Queen / Made in Heaven

Dodnes si pamatuji opovržení některých fanoušků a kritiků, když Made In Heaven v roce 1995 vyšlo. Pro mě stále jeden z absolutně nepochopitelných faktů, ačkoliv si myslím, že ledy v posledních letech přece jenom povolují a album je zpětně doceněno.

Made In Heaven je pro mě osobně nejlepším posmrtným albem. Deska, ze které stříkají emoce na všechny strany, deska, která obsahuje všechny ingredience, kvůli kterým máme Queen rádi, deska, která vás jednoznačně rozesmutí, ale o pár minut později roztančí... Deska, kterou zbožňuji!

Vrcholy? Jednoznačně Mother Love! Esence smutku... Poté třeba další pomalá perla A Winter´s Tale či rázná Made In Heaven. Ani popová You Don´t Fool Me, která je mnohým fanouškům trnem v oku, mi nevadí, ba právě naopak.

Pro mě jeden z nejsilnějších okamžiků queenovské historie. Zároveň jedna z nejemotivnějších desek, co znám. Prostě plná palba bez jediného rozmyslu!

P.S.: Kolikrát si říkám, co by dnes za takovou desku fanoušci Queen dali :-)

» ostatní recenze alba Queen - Made in Heaven
» popis a diskografie skupiny Queen

---

Babe Ruth / First Base

Debut dnes již zapomenutých Babe Ruth může být pro leckoho mírně kontroverzním počinem. Na jednu stranu se zde nachází až "zappovské" postupy a melodie, které přece jenom zestárly, na stranu druhou nádherné momenty, kvůli kterým si chcete tuto kapelu zařadit do sbírky.

Ty momenty jsou tři a dle mého patří k tomu nejlepšímu, co kdy rocková hudba nabídla - nádherná a jemná balada The Runaway, epická Black Dog a energická The Mexican. Kdyby zbytek materiálu zůstal v takto nastavené laťce, je možné, že by se dnes Babe Ruth citovali jako jedna z velkých rockových kapel historie (mimochodem pořád hrají). Žel kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými položkami jsou markantní.

Přesto skvělá deska, kterou jednoznačně doporučuji!

» ostatní recenze alba Babe Ruth - First Base
» popis a diskografie skupiny Babe Ruth

---

Uriah Heep / Very 'eavy...Very 'umble

Asi se všichni shodneme, že Uriah Heep vystoupali na vrchol v letech 1971 a 1972. Už debut pro mě má ale obrovskou cenu, netajím, že i silně nostalgickou, protože právě toto album bylo jedním z prvních, co jsem si kdy na CD koupil. Ač jsem byl možná malinko zklamaný (byl jsem ještě dítě), postupně jsem přišel na to, že je deska vskutku geniální...

Už samotný úvod mluví za vše. Neskutečně brutální Gypsy s drtivým riffem a řezavými klávesami... Ukažte mi tvrdší song té doby! Hotová apokalypsa, jak zvukově, tak nasazením.

Mám ale rád i další, méně nápadné skladby. Walking In Your Shadow má zvláštně poťouchlou náladu, kterou si hned zamilujete. Zajímavé je, že po úvodním peklu zní najednou Uriah Heep podstatně klidněji, tradičněji. Jako by začátek natočil někdo jiný...

Co dál? Například Dreammare je úžasná nebo finální jazzovka Wake Up (možná druhý vrchol alba).

Diskutabilní jsou snad jen dvě skladby - akustická Come Away Melinda, která je sice hezká, ale nikdy mi k albu příliš neseděla, a barová Lucy Blues, se kterou osobně nemám problém, ale chápu, když ji někteří fanoušci nezkousnou.

Very ´eavy... drtím v přehrávači často. Je to klasika a jeden z nejlepších debutů. A ten obal!!!

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

---

Moore, Gary / Back on the Streets

Na první poslech poměrně těžká deska... Úvodní Back On The Streets dává pocit, že nás čeká hardrocková bouře, avšak není tomu tak. Gary na ploše desky čaruje spíše s melancholickou náladou, která je prostě... neodolatelná!

Už krásná verze Don´t Believe A Word vede album pevně k absolutoriu. Občas se na nahrávce objeví prapodivný psychedelický fragment, který ale ve finále vkusně doplňuje skládačku. O absolutním vrcholu v podobě Parisienne Walkways se netřeba zmiňovat... Hladivý hlas Phila Lynotta, uplakaná kytara, mezník moderní hudby jako takové.

Kdo vlastní povedenou reedici, má na ní také skladbu Spanish Guitar, která je pro mě druhým vrcholem Back On The Streets. Podmanivá atmosféra, neskutečně smutná akustická kytara jako by z filmu Lovec jelenů...

Ne každý se mnou bude souhlasit. Back On The Streets není tak dravé jako Wild Frontier, ani tak vyšperkované jako Still Got The Blues. Přesto je nádherné.

» ostatní recenze alba Moore, Gary - Back on the Streets
» popis a diskografie skupiny Moore, Gary

---

Gathering, The / Souvenirs

Pravděpodobně nejkontrovérznější album The Gathering s Anneke za mikrofonem. Pro někoho album nepochopitelné, pro druhého naprosto geniální. Osobně spadám do druhé skupiny. Dle mého skromného názoru The Gathering vystoupali v roce 2003 na svůj druhý vrchol (první představuje Mandylion).

Souvenirs je velmi elektronická, éterická a vzdušná deska. Jak je už u kapely zvykem, je plná emocí, krásných melodií a neustálé gradace. Samozřejmě se již nehraje na metalovou strunu, ale nevadí, typické rysy The Gathering zůstaly zachovány. Jsou zkrátka jen podány jinou formou.

Už úvodní These Good People je neuvěřitelnou záležitostí. Nádherný refrén způsobuje mrazení v zádech... Skutečný skvost, ostatně jako celá deska.

Souvenirs je velmi odvážné album. The Gathering opustili jistoty a vydali se ještě experimentálnější cestou, než tomu bylo na deskách předešlých. Svým způsobem si zlomili vaz, protože řada fanoušků od nich odvrátila pozornost. Je to škoda, avšak nejspíš se takový vývoj dal čekat...

» ostatní recenze alba Gathering, The - Souvenirs
» popis a diskografie skupiny Gathering, The

---

Queen / The Cosmos Rocks

Už v roce 2008 jsem byl z této desky mírně řečeno na rozpacích, ale stále jsem si říkal, že jí na kloub určitě jednou přijdu. Slyšel jsem ji od té doby mnohokrát, snažil jsem se najít doposud neobjevené, ale před týdnem, kdy jsem album poslouchal v autě, jsem usoudil, že to "něco" už nikdy nenajdu. The Cosmos Rocks je zkrátka velmi špatná deska, která není hodna jména ani jednoho z protagonistů. Pro mě osobně jeden z největším přešlapů rockové historie...

Kde jsou typické harmonie Briana Maye? Dechberoucí sbory Queen? Progresivní nádech? Popová vzletnost? Absolutně nikde. Na hrací ploše nacházím jen snahu o syrovost, která je ale ve finále křečí.

Chtěl bych dodat, že křečí je celé album, ale ono tomu tak vlastně není. The Cosmos Rocks je jen sbírkou unylých, respektive unavených skladeb. Jako by to samotné muzikanty nebavilo...

Ostatně za vše mluví už příšerný obal. O českém vydáním pro "chudé" se raději ani zmiňovat nebudu... Chcete Queen? Pusťte si jakoukoliv předešlou desku. Chcete Rodgerse? Sáhněte třeba po Free. Společně to ale nefungovalo, to mi nikdo nevymluví.

P.S.: Podstatně typičtější queenovskou deskou je Anthems od Kerry Ellis, na kterém se Brian May podílel mírou vrchovatou. Skutečně doporučuji. Určitě vás zbaví pachuti po The Cosmoc Rocks.

» ostatní recenze alba Queen - The Cosmos Rocks
» popis a diskografie skupiny Queen

---

Stromboli / Shutdown

Mám výhodu, že jsem se ke Stromboli dostal až v pozdější době, tudíž je pro mě nepodstatné, jaká deska byla dřív, jaká má kultovnější postavení a tak dále. Nebo se dá mluvit o nevýhodě? Ne, nebudu polemizovat...

Shutdown je pro mě vrcholem diskografie Stromboli. Zároveň hrubě nedoceněné album, u kterého nechápu odmítavý postoj některých skalních fanoušků. Oproti prvnímu albu, které na mě působí spíš jako kompilát, je toto kompaktní nahrávka. Naprosto jedinečná nahrávka, chce se dodat. Nebo znáte něco podobného ze zahraničí? Napadá mě maximálně pár undergroundových spolků, které jsou ale podstatně mladší.

Ale zpátky k desce... Hned úvodní Abacus vyráží dech. Naprosto parádní otvírák s tahem na branku. První vrchol, avšak těch vrcholů je hned několik. Například temná Scanners s jedinečnou atmosférou. A co potom Sandonorico? Intenzivní, epická, monumentální. Nenacházím správná slova. Tato věc je naprosto geniální, právě v ní dle mého explodují ryzí Stromboli. Na tehdejší dobu a československou scénu něco skutečně jedinečného. Vlastně dodnes...

Je tu pár skladeb, které si absolutorium nezaslouží. Jako celek je ale Shutdown nepřekonatelné. Velká deska, možná vůbec největší, co nám kdy česká rocková scéna nabídla.

» ostatní recenze alba Stromboli - Shutdown
» popis a diskografie skupiny Stromboli

---

Who, The / Endless Wire

Zvláštní album... Odtažité, chvílemi příliš umělé (bicí), mechanické, na první pohled nefunkční, avšak naprosto podmanivé. Endless Wire je přesně ten typ desky, který vás nutí neustále poslouchat, vracet se a hledat dosud neobjevené.

V jednu chvíli si říkáte, že Endless Wire není nahrávka hodna hlavičky The Who, jenomže pak se objeví pasáž, která vás semele.

Jsou to The Who, ačkoliv zbylo jen torzo. Jen to zní možná příliš usedle, unaveně, jiskřička starých časů se ale občas zažehne - zdůraznit musím parádní Black Widow´s Eyes.

Největším překvapením je ale Rogerům zpěv. Je hrubý, zastřený a zkrátka... starý. Chybí mu intenzita a drive alb, jako je Tommy či Who´s Next. Občas člověk ani nechce věřit, že je to skutečně TEN Roger Daltrey.

Endless Wire je skutečně zvláštní album, jak jsem psal na začátku. Možná je nudné, bez jiskry, já si ho ale stále užívám a těším se z každého poslechu. Pod tou nepřístupnou slupkou je totiž skvělá hudba. Chce to jen trpělivost...

» ostatní recenze alba Who, The - Endless Wire
» popis a diskografie skupiny Who, The

---

Gathering, The / Mandylion

Absolutně revoluční nahrávka... Emotivní, uhrančivá, epická. The Gathering se v roce 1995 našli a s mladičkou Anneke van Giersbergen si postavili vlastní pomník.

Co skladba, to totální doomová perla. Nádherná atmosféra, celá řada dechberoucích gradací - poslouchejte In Motion 2!!! Na Mandylionu nenajdete slabší místo. Je to jedna z těch vzácných nahrávek, kdy všechno sedí na svém místě, kdy je každá vteřina hrací doby naprosto vzrušující.

Anneke už tehdy zpívala jako bohyně a bylo evidentní, že se na scéně zjevil přízrak, o kterém bude ještě slyšet. Na jednu stranu je škoda, že už dnes s The Gathering není, na stranu druhou si svobodu užívá naplno a zásobuje nás řadou skvělých a rozmanitých desek.

Mandylion je bezesporu jednou z nejmocnějších metalových nahrávek 90. let. Deska, kterou dle mého skromného názoru doposud žádná podobně laděná kapela nepřekonala. A nepřekonali ji ani samotní The Gathering, ačkoliv to je samozřejmě na sáhodlouhé diskuze...

» ostatní recenze alba Gathering, The - Mandylion
» popis a diskografie skupiny Gathering, The

---

Hart, Beth / & Joe Bonamassa: Don´t explain

Joe Bonamassa je bezesporu jeden z největších bluesových kytaristů dnešní doby, avšak hlavní hvězdou tohoto CD je jeho hudební partnerka. Beth Hart je neskutečná a myslím, že až na Don´t Explain naplno explodovala... Ale to předbíhám.

Don´t Explain je album coververzí, přičemž se čerpalo hlavně od soulových velikánů. A výběr to byl velmi citlivý, respektive šťastný... Deska má jiskru, je zároveň nesmírně emotivní, plná radosti i smutku. Z mého hlediska stojí na dvou vrcholech, ze kterých se mi tají dech, ze kterých mám chuť otevřít okno a křičet do světa: Poslouchejte! Řeč je o titulní Don´t Explain a I´ll Take Care Of You...

Dokonalá produkce, strhující muzika a zpěv a skladby, které dvojice Bonamassa/Hart dokázala povýšit na novou úroveň. A to sakra mluvíme o písních například od Billie Holiday!!!

Neznám příliš lepších alb... Je to subjektivní, vím, ale o tom muzika je. O pocitech... Je mi líto lidí, se kterými jakákoliv hudba nic nedělá. Se mnou cloumá na maximum, přičemž Don´t Explain si se mnou hraje jako kočka s myší. Album z jiné galaxie a zároveň tak lidské!

» ostatní recenze alba Hart, Beth - & Joe Bonamassa: Don´t explain
» popis a diskografie skupiny Hart, Beth

---

Dickinson, Bruce / Accident Of Birth

Pamatuji si, jak mi kdysi táta přivezl MC Accident Of Birth z Polska. Oproti starším polským vydáním byla tato kazeta už naprosto profi, žádná laciná kopie... Rychle jsem mazal ke kazeťáku a nového Dickinsona ohulil. V té době jsem měl zrovna "Iron Maiden období" a do této nahrávky se okamžitě zamiloval. Tvrdý a moderní zvuk, parádní skladby, skvělý obal. Byla to pecka mezi oči!

Střih o několik let později. Je rok 2015 a já jedu autem s kamarádem, který úplnou náhodou vytahuje Accident Of Birth se slovy "už jsem to dlouho neslyšel". Já zrovna tak... Je to už možná deset let, tak jsem zvědavý, jak na mě nahrávka po takové době zapůsobí. Přece jenom dost heavy věcí, které člověk v dětském (pubertálním) věku poslouchá, časem ztratí na lesku. Není to však případ Accident Of Birth. Naopak, přijde mi, že po letech tato nahrávka ještě více narostla.

Z dnešního hlediska si myslím, že Bruce Dickinson vystoupal v letech 1997 a 1998 na absolutní umělecký vrchol. Následující The Chemical Wedding je minimálně srovnatelná, neli ještě lepší.

S novodobými Iron Maiden se k těmto deskám nepřiblížil ani zdaleka. Samozřejmě je to subjektivní, ale věřím, že mnozí se mnou budou souhlasit...

» ostatní recenze alba Dickinson, Bruce - Accident Of Birth
» popis a diskografie skupiny Dickinson, Bruce

---

Who, The / Tommy

Strhující album, ke kterému se i po letech vracím s chutí. Velmi rozmanitá, pulzující, vzrušující deska s úžasným zvukem. Pokud by někdo označil Tommyho za vrcholné rockové album 60. let, dokázal bych ho pochopit... A vrchol nahrávky? Pro mě závěrečná We´re Not Gonna Take It, ačkoliv těžko vypichovat jen jeden moment. Toto album je silné jako celek. Je to monument a já jsem šťastný, že si ho člověk může hýčkat v nádherné deluxe edici!

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The

---