Judith - @ 28.12.2025 | #

Jestli mě Gilmourova poslední sólovka i po x pokusech nechala v rozpacích a na pochybách, živé provedení mě sejmulo napoprvé a působit nepřestává. Kde se v záznamu to kouzlo bere? Jistě své dělá Pink Floydovský repertoár: během dvou a čtvrt hodiny vystoupení zazní hlavně pecky z The Dark Side of the Moon a The Division Bell, dojde ale i na Fat Old Sun nebo Sorrow. Je jasné, že u předehry Time mi bude naskakovat husí kůže, a jak jsem si vždycky myslela, že diskografie art rockových legend nemá šanci zlidovět, teď už si nejsem tak jistá, jestli to k tomu táboráku nedotáhne víc kousků než jen Wish You Were Here; na tu během večera dojde taky. 

Živou vodou jsou polité ale i nové skladby, přičemž dramaturgie velkoryse rozkročeného koncertu se soustředí především na nejnovější tvůrčí období - z Luck and Strange postupně zazní všech devět kusů, jinak se ze sólové diskografie dostane pouze na předešlou desku Rattle That Lock. Vznikají přitom krásné momenty, kdy na osudovou A Boat Lies Waiting naváže Floydí Coming Back To Life - z loučení zpátky k životu, koncet vrcholí třemi skladbami z nové desky a teprve jako dodatek zazní závěrečná Comfortably Numb. Skladby nejsou změněné k nepoznání ani natažené o polovinu délky, na druhou stranu se nelpí úzkostlivě na každičkém tónu, a tak je live provedení poznat nejen díky reakcím publika. 

Jeho přítomnost dělá svoje, elektrizovaný dav vyplňuje prostor bezezbytku, takže hudba plachtí a létá především vzůru. Vzestupný spád (pojem si půjčuji z nauky o verši) je poznávacím znakem Gilmourovy kytary, která je zvyklá na velké rozlohy. Hudba najednou dýchá a tančí, písně se rozpomínají na své bluesové kořeny, výjevy na velkém plátně dostaly správnou perspektivu a přitom si nechávají své kouzelné melodie i hlubší poselství, nepředvádí se jenom působivá show. Ta ale rozhodně pomáhá - nástroje i hlasy jsou nejsilnější, když protnou dusnou atmosféru plnou napětí a očekávání. Člověk ví jistě, že ho nezkropila sousedka při zalévání muškátů, ale že ty těžké krůpěje padají přímo z nebe, i když je to stejná voda. 

Jsou to stejné skladby, a přece jiné. Lepší. Pokud jde o rozloučení s kariérou, je velmi důstojné - pevně vyseknuté a ryze současné.

jiří schwarz @ 07.01.2026 01:16:37 | #
Tak předně zdravím všechny rockboarďáky v novém roce, přežil aspoň některý do roku 2026?

Stran recenzované desky: mám to tak, že mě ani jediné sólové řadové album Gilmoura nikdy extrémně nenadchlo, jistě ani neurazilo. Koncerty jsou lepší, jak sama Judith zmiňuje, je na nich totiž i materiál z tvorby Pink Floyd, což je pro mě rozdílová veličina. Tento koncert však považuju za výrazně horší, než moje nejoblíbenější deska, pod kterou je podepsán samotný Gilmour, a sice Live At Pompei z roku 2016 - tu jsem si pořídil i s DVD. Tam je 70letý RG ještě na vrcholu svých schopností, zatímco zde, na prahu 80, již ne - to se týká především pěveckých schopností. Jsou stále hodně dobré, ale slyšitelně horší. Pro mě byl vždy Gilmourův hlas jedním z nejuvěřitelnějších, nejnaléhavějších, nejpřirozenějších, dojímavých, mezi všemi interprety rockové scény. Judith zmiňuje Time. Ten poslouchám každodenně, neboť ho mám v telefonu nastavený jako budíček 🤣. Tady nasamplování vedoucího vokálu (nebo jsou to doprovodní zpěváci?) se mi zdá hodně nevydařené. I aranže na této desce jsou (alespoň místy) o něco horší než v Pompejích - ano, zde jde o menší ansámbl a menší jeviště (myslím, že jsem pár věcí  tohoto koncertu viděl na YouTube). I tak smekám, ve skoro 80 letech... A navíc, to kytarové legato, tak rozpoznatelné mezi všemi, stále nádherné. Celkově: deska pro sběratele, já vystačím s Pompejemi.