Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory (1999)
Reakce na recenzi:

Řada mých přátel považuje toto album za určitou obřadní záležitost. Mám na mysli jeho spojitost s vysoce propracovaným progresivním řádem. Pro řadu z nich se takřka ihned po vydání stalo neuvěřitelným kultem. Já tímto "nedostižným syndromem" v případě Metropolis pt. 2 nikdy netrpěl. Desku znám od dob jejího vydání a mám ji rád pořád stejně. Rozhodně ji také zařazuji mezi to vůbec nejlepší, co kdy Dream Theater vydali. Slušivou pozici mezi pěti, možná dokonce třemi nejlepšími nahrávkami si deska bez problémů ustojí. Zkouška časem je v jejím případě milosrdná a asi to už tak zůstane napořád. Dream Theater tu použili invenční příběh a zároveň se vybičovali ke svému skladatelskému maximu. Všechny hudební složky tady žijí ve vzájemné sounáležitosti a nikdo z muzikantů par excellence se netlačí před ostatní. Zvuk je dokonalý a LaBrieho hlas vykazuje ten správný mladický zápal.
Za nejlepší místa považuji nástupy skladeb Overture 1928, Strange Deja Vu, komplexní ohromující záležitosti Beyond This Life a Home a brilantní instrumentální představení The Dance of Eternity -tomu se v tvorbě Dream Theater vyrovná máloco. Skladba číslo jedna je pro mě už dlouhodobě píseň Home a hudebníkem číslo jedna Mike Portnoy. Dream Theater tady nevaří z vody ani vteřinu. To začalo až na daleko pozdějších nahrávkách (Black Clouds počínaje a neskutečným marasmem Astonishing konče).
Za pár týdnů bude na trhu nová nahrávka DT. Moc nadějí do ní nevkládám, ale třeba mi na stará kolena pánové ještě udělají radost. Nechám se překvapit.
steve @ 22.12.2018 10:07:26 | #
Tohle album mám na playlistě celkem pravidelně. Ještě se nestalo, že by mi zevšednělo. Scene Seven: Part I. The Dance of Eternity je bomba a pak ten pozvolný přerod do Scene Seven: Part II. One Last Time, to je opravdu lahůdková záležitost. Naopak nikdy mě moc nebralo "grandiózní" finále Scene Nine: Finally Free.
Já od novinky nečekám zhola nic. Dream Theater jsou dlouhodobě za zenitem. Hrají si na pány progmetalisty, přitom se tomuto stylu(který pomáhali kdysi definovat)sami zaprodali a melou si pořád dokola to svoje. Zábavné je, že tomu pořád věří:) Jak jsou dokonalí a jak všechny strašně zajímaj.