horyna - @ 07.01.2021 | #

První desku milovaných kanaďanů Saga jsem si nadělil teprve nedávno. Starou základní Sagu (alba 1-4), kterou mají její příznivci nejraději tolik neprožívám. Respektive, druhou a třetí desku ano, ale pořád to není nic proti tomu, co tihle mistři A.O.R. kříženého s pomp a art rockem předváděli v letech devadesátých a hlavně v novém tisíciletí. Až přehnaně předimenzovaná klávesová hradba postupně ustupovala střízlivějšímu skladatelskému pojetí a nadýchaná kytara Iana Crichtona dostávala větší manévrovací prostor, ve kterém mohla snáze rozdávat spousty překrásných tónů a melodií.

Úvodní skladba How Long je i na moje poměry (určitý druh obdivu/respektu k podobné produkci) docela příšerná. Umělohmotná bakeliťárna s odstrašujícími disco klávesami a uhozenou melodií. Raději ji přeskakuji, páč nechci mít zkaženou náladu hned na začátku desky. Naštěstí hned druhá skladba vyznívá podstatně lépe. V písni Humble Stance se Saga prezentuje jako klasická osmdesátková kapela s mohutným klávesovým parkem, silnou melodickou chutí a vepředu vytaženým Sadlerovým operním patosem. Climbing the Ladder začíná niterněji, posléze však nabere na obrátkách, ale v náznacích zde nepřestávám slyšet pozdější Genesis model 83. Takže kdo od koho vlastně opisoval? Will It Be You? má naopak rockovější mezihru, která kapele nebývale sluší. Mezi povedené pasuji i skladbu Perfectionis, a hlavně poslední dvojici, nejatmosféričtější, ladnou Ice Nice a mohutnou Tired World.

První deska Sagy není bez chyb. U kláves ještě nestojí Jim Gilmour, ale nějaký Peter Rochon. Přesto není jejich zvuk od pozdějších alb (Silent Knight) nijak výrazně odlišný. V této kapele hráli na klávesy i tři členové současně, což se dost rapidně odráželo na jejich prvotní produkci.
Dobrá, nikterak však zásadní věc s několika příjemnými songy dle modelu osmdesát.

horyna @ 11.01.2021 07:08:19 | #
Všem uctivé děkuji za vaše komentáře nejen tu k Saga, ale i k ostatním recenzím.

Když jsem se před pár lety dozvěděl tu smutnou zprávu, že Saga končí, hodně mě to rozesmutnělo. Tato brilantní kanadská prog-rocková formace patří mezi mé top kapely už více jak dekádu. V imaginárním žebříčku si dlouhatánskou dobu hlídá pozici číslo sedm (hned za Genesis, ale před např. Deep Purple, Uriah Heep, Jethro Tull, Led Zeppelin, Queen...a daleko před King Crimson, Vand D.G.G....) pro řadu fans rockové hudby jistě dosti nepochopitelné (tu mi tento přístup nejspíš zaručuje pozici nejoddanějšího Saga ochránce:-), pro nejužší výběr jejich zastánců však zcela respektující.

Ale všechno jednou končí, takže... Zhruba na podzim však virtuálním světem prolétla zpráva (a internetové stránky kapely to potvrdily), že se chlapci vrací zpět na scénu. Obrovskou euforii z nového lp sice částečně zkazila upřesňující zpráva, že se o klasickou studiovku jednat nebude, půjde o výběr především starých skladeb upravených do nového, akustického formátu, ale i tak.

Navíc... představený song Tired World zní skutečně velice přitažlivě a je zahraný s pověstnou sugestivní Saga-grácií. Takže pro nás vyvolené jasná povinnost a velké díky kapele za další album.