Opeth

oficiální www «

"Opeth jsou považováni za nějaké důmyslné bastardy, kteří citují básníky a mají dokonale spočítaný recept na úspěch, ale to je strašně daleko od pravdy. Jsme jen parta týpků z předměstí, kteří hrají rádi tvrdou hudbu, nic víc v tom není. Naše vlivy jsou stále hodně podobné, ale stále jsme otevřeni další hudbě a hledáme nové, zajímavé kapely. I proto asi zníme tak, jak zníme."

"Poezii opravdu moc vychytanou nemám. Před deseti lety mě ovlivnil autor jménem Bruno Oijer, ale už jsem jeho věci nějaký čas nečetl. Obecně v poezii nebo v textech věřím na osobní interpretaci každého čtenáře, nemám rád 'masovou hypnózu' publika skrz různá vysvětlení a jednoznačné interpretace."

Mikael Åkerfeldt v rozhovoru pro Spark v roce 2005

Opeth jsou na současné metalové scéně bezpochyby pojem. V roce 2010 oslavili dvacet let existence a pokud jde o jejich tvorbu, tak to rozhodně nevypadá, že by se jejich vývoj zastavil. Nebrání se novým vlivům, což je známka neustálé progrese.

Počátky – 80. léta, Eruption a vznik Opeth

Své hudební začátky si Mikael Åkerfeldt (17.4.1974) odbyl coby teenager v projektu Eruption. Založil jej spolu s bubeníkem Andersem Nordinem v rodném městě Sörskogen a jak už to bývá, nejdříve nešlo o nic vážného. Jak se Akerfeldt postupně dostával přes britský heavy metal (zejména Iron Maiden), stal se jeho hlavním zájmem vznikající extrémní metal, a tak Eruption zkoušeli covery skupin jako Bathory nebo Death. Postupně se jejich sestava ustálila na čtyřech členech. Do roku 1990 nahráli jen několik kazet na zkouškách, ale nikdy nekoncertovali. Během této doby potkává Akerfeldt dalšího metalového nadšence Davida Isberga (23.2.1975). Isberg v té době dává dohromady svou první skupinu a jméno pro ni nachází v knize Wilbura Smithe o fiktivním městě, zvaném Opet (měsíční město). Stačilo přidat na konec písmeno 'h' a už byl na světě dobře znějící a úderný název. Åkerfeldt v té době rozpouští Eruption a přidává se k Opeth na baskytaru. Záhy se tato první sestava rozpadá, protože se členové nemůžou shodnout na hudebním směřování. Isberg a Åkerfeldt nakonec zůstanou sami a ostatní členové zakládají skupinu "Crowley", pojmenovanou po neslavně proslulém britském okultistovi. Jak Åkerfeldt přiznává, i on a Isberg byli dost ovlivněni okultismem, i když podle nich nešlo o nic vážného. První logo Opeth ale zahrnovalo i obrácený kříž. Nicméně, o hudebním směřování bylo rozhodnuto, zbývalo jen najít vhodné spoluhráče.

1990 – 1994

Na bicí přichází starý známý Anders Nordin, Andreas Dimeo na druhou kytaru - o tu první už se stará Åkerfeldt, jenž také píše první vlastní skladby. Baskytary se ujímá Nick Döring. Skupina zkouší v místní škole na aparáty z 60. let. První koncert odehrají v únoru 1991 společně s Therion, Excruciate a Authorise.

"Nazkoušeli jsme asi tři skladby, odehráli jsme dvě a bylo to pravděpodobně nejhorší vystoupení, jaké si jen dovedete představit. Byli jsme tak nervózní, že jsme to radši chtěli zrušit a zase se co nejrychleji vrátit domů." Tolik Åkerfeldt o prvním vystoupení. Bezprostředně potom odcházejí Dimeo i Döring. Neúnavný Isberg sežene další koncert a narychlo angažuje baskytaristu Johana DeFarfallu (3.6.1971) a kytaristu Kima Pattersona, oba ze skupiny Crimson Cat.

"Mysleli jsme si, že hrát death metal bude ta nejjednodušší věc na světě. Ale vězte, že právě v této době začaly naše skladby být složitější a sami jsme měli problémy se je naučit."

Tento koncert odehráli společně se začínajícími At the Gates, opět s Therion a několika dalšími skupinami. Johan De Farfalla hned po koncertě sestavu opouští, o něco déle zůstavá v sestavě Patterson. Koncem roku se pak v sestavě objeví Peter Lindgren (6.3.1973), nejprve na baskytaru, po odchodu Pattersona přebírá kytaru a stává se Åkerfeldtovým dlouholetým spoluhráčem a další hnací silou při tvorbě nového materiálu. Počátkem roku 1992 opuští sestavu David Isberg. Dle Åkerfeldta se právě v této době začínají v repertoáru skupiny objevovat náznaky věcí příštích – akustické skladby a dvojhlasé kytarové harmonie.

Åkerfeldt natrvalo převzal vokály a téměř rok zkoušejí ve třech. Na baskytaru se v sestavě pak na další rok usadil Stefan Guteklint. Ale když v roce 1994 podepisují smlouvu s Candelight records, tak je i tento ze sestavy vyhozen a pro účely nahrávání debutového alba je přizván opět Johan DeFarfalla.

Orchid, 1994 – 1995

Natáčení prvního počinu proběhlo během dvou týdnů v březnu 1994 ve studiu Unisound v městečku Finspång.
"Protože jsme v této době všichni bydleli ve Stockholmu, bylo to, jako když jedete na venkov. Vlastně se tu nic nedělo, a tak si nás čtyř musel všimnout snad úplně každý. Co chvíli nás zastavovali policisté a podezřívali nás z obchodu s drogami."

Producentem alba nebyl nikdo jiný, než uznávaný multiinstrumentalista Dan Swanö (Katatonia, Bloodbath, Edge of sanity a desítky dalších projektů). Studio samotné bylo ve sklepních prostorách domu přímo uprostřed pole. Jak natáčení pokračovalo, z producenta se postupně stal velký fanoušek Opeth a Åkerfeldta později angažoval v některých svých projektech.

Už od začátku bylo jasné, že album bude dost vzdálené death metalovým kořenům. Stačí jen to, že se na něm nachází sedm skladeb, z nich čtyři přesahují deset minut, jedna se k nim blíží a ty dvě kratší jsou pouze předěly, které klidně mohly být součástí už takhle rozkošatělých kompozic. V té delší, tříminutové Silhouette, se bubeník Nordin předvede jako velmi zdatný klávesový hráč, jemuž kromě navození atmosféry nejsou cizí i hbité běhy po celém rozsahu černobílých klapek. V té kratší, minutovém Requiem dostanou prostor pro změnu kytary. Ale hlavní osou alba jsou bezpochyby dlouhatánské skladby s názvy jako In Mist She Was Standing, Under a Weeping Moon, Forest of October nebo The Twilight is My Robe. Už názvy dokáží navodit jisté obrazy, zamlžené severské lesy, měsíční svit, spadané listí, úsvit… Hudba samotná je dosti zvláštním mixem death, black i doom metalových prvků. Harmonizovaných kytarových propletenců i tvrdých riffů si také posluchač užije do sytosti a navíc je tu spousta akustických pasáží. Dají se tu ale zaslechnout i jazzové vlivy, především ve výrazné, melodické baskytaře a rytmických prvcích.
Co se tempa skladeb týče, Opeth nikam nepospíchají, takže žádné sypačky nečekejte. Ovšem tempových i taktových změn je už na tomto albu celá řada. Åkerfeldt obstojně střídá death metalový chropot s čistým hlasem, místy i blackmetalově skřehotá. Vzhledem k délce skladeb a jejich náročnosti není jednoduché album naposlouchat tak, aby se posluchač v rozsáhlých skladbách neztratil, je tedy i po více posleších co objevovat. I po zvukové stránce je tento debut velmi kvalitní.

Orchid vyšlo až 15.5.1995 a to nejprve v Evropě. Američané se vydání dočkali až o dva roky později. Opeth podnikli první turné po Velké Británii a dočkali se velmi vřelého přijetí. Baskytarista DeFarfalla se nakonec stal právoplatným členem.

Morningrise, 1996

Druhé album se nahrávalo v březnu a dubnu 1996 a brzy po vydání jim zajistilo status kultovní skupiny. Opět jej produkoval Dan Swanö a natáčelo se v Unisound Studios. Nachází se na něm pouze pět skladeb, z nichž ta nejdelší přesahuje dvacet minut a ta nejkratší deset. Chuť zkoušet něco nového tu může reprezentovat například závěrečná skladba To Bid You Farewell, v jejímž zasněném oparu není žádný deathový chropot, jen čistý hlas. Album se jinak odehrává v podobném duchu jako debut. Však měli většinu skladeb zkomponovaných už v době natáčení první desky, některé nápady byly starší, ještě ze začátků skupiny. Dvacetiminutovou Black Rose Immortal měli rozdělanou od roku 1992. "Po celém albu je rozeseto tolik nápadů, že jen z každé skladby by se daly udělat dvě desky." I to se psalo v dobových recenzích. Opeth v podstatě ukázali nové možnosti extrémního metalu. Také to pro ně znamenalo víc koncertů, i první evropské turné po boku Morbid Angel a Cradle of Filth.

Změny v sestavě, 1997

Během turné ke druhému albu bylo jasné, že DeFarfalla coby osobnost není zrovna ideálním členem skupiny, a tak odchází. Aby toho nebylo málo, bubeník Nordin se rozhodne zůstat natrvalo v Brazílii, kam jel nejprve na dovolenou. Akerfeldt nejprve uvažuje o rozpuštění skupiny. Nakonec své rozhodnutí změní a rozhodne se nové spoluhráče najít na inzerát. Jako první se ozve bubeník Martin Lopez (20.5.1978), uruguayský rodák a fanoušek Opeth. Rovnou jej zkusí při nahrávání ve studiu a výsledkem je cover Iron Maiden Remember Tomorrow, která vyjde nejprve jako součást kompilace A Call to Irons: A Tribute to Iron Maiden (1998).
Nedlouho poté dopňuje sestavu baskytarista Martin Mendez (6.4.1978), taktéž z Uruguaye. Åkerfeldt má už napsané třetí album a zamluvené studio a vzhledem k nedostatku času nahraje baskytarové party sám.

My Arms, Your Hearse, 1998

My Arms, Your Hearse vychází 18.8.1998 a představuje znatelný odklon od stylu předchozích alb. Už jen tím, že nejprve byly napsány texty, až poté hudba. Album je koncepční a hlavními hrdiny jsou žena a duch jejího mrtvého milence. Příběh začíná smrtí dotyčného, pokračuje zármutkem jeho milenky, pokusy ducha o zjevení se své milé, naopak zase jeho zármutkem nad tím, že ona jeho přítomnost necítí a on musí pozorovat její trápení. Po čase se s jeho smrtí smíří, čímž album končí. Příběh se odehrává během jednoho roku – album začíná na jaře a končí zimou. Zajímavé je také to, že poslední slovo v každé skladbě je zároveň prvním v té následující. Tři instrumentální skladby provází kousek příběhu v bookletu alba. Skladbám prospělo zkrácení – nejdelší When přesahuje 'jen' devět minut.

Při poslechu je jasné, že hudbě Opeth prospěla výměna producenta i nahrávacího studia. Natáčelo se ve studiu Fredman a album produkovali členové sami za asistence Fredrika Nordströma, jenž si zahrál v závěrečném "Epilogue" na hammondky. V úvodním "Prologue" se pro změnu černobílých klapek ujal sám Åkerfeldt, byť jen na pár taktů. Zdá se, že Opeth konečně objevili, jak produkovat kytary, aby zněly 'jinak'. Výsledkem je mohutná, neprostupná stěna, často narušovaná pavučinami akustických kytar. Jednotlivé party nejsou tak oddělené, jako na prvních deskách, a tak jsou kompozice plné nečekaných překvapení. Motivy jsou rafinovanější, přibylo disonancí, ale i melodických pasáží. Na rozdíl od Orchid a Morningrise zmizely rozsáhlé pasáže s kontrapunkticky vedenými kytarami. Vklad nového bubeníka je znát především v tvrdých skladbách April Ethereal, When, Demon of the Fall, Amen Corner a Karma. Je razantní a zároveň přemýšlivý, následuje zvraty ve skladbách, ale zároveň umí kvalitně podpořit přímočarým rytmem a rychlýma nohama. Podobně jako na Morningrise je tu jedna skladba pouze s čistým vokálem – Credence.

"Fredrik nám nabídl, že můžeme po dobu natáčení ve studiu vyloženě bydlet. A tak jsem těch čtrnáct dnů spal na podlaze nahrávací místnosti a neustále si pouštěl fén, jaké bylo vedro. Peter spal na gauči a ten podivín Lopez přímo na záchodě s hromadou porňáčů místo polštáře. Přes všechen tenhle 'luxus' se nám album natáčelo snadno. Bicí zabraly asi osm dní, což byla také jediná věc, která mě znervózňovala. Pak jsme nahrávali akustické kytary a rozbil se nám mixák, takže jsme je museli nahrát v jiném studiu, přesněji v legendárním Nacksving studiu. Jako fanda starého progu jsem byl nadšen, protože spousta mých oblíbených alb byla nahrána právě zde. Výbava byla původní, mixážní pult NIV snad z roku 1974. Tady jsme nahráli kytary. Vzpomínám, jak jsme s Peterem zůstali vzhůru celou noc, abychom natočili baskytaru a hned poté kytarová sóla. Mé prsty to opravdu schytaly! Navíc jsem onemocněl a v takovém stavu jsem nahrával vokály. Přesto všechno jsme byli překvapeni, jaký byl výsledek."

Tolik Åkerfeldt o strastiplném natáčení. Dalším faktem je, že Åkerfeldt je velkým fandou starého progu, obskurních kapel a menšinových žánrů. Název třetího alba je totiž citací acid-folkové legendy Comus a písně Drip Drip:
"Your soft white flesh turns past me slaked with blood
Your evil eyes more damning than a demon's curse
Your lovely body soon caked with mud
As I carry you to your grave my arms your hearse
You stand before me defenceless
Your stare unchanging silent, cold, intense sears my brain"

Po vydání alba nešetří metalové magazíny chválou. Tim Henderson v Brave Words and Bloody Knuckles: „Blackmetalová verze Dark Side of the Moon. Popravdě, album zní, jako kdyby se Gilmour přidal k Emperor, nebo kdyby Cradle of Filth nahráli album s Yes.“ Další považují My Arms, Your Hearse za opravdový milník extrémního metalu.

Still Life, 1999 - 2000

Čtvrté album Opeth natáčejí opět pod dozorem Fredrika Nordströna během dubna a května 1999. Vydáno je potom 18.10.1999 pod značkou Peaceville Records, o distribuci se stará Music for Nations.
Je prvním s novým baskytaristou Mendezem. Ve skladbě Face of Melinda hraje na bezpražcovou basu, bubeník Lopez v invenci také nijak nezaostává a hraje štětkami, což skladbě s relativně písňovou formou dodává až jazzové vyznění. Podle Åkerfeldta jde o první píseň, kterou nenapsal ve volném verši. Stala se oblíbenou koncertní skladbou, i přesto, že jde o baladu. Podobně jako v To bid you farewell z Morningrise, ani v této písni nenajdeme death metalové vokály, jen se v polovině zlomí v tvrdší riff a valí se tak až do konce. Zcela bez bicích je potom akustická Benighted, která se svými pěti minutami rozhodně není jen krátkým předělem, jako na předchozích albech.

i Ve zvuku a aranžích skupina pokročila. objevuje se více kytarových afektů jako je phaser, vibrato, flanger, signalizujících, že Åkerfeldtovi a spol není psychedelická scéna cizí, a že s těmito prvky budou muset jejich fanoušci počítat.
Akustické kytary jsou plnohodnotnou součástí mohutné kytarové stěny, Åkerfeldt též víc a víc zpívá čistým hlasem, pracuje s harmoniemi a rozsáhlé skladby The Moor, Godhead’s Lament, Moonlapse Vertigo, Serenity Painted Death a White Cluster tak získávají na atmosféře. V každé ze skladeb se objevuje několik náhlých dynamických změn, což jen dokazuje sílící příslušnost k progresivní scéně.

Opět se jedná o koncepční desku, tentokrát je hlavním hrdinou vyděděnec teokratické společnosti, jenž se jednoho dne vrací do svého rodného města, aby se po patnácti letech setkal se svou dávnou láskou Melindou. Obyvatelé města o jeho návratu netuší, jinak by ho na místě zabili. Povede se mu ale najít Melindu, která se má stát jeptiškou. Tu nakonec popraví Koncil kříže, načež dojde i na hlavního hrdinu. Loučíme se s ním ve vězení, kam se dostal potom, co zabil vrahy své lásky. Těsně před svým oběšením spatří za sebou ducha Melindy, jak čeká, až budou zase spolu.

Temnému příběhu odpovídá i temná, nehostinná atmosféra většiny skladeb. Po této stránce už Still Life zřejmě nepřekonali. Åkerfeldtovu posedlost duchy a tajemnem dokládá i tento příběh z natáčení:
"Tři dny trvalo, než jsem natočil vokály. Tři noci, abych byl přesnější. Jednoho dne jsme s Peterem pracovali téměř 24 hodin a nakonec už jsme byli tak unavení, že jsme měli halucinace. Začalo to tím, že jsem slyšel někoho kašlat zrovna, když jsem byl v nahrávací místnosti. Podíval jsem se ven, ale nikde nikdo. Tak povídám Peterovi: "Nekašlal jsi?" On na to : "Ne, proč?". Tak nebo tak, ten kašel na té nahrávce je a to hned v první skladbě, nevíme kdo nebo co to je, ale je to tam."

Následuje další krátké turné – Opeth do této doby příliš koncertně aktivní nebyli – a nedlouho po návratu se Åkerfeldt pouští do psaní materiálu na páté album, která překoná veškerá očekávání a vynese Opeth na výsluní popularity nejen mezi fanoušky metalové hudby.

Blackwater Park, 2000 – 2001

Nahrávání začalo 10.8.2000 opět v Götheburgském Fredmanu. Na rozdíl od předchozích alb měl Åkerfeld předem natočená dema, vymyšlený název a proběhlo i víc zkoušek, než kdy předtím – asi tři.

Po nahrávacím procesu s Fredrikem Nordströmem přichází s další produkcí pomoci ústřední postava britských progresivistů Porcupine Tree, zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista Steven Wilson (3.11.1967). Podle Åkerfeldta právě Wilsonovy nápady měly klíčový dopad na výsledek. V několika skladbách zpívá doprovodné vokály, nahrával i několik klavírních a mellotronových vsuvek. Jeho producentské zkušenosti pomohly především oběma kytaristům po zvukové stránce a jak říká Åkerfeldt: "Jeho nápady jsou občas hrozně divné, ale je to natolik inteligentní a příjemný člověk, že si říkáte, že TO musí stát za to."

Název alba sám o sobě vzbuzuje různé asociace a obrazy, ale nutno oznat, že i v Åkerfeldtově rozrůstající se sbírce obskurních nahrávek psychedelické scény figuruje první a jediné album stejnojmenné německé skupiny. Budiž to bráno jako další 'přihlášení se' ke staré progresivní scéně.

Album tvoří osm skladeb s průměrnou stopáží mezi 9 – 10 minutami, po dlouhé době se objevuje i jeden kratší úsek s názvem Patterns in the Ivy, kde kraluje Wilsonův klavír a lehce jazzová atmosféra. Čistě akustickou skladbu tu nenajdeme, ale je tu skvělá balada Harvest v rytmu valčíku s doslova hitovým potenciálem. Nezvykle agresivní nástup desky zajišťuje desetiminutovka Lepper Affinity s povinným zklidněním v polovině a krásnými melancholickými kytarovými melodiemi.
Ve druhé skladbě Bleak se objevuje chytlavý motiv se silnou orientální příchutí. Åkerfeldt se v ní poprvé podělil o hlasy s Wilsonem a nutno uznat, že jim to zpívá výborně. Čistých hlasů přibylo, oproti tomu se v tvrdších pasážích Åkerfeldt usadil na ultrahlubokém chropotu, jemuž je ale velice dobře rozumět a dají se v něm vystopovat i určité melodie, což je v daném žánru velmi vzácné.
S třetí skladbou Harvest, přichází očekávané zklidnění a poté druhá nejdelší skladba, jedenáctiminutová The Drapery Falls. Nástup připomíná legendární In the Court of the Crimson King. Ve skladbě se nejdříve střídají pasáže Åkerfeldtova čistého zpěvu a akustické kytary s celou kapelou, což kromě kontrastů vytváří i napětí, navíc podpořené naléhavým až téměř tísnivým motivem. Ve skladbě najdeme i vůbec nejdisonantnější pasáž, jakou kdy Opeth nahráli.
Druhou polovinu zahajuje Dirge for November. Začíná opět akustickou kytarou a zpěv je tu nahrán tak, že má posluchač pocit, že je s ním Mikael v místnosti a hraje jen pro něj. Jinak je to skladba doomového nádechu, pohybující se pomalu, byť s asistencí rychlých nohou bubeníka Lopeze.
The Funeral Portrait opět přitvrdí, jedná se o velice razantní death metalovou skladbu, vrcholící chorálem z dílny Åkerfeldt – Wilson, podpořeným riffujícími kytarami.
Pattens in the Ivy je klid před bouří, a že bouře ve formě závěrečné titulní skladby ničí vše, co jí přijde do cesty. Nejdříve se k nám přibližuje z dálky mohutný motiv celé kapely, ale po necelých dvou minutách se ozve na akustickou kytaru vskutku zvrhlý, doslova zabijácký riff. Ve dvanácti minutách jako by nám Opeth naservírovali další desku. Skladba prochází různými změnami – zákoutími uvadajícího parku, od akustických přes elektrické, postupně se zrychluje, přitvrzuje, valí, Åkerfeldt chroptí jak o život a "slunce navždy zapadá nad parkem černé vody". Skladbu uzavírá osamělá akustická kytara, jediná věc, která odolala ničivé bouři.

Jako bonus vyšel single Still the Day Beneath the Sun/Patterns in the Ivy II., což jsou dvě baladické akustické písně vcelku tradiční délky, kolem čtyř minut.

"Ty dvě písně jsem natáčel u Jonase Renkse (Katatonia) doma, když byli ostatní spoluhráči všude po světě. Jsou dělány velice jednoduše".
Jako další byla pro single vybrána The Drapery Falls, zkrácená na pět minut.

Nahrávání alba skončilo v říjnu 2000 a vydání bylo stanoveno na 27. února 2001. Recenzenti opět pěli chválu na všechny strany, přirovnávajíc Blackwater Park ke King Crimson 70. let, případně k metalovým Beatles či Pink Floyd. Našlo se samozřejmě srovnání s metalovými spolky, například s Tiamat, jejichž album Wildhoney z roku 1994 bylo považováno za jedno z nejdůležitějších alb extrémního metalu 90. let. Ovšem deska schytala i řadu kritiky, například Alex Silveri ze Sputnikmusic označil skladby The Drapery Falls, Didge for November a The Funeral Portrait za nudné až k slzám.
Nicméně, pro Opeth byla deska průlomovou záležitostí. Důkazem budiž už jen to, že poprvé jedou turné coby headlineři a na Wacken Festivalu v Německu vystupují před 60 000 diváky.

Deliverance a Damnation, 2002 – 2003

Po turné k přelomovému Blackwater Park Åkerfeldt nelení a hned po návratu domů se pouští do psaní dalšího alba.

„Když píšu nový materiál, je to tak, že prostě hraji na kytaru každý den. A nové nápady si většinou zaznamenávám na nahrávací přístroj, který mám doma. Když potom chceme nahrávat desku, tak mám alespoň z čeho vybírat. Tentokrát jsem chtěl napsat něco hodně tvrdého, tvrdšího, než co jsme hráli dosud. Ale stejně jsem měl i spoustu jemnějších pasáží, které jsem nechtěl zahodit.“

Nakonec dá na radu Jonase Renkse a rozhodne se pro vydání dvou zcela odlišných alb.

„Nejprve jsem to s nikým nekonzultoval, ani se spoluhráči, ani s vydavatelskou firmou. Zatímco spoluhráči byli touto myšlenkou nadšeni, lidem z firmy jsem musel tak trochu zalhat. Řekl jsem, že můžeme začít brzy a navíc to nebude dražší, než samostatné album.“

O nahrávání nejvíce vypoví vzpomínky samotných Opeth, jelikož se rozhodli toto natáčení zdokumentovat a později i vydat jako součást prvního live DVD.

Mikael Åkerfeldt: „Do Gothenburgského studia Nacksving jsme přijeli navečer, 22. července. Měl jsem hotové jen dvě věci, obě na tvrdé album, další tři tvrdé a cca deset jemných nebylo hotových a neměl jsem ani řádku textu. Zkoušeli jsme jednou. Nervózní? To si pište! Nastěhovali jsme dovnitř všechnu výbavu a víceméně jsme šli spát. Měli jsme jen nějaké nafukovací matrace, abychom nemuseli spát přímo na zemi, protože všude lezli švábi. Obětovali jsme normální rodinné životy kvůli tomuto nahrávání. Studio navíc nemělo žádná okna a to bylo venku nejteplejší léto za poslední 3000 let. Začali jsme makat hned zrána druhý den. Nahrávalo se s klikem a to nás ještě překvapilo, že v Nacksvingu používají k nahrávání standartní počítače, všude jinde jsou Macintoshe. Neměli ani originální software. Majitel studia Isak Idh prohlásil, že tu nikdy žádné problémy nebyly. Zatím jsme mu věřili, ale brzy se všechno začalo sypat – počítač stávkoval, nahrávací pásky nebyly v pořádku. Jakákoli Isakova pomoc byla k ničemu, až jsme si říkali, jestli vůbec ví, co dělá. Většinu času trávil v místním baru a i přes několik vážnějších rozhovorů o jeho roli při nahrávání se nezdálo, že by se o to nějak staral.“

Martin Lopez: „Nic nefungovalo správně. A tenhle chlápek se tvářil jako profesionál. Jenže když zaplatíte za studio tolik peněz a berete svou práci vážně, jako my, je to jak pěstí do obličeje. Jednoho dne sednu za soupravu a koukám, že mi technik vyměnil mikrofony na nahrávání za mikrofony z 60.let. A podobné věci se děly denně.“

Peter Lindgren: „Byli jsme ve skluzu, takže se muselo začínat každý den brzy ráno, nahrávat celý den a večer Mikael poslouchal, co se nahrálo.“

Mikael Åkerfeldt: „Zrovna jsem poslouchal nahrávku bicích, když náhle všechno utichlo, já zaslechl za sebou takový divný rachot, ohlédl jsem se a zjistil, že se nahrávací mašina porouchala a na zem se vysypala obrovská hromada pásky.“

Opět Lindgren: „Už to vypadalo, že album nedokončíme, veškerá radost z hraní byla ta tam.“

Åkerfeldt: „Neumíte si představit, jak velké problémy nás během natáčení provázely. Nejhorší bylo, že jsme opět před nástupem do studia nezkoušeli a skladby nebyly dopsané.“

Rozhodnutí změnit studio nakonec urychlí příjezd Stevena Wilsona, jenž je opět povolán, aby pomohl s další produkcí.

Åkerfeldt: „Steven používá k nahrávání program Logic a ve studiu neměli žádný z programů, které chtěl. A to byl nakonec první záblesk světla, protože jsme se vrátili do Fredmanu, kde jsme to znali a vše fungovalo správně. A navíc tu byl Fredrik (Nordström), aby nám pomohl.“

Martin Mendez: „Mike nahrál nějaká dema, ale před nástupem do studia jsme se sešli jednou, takže já neuměl vpodstatě vůbec nic. Na nahrávání obou alb mi pak zbývaly jen dva dny, než přijel Steven.“

Lindgren: „Většinou se snažíme pracovat rychle, snažíme se mít jasný základ – rytmy bicích, baskytaru a doprovodné kytary. Tentokrát jsme ale nevěděli, zda to, co jsme nahráli, bude použitelné. Takže okolo toho bylo dost stresu. Nezbývalo nám než pustit, co se nahrálo a pak sledovat, co na to Steven řekne. Nakonec jsme si oddechli, když řekl, že to zní dobře. A mohlo se pokračovat. Se Stevenem se skvěle pracuje, není to jen skvělý multiinstrumentalista, ale též skvělý člověk, podle mého názoru hudební génius. Má spousty skvělých nápadů.“

Åkerfeldt: „V úvodní skladbě alba Deliverance, nazvané Wreath, je pasáž, která zní jako skučení větru, ale ve skutečnosti jde o kytary. Jen jsem tak blbnul s kytarou a Steven vytvářel tyhle divné, zlé zvuky. Dalším příkladem může být skladba Closure (z Damnation), kde je něco jako smyčka dvou, tří kytar, které hrají tóny, jež jsou nedaleko od sebe, takže znějí jakoby rozladěně a nahání strach.“

Steven Wilson: „Myslím, že v hudbě Opeth je i určitý stupeň sofistikovanosti, která nemá nic společného s metalem a má víc společného s tím, jak dělám hudbu já. Opeth hodně přemýšlejí o výsledném zvuku a dalších zvukových aspektech své hudby. Je tu mnoho neskutečně brutálních motivů, stejně jako motivů plných neskutečné krásy. Tahle kombinace se mi líbí.“

Wilson si na obou albech samozřejmě i zahraje, a to především na klávesové nástroje. Především na jemné části dvojalba, nazvané Damnation. „Jednou si to poslechneš a řekneš si, proč jsme tam jen chtěli tolik mellotronu?“ Říká Wilson v dokumentu k natáčení Åkerfeldtovi.

Åkerfeldt: „Damnation byl pro mě způsob, jak se dostat blíž k vlivům z 60. a 70. let, kterými jsem ovlivněn, i když píšu tvrdou hudbu. Jen to takhle mělo být ještě blíž.“

Na obou albech je také znát Wilsonova pomoc s vokály. Vypomáhá Åkerfeldtovi právě v těch jemnějších částech, hlasy obou k sobě dobře sedí a vytváří mohutné harmonie, doplňující sólový hlas. Za jeho asistence se také dotáčejí perkuse.
Lopez: „Na perkusivní nástroje hraji už od dětství, snad od svých čtyř let. Prvním mým nástrojem byla tamburina.“

Åkerfeldt o Lopezovi a Mendezovi:
„Po šesti letech ve skupině jsou velmi důležitou částí, je to až zvláštní, protože s sebou přitáhli vlivy, o kterých bychom neměli ani tušení. Ve Stockholmu žijí v podstatě v ghettu, kde mají spoustu známých z různých kultur. S těmi hrají hudbu, kterou potom hrají mě.“

Mendez: „Poslouchám cokoli, co považuji za kvalitní. Od uruguayské lidové hudby po death, black metal. Mám také rád jazz, hlavně latinu a fusion.“

Kytarová sóla a vokály se točí na závěr. Lindgren: „Sóla rozdělujeme 50/50. Tedy, pokud někdo nemá zrovna nějakou oblíbenou pasáž, do které by chtěl sólovat. Většinou se sejdeme a máme celých 24 hodin na nahrávání, takže 12 hodin pro každého. Posloucháte, co se nahrálo, snažíte se přijít s nějakými melodiemi jako základem a ve chvíli, když si myslíte, že něco máte, tak to nahráváte tak dlouho, dokud to nemáte nahrané. To je můj způsob nahrávání. Nejdůležitější jsou pasáže, kde Mike zpívá a zároveň hraje sólo. V takovém případě si vždy vybírá, který part bude hrát, jestli i sólo, nebo jen doprovod.“

Åkerfeldt o textech:
„Myslím si, že pokud pracuji pod tlakem, tak dokážu přijít s určitými svými opravdu nejlepšími nápady hudebně i textově. Nepovažuji se ale za příliš dobrého textaře, takže jsem se tentokrát docela obával. Ale nakonec jsem přišel s určitými osobními tématy, což jsem v minulosti moc často nedělal. Vzal jsem různé situace, které se staly buď přímo mě, nebo mým přátelům a udělal jsem z nich souvislé příběhy. Bylo to možná obtížnější, ale hodně z toho pro mě moc znamená.“

Wilson: „Určité pasáže mívá napsané, ale přesně netuší, jak do sebe budou zapadat. A jak postupně píše texty a vytváří vokální linky, tak v tu chvíli už se můžu připojit já, abych vypomohl s melodiemi a občas i s texty.“

Åkerfeldt: „Když Steven dorazil, už jsem měl napsané téměř veškeré texty. On ale především pomůže docílit ještě lepšího výsledku, tím, že někde změní notu, nebo něco ve vokální lince.“

Wilson kromě detailů napsal kompletní text pro skladbu Death Whispered a Lullaby na Damnation.

O zpěvu:
Wilson: „Od mnoha metalových bandů se Opeth liší hlavně tím, že Mike má výborný hlas pro melodický zpěv. Je to takový emocionální typ hlasu jako třeba Jeff Buckley nebo Thom Yorke.“

Åkerfeldt: „Ty křičené vokály mnoho lidí nemá rádo, já je také neměl moc rád, když jsem byl mladší. Ale je to právě to, co jsme. Jsme metalová skupina a jsme death metalovou scénou stále dost ovlivněni. Damnation bude spíše jednorázovou záležitostí, přestože je jedním z našich nejlepších alb, ne-li nejlepší.“

O dalším směřování tvorby:
Peter Lindgren: "Nikdy se nepřidáme k mainstreamu. Opeth vždy dělali opak toho, co lidé očekávali. Řekněme, že Damnation se prodá milion nosičů. Další album potom bude ta nejextrémnější věc, kterou jsme kdy dělali, už jen proto, že většina lidí bude očekávat druhou část Damnation. Je i pozdě na to, abychom šli do mainsteramu. Kdybychom chtěli prodávat hodně desek, tak určitě nenahráváme patnáctiminutové skladby na první alba."

Na vzniku alba má kromě samotných Opeth a Wilsona velký podíl britský kytarista a producent Andy Sneap, jenž je uváděn v bookletu Deliverance jako zachránce nahrávání. Právě on totiž pomohl s mixem základních stop, nahraných v Nacksvingu.

Deliverance vyšlo 4.11.2002 a usadilo se na devatenáctém místě britského žebříčku nezávislých alb. Kritika opět pěla chválu, Opeth si odbyli jednorázové vystoupení v domovském Stockholmu a Åkerfeldt se vrací do Británie, aby dotočil s Wilsonem vokály na Damnation. To vyšlo 14.4.2003 a vyneslo skupině ve Švédsku Grammy v kategorii hard rock.

Následovalo další turné, dosud největší v historii Opeth. Během roku 2003 a 2004 odehráli téměř 200 koncertů. Playlist byl tentokrát rozdělen do dvou částí: V první části Opeth přehráli celé Damnation a druhá část byla potom věnovaná té tvrdší podobě jejich tvorby.


První živé DVD a první klávesista


"Jsme metalová skupina, nepotřebujeme klávesy."
Åkerfeldt při jednom z rozhovorů k albu Blackwater Park na otázku, zda by si dovedl představit ve zvuku skupiny klávesové nástroje nastálo.

V roce 2004 bylo vydáno první živé DVD nazvané Lamentations, jež zaznamenává koncert z Londýnského Shepherd's Bush Empire. Koncert trvá dvě hodiny a zachycuje skladby z obou nových alb, doplněných o další skladby z Blackwater Park.

Novou tváří v sestavě se stává knírkatý klávesák Per Wiberg (18.6.1968), člen Spiritual Beggars. Zatím vypomáhá s party Stevea Wilsona a zpívá doprovodné vokály, ale před natáčením dalšího alba je jasné, že se stane právoplatným členem, protože Åkerfeldt a spol chtějí zase zkoušet něco nového.

Ovšem začínají problémy, o jakých se skupině dosud ani nezdálo, jelikož sahají dále, než třenice mezi jednotlivými členy, ať už osobními, či hudebními. U Martina Lopeze se začínají objevovat příznaky duševní nemoci. Nejprve přijde několik panických záchvatů, které by se daly odůvodnit – skupina měla odehrát koncert v Jordánsku, ale na poslední chvíli jej zruší, protože situace na blízkém východě je komplikována teroristickými útoky. Jenže Lopezův stav se nelepší ani během turné. Další záchvat přichází v Kanadě, načež je poslán domů, aby si odpočinul. Zaskakuje za něj jeden z jeho vzorů Gene Hoglan (Strapping Young Lad, Death, Fear Factory, Testament atd.) i jeho technik.

Lopez se vrací na poslední část turné, začínající v americkém Seattlu. Nicméně stále se počítá s různými náhradníky, neboť Lopezova komplikovaná zdravotní situace mu často znemožňuje vystupovat. Kromě tohoto se ale dějí i pozitivní věci: Åkerfeldt se stává otcem (dcera se jmenuje Melinda podle jedné z písní Opeth, navíc se Åkerfeldt nechal slyšet, že se jedná o jeho nejoblíbenější ženské jméno) a Lindgren se žení s dlouholetou přítelkyní.


Změna vydavatelství a Ghost Reveries, 2005


Skupině vypršela smlouva s Music for Nations a novou podepsali se světoznámými Roadrunner Recods. Nejdůležitějším důvodem pro toto vydavatelství bylo to, že distribuují nahrávky po celém světě a fanoušci mají tak snazší přístup k nahrávkám. Samozřejmě se na Opeth jakožto 'undergroundovou' skupinu snesla i vlna kritiky, obviňující skupinu ze zaprodávání se. Åkerfeldt se vyjádřil takto: „Abych byl upřímný, tak je to docela urážka po patnácti letech a osmi albech. Nemůžu uvěřit tomu, že nám fanoušci po tolika letech nevěří. Myslím, přeci jen, naše písně jsou deset minut dlouhé!“

Nové album dostává název Ghost Reveries a podle samotného leadera se tentokrát zabývá okultními tématy, hlavními mluvčími jsou na něm totiž různí lidé, kteří zemřeli. Opět je tu naznačen určitý příběh, ale ne všechny písně zapadají do konceptu, takže není nutné je brát jako souvislý celek. Natáčelo se tentokrát od jara po léto, nejdéle se točily bicí, podle toho, jak dovoloval Lopezův zdravotní stav. Nová posila sestavy, Per Wiberg, obohatil zvuk skupiny natolik přirozeně, že se klávesy staly zcela plnohodnotnou složkou. Střídá nejrůznější rejstříky a tak se na albu objevuje mellotron, hammondky, klavír, různá elektrická piana i moog.

Kromě toho, že tvrdé skladby zní ještě tvrději, objevují se na albu tři poklidné kousky, z nichž minimálně dva představují v tvorbě Opeth něco nového. Jsou jimi meditativní Atonement a co do instrumentálního podkladu poměrně prázdná skladba Hours of Wealth. Právě v takových vyniknou Wibergovy klávesy. Ovšem na své si přijde na celém albu.

Z Beneath the Mire dýchá Kašmír, v Baying of the Hounds zase vykukuje volnomyšlenkář Comus – tady se Åkerfeldt inspiroval písní této acid-folkové legendy, nazvané Diana. První dvě skladby – Ghost of Perdition a Baying of the Hounds, patří k tomu nejtvrdšímu, co Opeth vytvořili.

Nejvýraznější skladbou alba je pravděpodobně The Grand Conjuration, která byla vybrána jako singl a byl pro ni vytvořen i klip. K tomu se ovšem skupina moc hlásit nechce, protože se natáčelo ve zmatku, nikdo pořádně nevěděl, jak by měl výsledný klip vypadat a hlavně v něm není přítomen Martin Lopez, nýbrž Gene Hoglan. Nicméně Lopezova práce na albu jej představuje ve výborné formě, pravděpodobně jde o nejlepší bicí party na nahrávkách Opeth.

Nahrávku uzavírá balada Isolation Years, pro změnu zase jedna z nejsmutnějších skladeb skupiny.


Další změny v sestavě, nový bubeník a kytarista, 2005 – 2007


Album vychází 30. srpna 2005 a opět sklidí spoustu chvály v Evropě i za oceánem. Ve Švédsku se usadí na výborném devátém místě, v severní Americe potom na 64. místě. Ovšem magazín Guitar World jej vyhlásí 54. nejlepším albem všech dob, Metal Storm jej hodnotí jako deváté nejdůležitější album ve stovce vybraných progresivně metalových alb, podle Decibelu je 42. ve stovce nejlepších metalových alb dekády, Classic Rock jej považuje za jedno z deseti nejzákladnějších alb dekády. Tolik hodnocení profesionálních recenzentů. O rok později, 31. října 2006 vychází reedice alba s bonusovým DVD z natáčení, novou výtvarnou podobou a živým coverem Soldier of Fortune od Deep Purple. Tuto skladbu už bubnuje Martin Axenrot (narozen 5.3.1979 v Linkpöningu ve Švédsku), který nahradil nemocného Lopeze už na předchozím turné a natrvalo rozšířil řady Opeth 12.5.2006.

9.11.2006 vychází další živé album, nazvané The Roundhouse Tapes. Zachycuje přesně rok staré vystoupení v londýnském Roundhouse. Živák zachycuje novou sestavu a zástupce ze sedmi alb (nedostalo se na nic z Deliverance). Výběr písní ukazuje, že Opeth nemíní slevit z dlouhých kompozic ani naživo, a že je sem tam vyšperkují decentní improvizací – to ovšem velmi zřídka, nutno ovšem uznat, že nová sestava dokázala skvěle odehrát materiál z prvních alb, decentní kousky jako Face of Melinda nebo Windowpane i novinku Ghost of Perdition.

Samozřejmě, že album vychází i jako DVD, kde je jasně vidět sebejistota nové sestavy. Åkerfeldt písně prokládá vtipnými komentáři, občas je jen tak na oko trochu drsňák, ale pořád je tam cítit nadsázka. O svém smyslu pro humor se Mikael vyjadřuje takto: „Mám rád věci od Monty Python, ale není nic horšího, než když parta opilců cituje hlášky z jejich filmů. Skoro mi je to dokázalo znechutit. Moc se mi líbí třeba britské seriály typu Jistě, pane ministře. Jsem tím docela posedlý a myslím, že je to pro mě vrchol komediální tvorby. Nesamozřejmý humor je asi mým nejoblíbenějším.“

Ovšem změnám v sestavě není konec. Přes veškeré úspěchy, které v posledních letech sklízeli, přestalo Petera Lindgrena bavit trmácet se po světě. Sestavu opustil 17. května 2007, v podstatě rok po odchodu Lopeze. Svůj odchod okomentoval na oficiálních stránkách: „Toto rozhodnutí bylo snad nejtěžší v mém životě, ale bylo správné jej udělat. Jednoduše jsem cítil, že mě opustilo určité nadšení a inspirace pro to, abych ještě mohl působit ve skupině, která se z kluků, kteří rádi hrají hudbu, propracovala až do celosvětového průmyslu“.
Na jeho místo nastoupil bývalý kytarista Arch Enemy Fredrik Åkesson (18.6.1972). O něm Åkerfeldt mluví takto: „ Fredrik byl jediný člověk, který mě jako náhrada za Petera napadl. Podle mě je jedním ze tří nejlepších kytaristů ve Švédsku. Vycházíme spolu dobře a známe se asi čtyři roky a už měl možnost si vyzkoušet, co to znamená žít takový cirkusový způsob života, jako žijeme s Opeth.“

Vojtěch "Voytus" Petržilka, 2010

Zdroje: Spark, Åkerfedtovy deníky na opeth.com, DVD s rozhovory o Deliverance & Damnation a biografie na wikipedia.org... (celý článek)