oř - @ 28.04.2018 | #

Mezinárodní průzkumnou anketu o jeden z nejlepších hard rockových výběrů minulého století vyhrálo v příslušné kategorii bestofko Rainbow The Very Best of... Jde o reprezentativně zpracovaný výběr, na kterém je zastoupeno každé album kapely s výjimkou desky Stranger in us all. Většinou je tak učiněno po dvou vzorcích. Je to ideální a přehledná sondáž do historie Rainbow a dobrý dárek pro ty, kteří od duhového monstra nepotřebují skupovat všechno nebo si nechtějí famózní desky ředit těmi slabšími.

Začíná se chronologicky od prvního alba, od Diovy epochy, a pokračuje se přes Bonneta až k Turnerovi. Z první trojky bylo vybráno to nejlepší, i když ruku na srdce - všechny Ronnieho desky jsou natolik vyrovnané a dokonalé, že vybrat dvě či tři skladby není jednoduché. Naopak u nahrávek s Joe Lynn Turnerem šla kvalita podstatně dolů a právě tady se stává takový výběr dostačujícím.

Tracklist nemá smysl probírat, většina z nás jejich skladby dobře zná. Z té druhé a slabší půlky jsem rád, že se tady ocitly nádherná Jealous Lover ze stejnojmenného EP a skvostná Stone Cold, stejně jako jediná povedená dvojice z poslední desky, Can't Let You Go a Street of Dreams. Na opačné straně stojí bídná Power. Tady se nechce věřit tomu, že něco takového byl schopen Ritchie v té době napsat.

Já jsem si výběr koupil hned v roce vydání, kdy jsem od Rainbow znal jenom pár věcí. Dodnes ho poslouchám i přesto, že některé desky mám origoš. A místo těch chybějících mi bohatě postačuje právě The Very Best Of.

horyna @ 29.04.2018 07:04:35 | #
Jsem zarytý nepřítel všemožných výběru a best-offek. Ve sbírce jich mám asi jako je prstů na jedné ruce. Když jsem s některou kapelou začínal, jen málokdy jsem koupil výběr a pak dokupoval studiovky. Přišlo mi to jako mrhání peněz. Efektivnější bylo zaměřit se rovnou na klasické desky a pomalu je přidávat.

Rainbow jsou jednou z těch vyjímek. Jejich výběr mě bohatě postačuje, několik vzorů ob Bonetta a J.L.Turnera si poslechnu, ale celé studiovky nechci. Třeba s Down to Earth se Rainbow prudce otočili čelem k popu a tenhle směr mi po takových skvostech, jaké Ritchie spolu s Diem vydal, zní naprosto nepřijatelně.

Turnerovké období se podřizovalo trendu doby, pár skladeb má atmosféru, ale poměřovat je s klasickými Rainbow (a to jsou pro mne jen ty s Diem) nejde.

Jedinou vyjímkou je u mne album s Whitem. To co předváděl později u Malmsteena a nebo teď u Schenkera mě nebere, ale s Rainbow startoval kariéru a jeho, v té době ještě mladický výraz mi sedí podstatně víc, než vyzrálý a vyzpívaný Dougie dneška.



á propós, Rainbow v Praze: ty reporty se různí jako den a noc. Stížnosti, nebo pochvaly stran zvukové (ne)kvality se mění dle místa stojící osoby.
Většinou si lidé stěžovali na slabý výkon klávesáka a bubeníka. Všichni se vesměs shodli na dobrém pěveckém podání jejich nového shoutera. Ten například mě k Rainbow zkrátka nesedí. A proto jsem ani neměl zájem je vidět. Myslím si, že měl Ritchie znovu vytáhnout Turnera (přesto že ho zvlášť nemusím a jeho desky také ne), přec je s kapelou svázán a dlouhá léta obstojně intonoval i Diovy skladby.
Jenže pořád je tady Ritchieho ego.