oř - @ 03.07.2017 | #

Předchozí recenze z pera neučesaného teenagerovského provokatéra, nebyla k desce A Night At The Opera příliš milosrdná. Je naší povinností zareagovat, připojit nezkreslený pohled a zohlednit fakta. Ne kvůli opravě jejího rattingu, ale pro smysluplnost a objektivní pohled budoucím generacím.

A Night at the Opera je čtvrtým a fakticky nejslavnějším albem britské skupiny Queen, které v roce 1975 kapela vyprodukovala společně s producentem Royem Thomasem Bakerem. Do té doby šlo o nejdražší hudební produkci. Svůj název dostalo podle stejnojmenného filmu komiků bratří Marxů a zahrnuje širokou škálu stylů, v čele s mega úspěšným singlem a největším hitem Queen, písní Bohemian Rhapsody. Celosvětový prodej tohoto alba dávno přesáhl hranici šesti milionů kopií.

Queen byli jedineční v umění propojování rozličných hudebních žánrů. Disciplíně, kterou načerpali u svých velkých vzorů Beatles. Vytvářeli zvukově bohatou, barevnou a invenčně strhující muziku. Skladatelsky šlo o nebývale dominantní čtveřici.

Další kapitolou byl zpěv. Nebyl to jenom Mercury, kdo táhl Queen vokálně do cíle. Byl sice hlasově rozpoznatelný, šel přes několik oktáv a především na koncertech na sebe strhával většinu pozornosti. Pěvecká síla kapely stála také na dalších dvou osobách s rozdílnou vokální technikou. To May a Taylor dávali kapele rozpětí doširoka rozevřených křídel Orla skalního.

Brian May připojil dvojici skladeb 39 (spolu s Bohemian aranžérsky nejsvůdnější číslo) a retro dvacátých let Good Company.
Bubeník Roger Taylor neskutečnou intenzivní bravuru I'm in Love with My Car.
Z Mercurym zpívaných sól zaujímá výsadní postavení okázalý rockový patos úvodní Death On Two Legs, jakási spojnice těch nejkvalitnějších atributů tvorby Queen. Pak je tady sentimentální dvojice z dob starých časů Lazing On A Sunday Afternoon a divadelní číslo Seaside Rendezvous. Procítěné beatlesoviny You're My Best Friend a Love of My Life(podle vzoru Let it Be) a samozřejmě monoliticky brilantní kus Bohemian Rhapsody.

Intelektuální talent čtveřice muzikantů z kapely Queen, dosáhl na noci v opeře vrcholu. Pohupoval se v nápodobných vesmírných výšinách, jako poletující komety seržanta pepře a čtvrtého bloku Led Zeppelin. To je fakt, ať se to mladým líbí, nebo ne.

miguel7 @ 05.07.2017 16:34:02 | #
Chtěl jsem se původně vyjádřit k tomu, co jsem si posledí hodinu pročítal, ale nechám to plavat. Přeci jen, jsem již jen pozorovatel a občasný návštěvník, co chce něco nového zas najít...
Postoj k LoM (ať už je to kdo chce), není z mé strany úplně nepochopitelný.
Vzpomínám si, jak jsem před dvaceti lety začal vnímat muziku víc, než jen jako kulisu. Přehrával si kazety, co si máma nahrávala z rádia (nebyli jsme žádní sběratelé, snad jen písničky z rosy, vánoční koledy atd... to jsme změnili až s bratrem v pubertě a začali hltat muziku) a začaly mne právě oslovovat písně Queen... Vše hity, převážně ty osmdesátkové (někdo píše i úpadkové... kdeže...).
Chtěl jsem vědět více, kdo to byl Mercury, Queen... Mami, Mercury byl na kluky? Mami, proč je ten kníratej převlečenej za ženu a vysává? Tati, proč má ten zpěvák na plakátě napsáno AIDS, když zpíval s Queen?... Takto to začalo a já si někde v encyklopedii přečetl o desce A Night... Že je nejvíc, má nejvíc tamtoho, nejvíc produkce, nejvíc hitů, nejvíc... nejvíc... Tehdy se mi dostala po čase konečně do ruky a těšil se na hity a hity... A byl jsem silně zmražen!
V té době jsem neznal žádnou jinou rockovou kapelu, jen to co hráli v rádiu a proto mne hned úvod usadil, u dvojky jsem volal kamarádovi, že to není to album, u trojky jsem nevěřil, že to jsou Queen... U Prophet Songu jsem si musel ztišit prostřední část, aby si nikdo nemyslel v rodině, že jsem jinej (bylo mi fakt málo a neznal jsem skoro nic, jen ESO a podobné...) a po skončení jsem na pár dní zanevřel na kapelu a byl jsem hluboce zklamán... Ale tam to právě tehdy vzniklo... něco zůstalo, tam vzadu, v hlavě... Bylo to ujetý, divný... chci to slyšet ještě jednou, jestli to bylo fakt tak ujetý... A je! A ještě jednou... Dozrál jsem do ní... Začali se z desky loupat klenoty, začal jsem vnímat geniální koncept desky (první tři skladby je opravdu zabijácký start a během ani ne osmi minut dokážou přehrát tolik motivů, nálad, esencí rocku, kabaretu, opery...) A v tom je ta největší síla prvních pěti alb... Neprvoplánovatost a objevování s každým dalšímm poslechem... (v tomto směru za objevování je nejvděčnější druhé album)
Trvalo to, nebylo to hned, ale pochopil jsem a postupně jsem již viděl onen hudební vývoj po celou jejich kariéru a i když upřednostňuji první alba, komerčnější desky z let osmdesátých často přehrávám v autě a není album, které bych zatratil (ok, Flasha jsem slyšel jen jednou a jako jediný chybí v mé diskografii... ale jednou mi to nedá, a pořídím jej už z důvodu kompletu dgf). Možno to je celoživotním obdivem ke kapele, nebo i tím, že i to podivné disko (Hot Space) dokázali zahrát s přesvědčením a nechyběl šmrnc.
Takže bych názor chlapce/muže nezatracoval a ani způsob vyjadřování... Podíval jsem se na své recenze, psané před deseti lety a způsob prezentace mi také již není po chuti... hold, člověk dospívá, někdy i vyspívá (třeba se i vyzpívá), a tak je to i s některými alby... Nechat v sobě uzrát a ono to přijde samo (nebo nepřijde.. no a? Tak přijde jiné)
A staří Queen nejsou na první poslech, ti se musejí nechat uležet a pomalu zrát a s další degustací zjišťovat to, co je psáno... a to je taky dáno.. a to, že byli setsakramentsky originální a geniální