Good Night
| 2020-12-01 | Kapele Fates Warning patřilo na prog-metalové mapě první poloviny devadesátých let, vždy až nezáviděné třetí místo. Dobře si vzpomínám na dobu, kdy Matheosovu služebně daleko starší partu, velice rychle předstihli noví koně ze stylově podobné stáje Dream Theater a vždy o nějaký ten krok před nimi byli i hudebně podobnější a jen o fous mladší Queensryche. První změna mezi fanoušky tohoto odvětví přišla okolo roku 1997, kdy se ze hry samočinně vyřadili právě Queensryche, svým, na alternativu orientovaným chabým počinem Hear in the Now Frontier. I přes množství k minulosti se obracejících alb, svou ztracenou pozici tahle kapela už nazpět nikdy nezískala a dle mého ani nikdy nezíská. Tate i DeGarmo byli příliš důležití na to, aby tato squadra momentálně vedená „vždy až tím druhým“ kytaristou Michaelem Wiltonem, mohla kdy přesvědčivěji zabodovat bez nich. Právě v této době vyšel F. W. jejich zřejmě nejambicióznější a dle mnohých i nejlepší počin A Pleasant Shade of Grey, jež je celkem přesvědčivě katapultoval hned za tehdy ještě stále nedostižné divadelníky. Ti nejsnázeji bodovali o dva roky později svým brilantním Scenes From a Memory a zdálo se, že pány profesory ještě hodně let z prog-metalového trůnu jen tak někdo nesesadí. Jenže i Adlerova parta byla tou dobou nesmírně silná v blocích a světu dala monster počiny Disconnected a FWX. Díla pro mladší následovníky hodná obdivu. Jenže… s odchodem zřejmě nejlepšího bubeníka v této oblasti Marka Zondera (promiň Miku P.), se koráb wárningů s ne úplně povedenou deskou Darkness In A Different Light začal povážlivě naklánět. Jejich styl se zdál vyčerpaný, Markův nástupce Bobby Jarzombek leč technicky brilantní, přesto malinko monotonní a ti se rázem ocitli v podobné pozici, jako u sousedů v divadle, kteří něco jakžtakž objevného přinesli naposledy na šest let starém dílku Systematic Chaos. Po něm a vlastně až do dnešních dnů, jde o pouhé omílání omletého a recyklaci vlastního. Tohle postupné vyčerpávání se naštěstí alespoň u posledních zůstavších, tedy u Fates Warning nepotvrdilo a dnes už předposlední nahrávka Theories of Flight, otevřela kapele nová, do té doby mírně přivřená dvířka. Polita životodárnou tekutinou předložila parta okolo skladatelského titána Jima Matheose znovu dílo mimořádné kvality, jež posluchačská obec plně ocenila a vřele přijala.
Čekání na novinku tentokrát trvalo čtyři roky, avšak nutno zmínit, že tuto dobu brilantně zkrátila loňská, mimořádně povedená sólová prvotina jejich zpěváka Raye Aldera. Stylově velice podobná (přeci jen krapet technicky umírněnější a malinko písničkovější) deska What the Water Wants, se stala jak vyhledávaným černým koněm posluchačů jeho domovské kapely, tak malým triumfem svého vlastního tvůrce. Letos tu tedy máme fejtsy nové a rovnou natažené přes sedmdesát minut času. Avšak vzhledem ke zmiňované ukrutné délce nahrávky a jejím třinácti skladbám různorodé minutáže je záhodno uvést, že o nějaká nudná místa, či prach sprosté vycpávky na této desce nezakopnete. Dle názoru recenzenta jde o nejvariabilnější navrávku přinejmenším za posledních dvacet let, tedy od doby památného giga díla Disconnected.
Hned první song The Destination Onward, je typickým příkladem úchvatné skladatelské potence a preciznosti Jima Matheose. V této, nutno říci jedné z nejlepších písní alba, je ukryt nejen velký potenciál celého souboru, ale i zářná definice kvalit jejich stylu. V jedné časové linii se tu střetává onen z posledních let dobře známý elektrický riffový svět dnešních Fates Warning, s akusticko melancholickým příběhem, prorůstajícím napříč celou skladbou. Alderův emotivní projev dodává skladbě patřičné pnutí a obepíná song jako zdobný rám plátna velkých romantiků devatenáctého století. Druhá Shuttered World je typickou hitovou hrou na jistotu. Řemeslně skuta po vzoru skladeb Firefly, či Seven Stars, ovšem s tím rozdílem, že postrádá nějaký výraznější záchytný bod, moment překvapení, či robustnější figuru, od které by se dokázal posluchač odrazit a píseň si nějakým způsobem zapamatovat a oblíbit. Pro mne je v tuto chvíli právě ona jedinou slabší položkou na celém albu. Další čtveřici skladeb naopak pasuju k tomu nejlepšímu a variabilně hodnotnému. Skladby Alone We Walk, Now Comes the Rain, The Way Home a Under the Sun disponují brilantními aranžmány, všechny často využívají akustickou kytaru jako základní štětec pro vytváření nálad a dojmů, jsou provázány výrazně pomalejšími tempy, kde se hlas Raye Aldera pne k nejvyšším vrcholkům dle možnosti jeho vokálních dispozic. K pestřejšímu a působivějšímu zvýraznění zármutku, žalu a ještě tíživější melancholie, jsou v poslední jmenované ku pomoci přivolány i housle a violončelo, kteří spolu s klasicky zvučenou kytarou, představují jeden z vrcholů této desky. Uprostřed nahrávky se pak nalézá rtuťovitější píseň singlová nazvaná Scars, u níž lze s opakovanými poslechy vystopovat solidní prvoplánový potenciál. Avšak o dost zajímavější je pochmurně znějící osmá Begin Again a o poznání ještě vyspělejší, post apokalyptická When Snow Falls, ve které si zabubnoval Jimův kamarád z projektu O.S.I. Gavin Harrison a která má k náladě jejich společné třetí desky Blood hodně blízko. Následuje dvojice energičtějších písní Liar a Glass Houses. Svou potencí nápadů a zajímavých hudebních figur (slušná zásobárna kytarových sól prostupujících písní první a geniální kytarové riffy (jedny z nejlepších na celé nahrávce) modelující stavbu, charakter i znepokojující napětí songu druhého), ženou desku zpět do obrátek a v koncertním provedení budou právě tyto jasnými taháky z novinkového alba. To odkrojí svůj nešťavnatější díl prostřednictvím předposledního songu The Longest Shadow of the Day. Přes jedenáct minut dlouhé, s velkou pečlivostí budované suitě, ve které si posluchač smlsne jak na Jimově akustické tónomalbě, parádně vyzvednuté bublající base Joeye Very, i technice a vzdušnosti bicích Bobby Jarzombeka, který především na samotném začátku, nepozorovaně opisuje styl svého mistrného předchůdce Zondera. V druhém plánu se dostavují typické Matheosovi riffy, vyhrávky a sóla z kategorie dokonalých a tato nadpozemská kanonáda zdá se nebere konce. V půli se píseň přec zlomí a do emočního toku sází Alder správně zvolená slova a Jim své nápadité hudební mozaiky. Niternost takového projevu však rozetne znovu technicky nabušený Vera a posun písně skrze další dimenze je blahodárně očekávaný i samočinně očišťující. Zvláštní a na poměry Fates Warning dosti netypicky posmutnělou až bolestivou ránu, kapela zasazuje skrze poslední píseň The Last Song. Jejím prostřednictvím se dokáže posluchačova euforie odfiltrovat vně, avšak opojný pocit z mimořádně strávených sedmdesáti minut přetrvává ještě dlouho.
Fates Warning všem škarohlídkům letos znovu předvedli, jak vytvořit dílo myšlenkově mimořádně silné hodnoty. Jedno z technicky nejsložitějších alb ve svém stylu oblékli do vzdušného šatu, jehož délku jako správní krejčí přizpůsobili povaze postavy samotné. Ozdobili jej nabranými volány, přidali krejzlík a nezapomněli ani na hluboký dekolt.
Čtveřice hudebníků z amerického Hartfordu tak znovu za pomoci mateřských Metal Blade vydala desku, kterou budou jejich fans v budoucnu často skloňovat jako jednu z vůbec nejlepších. Je pochopitelné, že po kultovním postavení Awaken the Guardian (u těch dříve narozených a s power metalem pevně srostlých) sahat nebude, ke komerčnímu úspěchu Parallels se rovněž nepřiblíží a ani plně sofistikované modle A Pleasant Shde of Grey konkurovat nemůže, přesto… je právě tohle dílo jedním z mimořádně povedených příspěvků party sdružené okolo Jima Matheose. A ta znovu ukázala pětici „zaprděnců“ z prken, jež znamenají život, jak se svou minulostí naložit, abych nezněl jen jako vlastní (ubohá) karikatura.
» ostatní recenze alba Fates Warning - Long Day Good Night
» popis a diskografie skupiny Fates Warning
Millenium / The Sin
Tak jakpak tomu bude letos? Podaří se polskému, momentálně spolu s Riverside asi největšímu prog-rockovému ansámblu (páč trojice Collage/Satelitte/Believe - mlčí, neexistuje, nebo pauzuje), udržet nastolenou vysokou laťku kvalitní produkce z dob nedávno minulých? Jejich nahrávací katalog čítá nejednu hudební laskominu a z trojice po sobě jdoucích albových skvostů Ego, In Search of the Perfect Melody a 44 minutes, se staly v dnešní době zřejmě už legendární (alespoň v mém posuzovacím kritériu) počiny. Ač byl i loňský The Web mimořádně povedené a brilantní dílo, absence Dariusze Rybky u saxofonu a Karoliny Leszko v sekci překrásně něžného, druhého/doplňkového dámského vokálu, dávající hudbě Millenium nové rozměry a originální esprit, tu chyběla. Ani jeden z nich se do kapely žel bohu ani letos nevrátil (proč se tak nestalo, tak na podobnou otázku by znal krom leadera Ryszarda Kramarskiho odpoveď možná i kolega Miro:-). Pokud ano, budu mu za toto vysvětlení vděčný.
Millenium s letošním podzimem přicházejí tedy znovu JEN v pěti členné sestavě a UŽ pouhý rok po svém předchůdci, zmiňovanému albu The Web. S konceptem zaměřeným na sedm lidských hříchů a s albovou obálkou plnou podivně pokřivených obličejů, vyjadřujících ony společenské nešvary, stojí znovu na startovním roštu. Deska obsahuje sedm skladeb, které popisují vládní politiky, hrdé celebrity, chamtivé podvodníky, závistivé milence, líné lidi plné závislostí a nenávisti k ostatním. Musím se přiznat, že hned po prvním poslechu jsem si tuto nahrávku označil jako jednoho z horkých kandidátů na desku letošního roku. Až tak dobré mi nové Millenium po jednom přehrání přišli. Po těch dalších se ony aspekty jen a jen zvyšovaly, protože tito poláci znovu, na svém už x-tém albu dokázali, že jsou ve svém oboru jedni z nejlepších. Má vůbec cenu ve spojitosti s nimi znovu psát o výborném zvuku nového nosiče, o brilantních výkonech celého ansámblu, o neskutečně příjemném hlase Lukasze Galla a především o nevysychající skladatelské studnici Ryszarda Kramarskiho? No nemá, protože Millenium se stále někam vyvíjí, stále rostou, a stále plodí vysoce hodnotné plody. Nějaká opotřebovanost, stagnace, vysychající invenční řečiště, či snad postupné vyklízení pozic u nich prostě a jednoduše řečeno nehrozí.
Síla celé desky stojí na podprahové energii souboru vyvěrající z jednotlivých písní, spojené s uhrančivostí celého tematického konceptu. Střídmých kaskádách poutavých melodických soubojů kytary a kláves, Lukaszově čisté a nadmíru příjemné vokální artikulaci a nápadité aranžérské práci celého nástrojového parku. Millenium dobře ví jak a čím patřičně ohromit, co a kde je potřeba přidat, čím písně zkrášlit, kde ztenčit aranžmá a kdy jít do plných. Všech sedm songů stojí pevnýma nohama na zemi. Nápady a silné myšlenky přicházejí proporcionálně úhledně seřazeny a s velkou profesní jistotou. Úvodní tři songy, jmenovitě „pýcha“, „chtíč“ a „hněv“, mají vzestupnou kvalitu, přičemž už první pecka nepatři k nějakým prachobyčejným skladbám. Jistou jinakostí disponuje čtvrtá, volnější a značně originální píseň pojmenovaná „obžerství“. Netypické hudební harmonie a instrumentální bujarost, vynášejí tento song mezi trojici nejlepších. Druhým zlatým hřebem je hned píseň následující pojmenovaná „lenost“, která s pomocí lehkonohého odzbrojujícího aranžmá, rozehrává parádní atmosférické představení. Největší peckou je pak předposlední píseň „chamtivost“, která je ve své melodické nádheře takřka nepopsatelná. Nejen tady utekli noví Millenium většině konkurenčně schopným souborům z obou stran Atlantiku o pár mílových kroků napřed. Skladba se solidním hitovým nábojem, zapamatovatelným refrénem, silná jako sto metrů vysoká obrovitánská sekvoj. Posledním zástupcem je konstrukčně nejsložitější song „závist“, rozprostírající se na ploše deseti minut, jež se nese v klidnějších polohách, s řádně košatou stavbou a množstvím různorodých kompozičních meandrů.
Musím konstatovat, že letos mi ta nepřítomnost dua Rybka/Leszko vůbec nevadí. Nové skladby jsou natolik silné a svébytné, že je v pohodě „utáhne“ Plonkova kytara spolu s Kramarskiho klapkostrojem. Gall je znovu naprosto nedostižný a svým charismatem a lidskostí projevu, strčí snadno do kapsy i jinak emočně vybaveného Mariusze Dudu z Riverside. Kdepak, letošní Millenium žádný úbytek invence nezaznamenávají, právě naopak, deska The Sin se může směle zařadit mezi nejlepší, výše jmenované trio.
» ostatní recenze alba Millenium - The Sin
» popis a diskografie skupiny Millenium
Aerosmith / Rocks
| 2020-11-27 | No vida, tak to vypadá, že jsem konečně po x letech objevil kouzlo desky Rocks. Ale že to někdy člověku trvá, než do určitého alba "doroste". Vzpomínám si na dobu, kdy jsem ještě kupoval nějaká rocková periodika, ve kterých řada umělců na otázku, která kapela či alba formovala jejich hudební vývoj, odpovídala právě recenzovaným Rocks. Aerosmith zkrátka v sedmdesátých letech táhli a především v Americe na ně o desítku let později přísahala řada o generaci o dvě mladších umělců.
Nikdy jsem tuto nahrávku nebral jako nějak stylotvornou či určující a právě proto mě často zaujalo tvrzení, že se jedná o jednu z prvních (heavy) metalových desek na světě. Pro mne to byl jen mladší bráška Toys, který s věkovým posunem konzumenta náramně dozrál a snad možná i svého o rok staršího člena rodiny přerostl. Rocks při pozorném poslechu a bedlivě nastavených vjemových bodech na Aerosmith, skuteční zní hrubě rockově, možná až heavy metalově. Když ne žádná jiná, tak skladba Nobodys Fault rozhodně ano. Nátlaková energická pumelice, postavená na parádním riffu a ďábelské rytmice, je skvělou ukázkou muzikálnosti a skladatelské potence Aerosmith té doby. Jinak jde o desku vyrovnanou s několika singlovými peckami jako démonickou Back in the Saddle, nebo Get the Lead Out. Osobně zbožňuji především Last Child, Combination, Sick As A Dog a tklivý závěr s nevtíravou baladou Home Tonight.
Tahle a předešlá deska patří k těm nejlepším položkám ze sedmé dekády, jež tehdy stvořili američtí nespoutaní rockeři Aerosmith. 4,5*
» ostatní recenze alba Aerosmith - Rocks
» popis a diskografie skupiny Aerosmith
Moore, Vinnie / Soul Shifter
Kytarové ostrostřelce typu Steva Vaie, Yngwie Malmsteena, nebo Joe Satrianiho zrovna dvakrát nevyhledávám. Od prvních dvou mám ve sbírce dle mého některá jejich top díla, ale je to hlavně Joe Satriani, který mě ze všech kytarových mohykánů křížící rock a fůze, s 95-ti % své tvorby naprosto uchvacuje. Jeho hudební záběr a kytarová hra, či řekněme styl, v němž nechává svůj šestistrunný nástroj "lyricky zpívat" namísto klasického vokalisty, mě prostě bere dech. Satriani zpoza svého "náčiní" doslova maluje rozměrná hudební plátna plná citu, atmosféry a velkolepých melodií. Jeho kytarová technika slouží ve prospěch skladeb samotných a nikdy je (vyjma některých pasáží z raných alb) svými artistickými výkony nedevalvuje.
Osobně jsem příliš nepátral po podobných hudebních galaxiích, ve kterých by se vyskytl člověk obdobného zaměření a zrna, jež by se právě s Joem dal poměřovat. Až teprve nedávno a zcela náhodou jsem zaznamenal fakt, že kytarista britských UFO Vinnie Moore vydal novou sólovou desku. Z bohapusté zvědavosti jsem si ji pustil a hned po prvních několika taktech, po pár skladbách, mi srdce samou radostí zaplesalo. Bylo to, jako bych nastavil zrcadlo, v němž se na místo Mooreova portrétu zrcadlí Satrianiho podobizna. Až tak blízko k tomuto umělci toto veskrze muzikální a velmi přívětivé dílo má. Zvukově, kytarovým koloritem, hudebním záběrem, střídáním rychlých rockových čísel s pomalými polo baladami, hřejivou atmosférou i občasnými zásahy do jiných stylových zákoutí jako jsou funky, jazz, či blues.
Vinnie Moore se zde prezentuje značně odlišně od svého domácího působiště v UFO. Tam mám jeho přednes velmi rád a zastávám názor, že právě on je hned po Michaelu Schenkerovi pro potřeby této kapely tou nejsprávnější volbou. Obzvláště první tři společná alba nenápadně posunuji mezi naprostou špičku jejich tvorby. Jestliže však v bandě sdružené okolo charismatického tahouna Phila Mooga hraje především ve prospěch kapely a celku, na svých sólových výletech se pochopitelně prezentuje v daleko širší a neokleštěné pozici. Už dávno nemá potřebu vystřílet zpoza svého nástroje tisíce not za minutu tak, jako tomu bylo v dobách jeho Shrapnelovských začátku pro společnost Mika Varneye. Moore je daleko zkušenější, hravější, variabilnější a dokáže si udržet patřičný odstup. Jeho nadhled a schopnosti jsou mnohem vytříbenější. Podobně jako u Satrianiho vytváří jeho kytarová technika a především skladatelská invence písně plné velkých melodií a čitelných fragmentů. Hitový podtext řady kytarových „nápěvů“, riffů, linek a melodií, je opentlen dalšími a dalšími motivy, které spoluvytváří ono charismatické kouzlo této nahrávky.
Písně 1,3,6,8 a 10 v rukou Vinnie Moora rozkvétají v dravějším rockovějším rozměru, obě startovní na stranách A i B navíc s výrazným funky cítěním. Naopak songy číslo 2,4,5,7 a 9 jsou klidnější, rozvážnější a vláčnější. Mooreova kytara tu prozpěvuje, ševelí, hladí a laská, ale taky umí parádně přiostřit hrany, zatnout pěsti a rozpumpovat vaše srdce. Rytmika není jen do počtu, ale vytváří to správné gró podhoubí, potřebné pro přesné pulzování a tep jednotlivých skladeb. Nahrávka má krásně čistý a čitelný zvuk, nejvíce upomínající na období okolo (když už mám přirovnávat) Satchových velkolepostí Unstoppable Momentum, nebo Shockwave Supernova. Lahoda.
Zkrátka a dobře, pokud se řadíte mezi přátele kytarové instrumentální tvorby a nevyznáváte jen její drsnější a živočišnější část, jistě vám úsměv do tváře vymaluje poslední deska Vinnie Moora Soul Shifter, je totiž jedním slovem skvělá.
» ostatní recenze alba Moore, Vinnie - Soul Shifter
» popis a diskografie skupiny Moore, Vinnie
Metaphor / The Pearl
Jaký společný jmenovatel vykazují kapely Echolyn, Discipline, Illuvatar, IZZ, Advent, Perfect Beings a recenzovaní Metaphor? Naprosto všechny tyto party spadají ho hudební škatule s nápisem moderní zaoceánský prog rock té nejvyšší kvality. Každá z nich je neodolatelně svá a naprosto originální. I přesto, že jsem takovým Discipline pro jejich složitost a nepřístupnost dodnes na jméno úplně nepřišel a třeba Advent jako následovníky gigantů Gentle Giant docenil až po dvou letech a x posleších, naopak přívětiví Illuvatar mi spadli do klína na první dobrou. Jako naprosté vůdce a kralevice této nejsofistikovanější větve art rocku na západní polokouli, jsem dlouhodobě považova nejpřesvědčivější Echolyn. Až v posledních měsících tuto pozici převzali o poznání charismatičtější IZZ.
No a s touto pěticí chrabrých rytířů prog rocku v té nejnaleštěnější zbroji, jsem si chtěl dlouhodobě vystačit, aniž bych potřeboval zkoušet a testovat další kvanta podobně znějících spolků z této oblasti. Jenže... stalo se, že se mi do rukou dostala skupina Perfect Beings, která mě svou neotřelou muzikou naprosto vyrazila dech. A právě od nich byl už malinkatý krůček k dalším matadorům tamní scény, ke kapele Metaphor. Ta si u mne svou poslední deskou Pearl vysloužila jedno důležité prvenství a sice - nejčastěji poslouchané hudební dílo v prvním týdnu po jeho zakoupení. U desky Pearl jsem totiž snadno vypozoroval, že za posledních x let je to ta "nejrajcovnější" hudební věc, která mě k sobě připoutala jako nějaký obrovský magnet, a od které nemohu odtrhnout uši, aniž bych si ji v jednom dnu několikrát nepřipomenul. Jistou a podstatnou roli sehrála i složitost tohoto díla, jež je opravdu těžce zapamatovatelným oříškem a které vás dvou vnitřní logikou a precizní konstrukční stavbou vyloženě nabádá k dalším a dalším poslechům. Bezbřehá nápaditost a nenucenost širokospektrálních témat všemožných, k artu přidružených stylů a jejich dech beroucích aranžmá, je tak neskutečně bohatá a pestrá, až člověka kolikrát doslova příjemně zamrazí na zátylku, z toho či onoho motivu, který vyznívá velice poutavě, přesvědčivě a myšlenkově hluboce. Silné hudební poselství je obsaženo v každém z devíti zde servírovaných tracků. Každý je mimořádným originálem uchopeným s velkou vervou a kreativním zanícením. Je to sonická pastva nejvyšší jakosti.
Čtvrté album amerických Metaphor je pro mne jedno z vůbec nejsofistikovanějších a hlavně nejbáječnějších alb nejen v prog rockové sféře, ale i celé rockové historii. Deska, která by neměla chybět v žádné domácí sbírce, pyšnící se inteligentní hudební potravou.
» ostatní recenze alba Metaphor - The Pearl
» popis a diskografie skupiny Metaphor
Kayak / The Last Encore
| 2020-11-19 | V roce 1976 vydali Queen nejen desku A Day At The Races, ale také nahrávku The Last Encore. Že jde o nějaký renonc? Ano, jistě, ale při poslechu tohoto alba se vzpomínkám na „královnu“ nedá takřka po celou hrací délku alba ubránit. To v sobě nese tolik stop zbožňovaných Queen, že nebýt na obalu nápisu Kayak a nepoznat snadno identifikovatelný hlas Maxe Wernera, který je od Mercuryho polohy dost vzdálený, podle hudební náplně není tak těžké učinit přehmat.
Kayak na svém čtvrtém studiovém albu výrazně ubrali na obrátkách a nechali se nacucat epikou a rozvláčnou melancholií. Vyjma ráznější třetí skladby, je 90% materiálu až Queen-ovsky nasládlý. Hned klavírní zahajovačka Back to the front míří tímto směrem a a druhá, operně patetická Nothingness, jak by smet. Až na pár čestných výjimek je deska zplácána z téže muzikálně hliněné hmoty. Nese se v klidné poloze, kde vyniká jak Tonovo piano (Land on the water, The last encore), tak nějaký ten kytarový přeliv Johana Slagera (Do you care). K těm nejcennějším kouskům patří kromě jmenovaných i burleskně neklidná klasárna Relics from a distant age (zřejmě aranžérsky nejvymakanější věc), i sentimentální odbočka do dvacátých let minulého století Love me tonight / Get on board.
Změna v Kayak-ovském repertoáru přicházela pozvolna a o pár let předstihla měnící se dobu. To však nic nemění na faktu, že i čtvrtá fošna těchto Holanďanů stojí za pečlivý průzkum. Milovníci Queen se musí oblíznout blahem. 3.5*
» ostatní recenze alba Kayak - The Last Encore
» popis a diskografie skupiny Kayak
I And Thou / Speak
Asi nejvíce vás vždy překvapí ta nahrávka, od které absolutně nic neočekáváte. Pro mne se právě takovým nečekaným triumfem stala deska Speak, jakéhosi Jasona Harta. Bez bližších informací a zjištění o pro mne zcela neznámém umělci, který dle infa na síti zase tak neznámou personou vůbec není, jsem do poslechu projektu I and Thou příliš entusiasmu nedával a to i přesto, že recenze kolegy Braňa mluví vcelku jasnou řečí. O dost důležitější než údaje o tvůrci tohoto impozantního díla, je však dílo samo. Hudební náplň s jakou jsem se setkal na tomto nosiči, mě už po prvním poslechu vystřelila až někam do stratosféry, absolutně mimo klasický muzikální rámec poplatný naší době.
Mám rád některá seskupení, které navazují, pokračují, či jen plagiátorsky kopírují odkaz velkých Hackettovských Genesis. První album Citizen Cain není špatné, do podobného soudku zasazené prvotní nahrávky italských Watch, mě postupně k srdci přirostli rovněž, ale to pořád není nic vedle I and Thou. Skrze něj se totiž Jason Hart nejen přiblížil nedostižnému stínu takových děl, jako jsou Nursery Crime, Foxtrot, nebo Seeling England…, on se jejich kvalit skutečně a celkem markantně i dotkl.
Už úvodní, po vzoru jmenovaných alb a jejich písní pohádkově vystavěná suita titulní, jest nesmírně kvalitní a zcela podmanivou záležitostí, která vás jako milovníky Genesis zkrátka musí podlomit v kolenou. Necítíte tu žádný boha pustý plagiát, ale skupenství vznešených myšlenek, zasazených do hudebních sítí utkaných o generace dříve. Jasonova nápaditost a aranžérská vyspělost vám nedovolí jej ani na vteřinku podezírat z nějakého umělého kalkulu. Jeho dílo je natolik svébytné a hlavně skvělé, že vzniknout od několik dekád dříve, velebí se dnes se stejnou úctou, jako nahrávky výše jmenované. Jeho pohádková atmosféra, kompoziční lehkost, vzdušnost prezentovaných témat a nápaditost jednotlivých motivů, kde vám občas brnkne do nosu ono podobenství s Genesis, je natolik silné a charismatické, že těch několik kosmetických vad šmahem smáznete a disk si pečlivě a hlavně rádi zařadíte do sbírky na to nejčestnější místo.
Možná to co teď řeknu bude znít krapet jako rouhání, ale troufám si tvrdit, že na albu Speak předčil učedník svého mistra, nebo se mu alespoň plnohodnotně vyrovnal.
» ostatní recenze alba I And Thou - Speak
» popis a diskografie skupiny I And Thou
Red Bazar / Tales From The Bookcase
Nadvláda britských neoprogresivních gigantů vzniknuvších v průběhu let devadesátých jako jsou Threshold, Arena, či Pallas, pár let už pomalu ustupuje do pozadí. Jejich invenčnost dávno nedosahuje tak závratných horizontů jako ještě před deseti patnácti lety a i když si mnohé z nich stále snaží udržet svůj vysoký kredit (nejlépe se to daří zřejmě IQ, Jadis a Pendragon), ti ostatní pomaloučku odcházejí vstříc důchodcovským zítřkům. Takoví Threshold jsou už dávno jen stínem své největší slávy, Arena v poměru k jejich kdysi nedozírnému kvalitativnímu obsahu na deskách mezi léty 98-05, dnes předkládá dílka jen lehce nadprůměrná a dokonce ani daleko služebně mladší bardi jako Big Big Train, pomalu upadají svou tvorbou do kolovrátkovského znuděného soukolí.
Naštěstí pro prog-rockového fandu vznikají i na ostrovech stále nové a nové kapely, jejichž invenční zaujetí je v dnešní době stále zaznamenání hodné. Na obrovský úspěch Porcupine Tree navazují Armstrongovi Cosmograf, ve stopách Arena jdou svéhlaví Credo, na melancholickou strunu stále intenzivněji brnkají rostoucí Pineapple Thief, čerstvý závan mixu popu s progem předvádí svůdní Lifesigns a naopak energičtější a modernější pojetí progu, nabízí na svých dvou posledních albech mnou nedávno objevení noví ostrovní věrozvěstové Red Bazar.
Ti se po dvou instrumentálních lp a jednom ep, rozhodli mezi sebe angažovat zpěváka Petera Jonese z kapely Tiger Moth Tales. Jeho čerstvý, energický a až melodicky extaticky klenutý vokál, dodal jejich písním to správné aroma a posunul je vstříc lehčí přístupnosti a poslouchatelnosti. Instrumentální kvality potvrdil soubor na obou dílech předchozích, milovník klasických zpívaných kusů si na nich však může lehce vylámat zuby. Právě pro něj je tu však dílo Tales From the Bookcase (vyprávění z knihovny), jehož textová náplň je inspirovány Peteho oblíbenými knihami a jeho výtečný výkon patří mezi největší lákadla dnešních Red Bazar.
Nebývale drsně zní jeho "nástroj" v první části druhého songu Queen Of The Night Part 1., který se ovšem v půli zhoupne do náramně teskné atmosférické části a Peter za sebe nechává promlouvat emoce zbavené jakékoliv syrové slupky. V podobné intonační dimenzi zpěvák pracuje i na začátku třetí Calling On Her, která oplývá vzdušností a oduševnělostí. Že jsou Red Bazar především rockovou kapelou se máme možnost přesvědčit v kytarově riffující řinčící části, která na úvodní selanku poté navazuje. Šestistrunka Andy Wilsona neupomíná na nikoho z prog ostrovní líhně. Jede si svým razantně vytyčeným směrem, ovšem nezapomíná na kvalitní melodické postupy. Atmosférické oblouky, které na nahrávce aplikují především klávesy, rázem přemosťují píseň do progového hájemství a táhle sólo na strunný nástroj přidává potřebnou dávku adrenalinu. Za největší pecku jsem si označil píseň čtvrtou - City And The Stars. Interesantní konstrukční stavbu tu pečlivě vyživují nádherně sestavené, opakující se sólové kytarové linky značné atmosférické bohatosti, čímž píseň zcela nenápadně posazují na piedestal intenzivního dojmového zážitku. A to nemluvím o Peterových precizně sezpívaných vokálních linkách. Následující The Lights Of Home překvapuje opravdu temnými a tvrdými kytarovými riffy a celkově ne příliš veselou atmoškou. I zbytek desky se nese na té nejlepší neo prog rockové vlně. Při šesté Sunset For A New World jsem si rozpomenul na polské Believe a Millenium, ale i zástupce z holandských síní, jako třeba Leap Day.
Třetí album Red Bazar poskytuje prvotřídní směsici umělecky hodnotného neoprogu. Tales From the Bookcase znamená úspěšný krok od čistě instrumentálního přístupu k vokální hudbě. Jednotlivé písně nepostrádají tah, výborné melodie i chytlavé nápady. V Red Bazar vidím budoucnost ostrovního progu. Nesmírně osvěžující záležitost, která vnáší do zatuchající okolní produkce něco ne úplně okoukaného a poctivě živočišného.
» ostatní recenze alba Red Bazar - Tales From The Bookcase
» popis a diskografie skupiny Red Bazar
Pineapple Thief / Versions Of The Truth
Třetí deska s Gavinem Harrisonem za bicí soupravou a rovněž třetí velmi, velmi povedený hudební nosič Pineapple Thief v jedné nepřerušené linii. Toť stručná charakteristika nového alba Versions of the Truth britských nekorunovaných králů novodobé melancholie. Byl jsem opravdu velice zvědav, zda-li se kapele sdružené okolo hlasově velmi charismatického frontmana Bruce Soorda podaří i do třetice naplnit očekávání, která do nich fanoušci kapely nejpozději od přelomové desky Your Wilderness vkládají. Netvrdím, že některé z dřívějších věcí (kupříkladu taková silně invenční Someone Here in Missing) nestojí za nic, ale kredit kapely, který šel s příchodem tohoto nesmírně vynalézavého bubeníka strmě vzhůru, se dnes pohupuje v těch nejvyšších patrech emočně třeskutého art-rocku naší doby.
Versions of the Truth přináší letošní Pineapple Thief v ještě intimnějším balení, než jaké jsme měli tu možnost v minulosti poznat. Na albu se nachází deset písní, které se od svých předchůdců znatelně liší. Sázka na výraznou progresivitu kapele vyšla výborně. Značně nehitové (nezapamatovatelné) a na prvních několik poslechů zastřeně se tvářící album, bude pro mnohé příznivce větším oříškem, než si jistě dovedli představit. Vrstevnatá, dynamicky pestrá a rytmicky precizní deska znovu stojí na silné technické vyspělosti bubeníka Gavina Harrisona. Samotný zvuk jeho nástroje, neustále změny rytmů, bubnování v lichých dobách, a především umění vymýšlet další obohacující a překvapivé figury, jež do písní brilantně vtěsnává způsobuje, že při poslechu jednotlivých skladeb často vnímáte jeho soupravu jako středobod celé nahrávky. Avšak čím důkladněji se jí snažíte přijít na kobylku, začínáte postupně odkrývat i ostatní instrumenty. Předně pak Soordeho zpěv (jeden z možných, velmi důležitých nástrojů) a nejrůznější klávesové a nasamplované plochy, které dnes nesou hlavní váhu hudby PT. Rozmanitost motivů tvořených na černé a bílé klapky zde vyhošťuje kytaru do pozice pouhého druhého konstruktéra. Experimentování se zvuky šestistrunného nástroje a především kláves totiž tvoří hlavní gró této desky.
Tu uvede tak trochu šedivě vyhlížející věc titulní, která posluchači na několik prvních ochutnávek příliš mnoho radosti nepřinese. Až teprve druhá Break It All začíná poodkrývat hudbu PT v celé její nesmělosti a zasmušilé kráse. Je to Gavin, kdo si vás od prvních sekund omotá okolo prstu svými brejky a filigránskými figurami, v nichž jeho paličky poletují okolo jak krvelační komáři. Avšak pokud vynecháme rytmus a tempa, pořád nám zbude nálada a nápaditost. Konstrukce jednotlivých songů je brilantní, stejně jako nepřeberné množství vynalézavých aranží a zaznamenání hodných figur/zvuků kytara/klávesy. Snad nejdůležitějším aspektem, jež „vyrábí“ písně Pineapple Thief takové, jaké v konečném důsledku slyšíme, je osobitá atmosférická aura, kterou se daří kapele už několik let plně do drážek nahrávky implantovat. Žal a smutek si razí cestu vaší fantazií, až máte kolikrát pocit, že je těch nářků a žalmů na vás trochu moc. Pak přijde k duhu nějaké to výraznější osvěžení (které bych já osobně uvítal častěji), třeba prostřednictvím písní Demons, nebo Our Mire. Prostoru k zamyšlení, vzpomínkám a ponoření se do vlastních pocitů se zde nabízí nepřeberné množství. Nejzřetelněji se vám bude meditovat (naříkat) při dojemných, třech po sobě jdoucích písních Driving Like Maniacs, Leave Me Be a Too Many Voices. Ze stavu upadajících až k letargii vás naštěstí vytáhne zřejmě nejlepší song desky, rytmická pecka Our Mire, jakýsi nejvýživnější hlavní chod alba. Po něm se už zase začíná usedavě lkát, k čemuž je Soordeho hlas jedinečně uzpůsobený. Konec desky tak vyznívá zhola pesimisticky a značně neradostně.
Jedno se však musí desce přiznat, ze zvukového hlediska je to znovu práce hodná mistrů. Navíc v době, která jde jaksi proti takovému proudu.
Versions of the Truth je nesmírně těžká "poslechovka". Deska je to však stejně geniální, jako její dvě předchůdkyně. S pocitem pomalého postupného růstu tak dávám známku 4,5*
» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Versions Of The Truth
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief
Gazpacho / Fireworker
Norští Gazpacho patří mezi ty kapely, na které je z dlouhodobého hlediska kvality hudební produkce spolehnutí. Už téměř dvě dekády nás v pravidelných intervalech zásobují svými produkty a snad krom prvních dvou, maximálně tří, ne příliš vydařených studiových pokusů, se vždy jedná o materiál nesmírně kvalitní. Raketový výkop mezi elitu emocemi podbarveného, iluzorně plynoucího (vlekoucího se) art-rocku, katapultoval kapelu nosič Night, a vysoký kredit vzápětí potvrdila nahrávka Tick Tock. Mírný, ale opravdu jen v setinách procent mírný ústup z pozic se projevil na dvojici poslechově nesmírně obtížných desek Missa Atropos a March of Ghosts. Ale i u nich, pokud se jimi posluchač zabývá zevrubně, není těžké objevit parametry odhalující zážitky nevídané a krystalicky čisté, jak čisté a krásné jsou přírodní scenérie nacházející se v zemi, ze které Gazpacho povstali. Pro mne osobně je to vůbec nejlepším, co tato kapela kdy stvořila, ukryto na jejich třech, dnes už vlastně čtyřech posledních nahrávkách. Desky Demon, Molok a Soyuz řadím do té absolutně nejvyšší, umělecky svébytné kategorie.
A přesně do té zapadá i letošní disk Fireworker. Na něm, stejně jako po celou svou hudební pouť, „malují“ tito norští poslové smutku další ze svých velkolepých hudebních pláten. Pětice žalmů v časové délce atakující hranici padesáti minut, je znovu zasazena do křehké atmosféry, v silně ambientním duchu. Kapela ze své vytyčené cesty znovu neuhnula ani o píď. Především na té emoční rovině je vše opět dotaženo k absolutní dokonalosti. Za krystalicky průzračným zvukem se skrývá krása i smutek současně. Plačtivě temné kompozice tu vystupují na povrch a znovu se noří do hlubin zapomnění, v nichž bloudí lidská mysl tak osamocena, jak jen může být.
Jednotlivé písně nedisponují klasickou stavbou, ve které se střídají sloky, refrény, přijde ke slovu sólová část a píseň v opakovaném refrénu katarzně končí. Hned první, dvacet minut dlouhý mega opus Space Cowboys, poodkryje taje hudby Gazpacho v celé své kráse i bolesti. Jednotlivé motivy na sebe vzájemně navazují avšak vždy, po nějakém časovém úseku je skladba přemostěna zcela jiným, nutno podotknout obohacujícím a velice nápaditým hudebním úsekem, zasazeným do opačné dynamiky i jinak barevné instrumentace. Ani v takto zlomových okamžicích neztrácí skladby svou přirozenost a kouzelnou přitažlivost. Melodický tok je všudypřítomný a prakticky nekonečný. Gazpacho nás v této předlouhé suitě dráždí zpěvným kostelním chorálem, zasazeným do časově naprosto jiné roviny. Výpovědní síla této skladby, stejně jako celého alba, je díky aranžérské prozřetelnosti a silně melancholickému zpěvu Jana Henrika Ohmeho ještě vřelejší a o to intenzivnější. Ten jde stále pevněji ve stopách Steva Hogartha a s dozrávajícím věkem působí o poznání osobitěji a uvolněněji.
Křehkost a podmanivé kouzlo hudby norských Gazpacho účinkuje v plné míře i na jejich, považme už jedenáctém studiovém opusu. Ten poskytuje divákovi ohromné rockové momenty, snoubící se s elegancí i silou dramatické melancholie. Cestovat ve společnosti Fireworker, je jako nahlížet skrze zamlžené zpětné zrcátko do svého vlastního nitra, do svého vlastního já. A možná nebudu ani daleko od pravdy, když si dovolím právě Fireworker pasovat na vůbec nejvyspělejší nahrávku v dějinách Gazpacho.
» ostatní recenze alba Gazpacho - Fireworker
» popis a diskografie skupiny Gazpacho
Tangent / Auto Reconnaissance
Pro letošní podzim si pro nás Andy Tillison se svými Tangent nachystal už jedenáctou studiovou desku. Křivka kvality se od sice ambiciózního, avšak zjevně nepochopeného a rovněž ne úplně povedeného alba Le Sacre Du Travail začala postupně znovu zvedat. Sázku na jistou zaznamenal projekt A Spark In The Aether - The Music That Died Alone: Volume Two, ale bylo to až album následující, The Slow Rust of Forgotten Machinery, které znovu dokázalo posadit Tangent jako kralevice na fusion trůn nejvyšší. Stejně podařená byla i deska Proxy, jež před dvěma lety rozradostnila nejednoho fanouška kapely svým lehce improvizačním a značně odlehčenějším přístupem. Barevně široko spektrální kolekce mnohdy skoro hitových písní, disponovala silnějším přítlakem v jazz-ovějších oblastech a kapelu lehce posunula na nový start.
A ten se vlastně koná i letos s deskou Auto Reconnaissance. Tu nahrála totožná sestava jako minule, avšak mírný posun vpřed je znovu lehce rozpoznatelný. Osobně mám z desky upřímnou a velikánskou radost. Strašně mě baví ji poslouchat a to přesto, že se v jejím středu nalézá jedna předlouhá, skoro na třicet minut roztažená, jen těžce uchopitelná záležitost. Ostatní věci jsou však více než přitažlivé. Už začátek s časově úspornou Life On Hold se nese na bravurně jazzujících, opět značně odlehčených variacích, kde se všelijak proplétají Tillisonovi vzdušné klávesové rejstříky, spolu s Machinovou lehkonohou kytarovou hrou. Rytmika šlape na výbornou a lehce zapamatovatelný refrén posouvá skladu k téměř mainstreamové oblasti. Druhá Jinxed In Jersey dá v rytmické sekci vzpomenout na skvostnou Lost in London z třetího a pro mne stále nedostižného opusu A Place in the Queue. Volný charakter písně, podobné variace (použité rovněž v písni Lost In London 25 Years Later na desce čtvrté), Andyho nenapodobitelný akcent a Theovi sóla na saxofon, posunuje tuto skladbu mezi top kvalitu. Třetí Under Your Spell je něco jako fusion balada a následující The Tower Of Babel pracuje s postupy a zvuky použitými na desce předešlé, tedy na albu Proxy. Ostřejší hrany a živelnější tempo tu tvoří nakrásně protipól k písni předešlé. Z tvorby Tangent sálá pohoda, nadhled, dostatek důvtipu i stále dosti zřetelné skladatelské střevo. Předlouhou Lie Back & Think Of England do rozboru raději zařazovat nebudu a přeskočím až k poslední The Midas Touch – tajemným oparem opředené, do muzikálového aroma zasazené velice příjemné záležitosti. Tady jsou Tangent znovu jak polití životodárnou tekutinou. Bonus Proxima je pak brilantně zpracovaná instrumentálně improvizační záležitost.
Jak jsem už naznačil, noví Tangent u mě zabodovali na celé čáře. CD teď točím neskutečně často a při jeho poslechu mám podobně příjemné pocity, jako u mých největších oblíbenců, desek A Place In The Queue, Down And Out In Paris And London a COMM. Je celkem pochopitelné, že kultovního statusu první dvojice The Music That Died Alone a The World That We Drive Through novinka u fans už dosáhnout nemůže, ale na druhou stranu… kolik znáte kapel, které jsou na své jedenácté studiovce stále tak kreativně při chuti.
» ostatní recenze alba Tangent - Auto Reconnaissance
» popis a diskografie skupiny Tangent
Blue Öyster Cult / The Symbol Remains
Jen fantasta a naprosto bláhový idealista mohl očekávat, že američtí BLUE OYSTER CULT kdy vydají ještě alespoň jednu studiovou nahrávku. Od té poslední Curse Of The Hidden Mirror letos uplynulo plných devatenáct let a i když byla skupina po celou tu dobu víceméně koncertně aktivní, na nějakou konstruktivnější studiovou činnost to vůbec nevypadalo. Zhruba poslední rok se však začalo o podobných aktivitách nahlas šuškat a přes posuny konečného data vypuštění nové desky, je letošní podzim tím správným a konečně platným údajem.
Vůbec studiová činnost tohoto souboru byla od počátku let devadesátých velice utlumena a spíše sporadická. Ale oba comebacky, jak roku 1998 s velice povedenou a na poměry kapely tvrdou deskou Heaven Forbid, tak i druhý pokus s výše zmiňovanou Curse… z zoku 2001 dopadly na výbornou. Do dnešních dnů poslední desku dokonce hodnotím jako jednu z vůbec nejlepších nahrávek „modrých ústřic“ pro její slušný progresivní záběr, velkou dávku neotřelosti, muzikálnosti a velice přívětivou pohodovou atmosféru. Pokud měla být právě ona tou konečnou u BOC, pak by to byla tečka více než dostačující. Jenže letos je vše jinak a poslední místo v katalogu kapely už zabírá kolekce pojmenovaná „The Symbol Remains“.
Staré časy už sice pamatuje jen dvojice Buck Dharma a Eric Bloom (oba jako zpěváci, kytaristé i klávesáci), kteří se však na novince obklopili více než zdatnými spoluhráči, jmenovitě Richie Castellanem (obsluhujícím též kytaru a klávesy) hrající se souborem už pomalu dvě desetiletí (tato trojice album i produkovala), basákem Danny Mirandou (účinkujícím rovněž na deskách předešlých) a bubeníkem Julesem Radino. Společnými silami povili dítko o čtrnácti částech a celkové hrací době mírně překračující hranici jedné hodiny.
Čtrnáct songů je opravdu hodně, ale ať poslouchám novinku jak poslouchám, až na dva malinko slabší kusy, jmenovitě metalově klišovou Stand and Fight a vcelku nudnou, předposlední Theres a Crime, jde o výběr opravdu více než slušný. Prostřednictvím ostatních songů se zde promítá hned několik etap tohoto souboru. Na zlatá sedmdesátá léta nechá vzpomenout hned úvodní hymnická záležitost That Was me a naopak na dobu zcela nedávnou druhá, uvolněná Box in my Head. Na celé ploše alba zní hlasy obou hlavních protagonistů stále stejně svěže, jako by u nich těch sedm křížků nešlo ani napočítat. Zajímavě a vcelku novátorsky se prezentuje hned třetí, výpravná píseň Tainted Blood, kterou si na pěveckém postu vystřihl Ritchie Castellano. Inspiraci u krajanů Kansas tu nelze přeslechnout. Malinko ztřeštěně pak vyznívá čtvrtá, bodrou náladou opajcnutá Nightmare Epiphany a tajemnou auru opusů, vypuštěných na revolučních albech z konce let sedmdesátých, má skladba Edge of the World. Za tvorbou Lynyrd Skynyrd pošilhává lehkým závanem country šmrncnutá dvojice Train True a The Return of St. Cecilia. Osobně nejvíce kvituji typově rozevláté songy jako Florida Man, půvabnou, vlekoucí se Secret Road, či poslední, rozkošnou drobnost Fight.
S letošní novinkou se mohou Blue Oyster Cult směle zařadit mezi další dinosaury stylu jako jsou Wishbone Ash, Nektar, nebo Kansas, kterým se podařilo s jejich aktuálními kolekcemi rovněž slušně zabodovat.
Na pomyslné stupnici kvality to u mne na čistých pět rozhodně není, spíše za čtyři hodně silné, ale vzhledem k té obrovské čekací lhůtě a s přihlédnutím k faktu, že BOC jsou zkrátka mí miláčkové, přimhouřím pro tentokrát obě oči.
» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - The Symbol Remains
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult
Fish / Weltschmerz
Příprava nové desky tentokrát zabrala bývalému zpěvákovi gigantů Marillion dlouhých sedm let, ale musím konstatovat, že ta dlouhatánská čekací pauza se rozhodně vyplatila. Mistrovi se totiž podařilo ony nekonečné měsíce příprav přetavit v soubor deseti neskutečně kvalitních a myšlenkově bohatých písní. Ty tento skotský bard rozprostřel na plochu dvou cd, přitom každé z nich dosahuje sympatické délky, jen něco málo překračující hranice čtyřiceti minut. Ani jeden disk tak není zbytečně předimenzovaný a žádná ze skladeb nenudí. Deska zcela jednoznačně navazuje na předchozí retrospektivní kolekci A Feast Of Consequences, přičemž letošní novinka vyznívá dynamičtěji a živelněji. Doby moderně znějících děl typu surrealistického Fellini Days, či mašinkami načichlého 13th Star jsou dávno minulostí a zpěvák se znovu vcelku hmatatelně obrací do své minulosti, k albům jako Vigil in a Wilderness of Mirrors a Suits, tedy k opusům, jež jeho osobu a ambice demonstrovali asi nejzřetelněji. Bohatství různorodých, na sebe naskládaných, či ve vzájemné úzké kooperaci spolupracujících motivů je nepřeberné. Aranžérsky maximálně vypiplaná nahrávka, si po celou stopáž drží svého posluchače na krátký distanc, prakticky mu neumožňuje vydechnout a svou největší sílu dává na odiv prostřednictvím tisíců pestrobarevných odstínů a hudebních barev.
Derek William Dick nám krátce po završení svých šedesátin nabízí další majstrštyk ze své bohaté discografie. Jestliže se ještě před třinácti lety šuškalo něco o tom, že deska 13th Star může být Fishovou poslední, po zdravotních peripetiích přistál za pár let mezi fans kotouč další, A Feas…, který mnozí znovu označili za zpěvákův testament. Ale ani toto už dnes neplatí, jelikož Fish v sobě posbíral dostatek odhodlání, energie a tvůrčích sil k tomu, aby studiově dokázal udeřit znovu. Že se mu tento pokus opět zdařil na výbornou, musí být každému, kdo s jeho muzikou vyrůstal a žije v úzké syntéze jasné hned po prvním poslechu. Ten je v tomto případě stejně odzbrojující, jako jakýkoliv další. Dílo Weltschmerz totiž snese ty nejpřísnější měřítka kvality se současným, ale i třicet let starým art-rockem toho nejslušivějšího střihu. Dlouholeté spolupracovníky Steve Vantsise a Robina Boulta doplnil zpěvák pro mne trochu překvapivě dvojicí John Mitchell a Craig Blundell, plus několika dalšími instrumentalisty a sboristkami, jejichž vklad je stran barevnosti a variability pro jeho nahrávky vždy velmi důležitý. Popisovat jednotlivé písně z takto ucelené kolekce pro mne není s prvními několika málo poslechy vůbec jednoduché ani přínosné. Ale vcelku jednoduše se dá album „odpíchnout“ pochopit už dle první osmiminutové kompozice Grace of God, která svým progresivním uchopením s jistou grácií předkládá, jakým způsobem jsou letos na Fishově novince karty rozdány. Instrumentální a aranžérský přehled, bohatá strukturovanost jednotlivých témat, decentní orchestrální vsuvky, famózní dámské sbory tu nádherně mistra doplňující, místy zase zcela dominantně deroucí se na povrch a hlavně slušný energetický potenciál (u starších ročníků ne vždy přítomný) s nepřeberným množstvím nápadů, motivů a témat, pasuje album Weltschmerz na horkého kandidáta mezi nejlepší letošní desky.
Abych řek pravdu, ani jednu z dnes už deseti klasických studiovek mistra Fishe nehodnotím slaběji než na 75%. Album Weltschmerz se u mne krátce po rozbalení a alespoň částečném proposlouchání velice bryskně katapultovalo do té nejlepší společnosti děl, jako jsou Sunsets on Empire, Raingods With Zippos, nebo vedle zmiňovaného 13th Star.
Kdyby tato poslechově nesmírně vděčná a příjemná nahrávka nesla letopočet řekněme 1989, mohla by díky svých neskrývaným ambicím soupeřit i s takovými díly, jaké byly svého času desky Script for a Jesters Tear, nebo Misplaced Childhood.
» ostatní recenze alba Fish - Weltschmerz
» popis a diskografie skupiny Fish
Perfect Beings / Vier
Cesty, které člověka někdy dovedou k muzice, jíž se zabývat vůbec nechtěl a její pozornosti neměl v úmyslu se věnovat, jsou často dost zvláštní. K jen tak mimochodem naprosto geniální třetí desce Mayakových oblíbenců Perfect Beigns nazvané Vier, mě přivedl informační email z Music Records, který lákal nakupující na tu více, tu méně výrazné slevy z katalogů různých firem. Jen z čisté zvědavosti jsem si onu nabídku projel a hned na první dobrou mi v sítu uvízlo několik nezanedbatelných hudebních ryb, o které jsem v minulosti zájem příliš nejevil. Lákavá cena a vidina zajímavých hudebně objevitelských cest tady zaúčinkovala naplno a deska Vier se stala jednou z vlaštovek této akce, kterou jsem si hbitě pořídil.
V paměti jsem pochopitelně měl Mirovi pochvalné ódy a z čista jasna si přelouskal i novou bullbovu recku. S oběma pány jsem ve zcela jasné shodě. Vier je dílo mistrovské, dílo impozantní a hlavně dílo vysoce originální. Myslím, že nebudu daleko od pravdy když budu tvrdit, že ve své sbírce nemám zhola nic, co by se hudbě Perfect Beings nějak podobalo. Vzdáleně snad krajané IZZ, ale to je jen okrajový příměr. Do puntíku propracované a četně strukturované kompozice, jakými se tito chlapci prezentují, stojí na výrazném melodickém cítění, které ovšem pracuje ve prospěch skladby jako celku, kde hlavní myšlenka ač vždy originálně pojatá (zkrátka tady se vám rozhodně nějaké déjá vu nedostavuje), podléhá značnému technickému feelingu. Posluchač však u takto aranžérsky vypiplané chuťovky nemá ani jednou pocit nějaké přeplácanosti, či zbytečné kostrbatosti. P.B. hrají art-rock moderního progresivního střihu, který ač se to může zpočátku zdát nepředstavitelné, dýchá lehkonohou uvěřitelností a hoří jako mohutná světelná pochodeň svou vnitřní vitalitou a energií. Technicky namachrovaní hudebníci vás nutně nepřesvědčují o své genialitě a sofistikovaném přístupu. Příjemné pocity do srdce maluje nahrávka sama a jakoby mimoděk. Vše jde postupně a ruku v ruce s opakovanými poslechy. Nějaké přesycení není na pořadu dne, jelikož těch vrstev a struktur je v dvaasedmdesátiminutové nahrávce snad miliarda.
U takovéto precizní nahrávky se jiná známka než nejvyšší snad ani dát nesluší.
» ostatní recenze alba Perfect Beings - Vier
» popis a diskografie skupiny Perfect Beings
Kansas / Drastic Measures
Mezi příznivci kapely Kansas bychom jen stěží našli více zapíraný titul, než jakým je deska Drastic Measures. Jednak proto, že na ní nezpívá mezi fanoušky velice oblíbený Steve Walsh a druhak, což je hlavním kamenem úrazu, jde o stylově nejvzdálenější počin tohoto souboru od jejího původního repertoáru. Styčných bodů ke klasickým Kansas, tedy těm, které většinová posluchačská obec bere za ty nejpravější, zde moc nenajdeme. Přesněji řečeno žádný. Alespoň já jsem snad krom několika drobných náznaků nic podobného nezaznamenal. Kapela na D. M. nehraje ani hard-rock, ani jižaninu a progresivní se nesnaží být už vůbec. Alespoň ne v rámci svého vývoje. Kansas zde naprosto jasně inklinují k mainstreamu osmdesátých let. Z desky se line jak soft-rock, často se volí kurz k A. O. R., zaznamenáme rovněž trochu pompy a tak často i úplně běžný pop oné doby.
Pokud si v hlavě načrtneme v rychlosti žebříček do té doby největších, či nejúspěšnějších rockových kapel sedmdesátých let, alespoň částečně stylově s Kansas spřízněných myslím, že první místo v kategorii "kdo z vás se nejméně stravitelně dokázal sejít s dobou", obsadí u mnohých právě Kansas. Protože ani Yes, ani Pink Floyd, ani Rush, Toto a už vůbec King Crimson, nejsou tak kategoricky jiní a "nepřijatelní". Hůř už na tom dle mého byli snad jen Queen (dle jiných jistě i Uriah Heep).
Obě desky s Johnem Elefantem jsem léta letoucí přecházel bez hlubšího zájmu snažit se je více poznat. V poslední době jsem začal pracovat na tom, zkompletovat si diskografie několika z největších černých koní své sbírky. Ale Kansas jsem do užšího výběru nezahrnul. Byl to až kolega Petruco, který moderuje na rádiu Hey pořad o rockové muzice a pravidelně na Progboard dává příspěvky ke každému z dílů. V jednom takovém vysekl právě Kansas s písní Fight fire with fire. Hned jsem zpozorněl a chvíli zapřemýšlel, odkud pak onen název pochází. Ze kterého alba. Ale jelikož mi tento pojem nic neříkal, hbitě jsem usoudil, že to bude jedna z Elefantích nahrávek. Jasně, je to úvodní song patřící právě k desce recenzované. Až na tento popud jsem si obě alba pustil a bryskně usoudil, že to až taková trága není. Tedy je jen pro ty, kteří na Kansas hledí stále totožnou optikou Leftoverture. I já bych před deseti lety s touto deskou poslal dotyčného do kopru, kdyby se mi snažil narvat statě o tom, že není tak zlá, jak se o ní traduje. S odstupem několika let se ovšem na popovou problematiku kapel pokračujících i v neblaze ošetřené hudební desetiletce osmé, dívám se značnou rezervou. Netvrdím, že jsou originální, či instrumentálně a hlavně skladatelsky bezchybné. Jsou jaké jsou, páč doba si to tehdy žádala. A už vidím skladatele, kteří si nepřáli být úspěšní a nechtěli si vydělávat hudbou na živobytí. Hudebníci bez ambicí neexistují (dobře okrajově asi ano), a tehdy neexistovali určitě v počtu ještě menším.
Pokud mám tuto sbírku nějak sesumírovat, rozdělím ji asi takto:
Velkolepý hit, naprostá pecka s náznaky rocku v té nejlepší tradici osmdesátkové muziky – to je úvodní skladba Fight fire with fire. Song je postaven na velice sugestivním a procítěném Elefentově zpěvu, nádherných klávesách a jemných záchvěvech akustikých kytar. Velmi povedené.
Dále tu máme velice dobré soft rockové kusy v úplném závěru desky, písně End of the age – což je hutnější, stavebně zajímavá skladba s množstvím klávesových ozdob a výborným refrénem, a poslední Incident on a bridge – zasazena do složitějšího tempa s výrazněji promlouvající kytarou.
Pak dvojice baladických námluv skrze songy Andi (povedená věc doprovázená oduševnělým zpěvem s velice tepelně přilnavou atmosférou), a sedmou Don't take your love away – patřící k vrcholům desky. Song vyvěrá z klasického baladického podkladu, ale postupně se z něj stává slušně gradující jezdec.
Tak, to máme pětici songů patřící k výrazně lepší polovině. Zbylé čtyři věci už zastupují spíše průměr Going through the motions a „divná“ Get rich v tom lepším případě a písně Everybody's my friend a Mainstream v tom výrazně horším. Tady už se moc chválit nedá. Jde o soudobou směsku laciných popových melodií navlečených do nelichotivého kabátce podbízivosti, navíc zbavené veškeré umělecké korektnosti a zásad.
Závěrem tedy žádná velká hostina (pamětník let sedmdesátých by jistě řekl rovnou žranice) se nekoná. Přesto osobně nemůžu říct, že bych měl s deskou nějaký zásadní problém. S narůstající častější přílnavostí k podobné hudbě "sloužící lidu v letech osmdesátých", nemám problém něco prominout, nebo dělat, že to neslyším :-) Občas se při podobné nahrávce prog-rockerovi zkřiví úsměv ve tváři, to ano, něco zkrátka nelze přejít, nebo určitý song s poslechem nepřeskočit. Pro mne je Drastic Measures pohodovým albem přijatelné chuti, mající se značkou Kansas společný snad jen nápis své rodičky.
» ostatní recenze alba Kansas - Drastic Measures
» popis a diskografie skupiny Kansas
Pattern - Seeking Animals / Prehensile Tales
Situace v kapele Spock's Beard je v posledním období značně nekonzistentní. Nejprve, a je tomu už nějaký pátek, odešel z tvůrčího podnětu dlouholetý bubeník Nick D' Virgilio. V nově stabilizované sestavě se usadil jeho náhradník Jimmy Keegan a vše se zdálo býti v pořádku. Ovšem ani ten nevydržel příliš dlouho a po dvou nahrávkách odešel rovněž. Prý z osobních důvodů. Na uvolněný post se znovu vrátil Nick, aby nabouchal zatím poslední nahrávku Noise Floor. Vztahy se tudíž jevily více než kamarádské. Ovšem dokonalý zmatek do všeho vnesla nově zformovaná parta okolo dlouholetého dvorního skladatele S. B., Johna Boegeholda. Ten k sobě přetáhl jak zpěváka Teda Leonarda a basáka Dave Merose, to jest polovinu dnešních Spocks, tak znovu za bicí se překvapivě navrátivšího Jimmiho K. Můžeme tedy jen spekulovat, jestli u spoka dnes vládne diktatura dvojice Okumuto/Moorse, nebo je Johnův tvůrčí přetlak tak obrovský, že jej potřebuje ventilovat prostřednictvím dalšího tělesa.
Právě s tímto, jež pojmenoval Pattern-Seeking Animals, vydal během necelého roku hned dvojici nahrávek. Brilantní zvuk dle mustru The Oblivion Particle, nezprostředkoval nikdo jiný než zkušenostmi ošlehaný Rich Mouser a hudební naplň je samozřejmě celá dílem Johnovým. Jestliže u S. B. alespoň malou troškou do mlýna vždy přispěli i samotní členové kapely, zde máme co dočinění s prací jednotlivce. Nutno ale poznamenat, že celkový kompoziční obraz je mimořádně povedený a přitažlivý. Boegeholder se odrazil vstříc důraznější vzdušnosti a do nově přístupnější formy implantoval celou škálu, ne za každou cenu progresivních prostředků. Jestliže je první song Raining Hard In Heaven ještě spíše prog-rockovou záležitostí, od druhé Here In My Autumn, se už "pouští žilou" proudu popovějších elementů v daleko širším měřítku. A právě tato poloha, která nově vzniklé kapele tolik sluší, dokáže ladně zaplnit malinkatou díru na trhu s podobně vysoustruženou muzikou. Aranžérská píle hlavního leadera klade podobně jako u S. B. důraz na členitost a systematickou pestrost. Schopnost vložit do rockové kostry smyčcové a dechové nástroje všeho druhu tak, aby jejich vzájemná kooperace s hrubým hudebním základem v hlavních i podružných motivech, předávala divákovi tolik potřebný příjemný emoční vír, je nejsilnější zbraní i kreditem Johna Boegeholda. Stejně funkční princip skladatel uplatňuje i v ostatních skladbách. Postupné poodkrývání dalších a dalších vrstev a badatelský průzkum skrze kompletní desku, se může jevit i člověku, který na své dlouholeté hudební pouti potkal už ledacos, jako velice příjemné dobrodružství.
Deska Prehensile Tales disponuje průbojnou schopností oslovit prog-rockového posluchače velice hbitým způsobem. Odkazy na tvorbu Spock´s Beard jsou sice evidentní a lehce čitelné, ale právě pro onu variační podobnost vlastně ani není důvod, tento projekt vnímat jinak, než jako pokračovatele slavné kapely v jedné, s malinkatou odbočkou, jasně dané linii.
U mne osobně jde o nejlepší nahrávku první poloviny letošního roku. V těsném závěsu je pak další věc z líhně spockova fousu, přesněji řečeno sólová deska jejich dlouholetého bubeníka a zpěváka Nicka D´Virgilia pojmenovaná Invisible - brilantní to věc. Ovšem oproti P-SA s daleko delší dozrávací časovou náročností.
» ostatní recenze alba Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales
» popis a diskografie skupiny Pattern - Seeking Animals
Nektar / The Other Side
Že to půjde i bez před čtyřmi roky zesnulého Roye Albrightona (zpěváka, kytaristy a zakládajícího člena), se můžeme přesvědčit prostřednictvím nové nahrávky angličanů Nektar, která se jmenuje The Other Side a na pulty prodejen se dostala na jaře letošního roku. V případě této kolekce má posluchač pocit, jako by se čas zastavil ve prospěch Nektar, jelikož většina z osmi kompozic této nahrávky se době, kdy skupina prožívala své nejslavnější období, tedy v letech sedmdesátých, přibližuje takřka na dostřel.
Lehce archaický zvuk a spousta postupů charakteristických právě pro onu epochu tu funguje tak, jak má. Však některé písně z této doby i pocházejí, ale na záznamová média byly zachyceny až teď. Úvodní Im on Fire funguje spíše jako taková rozehřívací koncertní tutovka, pevně zastřižena ostrými hard-rockovými nůžkami. Ovšem už druhá Skywriter (jedna z těch starších věcí) nás najisto vede do starého a známého světa Nektar a nakukuje skrze pootevřená dvířka s nápisem A Tab in the Ocean. Déjá vu jako hrom. Nejdelší, skoro osmnácti minutová píseň Love is/ The Other Side, poskytne spoustu jímavých, ale i zdatně progresivních pasáží. To nejlepší však přiváží dvojice na sebe navazujících songů Drifting a Devils Door, opajcnutých kouzelnou instrumentací i krásným spaceovým oparem.
Letošní novinka Nektar se může velice dobře zapsat mezi další nové desky rockových dinosaurů sedmdesátých let. Pyšní se výbornou dramaturgií, schopnými aranžmány a především nápaditou škálou v oblasti písňové tvorby. Po Wishbone Ash přišli letos také Nektar s přesvědčivou nahrávkou, která se vedle desek dříve narozených nemusí vůbec stydět.
» ostatní recenze alba Nektar - The Other Side
» popis a diskografie skupiny Nektar
Happy The Man / Happy the Man
Říká se, že dobrá muzika se dokáže zviditelnit sama. Že nemá zapotřebí, aby na ni někdo upozorňoval a postrkoval kupředu. Pokud by taková pravidla platila, hudební trh by musel vypadat zcela jinak. Komerční sra... by neokupovaly přední místa hitparád a éterem by se nenesla prvoplánově jednoduchá slátanina takového typu. A jelikož je tomu už hezkých pár let právě tak, jak jsem nastínil větou předešlou, na kvalitu zapadanou tisíciletým prachem je dobré alespoň občas upozornit.
A kapela Happy the Man kvalitní je. Dokonce obrovsky kvalitní a hlavně vysoce originální. Její mix rocku, artu, fusion, technicky maximálně vypiplaných pasáží alá Gentle Giant, s jemným dotekem historie dle modelu Gryphon, v sobě absorbuje naprosto jedinečné substance těchto prvků geniálně pospojovaných do jednoho celku, v pestrosti a nápaditosti takřka nevídané.
Mě osobně trvalo přesně rok a určitě celkem dost poslechů, než jsem doplna přišel na chuť následující fošně Crafty Hands. Tehdejší čtyři hvězdy jsou dnes jasně zářícím pěti-hvězdím, a její obsah se pro mne stal dokonale návykovým. Vcelku neomylně jsem zhruba před měsícem šel i do materiálu debutního. Očekávání byla už naprosto jasná a čaro obsahu umístěného v drážkách cd účinkovalo daleko rychleji. Domnívám se, že jednička je jejich nejlepší nahrávkou, protože její sofistikované pojetí ještě o chloupek překračuje už tolik nabušenou mladší sestřičku, a spousta segmentů z celé plejády skladeb, se posluchači lačnícímu po podobně strukturovaně provázané hudbě napevno zavrtá do hlavy.
Nebudu se tu už pachtit s rozborem jednotlivých skladeb, jelikož v tomto oboru odvedl výbornou práci kolega Snejk. Stačí když řeknu, že tak nekonečně rozlehlé bohatství motivů, které je tu divákovi neustále servírováno, dokáže svou vynalézavostí naprosto s klidem konkurovat i podobně orientovaným Hackettovým Genesis, nebo Howeho Yes.
Vedle těchto obrů jsou Happy the Man pro většinu posluchačů jen jednou velkou neznámou, avšak v celosvětovém významu je svým pojetím dokáží dokonce možná i zastínit.
» ostatní recenze alba Happy The Man - Happy the Man
» popis a diskografie skupiny Happy The Man
Blind Guardian / Tales From The Twilight World
Poslední dobou mě strašně baví vracet se do své hudební minulosti. Připomínat si nahrávky z "dětských" let, (pochopitelně jen ty, v aktuálním věku pro mne ještě akceptovatelné), které voněly nenapodobitelnou poznávací aurou mládí. Člověk měl doma sotva pár nahrávek na kazetách, které si přesmahnul od starších kamarádů, poslouchal je pořád dokola a bylo mu vcelku jedno, jaká hudba se z reproduktorů line (a že to byly někdy pořádně odstrašující kousky:-). Potřeba postupného rozrůstání a budování vlastní sbírky šla pocítit už tenkrát. Buď to v sobě máte, nebo ne. Buď vám tato vlastnost vydrží po celý život, nebo začnete odpadávat jako většina vašich tehdejších vrstevníků. Někteří z nich to zabalili hned po vojně, někteří krátce po navlečení manželského chomoutu. My největší nadšenci, kteří se s muzikou sžili v pomalu užším svazku než je ten po-svatební, hudbou žijeme, usínáme s ní, je naším dením chlebem, radostí, rozkoší a hlavně láskou.
Nedávno jsem zcela náhodně procházel nabídku Music Record, kde jsem mimo jiné narazil na německé Blind Guardian. Okamžitě jsem si vybavil rok 1991, kdy byla tato nahrávka už čerstvě na trhu a mně a parťákovi ji nahrál chlápek, kterého jsme objevili přes inzerát a který se "přiživoval" kopírováním muziky druhým na kazety. Deska Tales From the Twiligh World nám zněla geniálně tehdy a domnívám se, že plně obstojí ve zkoušce časem i dnes. Stále si myslím, že jde o jednu z nejlepších desek, kterou slepý strážce ve své dlouholeté kariéře vypustil. Oproti prvním dvěma dílům jde sakra poznat, jak velký krok kapela udělala. Invenční snahy podnítily kluky z Krefeldu k mnohem detailnějšímu kompozičnímu záběru. Jednotlivé skladby pak získaly daleko více odstínů, vrstev i struktur. Melodické linie se navzájem překrývají, tempové obměny se střídají v daleko širší míře než u desek předchozích a nástrojové obsazení se obvyklým měřítkům daným pro takovýto stylový rámec začíná jasně vzdalovat.
Album startuje dvojice hymnických perel Traveler In Time a Welcome To Dying. Dodnes patří obě skladby z katalogu skupiny k vůbec nejoblíbenějším a koncertně nejžádanějším. Jejich svižné dráždící tempo, zvukové aroma přelomu osmdesátých a devadesátých let a spousta skvělých přechodů, vyhrávek, sól, sborových nápěvů a strhujících refrénů, plně prezentuje ono skutečné nadšení čtveřice mladíků, kteří se zakrátko stanou jednou z největších kapel svého druhu. Ale není to jen tato dvojka, která by snad měla představovat ten nejlepší vzorek alba. Z dalších stop tu můžeme najít překrásnou baladu Lord Of The Rings, velkolepou hymnu Lost In The Twilight World, v níž si vokální duet s Hansim znovu střihl i Kai Hansen, futuristické Tommyknockers, či nabušenou Altair 4. Poslední The Last Candle je pak tou pravou sborovou hymnou, prezentující nastolený styl kapely jako ten nejvhodnější.
Tales From the Twilight World je první dospělou deskou Blind Guardian. Dodnes platí za synonymum pro rychlou, speed metalovou muziku výborné kvality. Jde o album, které je až po strop našlapané hity. Album, v němž se proudy mladické euforie taví do mohutných melodických kaskád a hromově úderných sborů s jasně zapamatovatelnými refrény
» ostatní recenze alba Blind Guardian - Tales From The Twilight World
» popis a diskografie skupiny Blind Guardian
Beatles, The / Beatles For Sale
V hluboké minulosti jsem v jakémsi článku, který se věnoval diskografii Beatles, zaznamenal ostrou narážku na tuto desku, jež se týkala její nevyrovnanosti a výrazného kvalitativního propadu oproti často a jistě právem vychvalovanému albu A Hard Day´s Night. A jelikož jsem se před několika měsíci konečně rozhoupal k tomu, abych si doplnil sbírku i o prvních šest "tralala" Beatles-áckých alb, nehodlal jsem i přes onen neustále se do mysli vkrádající šrám spojený s „kluky na prodej“, čtvrtou nahrávku nikterak vynechat.
Od prvních minut úvodního poslechu této desky jsem si ťukal na čelo v domnění, že se snad muselo jednat o naprostý renonc v posuzování co dobré je a co není. Jenže jak minuty ubývají a konzumentova cesta postupuje deskou dál, vše rázem není tak růžové jak se jevilo na začátku. Strana B je výrazně slabší a na vině nejsou jenom ne příliš dobře zvolené cover verze, ale i skladby autorské. Díky časovému presu do kolotoče naservírovaných Beatles, kdy bylo potřeba rychle vydat desku další a vypravit se co nejdříve na turné, neměli brouci tentokrát pohromadě natolik silný materiál a tak spousta songů počínaje devátou Words of Love až po dvanáctou Don't Want To Spoil The Party není nijak extra úžasná a velkou výhrou není ani další předělávka-sedmá Kansas City/Hey, Hey, Hey, Hey. Naštěstí všechno zachraňuje první strana s bezkonkurenčními pocitovkami No Reply a I'm A Loser. Za velmi dobrou bych označil i trochu netradiční Baby's In Black. Naopak trojice v čele s Berryho mega-energickým coverem Rock 'n' Roll Music, McCartneyho nádherou I'll Follow The Sun a k Beatles se překvapivě hodící Mr Moonlight, dokáže napravit mnohé.
O pofiderní kvalitě tohoto alba malinko svědčí i fakt, že na tolik známý červený 2cd výběr, byl z Beatles for Sale vybrán pouhopouhý jediný zástupce v podobě písně Eight Days A Week,což je při okolní konkurenci hodně málo. Pro mne je hodnocení A strany za pět, B strany za tři, z čehož vychází s přimhouřením obou broučích očí čtyřka.
Předešlé A Hard... i následující Help, řadím z úvodní šestice nahrávek Beatles absolutně nejvýše.
» ostatní recenze alba Beatles, The - Beatles For Sale
» popis a diskografie skupiny Beatles, The