Opeth - Orchid (1995)

Písať dve recenzie – jednu na Orchid a druhú na Morningrise – by nemalo zmysel. Prvé 2 albumy od týchto švédskych metalových kráľov sú si podobné ako vajce k vajcu. Tak to zhrniem v jednej recenzii. Opeth som nikdy nevnímal ako vyslovene deathmetalovú kapelu, ale skôr ako progresívnu. Majú síce svoj vlastný neobyčajný štýl, no počuť tu vplyv kapiel zo 70.tych rokov. Mohol by som ich označiť za majstrov prechodov. To striedanie tvrdých pasáží s jemnými akustickými by tak plynulo nevedel zahrať každý. Tak isto, ako aj Mikaelovo zamieňanie chrapotu s krásnym čistým hlasom. V tom práve spočíva najväčšia sila Opeth. Po hráčskej stránke sa nemáme o čom baviť. Veď len prvé 2 albumy obsahujú toľko nápadov, že by sa z nich dalo spraviť 5 albumov. A to ešte nehovorím o ich ďalších albumoch. Čo sa týka pesničiek na Orchid a Morningrise, tie len zriedka idú pod stopáž 10 minút, ale vôbec to nevadí. Nie sú nudné, ale plné zvratov a prekvapení. Ak to všetko zhrniem, tak mi z toho vychádza druh hudby ktorú mám rád. Z prvých dvoch albumov stoja za pozornosť hlavne skladby: Under The Weeping Moon, Silhouette, Forest Of October, Apostle In Triumph, Advent a To Bid You Farewell.

Klasický Opeth ako ho všetci poznajú síce začína až na My Arms Your Hearse (pre niekoho až Still Life), ale aj Orchid a Morningrise majú svoje čaro.

reagovat

Ze švédských hvozdů se v roce 1995 vyřítilo monstrum jménem Opeth s debutovým albem, poeticky nazvaným Orchid. Nejen názvem, ale i obalem s květinou se museli dost odlišovat od kolegů na metalové scéně. A když k tomu připočtete obsah alba, máte co do činění s partou, která si od samého začátku buduje na scéně kultovní postavení. V hudbě jsou totiž již přítomny všechna poznávací znamení budoucí tvorby této skupiny. Rozsáhlé kompozice překračující deset minut, střídání metalového nářezu a křehkých akustických pasáží a především specifická atmosféra. I s jednoznačným žánrovým zařazením je to problematické.

Tvorba Opeth je od začátku fůzí různých metalových odnoží, ať už death, doom, black, heavy nebo prog. A já tu navíc slyším i prvky stoner rocku, například v dusavém boogie úvodní skladby In the mist she was standing. Nástup této skladby je důrazný, typické jsou dvojhlasně vedené kytary, často připomínající středověké postupy. Motivy se velmi často mění, či procházejí různými variacemi. Akerfeldtův pěvecký projev vysloveně nahání hrůzu, však na tomto albu používá rejstříky typické pro tvrdě metalové styly, často i blackmetalově skřehotá. Občas ve skladbě problesknou akustické kytary, ale zatím jsou vždy po chvíli utnuty metalovou smrští. Závěr skladby se nese opět ve středověkém duchu, když oba kytaristé spustí kontrapunkticky vedený dvojhlas.

To druhá píseň Under the weeping moon je kompozičně ještě zajímavější. Tady už dostávají víc prostoru akustické kytary a poprvé se ozve i čistý zpěv. Tajuplné vybrnkávání uprostřed skladby je silně podmanivé, až psychedelické.

Ve znamení klavíru bubeníka Anderse Nordina je následující taujuplná instrumentálka Silhouette. Velmi zajímavé zpestření jinak kytarové hudby.
Forest of October začíná ve valčíkovém rytmu, což je pro budoucí Opeth také dost příznačné. Skladba je plná zvratů a zabere mnoho poslechů, než se jí člověk prokouše. Ovšem atmosféru podzimního lesa tu v souladu s názvem Akerfeldtova parta vystihuje dokonale. Temné, hutné elektrické kytary střídají lehce disharmonické akustiky, nad tím se jako cáry ranní mlhy pozvolna valí dlouhé, tklivé tóny, následované divokým kytarovým sólem, podpořeným důraznou dvojšlapkou.

A v podobném duchu bych mohl pokračovat: Skladby procházejí nejrozličnějšími zvraty, tvrdé pasáže střídají jemné, rozjímavé akustické kytary, pěvecky převažuje hluboký hrdelní murmur, čistého zpěvu je zatím pomálu. I tak není výsledné dílo příliš tvrdá hudba, což mají na svědomí hbité dvojhlasé kytary, hrající spíše melodické linky, než riffy. Nutno vyzdvihnout i práci rytmiky, vyloženě netypická je místy výrazná hra baskytaristy Johanna De Farfally, který navíc podporuje Akerfeldta ve zpěvu. Kytarová sóla připomínají hru neo-klasických kytaristů, prozatím běhají v různých arpeggiích, dalo by se říct, že společně se zpěvem a občasnou dvojšlapkou (opravdu jí tu zase až tolik není) představuje to "nejmetalovější", co na albu lze nalézt. Zajímavý je začátek skladby The Apostle in triumph, kde se k akustickým kytarám přidávají bonga, což je dalším vítaným oživením. Dalším poznávacím znamením jsou i různá intra a outra skladeb, která by klidně mohly stát samy o sobě, jako například minutovka Requiem. Nutno přiznat, že jde o velmi zajímavý debut, který ovšem vyžaduje řadu opakovaných poslechů, protože není zrovna jednoduché jej vstřebat.

reagovat

Když jsem ještě chodíval na noční směny, tak jsem se po každé šichtě, jako každý normální pracující člověk, chtěl vždy alespon tak pět hodin vyspat - jenže to bych nesměl mít za souseda vydlabaného hlavonožce s IQ odumřelé plavuně, s pravděpodobně nejhorším hudebním vkusem ve sluneční soustavě...
Kdysi jsem na internetu četl takový zajímavý článek, kde autor zmiňoval, že spousta chlapů, co poslouchají tento pahudební styl, patří k jedné čtyřprocentní menšině, co chodí ráda v růžové, s pěstěnými nehty a prapodivnými účesy...
No, nechci z toho vyvozovat nějaké závěry, ale přece jen od té doby vždy, když jej potkám na chodbě, se přitisknu zadkem ke zdi... prevence je holt prevence.
No, takže když jsem se konečně po každé noční šichtě svalil do náruče soudruha Morfea, tak jsem ovšem býval častokrát velmi brzy vzbuzen podivným, disharmonickým zvukem, jako by se někdo snažil motorovou pilou přeřezat trubku z kalené oceli... a nebylo sebemenšího pochybu o tom, že se to line ze sousedova kotce...
No a jelikož moje citlivá a empatická duše bývá nerada svědkem jakéhokoliv násilí na jednotlivci či skupině obyvatel a snaží si držet karmu v pozitivních číslech, tak jsem se mu vždy, když jsem zazvonil na jeho zasviněný, nečitelný zvonek, snažil inteligentně a naléhavě domluvit...
Vždy to pomohlo, ale jen na chvíli... Pak tento genetický omyl stejně po pár dnech, zase hned po ránu, naplno popustil uzdu svému, už tak stěží dvoucifernému ÝKVÉ a opět mi začal nabourávat spánek.
Pravda, od té doby, co jsem se naučil v práci krást špunty do uší, se to pak už celkem dalo zvládnout - ale i tak jsem stále čekal, až přijde vhodná doba na pomstu.
A ta dorazila velmi brzy a ani se nestihla vyzout, jak mi rychle vstoupila do hlavy.
Když jsem v tehdejší práci skončil a našel si novou, už pouze s ranní a odpolední směnou, tak jsem se od tajných zdrojů dozvěděl, že si soused před časem také našel nové místo a to práci nočního hlídače v prasečáku (krásný džob, skvěle odpovídající jeho vražednému yntelechtu).
V tu chvíli ve mne začalo po malých krůčcích vítězit zlé já... hodina trestu udeřila!
Přestal jsem s jógou, meditacemi a dal se na stranu zla...
A od té doby jsem si začal s gustem a d'ábelským šklebem v xichtě každé ráno, když mám odpolední a soused vyspává noční bdění mezi rochátky, odpalovat bubínky nějakou deskou od OPETH!
A jelikož je soused o pět let mladší, o hlavu menší a mentálně nejspíše na úrovni desetiletého chovance v klecovém lůžku, tak ani neprotestuje...
Pomsta je sladká!

Orchid - tak tady to všechno začalo!
Tato první fošna od švédských prog metalových/rockových maestros je tak krásně syrová, neučesaná a atmosférická, že už snad ani víc být nemůže...
Naprosto souhlasím s předchozí recenzí, kde kolega Petrucci tvrdí, že takovou atmosféru, jakou OPETH vytvořili na tomto albu se jim už nikdy nepodařilo zopáknout... Jo, ty pocity jsou vzájemný...
Především Mikaelův přiškrcený, záhrobní chraplák je zde naprosto úchvatný... Sice už tady se snaží svůj smrtící dech kombinovat s čistým zpěvem, ovšem zatím jen tak nesměle, opatrně.
Je těžké tuto desku někam stylově zařadit... Kombinuje se tady atmosférický black/death metal - sem tam slyším i nějaké ty doomové prvky a samozřejmě i progrockové názvuky... Ano, i ty už tu pochopitelně jsou, i když nepřevažují - ale přesto dokonale dotvářejí mrazivě krásnou atmosféru.
Opět je pro mne hrozně těžký vysadit nějakou tu skladbu, protože všechny jsou opravdu skvělé, výborně vyvážené, melancholické, tajemné a do posledního šroubku propracované...
Ale když už by to tedy muselo být, tak bych vylovil hned druhou kompozici "Under The Weeping Moon".
Je pro mne opravdu těžké tuto skladbu k něčemu přirovnat...
Pokaždé, když ji poslouchám a zavřu oči, tak se cítím, jako bych skutečně seděl na nějaké velké lesní mýtině, z lesa by vycházelo spoustu tajemných zvuků a nade mnou by celou tu scenérii ozařoval veliký úplněk... Hlavně ta prostřední akustická, psychedelií nasycená část je tady fantastická.
Přiznám se, že jsem se dlouho této první opet'ácké desce vyhýbal, protože v té době jsem už byl rozmlsaný díly jako třeba "Deliverance", "Blackwater Park" a nebo "Ghost Reveries".
No, byla to obrovská chyba, protože tohle je opravdu fantastická fošna. Čím víc pozorných poslechů tomu věnuji, tím víc pro mne roste kvalita a výjimečnost tohoto díla.

Album bych jednoznačně doporučil i posluchačům, kteří s OPETH začali třeba až od veleúspěšného "Still Life" a nebo snad ještě později - ano i těm, co se začali o kapelu zajímat třeba až po vydání "Heritage".
Není to stravitelné na první poslech, to bych kecal - ale jakmile do toho proniknete, tak odměnou vám bude skutečně kvalitní, atmosférická, extrémní prog metalová hudba...

Věřte tomu, že vám v těchto současných pařácích tato mrazivá nálož přijde více než vhod. :-)
Chtěl jsem tomu původně nalouskat silné čtyři hvězdy, ale po dalším soustředěném poslechu musím dát prostě pět!

reagovat

Snake @ 20.07.2015 10:18:59
Petře, já to tvrdím odjakživa, noční je prevít a dycinky dělal jsem všechno pro to, abych na ni nemusel. Čert vem příplatky, když pak člověk celý týden bloudí, jak tělo bez duše :)

Aj pro mě Opeth začínají až veleúspěšnou "Still Life", tuhle prvotinku vlastně ani pořádně neznám. Ale zkusit to můžu...

Jardo @ 20.07.2015 12:40:38
Heh ;-) mať takého suseda, to je hotové "požehnanie".

Voytus @ 20.07.2015 17:24:41
Zrovna včera jsem si tohle album dopřál. Mám ho na vinylu a teď koukám, že mám trochu jiné pořadí skladeb. Ta první alba Opeth mají výhodu i v tom, že se prakticky nedají zapamatovat, takže se v nich dá pokaždé najít něco nového.

Brano @ 20.07.2015 19:43:24
Ten prvý odsek sa číta ako dobrá detektívka.Ani som nedýchal.Ešteže to takto dobre dopadlo :-).

Hudba Opeth je na môj vkus dosť temná a pochmúrna.Keď progmetal,tak u mňa Dream Theater,Shadow Gallery,Riverside...

Petr87 @ 21.07.2015 09:23:34
Zdravím chlapi a díky za reakce. :-)
Podle mne by se noční měly zakázat úplně... Večer se má chrnět, né makat. Jsem rád, že jsem se jich zbavil.
Jinak Vojto, souhlasím s tebou - ty první alba, jak píšeš, se opravdu nedají pořádně zapamatovat a v tom je jejich síla... pro mne jsou tyto desky v podstatě neoposlouchatelné a dodnes pořádně nechápu, proč se jim tolik lidí vyhýbá. Když si vezmu třeba takovou pozdější "Deliverance", tak ta mi připadá snad nejtvrdší ze všech.
Jinak souhlasím, že tato hudba nemusí sednout každému kvůli temným námětům a veskrze pochmurné atmosféře... ale já jako velký fanoušek hororového žánru si hudbu OPETH opravdu užívám.
Zdravím!

Tak podle mého skromného názoru je právě toto (společně s Blackwater Park) nejlepší album Opeth. Takovou atmosféru, jakou tady vytvořili, se jim nepodařilo zopakovat už na žádném dalším počinu, byť se o to pánové sebevíce snažili. Vznikly tak díla, která byla lepší, co se instrumentálních schopností muzikantů týče, s lepším zvukem, apod., ale album se stejnou náladou a atmosférou už nevyslo nikdy. Jediné, které se v tomto ohledu může Orchid rovnat je hned následující Morningrise, ale už i to je někde trochu jinde. K jednotlivým písním nic psát nebudu, protože je to zbytečné. Kdybych měl vypíchnout své nej skladby z tohoto alba, pak to budou asi: Under The Weeping Moon, Forest Of October a The Apostle In Triumph.
P.S.: Bonus track (Into The Frost Of Winter) je skladba ze studia, nijak zvukově upravována, ale jako taková raritka je moc fajn.
reagovat

Voytus @ 22.01.2008 18:55:36
Výborná deska, je na více poslechů, než třeba Ghost Reveries, ale právě proto stojí za to. já nejraději BWP(první co jsem od nich slyšel) a, což je možná zvláštní, Damnation(milé a nečekané překvapení).

Petrucci @ 22.01.2008 19:13:44
Já slyšel BwP taky jako první, a s Orchid ho mám asi nejraději. I když říct tohle je pro mě opravdu těžké, protože mám rád úplně všechny desky:). Damnation je taky výborné, moc povedený experiment, je tam hodně slyšet vliv Porcupine Tree,(taky s nimi S. Wilson na téhle desce spolupracoval), a Anathemy, což ale vůbec není na škodu:).

Voytus @ 22.01.2008 20:43:47
Porcupine Tree vlastně ani moc dobře neznám, takže neposoudím. Spíše mi to připomíná právě starý art rock 70. let (asi tím mellotronem a melodikou). Ale ta Anathema docela sedí.
Je fakt, že co se týče Opeth, tak nevydali (zatím) žádnou slabou desku, někdy v květnu jim má vyjít nová - s novým kytaristou(!) a bubeníkem. Tak jsem zvědav.

Petrucci @ 22.01.2008 21:00:34
Souhlasím, slabou desku zatím nevydali. Na náhradu za Lindgrena jsem hodně zvědavý. A hodně mě mrzí Lopezův odchod, výborný bubeník a navíc mi byl vždycky moc sympatický:). Porcupine jsou cítit skoro na každé desce Opeth, Wilson a Akerfeldt jsou velice dobří přátelé. A jestli se Ti líbí Opeth, tak si myslím, že Porcupine by mohlo taky:)

Voytus @ 22.01.2008 21:30:27
Já o nich vím už nějakou dobu, jen na ně zatím nemám čas? Chuť? Smysl?...Teď si dávám jeden ze svých dalších návratů na začátek 70. let a nepřestává mě udivovat, kolik zajímavých seskupení mi dříve uniklo.
Ale Steven Wilson určitě Akerfeldta hodně ovlivnil co se týče skládání. Od té doby, co je produkuje, tak celkově zmelodičtěli.

Tak si říkám, že dopíšu Supertramp a pustím se do Opeth, moc živo tu totiž není.

tak jsem neodolal a po poslechu Ghost Reveries, Still Life a Damnation jsem si doplnil DSG o zbytek placek. Líbí se mi tady klavírní vložka Silhoutte, zaujala mě i Under The Weeping Moon. Trvalo to delší dobu, chvíli jsem hledal ty atributy Pink Floyd, ale pak mě to Akerfeldtovo chroptění a jemné akustické plochy kytar dostaly. Teď už na Opeth nedám dopustit. Na špičky jako Zátiší či Park černé vody sice ještě Orchidej nedosahuje, leč kvality jistě má.
reagovat

Wenzl @ 21.04.2007 00:00:00
Tady floydy určitě není třeba hledat.Sedmdesátky tu sice nějké jsou,nejvíc na posledním počinu,tam bezesporu,ale floydi nikde ani náhodou.