Dream Theater - Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory (1999)

Kdo by si pomyslel, že se to takhle zvrhne? Nicolas jistě ne, když vyhledal terapeuta, aby zjistil, kam jej vedou jeho zvláštní sny. A já taky ne, když jsem kazetu se Scenes from a Memory (ano, psal se rok 1999) poprvé vložila do walkmanu. Tohle album nemůžu vynechat - patří mezi moje nejhlubší zářezy. Společně s Pink Floyd a King Crimson mi Dream Theater v mých formativních letech ukázali, jak vypadá hudba, a já jsem to bez mrknutí přijala za své. Images and Words jsem milovala od prvního do posledního tónu a zvláštní vztah mám k Falling into Infinity, kterou už jsem objevovala ze stejné startovní čáry jako další fanoušci této americké pětice; role Popelky u mě připadla albu Awake, plné docenění jeho krásy na mě teprve čeká, a po roce 2000 to byla spletitá cesta... Každopádně, když vyšlo Metropolis Pt.2, moc jsem se na poslech těšila. Stejně jako Nicolas jsem netušila, jak moc se vzdálený příběh protne s mým životem.

Stalo se to tím nejbizarnějším způsobem: někde mezi první a druhou stranou, ukolébaná něžným klavírem v Through Her Eyes, jsem usnula. Autorevers a výdrž baterie Duracell způsobily, že jsem album ve spánku poslouchala šest nebo sedm hodin, než jsem se probudila právě včas, abych si celá zmatená vyslechla "open your eyes", výstřel a šumění. (To šumění popírá celou myšlenku alba, že po smrti ještě něco je, a akt někdejšího pachatele, který i v nové inkarnaci považoval za nutné svědka svého činu rázně umlčet, ji zároveň potvrzuje jako pravdivou - chytré, milý Watsone, zatraceně chytré!) Několik měsíců jsem pak měla divné sny (vnímáte tu ironii, že ano) a sílící pocit, že něco je špatně, že v sobě mám něco, co mě zásadně ovlivňuje a já to nevidím. Ukázalo se, že je to pravda: že někde dřív, než jsem se vůbec narodila, se stalo něco zlého a já si nesu otisk, ozvěnu tohoto traumatu v příběhu mé rodiny a v příběhu mé duše. Byl to příběh sexuální žárlivosti, jak jinak. Ale zajímavější je nakonec pro mě jiný příběh.

Příběh hudby tak krásné, že za to všechno stála. Nepamatuju se kdy, ale album jsem doposlouchala - bylo mi jasné, že je to prostě špičková práce. Chtěla jsem vědět, jak to dopadne. Byla jsem v roce 2000 na koncertě, mám DVD z New Yorku i pozdější z Londýna a Scenes si dodnes pouštím, i když vždycky s jistou dávkou obezřetnosti, a trvalo hodně dlouho, než ta zapouzdřená slupka zkřehla natolik, že ji pár dobře mířených úderů kopákem rozmetalo na prach. Dneska už vidím jenom tu krásu (patos je fanouškům DT dovolen) - krásu kytar hustých jako šlehaná smetana a sekaných podle pravítka. Krásu pevně tkané basové osnovy, velkoryse rozprostřené po ploše do detailu promyšleného vyprávění. Krásu srandiček, jako je "převíjení pásku zpět" na začátku Dance of Eternity, a nebeských vokálů - emoce pro mě u Dream Theater vždycky doručoval James LaBrie. Krásu klávesových vyhrávěk a kobercových náletů Mikea Portnoye.

Odnesla jsem si i pár ponaučení, které hádám časem udělal i tenhle Mike - že nevědomí nemá žádné dno, můžete obracet další a další vrstvy a nic se tím neyvřeší, žádné prokletí nezlomí. V jednu chvíli je potřeba jít dál. Může být hudba nebezpečná? Ale ovšem, stejně jako je nebezpečné ráno vyjít ze dveří. "Spirit carries on" mi vždycky znělo spíš jako výhrůžka, ale jsem s ní dnes srozuměná. Předkládám tuto nerecenzi laskavým zrakům jako svědectví, jakou sílu muzika, ta mrcha vrtošivá, v sobě má. Kdo ví, co bude, ale dokud žijeme, je naším údělem sledovat nit příběhu, rozvíjet špulky slov a rušit sebestřednou spokojenost věčného ticha stále novými tóny. Jsem z hloubi srdce ráda, že to Dream Theater ještě pořád nevzdali.
reagovat

Řada mých přátel považuje toto album za určitou obřadní záležitost. Mám na mysli jeho spojitost s vysoce propracovaným progresivním řádem. Pro řadu z nich se takřka ihned po vydání stalo neuvěřitelným kultem. Já tímto "nedostižným syndromem" v případě Metropolis pt. 2 nikdy netrpěl. Desku znám od dob jejího vydání a mám ji rád pořád stejně. Rozhodně ji také zařazuji mezi to vůbec nejlepší, co kdy Dream Theater vydali. Slušivou pozici mezi pěti, možná dokonce třemi nejlepšími nahrávkami si deska bez problémů ustojí. Zkouška časem je v jejím případě milosrdná a asi to už tak zůstane napořád. Dream Theater tu použili invenční příběh a zároveň se vybičovali ke svému skladatelskému maximu. Všechny hudební složky tady žijí ve vzájemné sounáležitosti a nikdo z muzikantů par excellence se netlačí před ostatní. Zvuk je dokonalý a LaBrieho hlas vykazuje ten správný mladický zápal.

Za nejlepší místa považuji nástupy skladeb Overture 1928, Strange Deja Vu, komplexní ohromující záležitosti Beyond This Life a Home a brilantní instrumentální představení The Dance of Eternity -tomu se v tvorbě Dream Theater vyrovná máloco. Skladba číslo jedna je pro mě už dlouhodobě píseň Home a hudebníkem číslo jedna Mike Portnoy. Dream Theater tady nevaří z vody ani vteřinu. To začalo až na daleko pozdějších nahrávkách (Black Clouds počínaje a neskutečným marasmem Astonishing konče).

Za pár týdnů bude na trhu nová nahrávka DT. Moc nadějí do ní nevkládám, ale třeba mi na stará kolena pánové ještě udělají radost. Nechám se překvapit.
reagovat

steve @ 22.12.2018 10:07:26
Tohle album mám na playlistě celkem pravidelně. Ještě se nestalo, že by mi zevšednělo. Scene Seven: Part I. The Dance of Eternity je bomba a pak ten pozvolný přerod do Scene Seven: Part II. One Last Time, to je opravdu lahůdková záležitost. Naopak nikdy mě moc nebralo "grandiózní" finále Scene Nine: Finally Free.

Já od novinky nečekám zhola nic. Dream Theater jsou dlouhodobě za zenitem. Hrají si na pány progmetalisty, přitom se tomuto stylu(který pomáhali kdysi definovat)sami zaprodali a melou si pořád dokola to svoje. Zábavné je, že tomu pořád věří:) Jak jsou dokonalí a jak všechny strašně zajímaj.

Bejvalej poloblb @ 22.12.2018 10:28:28
Příští rok jí budou přehrávat celou na koncertech. Zrovna nedávno jsem si jí po dlouhé době pouštěl. Zub času lehce zapracoval, ale pořád je to silná deska.

pinkman @ 22.12.2018 10:38:57
Snad každý inteligentní člověk průběžně poznal, že kolek této kapely se samoutvářela strašně velká nafouknutá bublina, která musela časem pořádně splasknout. To se stalo krátce po roce 2000. Jediní kdo si toho s hrstkou věrných nevšimli je kapela samotná. Ta v té bublině s nápisem -nejlepší prog kapela světa- žije dodnes. Při každém svém chvástavém rozhovoru působí komicky a hlavně neuvěřitelně. Především Rudess a Petrucci. A Rudess nemá být na co hrdý. Do invence Kevina Moorea mu chybí hodně velký kus.

john l @ 22.12.2018 13:38:33
Na Finally Free nevidím nic špatného. Portnoy si zase vybere svoji chvilku a na konci pěkně obměňuje ty svoje typický brejky. Zvuky a ruchy zní působivě, předvším při poslechu v noci.

Petr87 @ 22.12.2018 18:41:22
Ale jo, "divadelníky" mám stále rád a jejich fanoušek budu vždycky, i když nejsem k jejich tvorbě vůbec nekritický... Ale tady vidíte, jak se můžou názory i na jinak vychvalovanou desku lišit: Víte, mě třeba "Metropolis" zase tolik neoslovilo, a ani vlastně nevím, co mi tam přesně vadí, jestli občas až příliš afektovaný LaBrieho projev, či nějaká ta hlušší místa, určitě by se toho našlo více... Upozorňuju, že desku jsem slyšel tolikrát, že by mi k tomu nestačily všechny prsty na rukou i nohou a i všechny možné tělesné výčnělky...; ale prostě tu hudbu stále nedovedu nějak docenit, hmm.

No a co se týče připravované desky, tak musím přiznat, že ukázka nové skladby "Untethered Angel" mě docela navnadila! A hlavně se mi líbí, že na desce spolupracovali všichni z kapely, což doufám zanechá hodně dobrý výsledek; no uvidíme. A jen si tak ještě říkám, jak by vypadalo takové "Astonishing", kdyby se na něm také podíleli všichni a ne jen Petrucci s Rudessem; holt to ego, to ego! Ale snad jim už leccos došlo...

Jinak, co se ještě týče jejich současného postavení v prog metalu, tak můj názor na věc je ten, že v té první linii už prostě dávno nejedou, at' se to někomu líbí nebo ne. Po přelomu milénia se tu totiž v tomto subžánru objevilo tolik nových a o mnoho nápaditějších interpretů, kteří je prostě přehráli; vždyt' tohle je přece v hudbě normální stav, tak co! Oni jen měli štěstí v tom, že se dovedli dostat opravdu vysoko, až do hlavního proudu, takže se není čemu divit, že ta kultovní aura kolem nich je stále hodně velká...; a ještě se přiznám, že jak mi jsou k smíchu jejich nekritičtí zbožňovatelé, tak stejně se někdy řehtám i jejich stálým a neúnavným kritikům, kteří dovedou každou jejich desku zhanit a roztrhat na molekuly. Neznám moc kapel, které by vzbuzovaly takové vášně... fakt ne. :)

Pegas @ 22.12.2018 20:45:14
Petr87: Můžu si o jejich hudbě myslet, co chci, několik posledních desek není nic extra po skladatelské stránce, ale jako muzikanti patří stále do první ligy. Ukázka z nové desky navnadila jenom v tom smyslu, že to nezní jako The Astonishing, ale bohužel se strašně vykrádají. Uvidíme, jak to dopadne celé. Scenes From A Memory je pro mě nejlepší deska, co nahráli, hudba i koncept.

Mohyla @ 23.12.2018 08:51:45
Už som to tu raz písal, zopáknem svoj názor. Dlhoveké skupiny to majú ťažké! Keď urobia album zodpovedajúci ich štýlu, obvinia ich, že sa vykrádajú sami seba. ak niečo iné, tak sa spreneveria svojmu štýlu. DT možno vyčítať všeličo, ale majstrovské ovládanie remesla musí uznať aj ich kritik!

Petr87 @ 23.12.2018 10:52:16
Jó, tomu jsem se taky vždycky smál... Co to je vůbec za nesmysl: "Vykrádají sami sebe?" Každý interpret má svůj rukopis, takže takovéto argumenty mě vždycky spolehlivě rozesmějí.
V případě "The Astonishing" tedy nejde ani tak o to, že zkusili něco jiného, ale spíš o to, že v mých uších je ta deska hrozně nudná, roztahaná, nenápaditá a klišovitá...; a samozřejmě vím, že né každý to slyší stejně a já to respektuji. Nahrajte album, které mě nebude nudit a budu spokojený, a bude mi úplně u hnědky, jestli se to podobá třeba "Images And Worlds" či třeba "Awake" atd.
Poslední Floydi mě taky hrozně baví a je mi totálně fuck, že někteří tvrdí, že recyklují jen sami sebe. A i kdyby tomu tak bylo? A co? Na originalitu svým způsobem úplně dlabu - ta hudba mě baví a o to přece jde! :)
A tak by se dalo pokračovat dál a dál a ještě dál......
Takže na nové album DREAM THEATER se upřímně těším, a že z každé jejich desky nejsem na větvi ještě neznamená, že je nemám rád. A už končím, musím uklízet a balit dárky. :)

yngwie3 @ 23.12.2018 19:18:39
to pinkman: "Snad každý inteligentní člověk průběžně poznal, že kolek této kapely se samoutvářela strašně velká nafouknutá bublina, která musela časem pořádně splasknout" ...

ale jistěěěěěěě ...

PaloM @ 23.12.2018 20:21:24
Je to tak, ako napísal Mohyla. Dream Theater si za celú kariéru zaslúži rešpekt. Prstové cvičenia o bubline a hŕstke fanúšikov sú o neznalosti. Treba zažiť ich koncerty, prinajmenšom si pozrieť na dvd či bluray.

Recenzi na tohle DÍLO, které u mě po léta představovalo v progmetalu jakýsi strop dokonalosti, jsem si záměrně dlouho schovával na lepší (či horší?) časy, a myslím, že předvánoční doba je na jeho opětovný, už asi tisící poslech, ideální. Mám k tomuto mimořádnému výtvoru osobní vztah, skutečně mnoho jsem s ním prožil doma i na cestách. Dokonce jsem si dlouho, ohromen jeho kvalitou, tak nějak odmítal koupit další desky DT, což se prolomilo až za pár let.

Už důkladně promyšlené intro Regression s odpočítáváním a sugestivním hlasem a akustickou kytarou, oznamujícím postupnou proměnu stavu mysli do klidové polohy a spatření Victorie - značí, že tu půjde o něco mimořádně, pedantsky, detailně promyšleného. Motiv lásky a vraždy upomíná další žánrové klasiky - Marillion, Genesis, The Who, Pink Floyd, Queensryche aj. Instrumentálka Overture 1928 - z dramaticky temných oblak spustí Petrucciho parádní klouzavý riff, doprovázený strhujícími sóly, přidává se i mistr Rudess a v pozadí nelze neslyšet Portnoyovo víření a narušování rytmu svým hromobitím. Orchestrální názvuk se přelije do notoricky známé sekanice Strange Deja-Vu a hned od počátku máme co do činění s plným, fantastickým zpěvem LaBrieho, oznamujícím poprvé vraždu Victorie - Nicholasova alter ega z minulého života. Petrucci rozehrává své riffové koberce. Je tu ale krásná melodická linka, jakýsi trademark téhle formace, a Rudess tomu dává temný klavírní podtón, Portnoy zase hotové kobercové bombardování. Pak přijde krásná působivá balada Through My Words, jen mimořádný výkon LaBrieho osudového hlasu a chladivého Rudessova piana. Nicholas zjistí, že ho duch Victorie vlastně straší, dokud nezjistí pravdu. Razantní metalový riff odpálí bez varování těžkou řežbu Fatal Tragedy, kde přes temnou auru lehce prosvítá LaBrieho sametový hlas a občasné melodické závany. Jinak je to těžce odbíjející kladivo s totálně ze řetězu utrženým Rudessem a Petruccim... zdá se, že pachatelem vraždy byl zhrzený, žárlivý milenec Julian, bratr Edwarda, stíhaný různými problémy, ale Nicholas zjistí, že se mu to nezdá a vypátrání pravdy se stává i jeho životním osudem. Tvrdou realitu odráží i drsná hudba - Beyond This Life začíná skutečně apokalypticky, všechno nás bičuje a drtí, teprve atmosférické LaBrieho vsuvky nám dávají aspoň trochu naděje, objevuje se jasná a krásná klenutá melodie a velebné akustiky v jinak rozbouřeném temném oceánu. Pokud by se vás někdo zeptal, co je typický hudební výtažek DT, ukažte prstem třeba na tuhle jedenáctiminutovou suitu, dokonale využívajícím až po seattlovsku protiklad klidných a drsných poloh s výrazně instrumentálním závěrem. Through Her Eyes je naopak překrásnou Petrucciho baladou, evokujícím až fenomén U2 - Nicholas se z pohledu do očí oběti poučuje i o vlastním životě. Nesmírně působivá, mrazivá záležitost s krásným zpěvem Jamese s doprovodem Theresy Thomason, a jdu vždy do kolen. Druhou část uvozuje už proslaveným orientálně laděným úvodem s drtícím, skoro death metalovým riffem hromobití Home. Úvod třináctiminutového kolosu, nejdelšího na albu, je jen pro otrlé a není divu - dozvídáme se o Julianových neřestech a jeho rozchodu s Victorií i o tom, že láska byla silnější než výčitky ze zrady bratra. Jamesův hlas tlačí na pilu a jede až nadoraz a donáší jako vždy melodie, pod ním je tu vidět drtivá spolupráce Myung / Portnoy. Dramatický nádech stupňují zakomponované samply s mluvenými hlasy, postindustriální chaos tu vrcholí. Zase nabitý závěr s velkým počtem Rudessových a Petrucciho sól a navracející se úvodní orientální motivy. The Dance of Eternity je instrumentálkou na šestiminutové ploše, po drsném úvodu a řádění dvojice Portnoy + Rudess přichází lehce najazzlý melodický podkres s divokým pianem - tady dostal Jordan na klapkách vůbec velký prostor, v podstatě předváděčka jeho nástrojového parku. Přelije se do klavírní, krásně baladicky laděné One Last Time - Nicholas dochází k závěru, že po výčitkách je pachatelem vraždy obou Julian, pánové se obloukem vrací k pilířové melodii alba z úvodu, jen lehce proměněné. Vtíravý Jamesův hlas přináší nádheru nádher The Spirit Carries On - Julian se domnívá, že záhada je vyřešeno a končí terapii, i přes námitky, které přicházejí z Victoriiny paměti. Nádherné vyznání víry v přenesení duše po smrti se sílícím hlasem, které Petrucci uzavírá jedním z melodicky nejskvělejších sól všech dob... Vyvrcholení pak překvapivě přichází s dvanácti minutami Finally Free, teatrální hlas a konec hypnoterapie, Jordan přináší s Jamesem na chvíli ještě baladické uklidnění, přidává se i Petrucciho akustika. Ale ejhle - ukazuje se, že pachatelem vraždy obou je Edward, který neustál, že se Victoria s Julianem chtěli smířit, před tím, než jí zabije, ji řekne, aby otevřela oči, stejně jako terapeut Nicholasovi. Objevuje se tíživé téma z One Last Time s Petruccim, kreslícím krásné sólové melodie. Zlomem s Nicholasovým prozřením přichází akustika a skladba končí s těžkém, teatrálním duchu, pomalu ustupujíce do pozadí. To, co za bicí soupravou předvádí mr. Portnoy, se asi taky neslyší dnes a denně. Temná strana Síly a apokalypsa
v jedné podobě. Prásknutí dveří, kroky, hodiny, hlasy z rozhlasu... závěr vpravdě ve ´watersovském´ duchu.

Na moje pocity či nálady bezprostředně po dohrátí tohoto opusu se záměrně nesoustředím, nelze to popsat. Prošel jsem vlastní očistnou terapií. Snad použiju dnes už legendární větu Aragornovu ze závěru Návratu krále - přátelé, vy se neklaňte!! Šest z pěti.
reagovat

horyna @ 21.12.2016 13:58:22
No comment, něco takového tak dneska zopakovat, ach jo:-(

Metropolis Pt.2: Scenes From A Memory, nie je najlepší progresívny album aký som počul. No už navždy u mňa ostane ako najväčšia srdcovka. Prvý album, ktorý som počul od Dream Theater a prvý progresívny album vôbec, ktorý som počul. Len vďaka nemu som začal počúvať všetky tie kapely ako: Pink Floyd, Genesis, King Crimson, Yes, Rush... takže pre mňa má nevýslovnú hodnotu.

Album je koncepčné, čo je pre mňa veľmi dobré, keďže milujem koncepčné albumy. Scenes From Memory zaraďujem medzi top trojku: Tommy, The Lamb Lies Down On Brodway a The Wall. Príbeh sa niekomu môže zdať tuctový. Dvaja bratia milujú tú istú ženu. Výsledok ? Vražda, ako inak. Mňa však oveľa viac zaujal ten vedľajší príbeh s Nicholasom a Psychiatrom. No a úprimne si povedzme: kto by čakal že sa to tak skončí ako sa to skončilo.

Naša pätica muzikantov sa nám predviedla vo vrcholnej forme. Labrie zaspieval výborne (bohužiaľ na nasledujúcich štyroch albumoch, ktoré sú viac trashové sa to o ňom nedá povedať), Petrucci je asi taký dobrý gitarista ako Portnoy bubeník. Myung to na base vie a je to vidieť. No a nový prínos do kapely Jordan Rudess: lepší štart si ani nemohol priať.

Skladbám nemám čo vytknúť (naozaj ani jednej). Ani sa netreba veľmi sústrediť na album ako celok, ono to ide samo od seba. Všetky skladby do seba perfektne zapadajú. Ak mám mať nejakú výhradu tak len to, že Dance Of Eternity je trošku rozťahaná.

Dream Theater dosiahli vrchol svojej tvorby, ktorý už neprekonali. Vždy si raz za čas rád pustím tento album. Už po prvých slovách „close your eyes, take a deep breath“ viem že ma čaká neskutočná jazda a vždy sa snažím album si vychutnať naplno.

reagovat

EasyRocker @ 21.11.2016 10:03:19
Díky za každou recenzi na toto DÍLO. Je u mě vrcholem tvorby DT, od kterého je bohužel současná tvorba kapely mílové kroky vzdálena. Bylo to první jejich album v mé sbírce, nostalgie je obrovská, prožil jsem s ním mnoho. Ale tesat se bude i jeho neuvěřitelná kvalita... tady byli ještě DT vizionáři...

horyna @ 21.11.2016 12:10:54
Deska, kde každý zvukový "milimetr" sedí jako ulitý. A když už je řeč o zvuku, poslechněte si nástrojovou vyváženost a dynamiku alba v porovnání s dnešní dobou, produkcí posledních desek D. T. Kam se nám jen ty hudební vymoženosti řítí??

Najprv pár scén z MOJEJ pamäti:

Sú Vianoce 1999 s ja dostávam pod stromček kazetu (!) Dream Theater-Scenes From a Memory. Moja sestra iba matne tušila, že niečo také počúvam a pýta sa, či môže byť... Po prvom vypočutí hovorím, že áno.

Je leto 2000 a ja sa veziem vlakom do Zlína na koncert DT. Zlanáril som aj moju manželku (terajšiu-vtedy sme spolu chodili necelý rok), ktorá síce nie je žiadna metalistka, ale Scenes dostali aj ju. Stojíme rovno pod pódiom, pri Myungových nohách, ale Petrucci, ako keby vedel, že jeho sólo z Home neskutočne žeriem, mi ho prichádza zahrať "do uška". Moja drahá polovička mi následne utiera sliny a zatvára bezmocne ovisnutú sánku.

Toľko z palubného denníka. Tiež patrím k tým, ktorí si menovaný album púšťali do omrzenia. Stále si ho občas pustím a vždy sa mi zdá, že zachycujem niečo, čo som tam ešte nikdy nepočul. DT roku Pána 1999 vytvorili konceptuálny album par excellence. Nebudem ho porovnávať s obdobnými opusmi iných prog a artrockových velikánov, pretože práve v tomto albume našli DT konečne svoju vlastnú cestu, aj keď podľa mňa na nej dlho nevydržali a jediný porovnateľný výkon u nich vidím, resp. počujem iba na nasledujúcom Six Degrees...
Viac sa ani písať neoplatí, všetko tu už zaznelo: dokonalý inštrumentálny výkon, skvelé vokály, mrazenie vo všetkých končatinách.
PS: na mojom pohrebe musia hrať The Spirit Carries On!
reagovat

Určite každý poslucháč progresívneho rocku / metalu pozná tento album veľmi dôverne. Príbeh dvoch bratov, ktorí sa zamilujú do tej istej ženy sa nakoniec končí tragicky - vraždou. Podľa bubeníka Mika Portnoya sa inšpirovali albumom Misplaced childhood od Marillion, ja tam počujem tiež vplyv legendárnych skupín Yes,Rush,Queensryche,Pink floyd...Nebudem tu podrobne rozpitvávať a analyzovať jednotlivé skladby a pasáže. Nemá to význam.Dovolím si iba stručne načrtnúť môj pohľad na tento album. V tej dobe, na prelome rokov 1999 / 2000 ma táto hudba doslova fascinovala a toto CD som dosť dlhý čas ani nevyberal z cd prehrávača a počúval som ho takmer denne. Vtedy by som ho ohodnotil jednoznačne plným počtom hviezdičiek. Dnes, s odstupom času musím priznať, že táto platňa sa mi dosť opočúvala, tak nejako mi zovšednela. Do cd prehrávača si ju vložím len veľmi zriedka a už ma z nej nemrazí, nenaskakuje husia koža...jednoducho emócie rokmi vyprchali ako stará minerálka(sorry za to prirovnanie).Metropolis pt.2 jednoducho u mňa neobstála v skúške časom.
reagovat

PaloM @ 02.03.2009 19:14:35
Dream Theater, na to ako ma pred rokmi veľmi bavili, som až tak často nepočúval. A aby som ťa Brano parafrázoval, práve preto sa mi nestihli obohrať a Metropolisu by som dal 5 hviezd. Možno som mal šťastie, že som od nich počul najskôr skvelé Images and Words a toto album, až potom niektoré slabšie. Mal som s nimi dobré i zlé zážitky. Nachytali na Octavarium (sklamanie), vydali pár cover humusov (I.Maiden, Metallica, P.Floyd - nerozumiem, pre koho to je) a posledný album som sa ani neunúval zohnať na vypočutie. Na druhej strane sa mi veľmi páčia tie 2 CD na začiatku spomenuté a koncertné DVD Score. V podstate znesiem od nich celé 90. roky.

Lothian @ 03.03.2009 08:02:36
Souhlasím, DT byli kapela zajímavá před těmi 10-15 lety, ale doba i my jsme jinde. Doba předvádění oslňující techniky je pryč. Já jsem s nimi začínal počítám od jedničky,a dnes by u mě obstála asi jen první 2 alba.

yngwie3 @ 03.12.2009 17:12:57
Zaujala ma táto veta: "Doba předvádění oslňující techniky je pryč". To je, ako by povedal Váš prezident, hluboké nedorozumnění. Obrovské množstvo tej najlepšej hudby aká bola kedy vyprodukovaná, v tom ktorom štýle, je postavená na symbióze hudobného nápadu, teda konkrétnej melódie, a vyspelej techniky, niekedy až oslňujúcej. Neviem si totiž dosť dobre predstaviť interpretáciu opusov napr. YES ,Paganiniho atď., bez oslnivej techniky. Veď to je práve to, čo priťahuje fanúšikov alebo milovníkov ich tvorby, na koncerty alebo do obchodov s hudobnými nosičmi. Takže doba oslňujúcej techniky nie je preč, sme stále v nej, a ja pevne verím že tomu tak bude navždy. Inak by nám stačil len ozembuch.

adam @ 22.06.2012 19:03:18
Prvý krát som to počul keď to vyšlo, vtedy ma to odrovnalo. Naposledy som to počul o rok neskôr a unudilo ma to neskutočne. Jeden podľa mňa totálne preceňovaný album. Nič originálne. Dobre zahrané, skrátka chlapci sô fachmani a muzikanti par exseláns ale asi to je hudba na ten vek.... u mňa 3 hviezdy aj to len preto, lebo mam rád koncepčné diela.

alienshore @ 29.07.2014 21:49:55
S týmto Braňovým pohľadom sa úplne stotožňujem. V dobe vydania úplna bomba, bohužiaľ ma už tak nenadchýna ako kedysi. Taktiež si myslím, že Metropolis neobstál v skúške akejsi nadčasovosti ale tie štyri hviezdy si určite zaslúži.

Na úvod se musim přiznat, že na tomhle albu fakt ujiždim, beru ho jako best of best, nejlepší album od mé nej kapely, takže objektivita pujde stranou :-) Merhautovi nelze nic moc namítnout, tady jde o to, komu na té orginalitě záleží více a komu méně a také na tom, jak pojímáme slovo originalita. Myslím si, že DT´s jsou právě ojedinělí v kompilaci a v technice, v tom jsou výjimeční a tedy i originální. Progressivní znamená posun stylu, ne vytváření nových směrů, to DT splňují. Tečka. Brie má sice zvláštní barvu, která není sice 100% příjemná na poslech, ale vyčítat mu lakování??? To snad ne, v tom je jeho hlavní výhoda nebo lépe odlišení, jeho rozsah právě dává DT´s možnosti, které 60´s a 70´s artrockové kapely v čele s Pink Floydy neměli, i když holt decentní vyznění jde stranou, přílišnou pompéznost Dreamům vyčíst lze, to uznávám. Ale zpět k albu, sice se místy "epičnost" alba může zdát přehnaná (asi mě napadá konec Finally Free či samotná Regression, ale i další momenty), ale to velmi výrazně odlišuje a podle mě i povyšuje tohle album. Prostě je skvělé jako celek, i když si tam každý nalezne slabší momenty. Ale myslím, že jich není mnoho. Co do nápaditosti, ale i kompozice skladeb nemá u tvorby DT konkurenci. Když se tady mluví o "zamrazení" v zádech, tak to mě postihlo u poslechu Scén několikrát... Dalo by se říct, že při každém soustředěném celkovém poslechu, ale i při čtení příběhu a hodně zapůsobí živá verze. Najdu tady třeba nedostatky, ale vždycky jsou to jenom moje čistě estetické pocity (sloky u Strange Deja Vu, slabší Through Her Eyes, brutální přechod u Fatal Tragedy, hlavní trochu nepřijemný motiv u Dance of Eternity), nikoli technické nedostatky nebo nějaká vyloženě místa bez náboje, o tom nemůže být řeč. Vůbec ale jinak netuším, co kritizovat, protože tohle mě prostě dostalo, ke Scenec from a Memory se vracím a budu vracet pořád. 5ky si šetřím na takovéhle kusy... Keep proggin´
reagovat

Voytus @ 31.03.2008 16:19:53
No pěkně jsi to vystihl! Všechna pro a proti, nejen naprostá kritika nebo naopak bezmyšlenkovité vynášení do nebes. Pompézní pojetí je pro americké kapely všeobecně typické, takže na to si člověk musí zvyknout. Možnosti tu dnes jsou, tak proč je nevyužít, já se sice radši seknu u těch sedmdesátkových progresivistů, ale u DT smekám před jejich virtuozitou, ne před schopností kompozice nebo originalitou - to je ale věc názoru.
Tahle deska a Awake u mě vedou.

Nejlepsi vec od DREAM THEATERu , kdyby bylo moznost dat sest hvezdicek tak nevaham, dokonala souhra vsech hracu kluci se asi hodne nadreli nez tohle vubec vymysleli a dali dohromady, predevsim pak pecku DANCE OF ETERNITY a zde skvele zahranou solovou pasaz JOHNA MYUNGA, no a to jak tohle obrovske dilo zahraly na zivo no neskutecne neveril jsem ze to nekdo dokaze TLESKAM
reagovat

No nedávno jsem říkal, že DT u mě nevyvolávají takové to mrazení, které mám u těch starších sedmdesátkových pardálů. Mám totiž s DT měnší problém a to, že postrádám trochu jednoduchosti a méně toho šmrdlání těch spousty tónů, při kterém mám sice bradu dole, ale nějaké jednoduché melodie mi chybí. Něco lehce zapamatovatelného. A právě tahle placka, si myslím, to splńuje ze všech nejdokonaleji. Už tady bylo dosti velké propírání s jejch originalitou, ale já s tím ptoblém nemám. No a po půl roce s DT si tak nějak už sestavuji svůj žebříček jejich alb. A první je....toto (nechce se mi přepisovat název)
To také ve mne vyvolává te všech jejich alb ono mrazení po těle, mnohdy doplněné dojetím, skoro až slzením. No trošku sem si zapřeháněl:) ale je to tak.
Nechce se mi rozepisovat všechny písničky, tak aspoň akty. První akt na mne vychrlil spoustu melodií a lehce zapamatovatelných. Pravda, musí se to víckrát naposlouchat, ale je to paráda. Ani toho předvádění tu moc není a vše je akorát a perfektně se to poslouchá. Je to líbivé a zároveň strhující, zvlášť Beyond this Life a následná Through Her Eyes, která pohladí po duši, i díky krásnému, ženskému zpěvu Terky
Druhý akt je už náročnější. Jsou tu delší kompozice, ale vrchol alba je opravdu monstrózní.The Home považuji za jeden z vrcholů alba. The Spirit carries on se stala asi takovou hymnou fans, Něco jako Love of my live od Queen, kdy ji dokáží fanoušci odzpívat od začátku do konce (na Youtube - Croatia 2007). Ano při téhle skladbě mě mrazí až na...Její melodie se mi vryla tak dokonale do hlavy, že ji už nicnevymaže, jako tehdy jako dítěti se mi vryla do hlavy melodie My oh My od Slade.
Tohle album je narvané chytlavými melodiemi, Instrumentalismem kapely a nejlepšími chvílemi jejich tvorby.
Je to pecka, která mne baví a ještě jsem se s ní nenudil. Jsem teď zvědav akorát na živé zpracování, které mi přinese ježíšek.
reagovat

Pět hvězdiček! Geniální. Od prvního tónu (tikotu hodin) až dokonce. Neuvěřitelná smršť nápadů, rytmů a melodických linek, která okamžitě vtáhne do děje a po 77 minutách posluchače vyplivne. Totálně uneseného. A ten si říká, jestli je to vůbec možné zahrát. Evidentně je, stačí se podívat na koncertní záznam. Oni jsou to opravdu schopni zahrát téměř bez chyb i na živo. Klobouk dolů. Zkuste si jenom poklepávat nohou do rytmu. Po jedné minutě, kdy se pětkrát změní takt vás to přestane bavit. Přitom to vše drží pohromadě a je to poslouchatelné. Důkaz? Oblíbila si je (DT) dokonce i moje žena, jejíž vkus je, diplomaticky řečeno, trochu divný :-) Vrchol alba? Pro mě The Dance Of Eternity. Škoda jenom, že tuto desku už DT nedokázali překonat. Ale naděje umírá poslední ...
reagovat

Pro mě jednoznačně nejlepší album DT. Vidím to až tak radikálně, že všechno co bylo před Scenes a po Scenes je prostě v kontextu tvorby DT jen "odvárek". Toto album bych dal povinně poslouchat všem chytrolínům, co píšou o DT, že jsou to hudební onanisti bez citu a nápadů. Jenom nechápu jednu věc, jak mohli tohle album zahrát sakumprásk od začátku až do konce naživo. Kdybych to neviděl, tak neuvěřím, že to jde....Taky je to první album DT, kde upustili od toho sterilního papundeklovýho zvuku (hlavně bicí jsou na dřívjších albech hodně divný), kterej mě dost kazí dojem z jinak výborných starších alb.
reagovat

Ako dalej? Znela otazka po Falling into infinity. Na album sa cakali fanukovia urcite najviac. Mal naznacit, ci DT bude este v hudbe znamenat to, co si vydobili na Images and words. Album nielenze nesklamalo, ale predcilo vsetky mozne ocakavania. Najlepsi album v historii Dream Theater! Latka nasadena tak vysoko, ze ju uz nikdy v buducnosti neprekonaju. Svetovy rekord v progresivnej metalovej hudbe! Jedno z najlepsich albumov v rockovej a metalovej hudbe vobec! Davam 10 z 5 hviezdiciek
reagovat

Šesté řadové album a zárověň mé první Dream Theater, které mi otevřelo skutečnou cestu k progresivnímu směru, jež začíná sezením jistého Nicholase u hypnoterapeuta, který má zjistit, co se skrývá za jeho nočními můrami. Scenes From A Memory je napsána podle filmu Dead Again.
Hned na první poslech jsem byl uchvácen jejich hudebním projevem a od té doby na ně nedám dopustit.
Vlastním i živou verzi tohoto alba Live Scenes From New York, která zní ještě lépe než řadové album, kde DT podali skvělý výkon od začátku do konce.
O Dt se tvrdí, že hrají nejsložitější hudbu na světě a zároveň jsou i příkladem toho, že nic není nemožné a vše jde zahrát živě. Už od Overture 1928 hrají jak o život. Hlavně co mě překvapilo, byl ten 'šílenec' Mike Portnoy, co sedí za bicíma a který si toho na koncert nandal ještě více, než na řadovce a John Myung, ten nenápadný, malý, baskytaru krotící japončík, který budí dojem, že jeho nástroj je větší, než on sám. Jeho hra mě uchvátila, což potvrdil v instrumentální
'šílenosti' Dance Of Eternity. Takhle dobře živě jsem viděl hrát snad jen Steva Harrise z Iron Maiden.
Závěrem mohu jen dodat, že je to prostě nářez a vřele doporučuji.

reagovat

vrgulnik @ 04.11.2006 00:00:00
to máš pravdu, ale děsně kolem sebe plive - prase!!!

Na tomto albu jsem začal s DT.Je to parádní,dokonalá a plná hudba...Neuvěřitelný co se dá vymyslet a zahrát.Právě si ho pouštím a vzpomínám.Byl jsem na končertýnu ve Zlíně a nikdy na něj nezapomenu(hlavně na Portnoye v županu-))).Potom taky v Práglu...Snad ještě doporučit Pain of Salvation(mimochodem na severu je prog a art na velice dobrý úrovni),Circus Maximus,Andromeda,Ark.....Je toho moc.Vyzkoušejte a napište.Čaw Bas
reagovat

defi @ 30.01.2006 00:00:00
Taky sem začal na tomto albu. Hrával jsem na bicí a kamarád přišel , že má celkem dobrou kapelku , že bubeník je fakt machr. Tak sme to pustili , tehdy ještě na školní aparatuře na max , a ta geniální hudba alba SFAM zněla na celou budovu ! Paráda, nejlepší album , které znám , poslouchám už 6 let a ještě se mi neoposlouchalo a rád si ho kdykoliv pustím znovu. Doporučuju

dost divnou cestou som sa dostala k DT-prisiel ku mne kamarat,ze ma dobre dvd,a ze by si ho rad pozrel a potesilo by ho,keby som si ho pozrela.namietala som,ale potom ma odmakcil a urobil dobre!!!priniesol dvd-metropolis a live z koncertu v new york-u..ked tam portnoy pustil svoje asi patminutove solo,slintala som tak,ze som skoro vytopila susedov!!!!takze dream theater-GOOOOOOOO!!!
reagovat

Ako tuto predomnou napísal famózne dielo. Nemá chybu nezopakovaťelné. Skladba Through her Eyes je tak geníalna pesnička tak isto ako vypalovák Overture 1928. Pesnička Home je niečo ako Take the Time(pesnička na Jamovanie) a skladba Finnaly Free super koncom. Dávam 5 a okazujem tomu podomnou neviem jeho meno:"Máš pravdu Mýlil SI SA"5 hviezdičkové nekomentujem.
reagovat

Prvy album s novym klavesakom - Jordanom Rudessom - ktorym Portnoy a Petrucci zurocili spolupracu s nim este z projektu LTE - bol ocakavany s troskou napatia - po komercnejsom albume Falling Into Infinity bolo otazkou, akym smerom sa bude kapela vyvyjat.
S odstupom casu mozem konstatovat, ze sa kapela pohla tym najlepsim smerom - rozvinutim pribehu zo skladby Metropolis pt. 1 z albumu Images & Words stvorila koncepcne dielo (ktore mimochodom v istej forme pokracuje aj na dalsich dvoch albumoch), ktore patri rozhodne k tomu najlepsiemu a najzasadnejsiemu, co kedy DT vytvorili.
Netrpi presladenostou, ako FiI, aj ked obsahuje dve pomalsie skladby - ktore vsak dokonale zapadaju do konceptu.
Uz uvodna Overture 1928 (ak teda nepocitam zaklinacsku Regression:) naznacuje, ze pojde o melodicky progresivny metal, nijak agresivny (ako to kapela ukazala na poslednom albume ToT), naopak - prijemny na posluch, zda sa, ze vsetky odtiene, typicke pre DT su tu v rovnovahe - skladby su polozene v polohe, v ktorej sa LaBrie netrapi (ako tomu bolo v niektorych pripadoch na albume Awake, kde bol spev omnoho silovejsim), sola - hlavne tie klavesove - su excelentne, piesne striedaju atmosferu, The Dance of Eternity je cistym instrumentalnym sialenstvom, Finally Free genialnym a grandioznym zaverom - toto dielo o dvoch dejstvach prinasa proste vsetko, za co DT ludia, ktori ho maju radi, miluju :-)
Davam 5, osobne si myslim, ze toto dielo uz hosi neprekonaju (bodaj by som sa mylil....)
reagovat

Mám rád Dream Theater,aj keď som ich začal zbierať naopak: od novších albumov,po staršie.Tento album sa mi však páči najviac, je pokojný,melodický,v niektorých skladbách až pink-floydovský.Je síce menej komplikovaný ,/a možno menej hodnotený/ako Train of Thoughts,no je to poctivá a pohodová muzika.Nevyžaduje si mimoriadnu koncentráciu,aby ho človek mohol stráviť ,a myslím,že mal by byť v každej zbierke nielen milovníkov a zberateľov DT,ale aj fanúšikov Prog-Rocku as Prog-metalu.
reagovat

wickerman @ 18.12.2005 00:00:00
co myslis tou mensou komplikovanostou oproti ToT?A co myslis mensim hodnotenim oproti ToT???

Pokial viem, tak SFAM ziskal mimoriadne priaznive recenzie posluchacov a hudobnych zurnalistov po celom svete, co sa o ToT povedat neda...

A mensia komplikovanost???ToT je (nielen mnou) oznaceny ako jeden z najpriamociarejsich albumov DT...Chlapce, pocuval si ten isty "scenes" ako ja?na tom tvojom asi chyba "fatal tragedy", "home", "the dance of eternity" ako aj "beyond this life"...

A pocuvat SFAM s mensim sustredim...no, neviem kto by mohol mat plnohodnotny zazitok z menej sustredeneho pocuvania koncepcneho albumu...

EasyRocker @ 19.12.2005 00:00:00
No pardon, ale mě se to jeví přesně naopak. Train of Thought zrovna teď jedu a to album je hodně přímočaré, s vlivy Metallicy a nu-metalu. SFAM je možná nejkomplikovanější deska DT, jen koncert v roce 2000 na Brumlovce na turné právě k tomuto albu mě zklamal, končit 31-minutovou skladbou se mi opravdu šťastné nezdá...

Zavřete oči a začněte relaxovat. Dýchejte pomalu a zhluboka. Koncentrujte se na dýchání.Deset. Devět. Osm. Sedm. Šest.
Ocitáte se na bezpečném místě kde se Vám nic nemůže stát.Pět.Čtyři. Tři. Dva.Jestliže se budete chtít vrátit,jediné co musíte udělat, je otevřít oči. Jedna.? Přesně takhle začíná nejlepší album v diskografii Dream theater. Geniální koncepční album, které si Vás podmaní a už Vás nepustí.S přehledem ho můžeme zařadit mezi takové velikány jako ?The Wall? (1979) od Pink Floyd nebo ?Operation: Mindcrime? (1988) od Queensryche......

reagovat