oř - @ 17.03.2017 | #

Smutek a zase jen smutek tu tiše demonstruje odhodlání a vzdor irských přistěhovalců na cestě za lepší (americkou) budoucností. V určitých momentech může nahrávka dokonce evokovat odkaz folkově spřízněných seveřanů Clannad. Camel totiž dokáží stejně obratně přetvořit myšlenku ve skutečnost a představy mnoha lidí o vznešené, velmi melodické hudbě umělecky taví svými zástupy melodií v jednom sledu do praxe. A jak už to u Camel bývá, opět se víc hraje než zpívá, přestože Latimerův vokál dokáže probudit dostatečně silné emotivní kouzlo.

V prvním plánu převládá pocit úžasu a okouzlení z objevování nových myšlenek, nedotčených míst a lidských příbytků. Samotná rajská hudební zahrada vytváří dostatečný prostor pro smyšlené obrazce činů a tragédií podobných rozměrů, které se v dobách osidlování běžně děly. A že v některých momentech album připomíná velikány Pink Floyd? No a co, je to snad urážející? Jde veskrze o mistrovský kus z dílny Andrew Latimera, který stvořil velice naléhavé a osobité dílo, jdoucí ve stopách alb Nude, Stationary Traveller a Dust and Dreams. Že je neznáte? Vaše škoda, tak alou napravovat, tyhle zameškané artrockové hodiny vám nikdo nepromine.

john l @ 19.03.2017 10:53:36 | #
Skvostná deska, plná výborné plačtivé atmosféry. Ono už to téma, které Latimer zpracoval zasluhuje obdiv. Tahle placka je ještě lepší než většina těch, které Camel vydali na začátku svojí dráhy. Má charakteristický zvuk a kouzlo, což u takové Moonmadness, nebo přeutahané Snow Goose říct nemůžu.