horyna - @ 13.11.2018 | #

Nad Sylvan - jméno donedávna prakticky neznámé. O jeho zpopularizování se zasloužil především kytarista Steve Hackett, když se rozhodl jmenovaného zpěváka obsadit do hlavní role pro své Genesis Revisited Tour pořádané před pár lety. Nad se s postem sólového pěvce gabrielovského materiálu i výrazu vypořádal se ctí a díky dlouhé šňůře, velkému množství koncertů po celém světě a posléze i k této příležitosti vydanému cd jej spoznal takřka každý milovník původních Genesis.

Krátce na to zareagoval Nad i sólově, a to v podobě velice slušné, totálně genesisovské kolekce Courting the Widow vydané roku 2015. Tu jsem si pořídil jako přirozenou reakci na spokojený zážitek z onoho koncertu, ale celkem dlouho mi trvalo, než jsem hudbu na tomto nosiči patřičně docenil. Když za dva roky Nad nahrál album další, s jeho nákupem jsem nespěchal. Nechával jsem si chuť na něj uzrát a čekal na příhodnou dobu, kdy budu mít potřebu jej vlastnit. (Výhoda hned nekupovaných nosičů je i cenová, za pouhý rok klesá hodnota některých produktu někdy i o polovinu.) Cožpak je to auto?

Na své poslední desce vsadil Nad Sylvan vše na dvě karty. Tak jako minule se znovu obklopil zvučnými hosty z branže. Ale jelikož si materiál psal sám, je účast hráčů natolik profesionální, že vás vůbec nenapadne srovnávat tento matroš s písněmi z původních působišť hvězdných instrumentalistů.

Tou druhu kartou je velice vydatná účast sólových i sborových vokálů patřících něžnému pohlaví. Právě jejich nadpozemské hlásky nesoucí v sobě ozvěny vodních nymf a sirén dodávají desce punc originality a posouvají muzikální stránku alba i do jiných sfér, než těch hackettovsko-genesisovských. Nahrávce povětšinou vévodí klávesy, až v druhé půli se o slovo znatelněji hlásí i kytary trojice Stolt/Govan/Hackett. Oproti předchozí desce je nálada intimnější. Ubylo patetismu a teatrálnosti - těch má Nad v hrdle sice pořád dost, ale netlačí je tolik i do muziky. Vše je volnější a plynulejší, přechody mezi tématy jsou zaranžovány nenuceně a velice přirozeně.

Jak už to s prvními poslechy bývá, písně při nich částečně splývají a do obrátek vás dostane až energičtější druhá polovina. Postupně se handicap A-strany stírá, a až si překrásné klávesové motivy a zpěvákovy nápěvy z úvodu desky zmapujete, naráz zjistíte, že posloucháte překrásně vyzdobené progresivní dílo. Dílo, které se touží vymanit z okovů původních Genesis, ale tak úplně se mu to stejně nedaří a vy vlastně ani nechcete, aby tomu u Sylvana bylo jinak. Tahle poloha je pro něj jak dělaná.

EasyRocker @ 15.11.2018 09:08:03 | #
Merhautův příspěvek nezbývá než podepsat. Ti, kdo dělali hudba v 60.-70. letech, měli i kliku, že rock byl nepopsaný kus papíru a no a pokud jste byli hudebně trochu zdatní, a s tím se počítalo, tak bylo skoro jisté, že necháváte nějakou novou stopu v hudbě. Dnes, kdyby bylo všechno zásadní dávno uděláno, to mají kapely nesrovnatelně těžší. A máme holt jen pár základních tónů, to je holý fakt.