EasyRocker - @ 30.10.2019 | #

Hned na úvod Nad Sylvan přizná, že je šťastný chlapík. Posuďte - účast na Hackettově skvěle přijatém Genesis Revisited, autorský i organizační čich. Vydá trio desek s námětem mýtické Vampýrie s přispěním šlechty uměleckého rocku. Kdo by nekřepčil spokojeností?

Intro spojuje zpěvný klavír, akustiky a éterické ženské hlasy. Rázný jednoduchý riff The Quatermaster. Drsné symfonické partie a sampling - i ty obstaral Sylvan osobně. Dosud málo probádané, ovšem řádně žhavé mistrovo teritorium. Z dálav doléhá jakýsi dutý spletenec hlasů. Banksovsky barvité keyboardy - je tu sedmiminutový mrazivý nápřah When The Music Dies. Vokální orgie jsou vypuštěny zpod kontroly, stejně démonický veterán za bubny Nick D´Virgilio. Křehké ambientní doznívání je po náporu na emoce více než působivé. The White Crown - ataky kláves, samplů a převrácených rytmů připomenou drsnější kousky z raných Hackettových desek. Hlas vypráví, ale i šmirgluje. Pro odolné, jinak jdete rovnou do škarpy. What Have You Done - tuhle skladbu dodala zčásti Jade Ell. Ledově klouzající klavírní entrée s hlasy, jejichž tlak neznatelně roste. To, co po půli předvádí Steve Hackett a Guthrie Govan - nepopsatelné. Propojená sóla; zlomky, nelidsky vtělené do zběsilé tónové erupce. Crime Of Passion (Vampirate´s Anthem) je houpavá rocková skladba, opět s vynikající symbiózou několika hlasů a rozparáděnou rytmikou. Deska byla druhá v pořadí věnovaná obskurní Vampýrii - chybět tedy nemůže. A French Kiss In an Italian Cafe má poklidnou, meditativní náladu. Pestrou zvukovou paletu ušil na míru tandem Sylvan/ Wollbeck, aranžérská pestrost (včetně vodního telefonu) je další silnou stránkou alba. Titulka o dvou chodech se natáhla skoro na dvacet minut. Silné trio elitních ženských hrdel. Kytary a programování nesou neklid a při saxových výbojích Sheony Urquhart máte pocit, že na všechny dolehl amok. Prvý díl doznívá za silného spojení kláves, orchestru a hlasů... Druhá část Black Sheep nesou vrstvené klávesové fábory a životodárný mistrův zpěv. Cyklická deklamace o černé ovci rodiny vás krátce provede nebesy a po doznění navrací do chmurné reality...

Už po doznění je jasno dvojí: prvým hluboké ovlivnění hudbou a osobností kamaráda Steva Hacketta a starou tvorbou jeho někdejší mýtické kapely. A druhým snaha najít vlastní hudební tvář. Malebně očistná hodinová krása tak přemosťuje důstojný odkaz minulosti a nebojácný pohled do zítřka náročné hudby, opentlený výjimečným talentem. Prog it Down! Jen pro vyvolené.

Voytus @ 03.11.2019 16:18:29 | #
PaloM: Také jsem míval vyhraněný vkus, než jsem zjistil, že mě ochuzuje o spoustu dobré hudby, a tak jsem si začal rozšiřovat obzory - ale pravda, to bylo na střední a sjížděl jsem všechny možné odrůdy metalu. Kytary musely drtit, tempa odsejpat, dvojšlapka na plný kule a zpěvák musel řvát, případně chroptět. Spíš to byla póza, než vkus. Pak začal bejt metal na jedno brdo - bylo mi to málo. Ale kam se vrtnout - starou scénu jsem měl dobře zažitou, neo-prog zdál se být jasné východisko, leč oblíbil jsem si jen několik málo desek, opět všechno začalo být hrozně podobné. Dnes už žánry neřeším, ale stále se snažím rozšiřovat si obzory. I v tom je ten progres, ne?