gooner - @ 02.03.2008 | #

Na úvod se musim přiznat, že na tomhle albu fakt ujiždim, beru ho jako best of best, nejlepší album od mé nej kapely, takže objektivita pujde stranou :-) Merhautovi nelze nic moc namítnout, tady jde o to, komu na té orginalitě záleží více a komu méně a také na tom, jak pojímáme slovo originalita. Myslím si, že DT´s jsou právě ojedinělí v kompilaci a v technice, v tom jsou výjimeční a tedy i originální. Progressivní znamená posun stylu, ne vytváření nových směrů, to DT splňují. Tečka. Brie má sice zvláštní barvu, která není sice 100% příjemná na poslech, ale vyčítat mu lakování??? To snad ne, v tom je jeho hlavní výhoda nebo lépe odlišení, jeho rozsah právě dává DT´s možnosti, které 60´s a 70´s artrockové kapely v čele s Pink Floydy neměli, i když holt decentní vyznění jde stranou, přílišnou pompéznost Dreamům vyčíst lze, to uznávám. Ale zpět k albu, sice se místy "epičnost" alba může zdát přehnaná (asi mě napadá konec Finally Free či samotná Regression, ale i další momenty), ale to velmi výrazně odlišuje a podle mě i povyšuje tohle album. Prostě je skvělé jako celek, i když si tam každý nalezne slabší momenty. Ale myslím, že jich není mnoho. Co do nápaditosti, ale i kompozice skladeb nemá u tvorby DT konkurenci. Když se tady mluví o "zamrazení" v zádech, tak to mě postihlo u poslechu Scén několikrát... Dalo by se říct, že při každém soustředěném celkovém poslechu, ale i při čtení příběhu a hodně zapůsobí živá verze. Najdu tady třeba nedostatky, ale vždycky jsou to jenom moje čistě estetické pocity (sloky u Strange Deja Vu, slabší Through Her Eyes, brutální přechod u Fatal Tragedy, hlavní trochu nepřijemný motiv u Dance of Eternity), nikoli technické nedostatky nebo nějaká vyloženě místa bez náboje, o tom nemůže být řeč. Vůbec ale jinak netuším, co kritizovat, protože tohle mě prostě dostalo, ke Scenec from a Memory se vracím a budu vracet pořád. 5ky si šetřím na takovéhle kusy... Keep proggin´

Voytus @ 31.03.2008 16:19:53 | #
No pěkně jsi to vystihl! Všechna pro a proti, nejen naprostá kritika nebo naopak bezmyšlenkovité vynášení do nebes. Pompézní pojetí je pro americké kapely všeobecně typické, takže na to si člověk musí zvyknout. Možnosti tu dnes jsou, tak proč je nevyužít, já se sice radši seknu u těch sedmdesátkových progresivistů, ale u DT smekám před jejich virtuozitou, ne před schopností kompozice nebo originalitou - to je ale věc názoru.
Tahle deska a Awake u mě vedou.