horyna - @ 06.01.2018 | #

Někdy vás na cestu k určité kapele zavede naprostá banalita. Skupina Supertramp mě svým komickým názvem nechávala valnou část mé hudební poutě naprosto chladným. Veděl jsem že toto uskupení existuje a kdybych jej měl zřadit, hádl bych škatulku pop rock ušmouraný od komerční nabubřelosti. Jejich hity jsem z rádií samozřejmě znal, ale vůbec netušil, které písně patří této kapele.

Jednou si tak prohlížím plakátovou zeď polepenou koncertními pozvánkami různých interpretů a zrak mi uvízne právě na Supertramp. Asi to byla hlavně zvědavost, která mě konečně popohnala něco si o nich přečíst a hlavně poslechnout. Kapánek jsem projel trampovskou diskografii a napoprvé zakotvil u kolekce pojmenované Crime of the Century.

Ta jako seznamovací kolečko s kapelou funguje náramně. Jde o první opravdu velké a výbornou muzikou nabité album. Na mnoha místech zní značně hitově, ale popová složka v žádném případě vládu nepřebírá, spíš kvalitně podkuřuje. Mezi největší trumfy kapely patří orchestrální barevný kolorit v písních přítomný, pestrá aranžmá a až artově vystavěné bodré kompozice. Jde vycítit že v poloze instrumentální má kapela velký nadhled a s dvojicí, vlastně trojicí pěveckých individualit i silné vokální zázemí. Obsahuje obrovský, ale nikoli vlezlý hit Dreamer a také zasněnou vzpomínku na bezstarostnou dobu dětství School, která se za přispění Hodgsonova piána za půlí zlomí v živočišný úprk. Tesklivý saxofon doprovází vzletnou Hide in Your Shell a nádherně něžný hlas Rogera Hodsona spolu s Helliwellovým sugestivním klarinetem pluje zadumanou If Everyone Was Listening.

Každá píseň je nějakým způsobem uchopena a velice dobře aranžována. Při poslechu nabývám pocitu, že ve studiu panovala skvělá atmosféra a kapela si tohle představení dokonale užila. Jakoby pánové přesně věděli co chtějí a kam směřují. Reálných 4,5*

Voytus @ 06.01.2018 13:34:15 | #
Společně s Crisis jejich nejlepší (ale klidně sáhněte i po prvních dvou a Even in the quietest moments). Supertramp, nebo spíše jejich hity jsem znal už v dětství, až později jsem zjistil, že jde o jednu skupinu a hlavně jednu desku - songy Goodbye Stranger, Logical Song a Breakfast in America opravdu nezní jako od jedné skupiny.

Mimochodem, to piano ve School hraje Rick Davies, Hodgson tu hraje na kytaru. To jen pro upřesnění. Naživo zněli téměř totožně jako ve studiu díky trojici Helliwell, Hodgson a Davies, mající na starost jak různé klávesy, tak i kytaru (Hodgson), dechy (Hellivell), nebo foukačka (Davies). Doporučuji živák z Paříže z roku 1980 >> odkaz