vmagistr - @ 31.08.2025 | #

Na tohle album už jsem tu před lety jednu "recenzi" zanechal, ale troufám si říct, že mé posluchačské obzory se za tu dobu o něco rozšířily. Lámu si hlavu, kolik rockových desek z roku 1968 jsem v té době mohl znát, a mám pocit, že bych je spočítal na prstech jedné ruky. Nu což, nikdy není pozdě zkusit své zážitky vyjádřit písmem znovu, (nikoli nutně) lépe a (taktéž nikoli nutně) radostněji.

Když jsem si Shades of Deep Purple po nějaké době naposled pustil, jako první mě překvapilo, jak je muzika na téhle desce tvrdá. Kapely, které už tehdy dokázaly na svých albech zachytit podobně drsný zvuk, bych musel hledat na druhé straně Atlantiku (Steppenwolf nebo Blue Cheer), protože i takoví Cream na mě ze studia působí mnohem uměřeněji (koncerty byly samozřejmě úplně jiná káva). Podstatná část skladeb téhle kolekce začíná (pokud si odmyslíme nějaká ta hluková klávesová intra, která považuju víc než za cokoli jiného jen za relikt doby) ostrými kytarovými akordy, až mi to občas přijde opakující se. Když dojde na propracované (skoro)instrumentálky And the Address nebo Mandrake Root, slyším ozvěny muziky Jimiho Hendrixe a Douga Ingleho, v některých pasážích části skladeb zase tu a tam nečekaně probleskne (a zase se ztratí pod hladinou) i melodika, kterou bych připodobnil k něčemu westernovému.

Covery se to na mnoha britských rockových deskách ze šedesátek jen hemžilo, ani Deep Purple nejsou výjimkou. Vliv na výběr a přístup k takovému materiálu měli zejména zámořští Vanilla Fudge. Zkusit zpomalit a "srovnat do latě" Lennona s McCartneym (Help) musela být skvělá zábava, původně popovému singlu Hush zase kapela nadělila tvrdě pulzující hammondkovou aranži. Zadumanou verzi šedesátkového evergreenu Hey Joe dost přidusilo pompézní klávesové intro, všudypřítomná klapková "omáčka" je pak jedním z mála faktorů, které skladbu I´m So Glad odlišují od nosné verze Cream.

Na covery podle mě Deep Purple nikdy nebyli "stavění" a nahrávali je jen proto, že to v té době bylo "in". Další dva autorské kusy One More Rainy Day a Love Help Me podle mě ukazují popovou i rockovou stránku šedesátkové kapely v daleko prokreslenějších barvách. Jejich texty jsou sice ještě lyricky opatrné ve stylu Moody Blues, hudba je ale daleko čerstvější než zbytek desky, přes míru zatěžkaný Lordovým hammondkovým "klasicismem".

Na Shades of Deep Purple ještě většinově nenajdete muziku, která by oproti pozdně šedesátkové konkurenci byla v něčem (kromě té zmíněné tvrdosti) výrazněji napřed. Udat tón své době hned na debutu je zatraceně ošemetná záležitost, takže je přirozené, že i Deep Purple patří mezi množinu kapel, které k tomu měli spíš dál než blízko. Deska plná dobově sympatického snažení bude - koukám, že stejně jako před lety - za tři.