Deep Purple - Whoosh! (2020)

02.02.2023 hejkal | #

Potom, čo to Párpli dali na „Luciu“ a oznámili pompézny odchod s vydareným albumom Infinite, som o novom albume Whoosh! troška pochyboval. Ale zvedavosť bola silnejšia.

Predsa len je Deep Purple jedna z mojich najužších špičiek medzi srdcovkami. A to aj napriek tomu, že v priebehu času hrala občas muziku, akú nedokážem strpieť. Ale aj v časoch House Of The Blue Light alebo Slaves And Masters, keď sa snažili podliezť latku dobovej komercie, stále to bola muzika od majstrov. Whoosh! pripomína zombie apokalypsu. Namiesto sviežej živej muziky je tu rozpadávajúca sa mršina túžiaca vysať môj mozog, aby som si už nikdy neuvedomil, že realita bola kedysi neporovnateľne krajšia.

Dvanásť skladieb a jeden bonus (lebo však prečo sa netváriť, že aj novinka má čosi navyše) plynie... Má všetko a vo výsledku na mňa nepôsobí nič. Akoby niekto zobral šablónové maľovanky a vyfarbil ich podľa predlohy. Výsledkom je približný odraz originálu, ale v galérii by ho nevyvesili. Je to, akoby Rubens na plátno naskicoval dielo, ale namiesto palety so slávnou Rubensovou červenou použil niekoľkocentovú fixku zo sady z papiernictva. Nie, že by ste nedostali klávesové hradby, gitarovú lukostreľbu, rytmický vriaci olej, ale ako to pri obliehaní býva, všetky tieto prvky vám bránia vniknúť dnu. Pretože poslucháč je tu odsúdený do roly dobyvateľa, Párpli sa urputne bránia. Nečudo, špajza je prázdna, princezná nie je vo veži, ale dávno za horami. Ešte aj ten cisár nemá na sebe nič.

Nepamätám si žiadnu nudnejšiu nahrávku. Dve hviezdy dávam iba preto, lebo existuje aj Turning To Crime, kde necitlivosť muzikantov dosiahla svoj vrchol (alebo svoje dno, ako sa na to pozriete). Nečudujem sa, že Morse už v zostave nepôsobí.

P.S. Mám vydanie s DVD, ktoré zachytáva Live At Hellfest 2017 a poviem vám, škaredší koncert som asi ešte nevidel/nepočul.
reagovat

Judith @ 02.02.2023 09:35:03
Hodnocení bych směle podepsala - pokud by se vztahovalo k předešlé Infinite. Tu jsem si po dohrání pustila podruhé, abych se přesvědčila, jestli mi přece jen něco neuniklo. U Whoosh! jsem si dala opakování bez rozmyslu a s nejvyšší chutí. Těžko říct, jestli v tom nějakou roli sehrála moje očekávání, která byla u desky z roku 2017 vlivem recenzí vcelku vysoká, kdežto u přítomného alba po předešlé zkušenosti takřka nulová. Možná jsi právě přispěl k tomu, že si někdo Whoosh! pustí a bude vlastně příjemně překvapený :)

hejkal @ 02.02.2023 09:42:41
To, samozrejme, nemožno vylúčiť. Koľko ľudí, toľko chutí.

Jarda P @ 02.02.2023 10:16:58
V tomto případě platí, že jakákoliv recenze nemůže zviklat můj vztah k desce. Z triumvirátu alb Now What, Infinite a Whoosh u mě vede ta posledni. Není ho samozřejmě možné porovnávat s alby ze 70. let, ale až na pár věcí mě baví, Gillanovi to zpívá v porovnání s koncerty překvapivě dobře. Pro mé uši dobré.

hejkal @ 02.02.2023 10:53:24
Jarda P - samozrejme, nemám problém akceptovať tvoje vnímanie. Ja som sa od stavu - neurazí/nenadchne - postupne radikalizoval. Najmä preto, že mám nulovú túžbu sa k tomuto albumu vracať.

Jarda P @ 02.02.2023 13:48:12
Chápu.

23.09.2020 Vojta | #

Po tříleté pauze letos vydali britští hardrockeři nové album se zvláštním názvem "Whoosh!"

Já osobně se k novým hudebním počinům starých rockových harcovníků stavím poměrně skepticky, protože často nevím, zda bude jejich nový materiál tak dobrý, jako některá předchozí legendární alba. Tato předtucha se však v mém případě u nové desky Deep Purple nenaplnila ani v nejmenším.
Album jako celek působí, přihlédneme-li k poměrně pokročilému věku všech muzikantů, dost svěže a energicky. Kapela je velice dobře sehraná a všech třináct songů na albu "funguje" za mně, už na první poslech hodně fajn.

Na rozdíl od předchozího alba InFinite (2017) tu větší prostor dostávají skvostní hammondky Dona Aireyho, které vyniknou například v písni "Nothong At All". Ke slovu tu ale přijdou i synťáky, stejně jako místy až zpěvavá kytara Steva Morse ve skoro šestiminutové skladbě "The Long Way Round", která patří společně s výše zmiňovanou "Nothing At All" k nesporným vrcholům celé nahrávky.

Poslední "zářez" v diskografii "Párplů" mě nadchnul opravdu hodně, a s klidným srdcem jej přidávám ke své oblíbené (a dnes již legendární) čtveřici alb z let 1970-73 (In Rock až Who Do We Think We Are)
reagovat

PaloM @ 24.09.2020 07:56:42
Chápem, okamžité nadšenie od srdca. No tento album je triezvo hodnotený v predošlých recenziách. Tri body sa mi javia ako reálny optimizmus :-) Treba hodnotiť v kontexte celej diskografie a toto ani z rýchlika sa nepriblížilo top albumom Párplov.

Na odľahčenie, Marián Varga dostal vysoké štátne vyznamenanie za celoživotnú tvorbu. On to nazval geriatrické ocenenie - za to, že dožil :-) Rovnako je na tom tvojich 5 hviezd za Whoosh!

Brano @ 24.09.2020 17:02:14
Párpli mali skončiť albumom Infinite.Bola by to pekná a hlavne dôstojná bodka za ich bohatou kariérou.S albumom Whoosh! môžu ísť tak akurát na turné po domovoch dôchodcov.Toto už nemá s hard-rockom nič spoločné,nemá to energiu a originál CD si nekúpim ani náhodou!Hodnotiť to nebudem z úcty k týmto pánom,ktorí mi spríjemnili mnoho chvíľ v živote,iba je mi z toho všetkého smutno.

Pegas @ 24.09.2020 18:43:46
Já slyšel novinku jenom jednou nebo dvakrát, ale nepřipadá mi tak tragická, jak se o ní píše. Tedy nesrovnával bych ji se staršími deskami, ale pokud někdo kladně hodnotí předchozí desky, nerozumím tomu skokovému obratu, že novnka je tolik špatná. Podlě mě jsou DP už dávno vyčpělí a desky bez hardrockové energie. Novinka mi ale zněla docela příjemně.

S.C.A.Lytch @ 24.09.2020 19:28:32
U mě rovněž dobrý. Pro mě zhruba na úrovni Now What?!, takže za čtyři hvězdy. Minulá deska mi moc nesedla. Sice ji vlastním, ale novinku už jsem určitě slyšel víckrát.
Já jsem, ale možná trošku netypický fanda DP. Mě daleko víc baví hra Steva Morse, než Blackmora. Éru s Blackmorem už, s výjimkou skvělého a masově ne moc oblíbeného The Battle Rages On, v podstatě neposlouchám.

jirka 7200 @ 24.09.2020 22:27:06
Od doby, kdy jsem psal recenzi na tuto desku uplynulo asi šest týdnů. Tehdy jsem si přehrával nahrávku na různých místech (doma, v autě, na zahradě) tak dvacetkrát. Od té doby jsem ji neslyšel a až nyní jsem si ji připomenul znovu.
Společně strávenej čas s nahrávkou byl příjemnej a mohu opakovat jen to, co jsem tehdy napsal. Whoosh! si určitě občas pustím, narozdíl od produkce DP z let 1985- 2012.

Jarda P @ 25.09.2020 05:44:16
Mně se líbí Whoosh stejně jako dvě předchozí a víc než třeba Rapture či Abandon. Na koncert bych už nešel po posledním zážitku s otřesným zvukem, ale pořád je to pro mě legenda hodna pozornosti, na rozdíl od takových Uriah Heep.

Brano @ 25.09.2020 11:40:57
Mne sa najviac páčia "novodobí" Párpli v podobe albumov Purpendicular,Abandon,Rapture Of The Deep a Bananas.Novinka Whoosh! pôsobí na mňa unavene,nemá to tú iskru,šťavu či ako to nazvať.

Samozrejme staré albumy s Blackmoorom žeriem aj s chlpami,to je hard-rocková klasika!

Brano @ 25.09.2020 11:52:36
Ešte by som doplnil,že vždy sa mi páčil Gillanov "jačiak" a celkový vokálny prejav.A na tejto platni Gillan nejačí(ja viem,že má už svoje roky)poriadne ani nespieva a dokonca recituje.Je to slabé a unavené a páni to mali už dávno zabaliť a venovať sa vnúčatám a veciam primeraným ich veku.

VaclavV @ 25.09.2020 13:15:32
Ta deska je zvláštní... Poslouchá se dobře, baví mě, ale je pravdou, že na předchozí dvě alba se nechytá. Plyne, ale nic moc za sebou nezanechává :-)

Hikoki777 @ 26.09.2020 15:28:08
Teď ji poslouchám. A nevěřím že mě ještě DP něčím můžou překvapit. Velmi zajímavé postupy a nápady. Ve skladbě Nothing At All krásný dialog kytary a hammondek. Výborná deska.

Jarda P @ 26.09.2020 20:30:45
Oproti koncertům je že Viklan ve výborné hlasové formě, žádnou únavu necítím. Ječení mi vzhledem k věku nechybí.

Zaphirus @ 28.09.2020 11:36:55
Priklanam sa k Vojtovi. Skvely album, vyborne nazvuceny, vyborne znejuci Gillan. Hammond znie perfektne. Pesnicky su melodicke a svizne. Sola adekvatne pasujuce.Ano, gitary by mohli byt miestami aj tvrdsie, avsak ten mierne Claptonovsky nadych v niektorych pasazach ma tam velmi bavi. V ramci diskografie 4 a pol hviezdy. Ale zaokruhlim to nahor. Nahrat v 2020 takyto perfektny rockovy a svizny album.. klobuk dole.

jiří schwarz @ 02.11.2020 23:25:25
Zde souzním s názorem Pala M. Dost tristní konce kapely, která byla kdysi top. Tohle je sotva dobrý, nuda, leda pro sběratele (já nejsem). Ty 3 hvězdy tak ňák z úcty.

15.08.2020 jirka 7200 | #

Nová deska Deep Purple mě zaskočila stejně, jako před časem vydaný singl Throw My Bones / Man Alive. Tyto písně představily poněkud odlišnou hudební tvář kapely. Až při poslechu celé desky tyto písně zapadly do celkové mozaiky a vyjevily svůj smysl…..

Mnohavýznamové slovo Whoosh! vyextrahované ze sitkomu Hotýlek mi dokonale padl k obalu pilota letadla (ne, to není skafandr kosmonauta), jež prostoupil jakousi bránou času a nahlédl do neradostné (možná blízké) budoucnosti. Z postapokalyptických představ Iana Gillana v textech mě trochu zamrazilo, zůstal jsem ale v přítomosti s v klidu naposlouchal jednadvacátou desku Párplů.

Nakonec jsem byl příjemně překvapen. Můj náhled na Whoosh! zůstal i po mnoha posleších vcelku pozitivní. Kapela nebyla v křeči a ve stresu, aby se trápila pocitem, zda za sebou zanechá dostatečně instrumentálně a skladatelsky velký pomník, kterému se budou další generace klanět. Takové nálady jsem zaznamenal třeba u poslední desek Kansas či Ozzyho.

Muzikanti si pronajali studio a za pár dní byly písně na světě. Producent Bob Ezrin je přiměl natáčet ve studiu dohromady a po třech čtyřech zaznamenaných verzích je vyhnal ze studia. Po hrubém mixu se opravilo pár drobností, firma dodala obal a deska byla na světě.
Hudebníci se nezdráhali do skladeb vložit reminiscence na všechny styly, které je za pět desetiletí ovlivnily. Zakopnout se dá o funky, jazz, rockabilly, rock ´ n´ roll, progresivní rock , blues, boogie nebo náznaky swingu. V písních najdete rovněř veškeré atributy Deep Purple – důrazné hammondky, rockovou kytaru s několika pěknými sóly a precizní rytmiku hutnou jako skála. Gillan uvolněně přednesl texty, žádné výšky, jako v Child in Time však nečekejte. Pomalu všechny skladby byly doplněny mužskými či ženskými sbory a méně razatní rockovou kytarou, což působí trochu staromódně, jako by DP trénovali na turné po barech v Las Vegas, nebo si prostě jen přiznali, že mají sedmdesátku na krku. Já osobně mám takový neblahý pocit, že podobně zabarvený sound vymyslel Ezrin ve snaze poměnit zažité stereotypy. Ten tah, cílený spíše na vrstevníky kapely v pokročilém důchodovém věku pravděpodobně nezkousnou mladší ročníky přilákaní posledními dvěmi, moderněji namíchanými deskami.

Odpovědi je pravděpodobně hledat mezi řádky v textech písní. V „Throw My Bones" zaznělo třeba toto :

Všechno, co mám, je to, co potřebuju
a jak vidím, stačí mi to
Proč bych měl jít do velkého neznáma,
když si tady můžu složit kosti a jen tak sedět?

Má li někdo výtky, tak Gillan v songu „No Need to Shout“ vzkazuje :

(Není třeba křičet)
Dobrá, slyším, co říkáte
(Není třeba křičet)
Ne, ne, jen zavřete hubu a jděte pryč

Mě osobně zaujaly temnější a méně typické skladby, jako pomalá Step by Step, The Long Way Round s drobnými, ale pěknými výšivkami kytary a kláves. The Power Of The Moon s hloubavým textem mi trochu nepatřičně připomněla švédské Ghost, kteří také rádi čerpají z retro nálad podobných vzorů. Kdo by to byl řekl, že zrovna s touto skladbou se muzikanti nejvíce potrápili. Vrchol desky jednoznačně zaujala, progresivně laděná post apokalyptická Man Alive s Gillanovým vyprávěním v mezihrách. Hodně skličující záležitost.

Závěrem : Deep Purple předložili třináct písní, do kterých se muzikanti snažili zapracovat nálady mnoha stylů, ze kterých celý život vycházeli. I po dvacítce poslechů musím říci, že mě písně stále baví, což je asi největší poklonou a možná i cílem. To o mnohých albech DP z období 1985- 2012 napsat nemohu. Zároveň neprožívám ani nějaké vrcholné nadšení. Vinu bych tentokrát nedával materiálu samotnému, nad kterým muzikanti dle svých slov nijak nehloubali a natočili jej jen tak pro radost. Problém spíše spatřuji v poněkud krotkém, někdy utahaném a dechy uhlazeném zvuku.


reagovat

Snake @ 15.08.2020 15:20:51
Mám za sebou sice jen necelé tři poslechy, ale viděl bych to tak nějak stejně. O nějakém zklamání z mé strany nemůže být ani řeč, protože já jsem nic převratného ani nečekal a album Whoosh! bych hodnotil podobně, jako např. Emotional Tattoos od PFM...

Některé melodie jsou tady velmi povedené, Morse hraje jak politej živou vodou a spolupráce kytary a kláves je přímo příkladná, např. v druhé "Drop the Weapon". Otvírák "Throw My Bones" mě baví už od té doby, co se objevil na ytb a taková "Nothing At All" mě přenesla až někam k Moody Blues. Takhle trylkující kytaru a "romantizující" klávesy bych od Párplů nečekal a je to příjemné oživení. No a nástup pecky "No Need To Shout" musí snad každému připomenout "Perfect Strangers". Jedinou položkou, kterou bych bez milosti vyrazil, je ro(c)kec "What the What" a jako poněkud slabší vnímám ještě třetí "We're All The Same In The Dark".

Jsou tu dva obsahově docela odlišné pohledy za tři hvězdy a mě to připomíná ono známé rčení o napůl plné (nebo prázdné) sklenici. Já album vnímám jako dobré, i když nijak zásadní a dal bych také tři. Ale zklamanej, jako kolega horyna, opravdu nejsem.

Jiří, díky za recku.

jirka 7200 @ 15.08.2020 20:05:10
Já také předem nemám u takovýchto pardálů žádné očekávání, nemají totiž moc kam uhnout. Pokud něčím překvapí, tak je to plus.

Pokud si vzpomínám, tak Emotional Tattoos od PFM se mi líbilo moc, i když s původním repertoárem to moc nekorespondovalo.

Konnie @ 18.08.2020 13:50:14
Díky za pozitivní recenzi. Mě toto album taky nijak neuráží. Možná proto, že jsem nicmoc neočekávala, tak jsem docela příjemně překvapená. Deska na mě působí lehce, pohodově, skoro optimisticky (když tedy pominu texty)... S dalšími poslechy mě i některé skladby baví víc a víc (Throw my Bones, Step by step, The Power of the Moon...). I ty synteticko-elektronické efekty na mě působí nenuceně, adekvátně. Vnímám z toho příjemnou energii, prostou radost z muzicírování a ne nějakou urputnou snahu být za každou cenu cool a in.
Mě to baví a klidně bych ještě půl hvězdy přidala :-)

jiří schwarz @ 21.08.2020 10:25:34
Obdivuju nadšení a zaujatost. Dát 20 poslechů desky, hodnocený za 3*. Po recenzích váhám nad tim svým prvním 😊. Jste poctivci, asi to má takhle bejt, no.

jirka 7200 @ 21.08.2020 19:55:00
jiří schwarz : těch poslechů bylo tolik, protože mě deska nijak nenudila a porovnával jsem zároveň zvuk CD a vinylu,i různé poslechové aparatury. Ta trojka je hodnocení desky v rámci celé diskografie, v porovnání s aktuální produkcí současných kapel bych ještě něco přidal.

Brano @ 25.09.2020 11:39:54
Mne sa najviac páčia "novodobí" Párpli v podobe albumov Purpendicular,Abandon,Rapture Of The Deep a Bananas.Novinka Whoosh! pôsobí na mňa unavene,nemá to tú iskru,šťavu či ako to nazvať.

Samozrejme staré albumy s Blackmoorom žeriem aj s chlpami,to je hard-rocková klasika!

13.08.2020 horyna | #

Tři roky uběhly jako voda a letos tu máme nové, jedenadvacáté album Deep Purple. Tak moc jsem se na jejich novinku těšil a teď ani pořádně nevím, jak bych tuto recenzi pojal a čím bych měl vlastně začít. Tak velké rozčarování z tohoto alba zažívám, až se mi ani nechce o tom nějak sáhodlouze psát. A slovo rozčarování je v tomto případě ještě hodně mírným výrazem. Daleko lépe by desce slušel terminus - zklamání. A když už volím hned od začátku tak ostrá slova, rovnou uvedu, co si také myslím. Domnívám se, a na tom trvám od prvního poslechu až po ten včerejší poslední, že tuto desku už Deep Purple vydávat vůbec neměli. Kvalitativní propad oproti předešlé dvojici Now What a Infinite je prostě obrovský. A troufneme-li si navíc postavit onu novinku vedle nějakého rockového milníku Gillanova bandu z let sedmdesátých, a je jedno, zda to bude některý ze slavné trojice s tímto zpěvákem u mikrofonu, či jej snad budeme poměřovat s některým z gigantů období Coverdalovko/Hughesovského, sestup je pak přinejmenším kolosální.

Ale vezměme si to postupně. Myslím, že každá podobná zpráva týkající se nové nahrávky této legendární party je sama o sobě velkou událostí. Byla jí už v roce 2013, kdy po osmi letech studiového ticha vydaná kolekce Now What, dokázala pěkně nakopat ega žánrově podobně hrajícím „soudruhům“ a o které se nahlas šuškalo, že bude posledním společným posezením této party ve studiu. Ale kapela v sobě zjevně objevila novou chuť do společné práce, nadmíru entusiasmu i dostatek kreativity, aby se k nahrávání ještě jednou vrátila, tentokrát už v horizontu daleko kratším, a po čtyřech letech tak mohla vypustit další ostrou rockovou pecku Infinite. Obě tyto, elektrizujícím rockem made in Purple nabité kolekce, v sobě nesou trvanlivou pečeť kvality typickou pro Morseovské časy, jejichž prapůvod se datuje od příchodu tohoto skvělého strunotepce v polovině let devadesátých. Každá z desek obsahuje několik výborných podmanivých hitů, energií napumpovaných hard-rockových šleh i atmosféricky sošných hymnických poloh. Songy jako Weirdistan, Body Line, Above and Beyond, Blood from a Stone, Après Vous a Vincent Price z desky první, či věci jako Time for Bedlam, Hip Boots, The Surprising, On Top of the World, nebo Birds of Prey s alba číslo dva, se každému párplistovi musely zavrtat hluboko do hlavy. A jelikož je člověk/posluchač od přírody spíše optimistou než pesimistou, tak nějak logicky očekává, že by nastavená linie mohla pokračovat bez nějakého výraznějšího zakolísání i nadále.

Domnívám se, že podstata pochopení a následného přijmutí určitých rozhodnutí, která kapela musela při tvorbě a vzniku nového materiálu učinit, vychází z úhlu posluchačova pohledu směrem k těmto osobám, které je potřeba vnímat jako úplně normální a obyčejné smrtelníky. Je totiž veliký rozdíl, měřit album metrem nastaveným na dřívější úspěchy a mety, které kdysi božská kapela v minulosti absolvovala a často též překračovala. Těmto lidem je dnes více jak sedmdesát let a je tudíž vcelku pochopitelné, že to poslední, čeho se při psaní aktuálních notových osnov kapela dotýkala, je nějaká mladická průbojnost, přemíra energie, pocity spojené s hledáním nových východisek, nebo snad riziko odbočit ze své dávno vyšlapané cesty. Dle zvukového záznamu v drážkách cd uloženého, je odpověď na otázky typu – tohle myslíte vážně, neměli jste to už dávno zabalit, co má tohle být za otravnou nudnou trapnost a podobně, nakonec velice snadná, až banální. Deep Purple si dle mého názoru na své poslední desce prostě jen tak (pro radost) zlehka zajamovali a s minimem nápadů které se jim připletly do cesty, nahráli pár pohodových písniček, o kterých se domnívají, že postačují k tomu, aby naplnily minutáž potřebnou pro vydání plnohodnotné nahrávky. Tohle málo je ale strašně málo. Strašně málo k tomu, aby se posluchač alespoň přiměřeně nasytil, aby mohl spokojeně natrávit a aby měl chuť se v budoucnu s touto kolekcí kdykoli pomazlit znovu. Nahrávka Whoosh je syrový nedopečený polotovar, který pokulhává na skutečně hodně místech. To, že energeticky působí značně ochable, by se vzhledem k věku jednotlivých hráčů dalo snad ještě pochopit, ale její unavený příběh dostává nejvíce na frak právě s minimem nápadů a impotentní skladatelské invence, která je největším kamenem úrazu letošních D. P.

Přitom ta deska nezačíná vůbec špatně. První song Throw My Bones postavený na Morseově kytarové erudici s dobře zakrouceným hlavním riffem, šelestem kláves imitujících smyčce a díky všemohoucímu, který studiově znovu výborně intonujícího Gillana pevně vedl, má tendence zabodovat. I když by skladbě jako úvodnímu songu slušelo krapet ostřejší tempo, je tato skladba ve své mírně valivé zatěžkané podstatě slušným kusem. Ovšem střídmá spokojenost výrazně upadne hned u následující dvojice Drop The Weapon a We're All The Same In The Dark. Typově příliš podobné záležitosti, v nichž záchytné body aby posluchač pohledal lupou a které mají k pocitu jisté zábavy s muzikou spojené zatraceně daleko. Jistým, avšak jen částečným zlepšením se jeví píseň čtvrtá, Nothing At All. Folkový nádech absorbovaný skrze kytarové a klávesové vyhrávky, podtrhují její lidové aroma s lehce lacinou podbízivostí. Pátá No Need To Shout vychází z podobného modelu jako několik songů z desek předchozích. Hutnějšímu základu přidává jak ostrá kytara, tak tepající rytmika a neškodný klávesový podmaz. Naštěstí několik jazzových vyhrávek z pera Don Aireyho skladu alespoň trošičku vitálně živí, ale stále to není žádná úžasná přehlídka, která by vás cvrnkla do ucha. Šestá Step By Step zakončí první část alba rozděleného našimi protagonisty na dvě poloviny. Až na tomto místě začínají skrze temné mraky nudy a ležérnosti, probleskovat zaznamenaní hodnější nápady a zajímavější aranžmá. Po úvodní písni je to teprve druhá, konkurence schopná věc, která alespoň částečně zachraňuje pošramocenou pověst „vatoidní“ první poloviny alba.

Druhou půli otevírá jazzově hravá What the What, ve které zní sedmdesátiletí harcovníci jako polití omlazujícím elixírem vitality. Pulzující píseň nepostrádá značně odlehčené prvky koketující i s blues a popem, ale v protikladu k někdy dosti otravně plytkým položkám předchozím, je tento model vítaným osvěžením. Výborný Morseův kytarový riff přiváží další, chce se mi až řvát nadstandardní pecku The Long Way Round. Motiv písně mě osobně částečně připomíná milovaný song No One Came z Fireball, a jeho atmosféru bych připodobnil k jízdě v natuněném masivním tyráku, řinoucím se s plnou nádrží napříč americkým středozápadem. U devátého songu The Power of the Moon už začínám pozvedat obočí a říkat sám sobě větu – a pak že to nejde. Kapela si jak vidno schovává ty největší trumfy až do finále. Devátá položka je stran kreativnějšího vkladu nejpůsobivější. Skladatelská formula tu poodstoupila z vyjetých kolejí vstříc hledání nových směrů a východisek. Instrumentálně nesmírně osvěžující kus ozdobený v každém nástrojovém partu, rozhodně patří mezi trojici toho absolutně nej, co se na desce ukrývá. Atmosférou mí mírně upomíná píseň Above and Beyond. Desátá Remission Possible je jen minutu a půl trvajícím instrumentálním předělem, ovšem i v něm se kapele podařilo vystoupit ze své ulity a předvést několik nových tvarů a spletitějších cestiček. Poslední klasickou písní je jedenáctá Man Alive, což je opět řemeslně výborně zmáknutá skladba, s tlakem na mystičtější atmosféru i podařená aranžmá.

Ovšem do konce desky zbývají ještě dva songy. And the Address je přepracovaná verze úvodní písně nacházející se na debutu kapely. Mě osobně jaksi uniká význam jejího zařazení na novinku navíc, když pochází z pera Blackmore/Lord. Že by snad pocta těmto pánům, v případě Jona bych tomu snad i uvěřil, ovšem jako hold Ritchiemu to asi myšleno nebylo. Spokojme se tedy s tvrzením, že kapela si chtěla tento kousek zřejmě vystřihnout znovu a po svém. Nepopírám, že patří k té více povedené polovině. Osobně jeho originál neznám, páč debut D. P. mě trávicím traktem jaksi neleze, ale jestli si Steve Ritchieho part upravil dle svého, pak klobouk dolů. No a jako bonus tu máme ještě píseň Dancing In My Sleep, která patří spíše ke standardům letošní sbírky a zcela legitimně by si zasloužila čestné místo řekněme někde v první polovině desky. Jde o moderně znějící song, jehož vstupní klávesové tóny mne paradoxně odnesly až někam do časů Ptolemajovského starověkého Egypta.


Na novince skupina znovu a do třetice spolupracovala s producentem Bobem Ezrinem. Dle slov samotných hudebníků panovala ve studiu značně uvolněná atmosféra a všichni si společné sessions užili. V textech se pak odráží geologická, sociální i vztahová kritika dnešní společnosti. Dle několika málo zatím dostupných hodnocení, je deska přijímána spíše kritičtěji a se smíšenými pocity (čemuž se já osobně vůbec nedivím). Zvukově velice podařené nahrávce uděluji tři body z milosti. Sám si ale příště raději pustím sonicky méně dotaženou desku, která mne bude po hudební stránce bavit daleko víc, než tuto průhlednou a předvídatelnou kolekci, která vám při příštích setkáních v budoucnu už nebude mít co nového nabídnout.




reagovat

hejkal @ 13.08.2020 04:29:55
Tiež to vidím na tri hviezdy. Nič nevyniká, ale zasa, ani nič neprepadáva. Nakoľko som nič nečakal, nedostavilo sa ani žiadne sklamanie. Naopak, je to príjemná kulisovka plná obyčajných (hard)rockových pesničiek. Infinite je podstatne lepší album.

Inak, Vincent Price je bezkonkurenčne najhorší singel Párplov ever. Tak nudnú, iskry prostú a fádnu skladbu aby človek pohľadal.

dan @ 13.08.2020 04:29:58
Vlepit DP jeden bod vzhledem k nostalgii se moc nehodí, ale tahle bezduchá nahrávka si víc ani nezaslouží. Souhlasím v názoru, že toto ven pouštět neměli. Teď aby rychle nahráli další desku, protože takhle končit kariéru je pořádnej trapas.

merhaut @ 13.08.2020 07:02:53
Sparkovskou recenzi jsem zakončil větou: Průměrný eklektický AOR.

PaloM @ 13.08.2020 09:11:05
Marek -horyna: všetko je to o tom, ako si to človek nastaví v hlave.
Po vypočutí prvej zverejnenej skladby som si povedal, že Párpli sú totálne mimo. Ale skúsenosti vravia, že podľa 1 skladby sa vôbec nedá zhodnotiť celý album. Minulý týždeň som si to celé vypočul z flac cez stereo zostavu. Bol som prekvapený, že sa to dá počúvať. Až na posledné dve skladby - tie sú podľa mňa úplne zbytočnéa veľmi slabé. Rukopis D.Purple v tom je, Gillan sa konečne prestal trápiť s výškami. Invencia značne ochabla, ale ako píše hejkal, keby som to mal počúvať ako kulisu, tak môže byť.
V žiadnom prípade CD nekupujem. ani album po hudobnej stránke nehodnotím, lebo sa mi to zdá zbytočné.
Marek, ak môžeš prezradiť, CD si kúpil?

horyna @ 13.08.2020 10:10:10
Ahoj Palo. CD jsem samozřejmě koupil, absolutně jsem nauvažoval, že bych nové párpl neměl vlastnit. Na to je "žeru" až příliš moc. Přišli mi toto pondělí, ale už v pátek mi kamoš poslal soubor s kompletně staženým celým albem. Přes víkend jsem dal devět poslechů (každý den tři) a od začátku týdne je točil origo na aparatuře i v mp 3-ce. Zhruba dvanáctka poslechů stačila k tomu, že si desku až moc pamatuji a přestal jsem v ní objevovat tajná místa. Samozřejmě teď bude důležitý proces zrání (několik týdnů pauza) a pak opětovný návrat a dalších několik testů. Nečekám, že se můj konečný úsudek nějak diametrálně změní, ale bude mi stačit, když mě deska bude alespoň částečně bavit. Pak si ji zasadím do kontextu posledních dvou desek. Poslechu si Now What a Infinite a poté novinku.

legolas @ 13.08.2020 12:20:17
Dvakrát jsem je protočil a s pocitem nijakosti to vůbec nehlo. Když mám tu chudinku porovnat s nejlepší produkcí Steva Morse, alby Bananas a Rapture of the Deep, je to letos pád až na to nejspodnější dno.

Gerry @ 13.08.2020 17:03:11
Moje kdysi velmi milované Deep Purple postihlo to, co spoustu skupin, které neumí včas skončit - ztráta skladatelské invence. Není to věkem muzikantů, není to ztrátou hráčských či pěveckých schopností. Výsledkem je to, že jedna skladba je jako druhá, bez nápadu, bez silné melodie. Všechny prošumí kolem, zapadnou a nezůstane z nich v hlavě nic. Stalo se to DP, u nás třeba totéž postihlo Olympic. Počínaje deskou Karavana mi všechny jejich skladby splývají v jednu neidentifikovatelnou šeď. Bohužel. Jsem rád, že alespoň třeba Pink Floyd či Jethro Tull odešli včas, nebo i Yes (ty musel probrat průšvih jménem Heaven & EEarth...).

Kritik Vláďa @ 13.08.2020 17:54:51
Zdravím Gerry: To, co jsi napsal, bych klidně podepsal vlastní krví. Už je to všechno jak stokrát vyžvýkaná žvýkačka. Proto už poslouchám jen ty nejosvědčenější, časem prověřené, klasické desky. A co se týče zmíněných Olympiců, tak u mě není žádná jejich deska za plný počet. 4 hvězdičky bych dal jejich prvním třem deskám. Zbytek je pro mě netrvanlivý, komerční, jednoduchý rock-pop, který fakt v lásce nemám. Já měl vždycky radši Progresáky. Tulák Po Hvězdách se docela povedl.

Jarda P @ 14.08.2020 15:45:58
Po prvním poslechu jsem se po zdejší zdrcující kritice bál co uslyším, ale jsem příjemně překvapen. Žádný průser, poslouchá se to dobře. Nehodnotím v kontextu s diskografií DP, ale současné hudební produkce obecně.

pinkman @ 15.08.2020 08:33:10
Slabé je ještě příliš mírné slovo. To album je strašné. Taková vata od Deep Purple. To jsem nečekal ani v nejčernějším snu. Nechápu, kam dali rozum. Ale musím se odhodlat to znovu poslouchat, i když se mě moc nechce. Pořád jsou to DP.