Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 15.08.2020

Nová deska Deep Purple mě zaskočila stejně, jako před časem vydaný singl Throw My Bones / Man Alive. Tyto písně představily poněkud odlišnou hudební tvář kapely. Až při poslechu celé desky tyto písně zapadly do celkové mozaiky a vyjevily svůj smysl…..

Mnohavýznamové slovo Whoosh! vyextrahované ze sitkomu Hotýlek mi dokonale padl k obalu pilota letadla (ne, to není skafandr kosmonauta), jež prostoupil jakousi bránou času a nahlédl do neradostné (možná blízké) budoucnosti. Z postapokalyptických představ Iana Gillana v textech mě trochu zamrazilo, zůstal jsem ale v přítomosti s v klidu naposlouchal jednadvacátou desku Párplů.

Nakonec jsem byl příjemně překvapen. Můj náhled na Whoosh! zůstal i po mnoha posleších vcelku pozitivní. Kapela nebyla v křeči a ve stresu, aby se trápila pocitem, zda za sebou zanechá dostatečně instrumentálně a skladatelsky velký pomník, kterému se budou další generace klanět. Takové nálady jsem zaznamenal třeba u poslední desek Kansas či Ozzyho.

Muzikanti si pronajali studio a za pár dní byly písně na světě. Producent Bob Ezrin je přiměl natáčet ve studiu dohromady a po třech čtyřech zaznamenaných verzích je vyhnal ze studia. Po hrubém mixu se opravilo pár drobností, firma dodala obal a deska byla na světě.
Hudebníci se nezdráhali do skladeb vložit reminiscence na všechny styly, které je za pět desetiletí ovlivnily. Zakopnout se dá o funky, jazz, rockabilly, rock ´ n´ roll, progresivní rock , blues, boogie nebo náznaky swingu. V písních najdete rovněř veškeré atributy Deep Purple – důrazné hammondky, rockovou kytaru s několika pěknými sóly a precizní rytmiku hutnou jako skála. Gillan uvolněně přednesl texty, žádné výšky, jako v Child in Time však nečekejte. Pomalu všechny skladby byly doplněny mužskými či ženskými sbory a méně razatní rockovou kytarou, což působí trochu staromódně, jako by DP trénovali na turné po barech v Las Vegas, nebo si prostě jen přiznali, že mají sedmdesátku na krku. Já osobně mám takový neblahý pocit, že podobně zabarvený sound vymyslel Ezrin ve snaze poměnit zažité stereotypy. Ten tah, cílený spíše na vrstevníky kapely v pokročilém důchodovém věku pravděpodobně nezkousnou mladší ročníky přilákaní posledními dvěmi, moderněji namíchanými deskami.

Odpovědi je pravděpodobně hledat mezi řádky v textech písní. V „Throw My Bones" zaznělo třeba toto :

Všechno, co mám, je to, co potřebuju
a jak vidím, stačí mi to
Proč bych měl jít do velkého neznáma,
když si tady můžu složit kosti a jen tak sedět?

Má li někdo výtky, tak Gillan v songu „No Need to Shout“ vzkazuje :

(Není třeba křičet)
Dobrá, slyším, co říkáte
(Není třeba křičet)
Ne, ne, jen zavřete hubu a jděte pryč

Mě osobně zaujaly temnější a méně typické skladby, jako pomalá Step by Step, The Long Way Round s drobnými, ale pěknými výšivkami kytary a kláves. The Power Of The Moon s hloubavým textem mi trochu nepatřičně připomněla švédské Ghost, kteří také rádi čerpají z retro nálad podobných vzorů. Kdo by to byl řekl, že zrovna s touto skladbou se muzikanti nejvíce potrápili. Vrchol desky jednoznačně zaujala, progresivně laděná post apokalyptická Man Alive s Gillanovým vyprávěním v mezihrách. Hodně skličující záležitost.

Závěrem : Deep Purple předložili třináct písní, do kterých se muzikanti snažili zapracovat nálady mnoha stylů, ze kterých celý život vycházeli. I po dvacítce poslechů musím říci, že mě písně stále baví, což je asi největší poklonou a možná i cílem. To o mnohých albech DP z období 1985- 2012 napsat nemohu. Zároveň neprožívám ani nějaké vrcholné nadšení. Vinu bych tentokrát nedával materiálu samotnému, nad kterým muzikanti dle svých slov nijak nehloubali a natočili jej jen tak pro radost. Problém spíše spatřuji v poněkud krotkém, někdy utahaném a dechy uhlazeném zvuku.