Babe Ruth - First Base (1972)

Debut dnes již zapomenutých Babe Ruth může být pro leckoho mírně kontroverzním počinem. Na jednu stranu se zde nachází až "zappovské" postupy a melodie, které přece jenom zestárly, na stranu druhou nádherné momenty, kvůli kterým si chcete tuto kapelu zařadit do sbírky.

Ty momenty jsou tři a dle mého patří k tomu nejlepšímu, co kdy rocková hudba nabídla - nádherná a jemná balada The Runaway, epická Black Dog a energická The Mexican. Kdyby zbytek materiálu zůstal v takto nastavené laťce, je možné, že by se dnes Babe Ruth citovali jako jedna z velkých rockových kapel historie (mimochodem pořád hrají). Žel kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými položkami jsou markantní.

Přesto skvělá deska, kterou jednoznačně doporučuji!
reagovat

Snake @ 05.11.2016 15:07:27
The Mexican je parádní pecka s fantastickým sólem, už jen kvůli ní jsem si chtěl to cédéčko koupit, ale zatím k tomu ještě nedošlo...

Jsem rád, že se tady po delší době objevily recenze na nějaké ty vykopávky z let dávno minulých, díky !

K Babe Ruth - First base som sa dostal kedysi dávno klasickou formou niekdajšieho získavania novej muziky, a síce požičaním. Napálenie bolo v tej dobe najrozšírenejším akvizičným spôsobom, nuž ma to neobišlo. Navyše, mám dojem, že tento album sa v kruhoch hľadačov sedemdesiatkových rarít teší pomerne veľkej priazni, nuž som naň určite raz musel naraziť, skôr, či neskôr.

Šesť skladieb ťažko zaradiť. Na art rock je to miestami priveľmi agresívne a jednoduché, na hard rock miestami zbytočne folkové a komplikované, no a na ostatné škatuľky ťažko čo i len pomyslieť.

Wells fargo má aj hard rockový náprah, aj džezový saxofón, dokonca i jačavú speváčku, ktorá si to rada rozdáva (ehm) vo dvojici so spevákom. The runaway má spočiatku až folkovú náladu, kopa sláčikov povznáša krehký ženský spev až do momentu, kedy sa začne čoraz nástojčivejšie ozývať basa a prvé sólo si strihne klavír. Ani sa nenazdáte a máte pocit niečoho, čo sa približuje ako prílivová vlna za hmly. Tušíte, že to graduje , ale nemáte šancu odhadnúť, kedy vás to zomelie. King Kong je tvrďárňa, Zappomilci vedia, o čom je reč. Inštrumentálka "fjúžnovského" štýlu nenechá nitku suchú na žiadnom z protagonistov. Ďalšia dumka Black dog nemá nič spoločné s Led Zeppelin. Sólové mrmlanie opätovne otvára klavír, priamočiare bicie nechávajú base priestor na mierne vyvádzanie a pocit blížiacej sa lavíny je modelovaný s istotou stvoriteľa zemského povrchu. Napokon je z toho celkom príjemná rocková dumka. The mexican sa tvári ako keby šlo o predsudkami vykresleného desperáda, skladba budí dojem akejsi čertoviny a neváha sa miestami premeniť na niečo, čo prežíva epické finále obľúbeného športu (okrem šachu, tam by jeden zomrel, keby mal niekoľko hodín pompézne očumovať hrajúce sochy). A posadený žulový kúsok Joker nezaostáva za svojimi predchodcami ani o piaď.

Nikdy som si k tomuto skvelému albumu nevypracoval vrúcnejší vzťah, počúvam ho zriedka. Keď sa tak stane, je to pre mňa vždy akoby sviatok. Ani neviem, prečo sa mi ho nikdy nechce opakovane počúvať, azda, aby si v sebe navždy (dĺžka jedného života) uchoval niečo jedinečné a panenské. Starinárom jednoznačne odporúčam vypočuť.
reagovat

pito63 @ 08.04.2014 12:51:12
hejkal
Nadväzujem na Tvoj príspevok pod Borkovou recenziou; teda, dva roky Ti trvalo, kým si nahrávku oprášil? Nehanbíš sa!? :-)
Nenapíšem nič nové; mňa priviedla k tejto platni skladba Black Dog. Kvôli nej sa k albumu stále vraciam, ale nielen pre tento moment. A určite častejšie, ako recenzent. Jenny Haan je skvelá! Som veľmi rád, že som debut kapely Babe Ruth zaradil do zbierky.
Vďaka za pekné čítanie k "First Base"!

hejkal @ 08.04.2014 13:46:45
Možno to tak aj bude. :) Však počkaj, až prekročíš magickú hranicu tisícovky v zbierke, ani ty nebudeš mať na všetko čas a niektoré tituly vyberieš zriedkakedy. To neznamená, že si ich preto menej vážiš.

pito63 @ 08.04.2014 16:37:33
Počet nosičov v zbierke je nepodstatný. Aj keby som mal milión kusov, stále tam budú nejaké srdcovky, ktoré majú prednosť. Priznám sa Ti, že do dnešného dňa nemám žiadny zoznam kúpených CD. Asi pred 2 rokmi som to chcel dať na papier, ale pri písmene "D" mi došiel benzín a odvtedy som nenatankoval - nechce sa mi a nedokážem sa prinútiť.
Máš ešte niečo od Babe Ruth? Ja som zvažoval kúpu prvých dvoch albumov na jednom CD, ale nakoniec som dal prednosť iba samotnému debutu, k ostatným titulom zatiaľ nedošlo. Ak sa vrátim k samotnej hudbe, tak debut je jednoznačne najlepší! "Amar Caballero" ma oslovil najmenej, posledný počin do toho nerátam.

hejkal @ 08.04.2014 17:00:29
Nie, nemám nič iné. Ani som nepočul. Počet je veru rozhodujúci, práve preto, že človek má čoraz menej času na počúvanie a práve preto vyberá srdcovky. Plus počúvam aj prírastky, nuž sa čas opakovaného počúvania niektorých titulov jednoducho predlžuje (to nehovorím o nálade na určité veci a tak ďalej).

Britská skupina Babe Ruth patří dnes bohužel mezi ty neprávem zapomenuté, anebo zastiňované a méně prosazované kapely, jejichž hudbu znají především pamětníci, anebo fajnšmekři. Seznámil jsem se s jejich existencí v polovině sedmdesátých let, kdy jeden brněnský disc-jockey měl jejich singl Wells Fargo a tahle skladba mě jednoduše řečeno popadla za pačesy.
V době, kdy hardrockový prostor vykrývaly kapely jako Led Zeppelin, Deep Purple, Atomic Rooster, Uriah Heep, Black Sabbath…. to další představitelé tohoto masově vyznávaného rockového odvětví neměli nijak lehké a jejich prosazování se na hudební scéně záviselo nejen na zajímavých skladbách, výtečné interpretaci, ale i na produkci a práci manažerského zázemí a tady si myslím, že byly ony „rezervy“.
Než jsem dosáhl na jejich tehdy obtížně sehnatelné album First Base – uplynulo drahně času……Ale dnes se jím, pyšním ve své sbírce a myslím, že mám být na co.

WELLS FARGO – začátek zní velmi slibně, rytmizované pasáže bubeníka Dicka Powella vystřídá výrazný rockový riff a zvolna se odvíjí téměř santanovské rytmické členění a pak už se kapela rozbíhá vpřed. Máme tady poněkud nezvykle před mikrofonem zpěvačku – Jenny Haan, která má hlas jako břitva a chvíli mi trvalo, než jsem ji identifikoval jako zpívající ženský element. V mezihře se ovšem suverénním způsobem prosazuje kytarista Alan Shacklock, který nasadí šíleně rychlé tempo kytarové hry a jeho kytarový nájezd mě donutil smeknout imaginární klobouk. Mluvím-li o hardrocku, vím co říkám, ale přesto není tahle skladba tak úplně pravověrně hardrocková podle zavedených norem nazírání. Pořádně zaostřený zvuk saxofonu provází skladbu v její převážné stopáži s velkým nasazením

THE RUNAWAYS – druhá skladba zabloudí do úplně jiných vod. Krásné baladické polohy, kde vnímám mírně frippovské kytarové proměny a zádumčivý sopránsaxofon, který má téměř arabský nádech. Přelévání smyčců se dobře spojuje s elektrickým pianem a nad tím se vznáší ve velebném rozměru hlas Jenny Haan – tentokrát totálně jiný. Spíš se přibližuje k Annie Haslam. Bukolická atmosféra staroanglické osamělé krajiny vytváří iluzi zamyšlení v terénu starých sídel v mlhavém terénu. Náladotvorně se zde objevují podobné postupy jako na crimsonovské malbu Islands. Všechno je ale konkrétnější rockově průraznější, ale nikoliv agresivnější, přestože lze vycítit další gradování hudebního tématu, které se hlásí o svůj prostor. Dave Punshon vkládá do tématu zajímavé klavírní obraty a stále zesilující úporný sound nabírá na větším napětí důraznými rytmy a smyčcovými vlnami. Tohle už není rock, to je současná articifiální hudba s velkým dynamickým podílem. Paráda…

KING KONG – Babe Ruth se rozhodli poškádlit Franka Zappu a proto na setlist alba zařadili i jeho skladbu. Důrazný rockový riff se odvíjí vpřed jako nekonečně dlouhé tělo anakondy. Prolínání instrumentace přináší hráčskou komplikovanost a členitost daného tématu, kde vnímám preparované tóny elektrického piana a svižnou elektrickou kytaru. Punshon se vyrovnává se svým klávesovým partem skutečně výtečně a posouvání hudební tématu mezi jazz a klasiku se zde děje velmi ústrojně, ovšem rockové téma je v základech nekompromisní. Powellovy bicí sice nehrají nějaké komplikované breaky, ale jeho hra je bytelná a pro rozjezd dalších nástrojů je jako letiště s velmi kvalitním povrchem ranveje. Hovořil-li jsem o hardrockových legendách v úvodu, jen těžko bych si dokázal představit, že by takový Iommi nebo Box dokázali zahrát takovéhle hudební eskapády, které mi připomínají spíš Johna Etheridge se Soft Machine. Skladba je brilantně zahraná a myslím, že i Frank Zappa a Jean-Luc Ponty by nic nenamítali proti takovému aranžérskému a muzikantskému pojetí. Dravý hardrockový riff v závěru nakonec vrcholí a je konec…

BLACK DOG – žádná coververze legendárního zeppelinovského songu se nekoná. Úvod zní jako nespecifikovaná historická hradní hudba. Máme tady zase baladu. Je zadumaná a krásně kolorovaná hlasem Jenny Haan. Obdivuji na ní krásně odstínění hlasu a schopnost zpívat jak subtilně lehce (jako třeba Sandy Denny), stejně jako rockově dravě a drsně. Bicí nástroje se zvolna rozbíhají i s další instrumentací a skoro bych řekl, že tady máme nějaký derivát Fairport Convention. Je to ovšem jenom zdání. Další část skladba nám představí výtečné klavírní party Davea Punshona, které se výtečně prolínají v klasicizujících okamžicích s zemitou úderností. Baskytara Davea Hewitta zde hraje melodické linky, zatímco kytara Alana Shacklocka seká akordické proměny, ale i v playbacích o sobě dává znát svou tónovou kresbou. Z balady jsme se přesunuli do zemitě úderné skladby a také hlas Jenny Haanové už má patřičné zuby a v lecčems mi připomíná Němku Ingu Rumpff. Rocková identita zde vystupuje z mlhy a máme zde pořádně řízný hardrock s úsečnými hammondkovskými přiznávkami. Výtečně proaranžované klasické rockové téma s podílem precizní melodické linky. Shacklokovy vzestupné kytarové pasáže ukončují tubular bells. Lze jenom chválit….

THE MEXICAN – a jsme zase v úplně jiných vodách. Mexicano hombres oblečení v rockovém kabátě. Přesto se ze skladby nevytrácí ona latinizující atmosféra, což potvrzuje celkové klima panující uvnitř skladby. Perfektní baskytara a přídavné percussion a kastaněty nechybějí. Melodická linka je opět precizně vystavěná a Shacklocka svými elastickými kytarovými party opravdu exceluje za doprovodu elektrického piana jazzmana Punshona. Bez akustických kytar, ale s patřičnou graciézností a mírným patosem v mezihře. Haanová zpívá s velkým zaujetím a kytary se vezou jako po namydleném schodišti za doprovodu dusajících bicích a cong. Téma je ovšem částečně legálně vypůjčené od legendárního Ennia Morriconeho a tak nad tímhle bigbítem vidím zasmušilý vyraz mého oblíbeného Clinta Eastwooda, jak cválá vyprahlou pustinou do neznáma. No vida, a pak že do westernů se hodí jenom country music!? Tady se potvrzuje, že tohle tak úplně stoprocentně neplatí. Radost poslouchat to svištění kytar a práskání imaginárního biče nad harmoniemi téhle zajímavé skladby….

JOKER – úvod je ve znamení clavinetu a pak už se ozve drsné rockové téma s pořádně vypilovaným riffem. Ve zpěvu se zde střídá drsná poloha Jenny Haan a zpívajícího Alana Shacklocka. Výtečný rockový duet, jen co je pravda a i když je skladba ve své stavbě relativně jednoduchá a přehledná, přesto zní aranžmá dělá velmi zdařilý hardrockovou kousek, v němž Shacklock přesvědčuje o svých kvalitách i invenčních polohách. Nikdo se nešetří a hraje se zde opravdu na doraz a přitažlivost tématu je zcela jednoznačná. Jenny Haan ve svých expresích vybuchuje s takovou nezřízeností, že si říkám, že při milostném aktu by utahala nejméně polovinu registrovaných pánů progboardistů bez ohledu na věk, postavení a národnost. Je to z odstupem času starý model rockové hudby, ale nepřipadíá mě nijak vyčpělý. Jeho barevnost je dána strhující interpretací, chytlavými aranžmá a i po čtyřiceti letech se dokážu nejen z téhle skladby, ale i z celého alba opravdu radovat…..

Vedle hudby je mým velkým koníčkem i etnografie USA a tím pádem i westernová tématika – za což se dodnes nestydím. Pokud se ovšem podařilo spojit rock s westernem, tak alespoň podle mého subjektivního nahlížení došlo u mě k velkým vnitřním vibracím. A přesně k tomuto došlo i na albu Babe Ruth, třebaže už název orientoval album ke známému hráči baseballu (nemýlím-li se). Myslím, že plný počet hvězdiček album ustojí….



reagovat