Opeth - Deliverance (2002)

Deliverance se mi dostalo do rukou nějakou dobu po vydání, od tohoto alba jsem měl tedy možnost sledovat vývoj skupiny chronologicky a přiznávám, že jsem od Blackwater Park měl vždy dost velká očekávání. Po Blackwater Park bylo skupinou oznámeno, že chystá dvojalbum, jehož první disk bude představovat tvrdé skladby a druhý bude něco jako unplugged podoba jejich tvorby. Vše nakonec, jak víme, dopadlo jinak a nahraný materiál nakonec vyšel s půlročním odstupem na dvou discích. Teprve v loňském roce vyšel remix a obě alba byla vydána tak, jak bylo původně zamýšleno. Nicméně se budu věnovat každému zvlášť.

To první, Deliverance, představuje skutečně to nejtvrdší, co Opeth dosud vydali. Alespoň z části, protože i zde dostaly dost prostoru klidnější pasáže, dokonce víc, než dosud. Ovšem první dvě skladby, Wreath a Deliverance, to je opravdu brutální nálož. Wreath startuje divokým bicím přechodem, vzteklým riffem a ultrabrutálním chropotem, který Mike vypiloval snad až na samou hranici, kam tento typ hlasu může zajít. Pozornějšímu uchu jistě neunikne, že i v tomto projevu Akerfeldt intonuje a "zpívá" alespoň jakési melodické linky, které samozřejmě nejsou velkého rozsahu, ale s harmonickou linkou ladí a perfektně k ní pasují. I Wreath je ale prošpikován tiššími místy, dokonce ozvlášťněn perkusemi a nechybí ani táhlé kytarové linky, odkazující k psychedelické scéně, jejíž vlivy jsou na tomto albu paradoxně hodně silné. V druhé, téměř čtrnáctiminutové titulní skladbě je podobných míst ještě více, což zvýrazní i čistý zpěv a silně halucinogenní atmosféra. Pro milovníky složitějších rytmů jsou tu nachystány pasáže v 7/4 taktu, které vytvářejí patřičné napětí. To nemizí ani v nejklidnějších momentech, a když už se zdá, že Vás Opeth ukolébají k spánku, tak nastoupí rytmické orgie s jediným rozsekávaným akordem, které by klidně mohly být jednou tak dlouhé a stále by to stálo za to. I k takové riffařině totiž pánové přistupují kreativně, takže tu Lopez za soupravou chvílemi rozpoutává peklo, chvílemi jede v onom sevřeném, sekaném rytmu s kytarami, a také tu občas probleskne klavír (!!!).

Klavír uvádí píseň třetí, A Fair Judgement. Pokud jsem psal o halucinogenních momentech, tak tady máme celou skladbu. Nejprve ten zvuk klavíru, připomínající stav těsně před probuzením, v polospánku, kdy jste napůl bdělí a napůl ještě v noční pauze, vnímáte okolní zvuky, ale pořád jsou součástí vašeho sna. Opethovský valčík, dva akordy, jednoduchá, ale silná melodie, sloky prostřídané táhlým sólem na elektrickou kytaru. Úplné zastavení času s akustickým vydrnkáváním (zde zvuk jako z telefonu) a na závěr burácivá pomalá pasáž, nemající daleko k rané tvorbě (tady je dobře slyšet kontinuita tvorby Opeth, rozvíjení principu kontrastů už od samého začátku. Jen to postupně, pomalu pilují a zkoumají možnosti). Následující dvouminutová miniatura For Absent Friends odkazuje názvem k raným Genesis a je to přesně ono rozjímavé, tolik očekávané zastavení času s akustickou kytarou a decentní elektrikou, hrající hlavní melodii.

Ale jde o album dosud nejvrdší, takže jaképak snění, zpátky do pekla! Toť Master's Apprentice. Pomalá, valící se zkáza, ničící vše, co jí stojí v cestě. Brutální death metal je vždy na chvíli vystřídán medodičtější pasáží s dlouhými tóny sólové kytary, ale první polovinu stopáže skladba nenechá posluchače vydechnout. Očekávané akustiky samozřejmě přijdou a přinesou další snovou melodii čistého zpěvu s nádherným, hřejivým chorálem (s hlasovou podporou Stevena Wilsona). Křehkou harmonii ovšem po chvíli utne brutální chropot a tvrdé záseky celé skvadry. Kytarová sóla? Sem s nimi! Jako obvykle žádné technické předváděčky, čím dál víc si pozornost žádá stará škola. Vlastně se dá snadno vystopovat, co kdo z kytaristů hraje. Akerfeldt je právě ta "stará škola", preferující dravá, vášnivá rocková sóla, kdežto Lindgren, v minulosti hrající právě ta neoklasická arpeggia, tu dává přednost táhlým linkám, které sem ale skvěle zapadají a nakonec je to právě on, kdo tu páchá nejvíc psychedelie. A jsme na konci. Tedy, vlastně nejdřív se musíme prokousat šíleností, nazvanou By the Pain I see in Others. Zatím nejexperimentálnější skladba Opeth s chropotem naroubovaným na akustickou pasáž (poprvé, ale i naposled). Vyčerpávající přehlídka hráčských možností, divné akordy, divné rytmy, náhlé výbuchy vzteku (Lopezi, ty bicí za nic nemůžou!), neskutečně smutná nálada v půli, podpořená klávesami, další návaly agrese, několik vteřin perkusí, ke konci skladby vše ještě pro jistotu zopakováno v rekordně krátkém čase. Náhlé výpadky vědomí, totální ztráta smyslů, přeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeedlouhý doznívající zvuk...... Že by exkurze do hlavy psychotika? A když album nevypnete, uslyšíte po chvíli ještě pár pozpátku puštěných zpěvových linek.

Se závěrečnou skladbou jsem měl dlouho problém, přišla mi chaotická a nedotažená, navíc po předchozí brutalitě prostě už trochu nad plán. Jenomže tady je právě vidět, kolik Deliverance vyžaduje času. Zatímco Blackwater Park byl v podstatě "hitový", tak Deliverance netěží z této "hitovosti", či přístupnosti, ale jde dál, jinam - do experimentálního teritoria. Zároveň ale nejde o nějakou metalovou avantgardu. Myslím, že Opeth zkouší, kam až můžou zajít, aby posluchače úplně neubili. S takto tvrdou hudbou se to totiž může stát snadno, a já jsem jedině rád za ty dvě klidnější skladby, při nichž si nejlépe uvědomíte to dávkování klidných a drsných momentů alba. Opět plná palba hvězd, i když přiznávám, že na toto album musím mít opravdu náladu a hlavně čas. Žádná kulisovka to totiž není, jde o technicky, aranžérsky, skladatelsky i producentsky dokonalou záležitost.
reagovat

Snake @ 27.01.2017 14:29:01
Voytus, klobouk dolů před touhle parádní, s entuziazmem a zapálením pro věc napsanou recku. Ta masírka v závěru titulní "Deliverance" je neskutečná. A už se těším na "Damnation"...

Opeth jsou jednou z mála kapel tvrdšího kalibru, které ještě sleduji, kupuji a poslouchám. V posledních dnech jsem oprášil a několikrát připoměl si album Deliverance a tak přihodím i hodnocení :

Wreath - drtička na úvod, ale již po necelých dvou minutách kytary stávají se chytlavějšími a skladba rozkvete do výborného melodického death metalu. Åkerfeldt používá všechny rejstříky extrémního zpěvu, od death metalového growlingu až po black metalový skřehot. Už tady lze si všimnout fantasticky čisté produkce a křišťálového zvuku. 4 / 5

Deliverance - tady se poprvé objevuje to, co na Opeth miluji. Podmanivé a atmosférické akustické vsuvky, s načechranou rytmikou a zasněným Åkerfeldtovým zpěvem. Skladba samotná má téměř čtrnáct minut a dočkáme se tu mnoha zajímavých zvratů. Samotný závěr nabízí parádní instrumentální masáž s precizními technickými bicími Martina Lopeze. Lechtání bránice při vyšší hlasitosti se zárukou :) 4 / 5

A Fair Judgement - dokonalý obrat a nezainteresovaný posluchač nejspíš by nevěřil tomu, že pořád poslouchá jedno a to samé album. Náladotvorná věc s čistým zpěvem, různými studiovými efekty, posluchačsky vstřícná a velice melodická, která přibližuje se tomu, co Opeth předvedou na následující fošně Damnation. 5 / 5

For Absent Friends (instrumental) - pěkné intermezzo v režii akustické a elektrické kytary. 4 / 5

Master´s Apprentices - a zase zpátky k death metalu, jsou tu typičtí Opeth. Hutná, valivá řezničina a záhrobní chropot, z něhož by se jednomu ježily vlasy hrůzou zčistajasna protne okouzlující atmosférická mezihra. Znovu musím zdůraznit čistý a průrazný zvuk, a to i v těch nejextrémnějších pasážích. 3 / 5

By The Pain I See In Others - poslední šleha na desce, čtrnáct minut dlouhá ( krátká ? ). Death metal techničtějšího střihu, mnoho zvratů, v páté minutě zajímavá vsuvka v tříčtvrtečním taktu. Vzhledem k ostatním skladbám na albu chybí mi tady výraznější nápad, nebo melodie. . 3 / 5

Mohu - li posoudit, jsou Opeth momentálně ( a nejen momentálně) docela v kurzu. Přízeň publika získali si dlouholetou dřinou a na metalovém výsluní vyhřívají se naprosto zaslouženě.

Suma sumárum : sečteno a podtrženo, 3.83 ? Za vynikající zvuk, spolu s výtvarným zpracováním cédéčka, sázím rovné † † † †.


reagovat

alienshore @ 03.05.2014 11:09:08
Dík za recku Snake :-). Skladbe Deliverence by som dal 5/5, pre mňa je to asi najprepracovanejšia vec od Opeth vôbec. Fajn, že si tu niekto spomenie na týchto švédskych borcov, je to zároveň aj taká malá príprava na ich novinkový album Pale Communion, na ktorý sa naozaj teším.

Snake @ 03.05.2014 17:42:45
Tak tak, ty kulometné dávky bicích v závěru titulní Deliverance mají devastastační účinky. Někdy mi to nedá a při poslechu vytočím volume pořádně doprava, ale to je potom neskutečná bouřka. Úplně se třese zem a babča v sousedství zapaluje hromničky :)

Na nové album jsem zvědavý, ale humbuk kolem nějak nesleduji, nechám se překvapit. Podvědomě čekám něco ve stylu Heritage. Návrat k death metalu už nejspíš nehrozí..

alienshore @ 03.05.2014 18:15:24
No ja dúfam, že to nebude v štýle Heritage, mňa ten album neoslovil. Podľa posledných správ by tam mal byť väčší podiel melódií a zároveň by to malo byť aj dostatočne heavy :-). Tak uvidíme ...

O švédskej progresívnej ikone Opeth sa hovorí a píše dosť, a určite padne vhod si pripomenúť ich tvorbu, ktorá sa predrala z undergroundu až na samotný vrchol a celosvetový úspech. Skutočne si veľmi cením akým spôsobom pristupuje Mikael Åkerfeldt k hudbe a ako dokáže všetky inšpirácie, ktoré ho v živote ovplyvnili tak nenásilne spojiť dokopy. Je to mimoriadny hudobník a skladateľ nielen pre prog-metalistov, ale pre všetkých čo majú radi úprimnú a zároveň špičkovú muziku od človeka, ktorý dostal do vienka tak ohromné množstvo talentu. Opeth pod jeho vedením dosiahli to, čo len máloktorá takto zameraná kapela. Za všetkým určite stojí veľké množstvo práce a sebazaprenia. Opeth vykazovali známky inakosti už vo svojich death-metalových začiatkoch, keď tvorili 10-14 minútové kompozície. To si našťastie ponechali a ďalšie albumy ako napr. Still Life a Blackwater Park ich posunuli medzi skutočnú elitu a aj neskôr potvrdili, že to nebola len nejaká náhoda. Still Life je na svoju dobu veľmi premyslená nahrávka, ktorá ukázala cestu samotným Opeth ako spojiť krásu art-rocku 70-tých rokov, death metal a švédsku melanchóliu. Jeho nasledovník Blackwater Park bol ešte mohutnejším tornádom v prog-metalových vôdách a patrí asi medzi najobľúbenejšie albumy v ich fanúšikovskej základni.

Akási skepsa sprevádza dielo Deliverence a kritici ho hodnotia pomerne rôznorodo. V tomto prípade nechápem celkom presne prečo. Opeth zdokonalili svoju tvrdú metalovú tvár a priniesli veľmi osobito znejúcu hudbu, ktorá v metale ako takom len ťažko nájde konkurenciu. Osobne mi totižto imponuje viac ako napr. Blackwater Park, ktorý mal na môj vkus až priveľmi masívny zvuk. Deliverence znie tenšie v bicích alebo aj gitarových partiách a tento tzv. wilsonovský sound nádherne dokresľuje smútok a chladnú melanchóliu. Jedná sa o hodne temnú vec a aj Åkerfeldtov vokál je o čosi viac guturálnejší než je u neho zvykom, čo teda prospelo celkovému konceptu tohto diela. Skladby majú dobre čitateľnú štruktúru, čo neznamená že jednoduchú ale viac sa v tom dokážem orientovať. Opeth dospeli do štádia, keď už vedia ako majú znieť jednotlivé pasáže a tak aby presne charakterizovali podstatu ich hudby. Nahrávanie albumu sprevádzali problémy, na pomoc však prišiel Steven Wilson a výdatne pomohol celej kapele. Je to aj počuť napr. v klávesových aranžmánoch alebo aj v pomalších úsekoch, kde sa v plnej kráse ukázali jeho typické zasnené harmónie.

Začína to dosť husto s kompozíciou Wreath a Åkerfeldt drtí death/black metalový growling takmer na dno svojich možností. Objavujú sa tu pasáže, ktoré sú trochu melodickejšie a naberá to postupne viacero rytmických zmien. Snáď asi najlepšia tvrdá metalová skladba od Opeth nesie názov Deliverence a je tak členitá, že len s otvorenými ústami hltám každú jednu delikatesu, ktorú mi tu predhadzujú. Koniec v podobe nádherne znejúcich rytmov a proti-rytmov sa len ťažko popisuje, jednoducho dych vyrážajúca dokonalosť. Prichádza na rad pomalá a opäť "opethovsky" nádherná A Fair Judgement. Kopa akustických gitár a Åkerfeldtov rockový hlas odkazuje na progresívny rock 70-tých rokov v tom najkrajšom balení, aké si len viem predstaviť. Na to ako je táto skladba odlišná zapadá do koncepcie albumu veľmi dobre a svojim spôsobom ju obohacuje. Podobne znie aj nasledujúca akustická inštrumentálka For Absent Friends. Súzvuk akustickej a elektrickej gitary má skutočne hlboký emocionálny náboj, opäť to tu dýcha minulosťou. Master's Apprentices prinavracia albumu jeho podstatu a tým je zdrvujúci progresívny metal. Temnota sa valí z každého tónu a Åkerfeldtov strašidelný chropot sa zrazu preklenie aj do príjemnej melodickej polohy. Skvelé prelínanie vokálnych liniek je dielom evidentne vnímavých muzikantov a podobne sa darí vyvolávať emócie aj pomalšími akustickými vyhrávkami. Posledný heavy-song By The Pain I See In Others si udržuje úroveň a aj rýchlostný stupeň. Zaujímavé spojenie deathu, doomu a prog-metalu dostalo perfektný aranžérsky podklad, ktorý ukončuje Deliverence živelne a strhujúco.

Bolo by asi nespravodlivé nespomenúť aj Åkerfeldtových spoluhráčov. Aj oni majú nemalý podiel na kvalite hudby Opeth a to čo hrajú nie je o exhibicionizme, ale o veľmi profesionálnom a poctivom prístupe. Deliverence nie je samozrejme nejaký "fast-food", je to podľa mňa spojenie umenia a schopnosti preraziť do širšieho povedomia metalových fanúšikov. Toto sa totižto nedá prehliadnuť na hudobnej scéne a musí to zarezonovať v určitej časti publika, pretože nahrávka ponúka majstrovsky zložený prog-metal tej najvyššej ligy. Tým pádom to má veľkú šancu na úspech a Opeth aj týmto albumom potvrdili svoje ambície byť lídrami vo svetovom meradle. Zaslúžene sa nimi aj stali a Deliverence je pre mňa jedným z vrcholov ich tvorby.
reagovat

Snake @ 18.04.2014 22:08:58
Slavo, klobouk dolů. K recce na Opeth bych se asi jen tak neodhodlal, ale desku - a hudbu těchto seveřanů - vystihl jsi perfektně. Opeth jsou jedna z mála kapel tvrdšího ražení, které sleduji, kupuji a poslouchám..Hodnocení přihodím co nejdřív, hned jak si album znovu oživím a připomenu. Jen bych chtěl ještě upozornit na vynikající grafickou úpravu bookletů jejich cédéček. Jsou velice pochmurné a sugestivní..

alienshore @ 19.04.2014 13:43:51
Ahoj Snake! Som rád teda, že aj ty patríš do fanúšikovskej základne Opeth. Určite si prečítam tvoj pohľad na Deliverence a verím tomu, že bude asi pozitívny. Grafické spracovanie môžem potvrdiť, je to naozaj pekná práca známeho Travisa Smitha.

Mayak @ 19.04.2014 14:02:30
... pred 11 rokmi som na tento album písal ... v polštine, na server artrock.pl
>> odkaz
Celkom výzva a podarilo sa (písal som aj iné), v tej dobe tu (rozumej československé fóra) nič poriadne nefungovalo.

Fajn, Slavo :-) milujem OPETH, videl som ich zatiaľ len raz v Budapešti a bolo to super (18. decembra 2005)a diskografiu mám detailne napočúvanú, samozrejme celú. OPETH je kapela, čo prepojila definitívne skoro "nezlučiteľné" - death metal ... a klasický, sofistikovaný progresívny rock ...

kali @ 19.04.2014 14:18:14
Připojuji se k obdivovatelům této skupiny a díky za výbornou recenzi.

alienshore @ 19.04.2014 17:18:28
Miro v poľstine by som sa neodvážil písať recenziu, ale vyšlo ti to :-). Ináč Opeth chcem určite vidieť naživo ak budem mať príležitosť, to si nenechám ujsť!

Divím se, že tohle album ještě nikdo nehodnotil... Dle mého je to špička v diskografii Opeth... V nynější tvorbě (Ghost Reveries) se už trošku opakují a dřívější tvorba (Blackwater Park) je pro mě docela těžce stravitelná....
Takový kompromis mezi vším je pro mě album Deliverance, perfektně vyvážené album s dokonalým zvukem....
6 majstrštyků vedle sebe, všechny songy k sobě dokonale pasují... (Někdo by mohl říct, že JENOM 6, ale méně je někdy více) To, co všichni na Opeth tak milují je obsaženo i tady - střídání různých pocitů, nálad.... Agrese, hněv, deprese, smutek, samota..... A vše dohromady se neuvěřitelným způsobem smíchá v poslední skladbě By The Pain I See In Others... Co se instrumentální stránky týče, netřeba komentovat... Neuvěřitelně precizní kytarové onanie a o bicích ani nemluvě - ty nápady!!!! práce s hajtkou.... žádné tupatupatupa, nebo bezprostřední, nicneříkající dvojkopáky....
Špičkou je podle mě titulní skladba Deliverance, byla to má vůbec první věc, kterou jsem od Opeth slyšel a tím pádem ji znám už nazpaměť a dodnes se jí nemůžu nabažit... jak říkám, ta kombinace vokál + kytary + BICÍ.....
Mohl bych se tady rozplývat donekonečna, ale típnu to. Dávám plný počet. Tohle album doporučuji úplně všem !!!! Omotalo si mě kolem prstu :-D
reagovat

Petr @ 19.10.2007 10:26:30
to se nediv-tady se hodnotí "prog" typu AC/DC apod... Opeth mě dostali právě plackou Ghost Reveries, ovšem zakoupil jsem všechna jejich alba. Fakt je, že první placky jsou hodně těžké na poslech, ovšem takové bomby jako je StillLife, to je prostě famózní...

merhaut @ 19.10.2007 10:47:48
Informace pro novice a pomalejší: tady to není jen o progu už půl roku ... ZDE JE TO O ROCKU.

Neoprog & spol. dnes totiž zajímá asi tak 0,03 člověka ze sta :-)

Kingx @ 19.10.2007 11:04:37
já nejsem ani novice, ani pomalejší.... prosím bez urážek pane Merhaute, tyto stránky navštěvuji již víc než půl roku a zdejší systém znám moc dobře....
No ale pokud jste reagoval na Petra, tak se omlouvám :-D

merhaut @ 19.10.2007 11:06:10
Reagoval jsem na výpad Petra samozřejmě. Měl jsem to tam adresně napsat, moje chyba.

Petr @ 19.10.2007 12:03:53
to merhaut - ten slint je na mě? Ty jsi jako kdo, ty tady velíš nebo jsi nějaký brouk Pytlík, co všechno ví, všechno zná a kde nebyl, od toho má pas nebo klíče nebo co? Nevšiml jsem si, že bych se tě na něco ptal; reagoval jsem na Kigxovu recku, tak se sem laskavě necpi.

merhaut @ 19.10.2007 12:17:33
Podívej se Petříku, když se tu otíráš o Progboard, že tu jsou AC/DC, tak to je přesně ten slint, na který tu nejsem zvědavý, a na který vždycky budu reagovat.

Jsou tu AC/DC, Led Zeppelin, je tu Opeth, Anathema, Bowie a stovky dalších různých, rockových a jiných.

Pokud ti to vadí, tak sem nechoď, tady je to pro ty, co je to zde baví ...

P.S. Pro tvou informaci, jo, já tomu "velím" ...

Petr @ 19.10.2007 14:53:55
Jo, tak soráč, to jsem netušil...