Profil uživatele miguel7


Recenze:

Led Zeppelin - Celebration Day cover

Led Zeppelin / Celebration Day

miguel7 | 5 stars | 2013-01-12 | #

Pro mne událost posledního roku. Asi nemá cenu abych zde uváděl, že jsem "zeppelínovec" první ligy. Všechno hltám, řadovky, live i bootlegy... Kdekoliv je nějaký psaní o nich, čtu, kupuju... Po cca 6 letech jsem si koupil i Spark...díky za galerii titánů Jardo:)
Teď ke koncertu. Koncert jako takový znám již pár let. Měl jsem ho dost naposlouchaný z pirátských verzí (video natočený odněkud z tribuny, audio celkem šlo) a tak jsem věděl přibližně co mne čeká, když jsem šel v listopadu na ně do kina. Měl jsem již v sobě dost zarytej onen bootleg, a tak jsem se těšil na pořádnou kvalitu zvuku, střih, kamery atd...
Beží úvodní titulky, hukot v aréně (v kině ticho, bylo nás 16), archivní záběry příletu Led Zeppelin a BUM PRÁSK Good Times Bad Times. Nadšením jsem málem vyskočil, vzpřímený chlupy mi probodávály svetr, zvuk výborný, obraz nádhera, hotová paleta barev, prostřihy do publika, z publika, detailní záběry na muzikanty... A než jsem to vstřebal, běžel už Ramble on. Ještě je znát nervozita, svázanost, ale tak nějak v druhé půli Black Dog se to začalo lámat. Opravdový zlom v nasazení, uvolnění a celkové pohodě považuji In My Time Of Dying. Bál jsem se abych nebyl nakonec zklamán svými modlami, ale v tuto chvíli jsem již odhodil obavy a začal si to již naplno užívat. Při pohledu na setlist mne trochu zarazilo zařazení skladby For Your Life (proč ne Achilles?), ale živá verze daleko předčila v mých uších studiovou verzi a spolu s dalšími Trampled Under Foot a Nobodys Fault But Mine vytváří pořádně hustou, hardrockovou čtvrthodinku.
Do této doby je to pořádně odpíchnutý hardrockový mejdan, jenže na řadu přichází čtyřlístek nejklasičtějších fláků a trochu zvážníme. Dramatická No Quarter, vygradovaná Since I´ve Been Loving You (jeden z dalších vrcholů večera), temná Dazed and Confused, kdy již úplný dojem návratu do let sedmdesátých kazí Pageova bílá pokrývka hlavy. I tak bylo okouzlující vidět zas kouzelníka se svým smyčcem. U "Schodů" mi mrazení především vyvolávaly nadšené ohlasy v aréně. Asi jsem si navykl už na závěrečné sólo mnohdy natáhlé na několik minut a tak mi to i trochu chybělo, ale budiž, celkově hezky zahraná.
Závěrečný sled písní považuji za tu vůbec nejlepší část koncert. Není ani stopy po nervozitě, muzikanti si vyměňují úsměvy, Jason každou chvíli oči vyvrátí k taťkovi nahoru jakoby se slovy "táto, hraju s tvejma kámošema tvoje pecky...díky". I Johnu Paulovi sem tam vyroste úsměv na obličeji (připomíná mi Jana Třísku) a Plant má již "svoje proklínané Schody" za sebou a s Jimmym komunikují na pódiu jako kdysi. Nádhera koukat, nádhera poslouchat, to jsou Zeppelíni a oni to dokázali se vrátit zpět. Důkazem jsou svižná Song Remains the Same a valivá Misty Mountain Hop.
Kashmir, zřejmě kapitola sama pro sebe. Monumentální objekty tyčící se za kapelou (mám za to že to jsou ty z obalu Presence), a provedení rovnající se nejlepším živým verzím z koncertů 1975 - 1977. Povinné přídavky Whole Lotta Love a Rock and Roll už jen nasazují korunku tomu všemu. Pak už jen loučení s trochou melancholie, že tohle bylo opravdu naposled a trochu i dojat slzami Jasona.

Jen závěrem, jelikož znám i neupravenou verzi, tak vím že sem tam se sáhlo na něco a poupravilo, ale není ve velké míře (pár výšek Plantova hlasu, nějaké to echo, trochu střihu...). Jsou případy kdy se sahá do záznamů více a pak tím trpí především autenticita, což ale tomuto pokladu nehrozí.

Nádherný koncert, výběr perfektní, hoši sympatičtí a v pohodě a v podstatě co se týče vývoje koncertu, souhlas s Matoušem. Jako opravdový film, s plynulým úvodem, následován svižnou akcí, přecházející k dramatičnosti a pořádné hloubce emocí, až k monumentálnímu a grandióznímu finále...

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Celebration Day
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Savatage - Dead Winter Dead cover

Savatage / Dead Winter Dead

miguel7 | 5 stars | 2012-12-09 | #

Je nádherný podvečer, venku sněží, blíží se vánoční čas a já nyní sám v bytě...Čekám na svou milou, až se mi vrátí z Prahy a je čas si pustit něco, co by vystihlo tento moment a já na chvíli zapomněl na starosti, práci a trochu si užil tento čas. Ihned mne napadla jako první Dead Winter Dead.
Skupinu jsem poznal před dvěma roky a dost mne zasáhla. Nejen svojí hudbou, ale i svým příběhem, historií a hlavní postavou, muzikantem, skladatelem a dnes již dosti obézním Jonem Olivou. Ať už vypadá jak chce, jedno umí, a to neskutečně chytit za srdce. Melodie sype z rukávu tak nádherné a podmanivé a pokaždé vystavěné na příběhu, který má pokaždé něco do sebe, a pod kterými je podepsán především Paul O'neil, producent, textař a blízký přítel bratrů Olivových již od poloviny 80.let. V devadesátých letech měli Savatage zálibu v koncepčních albech a ani tohle album není vyjímkou. Co se týče hudby, tak bych ji připodobnil ke směsi ranných Queen, Meat Loaf, Metalicy.

Příběh vypráví o bojovníkovi Sardjenovi a muslimské dívce Katrině, kteří se setkávají o Štědrém večeru na náměstí v Sarajevu nad tělem starého cellisty, který jim zpříjemňoval sváteční chvíle svojí hrou. To je tak vše, co vím o příběhu a více nepotřebuji vědět, protože již při prvních tónech začíná má fantazie stavět svůj vlastní příběh, ovlivněn jen samotnou hudbou a sem tam nějakým tím slovem, co pochytím.

Pompézní intro s komorním úvodem naznačuje, kde se asi skupina nyní nalézá a v čem si libuje. To se hned potvrdí první regulérní písní This is the Time a hned v úvodu jedna z nejhezčích melodií na albu. Nálada písně přesně vystihuje mé momentální rozpoložení a já nemám problém a už jsem ve víru dění desky. Mladý Zak Stevens, který nastoupil po Olivovi na místo vokálu, umožnil skupině mnohem pestřejší rejtřík skladeb nejen proto, že je technicky daleko lepším zpěvákem, ale najednou měli dva sólové hlasy a tahle deska je první, na které to využili. Již další I Am se trochu přitvrdí a mou sváteční atmosféru v neklid uvede právě Jonův vzteklý a řezavý hlas. Následující dvojice skladeb je jakousi směsí heavy metalu a rock-operních balad. Záliba v klasice a její spojení s rockem není nic nového, ale i tak znamená příjemné osvěžení po "metalicovském" nářezu. Deska příjemně utíká, ale já vím, že desku si vlastně pouštím především kvůli její dechberoucí druhé půli. Tu pro mne odstartovala miniaturka 9. symphonie od Bethovena.
Titulní skladba je opět tvrdší Savatage ve své nejlepší formě. Drtivý a valivý rytmus a hned na to klipová One Child, jeden z vůbec nejlepších songů od Savatage. Tižší, klavírní, dramatický úvod, charismatický chraplák Stevense, výbušný a dupavý refrén, a poté změna, rytmizující klavír, sbory, opět další a další melodie, jedna vrstva hlasu, dvojhlasu, trojhlasu, druhá vrstva přes to s jinou melodií, třetí vrstva, čtvrtá...výbušné zakončení a zpět k chytlavému refrénu...to vše podkreslené symfonikou Jona Olivy a vytvrzené hradbou kytar.
Christmas Eve, další klenot. Skvěle předělaná Vánoční klasika, běhá mi mráz po zádech a volume již po několikáté točím doprava. Změny temp, přechody, melodie...co po tak silných momentech na závěr? To snad ani nejde...
Tichý zpěv, klavír, přidává se Cello, smutek, sníh, tma, samota, daleko od všech a přes to vše cítím naději v dalších tónech...hlas který hladí a konejší mne...je mi smutno..ale, kytara, basa, zvedá se to a nádherná melodie mne chytá za srdce, přes ní po chvíli druhý zpěv z další nádhernou melodií, třetí, Zak šplhá se svým hlasem výš a výš, čtvrtá linka...to nesmí skončit...euforii umocňuje nádherné tklivé kytarové sólo...nádherná věc a vše končí tak jak má...dobře? Špatně? Nevím, ale tak to prostě má být a nádherný příběh je za mnou..nádherná melancholie, opravdu nádherná...

Jinak jsem veselý chlapík, ale jsou díla, jako je toto a mé srdce měkne a padají ze mne věci, které když si zítra přečtu, tak si řeknu.."ty ses v tom zase plácal Michale:)" Jenže tomu zítřejšímu Michalovi řeknu "pusť si Dead Winter Dead, a budeš se v tom taky plácat:)"

Bonusy na disku jsou předělané starší kousky Savatage, Miles Away/Follow Me a When the Crowds are Gone, které předělal Jon v roce 2010 do Unpluged kabátku, obzvlášť ta druhá je povedené. Cítím člověka s bolestí, ale i s nadějí. Neskutečně procítěný zpěv.

» ostatní recenze alba Savatage - Dead Winter Dead
» popis a diskografie skupiny Savatage


Queen - Queen II cover

Queen / Queen II

miguel7 | 5 stars | 2012-10-13 | #

Zdravím milí progboardisti... Ačkoliv jsem tu již dlouho nestvrdil účast svým písmem, věřte, že denně nahlížím co nového...

Před rokem jsem dostal darem Queen II na vinylu a posledních 14 dní jsem ji slyšel nejméně třikrát. Při posledním poslechu jsem si tak zauvažoval nad tím, jak skvělá deska to je, jak daleko je nějaká Radio GaGa, jak skvělý hlas Mercury měl v tomto roce, jemný, vysoký, místy řezavý, kousavý...a jak ti kucí to pěkně skládali, jak Brian skvěle rockuje a brázdí vyhrávkami po celém albu, až mi přišlo líto, že deska s tímto zvukem, stylem, melodiemi a atmosférou, je jen jedna. Proč nezůstali u toho co tu načali...pravda, díky jejich vývoji bychom neměli následující albové i singlové klenoty a možná že by ani Radio GaGa nebyla. A teď, všiml si někdo něčeho? Je jedna věc co mě zaujala a hlavně fascinuje...a to pořád.
Queen během tří let od tohoto alba nejenže se posunuli dál, vyvinuli se v naprostý originál, měli vlastní styl. Za ty tři roky natočili 5 geniálních desek, každá s úplně jiným ksichtem. Za tři roky vystoupali na vrchol, dobyli svět, odjeli několik turné po celém světě...tři roky! Co se stalo za poslední tři roky teď? Jen to, že rychle utekly... Byla jiná doba a Queen nejsou vyjímkou. Led Zeppelin 1969-1971...Deep Purple 1970-1972...Doors, Cream, Hendrix, Yes... Dnešní doba je sice uspěchaná a taky se dá hůře vymýšlet něco nového, ale z mého pohledu se ti mladí kluci (tehdy byli +- v mém věku) stihli položit samotný základy muziky, na kterých se bude stavět minimálně dalších 40 let a stihli to v rozmezí 3-4 let. Jejich styly se dál rozvinuli, stihli dobýt svět, zbohatnout, někteří i zhynuli, pro dnešní dobu nepředstavitelné, jak se to dá vůbec stihnout...lidi mladí jako já...27 let
Sedmdesátá léta mi přijdou jako obrovsky dlouhé období, kdy se v hudbě zrodilo tolik neskutečných věcí, že jednotlivé roky vnímám jako dlouhou etapu v dějinách lidstva, kdy každičký ten rok ze sebe sype na mne tolik muziky, tolik nového, neprozkoumaného, že s pohledem na posledních deset let mi přijde, že ti muzikanti mrhají svým talentem, zahazují svůj čas a spokojí se se dvěmi, třemi deskami...a ještě podobné jako vejce vejci...holt, je to již těžší přijít s něčím novým...
A co se mě povedlo za poslední roky? Hm, nesbohatnul jsem, nic jsem nesložil a ani jsem nepřišel s ničím novým, tudíž jsem se nikterak nevyvinul a ani jsem se nestihl zfetovat a natáhnout bačkory, což se některým povedlo do 27 let...

Album Queen II mohu jen těžko zařadit k nějakému jinému albu Queen... ale tak i Operu, dostihy, Sheer, Innuendo, Works... co kus to originál...Královské originály a klenoty

» ostatní recenze alba Queen - Queen II
» popis a diskografie skupiny Queen


Led Zeppelin - Knebworth ’79 (DVD) cover

Led Zeppelin / Knebworth ’79 (DVD)

miguel7 | 5 stars | 2011-01-16 | #

Záznam z festivalu v Knebworthu je jakýmsi zakončením pomyslné trilogie tří kompletních záznamů. Tehdy se Led Zeppelin vrátili po odmlce, způsobené úmrtím Plantova syna, s albem In Through the Out Door. Ať už je můj názor na album jakýkoliv, vedlo si dobře v prodejnosti a tak byl čas si zahrát zas na živo. A teď pořádně ve velkém! Žádná šňůra po Anglii, ale festival obřích rozměrů, konaný 4. a 11. srpna, roku 1979. Údajně navštívilo tyto dva večery více jak čtvrt milionu lidí. Čtvrt milionu šťastlivců, kterým se poštěstilo vidět Led Zeppelin v původní sestavě, které se chýlil čas ke konci a Bonzo již měl před sebou rok života.
"A páni suchárci přišli na podium, to bude asi nějaký čajíček..." zmátlo mne jejich oblečení, zastřižené a upravené vlasy. To bude zívačka...závěrečný díl oné trilogie je tolik nadupaný a otevírat pusu sice budu, ale to mi bude jen padat dolní čelist a to celé tři hodiny! Koncert je mnohem více zaměřený na písně, rezignovali na nějaké exhibice, delší improvizace a sóla a přesto, naplnili setlist samou klasikou. Taky mají z čeho vybírat a já osobně bych měl problém vybrat setlist jen o délce 180min. Při vybírání skladeb sáhli i párkrát hluboko do minulosti a vytáhli málohrané skladby, čímž moc potěšili. Hned např. Celebration Day po klasické úvodní rychlovce Song Remains... Black Dog směle odzpívá stotisícový sbor a Nobody's Fault But Mine, Over The Hills And Far Away a Misty Mountain Hop rozjíždějí dál hardrockovou jízdu. Tak pokračuje koncert až do konce. Neprotahují sóla, příliš neimprovizují a tímpádem dojde na více kousků a koncert má větší spád než záznam z roku 1977. Dojde i na ochutnávky z nového alba. "Rokenrolofka" Hot Dog a pompézní In the Evening. Skladby nikdy nebyli mými oblíbenými, a i na koncertě se lehce ztrácí vedle legendárnich klenotů jako jsou Rain Song, Kashmir, Achilles, Stairway to Heaven, No Quarter...
Po dvou a půl hodinách skupina odchází, aby se po bouřlivých a nekonečných ovací ještě vrátila na Rock and Roll, Whole Lotta Love a na opravdovou třešínku, kterou skoro deset let nehráli, Comunication Breakdown.
Ze všech tří záznamů má Knebworth nejlepší kvalitu obrazu i zvuku, a tak si mohu opravdu vychutnat onen dlouhý večer, přesto tak krátký večer. Tyhle tři koncerty nádherně mapují Led Zeppelin na vrcholu a jejich změnu během čtyř let, kdy se toho tolik událo, co mělo i jistý vliv na koncerty i na hudbu samotnou, ale v každém případě neovlivnilo absolutní výkony členů skupiny, kteří jsou v každém případě sebejistí a energičtí a je jedno jestli vystupují v nažehlených kalhotách nebo zvonáčích, hudba je stále to hlavní a v podobě Led Zeppelin nepřekonatelná.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Knebworth ’79 (DVD)
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Led Zeppelin - Kingdom Come (DVD) cover

Led Zeppelin / Kingdom Come (DVD)

miguel7 | 5 stars | 2011-01-16 | #

Uplynuly dva roky od legendárního koncertu v Earls Court a za ty dva roky se toho událo dost. V roce 1975 měl Robert Plant vážnou autonehodu, kdy málem přišel o nohu, rok nato šel do kin film Song Remains the Same a vyšla deska Presence a po dvouleté koncertní odmlce se vydali na šňůru po Americe.
Bylo slibováno již předem, že se bude jednat o monstrózní turné, gigantické koncerty a statisíce návštěvníků...bohužel, turné předčasně skončilo kvůli tragédii v Plantově rodině.
Naštěstí nám, kterým nebylo dopřáno se narodit o dvě generace dříve a v jiné zemi, slouží tento kompletní záznam koncertu ze Seattlu a dokládá nám, v jaké formě stále byli, kam se hnuli za ty dva roky a hlavně jak magická a tajuplná atmosféra panovala ony večery.
Rozdílů je hned několik. Tak hned zprvu se trochu pozměnila vizáž kapely. Page celý v bílém, opět s motivy (asi draků) a ještě snad hubenější než kdy před tím a cigáro za cigárem. Bonzo pro změnu ztaťkovatěl ale energie mu snad nikdy neubyla. Jones v obleku jak z "Mechanického Pomeranče" a jak jinak než zas plně soustředěný na svoji hru. U Planta jde vidět, jak je doposud poznamenán autonehodou. Minimum kroků, občas křečovité přešlapy, ale na jeho výkon to nemá absolutně žádný vliv a střídá se s Pagem o strhávání pozornosti publika.
Při pohledu na setlist je patrných hned několik změn. Celý koncert se nese v duchu jamování, efekty, sólové exhibice. Úvod je již klasický nášupový hardrock, Song Reamains the Same, Sick Again, novinka Nobody's Fault But Mine, Over The Hills And Far Away. Po té přichází šťavnaté blues Since I've Been Loving You a pro mne klenotem koncertu je půlhodinové No Quarter. Tady začíná ono jamování, které se ponese po celý večer v podobě klasického koncertního kousku Moby Dick, dále kytarové šílenství s Lasery, mlhou a bílým kouzelníkem uprostřed, to působí opravdu tajuplně. Jimmy si zavzpomínal na první roky dvojskladbou White Summer / Black Mountain Side, která přechází k dalšímu z vrcholů večera. Kashmir je zde vygradovaný tak, že takhle přesvědčivě jsem ho ještě neslyšel a ani neviděl. Page se točí dokola do víru orientálních melodií a Plant střídá dramatické postoje a pózy, jak z reliéfu v pyramidách.
Další z hřebů večera je akustická půlhodinka, začínající Ten Years Gone, v Battle of Evermore se ujímá druhého zpěvu i Jones (no zní to trochu komicky ten jeho zpěv:), Going to California, Black Country Woman a energickou Bron-yr-Aur Stomp konče. Jak tam tak všichni dřepí na stoličkách, tak z toho jde až pohoda ke mě do pokoje. Zkrátka čtyři kámoši, co si přišli sednout, zabrnkat si a dát si pivko a jen náhodou s nima šlo i dalších 50 tisíc kamarádů a kamarádek
Na závěr prohodí zas něco ze svých klasických kousků a plus žhavou Achilest Last Stand.
Oproti koncertům z Anglie před dvěma roky je koncert pojat více jako nic nespěchající zábava, stejně tak živelná i vzrušující. shlédnu jedním dechem...pak to skončí a já se vzpamatovávám, kde to vlastně vůbec jsem a jak jsem se dostal domů zpět do Čech a proč jsem v teplákách a bačkorách od Homera Simpsona...to jsem byl v domácím na koncertě? Můžu říct ano, byl jsem v zaprděných teplákách na koncertě a užil jsem si ho:)

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Kingdom Come (DVD)
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Led Zeppelin - Earls Court ’75 (DVD) cover

Led Zeppelin / Earls Court ’75 (DVD)

miguel7 | 5 stars | 2011-01-16 | #

Již dlouho jsem se chystal na jednu věc a to dát jsem tento záznam (+ 77 Seattle, Knebworth 79, O2 2007). Proč?
Dokumentů o tom jak vypadali a zněli Led Zeppelin na živo je celkem dost. Zmínil bych především DVD 2003, které je naprosto vyčerpávající a takřka bez chyby. Takřka! Chybí mi pořád úplný záznam koncertu, nesestříhaný, neupravený, zkrátka autentický, tak jak ho viděli před 36 lety fanoušci.
Kdyby existovala cestovní kancelář jako v "Zítra vstanu a opařím se čajem" a měl bych si vybrat jeden jediný den, kam bych se mohl podívat, byl by to tento večer.
O zeppelínech toho bylo poslední dobou napsáno dost a tak jsem se i já k nim trochu vrátil a užil si tento jedinečný zážitek, kdy mne přenesl přímo do onoho večera (prdím na nedokonalý zvuk i obraz).
"...po třech letech se vrátili domů do Anglie, přivítejte dámy a pánové Jonese, Bonhama, Page, Planta...Led Zeppelin!" takto je ohlášen vstup skupiny na podium a začíná víc jak tří a půl hodinový koncert. Po všech stránkách je to vrcholný koncert co jsem viděl. Vizáž skupiny počínaje, přes setlist, výkon samotných členů, magická atmosféra.
Na skupině je vidět, že si byli vědomi svého neoddiskutovatelného prvenství a kralování v polovině 70.let. Plant široce rozkročen, ruce v bok, vystrčená holá hruď, hlava vztyčená a lehce povrchní úsměv, Page v dračím černém kostýmu a kytaru proklatě nízko u pasu, skrz vlasy mu není vidět do očí, mrštný otesánek Bonzo, z něhož po přímo stříká energie a kliďas Jones, se skoro až nezúčastněným pohledem.
Už jen při čtení skladeb je to klasa vedle klasy. U čeho mne zaručeně zamrazí je již giganticky natáhlá Dazed And Confused, spousty vsuvek ("woodstock"), improvizací, efektů a samosebou smyčcovým čarovným číslem. No Quarter s klavírním blues je přímo strhující. Málo hraná Tangerine představuje sladké potěšení. Exhibice všech čtyř v In My Time Of Dying...plus další legendární kousky zahrané svými autory tak přesvědčivě, že již nezažiji a lituji toho.
K hudbě člověk nemůže být objektivní, přeci jde "pouze" o naše vnímání a každý vnímá jinak, ale zde naprosto objektivně tvrdím, že po shlédnutí tohoto záznamu nemohu být již nikdy objektivní k této skupině. Jako své drahé polovičky milujeme jak s tím špatným, tak i dobrým a víme že bez těch maličkostí by to již nebyla ta, kterou milujeme, tak já tak miluji tuto skupinu i se všema jejíma nešvarama a chybkama (ano připouštím že nejsou dokonalí, ale tím více jsou mi bližší)

PS: Pane Mistře Page, pokud budete někdy brouzdat po netu a narazíte na můj text a dáte si ho přeložit, tak poslouchejte! Dejte do kupy koncerty 75, 77 a 79, hoďte do hrnce, vyčistěte (nesestřihávat!), lepší zvuk i obraz jen prospěje a vydejte oficiálně a já Vám zaručím platinu jen na objednávkách a i to, že nejen že půjdete rovnou do nebe, ale pěkně si tam budete prdět do křesla, která stojí na vrcholku pyramidy vyskládané z kytar největších kytarových mágů!

Impérium Led Zeppelin a jeho čtyři vládci, císaři, tak jak je už nikdo nikdy neuvidí.

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - Earls Court ’75 (DVD)
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin


Helloween - Unarmed: Best of 25th Anniversary cover

Helloween / Unarmed: Best of 25th Anniversary

miguel7 | 4 stars | 2011-01-09 | #

No, asi nejlepší album s Derisem. Za tuhle placku mají Helloween můj velký obdiv. Předělat své písně do takhle odlehčeného kabátu a nebát se jakýchkoliv experimentů, to kloubůk smekám.
Nejvíce mi sedí ty, které mají optimistický nádech a znějí najednou tak pohodově. Konkrétně první tři, obzvlášť Dr. Stein zní až vtipně s těma trupkama a If I Could Fly se mi líbí víc, než originál. V tomhle duchu se nese i Perfect Gentleman, I Want Out s dětským sborem a jeden z nejpovedenějších kousků, Eagle Fly Free. Ta je prakticky k nepoznání a má až skoro vánoční atmosféru.
Na druhé straně je plouživější baladická poloha písní Forever & One, A Tale That Wasn't Right, Where The Rain Grows a neoslovila mne a nedosahuje chytlavosti původních nahrávek.
Vrcholem výběrovky je pak dramatická suita The Keeper's Trilogy, kde spojily Halloween, Keeper of the Seven Keys a The King for A 1000 Years, což jsou eposy ze všech dílů "kýprů". Pěkně slepené, okořeněné sborem, který díkybohu mnohdy bere úlohu hlavního zpěvu v refrénech. Bombastika, košatý děj, melodie, spousty zvratů...dechberoucí čtvrthodinka.
Z celé desky jde cítit že se ve studiu bavili a baví i mě. Krásná, i když ne dokonalá záležitost

» ostatní recenze alba Helloween - Unarmed: Best of 25th Anniversary
» popis a diskografie skupiny Helloween


Gamma Ray - Heading For the East [DVD] cover

Gamma Ray / Heading For the East [DVD]

miguel7 | 4 stars | 2011-01-05 | #

Vidět svalovce v růžovém tílku, s culíkem a zpívající heavy metal? Tak to je úlet. Když bych měl říct jeden pořádný zápor tohoto dvd, tak je to zjev muzikantů. Bubeník Uli Kush v pestrých bemrudách a tílku alá hiphop na přelomu 90.let (koukám že nejen hiphop:), vykulený (nebo vyhulený?:) basák Uwe Wessel, mladičký Dirk Schlachter, nejspíš chvílema ještě dosti nervózní a prťavej zrzek ve vestičce, co se nepřestane snad nikdy tlemit a usmívat. Ovšem tím výčet záporných vlastností celého dvd končí. Nasazení skupiny je úžasné, výborná a kamarádská nálada jaká je na debutu se potvrzuje i na podiu a taky že odehrají celou desku plus dva šlágry ještě z dob Helloween. I Want Out a Kaiem odzpívanou Ride the Sky.
Ralf dokazuje že je i živě skvělý a jistý zpěvák, jen to charisma mu trochu schází.
Vrcholem dvd je rozmáchlá, skoro půlhodinová Heading for Tomorow, natáhlá díky improvizacím, které v druhé půli gradují. Tak trochu mi celá tahle kompozice asociuje hardrockové koncerty 70.let, kdy bylo zvykem roztáhnout písně na dvoj i více násobnou délku.
Je to povedené DVD, ale plný počet nedám, protože Gamma Ray k mému potěšení mají ještě jedno dvd oficiálně vydané a to je již bez chybky a zaváhání a k tmu milion věcí navíc...ale jsem spokojený a to příjemně.

» ostatní recenze alba Gamma Ray - Heading For the East [DVD]
» popis a diskografie skupiny Gamma Ray


Gamma Ray - Insanity And Genius cover

Gamma Ray / Insanity And Genius

miguel7 | 4 stars | 2011-01-05 | #

Poslední deska s Ralfem Scheepersem a opět lehce rozpolcená, jako předchozí. Úvodní trojšleha navazuje na speedmetalový nářez debutu. Obzvlášť první lahodí mému oušku se sekavými riffy a povedenými zpěvy. S písní The Cave Principle jsem narazil na první problémy. V úvodu jsem si říkal že navazují na rockovou náladu Sign no More (zní to skoro jako nějaký grunge), ale vprostřed písně je vše jinak a připomíná mi to heavymetal 80.let a ještě podmalované klávesy...tak vskutku nevím co s tím. Baví mne to, líbí se mi to, ale nedrží to tolik pohromadě. A taková je vlastně celá deska. Nejslabším kouskem je asi Future Madhouse, rádoby bláznivý kvapík ve stylu Money z jedničky, ale chybí tu ta odlehčenost. Stejně tak nevím co si mám myslet o Gamma Ray. Je to převelice zvláštní věc. Kdysi ji nahrála jakási skupina Birth Control a tahle píseň dala i název skupině. Insanity & Genius je prostě hevík jak má být a tak trochu ve stylu judas. Ovšem Ralf mi přijde od desky k desce, že se stále více snaží stylizovat do Halforda a tady mi ho dost silně připomíná, ovšem kousek je to vydařený.
Co je na albu asi nejlepší, tak to jsou obě polobalady. Nepostrádají jak něžnější melodie, tak dramatičnost, chytlavost a košatý děj a až teatrální zpěvy. Hlavně Heal Me zpívaná Kaiem je pro mě osobně vrchol celého alba.
Album na mě působí tak trochu jako směska všech stylů co Gamma Ray kdy hráli. A v tom je ten problém asi, protože tady to nedrží celé pohromadě tak, jako na předchozím albu. Na druhé straně chytlavost jednotlivých písní se nedá popřít a tak jsem stejně rozpolcen u hodnocení, jako deska samotná.

» ostatní recenze alba Gamma Ray - Insanity And Genius
» popis a diskografie skupiny Gamma Ray


Judas Priest - British Steel cover

Judas Priest / British Steel

miguel7 | 5 stars | 2011-01-03 | #

Mé první seznámení s kapelou. Úvodní pětka písniček je naprosto nadupaná nálož, která nejenomže exploduje, ale hned několikrát! Kdybych měl vystřelit ihned první písničku z alba, kterou mám nejradši, tak by to byla Rapid Gods (nebo Metal Fire?) Tyhle dva songy pro mne patří dnes již k sobě a nemohu je oddělit, a to ne jen pro ono napojení (žeby hřmění?). Rapid Fire mne dostává svou tvrdostí, přímočarostí, a tahem ne branku. Svižné kytary, probleskující sóla a dravý zpěv Halforda. Metal Gods je na druhou stranu "stadionovějšího" pojetí. Sborový refrén, dupavé tempo a z celkové písně mám pocit nadhledu skupiny a možná i lehce již arogantnce, že si začali uvědomovat, že v tuto chvíli nemají konkurenci v tom co dělají (aspoň na chvíli). Písni to vše jen prospělo.
Jízda pokračuje asi největším hitem skupiny a dnes již tak ohraným a kdejaká i hospodksá kapela si ji zahraje. Musím zmínit především geniální riff, který snad každýmu vlezl pod kůži a navždy se tam usadil.
V písni Grinder kraluje halford a z jeho "grajndooo....." mi vstávají vlasy nadšením ze skvělé pařby, jakou je bezesporu první půle. Tu uzavírá hymnický popěvek typu We Will Rock you, bez kdejakých sólíček i komplikovanosti a v tom je její kouzlo.
Trochu mi to už kazí následující dvě písně, které se trochu tříští s nářezem první půlky a obzvlášť Living...je na můj vkus vlezlá a nikdy jsem jí nepropadl, tak jako zbytku alba. Trochu mi to připomíná Kissácké popěvkové kousky.
Chuť mi spraví svým dramatickým laděním The Rage a závěrečný nářez Steeler, která se nese v duchu Rapid Fire.
I přes nějaké ty zápory, pořád se přikláním k pěti hvězdičkám, i když to je na hraně, ale vše to zachraňuje ona první pětka klasik a každopádně jedno z nejlepších alb Priest...ale však ho všichni znají...takže asi zbytečné žvatlání:)

» ostatní recenze alba Judas Priest - British Steel
» popis a diskografie skupiny Judas Priest


Avantasia - The Wicked Symphony  cover

Avantasia / The Wicked Symphony

miguel7 | 4 stars | 2010-12-28 | #

Když vyšel třetí díl Avantasie The Scarecrow, neměl jsem již chuť jej sledovat. Moje uši se zaobírali objevováním Van der, Yes, Budgie, Gabriel, Genesis, Dream theater, Rush...a heavy metal mne chvíli nezajímal. Letos se ale nedalo přehlédnout, že Tobias opět ukuchtil a to dvojnásobnou porci. Neměl dost velký hrnec a tak co uvařil v jednom, řekl si že tam má až moc ingrediencí a tak rozlil směs do dvou kotlíků a doředil vodou. Jenže zapoměl že i některé ty ingredience nemají výraznou chuť, a tak by udělal nejlépe, kdyby to přeci jen nechal v jednom kotli...
V tomoto kotlíku ovšem zůstali chutnější věci a hned úvodní takřka 10minutová titulní píseň patří mezi ty nejpeprnější. Výborná produkce, zvuk a melodie a ten symfonický úvod s perfektním rifem, k tomu hlasy jako zvony - Lande-Allen-Sammet...to je opravdu nářez. Hned další je Wastelands, skoro celá odzpívaná Michaelem Kiskem a nutno říci, že odsejpá velmi rychle a vesele, jako za časů starých Helloween a nebo prvních dílů Avantasia. Nezastavujeme a nepolevujeme ani u třetího kousku, tady dopadla přímo kovadlina na kladivo. Tim Owens má nepřeslechnutelný hlas a koule a díky němu už tak chytlavá skladba dostala ještě mohutnější a silnější grády. Tato trojice obstarala úvod, jaký jsem ani nečekal a začal jsem pět ódy, že se Avantasia vrátila.
Nadšení moc dlouho nevydrželo a v duatu s Klausem Meinem (Scorpions- pro případ kdyby tu byl nějaký neznaboh) se mu snad rozsypala cukřenka a melodie jsou mi již dost povědomé...
Jedno zakopnutí zpravují hned další dva nářezy...Blizzard On A Broken Mirror a Runaway Train. Když nad tím tak přemýšlím, Tobiasovi nejvíc vyhovuje když má na píseň více prostoru (6-8minut). Tam se dokáže vyřádit. Když se ale snaží udělat nějakou čtyřminutovou rádobyhitovku, vzniká z toho taková oplzlost jako polovina materiálu z Angel of Babylon. Na téhle desce není vyloženě propadák, ale ke konci se začnu již lehce nudit, a chybí tomu nějaký to koření, které více než dost využil na první půli. Prostě opět lehce nadprůměrný speedmetal.
Měl bych ješte jeden problém a to je Lande...ten je už všude a začíná se mi i přejídat. Nevím jestli ostatním muzikantům co si ho zvou na alba tolik uchvátil jeho hlas, ale mne se třeba víc líbí takový řízek jako je Allen nebo Owens.
Není to už první nebo druhý díl, ale jako jediný dokáže vedle nich obstát.

PS:obal je pěkný ale ty fotky Tobiase uvnitř... není chlapec přeci jen na chlapce...našpulené rty, peří kolem krku, postoje u zdi jak přiteplený James Dean...radši na to nekoukat

» ostatní recenze alba Avantasia - The Wicked Symphony
» popis a diskografie skupiny Avantasia


Rhapsody Of Fire - Rain Of A Thousand Flames cover

Rhapsody Of Fire / Rain Of A Thousand Flames

miguel7 | 2 stars | 2010-12-28 | #

Chvíli po seznámení s deskou Power... jsem zkusil ještě jednou štěstí. Forma hudby, zvuk, produkce, sborové zpěvy se mi moc líbily, jen ta hudba samotná nebyla nijak zvlášť šťavnatá a tak jsem poté narazil v obchodě na tuhle desku. Na první pohled ne moc písniček (přeci jenom se jedná o EP a já stejně za něj dal 549kč!) ale snad ten materiál za to bude stát, koneckonců ve Sparku, který jsem tehdy odebíral, vychvalovali právě tuto desku.
Dopadlo to prakticky stejně...po prvním poslechu jsem si řekl paráda, to byla jízda na ultrarychlé horské dráze, jenže ta jízda se hned ochodí a pak to je už jen horská dráha, na které vás nic nepřekvapí a i když je krásně vyzdobená a má omračující poutače, prakticky jede pořád rovně, a občas vyjede nějaký ten kopeček a pak zas sjede.
Úvodní je klasická Rhapsody rychlovka, buch-úvod sloka refrén sloka refrén sólo 2xrefrén a konec...to už jsem slyšel...dál ucourané piano a přeslazená melodie (tihle italové na můj vkus až moc rádi cukrují). U Queen Of The Dark Horizons trvá hrozně moc dlouho než se začne něco dít. Samé pompy, gigantické chorály ale jedno velké kliée a po 13 minutách zjišťuji že se prakticky nic neodehrálo. Další trojice skladeb je spíše napůl doplňující vysvětlení ságy a dokreslení středověké atmosféry a sem tam se vyloupne vedle té dramatičnosti a kecání nějaký náznak písně.
Celkem mi imponuje že si na stěžejní kus vybrali českého autora a tak se poprali s novosvětskou od Dvořáka...je to celé pěkné, jenže po prvním refrénu mám zas pocit že už to dál poslouchat nemusím, stejně nic nového neuslyším...
Tak to mám s každou písní a i každým albem téhle skupiny (slyšel jsem skoro všechny na mp3 a nevracím se k nim). Je to všechno krásné, načančané, dokonce i ohromující ale co by vůbec hráli kdyby to všechno odstranili a nekoukali pořád po těch klasikách a hráli svoje vlastní...asi nic. Jedno velké klišé, které mne opravdu dnes nedokáže uspokojit a tohle cd? Vyhozený prachy pro vlastně dvě průměrné písničky a zbytek jen pompézní nic...

» ostatní recenze alba Rhapsody Of Fire - Rain Of A Thousand Flames
» popis a diskografie skupiny Rhapsody Of Fire


Rhapsody Of Fire - Power of the Dragonflame cover

Rhapsody Of Fire / Power of the Dragonflame

miguel7 | 3 stars | 2010-12-27 | #

Roky 2002-03 byly pro mne ve znamení objevování heavymetalu starého kontinentu. Finsko - Stratovarius, Německo - hafec kapel, švédsko - Dream Evil, itálie - Rhapsody...
Tehdy se ještě jmenovali pouze Rhapsody a já si pamatuji že jsem se prvně hrozně lekl jejich výbušnou hudbou. Naprosto megalomanské intro a pak zřejmě ten nejrychlejší metal co jsem do té doby slyšel...do toho klasika, kteropu jsem vždy obdivoval a refrény vystuženy "alexandrovcema". Klasický heavymetalový hlásek a melodie ze každám rohem. No paráda a moje srdce plesalo radostí a blažeností... Power of the Dragonflame největší favorit (mrkněte na klip:) >> odkaz ), kopáky jen jeli, neskutečné tempo...já byl v ráji. A do toho moje obliba dlouhých písní, takže závěrečná skoro 20ti minutová byla snad dělaná pro mne a asi nejdravější kousek (skoro až trashové riffy) a místo zpěvu štěkot, to bylo zas něco pro mé neurvalé druhá já...
Leč po 2 týdnech jsem měl pocit, že ji mám natolik naposlouchanou, že jsem neměl již co poslouchat. Dodnes u ní nevydržím a moje myšlenky většinou zalítnou jinam, třeba co si pustím potom. Hudba Rhapsody mi dodnes přijde "mnoho povyku pro nic". Všechno je pěkný, sbory, melodie, rychlost, bombastika, ale rychle se to oposlouchá...a jak vidím dnes závěrečnou skladbu? Dala by se možná zkrátit aspoň tak na polovinu
Z nostalgie, kdy jsem jim to tak trochu žral, jako kdysi Manowar (jejich hudba by se dala celkem i srovnat...silácká velká gesta, ale hudby minimálně)

» ostatní recenze alba Rhapsody Of Fire - Power of the Dragonflame
» popis a diskografie skupiny Rhapsody Of Fire


Gamma Ray - No World Order cover

Gamma Ray / No World Order

miguel7 | 4 stars | 2010-12-26 | #

První seznámení s kapelou a z dnešního pohledu, asi i to nejsprávnější. Skupina má lepší desky, ale i slabší, ale pořád natolik silné, aby vzbudilo mou zvědavost po dalších deskách Gamma Ray. Takže mne ještě to nejlepší čekalo.
Klasické, výbušné a monstrózní intro (ty mu šly a jdou doposud) a hned šleha Dethrone Tyranny. Svižné tempo, chytlavý refrén, občasné odbočky uprostřed písně, to je charakteristika většiny skladeb na albu. V tom je asi ten jediný kámen úrazu, nic co by vybočilo z řady a dostávám "jen" poctivý speed metal, někdy chytlavější, nekdy méně. Jde o přímočařejší písně, mnohdy připomínající Judas Priest. I ten Kai se mi zdá že se trochu snaží stylizovat pěvecky do Halforda a nemá takovou lehkost v hlase, jako na předešlých 3 deskách. To jsou jediné výhrady z mé strany, jinak jsem ho kdysi přehrával dost často. Nejhledanější skladby byly tvrdá The Heart Of The Unicorn, hardrockem načichlá New World Order, klasická heavy (i ty kovové zvuky tomu dodávají šmrnc) Damn The Machine, dle mého nejhitovější skladba Follow Me a překrásná baladická Lake Of Tears, s tak překrásným refrénem, že mi zní po poslechu ještě dlouho v uších.
Jak jsem říkal, nic z čeho bych se pominul, ale můj zájem o skupinu se probudil a na druhou stranu, asi nejlepší deska od Gammy z nového tisíciletí a já začal zkoumat, kdo je to ten Kai...tekže děkuji ti "No World Orde"

» ostatní recenze alba Gamma Ray - No World Order
» popis a diskografie skupiny Gamma Ray


Avantasia - The Metal Opera cover

Avantasia / The Metal Opera

miguel7 | 4 stars | 2010-12-26 | #

Když už jsem zde přidal Avantasii, tak cítím potřebu se aspoň trochu vyjádřit k dalším deskám. S přehrávače mi hraje teď tahle skvostná opera a začínám ji srovnávat s druhým dílem. Možná je to chyba, ale tyhle desky patří k sobě a chybí mi tu šleha typu Seven Angels.
K prvnímu dílu jsem se vlastně dostal až jako k druhému a tehdy jsem byl trošku zklamán. Našel jsem zde vše co jsem chtěl, ale jen ne šok a mrazení, jaký jsem zažil při poslechu dvojky. Albem je celkově vyvážené, jsou tu chytlavé, rychlé, strhující melodie, hymnické refrény a celé album je propleteno mezihry, většinou klávesového rázu a hodinka celkem rychle a příjemně uteče. Navíc plejáda hvězd evropského metalu tomu dává nepřehlédnutelný výraz šmrnc a defakto úspěch byl z poloviny již zaručen.
Mezi nejpovedenější řadím Serpents In Paradise, našláplá, se hutnou prostřední pasáží, baladu Farewell s překrásnou melodií (je mi hrozně povědomá a již 8 let si lámu hlavu tím, jestli ji znám a nebo neznám od jinud). Píseň Avantasia je trochu více vyměklejší na můj vkus, ale povedené melodie mne pobízejí k hvízdání si a dokonce i k občasnému pootevření úst a vydání pár hlásek, když pochytnu nějaké to slovo:)
Závěr alba je ovšem asi tím nejlepším, co album nabízí a lehce dosahuje chytlavosti a monumentálnosti druhého dílu. Startuje to kratičká, za to překrásná klavírní skladba. Sborový úvod Sign of the Cross mne hned vhodí do víru plného zvratů, melodramatických doprovodů, pěveckých soubojů až k vrcholu v podobě The Tower, pro mne nejoblíbenější kousek z alba.
Na přelomu nového tisíciletí to vypadalo, že bude údávat směr melodickému metalu právě Tobias Sammet. První dva díly Avantasie jsou toho dodnes důkazem že tomu možná i tak bylo, leč bohužel...se svou domovskou kapelou začal opět sypat průměrná heavymetalová alba a i když se na další díl Avantasia čekalo dlouhých 6 let, můj zájem o Tobiase již dávno uvadl, holdoval jsem a poznával novou (starou) hudbu a nepodařilo se mu již ani navázat na tak silný materiál, který splodil na prvních dvou deskách...Kdyby zůstalo u dvou dílů, byla by to jedna z nejlepších metalových oper co jsem slyšel. Takhle celkově již zavání průměrností a trochu ji zachraňuje dosud poslední díl z letoška...the Wicked Symphony

» ostatní recenze alba Avantasia - The Metal Opera
» popis a diskografie skupiny Avantasia


Gamma Ray - Land Of The Free cover

Gamma Ray / Land Of The Free

miguel7 | 5 stars | 2010-12-25 | #

Už jen kdyby nahrála Gamma Ray toto album a nic jiného, usiloval bych stejně o to, aby byli na těchto stránkách a jestli jsem chtěl zde Gamma Ray, tak právě kvůli tomuto albu. A co vlastně přináší?
Prvně velkou změnu a to odchod Ralfa Scheeperse, za vidinou místa v Judas Priest po Halfordovi (hle jak mu během tří let narostli křídla a na co si troufal:)
"kdo pujde k mikrofonu?" Kai měl asi pár bezesných nocí...hledat zas někoho? Oslovit Kiskeho, který se zrovna pakoval z Helloween a nebo...Zvolil tu nejlepší variantu jakou mohl a chopil se po skoro deseti letech sólového zpěvu.
Skoro deset let skládal písničky pro Pány zpěváky s neskutečným rozsahem, tím se naučil psát složité kompozice a to hlavně na zpěv a co teď s tím...Kai moc dobře ví že není pěvecká třída jako Michi a Ralf, ale má něco, co oni dva nemají zdaleka tak veliké jako on a to charisma v hlase i v projevu a vedle něj vypadají obadva jako profesoři zpěvu a působí až vyumělkovaněv oproti Kaiovi.
Navíc byl zas jediný, kdo držel taktovku a nemusel se o ni dělit s Ralfem a měl opět poslední slovo, což je velké plus, protože album i přesto že je pestré, nepůsobí tolik roztžitě jako dvě předešlé desky a drží pěkně pohromadě jako jeden celek.

Jen málokdy mne něco posadí na prdel při prvním poslechu a navíc jako při úvodních tónech Rebellion In Dreamland. 9 minut napěchováno naprosto bombastického heavy metalu, kopec zvratů, z poklidné polohy do tklivého zpěvu, tu zas sbory tak mohutně, že vedle nich vypadají Alexandrovci jak školní sbor lísteček a dupavý rytmus se strhujícím Kaiem. Po strhujícím úvodu, který uteče jako nic, už není čas na oddych a celá deska je podobně napěchována bombastičností, zvraty, chytlavými melodiemi, strhující rychlostí a atmosférou pohádkové země, fantasy, bojů, hororů a snů atd...
Man on A Mission je klasickým speedem, který očekávám od každé speed kapely a zde je nejvyšší kvality, stejně tak Gods of Deliverance, Salvations Calling a nebo závěrečná Afterlife (ta je věnována bývalému bubeníkovi Ingo Schwichtenberg, který se v té době, co byl vykopnut z Hell, předávkoval). Kai se nebojí kdykoliv odbočit od sloky, či refrénu, zpomalit nebo udeřit sbory tam, kde to nikdo nečeká. Občas si Kai propujčí nějakou citaci, ať už v textu či melodie a tím dodává některým písním osvěžující nádech, ovšem činí tak pořád s mírou a střízlivostí a tak mne třeba potěšila citace ze závěru sóla z Hotel California od Eagles v písni All Of The Damned. Tím vším není tento heavymetal pouhými skladbami jednoduchého schematu a jentak rychle se neoposlouchají.
Album zdobí i krásná balada s hostujícím Hansim Kürshem od kamarádů z Blind Guardian. Záměrně říkám kamarádi, protože spolupráce není první, ale doposud Kai hostoval na albech BG a již tam jsme byli svědky, že jim jejich hlasy sluší pohromadě a že se náramně doplňují. Druhým významným hostem byl bývalý spoluhráč z Hell Michi Kiske, který se v té době již poohlížel co dál, jen ne heavy...ale zde věnoval hlas pro našláplou Time to Break Free, ve stylu starých a veselých dýní.
Vrcholem alba jsou ovšem ony majestátní, sborem napěchované skladby jako je úvodní, nebo hymnická titulní skladba a strhující dramatická Abyss of the Void.
Rok 1995 byl štědrý na heavymetal, který se po pár letech, kdy tomu vévodil grunge, dostal opět na výsluní a to zásluhou i této desky(v témže roce vydali Blind Guardian nedostižnou Imaginations From the Other Side a tím vzali možné prvenství mého žebříčku v metalových albech právě tomuto albu), kterou já řadím na nejvyší místo v diskografii Gamma Ray a jedno z vůbec nejlepších alb heavy metalu a Kai...mé sympatie přerostly v obdiv a stal jsem se jeho fandou...zrzek jeden prťavej jak to umí:) 5!

» ostatní recenze alba Gamma Ray - Land Of The Free
» popis a diskografie skupiny Gamma Ray


Gamma Ray - Sigh No More cover

Gamma Ray / Sigh No More

miguel7 | 4 stars | 2010-12-23 | #

Nejsem ortodoxní speedmetalista a tak jsem neměl s albem Sign No More větší problémy. Tady se totiž již nejedná klasickej "spíďák" jako na prvotině, ale je to rockové album, kde je většina písní ve středním tempu. Skladby opět nabízejí spousty vychytávek, změny temp, atmosféry i nálady písní. Na druhou stranu ji trochu schází hitovost a odlehčenost debutu. Ralf Scheepers tolik netlačí na pilu a přijde mi že se snaží o rockovější projev.
Hned v úvodu alba je jedna z nejlepších věcí na albu. Žádná nuda, pořád se něco děje a hlavně Hansenovo sólo stojí opravdu za poslech, prostě rozjezd jak má být! Za stejně povedené považuji našláplou As Time Goes By, Start Running a samosebou hitovku One With The World. Jednoznačně nejchytlavější z celé desky, hlavně ten úvod žeru. Byl k ní natočen i klip, ale já přeci jenom toho Ralfa jen slyšim než vidim. Vždycky mi přišel ten jeho vysmátý výraz se siláckými gesty trochu parodický, ale naživo může být dobrým šoumenem.
Vrcholem alba je Dream Healer. Bohatá na děj a zvraty, a hlavně kolik chytlavých melodií a riffů použili pro jednu píseň. Úvodní riff hned po rozjezdu je naprosto geniální a všehovšudy zazní jen dvakrát v písni. Jen si pořád říkám kam na ty nápady chodili. Na desku totiž přispívali i ostatní muzikanti a to ve větší míře než na jedničce, a tím je o něco pestřejší.
Album není lepší nebo horší jak debut, je jen jiné, vsadili na rockovější věci a mě se tahle poloha Gamma Ray líbí, ale přednost dám vždy speed podobě Gamma Ray...Na prdel jsem si tentokrát nesednul ale stojí opravdu za poslech každého rockera a já osobně si jej rád pouštím...

» ostatní recenze alba Gamma Ray - Sigh No More
» popis a diskografie skupiny Gamma Ray


Gamma Ray - Heading For Tomorrow cover

Gamma Ray / Heading For Tomorrow

miguel7 | 5 stars | 2010-12-23 | #

Heading For Tomorrow nebyla první deska kterou jsem slyšel, ale byla první deskou, která mne posadila pořádně na pr... Debutové album a již jeden z vrcholů tvorby Gamma Ray a Hansen v životní formě.
Někde jsem kdysi četl, že Kai odešel z Helloween z důvodů vyčerpání z turné, nahrávání a celého koloběhu co patří ke každé úspěšné skupině, který ho již dosti unavoval. Ať už to bylo jakkoliv, neměl ani v plánu točit nějakou desku a tento krok byl dosti odvážný. Chtěl jen dát dohromady pár skladeb pro radost a k tomu měl při ruce Ralfa Scheeperse, člověka s neskutečným hlasovým rozsahem a s velmi svižným jazýkem (sakra to zní divně:). To co pánům ale postupně vznikalo pod rukama, tak to se rovnalo náloži Jericha a to nekecám!
Samotný název vznikl na diskotéce, když hrála píseň Gamma Ray od skupiny BIRTH CONTROL. O tom, že to nebrali do poslední chvíle vážně a spíše šlo zprvu o menší projekt svědčí i to, že uvažovali nad jménem "záchodové prkénko".
A jaká je samotná deska a songy? Neuvěřitelně našlapaný heavy metal se všemi atributy, co k němu patří ale i něco navíc a to špetka nadhledu a veselé nálady ve studiu. Důkazem budiž jedna z největších a nejsvižnějších pecek, Money. Nejde jen o "sloka refrén sólo refrén". Nejkratší píseň na albu ukazuje co všechno se dá stihnout ve třech a půl minutách a nadšení muzikantů v nahrávce je slyšet. Stejně tak i na dlaších kvapících jako je Lust For Life, Hold Your Ground, Scheepersova veselice Free Time. Vksutku povedený refrén zazní v Heaven Can Wait. Vida že jde natočit silné metalové písně bez nějaké zarputilosti v dramatech a vážného tónu.
Skoro až oslavným úvodem začíná polobalada The Silence, jeden z mých favoritů celé diskografie. Klavír, zkrocený Scheepers (na víc jak jednu skladbu se ho nepodařilo zkrotit:) ale i tak nedostižný a energický zpěv, monstrózní sbory a závěrečné "Carrry on, Carry on..." mne pokaždeé dostane do kolen.
Titulní čtrnáctiminutový epos je kapitola sama o sobě. Tentokrát uhodili na vážnější strunu a jde o opravdu výstavní kousek. Je pomyslně rozdělena na tři části. Dramatickou čtvrthodinku odstartuje sborový zpěv, majestátní riff, dravý zpěv a již jen pokyvuji hlavou do rytmu. Prostřední část se nese skoro až v experimentálním duchu. Melodická a snivá improvizace, cvrdlikání a vybrnkávání Kaie Hansena, podmalované klávesy a chorály jen dokreslují tajemnou a majestátní atmosféru skladby. Závěr je opět silný heavy metal alá Maiden.
Jedinou slabinou je pro mne předělávka od Uriah Heep. Ne že by byla špatná, ale na album se prostě nehodí a vedle tak silného materiálu to ani neměli za potřebí.
Jo a co Intro Welcome? Dodnes otevítá koncerty Gamma Ray, takže asi dobré ne?:)
Gamma Ray nakopala všem zadky a hlavně je nakopala usínajícím kolegům Helloween a v tu chvíli neměla na evropském hřišti konkurneci (i když jedna se již rodila...Blind Guardian).
Hudba na první desce Gamma Ray není žádný prostoduchý hevík, žádné prvoplánové hitové skladby, i když v sobě na druhou stranu mají hitovosti na rozdávání, ale s každou skladbou si dokázali pohrát, něčím ji pokaždé osvěžit a občas přihodit nějaké legrácky. Kai nastartoval a vyletěl hodně vysoko nad své souputníky a vydržel tam 10 let...Debut jako prase! Chlapec získal mé první sympatie, které dalšími deskami jen rostly

» ostatní recenze alba Gamma Ray - Heading For Tomorrow
» popis a diskografie skupiny Gamma Ray


Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 1) cover

Helloween / Keeper of the Seven Keys (Part 1)

miguel7 | 5 stars | 2010-12-19 | #

Nebýt Kaie, asi bych ani neposlouchal Helloween, nebyla by Gamma Ray, Stratovarius by zněli jako Iron Maiden nebo Accept, Valhala od Blind Guardian by nebyla Valhalou která burcuje kotle a já bych teď psal o něčem jiném a nebo dělal něco úplně jiného. Dle mého názoru je to největší "palice" na evropské heavymetalové scéně a to co vychrlil během 15 let (od prvních tónů Helloween až po Powerplant s Gamma Ray), z toho by mohla těžit, a taky že těží většina heavy kapel.
Bohužel když propukala mánie kolem Keeperů, poslouchal jsem ještě zpívánky, ale kdykoliv potkám někoho v hospodě a vidím jak háže do jukeboxu A Tale That Wasn't Right ne I Want Out, tak mu je většinou kolem 40 a dám si s ním pivo a vyprávění těchto týpků se většinou shoduje (byl jsem na vojně a furt jsme to jeli na pásce, s kazeťákem na rameni po ulici, na intru mi to pustil kámoš a já to již nevrátil...) a věru není se čemu divit. Oslovilo to nejen tuto generaci, ale i mou a tak i já si rád přihodím pak do jukeboxu mé oblíbené kousky. Tím je hlavně nářez Halloween, kterého upřednostňuji před mladším bratříčkem z dvojky, a to díky tomu že má zkrátka větší švih a tah na branku, s ničím se neprdí a je pořád co poslouchat (sóla, refrén, přechody, zlověstné zvuky a pekelnou rychlost). Píseň doplňuje povedený klip, i na ten se dodnes snaží navázat skupiny podobného ražení, ale jsou spíš směšné až trapné a nemají kouelně pohádkovou až hororovou atmosféru jako video z 87.
Před Halloween stojí čtyři svižnější skladby, jedna chytlavější než druhá (A Little Time a Future World-chytlavější písně se jim už snad ani nepodařilo složit po roce 88) a balada A Tale That Wasn't Right, u které jsem si nejednou poplakal v mých pubertálních letech. Ačkoliv uznávám Kaie jako hlavního mozka Helloween, Weikath se zde překonal a podle tohoto mustru jedou balady Stratovarius...jen si je poslechněte a dáte mi za pravdu.
Nebýt ale Kaie, nebyl by Weikath vyhecován k tomu, s čím se předvedl na dvojce a já bych ji teď nedával do přehrávače

» ostatní recenze alba Helloween - Keeper of the Seven Keys (Part 1)
» popis a diskografie skupiny Helloween


Avantasia - The Metal Opera - Part II cover

Avantasia / The Metal Opera - Part II

miguel7 | 5 stars | 2010-12-03 | #

"Úspěšná záchrana speed metalu" takto mne namlsala hlavička recenze ve Sparku před vánocema 2002. Tehdy ještě ne tolik zběhlý v metalu (Iron Maiden, Judas Priest, Blind Guardian, Helloween a Manowar...to byl můj dosavadní přehled) a jméno Tobias Sammet jsem od té doby začal skloňovat více než dost. Cd mi přistálo pod sromečkem nakonec (chytrý ježíšek:) a byl jsem v šoku! Čekal jsem melodický metal, ale ne takovouhle pecku...
Z dnešního pohledu a s odstupem mohu porovnávat a první dva díly se vyrovnají směle legendárním "Kýprům", ovšem druhý díl Avantasie je v něčem možná i překonal. Ono když už se podívám na hvězdnou sestavu (tehdy se Tobiasovi povedlo to co jiným ne, ukecat Kiskeho k nazpívání partů na klasické heavymetalové album po 8 letech), tak si člověk řekne, že to musí být bomba, ale tím spíš je samotná píseň pod větším drobnohledem, zda její chytlavost není jen v oněch singerstar.
Seven Angels je nejlepší a nejchytlavější kompozice, co se kdy Tobiasovi povedlo složit a ještě v jedné písni tolik hlasů! (teď mi zrovna dohrává, ale dám si repete...:) Rozjezd celkem v poklidu, ženské pološeptající sbory, vážnější struna a bumprásk! Všichni spustí sbor, úvod jak prase:) s prominutím...pak Tobias sólově, hned na to Olivar Hartmann, pak Kiske, Rob Rock...nádherný sled nádherných hlasů...všichni společně zas v refrénu, který mne burcuje k siláckým gestům a zakončení sólem Tolkiho. A to je jen začátek. Po strhujícím úvodu malé, až filmové, orchestrální zklidnění a zhruba po 8 minutách se dostáváme do závěrečné pasáže, možná jedné z nejvelkolepějších v rámci daného žánru. Začíná to zas nevině, klavír a opět Tobias a melodie jak napsaná Steinmannem (Meat Loaf), přidáváme na rychlosti, zpěvu se ujímá Kiske a již to vypadá na finále, jenže si to protáhnem o další melodické klavírní vyhrávky a nástup Kaie Hansena je až kůži nahánějící (vždycky mi vystřelí během vteřiny a po zbytek songu se drží:) a na něj naváže svým sametovým hlasem André Matos a to již jde celé do ohromného finále, stadiónový popěvek v pozadí, přes to Sammet jako hlavní hlas a jak jinak než do ztracena ukončený epos. I po letech mne to dostane a...že bych si dal třetí repete:)
Nevím co mám již napsat k ostatním věcem. Jednička mi přijde na tolik silná, že mi je fuk co je poté...ale, to bych zas kecal že už se tam nic nenajde. No return navazuje na speedové fláky z jedničky, kovaná The Looking Glass, opravdu povedené a poklidné a krásně vygradované balady In Quest For a Anywhere, dravá a svižná The Final Sacrifice, melodická až hymnická Chalice of agony a důstojně zakončující Into the Unknown (krásný hlas Sharon de Adel, dal bych si říct:)
Avantasia byla kdysi pro mne opravdu stěžejní a je třeba obdivovat tehdejší formu Sammeta. Hlavní skladatel a kapelník ve své formaci Edguy, se solidními alby, do toho během ani ne 2 let vychrlil dvojici alb, která jako jedna z mála může konkurovat Keeprům? To musím zatleskat a má můj obdiv, který již v pozdějších letech vyprchal. Za tyhle dvě desky bych mu postavil i pomník (klidně i jezdeckou sochu v brodu:)
Dnes již to tolik ovšem nežeru, ale důkaz toho, že je to muzika jak se patří je ten, že i dnes mne to dostává, takže to vlastně žeru pořád:)
Nevím jestli tehdy speedmetal potřeboval opravdu zachránit a tonul, ale jestli ano, tak Avantasia 2 byla nejlepší možností a nepodala jen stéblo, ale rovnou ho vyzvedla...

» ostatní recenze alba Avantasia - The Metal Opera - Part II
» popis a diskografie skupiny Avantasia


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.141 s.