Judith - @ 03.08.2023 | #

Pink Floyd jsem vždycky vnímala jako mistry velkých pláten. V devadesátých letech, kdy jsem brala hudební rozum, to bylo patrné z rozmáchlých videoklipů. V letech sedmdesátých, která na mě trpělivě čekala, se velkorysost jejich ducha projevovala uvažováním v rozsáhlých hudebních plochách a komplexním myšlenkovým přístupem k dílu.

Wish You Were Here má své místo v cyklu, který začíná Echoes a končí The Final Cut: na počátku jeden tón, jeden bod, od nějž se stvořitelským gestem odvíjí celá kosmogonie, propracovaná na Dark Side Of The Moon, v globální a spíše filozofické rovině - já a ty, my a oni, světlo a tma, život a smrt.

Na Wish You Were Here počíná sestup ducha do hmoty, hudebně dovedený do krajnosti ve sborových odrhovačkách, jak nepotřebujeme vzdělání, nebo živočišném rytmu Not Now John - kde by vás napadlo, že si na Pink Floyd zatrsáte? No, poprvé možná u Have A Cigar... způsob, jakým se už v předcházející Welcome To The Machine začíná prosazovat masitá baskytara na úkor abstraktních náladových ploch, je pro další směřování Pink Floyd symbolický.

Vztahy, v nichž se člověk ocitá, jsou na tomto albu velmi konkrétní a individualizované - následující Animals položí vše zřetelněji do celospolečenské roviny a The Wall se pokusí zahrnout všechny stránky člověčího pobývání mezi lidmi včetně vztahů milostných, které umí být obzvlášť nemilosrdné. To patří ke každému kontaktu - působivost Shine On You Crazy Diamond je působivostí ostnu, který se vrývá pod kůži, a myslím, že právě proto je tahle skladba tak výjimečná.

Wish You Were Here se od svých sousedů liší relativně (toto slovo zdůrazňuji) jednodušší stavbou, vlastně jsou to písničky. Každá nabízí jeden filmový záběr s postupným přibližováním a zaostřováním kamery. Už nejsme vně celku jako na Dark Side, ale ještě jsme se nesnesli na zem, do bahna jako na The Wall; Animals v tomto kontextu vnímám jako pokus získat zase trochu víc nadhledu nad lidským pinožením.

Protože Wish You Were Here do něj nezadržitelně směřuje. Vědomí, které si od raných hravých skladeb ulítlo do barevných vizí a pak se, už bez Syda, uchýlilo ke geometrickému filozofování, se pokouší vrátit mezi lidi, což je rizikový podnik - zatraceně bolí, jak přistávací modul proniká ochrannou vrstvou atmosféry... Zkouší to znovu a znovu, potkává různé lidi, učí se v tom chodit. Jednotlivé pečlivě zvolené a odvážně nasnímané výjevy se propojují do celku orámovaného žalozpěvem za mladické ideály a bezprostřední, nevypočítavé kamarádství.

Trvalo mi dlouho, než jsem tuhle desku docenila, než jsem ji opravdu uslyšela a nechala se jí dotknout. Ta krása mě přejela jak parní válec a jen těžko hledám hudební zážitek, který by byl srovnatelně intenzivní. Na Wish You Were Here zkrátka něco je. Hodnotím absolutně.

jiří schwarz @ 04.08.2023 00:41:08 | #
Ad Zdeněk 2512: Tak to je tedy prča: i já jsem slyšel prvně na Černého antidiskotéce v Čáslavské (hádám, že Jirka to LP dostal tak týden či dva po vydání; to mi bylo 18. Do Třináctky, myslím, prvně dal Welcome To the Machine). Na rozdíl od Tebe, mě LP WYWH nepřestalo brát ani po letech. Jirka Černý uměl nad deskama přemýšlet. Ano, tahle byla o společenské mašinérii. A je velkou otázkou, zda i ve Welcome… mysleli na Syda Barreta - já odhaduji, že i této skladbě ano, on si tu „mašinérii“ odskákal nejvíc.
Ad Judith: nevím, trochu jsem zmaten tvými úvahami o „sestupu ducha do hmoty“ (asi jsem přílišný materialista 😊). A s čím se dá velmi obtížně souhlasit, je označení alba za vlastně „písničkové s jednodušší stavbou,“ když většinu stopáže zabírá svita Shine On You…  Ani zmínce o milostných vztazích (aspoň na tom konkrétním místě Tvé recenze) nerozumím. Již Jirka Černý, když uváděl to album, věděl, že je to celé věnováno Sydovi… Sviť dál, zářivý démante. Bylo to pro ně těžké se vyrovnat s tím, že už pro něj v kapele nebylo místo, a jistě plně reflektovali jeho talent, ryzosti démantu. Zpět ad hmota: úvahy o ní myslím souvisejí s kosmem, a že jich je fůra právě na prvních 2 albech, je dost zřejmé (např. Interstellar Overdrive, Set the Controls…. atd.). Jestli zde byl myšlenkový posun, tak jistě od „prahmoty“ prvních 2 alb směrem ke společenské problematice, která jasně krystalizuje právě na Wish You Were Here, a má pokračování v orwellovské parafrázi Animals (ano, nadhled nad lidmi a jejich pinožením), a trochu nešťastně vrcholí ve Wall, vizi komunikační zdi. Nešťastně proto, že „díky“ spojení Waters-producent Bob Ezrin (ano, týž, co trochu pokazil Beatlesí Let It Be, ale taky našel zajímavou dimenzi Cohenových balad na Death of the Ladies’ Man) se mi zdá celkově až nadmíru pompézní, byť i tam si najdu řadu krásných písniček (asi to tak má dle jeho komentáře i Balu). Waters mně nesedí ani svými aktuálními komentáři současného dění. Mimochodem, nazvat Another Brick in the Wall „sborovou odrhovačkou“, je myslím jisté nepochopení. Jistě, taky je mi protivné, že rocková rádia už tu věc zprofanovala (že už jsem taky skoro alergický) – ano, melodie je prvoplánově jednoduchá, vždyť to má být projev dětí – ale záměr byl jistě jiný: ono nešlo o odmítání vzdělání, ale rozumím, spíš o výchovu a vedení k něčemu (řízení myšlenek, „thought control“). Dále, stran tance s PF: opakovaně, když jsem dělal školní diskotéky na gymplu, jsem použil The Nile Song – to je, panečku, jinej nářez (z More, s hardrockově rozboostrovaným kytarovým riffem), než Tebou zmiňovaná, a dle mého lehce vyčpělá Not Now John (tehdy už byli Floydi za lehce za zenitem a programově dělali své „poslední“ album, dle mého též již ne moc zajímavé, alespoň z pohledu celé jejich tvorby, album The Final Cut).
Předposledně: po vydání WYWH, kdo se naučil na kytaru titulní píseň, byl král mejdanů i táborových ohňů 😊. V té době jsem měl vztah s jednou dívkou, cizinkou, vídali jsme se vždy o prázdninách pár let – „we’re just two lost souls swimming in the fish bowl year after year“ – to nemělo chybu.
Posledně, ad PF celkem, za mě osobně: vrchol tvorby PF vnímám tak cca 1969-77 (od More po Dark Side, moje album na pustý ostrov je Atom Heart Mother; s WYWH a Animals se drželi stále ještě top). Ačkoli – druhý koncert v Pompejích 2016 (nyní pod hlavičkou Gilmoura) je stále nádhera.